TB - 13. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Usoudila jsem, že Neilovo matoucí prohlášení o tom, jak moc jsem mu chyběla, bylo spíš

následkem Klonopinu, než toho, že bych mu skutečně tolik chyběla. Abych se dostala ještě více do

pohody a sama sobě si obhájila, že se jedná spíš o fyzický vztah, ve kterém nejde tolik o emoce,

měla jsem v plánu dorazit k němu jako sexbomba uprostřed výbuchu.

Holly má naprosto úžasné šaty D&G, černé tylové šaty s přiléhavým pasem a vyztuženým

živůtkem. Za normálních okolností by mě ani nenapadlo si od ní vypůjčit šaty. Mám velikost čtyři a

ona má nulu. Když k tomu ještě připočtu její výšku, nejsou naše šatníky kompatibilní. Nicméně

cílem dnešního večera nebylo cítit se v nich pohodlně nebo je mít dlouho na sobě. I když bylo

extrémně těžké dopnout zip a pravděpodobně v nich ani nebudu moci dýchat, stály za to.

Pod šaty jsem měla černý krajkový korzet značky Agent Provocateur, na který jsem několik měsíců

šetřila, než jsem si ho mohla dovolit koupit, a černé hedvábné punčochy, které mi končily na

stehnech a na zadní straně měly tmavou proužku. Kalhotky jsem neměla. Přece jsem se chystala na

svou roli.

Když jsem po nezbytných úpravách vyšla z koupelny a dlouhé vlasy se mi volně vlnily kolem

nebezpečně přiléhavých šatů, Holly hvízdla.

"Děkuji." Udělala jsem drobnou úklonu. Ozval se bzučák ode dveří a já spěchala k interkomu,

abych odpověděla: "Hned jsem dole."

"Jen se postarej, aby je z tebe nestrhal," varovala mě. "Jsou moje oblíbené."

Ze stojanu u dveří jsem popadla kabát, natáhla si ho přes ramena a pak zvedla sbalenou tašku s

věcma na přespání. Když jsem se sklonila, cítila jsem, jak se mě sevřelo celé tělo, ale moje prsa

vypadala úžasně. "Neroztrhat. Řeknu mu to."

A neušpinit od sperma," volala za mnou, když jsem vyšla ze dveří.

Zasmála jsem se a umlčela ji. Modlila jsem se, aby nikdo z našich laskavých postarších sousedů

nezaslechl její poslední poznámku, která se díky ozvěně rozlehla po celém schodišti.

Maybach čekal dole, vedle něj stál rozpačitě řidič. "Pan Elwood výslovně žádal, abych Vám

neotvíral dveře... pokud to nebudete chtít."

Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. "Budete se cítit lépe, pokud ty dveře otevřete?"

"Mnohem lépe, děkuji," prohlásil muž s úsměvem a vzal mi tašku. Opatrně jsem se nasoukala do

auta a myslela při tom na své super krátké šaty. Prsa se mi při tom ve výstřihu dmula a já byla

strašně ráda, že mám na sobě kabát.

Přepážka mezi předním a zadním sedadlem byla sklopená, takže jakmile jsme se zařadili do

provozu, zeptala jsem se řidiče. "Hele, ehm... kde přesně vlastně Neil bydlí?"

"Pátá Avenue, šedesát devět." Řidič se ve zpětném zrcátku setkal s mým pohledem. "Zatím jste u

něho nikdy nebyla?"

"Ne, jedu tam poprvé." Trvalo mi asi minutu, než jsem si tu adresu uvědomila. "Počkat, řekl jste

Pátá Avenue?"

"Pátá, v sousedství parku." Ten muž měl upřímný, dělnický Newyorský přízvuk. "Je tam vrátný,

doprovodí Vás."

OK. Tak nějak spím s chlapem, o kterém jsem věděla, že má nějaké peníze. Předtím mi to nepřišlo

tak děsivé. Což je naprostá hloupost, protože když to tak vezmu, že jsem si tenkrát myslela, že je

spisovatelem, který letí do Tokia. Přesto jsem si teď nemohla pomoci, ale cítila jsem určitou

nervozitu, když jsme zastavili před důstojnou předválečnou budovou.

"Je zde host pana Elwooda. Ujistěte se, prosím, že se dostane nahoru v pořádku," pověřil řidič

vrátného. Sevřela jsem v ruce tašku a přes nóbl zdobenou vstupní halu jsme se vydali rovnou k

výtahu.

"Pan Elwood bydlí v šestém patře. Oznámím mu, že jste na cestě nahoru."

Možná by bylo v budoucnu příjemnější setkat se na jiném místě, kde v zákulisí "nepracuje tolik lidí

pro pana Elwooda." Vážně, podle toho, jak to zatím probíhalo, jsem ve výtahu očekávala poslíčka,

který by mě přivítal se slovy: "Které podlaží? Ah, pan Elwood? Má pěknou kurvu!", ale naštěstí

jsem měla výtah sama pro sebe.

