TB - 2. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Vzpomínáte si, jak jsem slibovala sama sobě, že už si nebudu připomínat sex s Neilem?

No, potom, co se rozhodl, že bude předstírat, že mě nezná, jsem se na svůj slib vykašlala.

Všichni jsme se shromáždili v zasedací místnosti, abychom vyslechli prohlášení. Elwood a Stern

koupili od naší mateřské společnosti Porteras, byli jsme ujištěni, že formát a styl časopisu zůstane

zhruba zachován. Neil následně v rychlosti představil sebe a nové členy vedení. Jakmile předal

slovo manažerům, kteří začali vysvětlovat postupné změny firemní politiky a postupů, rozhlédl se

po místnosti, aby si mohl udělat vlastní obrázek o každém zaměstnanci.

Jediné, na co se mi honilo hlavou, bylo to, že se každý může dozvědět, že jsem s ním spala.

Samozřejmě, by si tím nemohli být jistí, ale já to věděla. A to stačilo. Celé dopoledne jsem byla jak

na trní a šíleně paranoidní.

Cestou zpátky na recepci mě zastavil Jake, aby se zeptal, co si myslím o novém šéfovi. Téměř

okamžitě jsem vykřikla: "Nemyslím na něho!" naštěstí jsem použila mozek a řekla jsem jen: "On

není Gabriella,", protože tohle byla bezpečná odpověď a zároveň jednoznačně pravdivá. Neil mluvil

ke všem klidně a nikomu nevyhrožoval. Kdyby tady byla Gabriella, už by někoho zabila tím svým

laserovým pohledem očí.

"Slyšela jsi, že zkrátil výdaje na Versailles?" Jake zaklel. "Vím, že to teď stojí za hovno, ale ta

placená cesta do Francie měla tady představovat můj vrchol kariéry. Měl jsem dostat podíl zisku."

Před rokem Jake pečlivě zorganizoval masivní foto kampaň ve Versailles. Návrháři mu poskytli

exklusivní kousky. Cílem Jakeovy představy bylo předvést předrevoluční francouzskou módu a její

vliv na současný design.

"Cože?" Vzala jsem ho za ruku a odtáhla stranou, abychom neblokovali cestu ostatním kolegům.

"On to zrušil?"

"Ne, nezrušil to." Jake se opřel o zeď. "Ale nepojedeme do Paříže. Jeho představa je, že to nafotíme

tady a modely budou předváděny v barokních rámech. Náznak francouzské elegance, ale bez

francouzských nákladů... Ani se mu nedivím. Pokud je na tom časopis skutečně špatné -"

"Jak špatně?" zarazila jsem ho. Tohle bych přece měla vědět, jestli je tomu skutečně tak. Pokud se

Porteras řítí do potíží, proč jsme o tom neslyšeli? Všichni nám vždycky fandili, a to bez debat,

protože jsme na špici.

Jake se zamračil. "To jsem neřekl. Nemyslím si, že by někdo znal pravý důvod."

Ne, pravděpodobně ne. Ale to mě neomlouvá, abych kvůli tomu začala znovu myslet na Neila

Elwooda. "Zrušení focení je přece nesmysl. Byl to tvůj vymodlený projekt, a to přece nejde, aby jen

tak přišel nějaký chlápek a odpískal to."

Jake se zamračil ještě víc. "Ehm."

No dobře, možná jsem to neměla říct tak naplno. Ale přece tu nemůžu jen tak stát, když Neilův tým

Jaka takhle vypekl. Viděla jsem, jak charismatický nový šéf během několika vteřin okouzlil všechny

nervózní zaměstnance, kteří se báli o svoje místo. Tohle mi přišlo nefér a vzala jsem si to osobně.

"Odcházím!" Cassidy, jedna z redaktorek prošla kolem nás, v náručí velkou krabici svých osobních

věcí.

"Proboha, Cass, co se stalo?" Jake ji zarazil a nasměroval k nám. Můžu se jen odhadovat, proč je

tak naštvaná, přestože může v práci pokračovat. Naše smůla, že jsme byli jediní v dosahu jejího

příšerného rozpoložení.

"Nechci pro něho pracovat! Přišla jsem sem dělat pro Gabriellu." Hrdě zvedla bradu, jako by právě

vyslovila jméno světce. "Kde zůstala prestiž téhle práce, když teď časopis vlastní ti samí lidé, kteří

mimo jiné vydávají tři největší bulvární časopisy a týdeník Woman? Vždyť to je časopis pro tlusté

lidi."

