Shadows - 4. kapitola

Překlad: Nela, Viki

Bethany byla tak trochu v šoku. Jo, očekávala, že s ní Dawson bude mluvit, možná dokonce i flirtovat, ale pozvat ji na rande? Jen tak, z ničeho nic? Začervenala se překvapením… a ohromením. „Dobře.“ Uhnula pohledem, zkoumala svojí propisku a přemýšlela, jak se dostane ven z domu, s klukem.

„Um, sejdeme se někde?“

Odstín zelené jeho očí prohloubil záblesk spokojenosti. „Můžu tě vyzvednout.“

Ale ne, ne, ne. Už viděla jestřábí pohled svojí mámy při nevyhnutelném výslechu. Jen při tom pomyšlení se jí začaly kroutit vnitřnosti a pevněji sevřela propisku.

„Ehm, byla bych radši, kdybychom se někde sešli. Neber si to osobně, ale moji rodiče–“

„Jsou přísní? Dobře, někde se sejdeme, to je v pohodě.“

Nedělal z toho žádnou vědu a ona to oceňovala.

„Ve městě je restaurace. Není to sice nic speciálního, ale jídlo tam maj vynikající. Jmenuje se to Smoke Hole Diner – už si o ní slyšela?“

Ne, ale Dawson jí rychle vysvětlil, kde jí najde. V Petersburgu bylo celkem lehké najít cokoli, pokud to nebylo v postraních uličkách, které jí všechny připadaly stejné.

Zatímco spolu mluvili, Bethany si všimla několika dívek, zejména blondýny, která seděla před ní, které nestydatě odposlouchávaly. Blondýna měla dokonalé tělo, i tvář – byla štíhlá a velmi čilá. Díky Bethanině výšce, přes 170 cm, si v okolí blondýny připadala jako Godzila. Najednou si všimla Dawsonova dvojčete. Také poslouchal. Sledoval je přes Dawsonovo rameno s přimhouřenýma očima. Něco v jeho kamenném pohledu jí říkalo, že nebyl vůbec potěšen tím, co slyšel. Stažené svaly na jeho čelisti o tom dost jasně vypovídaly.

Ať už měl jakýkoli problém, Bethany nevěděla, co to je a rozhodla se, že bude lepší, se mu vyhýbat… a Barbie taky.

Začala hodina. Probíralo se dílo Pýcha a Předsudek. Jakmile začal pan Patterson rozdávat knihy, od většiny kluků zaslechla reptání. Ona to už četla – třikrát – takže esey o zásadních společenských otázkách ji nerozhodí.

Položila knihu na stůl a přinutila se soustředit na výklad. Její mysl ale stále odbíhala ke klukovi, co seděl za ní. K jeho vodě po holení – pokud to byla voda po holení – byla to lesní vůně, venkovní vůně, která jí připomínala táboráky.

Velice hezká vůně.

Byla unikátní a nebylo na ní nic chlapeckého. Sakra, vždyť na Dawsonovi nebylo chlapeckého vůbec nic. Očividně byl v jejím věku, ale pokud by ho potkala někde mimo školu, řekla by, že chodí na vysokou. Měl neobyčejnou sebedůvěru, něco, co většině kluků jejího věku rozhodně scházelo.

Možná byl mimo její ligu. Kluci jako on, mají tendenci mít celý harém přítelkyň. Přítelkyň, které vypadají jako Barbie. Ne holky, co mají barvu za nehtama. Podívala se na svoje ruce a zděsila se. Pořád měla za nehty zelenou barvu ze včerejška. Začervenala se. Včera večer malovala Dawsonovu tvář a to i přes to, že si řekla, že to dělat nebude. Ale udělala. Sakra. Nezačíná posedlost vždycky tím, že kreslíte jeho obličej?

Okusovala víčko svojí propisky a pak předstírala, že si protahuje krk, doleva a pak doprava. Ohlédla se přes rameno a spatřila Dawsona, jak ji pozoruje tím svým intenzivním pohledem. Jejich pohledy se střetly. Překvapeně vydechla. Stalo se to znovu, jeho soustředěný pohled způsobil, že se chvěla. Stejně jako včera v chodbě cítila touhu se od něj odtáhnout. Protože cokoli bylo v tom jeho pohledu… nebylo to přirozené, byla to opravdová energie, kterou nedokázala ve svém obrazu zachytit. Téměř světélkující energie, kterou nedokázala správně namalovat.

