AS - 2. kapitola

Překlad: Simča

"Jsem skutečně králem, protože vím, jak vládnout sám."

-PietroAretino

LIAM

11. DEN

Můj pohled se nad nimi přehnal, jejich těla shrbená, snažíc se blokovat můj pohled do jejich rukou. Nenáviděl jsem být v situacích, jako je tato.

Házejíc další balíček kečupu do středu, se tři vězni na mě podívali.

"Blufuješ," Chris, malý černý muž s jizvou na jeho tváři řekl a zamračil se.

"Neblufuju, a to i pro pět milionů," odpověděl jsem, než jsem vrátil můj pohled na karty v ruce.

"Kurva, brácho, jsem venku," řekl Justin, Chrisův milenec, zatímco on hodil karty do středu. Nejsou

otevření ohledně jejich milostném poměru, ale tohle říct můžu.

"Já byl mimo před chvílí," nejstarší, Matty, zamumlal,nežsklopil svou ruku.

Jeden po druhém, všichni skončili, až na měa Kecala.

Díval se mi do očí a hledal jakékoliv známky slabosti, zamračil se, než konečně složil svoje karty taky. Široce jsem se usmál jako Grinch, když jsem jim ukázal svou ruku.

"Ty hajzle! Tys nás obehrál! "Vyštěkl Chris, zvedajíc se ze sedadla.

"Myslím si, že správný termín je oblafl," řekl jsem, když jsem vzal všechny pakety kečupu.

Matty se zamračil, zkřížil ruce na prsou. "Co se stalo, že neblafuješ, a to i pro pět milionů?"

"Pravidlo osm: Peníze jsou peníze. Pokud je nemůžeš vydělat tak si je vezmi, "odpověděl jsem už míchajíc karty. "Teď, ať mám radši zítra svoje peníze."

Chris si odplivl. Pak šel na druhou stranu jídelny a mluvil s několika jejich lidí, doufejme, že o získání mých peněz. Chris byl součástí pouličního gangu, který prodával moje drogy za vyšší cenu pro lidi v jejich okolí. Byla to jedna z nevýhod používání zprostředkovatele. Poté, co koupili výrobek od nás, už nebyla naše věc, že prodávali ostatním za cenu, kteroukoliv chtěli. Nevadilo mi to. Co mě sralo, bylo, když se snažili míchat svoje vlastní sračky do našich, jako by byli zasraní vědci. Ti idioti si neuvědomovali, že když se člověk předávkuje, ztratili bychom zákazníky a zisk. Cokoliv, co bere peníze z mých kapes, bylo třeba řešit.

"Tvoje peníze ti budou dány, Callahane," Chris se ušklíbl, když se vrátil. Posadil se zpátky, ale nedotkl se karet.

Vzhlédl jsem a všiml jsem si O'Connora čekat u posledního stolu na levé straně; Lžíce seděla naproti němu.

"Je dobré vědět, že muži ve vězení drží své slovo."

"Co, myslíš si, že jsi lepší než my?" Zasyčel Mattypřes své zčernalé zuby.

"Nechceš vědět, co si myslím," řekl jsem, než jsem vstal. "Za den jsem vyčerpal dost svého štětští, díky za hru. "

"Jak mám sakra získat zpět své peníze?" Zařval Chris.

"Nijak," odpověděl jsem.

Když jsem se chystal odejít, popadl mě za paži. Při pohledu dolů na jeho prsty, moje čelist se sevřela.

"Chrisi," Justin zamumlal pod vousy.

Celá jídelna ztuhla. Nikdo se neodvážil dýchat. O'Connor, spolu se Lžící vstali, všichni byli připraven na další násilný den.

"Pokud chceš svoji paži, měl bys mě nechat jít," řekl jsem prostě.

Jeho oči se rozšířily, udělal to, co jsem řekl. "PaneCallahane, Já- "

"Callahane, máte návštěvu. Callahane, máte návštěvu," přerušil známý hlas přes interkom.

Odcházejíc od blázna, zamířil jsem ke dveřím. Všiml jsem siO'Connora kývnout k dvěma mužům, kteří jednoduše přešli ke stolu, kde jsem seděl. Mohl jsem se o to postarat, prostě s ním zamést ale to bylo žraločí pravidlo. Jestliže jste neuměli plavat, utopili jste se. Pokud si zahráváte s alfou, jste sežráni.