Cassidy to spojení "tlustí lidé" vyslovila tak znechuceně, jako by jenom jejich pouhá existence

způsobila všechny problémy světa.

Vzpomněla jsem si na mámu a její šaty velikosti dvacetosm, které má doma v šatníku a uvědomila

si, že i z tohohle důvodu bych odchodu Cassidy neměla litovat.

I tak však vyslovila správnou poznámku. Porteras není jen módní časopis, ale je to MÓDNÍ

ČASOPIS - MODLA a to, co Porteras otiskl na svých ctěných stránkách, to určovalo, co se bude v

západní části světa nosit. Ale zůstane i nadále respektován a obdivován lidmi, na kterých záleží,

pokud se ukáže, že je součástí impéria, které nejvíc peněz vydělává tím, že s pomocí paparazzi

pořádá hon na těhotné celebrity v bikinách?

Vrátila jsem se zpátky ke svému stolu a zkontrolovala dnešní program. Hodně věcí můžu zrušit,

protože můj nový šéf už není šéfem, pro kterého jsem předtím pracovala. Nemusím vézt Gabriellina

psa, Carevnu Kateřinu, na úpravu drápků. Nemusím ani jít na pracovní oběd s lidmi, co zajišťují

reklamní kampaň pro Calvina Kleina, což mě, ale na druhou stranu mrzí. Opřela jsem se lokty o stůl

a začala přemýšlet, proč Penelope stále nedorazila. Proč k čertu nepřišla?

V iPhonu mi pípla SMSka z neznámého čísla, ale nemusela jsem dvakrát přemýšlet, kdo jí poslal,

když jsem si jí přečetla. Můžete se zastavit v mé kanceláři?

Zhluboka jsem se nadechla a vstala. Ani jsem si neuvědomila, že Neil je za jen za jedněmi

zavřenými dveřmi. Pravděpodobně stále se svým nadbytkem testosteronu.

Zaklepala jsem a Neil zvolal: "Vstupte."

Vstoupila jsem si a trochu zvráceně se mi ulevilo, že zbytek jeho doprovodu s ním není a je v

kanceláři sám. Mluvit s ním v přítomnosti jeho doprovodu bylo nervy drásající, nicméně teď mi

přišlo, že to bude ještě horší. Neil nevypadal, že by mu to vadilo. Měl už svléknuté sako, rukávy

košile rozepnuté a vyhrnuté a na tváři měl příjemný úsměv. Stoupla jsem si před něj.

Dobře, pro něho to nemůže být nepříjemné. Nepamatuje si přece, že jsme se spolu vyspali. Předtím

jsem usoudila, že to, že zná moje jméno je jednoznačný důkaz, ale ve skutečnosti to tak není. Mohl

se přece kohokoli zeptat, jak se jmenuju, když jsem běžela pro bagety.

"Sedněte si," pokynul mi k luxusnímu bílému křeslu před Gabrielliným stolem, "musíme toho

spoustu projít."

Na chvíli jsem přestala dýchat. On si to přece jenom pamatuje, jen čekal na to nejlepší dobu, aby mi

to připomněl, a teď mě vyhodí.

"Takže nejdřív oběd." Pohodlně se opřel v Gabriellině křesle. Nikdy mi nedošlo, že je opěradlo

pohyblivé, neboť Gabriella vždy seděla se zády rovnými jako pravítko. "Žádné červené maso, žádné

glutamáty."

Skoro jsem si nahlas úlevou oddechla. Nejen, že mě nevyhodil, ale navíc začíná specifikovat své

požadavky. Natáhla jsem se po svém notesu a vedle položené propisce. "Nebude Vám vadit, když si

budu dělat poznámky?"

"Samozřejmě, že ne." Zatímco jsem si začala poznamenávat "Žádné červené maso, žádné

glutamáty," upřeně mě pozoroval a pak pokračoval. "Obvykle snídám doma, takže o tu se starat

nemusíte. Dnes se zúčastním pracovního obědu a ještě před koncem úředních hodin potřebuju,

abyste se zastavila na radnici." Směrem ke mně posunul obálku. Vzala jsem si ji a poctivě si do

svých poznámek zapsala "Radnice". Pak jsem vyčkávala na další instrukce.

