Zane - 5. kapitola

Překlad: Alice
Kor.: Peťule

ZANE

Některý vzpomínky jsou mlhavý.

A některý jsou zatraceně jasný. Dělám, co můžu, abych je pohřbil, co nejhlouběji, kde nemůžou narušovat můj každodenní život. Když se na mě jenom podíváš, pravděpodobně budeš moct říct, jak blízko povrchu, jsou moje noční můry. Když mi přivodíš náhodný spouštěč, topím se v minulosti. Je to jako zmáčknout přepínač, který otevře bránu a vpustí dovnitř  horor.

Ledová voda. Ruce mě drží jako ve svěřáku a topí moje ruce a nohy. Žádný vzduch. Dušení. Panika. S určitostí zemřu. Nezáleží na tom, jak moc se snažím, tohle nezvádnu.

Ano pořád se snažím. Vždycky se snažím uniknout.

A vždycky selžu.

**********

Jezdit k mojí sestře ještě nikdy nebylo, jako cesta do pekla. Už chvíli byla nemocná, ale já měl naději - do teď.

Teď...nevím, co dělat. Navštěvovat ji doma nebo v nemocnici, hlídat ji děcka, nakupovat jí a i vaření to nezlepší. Potřebuje zázrak, a i když ona ne ja v ně věřím.

Krajina se promítala. Měl jsem bolesti hlavy, který jsem se nedokázal zbavit a cítil jsem se mdle. Nechci jí vidět, čelit nevyhnutelnýmu, vzdát se i mojí poslední naději. Nechci slyšet verdikt. Jsem dobrý v tom vyhýbat se tomu, co nenávidím, ale těd to vypadá, že nemám zatraceně ny výběr.

Emma, její manžel a děcka žijí v Bolinbrooku, ale teď je v Midwesternským léčebním ústavu rakoviny v Zioně. Cesta trvá tak dvě hodiny, ale já ji zvládnu i za hodinu a pol. Když se nemůžu skrýt, pak budu čelit realitě tváří v tvář, jako čelní srážka kterou nedokážeš předpovědět.

Ježiši, nejsem paprsek světla? Raději bych měl nasadit svou vážnou tvář předtým, jako mě uvidí Emma a její rodina. Nepotřebujou mou černou náladu.

Parkovisko před nemocnicnou bylo přeplněný. Když jsem konečně našel volné místo, zaparkoval jsem, vypnul motor a tiše sěděl několik minut, snažíc se vyčistit si hlavu a rozhodnout se. Bolely mě ramena a já si je procvičil, dělal co jsem mohl, abych se uklidnil.

Nezvládajíc prodlužovat nevyhnutelné jsem vystoupil a zabouchl dveře. Pořád nejsem připravený. Myslím, že nebudu nikdy.

Vstoupil jsem do nemocnice a porozhlédl se, zaujal postoj. Labyrint chodeb mě vždycky mátl, ale už jsem více-méně znal cestu. Alespoň jsem věděl že mířím na pravo.

Centrum se nespecializuje na rakovinu, ale má přidružených doktory z oblasti, který sem chodí.

Protože to Emma má. Rakovinu. Rakovinu prsu. Myslely jsme, že to porazí, ale vrátilo se to, horší, než předtím, rozšiřovalo se to v celým těle. Je to smrtelný. Což znamená, že umírá. A nemůžu udělat nic, abych jí zachránil.

Zamířil jsem přímo do jejího pokoje a uviděl jsem Matta. Plácli jsme si pěstma a potřásli rukama. Nic neřekl, jak mě vedl, a já jsem nedokázal najít slova, abych přerušil ticho. Dezinfekce a chlorid plnily vzduch, vnikly mi do dýchacích cest a pípaní strojů se ozývalo jako tisíc závodících srdcí.

Tohle místo zatraceně nesnáším. Děsí mě to.

Matt otevřel dveře, a moje nohy pokračovaly, vedly mě dovnitř, kde jsem nechtěl být. Moje oči ji hledaly, i když jsem ji nechtěl vidět. A naplnila mě beznaděj, i když jsem ji nechtěl cítit. Přál bych si nic necítit.

Emma vypadala drobně v nemocniční posteli, tak bledě, že byla téměř neviditelná pod přikrývkami. Usmála se, když mě uviděla, a vypadalo to, jako grimasa na její výzablý tváři. Chtělo se mi křičet a hodit nějaký nábytek o zeď.

