Kor.: Majuš
Jediné, na co se Bethany zmohla, bylo zírat na Dawsona. To bylo
vše, čeho byla schopná.
Mimozemšťan?
Logická část jejího mozku pořád chrlila věci jako „tohle je jenom
halucinace nebo sen“.
Nebo „tohle je začátek mentální choroby“.
Možná, že Dawson nikdy neexistoval, ale pak zase by to nedávalo
smysl. Byla si celkem jistá, že viděla jeho interakci s ostatními. Pokud ovšem
nebyli její halucinace na tak epické úrovni, že viděla lidi…
„Bethany.“ Vyrušil ji jeho tichý hlas.
Srdce se jí těžce převrátilo. „Tohle je skutečné, že?“
Jeho tvář se skroutila, jako by byl v bolestech. „Ano, je to
pravda.“
Šílení lidé pravděpodobně dělají takové věci pořád.
Ptají se svých imaginárních mimozemských kamarádů, jestli jsou
skuteční a samozřejmě řeknou ano.
Položila si ruce na tvář a pak si jimi prošla přes své rozcuchané
vlasy.
Chodili také šílení lidé se svými halucinacemi?
Protože to byla pravděpodobně jediná na hlavu postavená věc z
toho všeho.
Dawson jí položil ruku na koleno. „Nemůžu se ani přiblížit k
pochopení, čím si procházíš. Opravdu nemůžu, ale slibuju, že tohle je skutečné
a ty nejsi blázen.“ Stiskl jí nohu. „A je mi líto, že se takhle cítíš a že jsi
to zjistila takhle.“
„Neomlouvej se.“ Její hlas zněl chraplavě. „Jenom… musím toho
hodně pochopit. Myslím tím, že jsem o mimozemšťanech nikdy nepřemýšlela. Stejně
jako, jo, možná tam někde nahoře existují ale… no, nevím, jestli jsem skutečně
věřila. A ty nemůžeš být mimozemšťan.“
Pak se opět zasmála a trhla sebou.
To znělo pořádně šíleně.
„Právě jsem tě viděla… zářit, ale bylo toho víc než to. Byl jsi
světlo, že ano? Lidská forma světla-ruce a nohy stvořené ze světla.“
Dawson přikývl. „Říkáme si Luxeni. V naší pravé podobě nejsme nic
víc než světlo, ale… není to tak, jak si myslíš. Můžeš se nás dotknout-máme
formu a tvar.“
„Formu a tvar,“ zamumlala.
„Ano.“
Sklonil řasy a v tu chvíli vypadal příšerně mladý a zranitelný.
„Jsme z planety zvané Lux. Nebo spíš se tak jmenovala. Už
neexistuje. Je zničená. Ale to není ani tady ani tam. Byli jsme tady po stovky
let, pokud ne tisíce, tady a pryč.“
Žaludek se jí zkroutil. „To jsi… tak starý?“
„Ne. Ne!“ Dawson se zasmál, zvedajíc oči. „Je mi šestnáct. My-naše
rodina-jsme sem přišli, když jsme byli děti, velice mladí a stárneme jako vy.“
„Na vesmírné lodi?“
Málem se znovu zasmála, ale podařilo se jí to udržet.
Vesmírná loď-zatracená vesmírná loď.
Dobrý Bože, to bylo slovo, o kterém si myslela, že ho nikdy
nevysloví.
Tohle byla… senzace.
Dawson se posunul, sepínajíc ruce v klíně. „Nemáme vesmírnou loď.
Cestujeme ve své pravé formě. Ehm, cestujeme jako světlo. A v té formě
nedýcháme jako vy. Tak různé atmosféry, jo…“
Pokrčil rameny. „Když jsme sem přišli, tak jsme… si vybrali naši
lidskou podobu, splýváním naši DNA jistým způsobem, ale můžeme vypadat jako
kdokoliv.“
Bethany se narovnala. Tohle právě přešlo z krajiny bizarnosti[1]
do zóny soumraku. „Můžeš vypadat jako kdokoliv?“
Přikývl. „Neděláme to často, jenom když potřebujeme.“
Snažíc se to pochopit, si stáhla vlasy oběma rukama. „Fajn, takže
to, jak teď vypadáš, není skutečné?“
„Ne, tohle“ – poklepal si na hruď–“je skutečné. Jak jsem řekl,
naše DNA se rychle přizpůsobila prostředí. A vždy se narodíme ve třech–“
„Andrew a jeho sourozenci-jsou taky Luxeni?“
Když přikývl, téměř se jí ulevilo.
„Andrew roztavil ping-pongový míček!“
„Jo, vidíš, kontrolujeme věci spojené se světlem, což je teplo a
občas i oheň.“ Pořád se na ní nepodíval, ne přímo. „Nevím, proč to udělal.
