Shadows - 6. kapitola

Překlad: KitKat
Kor.: Majuš

Bethany se dívala na zmačkaný kus papíru, kde bylo Dawsonovo číslo.

Po desáté už bylo pozdě, pravděpodobně moc pozdě zavolat do jeho domu, pokud jeho rodiče byli něco jako její.

Opravdu by mu neměla zavolat, hlavně pokud to, co Kimmy řekla, byla pravda. Ale kdy začala brát slova od úplného cizince?

Když měla poslechnout dívku, která jí říkala, že ji Daniel podvádí, to bylo, když Bethany neposlechla a skončilo to načapáním ho v knihovně na všech místech s jinou dívkou, jeho ruce byli tam, kde by neměly být, a dělal, jako by jeho jazykem vázal třešňovou stopku.

V pátek, den před návratem domů.

Trhla sebou.

Podívala se na kus papíru po milionté a pak na její mobil.

Měla bych?

Mohla bych?

Chtěla bych?

Její pohled těkal k jejímu malířskému stojanu.

I ve tmě na ní Dawson zíral.

Křivka jeho silné čelisti, lícní kosti, nos a rty, které byli lehce nakloněné, to bylo všechno jeho. Ale oči byli úplně špatně. Žádné množství míchaných barev nezachytilo správný odstín zelené.

Její pohled se přesunul zpátky na kus papíru.

Rozhodla se, že stačí zadat telefonní číslo do jejího mobilu a to bylo vše.

To, co udělala prstem dál, tím že stlačila volat, bylo zcela mimo její kontrolu. Když její srdce skákalo v hrudníku, poslouchala vyzvánění telefonu jednou… pak dvakrát. „Haló?“ Hluboký hlas se ozval prostřednictvím linky.

Sakra.

Bethany mu nemínila zavolat.

Opravdu ne.

Neměla nad jejím prstem vlastnictví.

A taky v sobě našla němost.

Znovu.

Na druhém konci telefonu se zavřely dveře.

„Bethany?“ Zamrkala. „Jak… jak si věděl, že jsem to já? Nedala jsem ti svoje číslo.“ Z uvolněně znějícího smíchu se usmívala. „Svoje číslo nedávám hodně. Takže ty jsi jediné neznámé číslo, které bych měl mít.“ Překvapení způsobilo, že se svalila rovnou do postele a její nohy se setkaly s pohodlím. „Ne?“ „Ne, co?“ „Dávat své číslo hodně.“

A člověče, to byl hezký způsob, jak začít rozhovor. Jeeej. „Ach ne, nedávám.“

Postelové pružiny zaskřípaly a celé její tělo hořelo při náhle vizi na něj, jak leží v posteli.

Ona tak potřebovala vypnout telefon, ale on pokračoval.

„Vlastně, nemůžu si vzpomenout, kdy jsem naposled dal svoje číslo holce.“ Část z ní mu chtěla věřit, ale nebyla tak hloupá. „Ehm, budu upřímná.“

„Dobře. Chci, abys byla upřímná.“ Zavřela oči. „Jen těžko se mi věří, že nedáváš holkám svoje číslo.“ „Nedávám.“ Více vrzání, jako by se posadil. „Ale to neznamená, že jsem nedostal jejich čísla.“ Něco jako rozpálený pohrabáč prošel jejíma očima.

To. Nemohla. Být. Žárlivost.

„Je v tom nějaký rozdíl?“ „Velký rozdíl,“ řekl. „Dát někomu moje číslo, znamená, že se mnou může být v kontaktu, kdy chce. Z velké části, z toho nejsem sklíčený. Mít někoho jiného číslo, je totálně odlišné. Chápeš, co říkám?“ Vteřina uběhla.

Jo, chápala.

Myslel tím, že dává jeho číslo jen těm lidem, s kterými chce opravdu mluvit.

Ne jen tak někomu.

A nějak do téhle privilegované skupiny spadala.

„Aha, dobře. Ehm, díky?“ Dawson se zasmál. „Mimochodem, jsem opravdu rád, že jsi zavolala. Nečekal jsem to.“

Ani ona. „Myslel jsem, že po tom všem s Andrewem…“ „Výstřednost tvého přítele s tebou nemá nic společného.“ Rozhodující se o tom, že bude upřímná, se zhluboka nadechla.

„Vlastně jsem pořád s tebou chtěla jít na něco k jídlu dneska po škole.“ Protože jsem idiot. „A byla jsem trochu zklamaná, když si odešel.“ Protože jsem fakt idiot. „Takže jo, to je všechno, co jsem ti chtěla říct.“ Ticho se mezi nimi táhlo a Bethany okamžitě litovala, že otevřela její velkou pusu.