Když jsem vyšel ven, Věc Jedna a Věc Dva čekali, želízka měli v ruce. Připoutali mě jako bych byl zkurevný Hannibal Lecter. Byl jsem zvyklý chodit do návštěvnické místnosti. Pokaždé, když jsem šel, bylo to, jako bych byl veden na smrt. Kvůli mé matcejsem se snažil myslet na jeden dobrý okamžik, jeden světlý bod v pekle, aby se cítila lépe. Mohl bych zvládnout odnětí svobody, ale ten pohled, se kterým by vždy přišla, by mě složil na kolena.Skoro jsem ji nechtěl ani vidět.

Když jsem dorazil k oddělovacímu sklu, nebyla to ona, kdo seděl na druhé straně, a cítil jsem úlevu.

 "Vypadáš jako sračka. "

"Rád tě vidím, tati," řekl jsem do telefonu. Jeho oči po mě putovaly, jeho tvář byla v pohodě, bez výrazu, než zavrtěl hlavou.

"Od chvíle, kdy ses narodil, já věděl, věděl jsem, že mě dostaneš do předčasného hrobu. Vždycky jsi byl ten, kdo prostě musel překročit - "

"Tati, jsem ve vězení, opravdu potřebuju přednášku?" Ušklíbl jsem se, díky čemu se usmál. Jeho oči klesly na želízka kolem mého zápěstí. "I přesto, že vypadáš jako sračka, stále vypadáš dobře podle vězeňských standardů. "

"Beru to jako kompliment. Je to tvůj způsob jak se zeptat, jestli jsem v pořádku? "

Neodpověděl, ale věděl jsem, že to tak bylo. Bál se stejně jako máma, ale aspoň se snažil do nedávat najevo.

"Máš plán, správně." Nebyla to otázka.

Přikývl jsem. "Mám."

Čekal. "Liame-"

"Pravidlo devět: tajemství je prostě tajemstvím, když to člověk ví. Věř mi, tati, jsem v pohodě. "

"Ty možná, ale zbytek rodiny není."

"Napravím to."

"A já bych ti věřil, kdy by sis věřil taky. Vypadá to, že si šel do všeho bez plánu. Ztrácíme business. Vypadáme slabě. Jsi zavřený, Liame- "

"Přestaneš mi říkat, kde to sakra jsem?!" Vyštěkl jsem, když jsem zatahal za želízka. "Já vím, kurva,

kde jsem,do hajzlu. Vím, že ztrácíme business; Pracuju na tom. Kdo se stará o krysy, co říkají, že vypadáme slabě? Nejsme slabí. A jestli si to někdo myslí, tak za pár dní mi budou znovu líbat nohy. "

"Co když se nevrátíš, Liame?" Zeptal se.

Zvedajíc se, jsem se připravil zavěsit.Tam jsem zacházet nechtěl.

"Liame, prosím, posaď se," řekl.

Ale skončil jsem. Odvrátil jsem se od něj a podíval se směrem k stráži.

"Ethan má zánět středního ucha."

Bylo to jako by mě někdo hodil do kaluže ledu. Otočil jsem se k němu, snažil jsem se myslet na to, co mám říct.

"Ethan má zánět středního ucha, což je důvod, proč tvoje matka tady není. Byla s ním včera v noci, snažíc se ho uspat, "dodal.

"Už jsi volal jeho doktorovi? Je v pořádku? Jaké léky bere? Proč se to stalo? Matka tu včera byla a nic neříkala- "

"Je v pořádku, Liame, dýchej. Děti mívají záněty. Je bolestivé to sledovat, ale bude v pořádku. Díky všem v rodině, chudák chlapec nyní pravděpodobně pláče, protože nemůže získat moment klidu. "

Dýchej, říkal, jako by to bylo tak snadné.

Pokládajíc hlavu do dlaní, jsem se snažil uklidnit svoje zatracené srdce. Ale bylo to mimo mou kontrolu. Chtěl jsemho vidět. Byla tam naléhavá, bolestivá potřeba vidět jeho tvář. Nebylo způsobu nebo pokusů o zachránění si tváře, bolelo to. Bolelo to s vědomím, že jsem tam nebyl pro něj. Bolelo to s vědomím, že mě možná nepozná. A nejvíc ze všeho bolelo vědět, že jsem ho zklamal; tím, že jsemneochránil jeho matku, jsem ho zklamal.