Na místo toho jsem se posadil na židli a přinutil se usmát. Vzal jsem jí za kostnatou ruku - ruku, která držela mou potom. co mě všichni opustily a předstírala, že tenhle posraný život se vyplatí žít.

***

Strávil jsem víkend jezděním z Bolinbrooku do Zionu a zpátky. Převzal jsem to po opatrovnici a hlídal děcka, jak to dělám vždycky, když jsem tady, abych dopřál Mattovi prostor. Vypadal jako duch, chudý, bledý a zničený.

Emma dost spala, ale když byla vzhůru, neměla dost energie na mluvení. Ani já jsem nevěděl o čem mluvit, ale snažil jsem se, povídal jsem jí vtipný historky z tetovacího studia a o ostatních klucích.

Doma, děcka byly neklidný. Jsou na mě zvyklý, ale jsou malý - Mary má dva a Cole nemá ani rok- a chtějí svou maminku, ne potetovanýho kluka s pankáčem a s náladami. Číst obrázkový knížky a měnit plenky není moje představa o dobrým dnu, obzlášť teď.

Mezi strážením dětí a střídaním se a Mattem, aby jsme oba mohly strávit s Emmou několik hodin o víkendu, uběhl strašně rychle. V neděli odpoledne, když jsem se rozloučil s Emmou a nasednul do mého džípu, jsem se cítil mrtvě.

Seděl jsem za volantem a zíral bez toho, abych viděl do noci. Emmina tvář mě pronásledovala. Sotva měla sílu stisnout mi ruku, když jsem odcházel. Vypadala taková drobná. Jsem její adoptivní bratr. Měl bych ji ochraňovat. Vrátit jí něco z toho, co mi dala.

Nářek se mi formoval v hrdle. Buchnul jsem loktem o okno a narazil pěstí do volantu. Bolest byla dobrá. Příliš dobrá.

Potřebuju se napít, zapálit si a šukat, nezáleží na tom v jakém pořadí. Cokoliv mi vyprázdní mysl. Dakotin vzhled mi náhle zaplnil hlavu a já ji chtěl vytlačit z paměti. Zaslouží si o hodně víc, než mě. Jestli ji opíchám, neudržím si ji a ...sakra, chci si ji udržet.

Kruci. Asi se zatraceně zblázním.

Nastartoval jsem džíp a vyrazil od nemocnice, pryč ze Zionu, závodil na otevřený cestě. Měl jsem náladu zastavit se při baru cestou, ale probral jsem se, jak přejíždím město za městem a nezastavuju. Když jsem si uvědomil, proč hlasitě jsem zavzdechal. Chci vidět Dakotu. Moje srdce bilo rychleji a můj penis ztvrdnul.

Dolů, kamaráde. Nezájímá se o rychlý ohmatávaní a šukání. Hezký holky jako ona chtějí víc- zaslouží si víc- a já ji to nemůžu dát.

Roztočil jsem hudbu, nějaký punk rock, co mi dal Rafe, a klepal si na volant do rytmu. Chycenýho v beatech mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil že je to hudba od jejich skupiny, Deathmothu, a ten silný hlas kříčící z reproduktorů je Dakotin.

Vypnul jsem hudbu a sevřel volant tak silně, že jsem ho téměř zlomil. Potřebuju se opít do nepříčetna. Potřebuju se sundat tak, že přestanu myslet na Dakotu.

Problémem je, i když bych pil tak moc, že bych zapomněl vlastní jméno, nemyslím, že bych dokázal zapomenout její.

***

„Dej mi další.“

Bez pohlédnutí na Joa, barmana v Bentu, který mi nalil další whiskey. Musí to být moje čtvrtá. Nebo pátá? Možná šestá. Nemám zasraný zdání. Už jsem tady chvíli, a pořád pracuju na zapomínání- Dakoty, Emmy, kdo jsem a co bych měl dělat.

Možná bych si měl koupit láhev whiskey a vypadnout odsud. Několik holek se mi navrhovalo, ale já se nemohl soustředit. Není zajímavá. Není krásna. Není...není Dakota, sakra.

Vytáhni si hlavu ze zadku a jednu si vyber.

