SYL - 30. kapitola

Překlad: Verča

Teď, když už bylo po všem, jsem si přála vidět všechno, co jsem neviděla: Jettovo nadšení být se mnou, aby naslouchal mým životním příběhům, a vypořádat se s mou fobií k závazkům. Zkoušel se ke mně dostat tím, že se do něj zamiluju. Po letech obrany jsem vypustila svoji ostražitost, a důvěřovala jednomu chlápkovi, který si mě podmanil krásnými slovy a pozorností.

Vždycky se choval tak sladce a tak dokonale. Bylo to proto, že se o mě nikdy nestaral? Bez ohledu na to, jak jsem se to snažila vidět, zlomil mi srdce na milion kousků. Myslím na všechny ty chvíle, kdy jsem mu věřila. Myslela jsem, že to bude trvat věčně. Jak jsem si mohla myslet, že to může být „on“.

Bylo to ode mě hloupé. Proč jsem se zamilovala do člověka, který mi nejvíc ublížil? Proč byla láska tak krutá?

Chtěla jsem vyhnat ty vzpomínky a zapomenout na chvíle, které jsme spolu strávili, potřebovala jsem ho vymazat ze své mysli a mého srdce. Ale nejvíc jsem se snažila, na něj nemyslet. Jeho obraz byl vyryt do mé mysli, napadal každé vlákno mé bytosti. Nemohla jsem říct Sylvii, jak moc mi to ublížilo, a tak jsem držela hlavu vysoko v naději, že neuvidí, jak jsem zlomená. Usmála jsem se na moji nejlepší přítelkyni a řekla jí, že najdu způsob, jak mu ublížit, že s ním svět neskončil.. ale pravdou bylo, že jsem nebyla v pořádku.

Nemohla jsem ho vidět, aniž bych necítila tu zradu.

Nemohla jsem s ním mluvit, aniž bych přemýšlela o způsobu, jak mě líbal. A jak málo to teď znamená.

Naše minulost není nic víc, než lahev se vzkazem hozená do oceánu.

Měla jsem věřit svým instinktům, než poslouchat jeho sladká slova. Bylo to všechno příliš dobré, na to aby to byla pravda. Měla jsem to vědět v okamžiku, kdy nešetřil pozorností, když pro mě vařil. Měla jsem vědět hluboko ve svém srdci, že to není reálné.

Nebylo to nic jiného, než lež.

Strašlivá, škodlivá lež.

Ale srdce je hloupé, a já jsem byla blázen, když jsem se jím nechala vést. Byla jsem slepá, neměla jsem žádnou možnost dostat se dřív ven, než jsem do toho spadla. Vzdát se lásce byla chyba, stejně jako nechat Jennu navštívit Dannyho, i když jsem věděla, že to není správné.

„Brooke? Jsi v pořádku?“ Sylviin tichý hlas se nesl přes tichou místnost, než nahlédla do dveří. „Můžu dál?“

Sotva se mi podařilo říct „Jo.“

„Ach, drahoušku,“ řekla Sylvie, popadajíc mě v těšném objetí. „Je mi to moc líto“

Rozpustila jsem se v jejím mateřském objetí. Odvrátila jsem od ní obličej, skrývající slzy, o kterých jsem si myslela, že jsou už vyčerpané.

***

O téměř dvanáct hodin později jsem vstoupila do výtahu Mayfieldovo nemovitostí. Věděla jsem, že to bude krátká návštěva. Vstala jsem ve čtyři ráno, nemohla jsem spát a začala jsem jarní úklid bytu, abych udržela svou mysl v bezpečí. V šest jsem skončila a projížděla dopravní špičkou. Přitlačila jsem záda na hladkou kovovou stěnu a nutila jsem se přijímat vzduch do plic, abych uklidnila své závodící srdce. Necelé tři týdny v práci a já jsem už hledala inzeráty na jinou pozici. Ale tentokrát to nebyla vyhlídka nezaměstnanosti, která mi posílala teplo i chladno po zádech.