Dveře se nahoře otevřely do foyer, kde jsem si připadala jako Alenka v říši divů. Zlaté dřevěné

obložení vynikalo díky měkké záři, kterou vydával lustr z bronzových a slonovinových dílků. Na

podlaze byl černobílý šachovnicový vzor z mramoru. Dveře byly laděny do podobných tónů jako

obložení stěn a když se otevřely, čekala jsem za nimi nějakého sloužícího, který by je měl na

starosti. Ale byl to Neil, překvapivě oblečen v džínách a neokázalém svetru.

"Jsi nádherná." Jeho nepokryté ocenění mě rozzářilo. "Pojď dál, pojď dál." Jestli si myslel, že moje

vlasy a make-up jsou dokonalé, až uvidí šaty, bude chtít umřít. Na zem jsem si odložila tašku a on

se natáhl, aby mi pomohl sundat kabát. Rukama jsem vyklouzla z rukávů a otočila se k němu, aby

měl dokonalý výhled na to, co horní část šatů dokázala s mými vnadami.

"Kriste pane." S rouháním jsem vyjekla, když mě vtáhl do své náruče tak rychle, že jsem na svých

vysokých podpatcích zavrávorala.

Polibek přesně představoval tu odpověď, co jsem očekávala. Tála jsem v jeho náručí, když se v jeho

rukou mezi námi mačkal můj kabát a pod jeho náporem jsem otevřela ústa. Pažemi mě objímal

kolem pasu, přidržoval si mě, měl mě v zajetí. Příliš brzy mě však pustil, takže jsem kvůli svým

vysokým botám svírala jeho ruce jako oporu.

Zvedl hlavu, v jeho výrazu se mísila směs zmatků a rozpaků. Na ústech měl rozmazaný otisk mé

rtěnky a chvíli trvalo, než promluvil, jako by si nebyl jistý co říct. "Omlouvám se za to. Překvapila

jsi mě."

"To bylo cílem." Významně jsem si přejela palcem po spodním rtu. "Ach, teď je mi to trapné.

Máme na sobě stejnou barvu."

Otřel si ústa hřbetem ruky. "Támhle je toaleta."

Teprve teď jsem se rozhlédla kolem sebe. Mramor, který byl ve vestibulu, pokračoval do interiéru

haly, ale stěny byly natřené na bílo. Vpravo byly otevřené dveře malé koupelny a já se tam na chvíli

zastavila, abych si v zrcadle zkontrolovala rtěnku. Když jsem se vrátila zpátky, Neil právě věšel můj

kabát. Ukázal na další dveře. "Dovol, abych tě tu provedl. Přinejmenším bych to měl udělat, než z

tebe strhám šaty."

Nemůžeš je ze mě strhat, jsou Hollyiny a jsou její nejoblíbenější," řekla jsem mu přísně, když jsem

ho následovala dál do bytu. Šli jsme chodbou nalevo ke dveřím. Uvědomila jsem si, že výtah musí

vést středem bytu.

"Tady jsou tři ložnice, pracovna, posilovna a pokoj pro servis." Říkal to, jako by se nejednalo o nic

mimořádného. "A dobře, šaty tedy z tebe nestrhnu."

"Pokoj pro servis?" Přišlo mi to jako divné označení, když jsem se snažila vymyslet, co tím má na

mysli. Pak jsem zkusila nadhodit: "Eh, jako pro služku?"

"Pro hospodyni, ale dneska jsem ji dal volno. Stejně tady nebydlí. Většinou jsou ty pokoje

využívané jako sklad." Ukázal na druhou stranu haly, kde byly krátká chodba ve tvaru písmena L a

končila za rohem. "Tam je hlavní apartmá - myslím, že raději bychom tuto část měli vynechat, než

se navečeříme, - a knihovna."

"Knihovna?" Nechala jsem ho, aby mě s rukou na zádech jemně vedl. Natáhl se ke dveřím a stiskl

vypínač. Vypadalo to jako neformální návrh nábytku zařízeného ve stylu francouzského císařství a

od podlahy až ke stropu byly nádherné v kůži vázané knihy.

Pohledem jsem přejela police u dveří. "Ve skutečnosti jsi to nečetl, že ne? Jsou to všechno

originály."

"Některé jsem četl," bránil se. "Ale jinak máš pravdu, knihy, které čtu, jsou v mé ložnici. Tady to je

jen nestydatě křiklavá sbírka."

Šla jsem za ním do obývacího pokoje, obrovského prostoru s vysokými stropy a obludně velkým

kamenným krbem. Nábytek - gauč, lenoška bez opěradla, pár židlí a nízký mahagonový stůl - byl

moderní, ale s nádechem klasického stylu. Čalounění bylo v odstínu smetanově žluté, které na

pohled křičelo, že se důrazně nedoporučuje v jejich blízkosti jíst nebo pít. Tmavé dřevěné trámy

dokreslovaly strop a na dřevěných parketách v odpovídající barvě nábytku byl ten největší ručně

tkaný koberec, jaký jsem kdy viděla.

