TB - 23. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Když jsem se dostala do nemocnice, Emma věrna svému slovu čekala u vchodu na pohotovost,

zabalená do teplého kabátu. Oči měla zarudlé od pláče.

„Je v pořádku? Je Neil v pořádku?“ zeptala jsem se, jako kdyby nevěděla, o kom mluvím.

„Přestěhovali ho na pokoj, můžu tě tam vzít.“ Ukázala na automaticky otevírané dveře za sebou a

vešly jsme jimi dovnitř.

S každým dalším krokem se mi nervy pracovaly a žaludek se svíral čím dál víc do obrovského uzlu.

„Návštěvní hodiny už skončily, ale protože byl právě přijat, řekli, že udělají výjimku,“ řekla tiše

Emma v děsivém tichu ve výtahu.

„Děkuji, že jsi mi zavolala.“ Chtěla jsem ji obejmout. Při myšlence, že by tady Neil mohl ležet celé

dny, aniž bych o tom věděla, jsem pocítila paniku, i když se to ve skutečnosti nestalo.

„Vědí, co se mu stalo?“

„Ehm...“ Emma se odvrátila, pokrčila soustředěním čelo. „Dělají mu nějaké testy.“

Cítila jsem, že ví víc, než říká. Znovu jsem začala být paranoidní.

Vystoupily jsme z výtahu a pokrčila jsem nos, když jsem ucítila nemocniční pach. Ticho

přerušovalo jen měkké, vzdálené pípání. Vládla tu podezřelá vůně čistoty, i když jsem věděla, že se

tohle místo jen hemží choroboplodnými zárodky. Někdo měl v čekárně pytel popcornu – když jsme

ji míjely, jeho vůně se mísila s ostrým nepřirozeným pachem dezinfekce a mě se z toho chtělo

zvracet.

Sestra stála venku před jedním z pokojů a něco zapisovala do karty pacienta. Mírně otráveně k nám

vzhlédla a řekla: „Návštěvní hodiny -“

„Máme povolení,“ autoritativně prohlásila Emma a odvedla mě od sestry. Vždycky jsem záviděla

lidem, co tohle dokáží. Jít do nemocnice a chovat se tam, jako by ji vlastnili. Emma vypadala

mnohem víc v pohodě, než se v tu chvíli cítila já.

Neil byl umístěn v obrovském rohovém pokoji. Světla byla ztlumená, a když jsem nakoukla

dovnitř, závěsy kolem jeho postele byly zatažené.

„Pojď,“ řekla jemně Emma. „Před chvílí byl při vědomí a mluvil se mnou.“

Věděla jsem, že pravděpodobně nejsem jejím oblíbencem. Nemohla jsem jí to ani mít za zlé. Ale i

tak si našla čas, aby mi zavolala a byla na mě tak laskavá, navzdory tomu, že mě neměla ráda. Na

okamžik jsme skutečně musela bojovat sama se sebou, abych překonala nutkání ji obejmout.

„Tati?“ Emma trochu odhrnula závěs. Neil ležel na zádech na velké, široké nemocniční posteli. Byl

napojený na srdeční monitor, který neustále pípal a do ruky mu kapala infuze ze dvou velkých

sáčků s čirou tekutinou. Otevřel oči – jen trochu, pak ještě o trochu víc a přimhouřil je, aby nás

rozeznal. Uvědomila jsem si, že pravděpodobně nemá nandané kontaktní čočky.

„To jsem já, zlato.“ Přistoupila jsem k němu, sklonila se a přejela mu rty po čele. „Co se ti ksakru

stalo?“

„Ach, Sophie.“ Napůl se smál, napůl plakal a zvedl paže, aby mě mohl přidržet. Rychle jsem

ustoupila o krok zpátky, aby se mu do mě nezamotala spleť drátů, na které byl připojený. Vrátil ruce

dolů a jednou si přejel přes obličej. „Dali mi tolik sedativ, že by to zabilo celé stádo slonů.“

„Dělali mu lumbální punkci,“ vysvětlila Emma. „A dostal léky na bolest hlavy.“

„Ach můj bože, proč jsi neřekl, že je ti špatně. Kdybych to věděla, nikdy bych tě nenechala odejít

samotného.“ Sedla jsem si na židli vedle jeho postele a vzala ho za ruku, na kterou neměl

připojenou změť kanyl.

