DAO - 2. kapitola

Překlad: Simča

Savannah

Musí to vyjít. Budu tak v háji, pokud to nevyjde.

Přejdu ulici a zatlačím do dveří do tělocvičny, na kterých je nápis "Hledáme výpomoc." 

Pach zatuchlého potu mě zasáhne, jak se dívám kolem po malé hale, s pohledem upřeným na desítky černobílých fotografií podél stěn obložené dřevem. Jsou to několik novinových výstřižků mezi obrázky, všechny nějakého boxera z doby před padesáti lety. Moje tenisky zapiští na zažloutlém linoleu, jak se přikloním, abych si přečetla článek, ale pohyb dolů úzkou chodbou po mé pravici upoutá mou pozornost.

Vykročím ze slunečního svitu, který proudí špinavým oknem s nápisem Tělocvična Whitmore & Son, do stínem pokryté chodby.  Jsou slyšet ozvěny občasným zvukem závaží.

Tělocvična se přede mnou rozloží a odhalí obrovskou místnost s ringem uprostřed.

Dva chlápci v něm proti sobě bojují. Jsou rychlí, dávají si rychlé údery a snadno jim uhýbají. Lesknou se pod světly, pot jim pokrývá a zvýrazňuje každý sval, jak se pohybují.

Ten chlap proti mně zpomalí, pokývne hlavou ke mně, když se podívá na svého soupeře.

Široká, vytetovaná ramena mu relaxují, když se jeho soupeř podívá za ním, mračí se a jeho oči se setkají s mými. Otočí se a jde k okraji kruhu, jeho hruď se zvedá. Černé a šedé rukávy tetování, sem a tam barevnými, pokrývají obě ruce a záda. Jeho hruď a břicho jsou holé, s výjimkou lesku potu, který mu stéká na nejtěsnější svaly, jaké jsem kdy osobně viděla.

Myslím si, že to dokonalé tělo je mýtus. Nebo alespoň vypracované ve photoshootu.

 Mrkáním, uvedu oči zpět k jeho tváři, která, bohužel pro mě, je stejně výjimečná jako zbytek těla. Nelitovala jsem svého rozhodnutí, že se zřeknu mužů, dokud to nebude ten pravý.

Zářivé zelené oči se na mě upírají pod tmavým obočím, které pevně vytáhne, jak mě studuje. Opírá se lana, čímž se jedna ruka zabalená v gáze dotkne úst a vytáhne z nich chránič. "Ztratila ses, drahoušku?"

Touto přezdívkou jsem na něj okamžitě změnila svůj názor. Není to výraz náklonnosti, je to ponižující a sexistické. Alespoň to bylo pokaždé, když jsem to slyšela.

Ale jak mě sleduje a čeká na mou odpověď, má oči stále pevně na mé tváři. Ani jednou se na mě nepodívá takovým způsobem, že by to pro mělo být nepříjemné, takže se začnu uvolňovat. Myslím, že to prostě zdůrazňuju, jak napjatá jsem. Myslím si, že ho to jen utvrdí v tom, že jsem mimo.

A já jsem. To není L.A. Fitness; To je mužská posilovna. Je ze staré školy a zastaralá, a já přemýšlím, co to sakra tady dělám, protože je jasné, že nemám šanci. Ale ještě to musím zkusit.

Moje nervy jsou neuspořádaný nepořádek, jak říkám, "Hledám vedoucího."

Nespouští ze mě oči na několik sekund, pak kývne na dveře směrem k zadní označené kanceláři. "Počkej tam."

"Děkuji." Skloním hlavu, když projdu kolem ringu, cítím všech přítomných oči na mě.

Ukáže se, že kancelář odpovídá tělocvičně, prostředím, námětem a trochu špínou. Posadím se do popraskaného koženého křesla naproti stolu a čekám na vedoucího. O pět minut později, moje oči se rozšíří, když pán Potetovaný a Krásný přijde. Oči mám na něj přilepené, jak jde ke stolu a usadí se naproti mě.

Malou, stále fungující část mého mozku, napadá, že bych asi neměla být tak zklamaná, že má na sobě teď tričko, ale nemůžu si pomoct. Ten malý záblesk "Sakryš," se už objevil.

"Co mohu pro tebe udělat?" Ptá se.

