Shadows - 18. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

Dawson byl tak vyčerpaný, že sotva stát. Svalil se na kuchyňský stůl, odpočívající hlavou na ruce. Stabilní pulzování zaujalo pozici mezi jeho spánky. Potřeboval se osprchovat a dostat jeho zadek k Bethany. Co chtěl, bylo držet ji, aby uklidnil sám sebe, že je velice živá.

Ale nejdřív ho čeká důležité nadávající zasedání.

Daemon na něj hleděl přes stůl. „Co se sakra stalo? A neopovažuj se říct, že nic. Září jako zpropadené slunce.“

Co mohl říct? Neměl ani ponětí. Nijak nemohl vysvětlit, co udělal a dokud tomu lépe neporozumí, nikomu to neřekne. Ani Dee ne.

„Pořád čekám,“ řekl Daemon.

Dawson otevřel jedno oko. „Chlubil jsem se, byl jsem hloupý, nepřemýšlel jsem.“

Pusa jeho bratra se otevřela. Nevíra naplnila jeho výraz. „Musíš být ten–“

„Nejhloupější chlap vůbec, já vím.“

„To nevysvětluje, proč oba dva vypadáte, jako byste skočili z hory.“

Dawson couvnul. „Bethany spadla… a odřela si ruce. Vypadá to hůř, než to je.“

Daemonův pohled ho zkoumal. „Není pochyb.“

Dawson si povzdechl. „Promiň.“

„Promiň,“ zavrčel Daemon. „Promiň, to skutečně nespraví, brácho. Ten druhý Arum-je pořád tam venku. A teď jsi odešel a rozsvítil zadek své holky jako na zpropadeného čtvrtého července. Znovu. Ty tu dívku zabiješ.“

Páni, to bolelo jako čert. „Je ten druhý Arum opravdu tam venku, Daemone?“ Zvedl hlavu, unaveně. „Neviděli jsme jeho nebo ostatní Arumy měsíce. Je pryč.“

„Nevíme to.“

Velká pravda, ale byl příliš unavený na hádku. „Budu ji držet odtud dál, dokud to nezeslábne.“ Pokud to vůbec zeslábne, protože si nebyl jistý, jestli jo. „Postarám se o to.“

Hněv vyfoukl z Daemona. „Víš, byl jsem blázen, když jsem ti dovolil blbnout s tím člověkem, doufajíc, že nakonec přijdeš na své zatracené smysly, ale očividně jsem měl do toho vstoupit mnohem dříve.“

„Já s ní neblbnu.“ Dawson si sedl zpátky na židli, setkávající se se zuřivým pohledem svého bratra. „Miluji ji. A neopustím ji jen proto, že ty to neschvaluješ. Tak se přes to dostaň.“

„Dawsone–“

„Ne. Ty to nechápeš. Můj život není tvůj-nepatří Luxenům a nepatří ani DOD.“ Teď zuřivost podporovala jeho energii. „A vzdát se jí, je, jako vzdát se kousku sebe. Je to to, co chceš?“

Daemonovy pěsti bouchly o stůl. „Dawsone, já–“

„Dělá mě šťastným. A nemělo by to dělat šťastným i tebe? Kvůli mně? A bez ní… jo, nepotřebuji dokončit tu myšlenku.“

Daemon se podíval pryč, rty tenké. „Samozřejmě, že tě chci vidět šťastného. Nechci nic jiného, než abyste ty a Dee byli šťastní, ale brácho, tohle je lidská holka.“

„Zná o nás pravdu.“

„Přeji si, abys to přestal říkat.“

„Proč?“ Dawson si přejel prsty přes vlasy. „Můžu to přestat říkat, ale to nic nezmění.“

Suchý, trpký smích přišel od jeho bratra. A co přišlo pak, se rýmovalo s douškem a končilo totálním drahouškem. „A co se stane, když se rozejdete?“

„Nerozcházíme se.“

„Ach, Ježíši, Dawsone, oba máte šestnáct. No tak.“

Dawson vyletěl na nohy. „Nechápeš to. Víš ty co-na tom nezáleží. Miluji ji a to se nezmění. Buď mě podpoříš, jak by bratr měl nebo sakra zmizni z mých očí.“

Daemon zvedl hlavu, jeho oči široké a zornice bílé. Šok ukradl spoustu barvy z jeho kůže a Dawson nikdy neviděl takový výraz na bratrově tváři. Jako kdyby Dawson přišel a vrazil vlastnímu bratrovi nůž hluboko do zad.