"Liame-"

"Jsem v pořádku," zakašlal jsem, jak jsem se posadil trochu rovněji. "Tak dlouho, jak je v pořádku, jsem v pořádku já. A on je v pořádku, že jo? "usmál se smutně a přikývl. "Synu, kdyby nebyl v pořádku, neztrácel bych čas s tebou. Je šťastný, je zdravý, a on má tvoje oči. Přesně stejně zelené. "

Mlčel jsem na chvíli, než jsem přikývl.

"Callahane, čas vypršel," řekl důstojník za mnou.

Zíral jsem na mého otce, on mi dal pohled, ten který používal, když jsem byldítě. Jako by se snažil přečíst celou knihu v neznámém jazyce.

"Ona se vrátí," zašeptal jsem. "Říkej mi blázne, hlupáku, nebo prostě zabedněnče. Ale já ji znám.

Navzdory svému přesvědčení, pořád ji miluju a musím věřit, že se vrátí. "

Věc Jeden a Věc Dva přišli vedle mě a vedli mě ke známému úsekucel. Nechtěl jsem s nikým mluvit, nechtěl jsem nic dělat. Pokaždé, když jsem viděl svou rodinu, byl to pocit, jako by další kus spadl z mé duše. Callahaninebili narozeni být uvězněni, špatné věci se stávali, když se snažili udržet monstrum v kleci.

"Otevřít celu D2344."

Moje dveře se otevřely a tam na horním lůžku ležel nějaký teenager s hnědou kůží a černými oči. Byl vysoký a hubený, ne starší než osmnáct a ze všeho nejvíce, měl strach… mohl jsem to cítit.

"Seznamte se vašim novým spoluvězněm, Callahane. AveryBarrow, "uchechtl se.

Vcházejíc dovnitř, dveře se zavřely. Vystrčil jsem ruce přes mříže, sundali mi řetězy, když jsem se otočil zpět k nim.

Takoví idioti.

"Hele, nebudu se ti plést do cesty. Byl jsem jen- "

"Přestaň mluvit," řekl jsem, když jsem se opřel o mříže. "Pohni se z tý postele a bude to poslední věc, kterou kdy uděláš."

Nemluvil jsem ani jsemnezavřel oči. Ředitelka to udělala a zaplatí za to.

14. DEN

Děláte si ze mě kurva srandu?

Každý vězeň byl na zemi, jak se záchranáři rojili k blbci, který měl záchvat uprostřed jídelny. Nedostal jsem ještě ani oběd a ten hajzl se mi pletl do rozvrhu.

S největší pravděpodobností se předávkoval na heroinu, který si objednal. Nehodlal to zvládnout, tak proč se kurva obtěžovat s dramaty?

"Je mrtvý?" Avery zašeptal, oči dokořán. Pro člověka, který údajně vzal brokovnici k hlavě jeho nevlastního otce, on byl zelenější než všechny kopce v Irsku.

"Ano," řekl jsem, když nakonec vzali tělo pryč.

"Na co všichni civíte?" Zařval tlustý strážný. "Posaďte své zadky a jezte."

Žádný z nich se nepohnul a několik z nich se na mě podívalo.

Šel jsem kupředu, mé kroky se ozývaly po celé hale. Teprve když jsem si sedl, všichni se vrátili k normálu. Znovu jsem se usmál. Matty a Avery přišli ke mě, sedli si kolem mě. Část mě si přála, abych mohl aspoň sedět s mými lidmi. Ale pro teď jsem se zasekl.

"Je to jako, bys byl tady král," naklonil se Avery, když jsem jedl svůj v podstatě mražený hrášek.

"Protože tak to je, chlapče," uchechtl se Matty. "Tvůj spoluvězeň je Šílený KloboučníkLiamCallahan."

"Šílený Kloboučník?" Zeptal se, když se na mě podíval. "Co jsi udělal? Jsi jako JeffreyDahmer, nebo

Ted Bundy? "

Bojoval jsem s nutkánímnezakoulet očima.

"Jak kurva nemůžeš vědět, kdo to je? Nemáš televizi, chlapče? "Mattyse chystal po něm hodit rohlík, ale já jsem ho popadl, než ho uhodil a zakousl se.