 Na základě toho, jak toto místo vypadá, jsem tak trochu očekávala, staršího pána s trčícím doutníkem z úst, který proklíná jako námořník, ale v hloubi duše má srdce ze zlata. Nebo víte, něco v tomto smyslu.

 Narovnám se v zádech. Nenechám ho mě vykolejit. "Jsem tady jako výpomoc, o které píšete na dveřích."

 Usměje se a postaví se. "Díky, že jsi přišla dovnitř, ale-"

 "Počkej," Vstanu tak rychle, že skoro židle spadne. "Jen mě vyslechni. Prosím. "

Zírá na mě a tiše posuzuje, než si sedne zpátky. "Proč chceš pracovat v posilovně?"

 Ztratila jsem se v počtu všech míst, kde jsem byla žádat. Maloobchodní pracovní místa, servírka, nikdo z nich mi nevolal zpět. Zřejmě střední školy nejsou ve vysoké poptávce pro zařízení důvěryhodně. Udělejte si obrázek.

 Snažím se hrát v pohodě, a lehce se zasměju. "Volné členství?"

 Nepřijde mu to tak zábavné, jak jsem čekala.

S povzdechem, říkám: "Dobře, tak jsem nikdy dříve nepracovala v tělocvičně, ale já jsem učenlivá a dříč. Nebudete zklamán. "

 Opře se v křesle a dívá se na mě bezvýrazně.

 "Opravdu potřebuju tuto práci," v reptání se podívám dolů na zem. "Prosím, dejte mi šanci."

Vážně to jde proti všemu, co jsem si řekla a to žádat o pomoc. Naučila jsem se už dávno nebýt závislá na nikoho a na cokoliv. To vám ušetří zklamání a zármutek, nebudete pak ke konci zničení.

Ale já jsem na konci svého provazu. Je to buď požádat o pomoc, nebo si zvyknout vydělávat bez šatů, a to nepřipadá k úvaze. Polykat svou hrdost na pět minut je kapka v moři ve srovnání s hanbou, kterou bych nemohla snést.

 Když se podívám zpátky, on se mračí, jak se na mě dívá. Opravdu má tuto skličující, doutnající věc. Je to velmi skličující. "Kolik je ti let?"

 "Dvacet," Zní to skoro jako otázka.

 Nevypadám tak mladá, co?

Jeho tvrdé oči se nesou do mých. "Máš kde zůstat?"

 Teplo exploduje přes můj obličej. Jsem bezdomovkyní teprve týden poté, co mé skromné úspory vyschly, a moje spolubydlící mě musela odkopnout, ale je to tak zřejmé, že spím v autě?

Rukama si přejedu po měkké džínovině mých opotřebovaných šortek a zatáhnu za své šedé tričko. Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy jsem si koupila nové šaty. Všechno je vždy z druhé ruky, abych ušetřila na penězích.

Rozpaky hoří skrze mě, když si uvědomím, že moje šaty jsou trochu pomačkané. Sezení v autě po celý den za to může, ale aspoň, že jsou čisté, sakra.

Záplava obranyschopnosti mě převezme, mé rozpaky se otočí ve vzteku. "Samozřejmě." Můj hlas je příliš strohý, a snažím se udržet ho na uzdě. Asi by nebylo moc oslňující, kdybych na něj házela dýky, když chci získat tuhle práci.

Přikývne jednou, našpulil rty, jak se na mě dívá. "Tato práce platí minimální mzdu a vyžaduje hodně zvedání těžkých břemen. Jsi si jistá, že to zvládneš? "

"Ano." Žádné zaváhání, když to slovo vypustím z úst. Jsem silnější, než vypadám, a minimální mzda? To je sedm dolarů a je to víc, než bych si mohla někde vydělat, taky víc, než jsem si v současné době vydělala za hodinu, což je velká tlustá nula, takže sakra jo, já to beru.

 Zavrtí hlavou, skoro jako, kdyby nemohl uvěřit tomu, co se chystá udělat, a vstane. "Jak se jmenuješ?"

 "Savannah."

"Já jsem Declan." Pak přetáhne svou rukou přes stůl, a já se jí chytím. "Vítej v Whitmore & Son. Kdy můžeš nastoupit? "

Jsem v sedmém nebi na jednu hodinu, dokud můj žaludek začne rachotit. Vzpomenu si, že mám přesně tři dolary a dvanáct centů na své jméno. Nemohla jsem klesnout rychleji z toho nebe, ani kdybych měla kovadlinu připoutanou na noze.