Dobře. Zhluboka dýchat. Neil byl opravdu, ale opravdu super bohatý. Hádám, že bylo jednodušší to

ignorovat, když bydlel v hotelovém pokoji. V elegantním hotelovém apartmá, ale i tak se technicky

nejednalo o domov. Jo, jezdil v Maybachi, který by mohl napovědět, ale teď jsem skutečně viděla

místo, které nazýval domovem. No, musela jsem si svou představu výrazně upravit.

"Tudy se jde do kuchyně," vedl mě klenutými skleněnými dvoukřídlými dveřmi dál z obývacího

pokoje. Přešli jsme přes jídelnu s dlouhým stolem, kolem kterého bylo čtrnáct židlí, a potom prošli

dalšími dveřmi do kuchyně.

"Právě jsem vařil večeři," vysvětlil Neil, zatímco přecházel k obrovskému mramorovému ostrůvku

uprostřed místnosti. Na opačné straně byly vysoké židle z tepaného železa. Na jednu z nich jsem se

posadila, co nejelegantněji to šlo s ohledem na mé super těsné oblečení. Proti mně bylo prkénko s

nakrájenou zeleninou bok choy a žampiony.

"Hospodyni jsi dal na noc volno, abys pro mě mohl uvařit?" To od něj bylo hrozně sladký a navíc

jsem se díky tomu začala cítit mnohem lépe. Sledovala jsem, jak Neil odborně krájí na tenké plátky

papriky, a při tom mu na předloktí nepatrně spadávají vyhrnuté rukávy.

Usmál se, odhrnul nakrájené plátky stranou a sáhl po stroužku česneku. "Dal jsem hospodyni volno,

abychom spolu mohli šukat v každém pokoji, ve kterém budu chtít."

Zrychlil se mi puls.

"A samozřejmě jsem chtěl na tebe zapůsobit svými kulinářskými dovednostmi." Vzhlédl ke mně,

mrkl a obrátil svou pozornost zpátky k drcení česneku. "Voda je vychlazená, případně Ti můžu

nabídnout bílé víno, pokud se jím příliš neopiješ."

"Co je na tom špatného?" Sklouzla jsem ze židle a nahlédla za roh ostrůvku. Pod dřezem byla

vestavěná skleněná lednice plně zásobená balenou vodou. Na straně ležely dvě láhve vína a právě

jsem po jedné z nich sahala, když Neil začal vysvětlovat, proč by mu opilost vadila.

"Nehraje se mi příjemně se subminkou, která je opilá."

Sáhla jsem po balené vodě. "To zní, jako byste měl nějaké plány, Pane."

Opět se mu ve tváři objevil polovičatý úsměv, díky kterému cítím slabost po celém těle. Naklonila

jsem se proti němu přes pult v úmyslu odradit ho od krájení zeleniny, jen aby se mě už dotkl.

Někde, kdekoli, nezáleželo mi na tom.

Uvědomila jsem si, že se spolu cítíme daleko příjemněji. Nemluvili jsme o tom, že si chybíme ani o

ničem podobně sentimentálním. Byla jsem tady, abychom si užili a pokračovali v našem čistě

sexuálním vztahu, který neohrožuje naše přátelství. To bych měla zvládnout.

Odložil kuchyňský nůž na stranu, do utěrky si otřel ruce a s pobavenou jiskrou v oku se na mě

zadíval. Přišlo mi, jako by se nade mnou tyčil - jako vždycky jsem zapomínala, jak vysoký je v

porovnání s mým metrem a půl. Vedle něho jsem se cítila malá, podivně zranitelná, ale přesto jsem

se nebála, když mě hladil zezadu po krku a jemným tlakem mě přinutil, abych se přes pult ohnula.

"Tyhle punčochy miluji," zamumlal u mého ucha a sklonil se, aby prsty přejel po jejich zadním švu

cestou od mého kolena až k černému okraji nahoře. Prsty pak sledoval křivku mého nahého pozadí

a pochvalně zašeptal: "Zlobivá holka."

Vysoko mi zvedl sukni a tím odhalil mé nahé pozadí, které si vychutnával pohledem. Dlaní mi

přejel po kůži a já se zachvěla v očekávání plácnutí, o kterém jsem věděla, že přijde. Někdy. Moje

broskvička se mi sevřela očekáváním, když zvedl ruku, ale nakonec mě neuhodil, jen rukou sáhl po

něčem na pultě.

Zvedla jsem hlavu. V ruce držel dřevěnou vařečku a silně ji plácl do své otevřené dlaně.

"Ach, kurva, ano," zasténala jsem. Cítila jsem, jak se mi očekáváním kroutí i prsty v botách.