Je to jenom sex. Vyber si holku, zvol si tichý kout a prostě si vyšukej bolest ze systému. Řekni sbohem, dopi svůj drink a běž domů.

Fungovalo to tak hodně let. Bude znovu.

Porozhlédnul jsem se po davu. Hudba řvala z reproduktorů, starý rock, a hlasy se vznášely nad hlukem. Z toho mi moje bolavá hlava šla prasknout jako časovaná bomba. Na konci pokoje jsem si všimnul párů, který se drsně sbližovaly proti zdi, nezaujatý jestli je někdo uvidí.

Perfektní.

Vyber si holku, dostaň ji, pak běž domů a pokračuj s pitím. Takový je plán.

Zapípal mi mobil. Zpráva od Ashe, ptající se kde k sakru jsem, a jestli bych si nechtěl vyrazit na pivo. Už jsem měl další zprávu o zmeškaných hovorech od něj, Tylera, Dylana, Erin, Audrey a Rafea v rozdílných hodinách. Chtějí vědět jestli jsem se vrátil v pořádku. Jestli jsem okej.

Sakra ne, nejsem okej. Strčil jsem mobil zpátky do kapsy a soustředil se na plán.

Blondýna s obdivuhodným vzhledem se na mě usmála. Prohlédl jsem si ji. Pěkný zadek. Hezký boky. Měla odvážný křivky, na který si obyčejně potrpím, ale...

Jemný křivky, divoký tmavý vlasy a velký modrý oči...

Ne, do prdele! Proč pořád vidím před sebou Dakotu?

Odtlačil jsem se ze židle, trochu se zapotácel a přikývnul na blondýnu. Její úsměv se rozšířil, jak se ke mě přiblížila. Měla na sobě mini sukni, která odhalovala její dlouhý nohy, která byly ještě delší kvůli nebezpečně vysokým podpadkům.

Jo, vyzerala dobře. Schmatnul jsem ji za ruku  a táhnul ji přes dav. Vykřikla, pak se zasmála a já sevřel zuby. Příliš pisklavý. Falešný. Žádný zvonění.

Oh, srát na to, Zane.

Zatlačil jsem blondýnu do tmavýho místa za posledním stolem a do šera. To bylo moje teritorium, moje dominanta tma. Zpomalil jsem, aby mě dohnala a pak jsem jí otočil a přitlačil  ke zdi. Vykřikla, zabalancovala na těch smešných podpatcích.

„Mám nějaký pravidla.“ řekl jsem jí. „Žadný vyjednávaní.“

Přikývla, její oči se rozšířily.

„Nedotkneš se mě. Jenom já tebe. Neomotáš svoje ruce kolem mě, a ani zatraceně nepomysli na to, že by si mě chytila za zády, a žádný líbaní.“

„Okej, zlato. Cokoliv tě vzrušuje.“

Kvůli nečemu, její horlivá submisivita- a maznavý jméno- mě štvaly. Co je divný, protože jsem od ní tu submisivitu chtěl.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se. „Jsem Linda.“

Neodpověděl jsem. Nezajímá mě její jméno, nebo rozhovor všeho druhu. Schmtanul jsem jí zapěstí druhou rukou a narazil ním do zdi. Znovu vykřikla, věnovala mi zraněný pohled štěnětě.

„Máš to rád tvrdý, co?“ Olízla si rudý rty. „Nevadí mi to.“

„Zmlkni.“ Umístnil jsem jednu ruku na zeď a podíval se jí do výstřihu. Známy pocity. Jediný problém byl, že moje tělo se nechová přilíš zaujatě, a necítil jsem na dotyky jejich prsů nebo dalších čístí jejího těla, který by za to stáli.

Sakra. Tohle nefunguje. Pustil jsem ji a začal se odtahovat.

„Kam najednou tak utíkáš?“ Sklouzla rucema po mém krku, tlačila mě k sobě.

Sakra. Srdce mi narazilo do hrudi a já vykřiknul. Setřásl jsem ji, drtil ji proti zdi. Řekl jsem, pravidlo číslo jedna: nedotýkej se do prdele mých zad.“

„Ale já jsem myslela-„

„Myslela sis špatně.“

A já taky.