„Nevěděl jsem, že to tak je.“ Jak na to vzpomínal, několikrát zamrkal. „Necítil jsem se tak špatně,

dokud jsem se neprobudil na pohotovosti. Můj bože, jsem tak rád, že jsi tady.“ „Emma mi

zavolala.“ Podívala jsem se na ni s vděčným úsměvem.

„Měl jsi uloženou ve svých kontaktech pro případ nouze,“ řekla mu Emma. „Kdybych byla v

Londýně -“

„Díky bohu jsi byla ještě pořád tady.“ Cítila jsem tak obrovskou úlevu, že bych se téměř rozplakala.

Neil byl... naživu. Podle toho, jak Emma vypadala, když jsem dorazila, jsem si upřímně myslela, že

možná umírá. „Co si myslí, že s tebou je?“

„Neil mi stiskl ruku. Trochu to okecával, ale jeho řeč byla nejistá.

„Oni... nevím. Nejpravděpodobněji jsem chudokrevný. Dělala jim starost bolest hlavy, dokud

nevyloučili, že jsem neměl mozkovou mrtvici.“

„Dobře. Dobře, to všechno zní, že se dá vyléčit. Já jsem ráda, že jsi v pořádku.“ A že v sobě

nenosím dědice nedávno zesnulého miliardáře. Ale teď jsem mu to neměla v úmyslu říct, protože

jinak skutečně mrtvici dostane.

„Jdu si sehnat nějaké kafe,“ řekla tiše Emma a odešla z pokoje.

Jakmile byla pryč, Neil ke svým rtům zvedl naše propletené ruce a políbil mě na hřbet ruky. „Jsem

tak rád, že ti zavolala. Od té doby, co jsem se sem dostal, tě nemůžu dostat z hlavy.“ „Hrozně moc

se omlouvám, že jsem se sem dostala až teď. Dělali ti všechny ty bolestivé věci -“

„A ty jsi tu nebyla, aby když to dělali, ti bylo špatně od žaludku a zvracela si?“ zeptal se mě s

ironickým úsměvem. Vzpomněla jsem si na to ráno, kdy si rozřízl ruku a teď jsem se nedokázala

rozhodnout, jestli mi bylo špatně z krve nebo díky těhotenství.

Rukama jsem přejížděla nahoru a dolů po paži. Nebyla jsem si jistá, co mám udělat, aby měl větší

pohodlí. „Bylo to děsivé?“ „Po pravdě řečeno, tak špatné to nebylo. Tady rozdávají léky proti

bolesti jako cukroví. Ale jak jsem jel domů, přemýšlel jsem...“ Odmlčel se a krátce se mi podíval do

očí. Pak je zase sklopil. „Chci, abys zvážila Gabriellinu nabídku.“

„Nemohla bych s nimi pracovat. Jedná se o bandu pitomců.“ Snažila jsem se zasmát, ale žaludek

mě stále ještě dělal přemety. Pokaždé, když jsem dokončila větu, panikařila jsem, a vzpomínala,

jestli jsem mu právě neřekla, že jsem těhotná.

Kdyby se to teď dozvěděl, chtěl by mi dát peníze nebo nějakou jinou práci v jeho společnosti.

Nechtěla jsem ani jedno. Kromě toho, ten muž byl už hospitalizován, takže nepotřebuje přidávat

další stres.

„Ti idioti se chystají vybudovat impérium. Nemůžeš si nechat ujít tuhle příležitost.“

Jeho tiché soustředění mě dostalo do stavu pohotovosti. Možná byl pod vlivem léků, ale zřejmě mu

i tak zůstala dost čistá hlava.