Nemusela jsem dlouho čekat. První plácnutí mě překvapilo a já s sebou trhla a z úst mi vyjekl

výkřik. Plácnutí bylo rozhodně intenzivnější než jen pouhou rukou. Jednalo se však spíš o

povrchovou bolest, než aby mi na kůži zůstaly bolestivé modřiny, které se budou dlouho hojit.

"Co na to říkáš, Sophie?"

"Děkuji Vám, Pane." A bylo jsem vděčná každou spalující částí svého těla.

Druhou rukou mi sklouzl z krku až k ústům, do kterých mi zastrčil dva prsty. Cucala jsem je,

chutnaly po česneku a paprikách, které krájel. Skoro jsem se zasmála té absurdní situaci, že dostanu

naplácáno při přípravě večeře na kuchyňském ostrůvku.

"Budeš mě muset omluvit, že ti opravdu teď nedám všechno." Znovu mě uhodil vařečkou a já

nadskočila. "Ale mám v plánu další... mnohem intenzivnější aktivity na večer. Nechci, abys byla

příliš rozbolavělá na další hrátky."

Zasténala jsem a jazykem jsem přejížděla přes jeho prsty. Můj klitoris toužil po dotyku, ale

nepochybovala jsem o tom, že budu muset čekat celou věčnost, než budu moci vyvrcholit. Upřímně

řečeno, nevadilo mi to už teď tolik jako dřív. Líbila se mi ta představa čekání. Věděla jsem, že po

celou dobu mě bude škádlit a nutit mě umřít očekáváním a já se při tom soustředím na to, aby se

těšil úplně stejně.

Znovu mě plácl vařečkou a poté mi stáhl sukni zpátky a vytáhl mi prsty z úst. Otočil se, aby si v

umyvadle umyl ruce, zatímco já jsem se narovnávala a při tom se mi točila hlava. Pak se naprosto

přirozeně vrátil zpátky k prkénku a ostřím nože sekal zázvor.

Sedla jsem na židli, když mi podal láhev s vodou, na kterou jsem při těch událostech naprosto

zapomněla. Na ústech měl milý úsměv, jako by se právě nic nestalo. "Doufám, že máš ráda

mořského vlka."

K čertu s ním. Věděl naprosto přesně, co se mnou dělá. Z mírného třesu rukou při práci bylo poznat,

že sám je také zmučený touhou. Přesto nemohlo být pochyb o jeho kulinářském umění. Poněkud mě

znepokojovalo, že bydlí na Páté Avenue v obrovském paláci, tak celý proces přípravy večeře ho

ukazoval jako "normálního" člověka. Ve skutečnosti byl opravdu dobrý kuchař. Udělal výborného

grilovaného mořského vlka na lůžku z paprik, bok choy, houbami shiitake se zázvorem a chilli

omáčkou. Posadili jsme se do kuchyňského koutu.

"Jídelna mi přijde trochu... formální," navrhl a já s ním upřímně souhlasila.

Povídali jsme si hlavně o práci a o tom, jak to jde. Bylo to bezpečné téma, ne příliš osobní klábosení

a nehrozilo riziko, že se zvrhne na "intimní" území.

Bohužel některým osobním věcem se při tom vyhnout nedalo. Na stěně byly fotky, předpokládala

jsem, že je na nich jeho dcera. Snažila jsem se na ně nedívat.

Musel vědět, že se včera v mém bytě choval dost nepředvídaně, protože na konci večeře prohlásil:

"Sophie, chci se ti omluvit za to, jestli... jestli jsem včera překročil nějaké hranice. Včera v noci

jsem nebyl sám sebou."

"To je v pořádku. Já jen... něco jsi řekl." Zarazila jsem se. "Možná teď není nejvhodnější čas o tom

mluvit."

Smutně se pousmál. "Co se týče vztahů, už jsem se něco naučil. Pokud jde o něco, o čem se nemá

mluvit, pravděpodobně se jedná o věc, která by se měla zmínit."

"Skláním se před tvou bolestnou zkušeností," řekla jsem a snažila se to říct lehce s ohledem na

situaci a pocity, které mezi námi panovaly. Jasně, žertovat o jeho rozvodu není dobrý nápad. "Když

jsi byl včera... pod vlivem Klonopinu, řekl jsi mi, že jsem ti chyběla a nemluvil jsi jen o té cestě."

Přikývl, ale nepodíval se mi do očí. Uvědomila jsem si, že se jedná o obranný mechanismus a cítila

jsem tíhu v žaludku. Když mi odpověděl, jeho hlas byl nezvykle tichý a vážný, bez jakéhokoli

náznaku hravého škádlení, na které jsem byla zvyklá. "Přál bych si, aby se věci mezi námi

odehrávaly jinak. Podle toho, jak jsem tě za posledních pár týdnů poznal, nemůžu si pomoct, ale

myslím, že jsme promarnili obrovskou šanci být spolu."

