BB - 10.kapitola

Přelad: Mili

Axton

Amy na sobě měla jedno z mých bílých triček a kraťasy, které jsem si s sebou vzal na poslední chvíli, když jsem si myslel, že bych si ve volné chvíli mohl zacvičit. Jo. Dát svýmu zadku chvilku volného času. Jenže starat se o ni byla práce na plný úvazek, ne že bych si stěžoval.

Věděl jsem kulový o holčičím nakupování, ale měl jsem vybíravý vkus, a toto bylo malé město na to, aby mi dala pořádný výběr. Vrazil jsem do Walmartu s Amy v zádech, popadl jsem jedno tričko, nějaký strečový kalhoty, žabky, a prohlásil to za dostatečný. Vůbec si nestěžovala, i když jsem to napůl očekával. Jenom jsem ji momentálně potřeboval nějak obléct, abych ji mohl vzít na lepší místo.

Když jsem to zmínil, podívala se na mě s vystrašenýma očima. "Co je špatného na oblečení, které jsi mi právě koupil?"

"Není to... ty."

"Moje oblečení není já?" Zopakovala kamenným hlasem. "A ty mě znáš tak dobře, protože?"

"Znám tě," odsekl jsem. "A chci, abys nosila... satén... hedvábí... italskou kůži... sakra, nevím. Chci tě v něčem, co si tě zaslouží."

"Je to jenom oblečení." Pokrčila rameny.

"Ale dotýká se tvého těla. Tak nikdy neříkej, že je to jenom oblečení." Zavrčel jsem a podle navigace se chystal najet na příští výjezd. To nákupní centrum by mělo být dostatečně velké, aby v něm bylo několik obchodních domů a dalších menších butiků, což by bylo fajn.

Když jsem zajel na parkoviště, Amy civěla na obrovské budovy, "Jsi si jistý, že tady toto oblečení mi nestačí?"

Povzdechl jsem si. "Nemůžeš nosit každý den to samé."

"Fajn." Otevřela dveře od auta a vystoupila. Pořád jsem se snažil přijít na to, proč vypadala tak naštvaně, když jsem ji vzal za ruku. Neodstrčila mě, ale její tělo bylo zvláštně napjaté.

Vešel jsem do Nordstormu, poznával obchody jen podle toho, že tam bylo pár značek, které jsem hledal, a přešel jsem k orientační ceduli.

Osobní oddělení bylo úplně nahoře, ale já bych ji mohl obléct sám, ne? Myslím tím, jsem chlap, vím, co na ženské vypadá dobře. Rychle jsem po ní hodil pohledem, správně, styl bych mohl odhadnout, ale co velikost? V tom bych teda byl celkem na nic; mohli bychom tady pak strávit celé věky.

"Dámské oddělení je ve třetím patře." Ukázala Amy.

Zakýval jsem hlavou a strčil ji do výtahu, přičemž jsem nepustil její ruku, ani když jsme vyjeli do třetího patra a vešli dál.

Najednou jsem se cítil stísněně. Normálně bych dokázal chladnokrevně zavraždit člověka, ale když jsem se díval na všechno to pěkné oblečení s lesklými ozdobami, chtělo se mi zvracet a měl jsem chuť okamžitě najít nejbližší bar. Sevřel jsem její ruku pevněji.

"Oblečení tě děsí?" Zašeptala Amy.

"Buď ticho."

Smějíc se, si stoupla za mě uprostřed hlavní chodby a její oči se pomalu rozšiřovaly, jak se rozhlížela kolem.

Kde ksakru vězí prodavačky? Takové ty, které má každý obchod na to, aby pomohly ulevit nakupujícím nebo chlápkům, kteří jsou v panice a mají náhlou potřebu se napít, aby spláchli bolest scvrkávající se kreditní karty? Ach... paráda, jedna zaměstnankyně se právě otočila a vykročila naším směrem. Díky bohu, konečně někdo, kdo rozpoznal hrůzu v mojí tváři. Zastavila se před námi, "Můžu vám pomoct?"

"Ano." Skoro jsem tomu nebohému stvoření zařval do obličeje. Měla snad kolem metru padesát, a to i s těmi úzkými červenými podpatky, které byly asi nejvyšší, jaké jsem kdy viděl. Tvář měla bez makeupu, kromě světle červené rtěnky. Vypadala jako někdo, kdo ví, co dělá, takže jsem udělal to, co by udělal každý rozumný chlap. Natlačil jsem před ni Amy a pronesl, "Můžete ji obléct?"

Dáma přimhouřila oči.

"Asi jsem se nevyjádřil nejlíp," zabručel jsem. "Můžete mi pomoct pro ni najít nějaké oblečení? Potřebuje zcela nový šatník, boty, nějaké ty spodní věci a tak." Odkašlal jsem si do ruky a podíval se jinam. Bar, bar, kde je tady do prdele nějaký bar?

"Jistě." Slečna stiskla rty k sobě a pravděpodobně se snažila se hystericky nesmát na můj účet, přičemž se začala věnovat Amy. "Můžeme se jít podívat na Sawy, myslím, že tam můžeme najít pár úžasných kousků. Jaký máte cenový limit, pane?"

"Žádný limit," vyštěkl jsem. "Je tady nějaké místo, kde se člověk může napít?" Potahoval jsem si triko, ale ani to nezmírnilo přidušený pocit z toho, že tu okolkuju v nákupním centrum s pistolí v kalhotách - doslovně...

"Vlastně," řekla jemně, "Přímo za rohem je příjemný bar, který tam Nordstorm zřídil speciálně pro pány, aby se usadili, zatímco budou čekat na své nakupující protějšky.