„Takže to bude takové?“ zeptal se Daemon.

Dawson nenáviděl svá následující slova, ale musel je říct. „Jo, bude to takové.“

Vstávající, Daemon odtlačil židli a přešel k oknu. Několik okamžiků přešlo v tichu a pak se drsně zasmál. „Bože, doufám, že se nikdy nezamiluju.“

Trochu překvapen tímto prohlášením, Dawson pozoroval jeho dvojče. „Opravdu to chceš?“

„Sakra jo,“ odpověděl Daemon. „Podívej, jak hloupého tě to dělá.“

Dawson se navzdory všemu usmál. „Vím, že je to pravděpodobně urážka, ale budu to brát jako kompliment.“

„Budeš.“ Daemon mu čelil a opřel se o pult. „Nelíbí se mi to. Nikdy se mi to nelíbilo, ale… ale máš pravdu. Měl jsi pravdu.“ Peklo právě zamrzlo. Malý, křivý úsměv se objevil na Daemonově tváři. „Nemůžu ti říct, s kým randit. Sakra, nikdo nemůže nikomu z nás říct, koho milovat.“

Člověče, on přestal dýchat. „Co říkáš?“

„Ne, že potřebuješ moje povolení, protože ty děláš, co chceš, ale podpořím tě.“ Promnul si oči. „A budeš to potřebovat, když zbytek uvidí, jak jasná je.“

Oněměný Daemonovou pokorou, Dawson přešel místnost a udělal něco, co neudělal už dlouho. Objal ho. „Díky, Daemone. Myslím to tak, díky.“

„Jsi můj bratr. Jediný, kterého mám, takže jsem s tebou uvízl.“ Objal Dawsona zpátky. „Chci, abys byl šťastný. A když tě Bethany dělá šťastným, tak budiž. Neztratím tě kvůli nějaké holce.“

****

O tři dny později byla Bethina stopa pořád tak jasná, jako v ten den na útesu. A měli to samé množství odpovědí na to, co se stalo, jaké měli i předtím. Tlusté velké nic. Šli dokola a dokola, pokoušejíc se zjistit, co se stalo. Kvůli nedostatku důvěry k Daemonovi nebo Matthewovi, Dawson nevěděl, jestli někdy najdou odpověď. Nevěděli všechno a z neustálého diskutování by zešíleli. Tak dnes večer dělali něco normálního. Jeli na film jako jiné normální, dospívající páry. Šli taky na večeři. A doma, ležící na jeho prádelníku, byla čerstvá kytice růží, s kterou ji plánoval překvapit. Možná i pár svíček… Jenže měl vzít Bethany jen na večeři.

Podíval se na ni, když vjel na parkoviště. Její tváře byly zrudlé, oči jasné, když byly otevřené. Ačkoli právě teď je měla zavřené, když odpočívala na sedadle.

„Hej,“ řekl, poplácal ji po noze. „Jsi v pohodě?“

Její řasy se zachvěly nahoru. „Jo, jsem jen unavená.“

Dawson zaparkoval auto a otočil se k ní. „Můžeme skončit tuhle noc, pokud chceš.“

„Ne, můžeme jít.“ Natáhla se, pokládající ruku na jeho tvář.

Sledoval ji a slova z něj vybublala, než je mohl zastavit. „Nemůžu uvěřit, jak šťastný jsem. Vše si tak dobře přijala. Téměř tomu nemůžu uvěřit.“

„Miluju tě, Dawsone. Miluji, kdo jsi, co jsi. A nemyslím, že láska pozná rozdíly. Jen prostě je. A my nejsme skutečně tak odlišní.“

Sakra, jestli nezačal cítit, jak ho jeho oči pálí. Kdyby začal plakat, nakopal by sám sebe, ale nikdy ho neunaví slyšet ty dvě slova, přes jejich pouto nebo vyslovené nahlas.

