SR - 37. kapitola

Překlad: Marta

Seattle, Washington

O 20 let později…

„Haló?“

„Rome Prince! Dlouho jsme se neviděli, synu.“

„Trenére?“

Ozval se chraplavý smích, než řekl, „Jo, tady tvůj starý trenér! Pořád populární tady u Tidů. Už dvacet pět let tento rok!“

Usmál jsem se známému zvuku hlasu muže, který mi pomohl dostat se přes moje vysokoškolská léta, a řekl jsem, „Já vím, trenére. Celou tu dobu držíte rekord ve vítězstvích v mistrovství. To není tak špatný! Sledoval jsem Vaše zápasy každý rok. Stal jste se zatracenou legendou.“

„A já jsem také sledoval tebe, synu. Budeš v síni slávy, o tom není pochyb. Za pár let budeš uveden.“

„Díky, trenére. V to samozřejmě doufám taky.“ Nalil jsem si kávu z kávovaru a přesunul se ke kuchyňskému stolu, abych se posadil. „Takže čemu vděčím za to potěšení?“

„Jsem v Seattlu a chtěl bych pozvat tebe a tvou ženu na večeři dnes večer, pokud máte volno.“

„Samozřejmě! Řekněte mi kde a kdy a my tam budeme. Bude dobré Vás znova vidět.“

„Tebe taky, synu. Mám za pět minut schůzku, ale dej mi pár hodin a pošlu ti ve zprávě detaily.“

„Žádný problém. Uvidíme se večer.“

„Uvidíme se, synu.“

Ukončil jsem hovor, posadil se na židli a zhluboka se nadechnul. Sakra, slyšet jeho hlas mi přineslo zpátky příliš mnoho vzpomínek. Bylo to už opravdu 20 let, co jsem hrál za Tidy?

Do prdele. Stárnul jsem.

Bouchly přední dveře a podíval jsem se do haly. Byla teprve jedna hodina odpoledne a Molly nemohla být ještě zpátky.

„Rome? Jsi tady?“ vykřikla a za rty mě zatahal úsměv.

„Jo, bejby. Jsem v kuchyni.“ Za několik vteřin později vstoupila dovnitř, oblečená v černých, přiléhavých šatech po kolena, vlasy stažené do volného drdolu a ty nejvíc zasraně sexy-zadky nakopávající brýle na nose.

Vstal jsem, vzal jí těžkou aktovku z ruky a políbil jí na rty.

„Jsi zpátky brzo.“

„Jo, moje schůzka byla zrušená, takže jsem si myslela, že se na to vykašlu a půjdu domů.“ Molly se naklonila a zabalila mi ruce kolem pasu, umisťujíc polibek na mou hruď.

„Mmm, chyběl jsi mi.“

„Taky jsi mi chyběla, krásko.“ Její paže mě stiskly v pase jako odpověď a řekl jsem,

„Právě jsem měl zajímavý telefon.“

„Opravdu?“

„Jo. Byl to trenér. Nemluvil jsem s ním roky, ale je ve městě a chce nás dnes večer vzít na večeři.“

„Trenér z Alabamy?“ zeptala se, její překvapené oči se upřely na mě.

„Jo.“ Zasmál jsem se. „Alabamský trenér.“ Obočí se jí stáhlo, jak přemýšlela.

„Divím se, co chce.“

„Jít na večeři,“ odpověděl jsem, lehce zmatený, proč si myslí, že to bylo něco víc.

Ustoupila na opačnou stranu mramorového pultu a naklonila hlavu, když se na mě zadívala. „Rome, skončil jsi tuhle sezonu s aktivním fotbalem a najednou se jen tak stane, že je trenér Tidů náhodou v Seattlu?“

Hmm…  Možná měla pravdu. Její samolibý úsměv mi napovídal, že to věděla taky. „Ok, Shakespearová, poslouchám. Co si myslíš, že chce?“

Přesunula se přede mne, prsty se přikradla na můj trup a dala mi rychlou pusu na rty. „Tebe.“

Podivný pocit vzrušení se mi usadil v kostech. Nikdy jsem opravdu nepomyslel na to, že bych šel zpátky do Tuscaloosy. Miluju ji, je to můj domov, ale nechali jsme tam za sebou spoustu sraček před všemi těmi lety a zařídili jsme si dobrý život v Seattlu.