Podívám se na koš s prádlem za sebou ve zpětném zrcátku svého otlučeného Civicu a zamračím se, cítím, že klesám ještě rychleji. Hromada špinavého prádla, a já mám poslední pár čistého spodního prádla. Mám dost peněz na večeři nebo na čisté prádlo, ale ne na obojí.

Můj žaludek znovu zabručí a já vyvalím oči. "Vím, pro co hlasuješ," zamumlám.

Myšlenka jít zítra na ostro nezní vůbec lákavě, ale ani přeskočit večeři, zejména proto, že jsem taky přeskočila oběd. Kousnu se do rtu, napadne mě způsob, jak mohou po tom všem mít obojí. Nastartuju auto. 

Tak kde je ten McDonald, který jsem předtím přejela?

O pět minut později se usmívám, když uvidím zlaté oblouky, jejich žlutá záře stojící v noci jako maják naděje. Mickey D's, a já jsme nejlepší přátele nadevše. Jejich dolarové menu mi zachránilo prdel víckrát, než jsem mohla počítat.

Zaparkuju na nejbližší parkovací místo, vypnu motor a chytím igelitovou tašku ze zadního sedadla, nacpu do ní oblečení. Jakmile vejdu dovnitř, objednám si svůj obvyklý McChicken sendvič a salát a naplním si svou láhev vodou z kohoutku v koupelně. Není to sice gurmánské jídlo, ale je to za méně než 2,20 dolarů a je to trochu zdravé.

 Poté, co dojím, zašiju se do malé koupelny a naplním dřez s teplou mýdlovou vodou. Pořád upřené očima dolů, jak pracuju, pilně se vyhýbám svého odrazu v zrcadle přede mnou. Praní si prádla v umyvadle v McDonald koupelně rozhodně není můj nejlepší okamžik. Nemůžu ani snést pohled na sebe právě teď.

***

Declan se mračí, když se zaboří do krabice triček ve své kanceláři. Je to jediný výraz, co jsem ho viděla nosit, a já ho neznám dost dobře, abych věděla, jestli mám vzít svraštělé obočí a úzké rty osobně, nebo ne. Možná, že je to velká koule slunce kolem všech ostatních, ale o tom trochu pochybuji.

Povzdechne si. "Nemám žádné S," říká a podá mi černé tričko z krabice. "Musím ti nějaké objednat."

"Děkuji." Rozložím ho, přičemž si všimnu loga posilovny na zádech, jak pokládá krabici zpět do skříně.

Přetáhnu si ho před hlavu a mé tílko, pak vytáhnu můj ohon ze zadní části trička. Pánská velikost mě převyšuje, takže dám přebytečnou látku stranou a zavážu ho do uzlu. Když se podívám zpátky, Declan zamrká a uhne rychle pohledem.

 Prostor mezi jeho obočím tvoří vrásky, když se mračí a předstírá, že se dívá na nějaké papíry na stole. Já se zatím snažím rozpačitě tahat uvázaný uzel trička dolů, když si uvědomím, že je trochu vysoko a odhaluje tak kus kůže, vyhrnulo se mi spolu s tílkem.

Odkašle si. "Máme otevřeno šest dní v týdnu, od šesti hodin do osmi hodin a v neděli zavřeno. Pouze v sobotu potřebuji, aby si pracovala, jsou to třetí soboty, každý měsíc. "Nakonec se na mě zpět podívá. "Dobře?"

 Přikývnu. "To není problém." Můj společenský život už neexistuje, ale nehodlala jsem to komentovat, protože za a) ho to nezajímá a za b) to nemusí vědět. Nemá smysl vyhlašovat, že jsem bez přátel a smolař, že jo?

 Správně.

"Dobře." Vypadá skoro tak potěšeně, jako jsem si mohla představit jeho mrzutý postoj, který má vůči mně skoro pořád. Pokyne mi, abych ho následovala z kanceláře.

Jak jsme procházeli posilovnou, říká: "Tvoje práce tady slouží ke dvěma účelům. Zaprvé, potřebuji, aby se tu o to někdo staral. Věci jako je vysávání, ukládání kusů vybavení na své místo, které jsou občas jako tamty vlevo na špatném místě a pravděpodobně nejdůležitější částí tvojí práce jsou ručníky."