„Máme odlišnou DNA. Nemusím ani dýchat, kdybych k tomu sám sebe nenutil, Bethany. Jsem mimozemšťan-totální ET. To je rozhodně rozdílné.“ Ale stejně položil svoje ruce na její.

Slabý úsměv se objevil na jejích rtech. Všechny z jejich úsměvů byly nádherné. „Tak co? To ovšem nic nemění na tom, že tě miluju. A já vím, že to taky nic nemění na tom, že mě miluješ.“

„Máš pravdu.“

„A jo, jsme odlišní na povrchové úrovni.“ Bethany se naklonila, líbajíc jeho rty. Jeho prsty se těsně obtočily kolem jejich. „Ale jsme stejní. Smějeme se na stejných hloupých vtipech. Ani jeden z nás nemá ponětí, co chce dělat po škole. Oba si myslíme, že je Hugh Laurie génius, i když nesnášíme televizi. A oba jsme viděli Hříšný tanec alespoň třináctkrát, ačkoli to nikdy nepřiznáš.“ Zamrkala. Odtlačil její ruku z jeho tváře, tisknouc rty do středu její dlaně. „A oba propadneme z tělocviku.“

Zachichotala se, protože to byla pravda. „A máme zálibu ve všech cukrových věcech.“

„A hloupé přezdívky, které nikdo jiný nechápe.“

Přikyvující, položila její druhou ruku na jeho hrudník. „A naše srdce bijí stejně. Ne?“

Bože, bili. Jako dvě poloviny, které byly rozdělené, ale pořád nějak spojené. Sehnul hlavu, otírajíc se rty o její. Byl z ní v úžasu-ne, byl ni fascinovaný. Byla jeho. On byl její.

Dawson našel její rty, cítíc jeho srdce se zvednout a závodit, shodujíc se s rovnoměrně bušícím tlukotem Bethany. Zachvěl se, když příjemný spěch kvetl přes jeho kůži. „Miluji tě.“

Bethany se usmála proti jeho rtům. „Totéž. Zmeškáme film.“

Raději by zůstal v autě a viděl, jak moc můžou zamlžit okna, ale přikývl a otevřel dveře. Sladký, kyselý jarní vzduch ho pohltil. Léto nebylo tak daleko. Tři měsíce změnily jeho život.

Směřující k její straně, přikryl rukou její ramena, vedouc ji přes parkoviště.

Usmála se na něj. „Všechno je tak nějak perfektní, víš?“

Sakra, jestli nebylo. Přitáhl ji blíž a… Chladné mrazení se plazilo dolů jeho páteří, explodující přes jeho nervové zakončení. Ten pocit byl rozpoznatelný. Arum. Točící se kolem, omotal ruku kolem Bethinho pasu a přitlačil ji k sobě. „Když ti řeknu, abys utíkala, utíkej.“

„Co?“ Zápasila v jeho sevření a pak přestala. „To jsou oni, že? Ach můj Bože…“

Byli na vrcholu ochranného beta křemene, ale její stopa byla rozhodně viditelná pro každého Aruma. Jeho oči skenovaly tmavou oblohu a pak klesly k obklopujícímu lesu. Všechno bylo zahaleno ve stínech. Chtěl ji poslat do divadla, ale to by vyžadovalo, aby se rozdělili, a on ji nikdy neopustí. „Půjdeme zpět do auta,“ řekl rychle. „A pak–“

Stíny před nimi se sdružily, nabývající tvar a formu.

Beze slova zvedl Bethany a zamířil k tlusté linii stromů. Část z něj doufala, že nedělal obrovskou chybu, ale nikdy by nepřešli přes parkoviště. A on potřeboval být tam, kde ji mohl bránit a mít na očích. Spěchající přes les, přísahal, že mohl slyšet její hlas v jeho hlavě, říkající jeho jméno, ale to nemohlo být možné. Stalo se to, když ji uzdravil, ale v jeho lidské formě by to nemělo být. Ale musel to zvážit. Když byli dost hluboko v lesích, položil ji dolů. Její oči byly široké a zpanikařené, když ustoupila.

