BB - 9. kapitola

Překlad: Mili

Amy

Vzbudila jsem se uprostřed noci v podstatě přilepená k Axovi. Jeho teplé svalnaté tělo bylo pro to mé jako záchranný světelný bod. Jeho paže byly majetnicky obalené okolo mě, jeho dech byl klidný, byla bych schopná na něho nekonečně zírat, na toho překrásného muže, který mě zachránil - překrásného muže, který mě opustil.

Jeho řasy byly tak dlouhé, že bylo nepravděpodobné si jich nevšimnout. Byly černé a na konci lehce zatočené. Čelist měl pokrytou krátkým strništěm - už jsem zapomněla, jak tmavé byly jeho vlasy a jak hebké, když jsem je promnula mezi prsty. Byly kratší, než jsem si pamatovala, ale pořád stejně vlnité a lesklé. Příliš krásné na to, aby to byly chlapecké vlasy, příliš lákavé na to, abych si na ně nechtěla sáhnout a nechat je klouzat mezi mými prsty.

Ale věděla jsem, že bych ho tím probudila a koukala přímo do hlavně jeho pistole, nebo by to bral jako pozvánku na něco, na co ani jeden z nás nebyl připravený. Toužila jsem po něm, ale nechtěla jsem se v něm ztratit a pak mučednicky trpět, až si řekneme sbohem, jakmile dokončí svoji práci a vyhodí mě v Chicagu.

Neměla jsem žádný domov, kam bych se mohla vrátit.

Žádnou práci.

Nic.

Kde vlastně budu žít?

Odtáhla jsem se od jeho těla a kousla jsem se do rtu, ztracená v myšlenkách. Nepomáhá ani to, že ta postel je tak měkká a drahá. Jsem zvyklá na svou mizernou matraci a na spaní na zemi.

Nakonec, když se mi nepodařilo znovu usnout, jsem popadla dva polštáře, hodila je na podlahu vedle mě, a potom jsem si vzala jeden z přehozů.

Jakmile jsem se uvelebila na koberci, byla jsem konečně schopná se odreagovat. Starosti mě pořád obklopovaly, ale aspoň jsem nebyla omotaná kolem Axe. Zachvěla jsem se. Jediný problém byl teď v tom, že podlaha byla chladnější, než jsem si myslela. Utáhla jsem si pokrývku pevněji kolem celého těla a zavřela oči.

O dvě sekundy později něco vedle zašustilo, matrace se pohnula a pak jsem uslyšela kroky po koberci. Axovo teplé tělo se vmáčklo k mému; dopadla na nás prošívaná deka z postele. Zakuklil mě do svého teplého objetí a políbil na vršek hlavy. "Nestaral jsem se o to být uprostřed postele, Ames... Jenom chci být u tebe."

Neprolité slzy mě pálily v pevně zavřených očích a dýchala jsem nerovnoměrně, jak jsem tlumila vzlyky do jeho hrudi.

"Spi." Políbil mě znovu do vlasů. "Držím tě."

***

Probudila jsem se zrovna, když Ax křičel do svého telefonu. Zívajíc jsem si mnula oči, potom jsem si nějak dokázala proklestit cestu ven z nekonečného počtu přikrývek a vydala se chodbou.

Na stole se rozprostírala celá hostina, víc jídla, než jsem kdy za svůj život viděla; už tu byla pro mě naservírovaná horká káva. Ax pořád řval do telefonu, ale ukázal na židli.

Nechtěla jsem se hádat s někým, kdo evidentně měl něco proti ránům, došla jsem ke stolu a bojovala jsem s nutkáním zatleskat rukama samým vzrušením.

Toust! Marmeláda! Párky! Slanina! Mohla bych v této chvíli vážně umřít štěstím a ještě bych k tomu měla pomerančový džus. Neuměla jsem si cenit těchto věcí, dokud jsem si je náhle nemohla dovolit. Dokud jsem jednoho dne nedošla do obchodu a nemohla jsem si koupit pomerančový džus, protože to bylo mimo můj rozpočet.