Mrknul, a ať se propadne, jestli to nebylo sexy. Nepůsobilo to cvičeně nebo přihlouple. Byl to ten druh mrknutí, který předvádějí v televizi filmové hvězdy. Něco, co ve skutečném životě nemohl nikdo zvládnout. No jo, zcela mimo její ligu. Prošla jí vlna vzrušení. Usmála se na něj, přes propisku, jejíž konec stále okusovala a otočila se zpět k tabuli, dřív než si jí mohl všimnout učitel. Ach Bože, jen vteřiny jí dělily od toho, aby se roztála blahem.

Ve chvíli, kdy zazvonilo, Dawson už stál vedle jejího stolu. Jeho bratr se zastavil těsně za ním a zůstal tam stát po celou dobu, než si Bethany uklidila knihy do batohu a vstala ze židle. Vypadalo to, jako kdyby mezi dvojčaty probíhala nějaká němá komunikace, protože se z ničeho nic Dawson na svého bratra zašklebil. Nakonec dvojče prošlo kolem Dawsona pryč, ale ohlížel se na něj přes rameno s pokřiveným úsměvem na rtech. „Chovej se slušně,“ bylo všechno, co řekl. Nebo alespoň všechno, co řekl nahlas.

Bethany nadzvedla obočí. „Ehm…“

„Ignoruj Daemona. Tak to většinou dělám já.“ Dawson natáhl ruku ve směru jejich chůze a ona kolem něj proklouzla.

„Má mizerné společenské vychování.“

Nebyla si jistá, jestli jen nežertuje a tak se rozhodla to nechat být. „Stejně musí bejt super mít dvojče.“

Nejsem si jistý, jestli zrovna ‚super‘ je to správný slovo.“ Blýskl se po ní úsměvem. „A nejsme dvojčata.“

Uprostřed přeplněné chodby se Bethany zamračila. „Nejste? To se vám povedlo oblbnout mně i zbytek světa?“

Jeho smích byl nakřáplý, hluboký a skutečně se krásně poslouchal.

„Jsme trojčata.“

Rozšířily se jí oči. „Ty vole, vy jste tři?“

„Máme ještě sestru.“

Šel blízko u ní, takže se jejich ramena každých pár kroků dotýkala. Připadalo jí to příjemně rušivé.

„Je mnohem hezčí než my dva.“

Byli tři, jedna z nich holka. Trojčata. Neuvěřitelný.

„Jste si blízcí?“

Přikývl, doprovázel jí po schodech do druhého patra, stejně jako včera. Zdálo se, že s dochvilností si nedělal moc vrásky.

„Jo, jsme si dost blízcí. Hlavně já s Dee. Je to naše holčička.“ Když se vyhýbal hloučku studentů, odmlčel se. „Daemon není tak špatnej. Dal by za nás, za oba ruku do ohně. Co ty, máš nějaké sourozence?“

„Brášku, nevlastního,“ řekla a usmívala se. Když mluvil o svém bratrovi a sestře, cítila z jeho slov skutečnou lásku. V dnešní době to byla skoro vzácnost. Většina jejích starých přátel z Nevady svoje sourozence jen pomlouvala.

„Jsou mu jenom dva.“

„Aha, takže je to ještě Prdelka…“

Bethany se zastavila přímo uprostřed chodby. „Co si to řekl?“

Dawson se zamračil. „No, řekl jsem, že je ještě Prdelka. Doufám, že to nebylo, ehm, urážlivé?“

„Ne.“ Zírala na něj, což bylo samo o sobě, docela náročný úkon. „Přesně tak Philipovi říkám já – Prdelka. Je to jeho přezdívka.“

Dawsonův výraz se uvolnil a přešel do úsměvu. „Vážně? To je docela sranda. S Daemonem tak říkáme Dee pořád. Nesnáší to.“

Založila si ruce a podívala se mu přímo do očí. „Koukáš hodně na televizi?“

„Jenom když mně k tomu Daemon donutí.“

Hustý… „A co filmy?“ Úsměv se mu odrazil i v očích. „Nejsem moc velký fanda. Jsem spíš venkovní typ. Mám radši turistiku, než sezení u televize.“