„Dobře...“ opatrně jsem začala. „Gabriella mi řekla, že mi tu práci nedá, pokud budu s tebou

zapletená, takže...“

Stále se se mnou odmítl setkat očima. „Takže by mohlo být nejlepší, pokud spolu nejsme zapleteni.“

Bolest a zklamání do mě narazilo jako rána pěstí, na hrudi jsem pocítila svírající bolest a v uších mi

začalo zvonit. Vážně jsem přemýšlela, jestli ve mně těhotenství nevyvolalo nějaké onemocnění

srdce. Ale i když jsem ho uslyšela, chraplavě a šokovaně jsem se nezmohla na téměř nic, než jen:

„Cože?“

„Nechci být tím, kdo ti zničí život.“ Jeho hlas byl plný zadržovaných emocí. „Miluji tě tak moc, že

nechci, aby ti něco důležitého uteklo.“ „Ty jsi na práškách. Možná bychom teď v téhle konverzaci

neměli pokračovat,“ řekla jsem a stáhla ruku.

„Nejsem pod vlivem prášků.“ Vydal zvuk odporu. „Dobře, jsem pod vlivem prášků, ale abych řekl

pravdu, k tomuhle rozhodnutí jsem dospěl ještě předtím, než jsem dorazil do restaurace. Předtím,

než jsem věděl o tom hloupém Gabriellinu prohlášení. Pokud budeš se mnou, zatímco budeš

pracovat pro ni, všechno si tím budeš jen zbytečně komplikovat.“

„Neile, já pro Gabriellu pracovat nebudu. A ani nechci, aby -“

Přerušil mě. „Poslouchej. Opět se opakuje situace z cesty do Tokia. Máš před sebou příležitost,

která ti může změnit život, ale ty si vybíráš tu jednodušší cestu.“

„Tohle není jako Tokio,“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi hrudník svírá čím dál víc. „Byla jsem

hloupé dítě, které z citových důvodů udělalo hloupé rozhodnutí.“

Nic neřekl.

Ach bože. Tak takhle mě Neil viděl: Hloupá žena něco přes dvacet, která si vybírá špatné možnosti,

protože se řídí city, aniž by přemýšlela o následcích. Nebyl schopný mi natolik věřit, abych mohla

mít vlastní názor.

„Sám jsi mi řekl, že pracovat pro Gabriellu bylo nezdravé,“ připomněla jsem s bolestivě sevřenou

čelistí. „Zuřil jsi při pomyšlení na to, že bych se na tebe mohla vykašlat a dělat pro ni.“ „To bylo v

době, kdy jsem si myslel, že ti nabídne práci své asistentky. Asistentka kreativního ředitele je...

možná bys v Porterasu mohla pracovat patnáct let a stejně bys na tu pozici nedosáhla.“ Jak

pokračoval, hlas se mu trochu zlomil. „Na tvojí kariéře ti strašně moc záleží. Nemůžu ti dovolit, aby

sis nechala ujít tu příležitost.“

Zírala jsem na něj, a když se na mě konečně podíval, uviděl, jak mi po tvářích stékají slzy.

„Nemůžu tomu uvěřit.“ „Sophie, prosím tě.“

„Nemůžu uvěřit, že mi to děláš už zase!“ Věděla jsem, že bych asi neměla zvyšovat hlas, protože tu

jsou další pacienti, ale nemohla jsem si pomoci. Co se kurva stane teď? Řeknu mu o svém

těhotenství? Navrhnu mu manželství, a že se spolu o všechno podělíme? On byl tady a v podstatě

mi říkal, abych se s ním kvůli práci rozešla a já přitom v sobě nosila plod, který jsme společně

vytvořili. Tak moc jsem teď nechtěla být sama. „Co se s tebou děje?“

„Všechno je naprosto stejné jako před šesti lety.“ Byl tak klidný, tak nesnesitelně klidný. „Vidím,

jak se chystáš provést obrovskou chybu a co jiného můžu udělat, než tě opustit, aby ses jí

vyvarovala?“

„Nikdy jsi mi nezabránil udělat žádnou hloupost. Jen se prostě nechceš cítit odpovědný za mé

rozhodnutí.“ S odporem jsem zavrtěla hlavou. „A mluvíš o mně, jako bych měla problém si cokoli

připouštět. Jsi ochotný utéct, protože se nechceš cítit provinile.“

„To není fér!“ vyštěkl. „Podívej se na mě, Sophie. Jsem muž středního věku na kurevském

nemocničním lůžku. Co kdybych dostal infarkt a umřel? Co kdybych dostal mrtvici a byl ochrnutý?