Podíval jsem se znova na Molly a zeptal se, „Opravdu si myslíš, že to je to, o co by mohlo jít?“

„Vsadila bych na to svůj život. Bude chtít, abys trénoval. Zatraceně, Rome, jsi jeden z nejúspěšnějších quarterbacků v historii NFII. Pokud by ses připojil k Tidům, dovedeš si představit, o kolik lepší by mohli být? Jaké nováčky by mohli získat?“

„A jak by ses cítila, kdybychom se vrátili zpátky?“

Její oči klesly na podlahu. „Já-já nevím. Miluji to tady. Naše životy jsou tady a Tuscaloosa… já nevím, přináší mi spoustu protichůdných vzpomínek… nám.“ Pohladil jsem jí prstem po tváři. „Tak potom nepůjdeme, pokud mi vůbec něco takového nabídne.“

„Ačkoliv, je trénování něco, co bys chtěl? Je to něco, co by ses viděl dělat ve zbytku svého života?“

„Pravděpodobně. Jsou to Tidi. Nevím, co bych měl dělat, až skončím s fotbalem, ale myšlenka, že bych se znova podílel na fotbale v Alabamě… musím říct, že mě to vzrušuje. Je to v mé krvi. Jsem Tide dokud nezemřu.“

Pomalu přikyvovala hlavou, vzhlédla na mě a řekla, „Poslechněme si ho. Pokud ti něco nabídne, promluvíme si o tom a rozhodneme se podle toho, co bude správné pro nás všechny.“ Začala si kousat spodní ret a rukou sjela dolů po mém těle, aby mi rozepnula knoflík na džínech. Kurevsky jsem miloval ten pohled v jejích očích.

„A teď, přišla jsem domů dřív z práce, máme několik hodin předtím, než budeme muset vyzvednout děti ze školy, a Vy vypadáte zatraceně žhavě, pane Prince, žhavě dost na to, aby mě to přinutilo přemýšlet nad nějakými pěkně nemravnými způsoby, jak strávit odpoledne.“

Cítil jsem, jak mi pták tvrdnul pod jejím lehkým dotykem, okamžitě jsem jí zvednul z podlahy a rozeběhl se do ložnice. Molly se mi chichotala přes rameno a křičela, „Romeo!“

„Oh, neopovažuj se, Shakespearová,“ řekl jsem s tvrdým plácnutím přes její zadek. „Začala jsi tyhle blbosti a já tě můžu ujistit, že to zasraně dokončím…. přinejmenším třikrát!“

*****

Centurylink hřiště, Seattle

O několik měsíců později… 

„Taylor, Isaacu, Archie, Eliasi! Pojďte sem, musíme jít za minutu na hřiště! Všichni se potřebujete uklidnit!“

Řev davu se rozléhal po celém stadionu, trámy se třásly, když jsme čekali v zadní části tunelu pro hráče.

Molly byla zaneprázdněná běháním kolem dětí, snažíc se je vyrovnat. Nemohl jsem jí pomoct, ale usmál jsem se na ně. Všichni byli oblečení v dresu Seahawků se jménem Prince, Eliasovo dres byl tak maličký, jak se potácel kolem máminých nohou – sakra, právě začal chodit a už nás oba měl omotané kolem prstu. A pak tu byla Molly, rozpuštěné dlouhé vlasy, těsné džíny, její oblíbené kovbojské boty a také měla na sobě moje číslo. Mohl jsem říct, že byla nervózní, roky sezení v sekci „pro manželky“ ji nemohly připravit na tohle všechno šílenství dneska.

Odcházel jsem do důchodu. Po téměř dvaceti letech hraní za Hawks jsem oznámil tento den, a díky tomu mě Hawks propouštěli jediným způsobem, který znali… velkolepě a hlasitě.

Někdo mě zatahal za džíny, a když jsem se podíval dolů, Archie, můj syn, ke mně vzhlížel s podivným výrazem v jeho po čertech roztomilým obličeji.