"Nebo ne." Otřela jsem si koutky úst ubrouskem. "Nemyslím si, že bych byla takovýmto člověkem,

když si sama představím před šesti lety."

"To je pravda. A možná bychom tady takto neseděli." Prohlížel si mě s nečitelným pousmáním, díky

kterému jsem netušila, co chystá.

Srdce mi bušilo a to z úplně jiných důvodů, než předchozího vzrušení. Bylo to těžší, než jsem si

představovala, že dnešní noc bude. Byla jsem rozpolcená mezi strachem z toho, co jsem cítila já k

němu a co cítil on. Ten nedostatek kontroly nad situací byl znepokojující.

Natáhl se ke mně přes stůl a vzal mě za ruku. Měla jsem pocit, jako bych měla vstát a utéct, ale pak

spojil naše prsty v gestu přísahy. "Pojďme se domluvit. Bez ohledu na to, co se stane s naším

současným sexuálním vztahem, nic se nezmění na našem přátelství. Nechci zase čekat dalších šest

let, než tě znovu uvidím."

V hrudníku se mi zase objevila tíže, kterou jsem si neuvědomovala, dokud mezi nás nevkradla naše

minulost. "S tím můžu žít."

Příjemná atmosféra, která mezi námi panovala, byla narušena nevhodnou konverzací ohledně

Neilova chování z předchozího dne. Bylo potřeba s tím něco udělat.

"Takže, jaké velké plány máš pro dnešní noc?" Pod stolem jsem vyklouzla chodidlem z boty a prsty

v hedvábných punčochách jsem mu přejížděla po kotníku.

Nadzvedl obočí. "Ve skutečnosti ti chci dát dárek."

Odstrčila jsem od sebe svůj talíř. "Vždy jsem připravena dostat dárky."

* * * *

Aniž bychom nejprve sklidili stůl, odvedl mě do hlavní ložnice. Zapnul přepínač tlumení světla.

Stěny se koupaly v měkké zlaté záři ze zapuštěných žárovek.

"Wow." Jeho ložnice byla pravděpodobně tak velká, jako celý můj byt. Z obrovských oken byl

nádherný výhled na Central Park. Jedné stěně dominovaly police z tmavého dřeva. Tam byly zřejmě

uloženy všechny ostatní knihy, které nebyly vázané v kůži a polovinu místnosti zabírala ta největší

postel, jakou jsem kdy viděla.

"Pěkné čelo postele." Ohromením jsem hvízdla, když jsem přešla k policím. Zahlédla jsem

životopis Johna Adamse, a vedle byl výtisk Hugových Bídníků. Obě byly založeny. Cítila jsem

rozpaky.

"Říkal jsem ti, že čtu," řekl defenzivně cestou k mramorovému krbu. Krb byl sice menší než ten v

obývacím pokoji, ale i tak... on měl v ložnici krb. Lenošky a židle, o kterých jsem byla přesvědčena,

že jsou starožitné. Zmizel ve dveřích, které byly ze stejně tmavého dřeva jako vše ostatní v

místnosti a zavolal na mě, abych přišla za ním.

Jednalo se o šatnu. No, počkat, tak jednoduše se to říct nedalo. Ta šatna dělala čest svému jménu.

Visely tam saka a košile seřazené podle barvy a materiálu. Bylo tam množství zásuvek, podle svěží

vůně vznášející se ve vzduchu, z cedrového dveře. Na osvětlených skleněných policích ležely

hodinky a manžetové knoflíčky, které pravděpodobně stály víc, než dělal můj roční plat. Vzadu byla

kolekce bot, díky které jsem se utvrdila v názoru, že Neil je Carrie Bradshawovou v mužské

podobě. Odtamtud vedly další dveře do hlavní koupelny. Na podlaze byly dřevěné parkety s

větracími otvory pro nohy. Pro bosé nohy.

Super, ten chlap, se kterým spím, je tak bohatý, že má dokonce speciální ohřívač nohou, aby mohl

chodit ve své šatně naboso. Možná bych to měla radši hodit za hlavu.

Po téměř celé délce jedné stěny naproti sakům a kalhotám bylo zrcadlo shora osvětlené. Zastavil

mě, abych nešla dál a pohodlně si sedl do bílého ušáku vepředu. Nekecám, šatna byla fakt tak

rozlehlá, že se tam vešlo i křeslo dost veliké i pro Boha.

Moji šatnu tvoří jen trubka, která musí vše unést.

"Proč si ty šaty nesvlékneš?" navrhl, pohodlně uveleben s jedním kotníkem položeným přes koleno

druhé nohy.

"Myslela jsem, že mi dáš dárek," připomněla jsem mu.

"Dostaneš ho. Nejdřív bych rád svůj." Opřel se lokty o opěradlo křesla a spojil si konečky prstů k

sobě. "To není prosba. Sundej si šaty."