Jednou rukou jsem se natáhla pro džus a druhou rukou popadla kafe.

"Dvě mouchy jednou ranou?" Ax si sedl naproti a hodil mobil na stůl; přistál s rachotem.

"Kdo to byl?" Položila jsem obojí pití, kousla do toustu a potlačila zasténání, jak malinový džem klouzal po mém jazyku. Zavřela jsem oči v extázi, olízla si rty a pak kousla znovu.

Jsem si docela jistá, že jsem dojedla celý toust se zavřenýma očima. Když jsem se podívala, Axovy oči byly vyvalené dokořán, jeho tvář zarudlá a zíral na mou pusu.

"Mám něco na tváři?" Popadla jsem ubrousek a utřela si rty, zatímco si Ax mnul kořen nosu a vydal ze sebe žalostný zvuk, o kterém jsem předpokládala, že bylo podráždění.

"Ne." Polkl a podíval se jinam. "Jen si užívám tu show."

"Show?"

"Dej si ještě něco dalšího."

Zaškaredila jsem se. "Jsi divný."

"Ještě jeden toust?" Nabídl. "Marmeládu?"

"Myslím, že..." Podívala jsem se po stole a on si usrkl kávy. "Si dám párek."

Axovi zaskočilo kafe a začal si bušit do hrudi. "Promiň, špatná trubička." Přejel si rukama po obličeji a zanadával, pak se zase natáhl po kafi. "A abych odpověděl na tvou otázku, byl to Sergio."

"Aha." Podívala jsem se dolů na svůj talíř a naháněla párek vidličkou. "Jak se má?"

"Nevypočitatelně, ten hajzlík." Ax se zasmál. "Ale je to můj bratr, takže ho těžko můžu zabít, i když ta myšlenka mívá své pádné důvody... sem tam."

Zasmála jsem se. "Jako kdy?"

"Jako když tě zachránil a pak strčil do pěstounské péče." Ax mluvil tak jemně, až jsem ho skoro neslyšela. "Jako když mou nejlepší kamarádku držel pryč ode mě. Neobviňuju ho. Beru plnou zodpovědnost, ale řekněme, že může být šťastný, že má pořád obě nohy a jazyk."

"Názorné." Dloubla jsem do párku vidličkou a dávala jsem si ho do pusy. Ax se naklonil dopředu a pozoroval moji vidličku, jako by byl kočka a já držela jeho jedinou hračku. Dala jsem si ji před obličej, očima to pozoroval naprosto uchvácený. Pomalu jsem kousla do masa, boříc do něho zuby. Přivřel oči, když mě sledoval, jak žvýkám. Nebyla jsem si jistá, jestli byl opravdu tak unavený nebo ho z nějakého důvodu bavilo koukat, jak jím. Moje poslední kousnutí bylo nejšťavnatější a kousek mastnoty mi steklo dolů na bradu.

Axovy nohy poskočily, jeho kolena bouchly do stolu. "Já, ehm, hned dojdu." Pospíchal chodbou, jako bych ho naháněla nožem, a zabouchl za sebou dveře od koupelny.

Pokrčila jsem rameny a v klidu dosnídala.

Když Ax o deset minut později došel, jeho tvář byla viditelně uvolněná, ale ruce měl stále pevně zaťaté u svých boků. Natáhl je ke mně. Vzala jsem ho za ně a stoupla si.

"Nebudu to po tobě znovu žádat." Vzal můj obličej do dlaní. "Nebudu se toho domáhat, nebudu to očekávat, budu se zatraceně snažit na to nemyslet. Nepolíbím tě, dokud mě o to nepožádáš ty... podruhé."

"Podruhé?"

Jeho rty narazily na mé, jeho prsty putovaly pryč od mé brady, vnořily se mi do vlasů a přitáhl si mě k sobě blíž. Vydechla jsem, když vklouzl jazykem do mých úst. Mohla jsem ho ochutnat, chtěla jsem víc. Vymrštila jsem paže a omotala je kolem jeho krku, zabručel na souhlas a pak zasténal, když jsem víc otevřela pusu, až se naše zuby skoro srazily.