Myslel jsem si, že život bude pokračovat jako dřív. Stejný místa, stejný činnosti, stejný výsledky. Ale nic už není stejný. Tenhle svět, který jsem si kolem sebe postavil je ze skla, a už praská.

***

Je ráno. Pozdní ráno, možná. Něco hloupýho dávaly v televizi, talkshow, lidé oblečení v směšných věcech. Vypnul jsem zvuk.

Taky jsem si vypnul mobil, ale někdo mi klepal na dveře. Přišlo to a pokračovalo. Nechal jsem to. Zdůrazňuje to bušení v mojí hlavě. Kuličky papíru jsou rozházeny kolem mě, na všech moje kresby. Myslel jsem, že mi to pomůže uvolnit se, ale zřejmě to nestačilo. Moje oči byly vyschlý a pískovitý. Strávil jsem celou noc snažením se dostat svůj hněv na papír, ale ani to zatraceně nestačilo.

Moje sklenice byla opět prádzná. Věnoval jsem jí znechucený pohled předtím, jak jsem sáhnul po láhvi. Problémem bylo, že byla na stolku. Příliš daleko. Ani si nevzpomínám, proč jsem jí tam položil.

Sklouznul jsem se z pohovky a skončil zadkem na koberci. Pokoj se točil, a já zamrkal, snažíc se vyčistit si vidění. Zdálo se mi, že se láhev na stolku zahoupala, a když jsem po ní sáhnul, roztříštila se, změnila se na hranol tančících barev.

Whoa.

Sáhnul jsem skrz ně a omotal svoje prsty kolem pevný, chladný láhvi. Někde na tý dlouhý cestě dolů jsem ztratil svůj pohár, ale kdo by ho potřeboval? Odstanil jsem vršek a napil se. Piju už od přechozí noci. Mlhavě jsem si byl vědomý, že bych měl přestat. Někdo by mě měl zastavit. Ale bušení na dveře ustalo, takže bylo snadnejší vypit si víc a pracovat na zapomnění. Ne že by se mi dařilo, ale jsem znám jako nevzdávající se tak snadno.

Těžce jsem pracoval na svojí samodestrukci.

To mi přišlo vtipný a začal jsem se smát, pak jsem si uvědomil, že to ve skutečnosti ani není vtipný  a usrknul jsem si víc whiskey. Nemám zdání, proč mě tak pálí oči.

Zazněl zvonek, a já vzhlédl, zmatený.

Pak zazvonil znovu.

Zvonek u dveří.

Zamračil jsem se. Po všem tom bušení na moje dveře, kdo by právě teď zazvonil na zvonek? Není to kluk, zamyslel jsem se náhodně. Ash, Dylan a Rafe by klepaly na dveře dokud by se nerozbily. Proto je nepustím dovnitř nebo neodpovím na zprávy. Protože, tak bych musel mluvit a vysvětlovat a já...To teď zatraceně nedokážu udělat.

Zvonek znovu zazvonil.

„Běž pryč.“ zakřičel jsem a krucinál au, moje hlava. Chystá se rozpadnout. „Jen odejdi.“

Někdo zakřičel z opačný strany dveří: „Zane, otevři! Otevři ty dveře.“ Ženský hlas. „Prosím.“

„Zmizni.“

„Neodejdu. Počkám, dokud bude třeba.“

Zíral jsem na dveře. Jediná věc, která mi přicházela na rozum byla, tohle není Erin. Je to Tessa? V tom hlasu je něco...

Moje tělo na něj reagovalo, i když můj mozek si s tím neuměl poradit. Položil jsem láhev.

„Sakra.“ Vyškrábal jsem se na nohy. Můj žaludek se překoulil, jak jsem se potácel ke dveřím. „Co to k čertu...“

Vypadá to, že jsem zamknul dveře včera, jak jsem přišel domů, a teď je ten zámek zaseknutej. Proklínal jsem ho a točil s ním, dokud se nepohnul. Dveře se otevřely.

Okej, jsem opilejší, než jsem si myslel. Není důvod, aby stála před mými dveřmi v pondělní ráno, vypadala nasraně, chutně a zatraceně sexy v roztrhaných džínech a černým topu.

„Dakoto?“ Můj hlas byl zajikavý, a já si překryl pusu rukou doufajíc že nebudu zvracet.