Opravdu bys ke mně chtěla být po zbytek svého života připoutána? Pečovat o mě, když budu

nemocný nebo umírat?“

„Ale když mě šukáš, není ti devadesát. Jsi čtyřicátník!“ Dali mu snad kromě prášků proti bolesti i

nějaké pilulky, které způsobují přehnané reakce? „Co zbytek tvého života? Nejsme spolu oddáni,

jen spolu chodíme!“

„A možná jsem se dostal do určitého bodu života, kdy už mi to nestačí. Miluji tě víc, než je

rozumné. Snažil jsem se, Sophie, opravdu jsem se snažil nejít na to moc, příliš rychle, ale vypadá

to, že jsme se dostali dál. Pokud to není to, co chceš, pak se musíme rozejít dřív, než skončíme

zahořklí a nešťastní!“

Nevzpomínám si, že bych kdy Neila viděla tak... naštvaného. A zraněného. Můj bože, on byl

zraněn. Protože si myslí, že ho nechci.

Jaký je kurva idiot.

I když jsem kvůli němu byla vzteky bez sebe, dokonce i když jsem věděla, že bych ho neměla chtít,

když je ochotný udělat to, chtěla jsem ho. Věděla jsem, že bych měla šťastná, že se ho můžu zbavit.

A i když jsem věděla, že je to beznadějné, protože každý z nás chtěl opačný protipól toho vztahu,

musela jsem to zkusit. „Miluji tě.“

Konečně se se mnou setkal pohledem na víc než jen vteřinu. Jeho oči – bože, jeho oči... Ještě nikdy

jsem skutečně neviděla oči, které byly plné neprolitých slz. Možná mě mělo uspokojit, že je

nešťastný, ale bylo těžké nenávidět někoho, kdo je připoután k nemocničnímu lůžku. „A já tě

miluji. Nikdy o tom nebyly žádné pochyby.“

„Ano.“ Otřela jsem si tváře konečky prstů. Nepochybovala jsem o tom, že mě miloval. Ani na

okamžik. Miloval mě dost na to, aby mě nechal jít a nezničil mi život, když jsme věděli, že každý z

nás chce něco jiného. A kvůli tomu jsem ho milovala ještě víc. „Ale jsi opravdový kretén.“

Vstala jsem a šla pryč. Neohlédla jsem se zpátky na něj.

„Vezmi si pár dní na rozmyšlenou,“ řekl a znělo to mnohem víc unaveně, než předtím. Cítila jsem

se kvůli tomu tak provinile, že jsme se hádali v nemocnici. Byla jsem fakt hrozná přítelkyně.

„Nebudu se na tebe zlobit, když se rozhodneš vzít tu práci,“ pokračoval. „Ale říkala jsi, že se

nebudeš ohlížet na závazky. Nenech si tu příležitost utéct, vyber si práci... to je pro tebe důležité.

Měla bys být upřímná k sobě i ke mně. Nenech si ujít tu nabídku práce, protože očekáváš, že se

mezi námi nic nezmění. Změní.“

Otočila jsem a rychle i otřela oči. „Dobře. Dej mi pár dní.“

„Zavolám ti. Pokud všechno z toho... je to u konce.“ Ukázal na postel. „Chci jen, abys byla šťastná,

Sophie.“

„Nemáš ani ponětí, co by mě udělalo šťastnou,“ nešťastně jsem odfrkla.

„Ani ty,“ jemně podotkl. „Řekla jsi mi, že jsi právě našla svůj život a nejsi připravena ho s nikým

sdílet. Nechci tě ztratit. Ale chci tě nechat jít, pokud je to to, co potřebuješ.“ Když jsem vyšla z

místnosti, Emma stála za dveřmi. Sakra, slyšela každé slovo.

Zkoušela mi něco říct, pak se zarazila a zavrtěla hlavou. „Myslím, že bychom se mohly vidět...

zase? Po tom všem si nejsem úplně jistá, co bych měla říct.“

Neměla jsem čas ani energii na to, abych se jí věnovala. „Jen se prosím postarej, aby neudělal

žádnou hloupost, zatímco bude tady.“

Všechno, co jsem potřebovala vědět, bylo poznat v jejím výrazu. Myslela si, že už udělal nějakou

blbost. Možná by si s ním mohla promluvit, aby do něj nacpala trochu rozumu.