Myslela na svoje malování a jak je u toho šťastnější, než u čehokoli jiného. Ještě jedna otázka. „Máš rád cukr? Jseš na sladký?“

Zasmál se. „Rozhodně, ještě nějaká další otázka? Za chvíli zvoní.“

Láska k cukru musí znamenat opravdovou lásku. Prostě musí. Tvář jí rozzářil úsměv tak velký, že by se měla stydět. „Ne. To bylo všechno, co jsem chtěla vědět.“

„Dobře.“ Natáhl se a zastrčil jí pramen vlasů, co jí unikl z culíku, zpátky za ucho. Dotek jeho kloubů, které se jí otřely o kůži, jí prošel tělem jako blesk.

„Co děláš po škole? Nechtěla by sis zajít na něco k jídlu?“

„Myslela jsem, že to je plán na neděli?“

„Jo, to je, chtěl jsem si udělat plán na víkend. To nemá nic společnýho s dneškem.“

Její rty se rozevřely a vyšel z ní smích. Bože, on byl tak… pro to nebyla slova. Máma bude čekat, že dorazí domů hned po škole, a to je přesně to, co by měla udělat. Dohodli se na neděli, ale to se jí zdálo tak daleko. Celých několik dní daleko…

Zazvonilo a ona sebou trhla.

„Bethany Williams.“ Její jméno vyslovil škádlivě. Zvedla k němu pohled a chtěla zakroutit hlavou pro zápornou odpověď. „Ano.“

****

Bethany měla vědět, že Dawon Black byl problém s velkým P, problém, který měřil více než metr osmdesát, měl vyrýsované svaly a odzbrojující úsměv. Jo, mělo jí to být jasné, od chvíle, kdy ho poprvé zahlédla.

Kluci byli komplikovaní. A kluci jako Dawson? Ještě mnohem komplikovanější.

Většina kluků neměla ani vzdáleně tolik charisma, kolik ho vyzařoval on. Nebylo divu, že ho měla ráda a už plánovala, jak řekne mámě, že zůstane po škole, protože bude dodělávat nějaké projekty na výtvarku. Lehce uvěřitelná lež, vzhledem k tomu, že v Nevadě dělávala spousty mimoškolních aktivit i několikrát týdně. To, že kvůli němu byla ochotná lhát, ji jen utvrdilo v podezření, že ho má ráda až moc. A to spolu jen párkrát mluvili. Bethany si nebyla vůbec jistá, jestli je to dobře, nebo špatně.

Neočekávala, že se jí tak rychle dostane pod kůži. A skutečně nebyla připravená, že ve chvíli, kdy ho sledovala zatáčet za roh, pocítí mírný pocit prázdnoty v žaludku.

Bože… už teď jí chyběl.

Když se před obědem zastavila u svojí skříňky, rozhodně se odmítala dívat přes rameno. Ne. Ani náhodou. Její mysl nemůže být poblázněná klukem, kterého právě potkala. A absolutně vůbec nesmí porovnávat každou zelenou, s jeho očima, které zářily jako leštěné smaragdy. Po zbylé vyučovací hodiny byla Bethany nervózní, vzrušená a napružená jako gumový míček, který Simon Cutters držel v ruce po celou hodinu chemie. Po tom, co ho vyhodil do vzduchu už asi po padesáté, ho chtěla Bethany chytit a vyhodit ze třídy ven oknem.

V tělocvičně se pořád dívala na Dawsona, který hrát proti Carisse, tiché dívce s nejvíc cool obroučkami brýlí, které kdy viděla. Její pohled se stočil zpátky k němu.

Sakra, vždyť on udělá i z obyčejného bílého trička věc k uctívání. S každým máchnutím pálky se mu tričko natahovalo přes zaťaté svaly. Běhá? Posiluje? Teenageři většinou nemají takhle pevná těla. Dawson znovu přihrál Carisse. Minula a za tu chvilku, kdy lovila míček, se Dawson kouknul na Bethany a usmál se. Srdce jí málem vyskočilo z hrudi. Špatný, ach, moc špatný. Před obličejem jí proplachtil žlutý plastový míček, téměř jí políbil tvář.

