YGM - 11. kapitola

Překlad: Soňa

AIDEN

Když jsem se ve čtvrtek ráno probudil, byla Roxy v mém náručí stále
krásně spící. Ještě spala, a tak jsem sledoval, jak ji hrudník klesá nahoru a
dolů. Měla na sobě moje triko a tepláky. Bylo to na ní obrovské, a já myslím,
že jsem si teprve v tuhle chvíli uvědomil, jak maličká je. Věděl jsem, že je
moje práce, abych ji chránil. A udělal bych cokoliv, abych ji ochránil.
Podíval jsem se na Garryho postel, byla prázdná. Vzhledem k tomu, že s
ním bydlím, tak vím že si postel nikdy nestele. Nikdy. Takhle jsem mohl říct,
že tady přes noc nebyl. Nejspíš zůstal na noc s nějakou dívkou… nebo
dívkami. U něj mě nic nepřekvapí.
Moje oči sklouzly zpět, k Roxy. Byla to nejkrásnější, co jsem viděl.
Věděl jsem, že jsem nejspíš nejšťastnější muž v Alabamě. Myslel jsem na
minulou noc. Stálo mě to všechnu mou vůli stáhnout se od ní včera večer a
nedotýkat se jí. Věděl jsem, že kdyby se mě zeptala znovu, tak bych to už
nemohl zastavit a říct jí znovu ne. Chtěl jsem ji, a teď, když jsem věděl, že i
ona chce mě, bude těžší držet se zpět.
Cítil jsem, jak se zavrtěla v mém náručí, a po chvíli se jí otevřeli oči.
Když se na mě rozechvěle podívala, a usmála se, přísahám, že mi dech uvázl
v hrdle. Probuzená Roxy byla ta nejvíc sexy věc, co jsem kdy viděl.
Najednou jsem si přál, abych neměl vyučování od 10 hodin. Byla čas
skoro odejít na hodinu.
„Už nikdy se nechci dostat z téhle postele.“ Přiznal jsem se.
„Já taky ne.“souhlasila. „Jedu domů tento víkend. Chceš jet semnou?“
O víkendu jsme neměli zápas, tak mě napadlo, proč ne? To vypadá na
hodně legrace. „Jistě, bude to skvělé. Navíc ti to dlužím za minulý víkend,
když jsi jela semnou ty.“
„Jo, u nás bude nejspíš trochu nuda. Nemám žádné sourozence, kteří by
se s námi bavili.“ Vypadala smutně, když to říkala.
"To je v pořádku," pokrčil jsem rameny. „Nechápej mě špatně, já je
miluju, ale někdy mi strašně lezou na nervy a přivádí mě k šílenství.“
„Mám pocit, že zítra budeme muset vynechat školu, abychom co
nejdříve odjeli.“
Usmál jsem se. Měl jsem jen jednu hodinu, a tu jsem nenáviděl. „Já jsem
pro.“