"To je vše," řekl a pobaveně se na mě podíval. "Nejsem příliš náročný šéf. Občas budu potřebovat,

abyste mi donesla kafe nebo došla na poštu, což jsou běžné povinnosti asistentky, ale nebudu po

Vás požadovat, abyste se postarala o mého psa."

"Nemáte..." Vyschlo mi v krku. Někdo mu musel říct o tom, že jsem často musela dojít s Carevnou

Kateřinou k veterináři, který se staral o její duševní zdraví. "Nemáte psa?"

Rty se mu zvlnily. Na ten jeho polovičatý úsměv si moc dobře vzpomínám. Stejně jako před šesti

lety si nejsem jistá, jestli se usmívá, že mu něco přijde směšné nebo je to proto, že to vidí stejně.

Stejným způsobem se usmál tenkrát, když jsem se konečně odhodlala odejít k odletové bráně.

Po dnu stráveném v letadle při mém prvním letu jsem si připadala špinavá a neatraktivní ve svých

vybledlých pohodlných džínách a tričku s černým nápisem "To Write Love On Her Arms". Vlasy

jsem měla sepnuté do nedbalého culíku. Nepřála jsem si, abych vypadala tak šíleně, nicméně byla

jsem totálně unavená. Vydala jsem se k odletové bráně se slovy "první výzva pro odlet do Tokia?"

On se usmál tím svým polovičatým úsměvem a odpověděl. "Ne, ale vsadím se, že pro Vás ano."

Muž, který teď stál přede mnou, byl o šest let starší, přibylo mu několik vrásek v obličeji a pěkných

pár šedin ve vlasech. I tak se mi kvůli němu podlamovala kolena.

Byla jsem rozpolcená mezi nenávistí k němu a touhou skočit mu do klína. Fakt je, že tahle situace

pro pracující dívku není nejlepší.

"Ne," odpověděl s doznívajícím úsměvem. "Psa nemám. Nějaké další otázky?"

Hraje si se mnou? Nevím, ale v tuhle chvíli nemám co ztratit.

"Ano." V duchu jsem si říkala: "Vzpomínáš si na to, jak jsi v na letišti v LA sbalil jednu holku,

totálně ji vyšukal a pak jsi jí ukradl letenku?" Moje ústa však naštěstí zcenzurovala moje myšlenky

a místo toho jsem se zeptala na něco jiného. "Nevíte, kdy přijde Penelope?"

"Penelope?" Na okamžik se zamračil. "A, ta druhá asistentka. Ne, jsem přesvědčený o tom, ehm, že

paní Wintersová naši společnost opustila. Nebo alespoň, tak mě o tom informovalo personální

oddělení. Její pozici převezme někdo z mých zaměstnanců."

Narůstal ve mně vztek, jak pára nad hrncem s vařící vodou až tak, že mě udivilo, že to neslyšel.

Moje živá představivost mi nabídla karikaturu toho, jak se moje hlava přeměňuje v poskakující

nadupaný parní hrnec, který je těsně před výbuchem. "Gabriella..." přeskočil mi hlas. Musela jsem

si odkašlat.

Neil řekl bez servítek. "Vzala si ji s sebou." Odmlčel se a jeho výraz se změnil. "Ona... nenabídla

vám to?"

"Ne." Povytáhla jsem si předek svého kávou zbarveného saka. "Ne, nedala mi žádnou "nabídku". Je

to vše?"

Zdálo se, že ho na okamžik zmátla strohost mých slov, jako by nikdy dřív nebyl svědkem lidských

citů. Rychle odvětil. "Ano, myslím, že ano, Sarah. Děkuji."

Sarah? To snad ne! Tohle už je jen třešničkou na tom prokletém dnešku. Moje kariéra. K čertu, můj

celý život. Svým mentorem jsem byla brána jen jako součást kancelářského nábytku. Muž, se

kterým jsem posledních šest let porovnávala každého případného milence, si nepamatuje to, že se se

mnou vyspal. A soudě podle toho, že si ani nezapamatuje moje jméno, bude moje práce každým

dnem víc a víc v háji.

"Jste v pořádku?" zeptal se znepokojeně Neil.