"No," povzdechl jsem si šťastně, "To byl opravdu brilantní tah."

"Měl byste to tam vidět, když máme výprodeje." Zamrkala. "Proč si nejdete sednout na jedno... nebo na tři, a já vezmu...? Naklonila hlavu. "Promiňte, jak se jmenujete, drahá?"

"Amy." Polkla.

"Vezmu Amy a pak vás vyzvedneme, až skončíme."

"Skvělé." Pustil jsem její ruku. "Budeš v pořádku?"

"Je to nakupování, ne Hunger Games." Zakřenila se. "Myslím, že budu v pohodě."

"No tak jo..." Strčil jsem si ruce do kapes. "Ale měj luk a šíp po ruce, jen pro případ."

A pak jsem se vydal do baru a objednal pivo. Jakmile jsem si sedl, cítil jsem se, jako bych přišel domů. Všude byli chlapi - jedli, pili, dívali se na hodinky, psali smsky. Hmm, bylo fakt chytré dát mužům k dispozici pivo, zatímco si jejich ženské mohly užívat celodenní nákupy. Opravdu brilantní. Potřeboval jsem napsat Sergiovi nebo Nixonovi... nebo někomu.

Náhle jsem se cítil strašně sám.

Když nemůžete napsat svému bratrovi, protože jste na něho pořád naštvaný.

Když nemůžete napsat svému šéfovi, protože technicky jste na něho srali celých minulých pět let.

Zasténal jsem do dlaní, když v tom mi zazvonil telefon.

Vyštěkl jsem do něho. "Co?"

"Wow, máš teda super dobrou náladu. Připomeň mi, že ti mám volat každý den, abych se ujistil, že slunce pořád svítí." Byl to Campisi, Tex.

"Promiň, nakupuju."

"Jsem si vcelku jistý, že to není zrovna v popisu práce."

"Jo." Usrkl jsem pivo. "Ale ona má úplný hovno, Campisi."

"Texi," opravil mě hladce.

"Fajn, Texi." Zakoulel jsem očima. "Nemá žádné oblečení, bylo zničené. Má kartáček na zuby, zatracený kartáček na zuby, nic jinýho. Co jsem měl dělat?"

"Vzít ji nakupovat," řekl jemně. "Nixon to zaplatí."

Zasmál jsem se. "Myslím, že oba víme, že nepotřebuju Nixonovy peníze."

"Snobští bohatí Abandonatovi." Zasmál se se mnou, ale oba víme, že od té doby, co je kápo, tak je stejně tak prachatý. Hergot, mohl by si klidně koupit malý stát.

"Jo, jo, tak o co jde?"

"Jenom kontroluju jednoho z mých oblíbených společníků, abych se ujistil, že je pořád naživu a dýchá, víš, jak to chodí."

"Chceš taky vědět, jaký mám tlak?"

"To je způsob, jak mi chceš sdělit, že tvůj srdeční tep se zvyšuje? Protože ti musím říct... že mám ten samý pocit... když spolu mluvíme."

Vyprskl jsem smíchy. "Jsi děsivý parchant, ale taky vtipný jak prase."

"Jsem okouzlující, jak říká manželka."

"Měl bys spíš říct, že příště někoho odpráskneš."

"Odpráskl jsem, celou dobu se pochcával, ale to je jedno."

Obrátil jsem oči v sloup. "Něco dalšího?"

"Jo." Povzdechl si. "Patříš k nám... ke mně a Nixonovi... Chaseovi, Milovi, Phoenixovi, jsme rodina. Věci už nejsou tak jak dřív. Jsme teď tým, všechny naše rodiny jsou tým, a ty jsi jeho součástí, ať už se ti to líbí nebo ne. Takže jestli něco budeš potřebovat, nejsme jenom tvoji šéfíci, ale jsme i přátelé, a já se svými přáteli jednám s maximálním respektem."

"Dokud tě neoserou."

"No jo, pak je zabiju."

"No tak to jsem rád, že jsme přátelé."

Tex se nahlas zasmál. "Užij si nakupování... nenech ji příliš se pobláznit, a když uvidíš něco podezřelého, dej mi vědět. Posílám ti fotku jejího otce, vypadá teď trochu jinak než dřív. Jestli uvidíš jeho nebo toho druhého chlápka, co bude na fotce s ním, střílej. Neváhej a střílej.

"Chápu."

"Čau."

Zavěsil jsem a podíval se na fotku, která zrovna došla. Její táta vypadal jako satan, ale pořád jsem ho poznával. Vlasy měl neupravené, jako by se roky nesprchoval, a vypadal, jako by měl vyražené dva zuby. Měl silné kruhy pod očima, vrásky měl tak hluboké, že by se v nich dalo vykoupat. Ústa měl vtažené do úšklebku. Chlápek vedle něho byl zhruba stejně starý jak já. A okamžitě jsem věděl, kdo to s největší pravděpodobností byl... její bratr. Ten kluk byl o pár let mladší než kdokoliv z nás, ale nemohl být brán na lehkou váhu. Nebyl jsem příliš fanoušek zabíjení dětí pod dvacet jedna let, ale pravděpodobně ho budu muset zabít, jestli se ukáže. Při té myšlence mi zkyslo pivo v břiše.

Objednal jsem si vodu a něco k jídlu, a čekal jsem. A celou tu dobu jsem dumal nad tím, co mi Tex řekl do telefonu. Přátelé. Líbilo se mi to. Líbil se mi ten nápad, že jsme nebyli spojení jen prací, ale že jsme byli rodina... i když se pět rodin málokdy semkne, tak to vypadalo, jako by se konečně podařilo vyjednat příměří. Jenom mě zajímalo, jak dlouho to bude trvat, než se všechno posere.