Skrčil jsem se na jeho výšku a zeptal se, „Jsi v pořádku, človíčku?“

Ukázal směrem ke křičícímu davu, hnědé oči do široka otevřené, tváře rozpálené a zašeptal, „Jsi superhrdina, tati?“

Usmál jsem se a odpověděl, „Ne, synku. Proč se na to ptáš?“

Udělal krok dopředu, položil jeho baculatou pěti-letou ruku na moje rameno a řekl, „Protože všichni tihle lidé jsou tu dnes kvůli tobě. Neustále říkají, že jsi ten vůbec nejlepší a jediní další lidé, ke kterým se takhle chováme, jsou superhrdinové.“

Zvedl jsem ho do náruče a řekl jsem, „Nejsem hrdina, človíčku. Jen jsem hodně let dobře házel míčem při fotbale, a proto jsme dneska tady, rozloučit se všemi příznivci předtím, než zamíříme do Alabamy.“

Kývl hlavou, jakože rozumí, ale našpulil rty, přiklonil se ke mně a zašeptal, „Mám tajemství.“

Odtáhl jsem se, stáhl hravě přehnaně ústa a řekl jsem, „Opravdu?“ Vědoucně pokýval hlavou.

„Mám dovoleno to také vědět?“ Na chvíli se odmlčel a těžce přemýšlel. Archie si nakonec povzdechl a přikývl.

Jeho malá ústa se přiblížila k mému uchu a zašeptal, „Myslím, že jsi tajný superhrdina a říkáš, že nejsi, protože superhrdinové to nesmí nikomu říkat, že? Podívej se na Supermana, nikdo o jeho skutečném já nevěděl.“

„A co je moje síla?“ zeptal jsem se, hrající s ním.

„Že můžeš házet fotbalovým míčem dál než kdokoliv jiný, vždycky, a…“ Pokynul mi, abych se sklonil blíž k jeho ústům, a zašeptal, „Jsi nejlepší táta na světě. Děti ve škole mi vždycky říkají, jaké štěstí mám. Ale nemusejí. Vím to.“

Znehybněl jsem a zavřel oči, jeho slova zadusila sračky ve mně, ale dvě silné malé ruce zatlačily na mé tváře. „Ale nikomu jinému to neříkej, ok? Je to naše tajemství.“

„Ok,“ souhlasil jsem chraplavým hlasem. Postavil jsem ho zpátky na zem, nechal ho vrátit se zpátky k bratrům a sestře, hrajícími si naproti s míčem – byli fotbalisti do morku kostí.

Uklidňující ruka mi protřela záda a Molly na mě blýskla širokým, vědoucím úsměvem. „Jsi v pořádku, zlato?“ Pyšný záblesk zářil v jejích zlatých očích, a bylo jasné, že slyšela, co náš syn právě řekl.

Posunul jsem se dopředu a přitiskl polibek na její rty. „Mm-hmm, mnohem víc než v pořádku.“ Přiložila ústa k mému uchu a zašeptala, „Taky si myslím, že jsi nejlepší táta na světě… a nejlepší manžel.“

Sevřel jsem oběma rukama její obličej, přitiskl znova rty pevně proti jejím, a smál jsem se jejímu překvapivému zakňourání.

Někdo si vedle nás odkašlal, a když jsem se podíval vedle sebe, uviděl jsem manažera hřiště, který byl v rozpacích. „Pane Prince, jsme téměř připraveni.“ Molly si rychle urovnala vlasy a stiskla mi ruku na uklidněnou. Byla tu vždycky pro mě, dnešek nebyl jiný. Zúčastnila se každého zápasu, Superbowlu, charitativních programů – na cokoliv si vzpomenete – celé roky a nejvíc ze všeho, dala mi čtyři krásné děti. Miloval jsem svou holku víc než cokoliv jiného a pořád jsem každý den děkoval Bohu, že ji přivedl do mého života.