Ne, nejsem v pohodě. Udělala jsem tu nejhorší možnou věc pro svou kariéru v Porteras. Bohužel

mám tu smůlu, že jsem jedním z těch lidí, co brečí, pokud jsou naštvaní. A já jsem právě teď vzteky

bez sebe. Pro Gabriellu jsem začala pracovat jako druhá asistentka. Dívka, která pracovala, jako

první asistentka utekla od oltáře a vrátila se do práce zrovna ten týden, kdy se začalo pracovat na

kampani k červnovému svatebnímu tématu. Příliš často byla viděna s uplakanýma očima a do týdne

se o ní začalo mluvit jako o "Slečně Havisham", staré panně, která se v práci totálně zhroutila.

Nemohla bych si dovolit brečet, zvlášť ne před Neilem.

Vstala jsem a on také. Ze strachu, aby se mě nedotkl a nezačal utěšovat, jsem si založila ruce na

prsa. Tak alespoň neexistovala možnost, že by se mě dotkl. "Jsem v pořádku, jen jsem se... právě

málem ugrilovala."

Skvěle.

Otočila jsem se a rychle odcházela ke dveřím. Jak se Gabriella mohla opovážit vybrat si místo mě

Penelopu? Mohla mi nabídnout práci. Nebyla jsem snad dobrou asistentkou? Alespoň mi mohla dát

vědět předem, že se chystá změna.

"Vím, že musíte být hodně rozrušená. Možná byste si mohla vzít na zbytek dne volno-"

Otočila jsem se. "Máte pravdu. Jsem vyvedená z rovnováhy." Zvážila jsem plusy a mínusy toho, co

chci říct a rozhodla se, že na to seru. Jestli mám skončit za měsíc nebo hned teď, tak ať. Podívala

jsem se na něj očima bez výrazu a prohlásila: "Letiště Crown Plaza. Los Angeles. To je ten hlavní

důvod, proč jsem nasraná."

Zbledl. Sadisticky jsem si vychutnávala jeho náhlé a zřetelné rozpaky. Jestli si na mě doteď

nevzpomněl, teď už si k čertu vzpomene, ať chce nebo ne.

Jenže jsem si uvědomila, že se nezměnilo vůbec nic. Právě jsem se sama vyhodila z práce, ale

Gabriella nebude stát před mým bytem s naléhavou prosbou, abych pro ni dál pracovala. Nemůžu se

mávnutím kouzelného proutku vrátit čas zpět. Navíc mám na svém saku za patnáct set dolarů

skvrnu od latte.

Právě teď jsem si přála, aby se země otevřela a pohltila mě. Neil se zkusil omluvně zatvářit, ale

když se mu to nepodařilo, zadíval se ven z obrovských oken, ze kterých jsem poslední dva roky

vlastnoručně čistila šmouhy. "Ano. No, jak jsem říkal, možná by sis měla vzít na zbytek dne volno.

Zítra si promluvíme."

Odešla jsem a zavřela za sebou dveře. U svého stolu jsem na okamžik zaváhala a snažila se

rozhodnout, zda bych ho měla vyklidit hned teď a ušetřit si tím další návštěvu kanceláře. To by však

znamenalo, že bych tady musela ještě chvíli zůstat a to už jsem nezvládla. Vzala jsem si kabát a

kabelku, a bez dalších slov odešla.

* * * *

Vždy, když mám velkou krizi, můžu se spolehnout na to, že moje nejlepší kamarádka se mnou bez

uhlazených keců vše rozebere a pomůže mi najít z toho mého chaosu nějaké východisko. A navíc

mi přitom nabídne dostatek kuřiva a chlastu.

"Ať už tě poznal nebo ne, když tě uviděl, na tom teď už asi nezáleží," vypískla Holly a zároveň

vykouzlila skutečně impozantní oblak světle modrého kouře. "Ty sis ho taky nespojila s fotkama v

časopisech. Smiř se s tím, Soph. Pro toho chlápka to nebyl tak impozantní zážitek a zapomněl na

tebe. Bylas pro něj holka na jednu noc."

"Já vím," nešťastně jsem přikývla poté, co mi přišla na mysl další myšlenka. "Ale, kdo jen tak může

zapomenout na někoho, s kým prožil anální sex?"

Holly nadšeně přikývla, když polkla další doušek vína. "Moje kamarádka Alexis! Předevčírem byla

samé - ohni mě o kuchyňský dřez s vibrátorem v kundičce a s ptákem v zadku - a když se o tom

dneska zmínil její přítel, tak se tvářila znechuceně ve stylu: "Nemám ponětí, o čem to mluvíš."