Cestou domů jsem si vzala taxi, i když jsem byla nezaměstnaná a moje bankovní konto se tenčilo.

Nedovedla jsem si představit, že bych jela metrem a brečela před cizími lidmi.

* * * *

Když jste smutní, místa vypadají jinak. Vešla jsem do bytu a pověsila kabát na stejný kolík na

věšáku, jako vždycky, ale nevypadal tam dobře.

Z Hollyina pokoje jsem uslyšela smích. Po špičkách jsem přeběhla k sobě. Dobře se bavily, takže

jsem neviděla žádný důvod pro to, abych je vyrušila a musely mě utěšovat. Ráno budu pořád citově

v háji.

Ani jsem se u sebe neobtěžovala rozsvítit. Nechtěla jsem sama sebe zahlédnout v zrcadle. Bála jsem

se, že bych vypadala těhotně. Věděla jsem, že moje bříško bylo ještě z převážné většiny ploché s

malým hrbolkem dole. S plodem nebo bez, ještě jsem neměla žádný důvod zkoumat svoje tělo.

Protože lidské srdce a mysl je krutý hajzl, když jsem ležela v posteli, dokázala jsem myslet jen na

to, co se stalo před šesti lety.

„Poprvé letíte do Tokia?“

„Ne, ale vsadím se, že vy ano.“

Z oka mi sklouzla slza a sklouzla mi do vlasů.

„Takže jste z Anglie nebo tak něco?“

„Ne, to je přízvuk, který používám, když se snažím sbalit ženu na letišti.“

Skvěle. Nejenže mám zlomené srdce, ale už se mu podařilo zničit mi jednu z mých nejoblíbenějších

vzpomínek.

Na jeden hořký okamžik jsem si přála, aby se Neil nikdy v Porteras neobjevil. Aby zůstal Leifem,

tajemným cizincem z mé jedné neuvěřitelné noci. Mohla bych ho tak mít a udržet v bezpečné

vzdálenosti. Mohla jsem pořád myslet na sebe – nebo kým jsem si myslela, že jsem byla předtím,

než se vrátil do mého života.

Kdyby se náš let nezpozdil, kdybych rovnou nastoupila na Newyorskou univerzitu, nikdy bych se s

ním nesetkala. A neměla bych dilema, které právě teď mám. Nenaplňovala by mě tak obrovská

panika, díky které jsem sotva zvládla dýchat. Jedno ukvapené rozhodnutí a udělala jsem zatracené

věci, díky kterým cítím, že se můj život zas proměnil na zběsilou jízdu na horské dráze. Kdybych to

věděla, udělala bych ty samé věci? A teď musím udělat skutečně obrovské rozhodnutí.

Neexistuje žádný způsob, že bych měla to dítě. Znala jsem Neila natolik dobře, že jsem věděla, že

by chtěl být částí jeho života, ať už si plánoval, že bude mít další dítě nebo ne. A i když to bylo

obdivuhodné, nechtěla jsem k němu být takhle připoutaná. Nedokázala jsem si představit, jak se

snažím dostat z toho, že ho miluji a zároveň s tím být rodičem dítěte. A já nechtěla dítě. Nezajímalo

mě, když lidé o dětech říkali: „Je to jiné, když jsou tvoje.“ Ta myšlenka strávených hodin na lavičce

v parku, kde bych sledovala nějaké ušmudlané batole, jak si hraje na pískovišti... při té představě mi

naskočila husí kůže. Bylo by to jiné, pokud by to bylo moje dítě? Jo, bylo by to skutečné a já bych

se cítila mizerně a byla uvězněná v životě, který jsem nikdy nechtěla. Vůči dítěti by to nebylo fér a

nechtěla jsem zažít to samé, čím si prošla moje máma, když si zvolila, že si mě nechá.

Adopce... to nepřipadalo v úvahu. Nechtěla jsem být těhotná. Skutečně jsem nechtěla rodit, ne,

mnohokrát děkuji. Musela bych to každému vysvětlovat, budu mít dítě a dám ho pryč a všichni by

chtěli, abych si vyslechla jejich názor nebo by se mě pokoušeli přesvědčit, abych změnila ten svůj.