Obecná populace o nás nesmí vědět. Takže je důležité, neudělat nic hloupého. A
to bylo hloupé. Sakra, co jsem udělal já, byla kolosální hloupost.“
Sledovala ho.
Teď, když opadával šok, si její mysl začala skládat věci
dohromady.
Přinejmenším teď věděla, jak může mít tak malé město šest šíleně
nádherných lidí.
Mělo ji napadnout, že v podstatě nebyli lidé.
Pak ji to udeřilo-celá ta epizoda na ledovém parkovišti.
„Co ještě dokážeš?“
Jeho rysy se sevřeli. „Skutečně bych nemněl–“
„Ale já už o tom vím, správně?“
Sklouzla z postele, posazujíc se před něj tak, že se její kolena
zatlačila do jeho.
Trhl sebou, jako kdyby byl tím kontaktem překvapený, ale nepohnul
se.
„Jakou škodu to teď může napáchat?“
Obočí mu vystřelilo. „Může to udělat spoustu problémů.“
Strach se jí krok za krokem posouval po páteři a posílal jí husí
kůži přes ramena. „Jaké?“
Otevřel ústa, ale pak potřásl hlavou. „Tak nic. Ehm, chceš vědět,
co ještě umíme? Dokážeme se rychle hýbat. Tak jsem tě zachytil na parkovišti.
Taky můžeme využít energii-naše světlo. Je celkem dost silné. Člověk by
nepřežil ránu od nás.“
Oči se jí rozšířily.
To nebyla dobrá správa, ale nemohla si představit, jak Dawson
někomu ubližuje.
Možná to byl důvod, proč se nebála.
Nebo byla jenom naivní.
„Co ještě?“
„To v podstatě kryje tuto stranu věcí.“
Věděla, že toho bylo víc a chtěla ho k tomu tématu dotlačit, ale
měla tolik jiných otázek.
„Kolik vás tu je?“
„Hodně,“ řekl a sledoval své ruce. „Většina našeho druhu žije v
koloniích. Vláda o nás ví-Ministerstvo obrany přesněji. Sledují nás.“
Dobře, teď si představila Muže v Černém.
Posazujíc se, to nechala vstřebat se.
Právě se před ní otevřel úplně jiný svět.
Takový, který podezřívala, že o něm moc lidí neví, i když s tím
má co dělat vláda.
Šílené, jak to znělo, ale cítila se… svým způsobem privilegovaná.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
„Jo, jenom to zpracovávám.“ Odmlčela se. „Proč Země?“
Dawsonův úsměv byl slabý. „Náš druh sem přicházel, odkdy po Zemi
kráčeli lidé nebo možná i déle. Určitým způsobem je pro nás známá, hádám.“
„A tví rodiče–“
„Mí rodiče jsou mrtvý,“ řekl monotónně. „Tak jako rodiče
Thompsonových.“
Hruď se jí stáhla. „Ach, to je mi líto. Nevěděla jsem.“
Chtěla se natáhnout, uklidnit ho, ale právě teď se choval, jako
kdyby se jí bál, což bylo vzhledem ke všemu zvláštní.
„Je mi to opravdu líto.“
„To je v pořádku.“ Hruď se mu nerovnoměrně zvedala. „Zemřeli,
když jsme byli děti.“
„Stejně, jak… jak jste se obešli bez rodičů? Nepodezřívali vás
lidé?“
„To je případ, kdy se změna podoby hodí. Jeden z nás předstírá,
že je rodič,“ vysvětlil. „A DOD drží střechu nad našimi hlavami a tak.“
Fascinovaně, začala chrlit stále víc otázek.
Uplynuly hodiny, kdy ho prakticky vyslýchala mezi tím, jak je
chodila kontrolovat máma.
A co kolonie? Nemluvil o nich, tak šla dál.
Ví o vás ještě nějaký člověk v okolí? Odpověď byla ne.
Jak zainteresované je DOD? Z toho, co zjistila od Dawsona, tak
hodně.
Monitorovali každý aspekt jejich životů.
Od místa, kde se rozhodli žít, na jakou školu šli, kdy požádali o
řidičský průkaz.
Další zábavní fakt byl, že nikdy neonemocní.
Žádná chřipka. Žádné běžné nachlazení. Žádná rakovina nebo
nervová choroba.
Nepotřebovali doktory.
Pokud byli ve své lidské formě zraněni, jediné co museli udělat,
je vrátit se do své pravé podoby, aby vyléčili většinu nemocí.
„Ujasněme si to,“ řekla Bethany, naklánějíc se k němu. „To pak
nemůžeš být zraněný? Ne skutečně?“
Dawson potřásl hlavou. „Můžeme se zranit. Arumové jsou naši
největší nepřátelé.“
„Kdo?“
Prošel si opakem ruky po čele. „Jsou jako my, tak nějak. Místo
toho, aby se rodili ve třech, jsou čtyři. Jsou z naší sesterské planety. A jsou
většinou ze stínu, ale jejich DNA se adaptovala jako naše. Po většinu času
vypadají jako lidé.“
„Nejsou nebezpeční?“
„Lovili nás až téměř do vyhubení, zničili naši planetu.