„Tak jo, děti, pojďte sem,“ zavolala Molly a ti čtyři přiběhli, všichni se smáli a byli bez sebe vzrušením. Molly si dřepla, každému se podívala do očí a vysvětlovala, „Teď půjdeme ven na stadion. Bude to super hlasité, takže se na to připravte, ano?“

Sborové „Jo, mami,“ vyšlo v odpověď. Molly se posunula k Eliasovi a zápasila s ním, snažila se mu dát na uši sluchátka proti hluku.

Potom, co to vzdala a nechala je viset kolem jeho krku, řekla, „Teď, co všichni musíte říct vašemu tátovi?“ Zúžil jsem na Molly oči a zachytil šťastný výraz v jejím obličeji.

Taylor, naše dcera, naše nejstarší dítě… náš teenager, udělala krok vpřed a sehnul jsem se, když mne objala. „Všichni jsme na tebe velmi pyšní, tati a chtěli jsme ti dát vědět, jak moc tě milujeme.“

Předala mi ručně vyrobené přání s namalovaným obrázkem nás všech u nás na předním dvorku a zarámovanou fotku nás šesti při loňském Superbowlu, všechny moje čtyři děti jsem držel v náručí uprostřed hřiště, obrovské šťastné úsměvy na jejich obličejích a Mol mě líbala na tvář. „Kluci vyrobili přání, ale všichni jsme ho pro tebe podepsali. Já jsem vybrala fotku, no spolu s mámou – je to naše oblíbená.“

 Znova jsem se podíval na fotku. Také to byla moje oblíbená. Na mém rameni přistála ruka. „Jsem na tebe opravdu hrdá, tati.“ Políbil jsem jí na tvář a zachraptěl jsem, „Děkuji ti, princezno.“

Naši tři kluci přišli ke mně jako další a stěží jsem mohl kurva promluvit přes všechna objetí a „Miluju tě, tati.“ Molly stála vedle mě, vypnula její kameru a bez ostychu brečela, když sledovala to improvizované předávání.

Moje děti jasně zachytily bouři emocí, která uvnitř mě vířila, pokud jejich doširoka otevřené oči byly toho náznakem. Musel jsem se na okamžik otočit pryč, snažíc se co nejlépe vzpamatovat se. Poslední věc, kterou jsem chtěl, bylo, jít na hřiště v pitomém emocionálním nepořádku.

A po tom všem, superhrdinové nikdy nebrečí.

Když jsem se podíval na své krásné děti, moje hruď se zvětšila. Nikdy bych si nedovolil zapomenout, jak zatraceně šťastný jsem, že jsem dostal tenhle život. Získal jsem mojí holku, když jsem jí málem ztratil a dostal čtyři dokonalé děti na Zemi a – jedno v nebi – když jsem si nikdy nemyslel, že bych něco takového měl.

„Pane Prince, jsme připravení. Prosím následujte mě,“ oznámil manažer hřiště a uslyšel jsem, jak Molly vedle mě rozdává instrukce, „Ok, dva z vás mě vezmou za ruce, dva za táty.“  Dvě ruce se okamžitě obalily kolem mých a věděl jsem, kdo je se mnou a kdo s Mol.

Shlédl jsem dolů a ušklíbl se, když jsem uviděl, že jsem měl pravdu: Taylor, naše děvče, a Archie, který zřejmě věřil, že jsem byl superhrdina.

Otočil jsem se k Molly, která se držela za ruku s Isaacem a Eliasem – nyní šťastným ve svých sluchátkách – zhluboka jsem se nadechl a nehlasně se zeptat, „Jsi připravená?“

Přetočila oči, dramaticky potřásla hlavou a nehlasně vyslovila nazpět, „Ne!“ Hudba začala hrát a moderátor udělal bombastickou upoutávku pro dav, když jsem se usmál a mrknul na ustaraný výraz ve tváři své ženy.

„Seattle, prosím přivítejte na hřišti, naposledy, vašeho quarterbacka, Romea „Střelu“ Prince!“ Se stiskem mých rukou, jsme má rodina a já vyšli ven z tunelu. Když jsme vstoupili na hřiště za ohňostroje a řevu davu, konečně jsem se nechal vydechnout.

Tohle hřiště, tihle fanouškové, byli moje druhá rodina a budu je všechny zatraceně moc postrádat.