Naklonila jsem bradu, a zkontrolovala se v úzkém pruhu zrcadla na levé straně výtahu. Měla jsem na sobě námořnicky modrou sukni a bílý top. Sukně zdůrazňovala můj úzký pas, vypadala jsem dost slušně, ale uvnitř mě jsem se tak necítila. Měkké lokny tmavých vlasů mi kaskádovitě padaly dolů na ramena. Rty jsem si namalovala červenou rtěnkou a mé tváře jsem trochu poprášila bronzrem, pro zvýraznění svého opálení, díky krásnému italskému počasí. Mysli na to proč tu jsi, a ne abys dávala více pozornosti oblečení a vlasům.  Nechtěla jsem pro něj vypadat hezky. Chtěla jsem, aby věděl, že tohle už nebude mít, že o tohle přišel. To bylo to, jak jsem chtěla, aby si mě pamatoval…vyrovnaná a připravená, jako by mi jeho jednání nikdy neublížilo.

Hluboko uvnitř jsem věděla, že ho dostanu rychle ze svého systému, ale ze srdce… Zamilovala jsem se v nesprávnou dobu, na špatném místě a do špatné osoby. Stejně jako nemůžete zastavit růst pocitů pro určitého člověka, není žádný vypínač pro vypnutí vašeho srdce. Byla jsem bezmocná a slabá, pokud jde o mé srdce. Pro mě láska byla droga. Jett byl moje droga. Byla jsem na něm závislá. Nejlepším způsobem jak před tím uniknout, bylo dostat se pryč, což byl plán hned po rozchodu s Jettem.

Dveře od výtahu se otevřely, navádějíc mě do elegantní recepce. Emma nebyla nikde v dohledu, využila jsem tedy její nepřítomnosti a uháněla k mé kanceláři. Ne, že bych Emmu neměla ráda, ale v mé pokroucené logice patřila do Jettova světa, a když ho chci ze svého života dostat nadobro, musím zajistit, abych se zbavila všeho. Musím vymazat všechny stopy a vzpomínky. Stejně jako mám ráda tuto budovu a některé lidí, kteří tu pracují, nelíbilo se mi, že všechno patří jemu. Zapomenout na minulost, všechno opustit, zapomenout na všechno s ním spojené. To všechno musím udělat.

 Všechny své věci jsem naházela do tašky a prohledala zásuvky. Nebylo toho moc, jen spoustu per a poznámkových bloků, diář, adresář, digitální hlasový záznamník pro poznámky na cestách a kaktus, který jsem si přenesla ze Sunrise. Nebylo toho moc, ale ze všeho nejvíc jsem nesměla zapomenout na hlavní důvod. Proč tu jsem.

Deset minut po sedmé bylo na chodbě ticho, jen hrstka lidí popíjela svou ranní kávu v kuchyňce. Využila jsem příležitosti a opustila svou kancelář a vplížila se do Jettovo kanceláře. Naštěstí, Jett nezamknul dveře. Zatáhla jsem rolety a pak přešla k jeho stolu. Věděla jsem, že tu ještě nebude, protože nikdy nezačal pracovat před osmou. Myslela jsem na to, co se chystám udělat. Mělo by mě to zastrašovat.

Nestalo se tak.

Můj tep zůstal překvapivě klidný, když jsem si sedla na židli a začala otevírat jeden šuplík za druhým, šmátrajíc v jeho složkách. Lidé říkají, že pravda vás může osvobodit. Doufala jsem, že když najdu důkazy v písemné podobě, konečně donutím mé srdce pochopit. Tím, že budu znát pravdu bych se snad mohla osvobodit od Jettovo magie. O pár minut později jsem našla tři složky, všechny označené Lucazzone. Mé srdce se v hrudi rozbušilo, když jsem zvedla největší z nich.

Posadila jsem se na židli a otevřela ji s třesoucíma rukama. Ledový strach se usadil v mém žaludku. První stránka poskytovala přehled o všem, co potřeboval vědět o majetku, jeho hodnotě a velikosti.

Moje jméno bylo na samém konci, označeno jako dědic. Malý vzlyk unikl mým hrdlem. Byla to moje odpověď a důkaz, který jsem potřebovala. Neměla jsem pro něj žádné omluvy. Místo okamžité úlevy, mnou projela bolest, protože jsem ještě nějakou částí doufala, modlila se, přála si, že jsem se mýlila, i když jsem celou dobu věděla, že ne.

Neprolité slzy uháněly z koutků mých očí, když jsem zavřela složku a vrátila ji do zásuvky. Seděla jsem v křesle a připravovala si má slova. Věděla jsem, že jsem pro něj nic neznamenala; byl to jen trik, jak dostat, to co chtěl. Nechoval ke mně žádné city. Chtěla jsem mu ublížit tak, jak on ublížil mě.