Vede mě chodbou do šatny a do strany, kde jsou dveře označené: prádelna. Zatlačením je otevře a rozsvítí světla. Na jedné straně místnosti se nachází dvě pračky průmyslové velikosti, a na druhé straně jsou dvě stejně velké sušičky. Velký kovový stolek je umístěn uprostřed místnosti, určený pravděpodobně pro skládání.

"Devadesát procent tvé práce je udržet zásoby ručníků v šatně. Je to nikdy nekončící hromadu prádla, která musí být vyprána, usušená, složená a odnesená. Docela jednoduché, ale opakuje se to docela rychle. Jakékoliv otázky? "

Zavrtím hlavou. "V podstatě jsem pokojská."

Declanovy rty se zkroutí, je to nejbližší věc, kterou jsem u něj viděla, že se blíží k úsměvu. Je to krásné a rozptylující - dvě věci, které rozhodně teď nepotřebuju. "V podstatě."

 "Co je druhá část mé práce?"

Vydechne. "Zamykání v noci. Od chvíle, kdy starý vedoucí odešel před několika týdny, jsem pracoval dvojité směny od otvíračky do zavíračky, šest dní v týdnu, a jsem z toho opravdu kurva unavený," říká, lehce s uchechtnutím. "Potřebuju, abys pracovala od dvanácti do osmi s hodinou na oběd, od pondělí do pátku. Myslíš, že to zvládneš? "

"Jo, já jen, um... chceš, abych zavírala sama? Nikdy jsem neměla na starosti něco takového. "

"Vše, co potřebuješ udělat je udržovat čisté ručníky v šatně, zhasnout všude světla a ujistit, že když budeš odcházet, že jsou dveře zamčené. Tihle chlápci sem chodí, dělají své věci a zase odcházejí. Slibuji, že nebudou od tebe s čímkoliv potřebovat pomoc, ale stále tady potřebuju někoho, kdo tu bude, když je otevřeno. A hele, pokud budeš potřebovat s čímkoliv pomoc, můj byt je hned nahoře, dobře? "

Přikývnu, uklidněná jeho reakci, když mi svitne, co to znamená. Budu mít celou tělocvičnu pro sebe, snad celé hodiny každý večer po zavření. Můžu se osprchovat. Vyprat si prádlo. Víte, to o čem většina lidí moc nepřemýšlí.

Declan sáhne do kapsy a předá mi sadu klíčů. "Nechci, abys dnes večer zavírala, ale myslíš, že budeš připravena zítra?"

 "Absolutně." Řekla jsem Declanovi, že nebude litovat, že mě najmul a dodržím své slovo. Také chci, mít tuto práci, protože se ukázalo, že to má pěkně sladké výhody.

Chlapík projde kolem nás do šaten. Přikývne na Declana tichým pozdravem, kterým si chlapi říkají "čau" utře si obličej ručníkem, který hned poté hodí do nejbližšího košíku na prádlo.

Declan hodí na mě pohled a hned začíná zírat na hromadící se hromadu bílého froté. Můžu z toho koše cítit zatuchlý mužský pot a rty se mi zkroutí.

"Vypadá to, že můžeš začít, " říká mi, jak mě poplácá po zádech.

Dívám se, jak odchází, jeho velké potetované ruce se houpou po jeho bocích. Bílé bavlněné prosté tričko objímá jeho záda jako druhá kůže, táhnoucí se přes ty neuvěřitelně široká ramena. Jeho chůze je překvapivě ladná pro někoho tak velkého.

 Tlačím myšlenky z mé hlavy do košíku. Zasténám, vezmu hrst ručníků a strčím je do obrovského už skoro plné pračky. Fuj, jsou vlhké.

 "Nechutný," zamumlám si pod mým dechem.

Je to malá cena, kterou zaplatím s ohledem na výhody. Tak jo, zcela zvládnu některé smrad-zadek ručníky, pokud to znamená, že já sama nebudu později smrad - zadek.

 Dokončím vkládání ručníků do stroje. Vzhledem k tomu, že je jen z poloviny plná, tlačím vozík zpět do posilovny s cílem shromáždit více.