ROXY

Měla jsem pocit, jako by čtvrtek trval věčně. Ale nakonec jsme Aiden i
já byly zabaleni a připraveni na cestu. Nastavila jsem GPS a nechala ho řídit.
Řidičák jsem měla něco málo přes rok, a stále jsem nebyla jistý řidič.
Obzvláště v noci.
Zatímco jsme si dělali prodloužené volno, poslala jsem Emily zprávu o
tom, že na víkend přijedeme oba dva. A, také jsem zavolala doktorce Lewis,
abych zrušila naši dříve domluvenou schůzku. Nechala jsem jí vzkaz, že jedu
na chvíli domů trávit čas s mojí rodinou. To, že semnou jede Aiden, jsem
vynechala. To co neví, jí neublíží.
"Takže jaké jsou plány na tento víkend?" Zeptal se Aiden, jak jsme vjeli
na dálnici.
„No, mohli bychom plavat.“ Jakmile jsem to vypustila z úst, zděsila
jsem se. V první chvíli jsem nepomyslela na moji jizvu v plavkách před
Aidenem celý den na očích. Chtěla bych mít větší sebevědomí v tuhle chvíli.
Zasmál se. „Máš bludy, pokud si myslíš, že budeme plavat. Je říjen a
trochu zima.“
Obrátila jsem oči v sloup. Byla jsem z Chicaga, milovala jsem teplejší
zimy v Alabamě. „Jsi trochu dramatický Aidene. Venku je nejmíň 20 stupňů.
A nebudeme plavat venku, máme krytý bazén.“
Jeho oči se zvětšili vzrušením. „To myslíš vážně?“
"Jo." Odmlčela jsem se a pak dodala: "Máme také vířivku."
Odkašlal si, ale neodpověděl. Doufala jsem, že myslí na věci, které
bychom mohli ve vířivce dělat. Má mysl se vrátila zpět k mojí jizvě. Ale když
budeme ve vodě, nebude vidět.
"Hej, Roxy?"
"Jo?"
"Jsi perfektní."
Podívala jsem na něj ohromená. „Teď jsi to ty, kdo má bludy.“
Jeho hlas byl tak tichý, když semnou mluvil. „To jen, že… nikdy jsem si
nemyslel, že potkám někoho, jako jsi ty a s kým se cítím tak fajn. Vím, že se
neznáme tak dlouho, ale myslím, že jsem se do tebe zamiloval.“
Jak jsme došli od mluvení o vířivce k zamilovanosti?
"Ty nechceš milovat někoho, jako jsem já, Aidene." Má slova vyšla
šeptem, protože jsem byla tak vyděšená. "Jsem absolutně nejhorší holka pro
tebe."
"Vím, že jsi absolutně pravá holka pro mě."
"Jak to víš?" Zeptala jsem se. Chtěla jsem slyšet, že mě miluje, ale teď,
když to řekl, mě to vyděsilo. Každá část mého já věděla, že si zaslouží
mnohem lepší holku, než jsem já, malá, vyděšená a ještě úplně v prdeli.
„Já to cítím Roxy. Mám tak silný a dobrý pocit z toho. Když jsem s
tebou nemůžu se tě dost dotknout. Mám pocit jako bych s tebou měl trávit víc
času. Když nejsme spolu, mám pocit jako by mi část chyběla. Ty jsi mojí
součástí, která mi chyběla celý můj život.“
„Máš vůbec představu, jak podělaná jsem?“ cítila jsem slzy, jak mi
stékají po tvářích. Jeho slova mi zlomila srdce, protože já to taky tak cítím.
Cítila jsem se sobecky. Když jsem ho opravdu milovala, měla bych od něj
utéct, abych ho zachránila od toho, aby se semnou dal dohromady. Ale věděla
jsem, že to neudělám. Bylo už příliš pozdě, a byla jsem sobecká. „Doopravdy
mě neznáš.“
„Tak mě nech, ať tě skutečně poznám.“
Nemohla jsem tak rychle reagovat. Dala jsem si na čas s odpověďmi.
Jinak bych mohla ztratit nervy. „Vždycky jsem se nejmenovala Roxy Gibson,
moje skutečné jméno bylo Emma Bradford.“ Přiznala jsem se. „Lidé stále
poznávají moje jméno. Když by si mě Googlili, tak by našli to, co se mi stalo.
A pak by se vůči mně cítili provinile. Báli by se mě.“ Hřbetem ruky jsem si
setřela slzy. „Co se pak stane, jestli budu jako ona?“
Podíval se na mě, ohromený. „Nejsi jako tvoje máma. Už nejsi Emma
Bradford. Jsi Roxy Gibson. Jsi silná. Po tom všem, čím sis prošla, se stále
probouzíš s úsměvem na tváři. Je to lepší než si většina lidí dokáže, včetně
mě. Když můj otec zemřel, tak jsem byl pořád opilý, abych mohl normálně
fungovat, ale ty ne. Ty jsi potlačila svou bolest. Kdyby nic jiného, tak ty by si
měla utéct ode mě, já jsem slabý člověk.“
Měl pravdu? Byla jsem celou tu dobu silná?
Jsi slabá. Slyšela mámin hlas v mojí hlavě. Ona by mě nikdy nenechala
na pokoji.
"DRŽ HUBU!" Křičela jsem na ni, a začala vzlykat. "Já nejsem slabá!"
Otevřela jsem přihrádku na palubní desce a vytáhla zevnitř pero. Začala
jsem psát na ruce, že 'Jsem silná', znovu, znovu a znovu. Pořád dokola. Poté,
co jsem to napsala nejméně 20cet krát, jsem cítila, jak se mi zklidňuje srdce.
Cítila jsem se líp. Když jsem zvedla hlavu od mých paží, uvědomila jsem si,
že je tu Aiden, a že zastavil auto.
„Ty ji slyší, viď? Proto si píšeš po pažích?“
Bála jsem se mu podívat do očí. Přikývla jsem. „Je to jediný způsob, jak
vyhnat její hlas ven z mé hlavy.“ Zarazila jsem se a dodala. „Je mi to moc
líto.“
„Nemusíš se omlouvat.“ Aiden si dal mojí hlavu na jeho rameno. Ležela
jsem tam a cítila jak mě Aiden políbil na vrchol hlavy, před tím než jsem tam
usnula.