Dokázala bych zvládnout udržet si svůj názor, když by se cizí lidé s nejlepšími úmysly dotýkali

mého břicha? Možná nějaký silnější člověk by to dokázal ustát, ale já ne.

Pak tu bylo ještě druhé skutečně obrovské rozhodnutí. Mám nechat Neila odejít?

Měl pravdu. Když jsem odmítla tu práci, abych byla s ním, udělala jsem to z věrnosti k němu. Bylo

by ode mě stupidní, kdybych si to nepřiznala. Nikdo si nenechá ujít příležitost, která by mu mohla

změnit celý život. Když nevezmu tu práci, mohla bych kvůli tomu začít nenávidět Neila a tak jako

tak zničit všechno, co mezi sebou máme.

Ale nedokázala bych pro Gabriellu pracovat. Ne, když si myslí, že mi může jen tak dávat směšné

požadavky na můj osobní život.

A ano, dobře, k Neilovi cítím větší loajalitu než jen jako běžný zaměstnanec.

Holly měla pravdu, nikdy jsem neplánovala, že budu mít šťastnou rodinu... ale jestli jsem někdy

byla připravena ji vytvořit, bylo to s Neilem. Nechtěla jsem se s ním rozejít. Nedokázala jsem si

představit svůj život bez něho. Stal se mým nejbližším přítelem a jediným milencem, kterého jsem

doopravdy no... milovala.

Zvedla jsem telefon a pak si vzpomněla, kolik je hodin. Nakonec jsem usoudila, že je mi to jedno.

Nezáleželo mi na tom, jestli Gabriella ve své nové úžasné společnosti měla nějaké báječné místo

pro mě, na kterém bych mohla být překvapivě úspěšná. Řídila by můj život víc, než kdykoli by to

udělal Neil. Ale s ním jsem se mohla alespoň nějak rozumně dohodnout a přimět ho, aby ustoupil.

Možná to je to, o čem vztahy vlastně jsou. Naučila jsem se postavit někomu jinému a udělat ho

šťastným. To je ta hlavní věc.

Když Gabriella přijala hovor, zněla zmateně. „Sophie Scaife mě volá. V tuhle hodinu. To mi přijde

zvláštní, protože jsem si myslela, že chce práci -“

„Nechci tu práci.“ Vyhrkla jsem. „Ne, když si myslíte, že mi můžete nařizovat, co mám a nemám

dělat ve svém osobním životě. Vy nebo Jake. To se nikdy nestane.“

„Nemůžete se scházet s majitelem konkurenčního časopisu, pokud pro mě chcete pracovat. O tom

se nedá vyjednávat.“ Každé slovo pečlivě vážila, vypouštěla z úst jako by ochutnávala dobré víno.

Dokázala jsem si naprosto přesně představit výraz jejího obličeje – její velké modré oči doširoka

otevřené v její zdánlivě laskavé tváři.

„Rozumím. Děkuji Vám za tu příležitost.“ Řekla jsem „děkuji vám“ a ne „jste kurva“, že?

„Na shledanou, Sophie.“

Zavěsila jsem a zůstala sedět. Dlouho jsem zírala na svůj telefon. Cítila jsem se, jako kdybych

doopravdy nic neztratila. Stejně jako před tím telefonátem jsem byla nezaměstnaná. Byla jsem stále

těhotná. Můj přítel stále ležel v nemocnici. A možná už ani nebyl mým přítelem. Neměla jsem

tušení, co se stane dál.

Uvědomila jsem si, že bych se mohla pohnout dál. Mohla bych pokračovat, jít na potrat, rozejít se

Neilem a říct mu, že jsem tu práci vzala a začít úplně znovu. Všechno by se vrátilo do starých kolejí

jako v dobách, než do Porterasu přišel Neil.

Ale já už jsem se nemohla vrátit k tomu, jak jsem žila předtím, než byl odložený můj let do Tokia.

Nemůžu předstírat, že jsem nikdy nepoznala Neila nebo přestat cítit to, co jsem k němu cítila.

Pravděpodobně ho nikdy nepřestanu milovat.

Mohla bych zůstat s ním. Mohla bych mít jeho dítě. Nebo ne. Hodiny tikaly a já netušila, co budu

dělat.

Co bych k čertu měla dělat?