YGM - 14. kapitola

Překlad: Soňa

AIDEN

Někdy po půlnoci jsme byly s Roxy na cestě do pokoje. Poté, co jsme

měli sex ve vířivce, jsme si dali ještě pár panáků na baru na tělo. A já jsem si

ji vzal ještě jednou na baru. Sotva otevřela dveře své ložnice, znovu byla na

mě. A konečně kolem 2 hé hodiny ráno jsme konečně usnuli ve společném

objetí.

Nebylo pochyb o tom, že jsem Roxy absolutně miloval. Ačkoliv mi to

ona nikdy neřekla zpátky, věděl jsem, že to cítí stejně. V mé mysli byla

navždy moje. Udělal bych pro ni cokoliv, šel bych kvůli ní kamkoliv.

Druhý den ráno mě probudila Roxy, když mě pomalu líbala. Rozhodli

jsme se společně osprchovat. Dobře no, nemohl jsem od ní udržet ruce. Jestli

byla trochu rozbolavělá, tak si vůbec nestěžovala. Potom jsme se oblékli a šli

společně dolů.

V neděli odpoledne jsme se vydali zpátky do Auburn. Nechtělo se mi

odjet, a mohl jsem říct, že Roxy se také nechtělo zpátky. Oba jsme byly

spokojení tam, kde jsme byly. Vrátit se zpátky na univerzitu bylo jako se

vrátit do reality, která byla na hovno.

Než jsme odjeli, tak si semnou Roxyina máma promluvila.

"Ona je šťastná," řekla mi.

Usmál jsem se. "Já jsem taky."

"Ona už taková nebyla hodně dlouho Aidene. Jsem si jistá, že o tom víš.

"Řekla mi smutně. "Ale když je s tebou, je to jako by na všechno zapomněla.

Ona je lepší díky tobě."

"Je silnější, než si myslí."

"Já vím," souhlasila. "Ale Roxy má nějaké problémy. Je dobré vědět, že

jsi tam s ní, abys na ní dával pozor, když mi nemůžeme."

"O záchvatech paniky vím, jeden měla dokonce přede mnou. Bála se

kamarádit semnou."

"Nejde jen o to," řekla. "Roxy má poruchu příjmu potravy. Myslíme si,

že je to proto, že její máma používala hladovění jako trest."

"Proč jste jí nechali jít na vysokou školu?" zeptal jsem se zvědavě.

"Její psycholožka si myslela, že by to pro ni bylo dobré, aby si

vyzkoušela normální život. V každém případě vidím, že jí to pomohlo. Ty jsi

jí pomohl."

Její slova mě tvrdě zasáhla. Přemýšlel jsem o tom, jak moc se Roxy

zlepšila od té doby, co jsme spolu začali chodit ven. Nebyla už ta smutná

dívka, která skrývala svůj obličej. "Miluju jí." Přiznal jsem se.

"Já vím," usmála se. "Ona tě miluje taky. Nezlom její srdce."

"To neudělám." Byl to slib, který jsem mohl určitě dodržet.

Když jsme jeli zpět do Auburnu v Alabamě, chytil jsem Roxy za ruku a

jemně ji palcem hladil. Její ruce byly tak měkké, a malé oproti mým.

Věděl jsem, že od této chvíle věci nebudou nikdy stejné. U nás obou.

Prožili jsme spolu úžasnej víkend. Nebylo cesty zpět, po tom, co jsme spolu

dělali. Byl mou součástí a já si nedovedl představit, že by to bylo jinak, a ona

nemohla být semnou.

Roxy usnula v autě. Když jsme se vrátili na koleje, vzal jsem ji a odnesl

jsem ji k sobě do pokoje. V žádném případě ji nenechám spát samotnou beze

mě, dneska ani jinou další noc.

Když jsem vešel do mého pokoje na kolejích, Gary ležel v posteli a dělal

domácí úkoly. On po mě střelil vědoucí pohled a pak se podíval dolů na své

knihy…

Dal jsem Roxy na mou postel a ona se okamžitě posunula tak, abych

mohl ležet vedle ní. Položil jsem jí ruku kolem ramen a usmíval jsem se tomu,

jak skvěle jsme do sebe zapadali.

"Miluju tě." Slyšel jsem ji mumlat. Byl jsem si jistý, že usnula, jinak by

mi ta slova asi ještě neřekla. Nemohl jsem si pomoct, ale usmíval jsem se.

"Taky tě miluju." Zašeptal jsem a rychle jsem usnul spolu s Roxy v

náručí.

ROXY

Nechtěla jsem být jedna z těch přítelkyň, které ke svým klukům přilnou

a bez nich nic nedělají. Ale v pondělí ráno, když jsme šli každý na svou

hodinu, nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem se smutná. Oba jsme měli

vyučování po celý den, a Aiden měl večer ještě fotbalový trénink. Já jsem šla

na schůzku s Dr. Lewis. Před odchodem mi řekl, že mu budu chybět a poslal

mi úsměv. Taky mi chybí.