Kimmy, její protihráčka si dala ruce v bok. „Vůbec nedáváš pozor.“

Škubla sebou, protože opravdu nedávala pozor. „Promiň,“ zamumlala, otočila se a hledala po podlaze ten zatracený míček. Byl až pod lavičkami. „Dojdu pro něj.“

Kimmy si povzdechla a začala si studovat nehty. „To bys měla, já tam rozhodně chodit nebudu.“

Bethany jí ignorovala a vykročila směrem za míčkem. Celá ta věc s civěním se jí začínala vymykat z rukou a měla pocit, že to bude čím dál tím jen horší. Dokonce i teď bojovala s šíleným nutkáním se podívat přes rameno, jestli se za ní díval. Připadalo jí totiž, že ano. Nedělej to. Svaly na krku se jí napjaly. Rozhodně to nesmí udělat. Prsty se jí zkroutily kolem pálky. Sklonila se pro míček a –

Zlatá ruka se pro míč natáhla dřív než ona. Když zvedala pohled nahoru… a pořád výš, překvapeně ustoupila. Kde se tu sakra vzal. Byl to blonďák, kterého viděla včera na chodbě – nádherný kluk s vlnitými vlasy, které mu padaly do krystalicky modrých očí. Jestli si to dobře vybavuje, byl o čtyři hrací stoly dál a mezi každým stolem byl dobrý metr a půl prostoru. Nevšimla si, že by se pohnul a ne že by se dalo přehlédnout, když někdo tak úchvatný jako on chodil kolem.

Anebo byla zrovna těžce zabraná do myšlenek kolem Dawsona.

„Ehm, díky…“ když se střetla s jeho pohledem, její další slova se vytratila. Chlad, který spatřila v jeho očích, jí mrazil. Nedělal naprosto nic, aby skryl svojí nelibost, která se z něj valila a plazila se jí po kůži, jako tisíce pavouků.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.

Bethany zamrkala. Tón jeho hlasu odpovídal jeho pohledu. Mrazivý. Nelítostný. Plný povýšeného odporu. Ve svojí staré škole se párkrát s takovými pohledy setkala, hlavně po tom, co se rozešla s Danielem. Protože on byl ten populární.

Kluk se zašklebil. „Máš jméno, ne? Nebo snad nerozumíš anglicky?“

Její tvář se okamžitě zbarvila do červena, která pak přešla do třešňově rudé, tím si byla naprosto jistá. Její pusa se otevřela, ale nic z ní nevyšlo. Konflikty nebyly její silnou stránkou a tohle byl konflikt. Dobře, neměla problém dohadovat se s mámou, ale s ostatními lidmi? S ostatníma to problém byl, zírala na něj, jako kdyby byla němá.

Přistoupil k ní blíž, myslela si, že se musela zbláznit, měla pocit, že z něj vyzařoval nějaký druh elektrických vln. Orosilo se jí čelo.

„Ptal jsem se, jak se jmenuješ?“

„Její jméno není tvoje starost,“ ozval se příjemný hluboký hlas.

Dawson stál vedle ní a na druhého kluka se mračil. Naklonil hlavu do strany.

„Dej jí ten míč zpátky, Andrew.“

Teplota v tělocvičně vyletěla vzhůru. Ostatní studenti začínali zírat. Andrewovy rty se stočily do poloúsměvu.

„Nebo snad nerozumíš anglicky?“ zeptal se Dawson. Na tváři měl sice úsměv, ale jeho svaly byly napjaté, jako kdyby ho dělila pouhá vteřina od toho, aby si ten míček prostě vzal.

„Jmenuju se Bethany. Teď mi ten míček můžeš vrátit zpátky.“

„Vida, ani to nebolelo, že?“ Andrew stále koukal na Dawsona. „Brzy si promluvíme.“

„Nebo taky ne,“ odpověděl mu Dawson.

Andrew položil míček do její natažené ruky a na Dawsonovu odpověď jen pozvedl obočí. Pak se otočil a odkráčel ke svému stolu.

„Páni,“ zamumlala a nebyla si vůbec jistá, co si o tom má myslet.

Dawson si odkašlal. „On je tak trochu… no, Andrew je prostě debil největšího kalibru. Prostě si ho nevšímej.“

Bethany přikývla. Podívala se dolů, na svojí ruku a ostře se nadechla. Co to…?

Ping-pongový míček byl roztavený do nepravidelné koule.