Moje kroky se zastaví, když vidím Declana zpátky v ringu, zápasícího s klukem, od včerejška. Jeho černé kraťasy visí nízko na bocích, jak sedí pod dráždivým "V" všichni vyrýsovaní chlapi ho mají. Můj pohled jde k jeho břišákům a tvrdým prsním svalům, jak udeří rychlou jednu-druhou ránu, svaly se seskupují a relaxují pod kůži. Nakloní se zpět, když se člověk zamotá, těsně uhýbá jeho úderu, a pak vlevo hákuje chlapa do střev a pád ho k zemi.

To vše se děje v rámci toho, co se jeví jako bleskové.

 Moje ústa jsou dokořán, a za boha se nemůžu pohnout. Způsob jakým jeho svaly se ohýbají, při každém pohybu se potůčky potu lpí na jeho kůži, podtrhují tak jenom to, jak je mužný.

Otočí se a uzamkne oči se mnou. Hruď se mu zvedá, pot teče přes jeho obočí, jak jeho zelené uhlíky pálí do mě, připne mě na místě. Měla bych být v rozpacích, že jsem na něj tak otevřeně zírala, ale ne. Alespoň ne hned. Později ale určitě.

Dobře, to je lež. Později budu hledat skály, po kterých budu moci lézt, protože budu vyděšená.

 Ale teď je mi to jedno, protože teď přísahám, že má stejný výraz ve tváři, který mám já sama. Začíná to s "chci" a končí na "tebe", ale je to spousta duševního svlékání uprostřed.

Drží můj pohled, dokud mu hlava neletí na stranu po ráně pěstí, klopýtne zpátky. Překvapení se mu rychle značí ve tváři, když se dotkne svého krvavého rtu. Stejně rychle se zamračí a začne poskakovat, pěstí udeří soupeře do nosu.

Zamrkám, když kouzlo pomine, jakmile si všimnu černého tetování na zádech. Je to pár rukou svírajících růženec, sevřených spolu, jako by se modlil. Detail a stínování jsou úžasné. Vypadá to spíš jako na fotce, než cokoli, co by mohlo být tažené ručně. Někdo zřejmě strávil hodiny patláním se s jeho dokonalou pokožkou. Každý průchod a zdvih jehly musel být pečlivý a uctivý, a vášeň umělce pro svou práci, je zřejmá.

 Pod rukama, v elegantním písmu je velké Mickey a dvě data-datum narození a datum úmrtí.

Jméno se mi zdá povědomé, trvá mi asi vteřinu si uvědomit, odkud mi je známé. Je to boxer z novin ve vestibulu.

Declan

"Jsi dnes rozptýlený."

Připadá mi, jako by mé srdce vyhlašovalo válku v mé hrudi, s tím, jak teď buší do mé hrudi. Nemůžu říct, jestli je to z tréninku, který mi Marcus dává, nebo blízkosti nádherného mláděte, které jsem tak hloupě najal.

Setřu si pot z tváře a zamumlám, "já vím." Přejdu ring, sundám si z úst chránič a seberu láhev vody, která leží na straně. Dlouze se napiju a celou dobu na sobě cítím Savannah oči.

Celý den byla ke mně lhostejná, to je v pořádku, je to velkolepé.

Je to můj zaměstnanec, takže to poslední, co potřebuju, jsou její velké vykulené šedé oči, které mě sledují, protože to povede jen k tomu, že udělám něco hloupého. Jako třeba, že si jí přetáhnu přes stůl své kanceláře a budu jí šukat, dokud nebudu dehydrovaný z vyčerpání mého sperma.

Měl bych si udržet aspoň špetku profesionality, že?

Ale musela přijít a zničit to. Poté jsem jí nachytal, jak na mě zírala, zatímco jsem bojoval s Marcusem. Ty její šedostříbrné oči, které se zdály včera být chladné, zářily teplem a touhou a sakra pokud touha na její tváři nebyla to nejvíc sexy, co jsem kdy viděl. Pak mě zelenáč Marcus udeřil, když jsem byl nepozorný a sem tam po ní pokukoval. Vše najednou bylo pryč a její výraz se změnil na ostražitý, který nosila, tak dobře.

Skoro to vypadá, jako kdyby nechtěla, abych věděl, že se jí líbím a nemůžu přijít na to proč. Možná se jen chce chovat profesionálně anebo jen prostě má přítele. Nevím.

Marcu ke mně přistoupí. "Je sexy," říká a sleduje můj pohled.