„Dobře. Možná jsem to špatně pochopila–“

„Ne. Ne!“ Řekl rychle. „Jsem jen překvapený. Myslel jsem, že… To nevadí. I tak si chceš dát něco k jídlu v neděli?“

„Ano.“ Její hlas vyšel jako šeptání, jako kdyby právě vyběhla po schodech… nebo pracovala jako operátor sexuálního telefonu. Jak trapné.

„A co takhle zítra?“ Bethany se zasmála. „Ty… ty nemůžeš vydržet do neděle?“

„Vůbec ne. Je těžké tě poznat, když máme ve třídě jen pár minut na to, abychom si promluvili.“ Odmlčel se, a člověče, ach člověče, jeho hlas klesl natolik nízko, že přes ni poslal zachvění. „A já tě chci opravdu poznat.“ Zadní část její hlavy těžce udeřila dolů do polštářů v horní části postele.

Musela se rozhodnout.

Řídit se tím, co řekla Kimmy a jejím vlastním starým strachem, nebo jít s proudem, všude tam, kde ji to může vzít.

S očima na stropě, bojovala s velkým a pitomým úsměvem. „Můžeme se poznat navzájem, ne?“

Z dalšího hlubokého smíchu se rozplývala. „Líbí se mi, kam to vede.“

Jí taky.

Daemon kráčel lesem, kolem jejich rodinného domu.

Brutální větry šlehaly dolů z blízkých hor a valily se přímo do něj.

Sakra, venku byla zima. Dostatečná zima, až si přál, aby si jednou v životě vzal bundu.

Strkal si ruce do kapes, zíral přes zamrzlé jezero, které navštívil víckrát, než mohl spočítat. Měsíční svit se odrážel od ledu a odrážel stříbrné světlo, které mu připomínalo dobře leštěné ostří.

Tím, že byl na hlídce, byla poslední věc, kterou by měl dělat, stát tady a přemýšlet o milostném životě svého bratra, jako zpropadená vlezlá holka.

Blízko byl další Arum.

Neviděl ho od té doby, co zlikvidoval jeho dalšího bratra, ale cítil to v kostech.

No, v jeho lidských kostech.

Cokoliv.

Ale místo toho, aby se zaměřil na prohledávání kraje, jak by měl, byl znepokojený… zatímco jeho bratr odpočíval v jeho příjemně teplém pokoji. Nahoře, kde neměl žádnou představu, že Daemon ví, co dělá.

Mluvil přes telefon s tou lidskou dívkou Bethany.

Nebylo to jako chatování s lidskou dívkou, byl to červený kód.

Ale když je to v kombinaci s tím, jak na ni Dawson zíral, jak nařídil Daemonovi, aby ustoupil ve třídě, a jak hrozil Andrewovi? Jo, to byl problém.

Velký problém.

Vytahujíc si ruce z kapes, si prohrábl větrem ošlehané vlasy.

Jeho bratr byl vždycky jeden z těch, kteří šli za tím, co chtěli.

Ne proto, že nedal o někom létající opici, ale protože byl Dawson jen tak silný.

Pokud by některý z nich byl ochoten riskovat, že je starší vyhodí a bude je nutit žít po zbytek života v exilu, byl to jeho bratr.

Daemon se otočil kolem a čekal, až jeho hlava exploduje nebo tak něco.

Potřebující nějaký druh akce, setřásl svou lidskou kůži před tím, než udělal krok.

V jeho přirozené formě nebyl nic, jen světlo a rychlejší než vzduch.

Zasvištěl přes jezero a zamířil do skal.

Jakmile se tam dostal, musel zmírnit záři.

Ale bylo to nejlepší místo, odkud mohl dávat pozor na stíny a jak se pohybují.

Na cestě vzhůru, běžel přes své možnosti.

Zavře Dawsona v jeho pokoji a udrží ho od školy, teda od holky.

Zastraší kecama dívku, takže zůstane dál od Dawsona.

Vyhodí všechny mobily a rozřízne Dawsonovi pneumatiky.

Jo, jeho plány nebyly tak dobré.

Za prvé, nepůjde do vězení. Strávení těchto let pod palcem DOD v Novém Mexiku, bylo dost pro všechny z nich. Za druhé, přeletěl velikost Grand Canyonu, ale nebál se o ohrožení holkami. A konečně, Dawson právě dostal telefon od Dee, protože náhodně zničil ten druhý a on by brečel, kdyby se něco stalo jeho Jette.

Možná by se nedalo nic dělat.

Možná to všichni přehnali.

Nebylo to poprvé, co šel Dawson ven s lidskou dívkou.