„Všechno bude–“

Arum přišel z oblohy, klouzající přes větve jako tmavý, bouřlivý oblak. Uchopující Bethany za ramena, ji zatlačil na zem a pak přepnul do jeho pravé formy. Její překvapený výdech poháněl Dawsona vpřed. Zemřel by dřív, než by dovolil, aby se jí něco stalo. Vyskočil do vzduchu, narážející do Aruma. Hromový dopad zarachotil se stromy a oni vrazili do listnatých větví.

O pár metrů dál se sklouzli po zemi, tráva a špína proudili do vzduchu a nechávali za sebou hrubý příkop. Arumův temný smích sklouzl přes Dawsona. Neboj se. Řekl. Zatím tě nezabiju. Nechám tě naživu, tttak můžeš sledovat, jak z tvého člověka vykrvácí život.

Vztek skrze něj bušil a on se zvedl, cítíc energii, praskající podél jeho paží. Shromažďující energii do těsné koule hněvu, dokud nebyl napjatý tlakem, ji vypustil a proud namodralého světla spálil Arumův střed. S řevem se Arum vzpínal a rozšířil, odhazujíc Dawsona do vzduchu, jako by nebyl nic jiného než dítě. Když se vzdáš, bude to míň bolestivý.

Dawsonovo rameno narazilo do země. Převalil se na záda a vyskočil ve své lidské formě předtím, než na něj Arum dosáhl. Vytáčející se z jeho sevření, vyhnul se hrubým úponkům, bodajícím ho.

Sakra, už předtím byl vyčerpaný a nepřejde si tím znovu. Arum přepnul do své lidské formy, vypouštějíc sérii výbuchů, kterým se Dawson sotva vyhnul, když závodil směrem k tomu bastardovi. Sílu, kterou Arum vypustil, nechala na zemi krátery, zničila starobylé duby, se kterými přišel do kontaktu. Neslyšel Bethany vydat ani hlásku tak dlouho, že myšlenka, že se jí něco stalo, ho nutila váhat bez smyslu. Uhnul pohledem z Aruma, hledajíc ji. Minutové rozptýlení se mu vymstilo. Vypouštějící další mrazivý smích, Arum vyhodil ruku do vzduchu.

V posledním možném okamžiku, Dawson přeskočil do své pravé formy. Tmavá hmota ho udeřila do hrudi a on to vstřebal, jak nejlíp mohl. Náraz ho pořád nechal na nohách, ale spálil by člověka. Přes rozžhavenou, řezající bolest, ženoucí se přes jeho tělo a hučící v jeho uších, slyšel zděšený výkřik Bethany. O zlomek vteřiny později, vyskočil na nohy a vyrazil po Arumovi. Arum nebyl nic jiného než stín, ale mířil přímo k Beth. Bylo to, jako by se všechny jeho noční můry stávaly skutečností. Ta hrůza byla horší, než když viděl Beth převrhnout se přes okraj.

Všechno, co mohl vidět, byla bledá tvář Bethany, její rozšířené oči. To se stalo celým jeho světem. Jeho část, pravděpodobně ta, která držela celou jeho lidskost, vypnula. Jeho vidění se zaostřilo a cíl ho naplnil. Beth byla ohrožená. A Arum zemře.

Měnící se do jeho pravé podoby, spěchal k Arumovi a popadl ho zezadu. Slyšel jemné zalapání po dechu, ale převalil Aruma na záda. Vzduch kolem nich se nabil. Natáhl se, vytáhl obsidiánový nůž, který měl připevněný ke kotníku. Arum pod ním divoce bojoval, ale Dawson sevřel ruku kolem jeho hrdla a připevnil ho tam. Beze slova vrhl čepel hluboko do středu Aruma. Byl tam záblesk zlatého světla a pak se Arum rozpadl na kousky, které se pár vteřin vznášely ve vzduchu, jako puzzle nepravidelného tvaru. A pak se jednoduše rozplynuly.

Dawson vstal a zapotácel se doprava. Bolest vystřelila nahoru jeho nohou. Podíval se dolů a všiml si, co se stalo. Jako kdyby jeho levá noha šla na špatnou stranu, ohnutá v divném úhlu. Zlomená. Klouzající obsidiánem do jeho zadní kapsy, si povzdechl a přeměnil se do jeho Luxenské formy, takže se mohl uzdravit. Trvalo by pár minut opravit škody, ale alespoň by to teď necítil. A každopádně, měl důležitější věci, o které se bál. Musel čelit Beth.