Zamračím se a znovu se napiju, jak sleduju, jak sbírá ručníky. "To není důvod, proč jsem jí najal. "

"Tak proč tedy? Vychrtlá věc jako je ona, nemůže zvedat tady ta hovna tady. "

Nebudu lhát a říkat, že je mezi námi nějaké okamžité spojení, protože není. Savannah je hezká dívka, která potřebuje pomoc, a kluci jsou pevně propojeny s tou věci o pomáhání dívkám. Jednoduché jako facka.

Kromě toho, nejsem bezcitný bastard. Včera jsem z ní cítil zoufalství a já jsem byl v pozici, pomoci jí. Tak jsem to udělal.

Pokrčím rameny a pohlédnu na Marcuse. "Potřebovala práci, potřeboval jsem pomoc. Konec příběhu."

 Sehne se a nakloní hlavu, prohlíží si její zadek. "Půjdeš do ní?"

Překroutím očima, udeřím ho do hrudi. "Vykašli se na to, kámo." Marcus se musí naučit myslet hlavou na ramenou, ne tou v trenýrkách. On už má dítě se svou ex, a měl strach před pár měsíci z dalšího neplánovaného těhotenství.

 Povýšeně se usměje. "Beru to jako ne... můžu já? "

Dám svou láhev s vodou zpátky, podívám se na něj a ukážu na něj. "Drž se od ní. Poslední věc, kterou potřebuju, je její odchod na mateřskou dovolenou. "

 Jeho úsměv se vytratí. "Ne, v pohodě, kámo. Poslední věc, kterou potřebuju, je mít další smůla s tou věci baby - mama. "

Navážu na to. "Jsou věci zvané kondomy. Možná by ses měl je naučit používat. "

Převrátí očima a dá mi komický pohled. "Ha-ha."

Právě, když už si zase nasazuju do úst chránič, uvidím Bleaka vstupovat do tělocvičny.

Jeho oříškově hnědé oči, jsou ponuré, když se na mě podívají. "Do prdele," zamumlám si, přičemž si znovu vyndám z úst kus plastu. "To je den," řeknu Marcusovi, který se mračí a vrtí hlavou.

 "To nemůže být dobré."

Ohnu se a popadnu láhev s vodou, pak škubnu svým trikem na laně. "Ne."

Marcus ví lépe, než kdo jiný, že Blakea netěší, když musí jít do tělocvičny. Takže, když je tady, tak jen proto, že nějaké hovno odněkud něco podělalo a on je tady, abych to vše za něj uklidil. Zase.

Jako by mě zajímalo, kdo a kolik mu dluží. Blake projde kolem ringu a vejde do mé kanceláře, s hlavou stále skloněnou.  "Ať to je jakékoliv drama, které ti přinesl do cesty, musíš to hovno nechat doma, je ti to jasný? Totéž platí i pro tu novou holku."

Otevřu pusu, abych se bránil, když mě nenechá.

"Neztrácejte dech vykládat mi, že není v tvojí hlavě. Kdyby nebyla, tak bych ti dneska nebyl schopen jednu ubalit, a ty to víš. "

Zatnu čelist. Mohl by mít pravdu.

"Nemůžeš si dovolit tyto druhy rozptýlení, když jdeš v pátek proti Kerriganemu. Jsi dobrý, a on to ví. Radši věř tomu, že bude hledat každou příležitost, aby tě vytočil a hned ti jednu ubalil, povede se mu to, pokud budeš mít hlavu v zadku jako dneska a věř mi, bude tě to bolet." Jeho nozdry vzplanou a rty má v pevné lince. "Jedna sekunda, Declane, tak dlouho to trvá. Jedna sekunda, kdy nebudeš 100 procent a budeš na zemi, zatímco on převezme vedení. "

Moje oči klesnou až k černé ortéze na Marcusové levé noze. Měl by vědět nejlíp, než kdokoliv jiný, že jedna sekunda vše změní a může zničit celou kariéru.

Zamumlám mu na rozloučenou a uhnu mezi provazy, seskočím na zem a jdu ke kanceláři. Tlačím do dveří, vidím Blakea posazeného na okraji stolu. Jeho hlava je pořád skloněná, a vše, co mohu vidět, je mop tmavých vlasů, který je stejného odstínu jako moje.