Následovali nás sem.“
Její hrdlo se zdálo suché. „Proč vás loví?“
„Kvůli našim schopnostem,“ vysvětlil. „Bez nich jsou slabý. Čím
víc Luxenů zabijí, tím víc schopností získají.“
„To… to je blbý.“
Pak vzhlédl, střetávajíc se s jejíma očima. „Jsou jenom jeden z
důvodů, proč musíme být kolem lidí opatrní.“
V břiše se jí vytvořil uzel. Myslela na světlo-intenzitu a teplo.
„Můžete ve vaší podobě ublížit lidem?“
„Ne-chci říct, že narušujeme elektromagnetické pole, když
používáme schopnosti. To zvyšuje jejich. Příliš moc toho může způsobit nemoc,
nervozitu nebo zvedání žaludku, ale nic trvalého. A někdy vibrujeme… nebo
hučíme.“
„To už jsem předtím cítila.“ Mírně se pousmála, vzpomínajíc na
to, jak jeho ruka pod její brněla.
Dawsonovi oči se zaleskly. „Ale kdykoliv používáme naše
schopnosti, nebo se měníme do pravé podoby, zanecháváme na lidech stopu. Jako
právě teď, máš kolem sebe slabou zář.“
„Stopu?“
„Ano,“ řekl. „Zůstáváme v místech, jako je toto nebo Petersburg,
protože tam je velká koncentrace beta křemene ve skalách. Narušuje to pole
kolem nás, zabraňujíc Arumům nás vystopovat, ale neblokuje to stopu.“
Dech si jí zadrhl, nějak věděl, kam tohle povede.
„Takže tihle Arumové můžou vidět stopu kolem mě… a najít tě přes
ni?“
„Ano.“
„Ach, Bože.“ Položila si ruku na srdce.
„Tvoje stopa je velice slabá. Nemyslím, že to bude jakýkoliv
problém.“
Zaplavila ji úleva a on se zdál, že se pokouší o úsměv.
„Cítím se hloupě, že se o tom vůbec zmiňuji, ale o tomhle nikomu
nemůžeš říct, Bethany. Nikdo to nesmí vědět.“
Pak se zasmála a věděla, že ho překvapila.
„Dawsone, nikdo by mi nevěřil.“
„I tak to nezastavilo lidi. Byli takoví, co zjistili pravdu.
Kteří viděli Luxeny v pravé podobě a snažili se o tom říct ostatním.“
Jeho oči zase dělaly tu zářící věc, jako by za zorničky bylo bílé
světlo. Hádala, že tam skutečně bylo.
„Ti lidé zmizeli.“
Led pokryl uzly v jejím žaludku. „Co tím myslíš?“
„DOD se o ně postaralo. Jak? Nevím. Ale jejich hlavní úlohou je
udržet nás v tajnosti, a ujistit se, že to nic a nikdo neohrozí.“
Trochu zastrašující, přemýšlet o tom, ale ona také chápala, proč.
Lidé by šíleli, kdyby věděli, že mimozemšťané pobíhají kolem. Mimozemšťané,
kteří mohou změnit identitu, pohybovat se tak rychle jako světlo, a spojit
jakoukoliv energii.
A na druhou stranu, člověk držící takový druh vědomostí ovládá
spoustu moci, ne snad? Pravděpodobně by byly zahrnuty peníze, pokud by někdo
šel na veřejnost s detaily.
Bethany potřásla hlavou.
I když by to nebylo správné z několika důvodů.
„Nic neřeknu, Dawsone. Vím, že přísahání, že to neudělám,
neznamená moc, ale… skutečně nechci zmizet a nechci, aby ses dostal do
průšvihu.“
Hlasně vydechl. „Věřím ti. Děkuju.“
Několik úderů srdce přešlo v tichosti, jak studovala jeho
skloněnou tvář.
Bože, byl krásný.
Jeho rysy k sobě perfektně pasovaly. Měla tušit, že se k tomu
připletla cizí DNA.
Pak si vzpomněla na jejich první telefonní rozhovor, a jak řekl,
že je z daleka.
Zábavné bylo, že jí tehdy nelhal.
Bethany skutečně nevěděla, co říct nebo si myslet.
Očividně nebyla šílená.
Dawson byl… mimozemšťan, ale bylo pro ni těžké to vidět. Ne, že
by neakceptovala, co je, ale jak se na něj dívala, vše co viděla, byl Dawson.
Dawson, který k ní promluvil v její první den, kdo jí následoval
na chodbě a vynechal hodinu, aby s ní mohl jít na oběd.