AIDEN

Roxy mi spala na rameni po zbytek cesty domů k jejím rodičům. Mé
srdce bylo tak těžké. Když jsem ji viděl tak bezbrannou, lámalo mi to srdce.
Uvažoval jsem, jak ji mohl někdo vůbec někdy ublížit, obzvláště její máma.
Nedokázal jsem si představit, jak hrozný traumatický zážitek to musel být, a
jak je schopná i nadále fungovat.
Když mi řekla její staré jméno, Emma Bradford, znělo mi to nějak
známé, ale přemýšlel jsem proč. Věděl jsem, že jsme se nikdy předtím
nesetkali. Zajímalo by mě, jestli to, co se jí stalo, bylo ve zprávách, je dost
možné, že jsem ten příběh slyšel, ale zapomněl na něj.
Jel jsem jen dalších 30 minut, než jsem dojel k jejímu domu. Při
projíždění městem byly domy vetší a větší. Nakonec jsem vjel na jejich
příjezdovou cestu, a cítil jsem, jak jsem polknul. Jejich dům, nebyl dům…
Byl to zámek, zejména ve srovnání s naším přívěsem. Najednou jsem se cítil
velmi zanedbatelně.
Dům mi připomněl dům snů pro Barbie mojí sestry, když jsme byly děti.
Jenže tenhle nebyl celý růžový. Tohle se dalo vidět na 90210 nebo někde v
dalších luxusních místech, ale ne v Alabamě.
Roxy se zavrtěla a po chvíli otevřela oči. Usmála se, když viděla, že
jsme před jejím domem. „Jsme tady.“
Vzrušeně vyskočila z auta, a já jsem ji pomalu následoval ke vstupním
dveřím.
První věc, kterou viděl, když jsem šel dovnitř, byl masivní lustr visící ze
stropu, a schodiště na obou stranách. "Wow," slyšel jsem se říkat nechtěně.
Roxy mě chytili za ruku a táhla mě na pravou stanu místnosti. První
pokoj, co jsme míjeli, byl myslím obývací pokoj, ale nejsem jistý. Byla to
místnost s drahým nábytkem, ale nebyla tam televize. Prošli jsme do další
místnosti, jídelny. Tam visel menší lustr nad stolem. Napadlo mě, jestli se
převlékají, když jdou jíst.
Wow, tomu se asi nebudu umět přizpůsobit.
Nakonec mě vtáhla do kuchyně. Rozhodl jsem se, že to byla nejvíce
elegantní kuchyně, jakou jsem kdy viděl. Nerezové spotřebiče, žulový pult, a
krásné skříně, které byly dražší než celé parkoviště přívěsů. Bylo to
neuvěřitelné.
"Chceš něco k pití?" Zeptala se. Otevřela část zdi, a uvědomil jsem si, že
je to lednička.
"Páni," řekl jsem, popadl od ní sodovku. "Váš dům je jako…
neuvěřitelné."
Zachichotala. "Měl jsi mě vidět, když jsem sem přišla poprvé. Nemohla
jsem tomu uvěřit, a někdy pořád nemůžu. Trvalo mi 10 minut najít lednici."
Prošli jsme ještě jedněmi dveřmi. Byly jsme v obrovském otevřeném
prostoru. Zeď byla tvořena ze skla, a za ní byl vidět bazén. Byl tam bar a
stoličky postavené kolem něj. A také pódium, přemýšlel jsem, jestli tam Roxy