Opatrně mi vzala jointa z prstů a zvedla ho ke svým rtům. "Ale ona to může svést na svůj mozek

zahlcený těhotenskýma hormonama."

Pokrčila jsem rameny. Jakmile jsem přišla domů, sundala jsem ze sebe svoje drahé pracovní

oblečení a umyla make-up. Rozhodně jsem se teď cítila uvolněněji ve svém flanelovém kompletu se

vzorem želviček, i přesto, že jsem pořád netušila, co se bude dít zítra v práci.

Ani nevím, jestli na celém světě existuje tolik konopí, že by mohlo zmírnit moji úzkost.

Holly se naklonila dopředu s doširoka rozevřenýma hnědýma očima, jako by právě objevila

vzrušující tajemství. "Co když... zaběhnu pro jídlo k Číňanům? A pro pizzu?" Vítězoslavně zvedla

zaťatou pěst. "A kbelík kukuřice."

To je ta životní nespravedlnost. Holly je mimořádně hubená v důsledku metabolické poruchy. Může

jíst porce, jak pro slona, ale přesto bude vypadat jako žirafa. První rok jsem jí to šíleně záviděla,

protože to na první pohled vypadá fakt báječně. Ale pak jsem pomalu začala chápat, jak často jí cizí

lidé říkají, aby snědla alespoň sendvič, protože předpokládají, že je anorektička, a proto je tak

hubená, aby se mohla živit modelingem. Přestala jsem říkat podobné věty jako: "Ta holka by se

měla najíst," když jsem viděla v časopisech fotky vychrtlých hvězd. Protože jsem viděla, co

všechno Holly dokáže sníst. A že to bylo až komicky k neuvěření.

"Necítím se dneska na to, abych ponocovala -" Natáhla jsem se přes pohovku a odhrnula žaluzie.

"Ach bože, slunce teprve zapadá. Budu muset jít ráno do práce, i když jen pro to, abych dostala

padáka. Myslím, že si dám horkou koupel a půjdu brzo spát."

Holly zhluboka popotáhla a malý nedopalek, který jí zůstal v ruce opatrně položila do popelníku, na

stolku přímo před ní, až mě kouř, kterým nasákly její prsty, zašimral v nose. "To dáš, holka."

Zvedla jsem se z gauče a pocítila záchvěv depresivní paniky. Mělo by být super válet se celé

odpoledne doma nebo vyrazit na nákupy, ale právě teď jsem se cítila moc utahaná, moc otrávená a

moc neužitečná. Možná bych si mohla zaktualizovat svůj životopis, než se Holly vrátí z čínské

čtvrti. Nebo bych si mohla dát horkou koupel a vypít pár skleniček vína.

No jo, já vím, že to zní jako klišé, ale někdy je prostě horká vana a víno to nejlepší, co člověk může

udělat.

Byt, který sdílím s Holly je úžasný. Dvě ložnice s výhledem na Kanál, velký obývák

s francouzským oknem a s možností vstupu na zahradu na střeše. Kvůli tomu jsme to vzali. Zdi v

kuchyni a obývacím pokoji jsou máslově žluté, na podlaze je položeno leštěné tmavé dřevo.

Ložnice jsou sice ve velikosti krabice od bot, ale i přesto je to okouzlující místo, zejména když ho

porovnám s pokojem na koleji New York University. Ale vana - to je ten hlavní důvod, proč se

odtud nikdy, opravdu nikdy nebudu chtít odstěhovat. Ve skutečnosti, pokud to někdy budu muset

udělat, tak se jí asi budu snažit zabalit do kufru a odnést si ji s sebou.

Je to starožitná, na vysokých nožičkách postavená vana, uvnitř má zářivě bílý porcelánový smalt a z

vnější strany je z leštěné mědi. Kolem ní je závěs a nahoře sprchová hadice, takže se v případě

potřeby můžu rychle umýt, ale dneska mám v úmyslu užít si dlouhou koupel.

Pustila jsem kohoutky a nastavila vysokou teplotu, až jsem se skoro opařila. Co na to říct? Prostě

mám ráda horkou vodu. Přidala jsem si hodně koupelové pěny a trochu zjemňujícího oleje a pak

jsem zamířila k chladničce, abych si s sebou vzala láhev vychlazeného bílého vína.