Po zádech mi přeběhl mráz. Bože, jak miluji, když mi dává pokyny.

Sáhla jsem si rukama dozadu na konec zipu a dobře jsem si uvědomovala, že může každý můj

pohyb pozorovat v odrazu zrcadla za mnou. Proto když jsem zvedla ruku, a položila ji na zip,

neškubla jsem s ním, ale pomalu ho stahovala. V pokoji bylo tak ticho, že byl slyšet zvuk každého

rozevírajícího se zubu a pohyb tylu, který odhaloval moje záda. Pak jsem se trochu zavlnila a šaty

spadly na podlahu a zcela odhalily můj černý krajkový korzet, který jsem měla pod nimi.

"Pro koho to nosíš?" zeptal se a v jeho hlubokém hlase bylo slyšet varování, že existuje pouze jedna

správná odpověď.

"Pro Vás, Pane." Moje prsa v horní části korzetu přetékala, jak jsem se zhluboka nadechla.

"A nenosíš žádné kalhotky? To je také kvůli mně?"

"Ano, Pane."

"Řekni mi proč." Pevně mě svíral svým intenzivním, téměř dravým pohledem svých zelených očí.

Olízla jsem si rty a mezi nohama jsem cítila, jak je s každým tepem moje broskvička mokřejší.

"Protože... chtěla jsem Vám to usnadnit. Chtěla jsem, abyste se mě mohl dotknout."

"Nemusíš mi to usnadňovat." Pohledem přejel po mém těle od shora dolů a já to cítila, jako by mě

fyzicky pohladil. "Kdybych chtěl, mohl bych tě mít. Oba to víme."

"Ano, Pane." K tomu už jsem neměla co dodat. Ne když jsem se cítila takhle a vše co jsem chtěla,

bylo potěšit ho. "Kdykoli. Kdekoliv."

Mohla jsem to říct, a to myslím naprosto vážně, bez obav z výčitek. Pokud se jednalo o hru, mohli

jsme se odevzdat sobě navzájem. Mohl se mi zcela odevzdat, přenechat nad sebou kontrolu a chtěla

bych ho vlastnit úplně stejně, jako vlastnil on mě.

"Pojď sem." Zakýval na mě prstem a já jednoduše poslechla a šla k němu, než zvedl ruku, aby mě

zastavil. "To je tak akorát."

Natáhl dva prsty a pečlivě jimi objížděl moji linii chloupků na mém pahorku, sjel k mé štěrbince,

rozhrnul ji a laskal mojí již tak vášní zduřelou kůži. "Znovu mi zopakuj... kdy to můžu mít?"

"Kdykoliv, Pane." Zhluboka jsem se nadechla, protože jsem věděla, ještě než to vyslovím, že mi to

nedopřeje. "Teď, Pane."

Dal ruku pryč. Přesně tak, jak jsem to tušila. Stál, rukama měl položené na mě a jemně mnou otáčel,

až jsem stála obličejem k zrcadlu. V zrcadle sledoval moje oči a pak jednu ruku majetnicky roztáhl

na mém břiše sevřeném v korzetu. Druhou rukou z mých nahých ramen odhrnul vlasy a já cítila, jak

mě jeho dotyk pálí na kůži. Sáhl do korzetu a prsty hnětl moje prsa pod saténovou podšívkou.

Osvobodil mi bradavky z černé krajky. "Jsi dokonalá, Sophie."

Zasténala jsem, když obkroužil moji bradavku prstem. Tahal a točil za její vrcholek, až se mi kůže

stáhla a po těle mi narůstala husí kůže.

"Myslím, že jsi teď připravena na své dárky," zamumlal do mého krku. "Svlékni si to. Nech si jen

punčochy a boty. Hned jsem zpátky."

Nechal mě v šatně a zmizel někam do ložnice. Rozepnula jsem si vepředu korzet a nechala ho ze

sebe spadnout. Když jsem se ho zbavila, zamračila jsem se nad červené linky na kůži, které mi po

něm zůstaly. No, když mu nevadí nechat mi na zadku červené pozůstatky našich aktivit, nemělo by

mu vadit, že mi jinde zůstanou červené pozůstatky po oblečení. Uchechtla jsem se tomu a od dveří

se Neil zeptal: "Co je tady k smíchu?"

"Nic." Pokrčila jsem rameny. "Jen závrať z očekávání."

Tázavě zvedl obočí a chvíli pohledem sledoval moje napnutá prsa, než zvedl dárek. Nebo, možná

dárky, protože v každé ruce držel něco. V levé ruce široké, kůží potažené pádlo o velikosti malého

prkénka, v pravé otevřenou krabičku na šperky, ve které byly dvě dlouhé pinzety - vypadaly jako

svorky s jemnými černými kuličkami, které visely na koncích.

