TD - EPILOG

Překlad: Dráža
Kor.: Elen

Damian

Dnes byl velký den, život měnící velký den.

V mém životě bylo několik takových dnů, kdy jsem se cítil tak nervózní a nedočkavý.

Dnešek byl ze všech těch dnů největší.

Seděl jsem na parkovišti připojeném k zadní části nemocnice a přebíral si své myšlenky. Po několika minutách jsem se zhluboka nadechl a vystoupil z našeho SUV.

"Probuď se ospalče," zašeptal jsem, když jsem otevřel dveře k zadním sedadlům, kde Isabella rychle usnula. Sledoval jsem, jak tiše pofňukávala a jemně sebou mlela ve své autosedačce. Strčila si palec do úst a začala ho sát.

Zasmál jsem se. Stejná jako její matka. Zavrtěl jsem hlavou v úžasu, když jsem ji pozoroval. Pořád jsem nemohl uvěřit, že už je mojí holčičce šest měsíců. Byla tou nejkrásnější věcí, jakou jsem kdy viděl. Podíval jsem se na ni dolů a pomyslel na Alexis. Měla matčinu přirozenou krásu.

Má taky matčinu kurážnost, pomyslel jsem si, jak Isabella začala plakat, když jsem ji zvedl z autosedačky.

"Izzy, jsi ještě krásnější, když pláčeš." Zasmál jsem se. "Ty jsi pravděpodobně stále rozmrzelá po probuzení, co?" umístil jsem ji zpátky do autosedačky a políbil ji na knoflíčkový nos. Začala se uklidňovat a popotáhla, když se na mě dívala.

"Hlavu vzhůru, pryskyřníčku. Dnes je svěží nový den! Nikdy nevíš, co tě čeká právě za rohem. Každý nový den přináší nové možnosti. Tak proč nezačít svůj den se šťastným úsměvem na tváři." Opakoval jsem slova Alexisina otce, která jí říkával. Tato vzácná malá věc je moje dcera, a chtěl jsem pro ni být velký otec, jako Alexisin otec byl pro Alexis. Moje holčička si zasloužila alespoň takové množství lásky.

Isabella se na mě podívala jejíma jiskřivě modrýma očima plnýma úžasu, a jako kdyby pochopila co jsem jí právě řekl se zachichotala a něco zamumlala.

Usmál jsem se na ni. Její andělský smích byl nakažlivý. "No tak, zlatíčko, uvidíme tvojí maminku, "broukal jsem, když jsem ji opět vyndal z její autosedačky. Tentokrát se jen rozčilovala a zakňučela.

Když jsem s ní v náručí šel k výtahům, její drobné prsty ukázaly na jasně oranžové dveře výtahu.

"Eh," zabrblala a podívala se na mě, abych jí to potvrdil.

Usmál jsem se na ni. "Ano, to jsou dveře do nemocnice, kde je maminka." Napadlo mě, jestli rozpoznala tyto dveře ze všech našich předchozích návštěv v nemocnici.

Když se otevřely dveře výtahu, jasná fluorescenční světla z výtahu osvítila parkoviště.

Když jsme nastoupily do výtahu, Isabella si promnula oči a skryla obličej proti mému krku.

Když si její oči zvykly na světlo, byla plná elánu a poskakovala mi nahoru a dolů v náručí.

"Da!" Zachichotala se, když se dotkla mého nosu svým malým ukazováčkem. V jejích ospalých očích byla zvídavost a cítil jsem, jak se teplo rozšiřuje do celého mého těla. Chtěl jsem věřit, že mi říkala, že jsem její otec a nic jiného nepotřebuje víc než její drobné ruce v těch mých.

"Jo. To jsem já a tatínek tě miluje." Jemně jsem ji poklepal prstem na knoflíčkový nosík. Zachichotala se mému gestu a pak se začala smát. Její nevinné oči na mě zíraly, když své malé prsty hravě přenesla na můj obličej. Rozzářil jsem se na ni. Uvědomil jsem si, že mě nikdy neomrzí to, jak se na mě dívá, byl to pohled, největší pohled čisté ryzí důvěry a lásky, který mi kdy někdo mohl dát-a to bylo to, pro co jsem žil.

Všechny mé pochybnosti o tom být otec zmizely ten moment, kdy mi jí sestra dala do náruče. V ten moment jsem věděl, že udělám vše, co je v mých silách, abych ji chránil a aby byla šťastná. Za těch šest měsíců, co přišla do našich životů, jsem si na ní vypěstoval závislost, stejně jako jsem si vypěstoval závislost na Alexis. Nikdy v životě jsem necítil, že by moje srdce bylo tak plné, tak jak jsem to cítil teď s nimi.

O pár minut později jsem vešel s Isabellou sající si palec do Alexisina nemocničního pokoje.

"Ahoj," řekl jsem tiše Alexis, když se na nás dívala se slabým úsměvem. "Jak se cítíš?" Políbil jsem ji na čelo.

"Jsem v pohodě. Jsem jen ráda, že dnes je poslední den mé radiační terapie a já půjdu domů a nikdy už se znovu nevrátím." Vypadala pohuble a opotřebovaně, když se na mě usmála. Natáhla se pro Isabellu, která se vzrušeně natahovala k svojí matce.

Uchopil jsem Alexisisinu ruku a stiskl ji, když se na mě podívala.

"Jak se cítíš? Jak se má Izzy v poslední době? Je mi líto, že jsem nebyla moc nápomocná v péči o ní."