"Díky," zamumlal ke mně a pak se podíval na Mattyho. "Můj nevlastní otec věřil, televize byla zdrojem hříchu. "

"Nikdy si nečetl noviny? Nešel ven? Co ti sakra dělal? Držel tě v kleci? " Matty žertoval.

"Něco takového, nemusíš mít řetězy, abys byl zavřeny," odpověděl rýpajíc sev jeho jídle. "Ale na tom už nezáleží. Odbouchnul jsem mu hlavu."

Zavrtěl jsem hlavou. Snažil se skrýt svůj strach, ale místo toho zněl jako blbec.

"Pokud nechceš mít jehlu v ruce, tak tyhle sračky neříkej," řekl mu Matty, nabírajíc si bramborovou kaší.

"Abych se mohl dostat k soudu, ten chlap, kterýho mi dali, říkal, že můžučekat na tu chvíli nějakou dobu. Musíš mít rychlý soud, kdo je tvůj právník? "zeptal se mě.

Měl jsem pocit, jako by se snažil dělat si poznámky nebo nějaký sračky. Beze slova jsem vstal od stolu a šel pryč. Když jsem odešel, tak odešli i někteří z nich. Nic neříkali, jen měnásledovali po schodech. Naše cely byly těsně nad jídelnou, to bylo jedno z mála míst, kde jsme se mohli pohybovat bez želízek.

"Zastav," vyštěkl Věc Jedna, když se postavil přede mně. Zbytek mužů se otálelo na schodech pár kroků za mnou.

"Co to děláš?" Díval jsem se, jak vyhazoval všechno ven z mé cely.

"Prohledáváme celu. Od tý doby, co tu si se tu objevuje příliv drog. Ředitelce věznice se to nelíbí. "

Ředitelka mi může políbit zasranou prdele.

"A vy si myslíte, že drogy jsou skryté kde? V moji matraci? "

Neodpověděl, držel založené ruce, jak druhý strážný procházel ničím a vším. A s každým trháním a házením, bylo nutkání rozbít jim lebky větší a větší, škubaly mi z toho až ruce. Sedm dní. Dalších sedm dní-

"Jsi naštvaný, Callahane? Vypadáš, jako by tě něco trápilo, "poznamenal Věc Jedna.

Do hajzlu se vším. Byl jsem zatracený Callahan.

Otočil jsem se a opřel o zábradlí a zadíval se na všechny muže, kteří čekali na rozkaz. O'Connor se podíval na mě.

"Callahane, mluvím s tebou."

"V zájmu tvoji rodiny, doufám, že máš dobrou životní pojistku," přikývl jsem, nikdy nepřerušujíc oční kontakt s O'Connorem.

Muži na schodech spěchali ke stráži, popadli je za krky a praštili s nimi na zem.

Pod námi, vypukl chaos, který zavolal každého důstojníka a zaměstnance věznice. Sirény hrály jako symfonický orchestr; byla to hudba pro mé uši.

"Je lovecká sezóna moji přátelé, ať vaše vnitřní monstrum vyjde napovrch," uvedl jsem tiše.

Přecházejíc přes padlého strážného, ​​jsem popadl prostěradlo a vytrhl část dřív, než jsem si ho přitiskl k nosu, ústům a očím. Začal jsem odpočítávat do pěti, a když jsem se dostal k jedničce, plyn explodoval,šíříc se jako mlha.

"Všichni dolů! Všichni na zem, hned! "

Zajímalo by mě, co bude ředitelka říkat teď.

17. DEN

151.

152.

153.

"Jak se máte?" Vykřikla, když bouchla rukou do dveří.

154.

Ignoroval jsem ji, když jsem se znovu přitáhnul.

"Callahane, Mluvím s vámi!" Drahá stará ředitelkavyštěkla.

"Je mi líto, ředitelko, samotka si zahrává s mým sluchem," řekl jsem, když jsem vstal, abych se protáhnul. "Jak se dnes máte vy? "

"Jste tu tři dny. Žádné návštěvy. Žádný kontakt. Nic, a přesto šest rodin mých mužů bylo zničeno. Šest. Dvě každý den. Jak to děláte? Vím, že jste to vy! " Vykřikla, když znovu praštila do mých dveří.

"Dovolte mi, abych si to ujasnil." Použil jsem košili, abych si utřel tvář. "Když jsem ve vězení, je to moje vina. Když nejsem ve vězení, je to stále nějak moje chyba? Možná, že to nejsem já. Možná je to policejní oddělení Chicaga. Možná jste to vy, kdo mě sere. Ale na druhou stranu, to vše je jen hypotetické…"

Pomalu polkla. "Tak tohle jste za stvůru?"