"Ach." Zhluboka jsem se při pohledu na ty věci nadechla. Už jsem o nich slyšela a viděla na

internetu některá velmi poučná videa, ale ve skutečnosti jsem si nikdy nemyslela, že je budu moci

vyzkoušet. U předchozích partnerů jsem si nikdy nebyla úplně jistá, jestli si ze mě nebudou dělat

legraci, když o to projevím zájem.

No, teď jsem měla partnera, který nejenže se nebude smát, ale dokonce převzal iniciativu, aby se

jedna z mých fantazií uskutečnila. Dokonce, i když je pravděpodobně nemohl znát.

Krabičku i pádlo položil na polici pod saka. "Neutíkáš, to je povzbuzující."

"Právě teď bych nedokázala odejít, když mám to místo v jednom ohni." Přitiskla jsem stehna k

sobě. "Prosím tě, Neile."

"Otoč se." Jeho hlas byl náhle drsný a mě se tělem rozlila ještě větší horkost. "Co na to máš

odpovědět?"

"Pane," zapředla jsem a nedokázala skrýt obrovský úsměv, který se mi rozlil po tváři. Nenápadně

jsem se podívala do zrcadla a viděla, jak se také pro sebe usmívá a vytahuje svorky z černé

sametové podložky. "Můžu ti věřit, že necháš oči otevřené?"

Zachvěla jsem se. "Ano, Pane."

"Pokud vydržíš nechat oči otevřené, nechám tě vyvrcholit, ještě než z této místnosti odejdeme.

Pokud je zavřeš, budeš čekat velmi, velmi dlouhou dobu. Rozumíš?"

"A co mrkání, Pane."

Lehce mě plácl po zadku. "Samozřejmě, mrkání je povoleno. Ale chci, abys viděla, jak přichází,

Sophie."

"Ach." Hrudník se mi divoce zvedal, jak jsem dýchala.

Zvedl jednu svorku na bradavky a pak prstem sklouzl níž, aby ji rozevřel. Přestože svorka byla

otevřená na maximum, cítila jsem, jak mi pevně zaryly do bradavky, když ji přitlačil na místo.

Napětí bylo okamžité a intenzivní, ale když pomalu klouzal prstenem svorky po bradavce, najednou

ji stiskl. "Řekni mi, kdyby to bylo na tebe moc."

Byla jsem v pokušení říci "Už!" a všechno to vzdát, ale jakmile vyprchal prvotní šok z neznámých

pocitů, zaplavila mě perverzní zvědavost, jak moc bych toho dokázala zvládnout. Jak napětí rostlo,

zasténala jsem a cítila jsem, jak se mi zavírají oči, ale vzpomněla jsem si na jeho varování a slib.

Hluboké pálení svorek se postupně stalo až příliš nepříjemné a já zalapala po dechu se slovy "příliš

moc", takže jen o trochu povolil napětí. Potom se stejně pečlivou pozorností zopakoval postup na

druhé straně. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, uviděla jsem, jak mají moje bradavky

tmavě červenou barvu a na nich jsou umístěné černé skřipce svorek. Do toho jsem cítila pohyby

visících šperků ve svých bolestivě nateklých prsou.

Ukazováčkem nadzvedl šperk umístěný na svorce. "Líbí se ti?"

Přikývla jsem. Díky nim jsem cítila tak dychtivě a bizarně. I když mi ubližovaly, nejednalo se o

nesnesitelnou bolest a vrcholky mých bradavek zachycené v dlouhých štíhlých zubech svorek

toužily a prosily po doteku. Když šperk pustil, trošku se zhoupl a i přes svoji minimální hmotnost

mi přišlo, že se díky nim otřáslo celé mé tělo. Roztáhl ruku, lehce se mě dotkl masitými bříšky prsty

a pomalu jimi přejížděl tam a zpět přes mé bolestivě napjaté bradavky. I když ten dotek byl velmi

jemný, při těch pohybech jako by mnou projel blesk.

Svými dlaněmi mi nadzvedl prsa a sklonil k nim hlavu, aby mohl jazykem škádlit moje pulzující

body sevřené svorkami. Zalapala jsem po dechu z toho, jak ve mně stále sílí ten známý pocit, když

se blížilo vyvrcholení a moje broskvička se bezmocně svíjela. Ale příliš brzo toho nechal, zůstal stát

a díval se, jak tam stojím neuspokojená a vzdychající.

"Chtěla bys, aby se to teď stalo, Sophie?" zeptal se, vzal mi tvář do svých dlaní a natočil mi hlavu

tak, aby mi viděl do očí.

"Ano, prosím, Pane." Je možné, že to byl můj hlas, ve kterém se ozývalo tolik strádání a bázně?

Opravdu jsem to byla já?