Stála pod jedním ze spálených stromů, její paže omotané kolem jejího pasu. Chvění běželo přes její tělo a on nenáviděl to, že tohle viděla-viděla ho zabít.

Bethany?

Její hlava se naklonila na stranu a zamrkala. Jsi… jsi v pořádku?

Slyšet znovu její hlas v jeho myšlenkách byl opojný, nevysvětlitelný pocit. Přicházející zpátky k ní, si klekl a sevřel její tváře. Jeho světlo ji obalilo, když přitisknul rty na její. Přes jejich spojení ji slyšel říkat jeho jméno znovu a znovu. Dawsone. Dawsone. Dawsone.

Je to v pohodě. Je konec. Vklouzl zpátky do jeho lidské formy, přitahujíc si ji k hrudi, odpočívajíc tváří na její. Jejich bušící srdce bili jednohlasně. Nikdy nedopustím, aby se ti něco stalo. Slibuji. Jsi se mnou v bezpečí.

Prsty Bethany se zabořily do jeho trička, když se zachvěla. Já vím. Miluji tě.

Nikdy ho nemohlo unavit slyšet tyhle dvě slova, buď přes jejich spojení, nebo vyslovené nahlas.

Dawsone? Zachvění přejelo jejím tělem. Sténání bylo tlumené proti jeho krku. Necítím se… necítím se dobře.

Pustil ji, ustupujíc. Beth…

Nezakopla, ale vypadalo to, jako by se její nohy vzdaly. Natáhl se pro ni, ale ona dopadla na zem, tvář bledá, když si klekla na kolena. Její kůže vypadala vlhká a lepkavá. Strach se šířil jeho srdcem, když vystřelil směrem k ní. Byla zraněná? Arum na ní nedosáhl, byl si tím jistý. „Bethany, co je děje?“

Zachvění přejelo jejím tělem. „Dawsone…“

Klečící vedle ní, uchopil její ramena. Její sténání poslalo jeho srdce závodit. Jeho oči se rychle míhaly kolem. „Zlato, mluv se mnou. Co se děje?“

„Necítím se dobře,“ řekla, její hlas slabý. A pak ji slyšel v jeho hlavě, tak jasně jako den. Myslím, že hořím.

Pokládající ruce na její tváře, zjistil, že její tvář je horká. Příliš horká. Její víčka byly těžké, zakrývající její oči. „Bethany, řekni mi, co je špatně.“

„Něco je špatně–“

Poblíž praskla větvička. V záblesku, čtyři stíny je pohltily a jeho žaludek sebou mrštil. Ach Bože, ne. Bylo tam více Arumů. Přitáhl si ji blíž, věděl, že byl příliš vyčerpaný bojovat se všemi čtyřmi. Poprvé v jeho životě záviděl svému bratrovi sílu. Bethany zemře a vše to byla jeho chyba. Protože byl příliš slabý na to, aby ji ochránil. Držel ji těsněji. Promiň. Řekl přes jejich spojení myslí. A nikdy nemyslel ty slova vážněji, než teď. Napínající ramena, shromáždil zbývající sílu. Tohle může být konec, ale není způsob, že by se vzdal bez boje. Sebere sebou tolik bastardů, kolik může. Sevřel Bethany ještě naposled a otočil se čelem k nim.

Byl tam záblesk intenzivního světla, oslepující dokonce i jeho a předtím, než mohl shodit svojí lidskou formu, něco chladného bylo položeno na jeho krk. Pak šel jeho svět do pekla. Bylo to cítit, jako by bylo světlo roztrhané pod jeho kůží, svaly tlačící, kosti praskající. Rozžhavená, ohnivá bolest explodovala, berouc… berouc všechno. Jeho. Zrak. Zvuk. Všechno.

Poslední věc, kterou cítil, byla Bethany, vytáhnutá z jeho malátných paží. Neodvolatelnost černé se přes něj převalila ve vlnách, z kterých se nemohl vynořit, vítajících ho v nicotě, která se ponořila do hloubky, odmítajíc ho někdy pustit.