"Baby, nebuď směšná! Právě teď se dokážu o Izzy postarat sám. Je to dokonalý dítě- " Zastavil jsem se v půli věty a zasmál se. Alexis naklonila hlavu a dala mi skeptický pohled. "-Okej, tak ne dokonalý, ale ona byla skvělá."

Zasmála se.

"Takže Izzy a já tu pro tebe něco máme."

"Ano?" Podívala se na Isabellu a polechtala ji. "Co je to?"

Klekl jsem si před nimi na jedno koleno a ukázal jí dvou karátový diamantový prsten.

Když se ohlédla, zalapala po dechu překvapením. Slzy se jí zaleskly v očích a rozzářila se na mě.

"Alexis Elizabeth Blythe. Dlouhou dobu jsem byl uvnitř mrtvý a po zradě mé matky jsem se vzdal myšlenky, že by v mém životě mohla být láska. Celý život jsem byl v pohybu a nikoho nehledal, natož někoho, koho bych miloval. Nehledal jsem lásku, a přesto si láska našla mě a ty jsi mě přivedla zpět k životu. Před tebou jsem nikdy nechápal, o čem ten celý rozruch je. Před tebou jsem si nikdy neuvědomil, jaké to je jen tak náhodně se usmívat, ne z nějakého důvodu, jednoduše jen proto, že jsi tak šťastný, že jsi naživu. Před tebou jsem nikdy nepoznal, jaké to je pro něco žít."

"Ach Damiane." Slzy tekly Alexis po tváři, když se dusila vzlyky.

"Alex, jsi nejúžasnější člověk, kterého jsem kdy potkal v celém svém životě. Být s tebou mi přináší tolik radosti a štěstí, že se někdy musím štípnout, protože mám pocit, že jsem ve snu. Slyšel jsem, že někteří lidé říkají, že můžeš potkat jednu nebo dvě osoby za život, které změní tvůj život navždy.

Měl jsem to štěstí, že jsem narazil na dva lidi, kteří mě změnili až do morku kostí. Ty jsi ten první člověk a ty jsi člověk, který mi dal dar v podobě naší krásné dcery a ona je ta druhá osoba. Dala jsi smysl mému životu, že chci strávit zbytek svého života s tebou, abych ti to splatil. Vím, že jsem ve svém životě udělal spoustu chyb, včetně těch, které ti ublížily. Ale dovolte mi, abych strávil zbytek svého života, abych to odčinil. Zkrotíš tohoto nehodného, arogantního, bastarda, a vezmeš si mě?"

Bojoval jsem se slzami, když jsem se na ni podíval a čekal na její odpověď.

Slzy jí tekly po tváři, když přikývla a potlačovala vzlyk.

Vstal jsem, umístil jí prsten na prst, vášnivě ji políbil a moje hruď se zvětšila intenzivními výbuchy emocí. Isabella šťouchla do mé tváře, když se dívala jak se líbáme.

Zasmál jsem se a podíval se na Isabellu. "Jsi stejná jako táta, co? Nesnášíš být vynechávána." Zvedl jsem Isabellu do vzduchu a zasadil jí několik polibků na tvář a přiměl ji, aby pištěla radostí.

"Damiane, nikdy jsem ti to předtím neřekla, ale kromě mých rodičů, ty jsi jediná osoba, která mi říká Alex."

"Opravdu?"

Se širokým úsměvem přikývla, oči se jí stále ještě leskly vlhkostí.

"A když jsi mi poprvé řekl Alex, když jsme spolu začali chodit, něco uvnitř mě mi řeklo, že jsi ten, se kterým bych mohla být spojena tak, jako jsem byla s rodiči. Dlouhou dobu jsem měla strach o tom přemýšlet, protože jsem se bála, že když to udělám, že když budu s tebou, může se pak něco špatného stát. Ale já jsem o tom přemýšlela, a špatné věci se staly. Přesto, jsi uvízl kolem a dělal mě každým den silnější, tím že jsi mě miloval."

"Baby, udělali jsme se silnějšími navzájem."

Po několika minutách, jsme společně lehli na nemocniční postel, a v tichosti se na sebe umívali. Jak jsem ji držel v náručí, cítil jsem, jak mě opouští tíha z mých ramen, všechny pocity zrady a opuštění, které jsem si sebou nosil posledních deset let, se jak se zdálo, odpařily pryč.

"Alex, jsi šťastná?" Zamumlal jsem jí do vlasů.

Vzhlédla a rozzářila se na mě s jejíma hnědýma třpytivýma očima bohacenýma emocemi. "velice šťastná."

Teplo jejího úsměvu vyzařovalo do mé hrudi, takže pro mě bylo těžké mluvit. "To je dobře," podařilo se mi vydusit ven. "Protože já můžu být šťastný jen, když vím, že jsi šťastná ty."

"Vzpomínáš si, jak jsme se poprvé setkali, jak jsi mi pomohl s mými kufry i když jsi nemusel? Bylo ti jedno, co ti řekne holka, se kterou jsi byl nebo co si bude myslet. Prostě jsi byl pozorný a pomohl jsi mi. Vím, stejně tak jako jsem to věděla tehdy, co za sladkého a velkorysého člověka jsi."

Její slova byli jako teplé deky za zimních nocí.

"Víš co, jsem rád, že jsme si tím vším prošli a dostali se tam, kde jsme teď, protože i po tom všem naše láska, překonala všechny překážky. Děkuji ti za to, že jsi mi ukázala, že můžu mít opravdové štěstí i přes veškerou bolest a nezdar, kterému jsem v životě čelil. Děkuji, že jsi mě naučila co opravdová láska je: vidět svou druhou polovinu šťastnou."