Vešla dovnitř,  její oči nečitatelný, a já se zašklebil čekajíc na výbuch, který následoval. Proč jsem ji k čertu pustil dovnitř? Proč jdou moje smysly si háje pokaždý, jak jsem kolem ní?

Zavřel jsem dveře a otočil se k ní, připravujíc se.

Ale ona nepromuvila. Přistoupila blíž a podívala se na mě těmi velkými modrými očima. Všimnul jsem si, že vypadají příliš bledě. Tak potřásla hlavou, otevřela náruč a omotala se kolem mě.

Ustoupil jsem. Nemohl jsem si pomoct, ale ona mě držela pevně a pomalu jsem se uklidnil. Je to jenom objetí, připomínal jsem si. Můžu se přátelsky obejmout. Erin a Megan mě objímaly

často. Pokud v tom není nic sexuálního, jsem s tím v pohodě.

Mimochodem, ne jako v mých nejhorších nočních můrach, vidím její tvář a vím, že je to v pohodě. Je to ona, Dakota, a nic zlýho se nestane.

Její jemná medová vůně mě uklidňovala. Nevěděl jsem, co k čertu udělat nebo říct - omotal kolem ní ruce a zavřít na chvíli oči. Tlak mě držel ztuhlýho už několik dní, a bylo zvláštní, jak jsem ní těžce klesnul, cítil jsem se, jako bych se kolísal.

Ten moment nepřetrval. Odtáhla se. „Měl bys zavolat Asherovi a Rafeovi.“ zašeptala a tehlekrát se mi ani nepodívala do očí. „Mají o tebe velký obavy. Jediný důvod proč Asher nezavolal policii byl, žes měl rozsvítený světla, a slyšel tě křičet, aby vypadnul.“

Sakra. Každý se o mě bojí. A co když mi volal Matt kvůli Emmě a zjistil, že mám vypnutý mobil? Chytrý, Zane. Velmi chytrý.

Probral jsem se z myšlenek, jak se pohla pryč a já po ní sáhnul, nebyl jsem si jistý, co to vlastně dělám. Nebyl jsem si jistý tím, co se stalo, proč jsem ji dovolil mě držet. Vpustil jsem jenom málo lidí za mou hradbu, a oni vědí, že mě nemají překvapovat.

Ale byl jsem pomalý a závratný, tak jsem na ní nedosáhnul. Kráčela k pohovce a zvedla jednu z mých kreseb, pak další. Když se otočila, aby se na mě podívala, její oči byly široký a vypadala bledě.

„Zane...“

„Co?“ nakreslil jsem lebky a kostry, bestie a řvoucí lvy, trny a růže. Víc smrti, než života. Tak pracuje i moje mysl. I když, byl jsem tak opilý, že bych mohl kreslit cokoliv. „Co je to?“

„Nic. Jenom...“ Znovu se koukla na kresby, tak je odložila na stolek.

„Jenom co?“ Přistoupil jsem o krok, a sakra, všechno se mi točilo. „Sakra.“

Okamžitě byla při mě, podepírala mě k pohovce. „Musíš vypít hodně vody a sníst něco. Udělám ti snídani. Něco mastnýho by bylo asi nejlepší.“

„Proč?“ Ponořil jsem se do polštáře a přetřel jsem si tvář.“

„Aby to stáhlo ten alkohol. Vážně to pomáhá.“

„Sakra. Ne to. Proč jsi tady, děláš mi snídani a všechny ty sračky?“

„Protože se chci ujistit, že jsi v pořádku?“ Pokrčila rameny, tak se usmála. „A protože se ti chystám dokázat, že jsem dobrá spolubydlící. Kde bys mohl najít lepší než jsem já, huh?“

Zamrkala na mě a ztratila se v kuchyni.

Trochu jsem potřásl hlavou, nejistý zda sním nebo mám halucinace. Ale její sladká vůně přetrvávala, a hlava mě bolela příliš na to, aby to nebylo skutečný. A co bylo ještě divnější, na tváři se mi vytvořil úsmév.

Tady jsem, s pocitem jako by se topil s pohyblivým písku, jako bych umíral, a obličej mě bolel z pitomýho úsměvu.

„Kafe?“ zavolala na mě z kuchyně.