Během vyučování jsem se nemohla vůbec soustředit. Strávila jsem

nejúžasnější víkend s Aidenem a byla jsem smutná, že je po všem. Navíc jsem

pořád přemýšlela o tom, jak jsme to dělali ve vířivce, na pultu, u mě v posteli

a ve sprše. Bylo to super, jakmile jsme jednou začali, nemohli jsme se

zastavit. Jen při pomyšlení na to se mi chtělo vynechat hodinu a skočit na

Aidena.

Den se tak strašně vlekl. V 6 hodin jsme se ocitla v mě známé kanceláři

doktorky Lewis. Posadila jsem se na židli naproti ní.

"Jak se máš, Roxy?" Zeptala se mě.

Usmála jsem se. "Noční můry už jsem neměla od úterý, a záchvat

paniky od čtvrtka. Ale jsou to jenom 3 dny, ale myslím si, že se lepším."

Podívala se na mé ruce a usmála se. "Vypadáš šťastně."

"Opravdu jsem. Měla jsem skvělý víkend doma."

"Líbilo se Aidenovi jet s tebou?" věděla jsem, že odpověď znala, ještě

dřív, než se zeptala.

Přikývla jsem. "Řekla jsem mu. O mně. O mojí mámě."

"To je dobře, Roxy, to je moc dobře. Je skvělé, že si se otevřela někomu

jinému, kromě mě a tvých rodičů. Je to velký pokrok." Usmála se. "Mám sice

stále obavy, nechci, abys ho používala jako berlu."

"Já vím, upřímně si myslím, že jsem to předtím dělala, ale teď už ne."

Cítila jsem se přesvědčená ve svém prohlášení. "Myslím, že ta síla byla pořád

uvnitř mě celou dobu a Aiden mě jenom pošťouchnul k tomu, abych ji našla.

Opravdu mám pocit, jako bych zvládla velký pokrok. Sice mám před sebou

ještě dlouhou cestu, ale tohle je úspěch."

Dr. Lewis se na mě podívala jako hrdý rodič. "Myslím, že naše pondělní

schůzky můžeme škrtnout, a vídat se pouze jednou týdně a to ve čtvrtek."

Nemohla jsem si pomoci, ale usmívala jsem se. Snila jsem snad? Tak

dlouho jsem na tohle čekala. "Opravdu?"

"Ano, myslím to vážně, nebo se chceš dál scházet dvakrát v týdnu?"

Řekla.

"Ne," zasmála jsem se. "Upřímně řečeno, byla jsem vyděšená. Připadala

jsem si jako bych šílela. Já vím, že nejsem blázen. Nebudu nikdy jako ona."

"Jak se cítíš při tomto průlomu?"

"Volná." Odpověděla jsem upřímně. "Popravdě, nikdy jsem se necítila

tak lehká. Nikdy jsem si to neuvědomovala. Až do teď. Nemohla jsem, to

udělat bez vás doktorko."

Když jsem šla od doktorky Lewis, cítila jsem se vzrušená. Za hodinu

bych měla znovu vidět Aidena. Vrátila jsem se do mého pokoje a dala jsem si

rychlou sprchu a převlékla jsem se.

"Budeš tady dnes večer?" zeptala se mě moje spolubydlící.

Zavrtěla jsem hlavou. "Nemyslím si."

Zvedla na mě obočí. "Ty a pan žhavý jste na to konečně vlítli?"

Oh můj bože, jak tohle může jenom říct? Vypadám snad méně

panensky? Cítila jsem, jak rudnu. "To není tvoje věc."

Zasmála se. "Mohu říct, že podle tvého výrazu na tváři, bych řekla, že

ano. No já jsem šťastná za vás za oba. Samozřejmě bych si s ním dala taky

říct. Je prostě žhavej."

Chtěla jsem ji praštit za to, jak mluvila o mém příteli. "Jsem velmi

šťastná." Odpověděla jsem nakonec a udržela jsem nervy pod kontrolou.

Nebylo třeba žárlit na to, co řekla. On ji nechtěl, chtěl jenom mě.

Telefon mi zavibroval v ruce, podívala jsem se dolů a viděla jsem, že mi

píše Aiden.

Sejdeme se na střeše? ;)

Hned jsem tam. Odeslala jsem okamžitě.

"Uvidíme se později," řekla jsem spolubydlící, když jsem vyšla ze dveří.

Prakticky jsem běžela po schodech nahoru na střechu. Jakmile jsem

otevřela dveře, vrhla jsem ruce kolem Aidena a pevně jsem ho objala.

"Chyběla jsi mi," řekl a objal mě pevně.

"Ty mě taky." Souhlasila jsem. "Dnešek byl příšerně dlouhý den."

Aiden se odtáhl z našeho objetí a já jsem hned postrádala jeho teplo.

"Pondělí je oficiálně můj nejméně oblíbený den."