"Jsem jenom člověk v kleci."

"A vy očekáváte, že uvěřím, že jste nevinný člověk?"

Neodpověděl jsem jí, opravdu mi je kurva u prdele, jestli mi věří nebo ne.

"Jstešílenec."

"Ach, věřte mi, Dr. Aldenová, ještě jsem se do toho ani neopřel," šel jsem ke dveřím a téměř se zasmál, když o krok ustoupila. "Říkal jsem vám, přečtěte sispis, po tom všem, je to vaše zařízení."

"Ještě tři dny a pak vás mám z krku." Vzplanul ji nos.

Ušklíbl jsem se. "Pak tedy podle vaši hypotézy šest dalších rodin? V době, kdy tu skončím, žádný strážný nikdy nebude chtít pracovat v týhle díře. Pokud to není tento případ už nyní. Jo, a jak jde vyhledávání drog? "

"Ty zvrácený parchante, zaplatíš za to!" Zasyčela.

Tenhle rozhovor mě už nudil a podle mýhohlasu jsem si byl jistý, že by mohla vyprávět.

"Třesu se strachy. Tahle cela je to nejhorší, co mi můžeš udělat, i když mě necháš hladovět. Představ si, co by se ještě mohlo stát, kdyby tomu ale tak bylo i nadále. "

Otevřela ústa, aby promluvila, ale nic nevyšlo.

Byl jsem tak blízko ke škvíře, špička nosu se ji dotýkala. "Chceš to až do konce? Přijmi fakt, že já nejsem tvůj vězeň. Ty jsi můj. Čím dříve si to uvědomíš, tím méně budeš muset navštěvovat pohřby. "

Udělala další krok zpátky dřív, než se odvrátila. "Odveďte ho k jeho bratrovi do návštěvní místnosti. Vezměte ho tam, pak do cely," řekla, než odešla tak rychle jak jen její malé nohy ji mohly unést.

"Pp-potřebujeme v-v-vaše-ruce, pane C-C-Callahane," koktal strážný. Vypadal bledě jako papír a připravený se pochcat. Otočil jsem se a dovolil jim, aby mi nasadili pouta.

"Je to příliš těsné?" Zeptal se.

Zavrtěl jsem hlavou. "Ne. Je to v pořádku. "

"Cela 16012," zařval strážný a cela se otevřela.

Pár jich zlom a ostatní pak následují.

Jak jsem šel dovnitř, nikdo nenavázal oční kontakt. Otevřeli pro mě cestu, jako bych byl Mojžíš. Poté, co druhý nepokoj přestal, simysleli, že všechny jejich problémy skončí, kdyžmě hodí do temné cely a nikdy se neohlédnou. Je smutné, že jsem to vše měl v plánu. Bylo pár věcí, které mohlybýt provedeny z vězení předtím, než jsme byli všichni pod zámkem. Nicméně, vše se dalo zařídit. Všechno, co mělO'Connorudělat, bylo poslat ven každých pár dní jména.

Přešel jsem ke sklu, kde Declan jen zavrtěl hlavou, jak se mu úšklebek šířil přes obličej.

"Jak je Ethanovi?" Byla to jediná věc, kterou jsem byl posedlý.

"Je v pořádku. Infekce je pryč a teď je zpátky k vybuchování toxických bomb do své plenky, "řekl, a cítil jsem se trochu lehčeji. "Jo, a mimochodem, zasraně tě nenávidím, člověče."

"Taky jsem rád, že vidím tvůj bledý ksicht," zamumlal jsem do telefonu.

"Jen ty můžeš dosahovat zisku, když jsi ve vězení. Ověřil jsem si naše finanční prostředky a jsem zmatený. Takže znovu, zasraně tě nenávidím."Posadil se na okraji svého sedadla, usmíval se. Jeho vlasy byly trochu kratší a tmavší, ale on pořád vypadal jako stejný starýDeclan.

"Co jiného mám dělat se svým časem?"

Pokrčil rameny. "No, jsem rád, že se domů nevrátíš neduživý a depresi."

"Jak jde rodinný business?" S mým štěstím, on a Nealpravděpodobně všechno spálili se zemí.

"Stabilně."

"Co to sakra má znamenat?"