Kliknutím zavřu dveře za sebou a opřu se o rám, zkřížím si ruce na hrudi "Kolik?"

 Blake zvedne hlavu. Oči jsou červené a podlité krví, když se na mě ušklíbne." Nepotřebuji od tebe desetník. Jde o tátu. "

 Musím se smát, otřu si obličej do trika, a pak si jej zavěsím přes rameno. "Nevyrovnám za toho parchanta jeho dluhy. Takže mu můžeš říct, aby šel… "

 "Umírá, Declane."

Zamračím se a studuju svého bratra. "Jak to?" Stydím se to přiznat, ale moje první myšlenka je, že by to mohl být nějaký druh podvodu. Můj starý pán to někdy dělá, je to soustavně na hovno člověk. Otec roku to není.

Blake se tře na zadní straně krku, vypadá mnohem starší, než na svých pětadvacet let. "Jeho játra mu jdou do prdele."

Zafuním a říkám: "Jako bych ti to neříkal. Nemůže srazit pět lahví Jim Beamu každý den, a očekávat, že bude žít věčně. "

Blakea se na mě mračí a cítím se jako hovno kvůli blbému vtipu, když jeho to určitě trápí. "Omlouvám se. Už to, ehm, byl u lékaře nebo tak něco? "

Přikývne. "Doktor říkal, že to je… psoriáza? "

 Moje obočí se pevněji vytáhne, když se kousnu do palce. "Cirhóza."

 "Jo, to."

"No… " Můj mozek nemůže přijít na nic jiného než, "to naštve "a je to k ničemu. Jak jsem řekl, otec roku to není. Mezi námi není žádná láska a už jsem se s tím před lety smířil. "Kolik času mu zbývá?"

Blake pokrčí rameny. "Více jestli přestane pití, míň, když bude pokračovat."

 "Takže moc ne."

 Zakoktá se. "Ne."

Po několika vteřinách napjatého ticha, Blake říká: "Víš, co máš dělat."

Povytáhnu obočí. "Ne, to ne."

 "Ano, ano. Musíš udělat správnou věc, než bude příliš pozdě. "

Smích vytryskne ze mě. Slyšel jsem ho říct právě správnou věc? "Musím udělat správnou věc? Je mi líto, jsem to já, kdo prohrál na Vánoce peníze, když jsme byli malí? A já jsem ten, kdo na tvém recitálu na díkuvzdání vyšel na veřejnost opilý? Protože jsem si jistý, že si to sakra nepamatuju, ale musím to být já, kdo má udělat správnou věc. Jo, a musím to být já, kdo jednou odešel pro jednu krabičku cigaret a už se nikdy nevrátil, že jo? "

"Hele, já vím, že může být blbec a jeho chování stojí za hovno, ale-"

 "Ale co, Blakeu? Byl jsi tam u každé opilecké podívané, každé urážky, a každého ubohého ranního omlouvání. Jak jen tam můžeš stát a omlouvat ho? "

"Protože já jsem kurva jako on!" Zařve, strčí si prst do hrudi, jak stojí. "Jediný rozdíl je, že za mnou stojíš ty, ale za ním nikdo. Je to rodina, Declane, a my jsme všechno, co zanechal."

Blake má pravdu. Začíná být na hovno, jako náš starý pán. Myslím, že jedna věc je se dostat ve svých něco po dvaceti letech do nějakých problémů, ale on pravidelně hazarduje s penězi, které nemá, stále si vyskakuje na špatné lidi, a vždy má nějaký tajemný "byznys "zabývá se s nějakými lidmi, atak.

Nevím, možná je to moje chyba. Možná, že kdybych mu nezachraňoval pokaždé zadek, když se dostane do potíží, že by se naučil uklidit vlastní nepořádek, nebo-vzdech-, se nedostal do problémů v první řadě.

Nechápu, kde jsme udělali chybu. Vyrůstali jsme spolu, byli jsme neodluční. Je o třináct měsíců starší, ale mohli bychom být dvojčata. Pak, když starý dobrý táta odešel, a krátce poté, máma zemřela. Byli jsme oba naštvaní na celý svět, a děda mě naučil, využít celý ten hněv a nenávist do boje, ale nemohl se dostat až k Blakeovi, jako to bylo u mě. Bez ohledu na to, co řekl nebo udělal děda, Blake se nemohl zbavit střepu na svých bedrech.