Holly si oblékla kabát. "Uvidíme se později!"

"Běž jinam, než posledně. Neudělalo ti do dobře," připomněla jsem jí a zamkla za ní dveře. Potom

jsem se spolu s vínem vydala do koupelny, ve které se už vznášel oblak horké páry. Automaticky

jsem si na malé poličce vedle vany zapálila santalové svíčky a ze svého telefonu si pustila hudbu.

Zatímco Lana Del Rey vysokým hlasem zpívala o tom, jak blues stárne, blaženě jsem se ponořila do

horké vody a hlavu si opřela o chladnou stěnu porcelánu. Při tom líném relaxu se mi všechny obavy

ze zítřka rozplynuly. A co se stane, pokud mě skutečně vyhodí? Mám úspory, díky, kterým můžu

platit svou polovinu nájemného a účtů po dobu několika měsíců. A kdyby to nestačilo, díky práci

mám nashromážděnou hromadu značkových kabelek a oblečení. V pohodě bych si s nimi mohla

zařídit zásilkový obchod. Jsou to krásné kousky, ale ne nezbytné. Pokud by to bylo potřeba, můžu je

všechny prodat.

Možná, že mě Neil nebude chtít vyhodit, připomněla jsem si. Jo, byl v šoku, ale i přesto vypadá

jako slušný člověk.

Ne, slušní lidé normálně neošukaj někoho, kterého náhodně potkají a pak mu neukradnou letenku. I

když pocit viny by pro něj mohl být dostatečnou motivací k tomu, aby mě nevyhodil. Nebo možná

dobře načasovaná hrozba by mohla...

Tu myšlenku jsem opustila skoro hned v tom momentu, kdy mě napadla. Nikdy bych nemohla

nikoho vydírat. Na to nemám povahu. Mimo to, ani nevím, na kolik dalších lidí by to mohlo mít

dopad. Může mít vážný vztah. Může mít rodinu. Před šesti lety se projevil jako totální debil, ale

nechal mi dost peněz na to, abych se do Tokia dostala, pokud bych chtěla. A i když byl neurvalý,

arogantní a příšerný, když mi bezdůvodně změnil životní plány, nestojí mi za to, abych kvůli němu

obětovala vlastní morálku a možná i zničila další životy jen pro to, abych si udržela práci.

Vzhledem k závažnosti situace, je to možná malicherné, ale opravdu je pro mě těžké smířit se s tím,

že si na mě nevzpomíná. Pro mě to bylo šest dlouhých, frustrujících let, kdy jsem se snažila najít

někoho, kdo by se mu alespoň z poloviny vyrovnal. Lhala bych sama sobě, kdybych tvrdila, že si

nedovedu představit, že bych s někým prováděla podobné věci a následně byla schopna

zapomenout. Nejhorší však je to, že se mi dostal k tělu. Jenom pouhá vzpomínka na něho způsobí,

že mám mravenčení po celém těle. To stále přetrvává a pravděpodobně to neskončí, ani kdyby mě

vyhodil. Je to tak nefér. Nechci Neila. Chci Leifa, okouzlujícího Angličana z letiště. Pořád ho chci a

asi ho budu chtít navždy.

Moje tělo jako vždy při té vzpomínce na tu noc pulzuje horkem. Na okamžik k sobě přitisknu

stehna a potom vklouznu mezi ně rukou…

"Co by sis přála?" zeptal se mě, zatímco jeho rty oždibovaly moje ucho a přitom mě tlačil na zeď

toho hotelového pokoje. To, co jsem mu odpověděla, bylo až dojemně trapné. Před ním jsem se

vyspala pouze se dvěma muži a ty zážitky nebyly nic moc. Pomyslela jsem na to nejvýstřednější, co

mě napadlo a plaše jsem se zakoktala. "Ehm... můžeš... mi naplácat? Třeba?!"

Bylo to trapné, já vím, ale minulost změnit nemůžu. Pocit horka se rozlil celým mým tělem a já se

dál nechala unášet se zavřenýma očima vzpomínkami.

Pousmál se a já netušila, jestli proto, že jsem ho tím pobavila. Dokonce ani teď, při té představě si

tím nejsem jistá. "Pokud je to, co chceš."

Dívala jsem se na něho, jak si rozepíná rukávy své šedomodré košile, ucítila jsem jeho kolínskou.