Rukama mě hladil dolů po zádech a zastavil se těsně nad zadečkem. Trochu jsem se zavrtěla, což byla pro něho dostatečná pozvánka k tomu, aby mi povyhrnul bavlněné triko a dotkl se mé nahé kůže.

Cítila jsem každé bříško jeho prstů, jak mě pálí na bocích.

Jeho polibek ustával, sál mi jazyk a zhoupl mě na podpatcích, aby mezi našimi prahnoucími těly vytvořil trochu místa. Ax naklonil hlavu, oďobával můj spodní ret, než se do něho zakousl a trochu za něho zatáhl. Vyslalo to vzrušení až do prstů u mých nohou.

Axovy rty byly jako horký samet, pokaždé, když se naše rty dotkly, bylo to jako pohlazení, zachvěla jsem se, když naposledy prohloubil polibek, než se ode mě úplně odtáhl.

Hruď se mu zvedala. S očima doširoka otevřenýma mi zašeptal kousek od mých rtů, "To měl být dárek na tvé osmnácté narozeniny, zahřívat tě, zahřívat nás, ukázat ti, že jsem nebyl jenom kamarád, Ames. Chtěl jsem tak strašně moc být něco víc... Pořád chci, ale ty mi nedůvěřuješ, a já se ti ani nedivím. Takže tak. Nebudu tě znovu líbat, nebudu na tebe znovu útočit svou pusou, budu se snažit nepředstavovat si, jak cítím tvůj jazyk na svém - počkám. Do té doby, než mě o to požádáš, tak počkám."

"Co když tě o to nikdy nepožádám?"

Zaculil se, naklonil hlavu na bok, vzal mě palcem za bradu a políbil na nos. "Po tom polibku... opravdu si myslíš, že bych o tom pochyboval?"

"Namyšlený blbečku!" Řekla jsem bez dechu a odtrhla se od jeho lákavého doteku.

"To skoro znělo jako pozvání." Dobíral si mě."Jestli chceš, abych tě znovu líbal, stačí říct."

"Ne." Složila jsem ruce na prsou a zachvěla se. "Ty jsi, jsi - "

" - tak zatraceně sexy." Sjížděl mě pohledem nahoru a dolů. "Je to škoda, že nemůžeš chodit oblečená takhle - na druhou stranu mám už na kontě celkem dost velký počet obětí, ale snažím se udržovat to číslo pod stovkou, ještě než mi bude třicet, takže..."

Vydechla jsem. "A kolik je to teď?"

"Něco mezi 'do prdele' a 'přestal jsem počítat'." Mrknul. "Beru to tak, že už jsi dojedla svůj... párek?"

"Co máš s mým párkem?"

Jen se usmál a šel pryč s rukama ve vzduchu. "Asi bychom měli jít, máme před sebou pár nákupů, než se vydáme na dlouhý výlet."

"Nikdy jsem nebyla na dlouhém výletě." Řekla jsem a náhle jsem ucítila paniku. Budu si s ním muset povídat? Povídat příběhy? Ach ne, budu muset zpívat písničky?

Ax se otočil, "Wow, no to je ale důvěra. Mluvím o tom, že budu s tebou sám několik hodin v autě, a ty zbledneš."

"Promiň." Potřepala jsem hlavou. "To není tak... Já jen, jestli se nebudeš třeba nudit... pořád řídit?"

"Samozřejmě, že ne." Usmál se a přešel k příborníku, kde popadl pistoli. Nacpal ji do zadní kapsy džínů a otočil se na mě se zářivým úsměvem. "Budu tě mít u sebe v bezpečí. To je všechno, co potřebuju. Můžeš celou dobu spát a budu spokojený, že jsem ten, kdo tě hlídá a vrátí domů, kam patříš."

"Nemám žádný domov." Překřížila jsem ruce a snažila se nepropadnout panice, když jsem cítila, jak se kolem mě uzavírají zdi.

"Hej." Ax byl náhle přede mnou. "Já jsem tvůj domov. Na to nikdy nezapomeň."