Po okruhu po hřišti, mávání a děkování fanouškům, jsme byli uvedeni na pódium u čáry padesáti yardů. Molly a děti si stouply vedle mě, když jsem šel k mikrofonu oslovit dav.

„Dobrý večer, Seattle!“ Dunivá odpověď z davu byla ohlušující, moře blesků z foťáků a tleskající fanoušci, všichni na nohou, to byl pohled, který bych nikdy nezapomněl. Všichni tu byli dneska večer kvůli mně a nohy se mi mírně třásly z ohromnosti tohoto okamžiku.

Zamával jsem k davu, postupně se uklidňovali do ticha.

„Když jsem před dvaceti lety přišel k vám všem, neměl jsem ponětí, co očekávat.“ Zasmál jsem se do mikrofonu a otočil se k Molly, která přikyvovala v souhlasu. „Nikdy jsem opravdu neopustil Alabamu, právě jsem se oženil s mou dívkou.“ Natáhl jsem ruku, Molly se posunula vedle mě a hned jí chytla. „A náhle jsme byli vrženi do bláznivého světa NFL a všichni jste nás vítali s otevřenými náručemi.“

Dav dupal nohama v hledišti a megafony zněly kolem stadionu. Sledoval jsem své děti, jak se jim otevřely pusy dokořán z té ohlušující reakce a zírali v šoku na tisíce lidí křičící na jejich tátu. Otočil jsem se zpátky k mikrofonu, čekal jsem, až ztichnou a pokračoval jsem.

„Tým a kolektiv pracovníků jsou moje rodina, vy lidé, kteří jste nás podporovali týden po týdnu, jste má rodina a budeme vás zatraceně moc postrádat. Nikdy jsem nevěděl, co budu dělat, až skončím s profesionálním hraním fotbalu, ale přišla příležitost, a jsem šťastný, že mohu oznámit, že jsem přijal pozici trenéra quarterbacků u Alabamských Crimson Tidů. Po mnoha šťastných letech v Seattlu, se moje rodina a já vracíme zpátky na jih, zpátky k mému domovu, ale nikdy nezapomenu na Seattle a všechny skvělé roky, které jsme tady zažili.“

Stiskl jsem Molly ruku, abych si dodal sílu, přitáhl jsem si jí ke rtům a přitiskl polibek na její snubní prsten. Trenér mi nabídl pozici u trenérského týmu Tidů tu noc, kdy jsme šli na večeři, a Molly souhlasila, že bych to měl přijmout. Myslela si, že změna by byla dobrá pro nás všechny.

„Moje žena byla profesorkou na Washingtonské universitě více než deset let a mé děti, všechny mé děti se v Seattlu narodily a vyrůstaly, to je něco, na co je nikdy nenechám zapomenout.“

Přejel jsem naposledy pohledem po obrovském stadionu, přivřel jsem oči, zadržujíc hrozící knedlík, který se mi usazoval hluboko v krku a řekl jsem, „Děkuji vám všem, že jste udělali z mé kariéry zde nejlepší část mého života.“ Dav vybuchl ještě jednou a s vířením bubnů kapely se snesl z trámů obrovský transparent: mé jméno a číslo dresu, nyní oficiálně vysloužilý na mou počest.

Zíral jsem na nápis a naplnil mě pocit z dobře vykonané práce. Žil jsem svůj sen nejlépe, jak jsem mohl a miloval jsem každou minutu hraní pro tento tým.

Náhle se několik párů rukou obalilo kolem mého pasu a nohou, když ke mně mé děti přiběhly pro podporu a známá paže mi sklouzla kolem pasu: Shakespearová.

„Dokázal jsi to, zlato,“ zašeptala, stále se hrdě dívající na můj transparent, šťastné slzy v jejích očích. „Dokázal jsi to všechno.“

Vzal jsem její tvář do dlaní, umístil jí polibek na rty a řekl, „Jsi opravdu připravená vrátit se do Alabamy, paní Princeová?“

Pohnula se pro další polibek, zachichotala se a odpověděla, „Jeďte Tidi!“