Sakra, i Daemon se takhle několikrát utrhl.

Cokoliv, aby si dal někdy pauzu od Ash.

Nebylo to, jako by byl Dawson do té holky zamilovaný, díky Bohu.

Cítil se lépe a vystřelil po stěně hory jako blesk.

Bylo to jen poblouznění a to zeslábne.

Dawson a ta holka se znali jen několik dní.

Nebylo to, jako by bylo příliš pozdě, nebo tak něco.

Bylo to tak?

Když jí zapípal telefon do ucha, Bethany ho vytáhla zpátky a zamračila se. „Počkej. Vybíjí se mi baterka. Nechoď nikam.“

Byl tu ten hluboký smích. „Neplánuju to.“ Protáhla se dolů a zapojila kabel do elektrické zásuvky, a pak se usadila zády do polštářů.“Dobře, takže si žil v Coloradu, Novém Mexiku a Jižní Dakotě?“ „Jo a v New Yorku.“

„Páni. Tvoji rodiče cestují za prací nebo tak něco?“ Ticho a pak. „Jo, dalo by se to tak říct.“

Zamračila se, když se vytáhla na deku. To nebyla moc dobrá odpověď.

Měl to ve zvyku dělat, když se otázky stávali příliš osobní.

„Dobře, tak kde ses narodil?“ Pružiny z postele zavrzaly, než odpověděl. „Moje rodina se narodila na malém ostrově u Řecka. Nejsme si jisti, jestli má vůbec i jméno.“

„Páni.“ Obrátila se na bok, nyní usmívající se. „No, tím se to vysvětluje.“ „Vysvětluje co?“ Zvědavost označila jeho tón.

„Jak to, že vy nevypadáte tak… skutečně.“ S jeho smíchem se začervenala. „Chci říct, že vypadáš na cizince. Jako by si přišel z nějakého jiného místa.“

Znovu se zasmál a řekl. „Jo, pocházíme z nějakého jiného místa.“

„To musí být parádní, myslím. Řecko? Vždycky jsem to tam chtěla navštívit.“ „Moc si na to nepamatuju, ale rád bych se tam vrátil. Dost už o mně. Viděl jsem tvůj výkres v umělecké učebně.“ Obtočila prsty kolem telefonního kabelu. „Květiny ve váze?“

„Jo,“ řekl. „Člověče, máš úžasné schopnosti. Vypadalo to stejně, jako například měla paní Panová na tabuli. Můj vypadal jako sloní kufr, který jí plevel.“ Bethany se zahihňala. „Nebylo to tak zlé.“ „To je milé, ale já vím, že lžeš. Kreslíš hodně?“ „Ne.“ Její pohled přešel k obrazu v rohu. „Ve skutečnosti maluju.“ „Tak to je jasné-opravdový talent. Jednoho dne bych chtěl tvoje obrazy vidět.“ Raději by tisíckrát umřela, než by ho nechala vidět ten poslední, co udělala. „Ach, já nejsem tak dobrá.“ „Cokoliv,“ odpověděl.

„Jak to můžeš vědět? Nemůžeš soudit podle květin.“ „No, jen to vím. To je můj talent, pokud tě to zajímá. Prostě vím věci.“ Obrátila oči v sloup, ale usmívala se. „Jaký jedinečný talent.“ „Já vím. Sám sebe jsem ohromil.“ Ozvalo se tiché nadechnutí.

„Vsadím se, že jsi typ kluka, co se nebojí ničeho, co?“ „Ach ne, jsou tu věci, které mě děsí.“ „Jako co?“

„Mupeti,[1]“ přišla jeho slavnostní odpověď.

„Co?“ Zasmála se. „Mupeti?“

„Ano. Ty věci jsou děsivé. A ty se mi směješ.“

Usmála se. „Promiň. Máš pravdu. Mupeti můžou být děsiví.“ Zavřela oči a potlačila zívnutí. „Měli bychom to už vypnout.“

Bylo slyšet Dawsonův povzdech. „Já vím.“ „Dobře, no myslím, že se uvidíme…“ podívala se na hodinky a zasmála se. „V pět hodin?“ „Jo, budu na tebe čekat.“ Bože, líbilo se jí, jak to znělo.

On čekal na ni.

„Dobře. Dobrou–“ „Počkej,“ jeho hlas zněl naléhavě. „Nechci zavěsit.“ Zatajila dech. „Já taky ne.“ Jeho smích ji zahřál. „Dobrá, řekni mi něco o některé z oblíbených věcí, které bys chtěla malovat.“ A ona to udělala. Mluvili, dokud oba usnuli, jejich telefony mezi rameny a tváří.

---

[1]  /pozn. Loutky/