Přitáhl si mě k sobě, jeho jemný svetr se otřel o mé přecitlivělá prsa jako trny šípku. Představila

jsem si, jak natékají, zvětšují se a jsou jak zralé broskve. Pak poodstoupil a přetáhl si svetr přes

hlavu. Chtěla jsem, aby mě znovu objal a já cítila jeho nahou kůži. Místo toho si přede mnou klekl a

připomněl mi: "Nech otevřené oči, jinak přestanu."

Po těle mi přejel svými palci, pak se naklonil dopředu a jazykem zaútočil na můj klitoris. Z krku se

mi vydral dlouhý úlevný sten a začala jsem přivírat oči, ale donutila jsem se přestat a upřít zrak na

náš odraz v zrcadle. Na jeho velkou ruku, kterou měl položenou na mém stehnu oděném v černé

hedvábné punčoše. Na jeho jazyk, kterým mě ochutnával, jeho spodní ret, kterým měl přitisknutý na

mém těle, když do úst nasál můj klitoris. Jednu chvíli mi na něj jazykem bláznivě poťukával, dlouze

olizoval a v další chvíli hladil. Zavrčel na mě a prsty mi zatínal do stehna, když si prudce přehodil

moji nohu přes rameno. Nemohla jsem se od něj odtáhnout, aniž bych riskovala pád na zadek.

Musela jsem mu důvěřovat, že mě bude držet, protože v tuhle chvíli já jsem toho sama schopna

nebyla. Jako přikovaná jsem se dívala na náš odraz v zrcadle. Viděla jsem tam muže, který mě

zahltil sexuální silou, že bych pro něj byla schopna udělat cokoli, kdyby chtěl. Jeho ruce a ústa měl

na mě a to mi přinášelo radost, protože jemu se to líbilo a protože v tuto chvíli jsem byla

středobodem jeho světa. Chtěl mě. Chtěl mě ovládat, vlastnit mě a přimět mě, abych se mu úplně

vzdala a dala mu všechno, co můžu. Ale zároveň ve stejnou chvíli, kdy přede mnou klečel, uctíval

mě a stejně tak jako já byla jeho, byl on můj.

A tak to skutečně bylo, jak jsem si uvědomila. Totálně jsem se do něho zamilovala.

Ulevilo se mi, když jsem se konečně dostala na vrchol. Zabořila jsem svoje prsty do jeho vlasů,

přidržovala jsem si ho jako o život, když moje se moje broskvička stáhla a bradavky mi pulzovaly

vzrušením. Ruce měl obtočené kolem mých stehen a já se ho držela za rukama za ramena, oči jsem

stále měla otevřené, takže jsem v zrcadle viděla každý detail našeho spojení.

Neil vzhlédnul a já se na něj dolů podívala. Pod jeho pohledem nádherných zelených očí jsem měla

svoje srdce stažené jako ve svěráku. "Jsi v pořádku?"

"Jo, jsem..." Zhluboka jsem se nadechla, natáhla se k jedné svorce na prsu, otočila jsem jejím

prstenem a nechala ji sklouznout.

"Ne -" varoval mě a chtěl mě v tom pohybu zastavit, ale nestihl to doříct. Krev se mi nahrnula zpět

do mé citlivé tkáně a v tu chvíli mě připadalo, jako by se do mě zabodl nůž. Uchopila jsem se za

prso a škubala sebou bolestí. Snažila jsem se ignorovat, jak se zřetelně snaží skrýt své otřesné

pobavení nad mou situací.

"Ach, Sophie, strašně se omlouvám, měl jsem tě předtím varovat." Jednou rukou si zakryl ústa a oči

měl přimhouřené, jak se snažil zakrýt svůj smích.

"Měl jsi mě varovat, že moje prsa umřou?" žalostně jsem zakňučela, ale také jsem se zasmála,

protože on se smál a já věděla, že za hodinu mi to také přijde vtipné.

"Drž hubu," bolestně jsem se chichotala.

"Tady." Sklonil hlavu a svou ruku mi dal na druhé prso a pomalu po troškách povoloval uzávěr

svorky. Aby přitom zmírnil napětí, sklonil k mému tělu ústa a škádlil mě jazykem, až jsem lapala po

dechu. Pořád to šíleně bolelo, ale překvapivě šlo o dobrou bolest, která se pozoruhodně zmírňovala

díky sání jeho úst. Když pogumované špičky svorky konečně opustily mojí bradavku, nebylo to ani

zdaleka tak zlé jako v předchozím případě.

"Tak," řekl a zvedl hlavu, aby svými rty přejel po mých. "Jsi v pořádku?"

Díky něze v jeho hlase a způsobu, jakým svou rukou přejížděl nahoru a dolů po mé paži, jsem se

cítila podivně, jako kdyby mě někdo praštil pěstí do žeber.

"J-jo," podařilo se mi říct. Cítila jsem, jak můj tep zrychleně pulsuje.

Bylo mi skvěle. Líp než skvěle. Zamilovala jsem se do svého šéfa.

A byla jsem totálně v prdeli.