„Jo.“ posadil jsem se rovně. „Kafe zní skvěle.“

Tehdy jsem zachytil svou kresbu na vrchu papírů na stole, které Dakota sesbírala z pohovky. Úsměv zmiznul. Zvednul jsem kresbu, zachytil jsem ji, tak silně že se rohy skrčily. Nikdy jsem tohle neudělal. Tohle bylo horší jako lebky a kostry. Nejsou tady žadný jasný linie, a čtvercový stínování, který obvykle používám.

Jemný křivky, průsvitný linie.

Do prdele. Nechal jsem papír dopadnout na stůl a hlasitě vzdechnul.

Byl to Dakotin portrét.

***

„Snídaně je hotová!“

Začal jsem. Emma. Matně jsem myslel. Byl jsem u ní doma. Zmeškám do školy.

Pak se moje vědomí vyjasnilo- obývací pokoj, kresby na stole, obrázky na zdi. Můj byt.

Sakra, usnul jsem na pohovce. Pořád mi chvíli trvalo zařadit si její hlas a vzpomenout si, proč mi dělá snídani.

Velký modrý oči, dráždivý úsměv. ´Kde můžeš najít lepší než jsem já, huh?´

K čertu. Odfrknul jsem si. Neměl, bych o tom tak spekulovat, ale myslím, že jsem byl uvolněný a ona jen vtipkovala. Pravděpodobně to nemyslí vážně se stěhovaním se sem, jako to nemyslí vážně i s tetovaním draka. Je to šťastný člověk, který nepotřebuje zachraňovaní.

Nepotřebuje moje zachraňovaní.

A to je dobrý, to je zatraceně úžasný, a kámen mi spadl ze srdce. Bylo to divný, protože jak jsem se postavil vzdychajíc a potácel se kolem pohovky a směrem do kuchyně, pocítil jsem v hrudi bodnutí.

Vůbec mě zatraceně nepotřebuje.

Smiř se s tím, Zane. Je to dobrý. Dobrý pro ni.

Když jsem vstoupil do kuchyně, ztratil jen nit myšlenek. Jenom jsem zíral. Stůl byl pokrytý smaženými vajíčky, slaninou, toasty , pomarančovýho džusu a kafe.

„Sakra. Tohle všechno si sebou přinesla?“ pohlédl jsem na její kabelku ležící v křesle. „V tomhle?“

Zachichotala se a zakryla si rukou ústa. „Bylo to v tvojí lednici. Víš ty vůbec, jaký jídlo máš u sebe doma?“

Očividně ne. „Erin to tady musela nechat.“ Vůně toho jídla mi přinesla žluč do krku. Kuchyň se pomalu otáčela a já se podepřel o židli, abych nespadnul.

„Ale zřejmě jsi neotevřel ledničku od kdy si...Že jo?“ zamračila se. „Sakra, Zane, kdy naposled jsi jedl?“

Dobrá otázka. „Donesla jsi mi kuřecí salát.“

„To bylo předevčírem. Zane...“

„Snědl jsem i jiný věci.“ Skloznul jsem na židli a zamával hlavou dopředu a dozadu. „Teď jsem jen příliš opitý, abych myslel, okej?“

Pamatoval jsem si šunkový sendvič den poté, ale během víkendu...Jedl jsem vůbec něco? Jezdit mezi nemocnicí a domem, sedět vedle Emmininy postele, starat se o děcka...musel jsem. Jenom si nedokážu vzpomenout.

Ve skutečnosti, moc si z tohohle víkendu nepamatuju a to není kvůli whiskey. Vzpomínky jsou nejasný, skrytý v mlze. Moje mysl se postarala o vymazení stresujích situacií. Sakra, chybějí mi pořádný kusy mýho dětství. A je důvod, proč se vyhýbám psychologům. Myslím, že zatraceně nechci vědět co jsem zapoměl.

„Zane?“ Zírala na mě těma širokýma modrýma očima.

Sakra, ztratil jsem se. Přitáhnul jsem si talíř s vajíčky a zabodnul do nich vidličku. „Tohle je skvělý.“

Její tváře se zbarvily do červena. „Takže to znamená, že jsem prošla tvým prvním testem?“

„Test?“

Protočila očima. „Být tvá spolubydlící, samozřejmě.“

Samozřejmě. Odfrknul jsem si a spláchnul vejce s pomarančovým džusem. „Myslíš, že je to tak snadný?“

„Co bys ještě chtěl?“

Sakra, tohle je podpásovka? Podíval jsem se na ní. Sála si spodní ret mezi jejími malými, bílymi zuby a já na vteřinu zapomněl žvýkat. Snídaně byla super, ale v skutečnosti jsem ji chtěl tvrdě přitlačit dolů, roztrhat její už rozthaný džíny, rozkousnout jí tričko, všude ji olíznout, ochutnat její kundu.