"To znamená, že jdeme po tenkém ledě. Pro tuto chvíli, je vše v pořádku. Jedeme ze dne na den. Každý je časovaná bomba. "

"A co ty?"

"To zahrnuje i mě." Zamračil se a mě napadlo, jestli se nedrží zpátky.

"Já-"

"Pane Callahane, zbývá vám posledních pár minut,"strážný za mnou řekl.

Otáčejíc se k němu, jsem zvedl obočí, přiměje jej, aby se podíval jinam a jeho ruce se začali třást.

"Ježíši Kriste, je to jako na střední škole," Declanse uchechtl, když zíral na stráže, než vrátil svou pozornost ke mně.

Měl pravdu. "Je to přesně jako na střední škole. Vyjmi slabá místa, zlom vůdce a další věc, než se naděješ, je to, že tvůj stůl je populární. "

"Nikdy nezapomenu, když jsi měl prezentaci během výuky, při který si vyzvonil malá špinavá tajemství. "

"Překvapuje mě, že jsi to mohl vidět přes emo vlasy," smál jsem se mému a jeho dvanácti letému já. Myslel jsem si, že to bylo tvrďácký, a byla to nejlepší pomsta, jakou jsem mohl vymyslet, aniž bych někomu opravdu ublížit. 

"Ach, Bože." Jeho ruce přešly k tváři. "Zapomněl jsem na své dva roky jako Kyklop. Temný časy ".

"Máma nenáviděla ty vlasy tak moc, že ​​se snažila je pořád dávat pryč z tvého obličeje."

"Jo, napůl jsem očekával, že se vyplíží do mého pokoje a ostříhá mě." Byl jsem si jistý, že ta myšlenka překročila její myslí.

"Jak veřejnost reaguje na to, nebo ještě lépe, na mě?" Povzdechl jsem si, svírajíc kořen nosu, myslím, že jsem potřeboval nějaký skutečný spánek a to brzy.

"Hlasování CNN říká, že sedmdesát tři procent veřejnostisi myslí, že jsi vinen. Na druhé straně, Nancy Grace má osmdesát osm procent a vyzývá všechny tvojebývalky, aby svědčily o tom, jak moc kontrolující debil jsi. Já říkám do hajzlu se všemi. Žádný zasraný respekt. Přísahám. Po všem, co jsme udělali pro to zatracený město. "

Nebo alespoň všechny dobré věci, které jsme udělali.

"Co jsi čekal? To je Chicago. Nemůžeš věřit nikomu. Toto město a jeho lidé tě sežerou zaživa. Kdyby ne, bylo by to opravdu stejné." I se všema zmrdama, pořád to byl můj domov.

"Něco se děje, Liame. Důkaz. Důkaz, který by neměl existovat,si stále hledá svou cestu do chtivých malých rukou policajtů. Zpočátku, bez těla, řekl bych, že to byl smutný pokus, ale někdo jim pomáhá."

Vypadal frustrovaně, ale nemohl jsem mu to říct. Ještě ne, musel jsem být venku a mimo vládní telefony předtím, než jim ukážu prstem na ředitele FBI.

"Případ je stále slabý," bylo vše, co jsem mohl říct.

"Jo, nepomůže ale, že Natashinomrtvé tělo bylo nalezeno v příkopu." Úsměv na jeho tváři mě nutí

chtít prorazit sklo a udeřit ho do nosu.

"Dokonce i ze záhrobí, mě sere. Je jako nekonečná noční můra. Coraline mi vždycky říkala, abych se od ní držel daleko. "

Něco se zablesklo v očích pouze s uvedením jejího jména.

"Jak je Coraline?" Zeptal jsem se pomalu.

Usmál se. "Dobře. Prošla fázi hrozných paruk. Ale rakovina je pryč. Je teď šéfkoukampaně Osvoboďte Liama. "

"Kampaň osvoboďte Liama?" Měl jsem skoro strach z toho, co to mělo znamenat.

"Ano, přichází roztomilými dětskými fotkamiLiama, spolu s fotkamitebe a Mel, všude po Twitteru, Facebooku a Instagramu. S příběhy o tom, jak skvělé osoby jste. Osmdesát osm procent není každý.

Moje žena je organizátor, co můžu říct? "

Pro zasranou lásku boží.

"Řekni jí, že děkuju, myslím."

"Liame, ohledně Mel."