někdy zpívá.
Vyšli jsme dalšími dveřmi k bazénu. Tam byly její rodiče, kteří plavali a
měli sebou pár přátel.
"Roxy!" Slyšel jsem, její mámu a tátu. Oba se dostali ven z bazénu,
zabalení ručníky kolem sebe, a přišli k nám.
„Nečekali jsme vás tak brzy.“ Řekla její matka a mokrá ji objala.
„Aiden řídil.“ Vysvětlila.
„Hey Roxy.“ Křičel starší pár na Roxy.
"Dr. a paní Robins," usmála se na ně. "Jsem ráda, že vás vidím." Roxy
se pak otočil ke svým rodičům. "Chystáme se dostat naše věci z auta,
abychom se usadili."
"Ok," její matka se usmála. "Aidene, buď tu jako doma."
Rodiče Roxy se mi líbili. Lidé, kteří toho mají tolik, a jsou tak laskavý a
hodní. Je zřejmé, že se hodně starají a na Roxy jim záleží. Přijali Roxy, a to i
poté čím vším si prošla. A mimořádně o ni pečují.
Sledoval jsem Roxy zpátky ven. Popadl jsem zavazadla, a šel nahoru po
schodech. Tam byla spousta dveří. Šel jsem za ní na konec chodby, kde
otevřela dvojité dveře.
"Tohle je můj pokoj," řekla s úsměvem.
Její pokoj byl velmi… Roxy. Každá stěna byla jiná. Jedna byla černá s
bílými slovy napsanými na ni. Hádal jsem, že to jsou slova písně. Další byla
bílá se spoustou růžových puntíků na ni. Na další stěnu musela malovat a
stříkat jí zároveň. Byla tam žhavě růžová, limetkově zelená a fialová. Bylo to
úžasné. Byla tam také jedna stěna natřena barvou na tabule, tam si Roxy psala
různé věci.
Měla vlastní balkon, který měl výhled na květinovou zahradu.
"Co si o tom myslíš?" Zeptala se.
"Je to velmi jako ty. Líbí se mi to."
Usmála se a sáhla po mé ruce. "Pojď, ukážu ti tvůj pokoj."
Šel jsem za ní do pokoje hned vedle jejího. Byl to jednoduchý pokoj.
Stěny byly světle žluté barvy, a přehoz přes postel byl bílý. Také měl vlastní
sociální zařízení, a uvažoval jsem, jestli to tak mají všechny pokoje.
"Chceš jít plavat dnes večer?" Zeptala se. "Přátelé mých rodičů
pravděpodobně už odešli. Oni obvykle nezůstávají příliš pozdě."
"Nemám žádné koupací šortky."
"Přinesu ti nějaké Steveovi."
"Ok," souhlasil jsem. Horká vana vlastně zněla úžasně v tuhle chvíli.
Roxy mi přinesla šortky a odešla do svého pokoje, aby se převlékla. Byl
jsem připravený, ještě před ní. Tak jsem si vzal telefon. Vzhledem k tomu, že
mi řekla své staré jméno, jsem byl zvědavý. Zajímalo mě, proč mi její jméno
přijde povědomé.
Do Googlu jsem napsal, Emma Bradford. Když jsem to udělal, našlo to
spoustu článků, ale než jsem stačil nějaký rozkliknout vešla Roxy ze svého
pokoje. Rychle jsem telefon zamkl a odhodil na postel. V duchu jsem si udělal
poznámku, že se k tomu vrátím později.