Rychlý posun před deseti lety, a jsme tady.

Zavrtím hlavou. "V tom se mýlíš. Táta spálil most se mnou, když od nás odešel, takže ty jsi to, co opustil. Krev neznamená, že jsme rodina, Blakeu. Musíš si zasloužit ty sračky, a to není jeho případ, prosté a jednoduché. "

Otočím se k odchodu, s rukou na klice se ještě Blake ozve. "děda by chtěl, abys to dal do pořádku."

Jako by mě zasáhnul bičem. "Neopovažuj se přivést do toho dědu. Věděl, co za podělance je jeho syn, a smířil se s tím. Nevinil mě, že jsem tátu odstřihnul ze svého života a nevinil by mě ani teď. "

 Blakeovi oči ztvrdnou. "Jsi si jistý?"

 Ne.

 "Jdi do prdele," zavrčím a uteču ze své kanceláře. Nemusí to být nejvíce dospělý způsob, jak ukončit náš rozhovor, ale mohlo by to být i horší. Mohlo to skončit pěstí do jeho tváře, jako minule.

Vedu si rukou přes své čerstvě osprchované vlasy a zadní dveře zaklapnu do posilovny za sebou. Věděl jsem, že už bude tma, ale zatraceně. Všechno kolem mě je klidné a tiché. Musí být pozdě.

Zatáhnu za těžkou páku zrezivělých dveří, abych se ujistil, že jsou zamčené. Prsty mi škubají a jsou vzteklé, nervózního pocitu jsem se pořád nezbavil a to i po cvičení. Blakeova návštěva mě dostala, byl jsem celý naštvaný. Tak jsem tlačil sám sebe zvednout víc, běžet víc, až jsem myslel, že bych mohl proletět ven. Ale zřejmě to nestačilo, protože mám pořád pocit, že hořím uvnitř. Obvykle, když je to tak zlé, jsem buď musel z někoho vymlátit duši, nebo někoho šukat.

Jako na zavolanou, můj telefon bzučí v kapse. Nemusím to ani vzít a vím, že je to Jamie. Bombardovala můj telefon od té doby, co jsem jí té noci odkopnul, a ona nemůže pochopit, že můj nedostatek odezvy znamená, že nemám zájem.

Ale právě teď, je mi jedno jakou má osobnost anebo, že za normálních okolností si myslím, že je satan. Protože právě teď, Jamie je jediný člověk, který mi může dát, co potřebuju. Vyžaduje nulové úsilí a má to ráda drsně, jako já. Mohl bych si na ní vybít všechnu svou frustraci a ona by pak žadonila o další.

Sakra, vypadá to, že je perfektní holka, když o tom všem tak přemýšlím. Proč se jí vyhýbám?

Protože, když otevře pusu, tak bys jí nejradši zaškrtil.

Ach, ano, to je ono.

Možná bych jí mohl sehnat nějaký roubík.

Vytáhnu svůj mobil a pohlédnu na zprávu. Vyvalím oči, když si to přečtu.

Jamie: Jsem právě teď tak mokrá…

 Rychle jí odepíšu a zmáčknu odeslat.

 Já: Tak si vezmi kurva ručník.

Dám si mobil zpátky do kapsy, když můj zrak upoutají blikající světla na ulici.

Žárovka pouliční lampy poblikává, ale to není to, co má hned mou pozornost. Co má mou pozornost nyní je zrezivělý kus žlutého kovového šrotu zaparkovaného na ulici.

 Jinak známý jako Savannah auto.

Odešla před několika hodinami, takže, co tady její auto ještě dělá? Bydlí tady někde poblíž?

Upustím svou sportovní tašku na chodník u zadních dveří a pomalu běžím k autu. Pozastavím se a rozhlídnu se, jestli nejedou nějaká auta, když přejdu silnici.

Její zadní okno je zabarikádované kartonem, ale je to divné, protože okno není rozbité, skoro to vypadá, jako by chránilo soukromí…

Ta myšlenka umírá v mé hlavě, když nahlédnu dovnitř jejího zpětného okýnka, vidím koše oblečení  u dveří jejího auta. Moje už tak nasraná nálada padá na nebezpečné území, když zahlédnu vrcholy bledých, ohnutých kolen na zadním sedadle.

 Ach, to ne.

 "Věděl jsem to. Kurva jsem to věděl. "