"Declane, ne. Ona tam bude." Nemohl jsem ho nechat taky pochybovat.

"Už je to pět měsíců. Žádné další hovory, žádné ohlášení. "

"Declane-"

"Možná, že se chce vrátit domů, ale nemůže. Nebo byla opět unesena. Je třeba se připravit na všechny možnosti. Tvůj soud je za tři dny. Nemůžeš spoléhat, že tam bude, zvlášť když vím, že je něco, co mi neříkáš. Dej mi něco, Liame, cokoliv. S čím bojujeme? "

Pátral v mých očí, ale já jen zavěsil telefon, vstal jsem a vrátil se ke stráži.

S čím jsme bojovali? Co Ivan DeRosa opravdu chtěl? A jak ho kurva zabiju?

Na tyhle všechny otázky jsem potřeboval odpovědi, než jsem mu mohl odpovědět já sám.

20. DEN

Nemohl jsem spát. Nemohl. Ne ve dnech, jako je tento. Posadil jsem se, moje boty byly volně svázané, vlasy stejně chaotické jako vždy a čekal jsem. Tři minuty do dvou rána.

"Pane Callahane. "

"Jdi spát, Avery," řekl jsem s pohledem upřeným na stěnu.

"Můžu něco říct?"

"Už říkáš." Ve skutečnosti, ten kluk nikdy nezavřel hubu. Měl jsem prostě říct ředitelce, aby vzali jeho zadek z moji cely. Nebyl jsem si jistý, proč jsem to neudělal.

Mlčel a jázakoulel očima,než jsem si stiskl kořen nosu.

"Co se děje?" Zeptal jsem se.

Slyšel jsem ho spolknout, než si olízl rty.

"Máš pět vteřin, Avery."

"Já jen… Já si nemyslím, že jste zabil svou ženu. Nevypadáte pro mě jako vrah, nebo špatný člověk. Vím, jak špatný člověk vypadá. Nejste milý, ale ani nejste špatný člověk. Tak hodně štěstí, myslím. "

Zasmál jsem se. Jen jsem se smál. Byl to vlastně dobrý pocit. Neslyšel jsem něco tak zatraceně směšného v mém celém životě.

Zastavujíc se na chvíli, jsem věděl, co jsem mohl udělat.

"Moji lidé se tady o tebe postarají, dokud tě nedostanu ven. Ve chvíli, kdy odejdu, budeš pociťovat rasovou nutnost se připojit k ostatním černochům. Nedělej to. To je tvojejediná vstupenka ven.

Jakmile budeš venku, začneš pracovat, dokud se z tebe nestane někdo velký… "

Zasmál se. "Neumím hrát basketbal nebo fotbal-"

"Je jediný způsob, jak se můžeš stát úspěšným prostřednictvím sportu? Přestaň mluvit sračky, než mě nasereš a já si to rozmyslím. My. Tě. Dostaneme. Ven. Odpracuješ si to, aby ses stal někým, kdo má nějakou cenu, tak mi to vrátíš. Deset nebo dvacet let ode dneška budeš splácet svoje dluhy. Protože věř mi, přijdu si pro to. Máme dohodu, AveryBarrow? " Zeptám se ho vážně.

Slyšel jsem ho se posadit. "Myslíte to vážně? Jak mi sakra chcete pomoc, když sám jste ve sračkách? "

"Máme dohodu?" Zakoulel jsem očima,nejistý si, proč jsem pomáhal tomu spratkovi.

"Ano. Ano. Budu se snažit co nejlíp. "

Bude potřebovat, aby se snažil co nejlíp.

"Callahane." Důstojník zaklepal na mříže.

Konečně.

Otočil jsem se zády k němu a on mi nasadil želízka.

"Otevřete celu D2344," zavolal strážný.

"Počkejte, co vaše knihy?" Zeptal se Avery.

Moje matka mi je přinesla, abych zůstal při smyslech. Je smutné, že jsem je všechny přečetl v prvním týdnu.

"Vezmi si je. Začni se napravovat, "řekl jsem mu, když jsem vyšel na chodbu.

Všude kolem mě lidi začali bušit do jejich mříží, křičeli moje jméno s pýchou. S každým krokem to bylo hlasitěji a hlasitěji.

Věděli, že se už nevrátím… nikdy. Všechno, co jsem musel udělat, bylo se dostat přes ten proces.