Pod košilí měl vybledlé tílko s nápisem David Bowie. Skoro to vypadalo, jako by vystoupil mých

žhavých představ o dějepisáři, které jsem snila kolem svých osmnáctin.

Ta myšlenka mě přiměla otevřít oči. Může být muž, na kterého mám takové vzpomínky špatný?

Záleží vlastně na tom? Ptala jsem se sama sebe, zatímco se moje prsty vrátily ke své náročné práci

pod vodou.

Zachvěla jsem se a začala přerývaně dýchat. Téměř jsem cítila, jak jsem měla tvář zabořenou do

svěží bílé peřiny. Ležela jsem mu na klíně, na sobě jen bavlněná tanga. Přála jsem si mít na sobě

černé krajkové kalhotky, ale to jen proto, že jsem si neuvědomovala, jak nesmírně eroticky působí

bílá bavlna na muže.

"Už jsi to někdy dělala?" zeptal se tiše, zatímco jeho dlaň pomalu kroužila po mém pozadí.

Zavrtěla jsem hlavou, celá v rozpacích, že jsem to vyslovila nahlas a zároveň jsem byla celá mokrá,

neuvěřitelně vzrušená už jen z jízdy v autě a následně ve výtahu a...

Pohnula jsem nohama a sklouzla níž do vody. Ano, tenkrát jsme probrali základní pravidla, ale ve

vaně jsem nic řešit nepotřebovala. Rozbušila se mi krev při vzpomínce na první tvrdé plácnutí:

šokující pocit a zvuk se odrazil od stěn, bodající bolest, která mě na chvíli vrátila do reality. Zmírnil

ji hlazením tou samou rukou, kterou ji způsobil, a pak přistála další... Pokaždé, když jsem si

myslela, že už se to nestane, jsem dostala další a další. Možná si myslel, že jsem pošetilá nebo

hloupá, že tu hru nevzdávám?

Svými dlouhými prsty zabrousil pod moje tanga, pevně je natáhl, až se zanořily do mojí bolavé

kočičky, a pak mě zvednul na kolena. Na mém zadečku přistál další tvrdý políček a hned na to dva z

jeho prstů do mě vsunul a vytáhl ven. Byla jsem nažhavená, vlhčí než kdykoli v životě a byla jsem

schopna myslet jen to, že chci, aby se do mě konečně udělal. Možná, že kdybych tenkrát věděla, jak

dlouho mě nechá čekat, tak bych to vzdala. Ale já si užívala každý vzrušující dotek jeho ruky na

svém pozadí, až už moje pokožka byla v jednom ohni a já jsem si byla jistá tím, že zítra budu mít

problémy sedět při tom dlouhém letu, co mě čekal.

Pevná, horká spirála, která se stoupala mou pánví, nabrala na rychlosti a já si vzpomněla, jak

pomalu a rozvážně dýchal, v kontrastu s mým lapajícím dechem. Hladil moje záhyby, kroužil mezi

mýma půlkama a já jsem při tom cítila jeho šťávu. Opřela jsem se o lokty ve vzpouře z jeho

mučení, když mi tam přistála další spalující rána. Špičkou palce vklouzl do mého zadku a všechny

moje předchozí myšlenky se rozplynuly.

Vzpomínám si, jak jsem zoufale zakřičela: "Prosím!" a ještě doteď slyším tu ozvěnu mých slov, to,

jak jsem byla blíž a blíž k vyvrcholení. Potom mi do kundičky zajel dalšíma dvěma prsty a začal mi

hladit klitoris, až jsem explodovala. Stejně jako jsem teď explodovala ve vaně, až voda vystříkla na

podlahu.

"Do prdele." Druhou rukou, kterou jsem se doteď držela vany, jsem si na chvíli zakryla oči a snažila

se popadnout dech. Ta noc byla neuvěřitelná, všechny ty vzpomínky, které mě pohltily a strhly do

exploze…začala jsem zas pomalu dýchat a vrátila se zpátky do reality…podívala jsem se na tu

spoušť kolem…Měla bych jít hned vytřít dřevěnou podlahu, abych ji zachránila, ale hlavně teď

hned bych měla přestat fantazírovat o svém novém šéfovi. Možná jsem se měla na chvíli cítit lépe,

ale bohužel je mi o poznání hůř. A navíc pořád se s ním mám zítra setkat tváří v tvář…..