„Nic.“ zalhal jsem. Otřel jsem si rukou tvář. Hlava mě zabíjela. „Jsem v pohodě.“

„Takže se k tobě můžu nastěhovat?“

„Ne.“

„Změním tvůj názor.“ Zašklebila se a uskrkla si z kafe. „Chci další šanci.“

Podíval jsem se dolů na svůj talíř a přitáhnul si slaninu. Škádlí mě, žertuje, ale pořád nic neřekla na to, v jakým stavu mě našla nebo že jsem neodpověděl na Ashovo, Rafeoveonebo Erinini tefonáty a zprávy.

„Byl jsem u sestry.“ Slyšel jsem se to říct a sevřel prsty kolem vidličky. „Nastěvuju ji téměř každý víkend.“

Proč ji tohle k čertu povídám?

„Emma je moje jediná rodina.“ Slova se valily bez mýho dovolení. „Vzala mě k sobě. Starala se o mě. Teď je nemocná a já ji nedokážu pomoct. Snažil jsem se, ale konec konců, není nic co bych pro ni mohl udělat.“

Dakota zbedla. „Chápu-„

„K čertu, že jo. Tohle je všechno v prdeli. Já jsem v prdeli.“ narazil jsem pěstí do  stolu a vidlička buchla o talíř. Postavil jsem se potácel se pryč.

„Zane, počkej.“

Motal jsem se do mýho  pokoje. Byl tmavý, záclony zakryly malý okno. Vevnitř byl nečerstvý vzduch.

Dakota se postavila ve dveřích, ruku položila na rám. „Co je ti?“

Co je mi? Nic mi není. Jestli neodejde, hodím ji na svojí postel a tvrdě jí opíchám. Jestli neodejde, rozmlátím si pokoj a praštím rukou do zdi, dokud se mi rozlomí prsty.

Nic mi není.

Je mi všechno.

Potřebuju...něco. Potřebuju ji. Její teplo. Její blízkost.

Dva kroky a byl jsem před ní. O krok ustoupila, ale nebyla dost rychlá. Natlačil jsem se na její tělo, vklouznul prsty do jejich vlasů a nasál její vůni.

Polkla. „Zane, já jsem jen chtěla...“

„Jestli chceš jenom moje tetování, jestli je to pro tebe jen zatracená hra, zapomeň na to.“ Je tady. A já jsem zasraně tvrdý, přesto se tady hádame o nějakým tetování. Tohle je známá oblast, tak jsem se uvolnil. „Nenamaluju na tebe draka, a to je konečný.“

„Chci toho draka, ty to víš.“ zašeptala a její ruce kopírovaly mou hruď. „Ale tohle není hra, a ne proto jsem tady. Dej mi šanci, Zane. Každej si zaslouží šanci.“

Moje myšlenky byly pokroucený. Mluvila o tetování, o tom být moje spolubydlící nebo o nečem zcela jiném?

„Sakra, holka.“ zatahal jsem jí za vlasy, ohnul jí hlavu dozadu, odhalil bledou linii jejího krku. Funěla, tlačila svoje tělo na moje, a to mě přivádělo k šílenství. „Co budu s tebou dělat?“

„Nakresli na mě něco.“ zavzdychala. „Cokoliv.“

Potřásl jsem hlavou, zmatený. Na co si to hraje? Řekla žádný hry, ale tohle byla rozhodně hra.

Znovu na ní kreslit. Měl bych ji říct ne. Normálně na lidi nekreslím. Nedovoluju jim přijít neohláseně a vařit na snídani, hrát si s mojí hlavou. A všechno, co chci je ji opíchat.

Můj penis sebou trhnul, v souhlasu.

Ale nemůžu. Protože, kdyby jsme si to rozdaly, bude vědět, jak dojebaný jsem. Uteče, a já přijmu jakoukoliv zatracenou omluvu, abych si ji udržel o chvíli déle.