"Jaké klišé." Žertovala jsem. Najednou jsem si vzpomněla na to, co řekla

o našich pondělních schůzkách, už na ně nemusím, byly zrušené, celá jsem se

rozzářila. "Ve skutečnosti, příští pondělí už nebude tak hrozné."

"Proč to." Zeptal se.

"Dr. Lewis mi snížila schůzky pouze na jednou týdně." Byla jsem asi

divná, ale samou radostí jsem kňučela. Bylo mi jedno, že vypadám hloupě.

"To je úžasné." Objal mě a políbil mě.

"Tak, proč jsme se setkali na střeše?" zeptala jsem se, když se odtáhl.

"Garry mi řekl, abych mu dal 30 minut, měla mu přijít nějaká holka."

Aiden zkontroloval čas. "Vlastně už je to 35 minut, tak myslím, že se můžeme

vrátit zpátky."

Aiden mě chytil za ruku a šli jsme po schodech dolů, do jeho pokoje.

Když jsme otevřeli dveře, vypustila jsem povzdech, když jsem viděla moji

spolubydlící Rachel, jak si natahuje džíny. Otočila se ke mně a řekla: "Neříkej

to Dannymu." A pak vyšla ven tak rychle, jak jen mohla.

Neříkat to jejímu příteli? Proč bych to měla asi dělat? Předtím jsem k

němu promluvila sotva 2 slova a teď s tím nehodlám začínat.

"Tvoje spolubydlící je děvka." Řekl mi Aiden, jako bych to dávno

nevěděla.

Zasmál jsem se. "Já vím."

Garry si odkašlal. "Vypadáš jinak." Řekl a přetáhl si košili přes hlavu.

Podíval se mezi Aidena a mě a náhle se mu po tváři rozlil široký úsměv.

Chtěla jsem se ho akorát na něco ptát, ale Aiden už začal mluvit.

"Zůstaneš?"

"Ne každý má svého žhavého přítele. Já musím jít svou cestou." Mrkl na

mě. "Pokud se budeš nudit, zavolej mi."

Aiden obrátil oči v sloup. "Přestaň flirtovat s mojí přítelkyní."

AIDEN

Roxy a já jsme šli spát brzy večer. Oba jsme měli dlouhý den. A nebyl

žádný způsob, jak mít s Roxy sex, když hrozilo, že se Garry může každou

chvíli vrátit. Jak ho znám, určitě by ignoroval ponožku na dveřích.

Když mi ráno zazvonil budík, nechtěl jsem otevřít oči. Bylo ještě moc

brzo.

Najednou si můj mozek uvědomil, že to nebyl budík, ale že mi zvoní

mobil. Podíval jsem se na něj a viděl jsem, že mám 14 zmeškaných hovorů od

mámy. Srdce mi rychle bušilo v hrudi, když jsem se podíval na čas. Byly

teprve 2 ráno.

Začal jsem jí volat zpět, když v tom mi mobil znovu zazvonil. Rychle

jsem to zvedl a odpověděl jsem. "Co se děje?"

"Aiden?" slyšel jsem Grace na druhém konci. Hlas se jí zlomil a slyšel

jsem, jak vzlyká.

"Grace! Grace, co se děje?" než mohla odpovědět, už jsem vstával a

začal balit tašku na cestu.

"Je to… Je to… máma…" vzlykala. "Ona je… nemocná… Jsme na… v

nemocnici… V Mobile."

"Uklidni se Grace." Snažil jsem se ji uklidnit. " Co je s mámou v

nepořádku?"

"Já nevím." Grace ztěžka dýchala. "Prostě… upadla do bezvědomí a…

měla… záchvat v práci."

"Už jsem na cestě. Hned jsem tam. Všechno bude v pořádku, "slíbil jsem

jí, i když jsem nevěděl, jestli to byl slib, který jsem mohl dodržet.

"Aidene? Prosím, pospěš si."

Ukončil jsem hovor, a když jsem vzhlédl, zjistil jsem, že na mě Roxy

kouká. "Co se děje?"

Podíval jsem se stranou, nemohl jsem s ní o tom teď mluvit. Musel jsem

se postarat o moji rodinu. "Je mi to líto, ale musím jít. S mámou je něco

špatně." Zapnul jsem tašku. Nevšiml jsem si, že Roxy vstala a položila na mě

ruku.

"Pojedu s tebou."

Zavrtěl jsem hlavou, neschopen se na ni podívat. "Ne, to ne. Je mi to

líto, ale musím to zvládnout sám."

"Prosím tě, Aidene," prosila. Slyšel jsem smutek v jejím hlase.

"Nechci, abys jezdila Roxy." Bez dalšího slova jsem se otočil a vyšel

ven a zabouchl za sebou dveře. V té chvíli mi bylo úplně jedno, že jsem se k

Roxy choval jako kretén. Všechno jsem v autě vypustil, dokud jsem se

nedostal do Mobile v Alabamě.