Dawson, který strávil hodiny telefonováním s ní, mluvíc, dokud
oba nezaspali jako burské oříšky.
Vše, co skutečné viděla, byl Dawson-kluk, kterému propadávala.
Zůstal klidný, zatímco na něj zírala, ale teď se odvracel, svaly
v čelisti se mu protahovali. Bethany se najednou zvedla na kolena. „Můžu se tě
dotknout? Když si ve své… pravé podobě?“
Jeho oči se prudce stočily k ní, byla to směs vířící zelené se
směsí naděje a paniky, úlevy a smutku. Také byla na jeho tváři zvláštní
něžnost, která ji tahala za srdce a díky ní vypadala tvrdší.
„Proč bys to chtěla?“
Kousla se do rtu, přemýšlejíc, jestli ho nějak urazila.
Bylo, dotýkání se ho v jeho pravé podobě, hrubé?
Odskočil od ní strašně rychle.
„Nevím. Prostě chci.“
Jeho tvář zkřížil šok. „Skutečně chceš?“
Se zatajeným dechem přikývla.
„Nemělo by to zhoršit stopu, ale…“
Stejně se zvedl na kolena a zavřel oči. O sekundu později
vybledl. Jeho oblečení, obrys pod ním, to vše se jednoduše vytratilo, ale
rychle bylo nahrazeno bílým světlem, které lemovala modrá.
Natáhl jednu ruku, z které se vyformovali prsty. Pět prstů.
Stejné jako její.
Bethin pohled se zvedl a jeho hlava se naklonila do strany,
čekajíc.
Jeho světlo osvětlilo celou místnost.
Vyzařovalo z něj teplo.
Bylo zvláštní tohle vidět a on byl nádherný.
Tak nádherný až měla v očích slzy, což neměla vůbec na svědomí
intenzita světla.
Se srdcem v krku natáhla ruku. Když její prsty přejeli světlem,
její rukou přejel slabý elektrický šok a pak zacítila slabé vibrování.
Její prsty sevřeli ty jeho-a bylo to cítit stejně. Teple. Hebce.
Silně. Byla to Dawsonova ruka.
Jenom vypadala jinak.
Bethany se posunula blíž, dávajíc si pozor, aby ho nevystrašila.
„Můžu se dotknout dalších částí tebe?“
Po chvíli přikývl.
Pak ji to udeřilo. „Nemůžeš se mnou v téhle formě mluvit, nebo
ano?“
Dawson potřásl hlavou.
„To je smutné.“
Ale pak položila ruku tam, kde předpokládala, že má hruď a jeho
světlo zapulsovalo.
Místností se ozvalo zvláštní praskání, jako vyhozené zásuvky.
Pocit hučení se převalil přes její ruku, připomínajíc jí tlačení sekačky na
trávu.
Její ruka sklouzla a světlo bylo ještě silnější. Začala se
usmívat, ale pak si uvědomila, že ho osahávala a no, to bylo trapné. Odtahujíc
ruku doufala, že si nevšiml její ruměnec.
Dawson sklonil ruku a světlo se ztlumilo. Jako předtím vybledl a
vzal si formu, která jí byla známá s džíny a tak.
„Ahoj,“ řekl.
„Krásný,“ vyhrkla. „Jsi krásný.“
Oči se mu rozšířily a Bethany se začala cítit trochu hloupě.
„Myslím tím, co jsi, není nic… špatného.“
„Díky.“
Přikývla. „Tvé tajemství je u mě v bezpečí. Slibuju. Nemusíš se
ničeho bát.“
„Takže jsi v pořádku?“
„Všechno je v pořádku,“ zašeptala, stále omráčená krásou jeho
pravé formy.
„Dobře.“ Usmál se, ale vyznělo to falešně, jak vstal a přecházel
si rukou přes stehna. „Nedokážeš si představit, jak jsem vděčný, že to chápeš a
neboj se, taky chápu.“
Zamračila se. „Chápeš čemu?“
„Že mě už… takhle nechceš vidět.“
Nastala pauza, když se lekla.
„Vím, že mě pravděpodobně nenávidíš za předstírání, že jsem
člověk a za to líbání. Bylo to špatné. A pravděpodobně si mnou znechucená.
Poté, co stopa vybledne, nechám tě jít. Přísahám. Ale teď potřebuju zůstat
blízko u tebe, jenom abychom byli opatrní. Nechci, aby sis dělala starosti.
Pravděpodobnost, že tě najde nějaký Arum, je mizivá.“
„Páni. Počkej.“ Bethany se postavila, srdce v její hrudi znovu
bušilo. „Dawsone, proč bych měla být znechucená, nebo bych tě měla nenávidět?“
Věnoval jí jemný pohled.
„Co?“
Potřásla hlavou.
„Jsem mimozemšťan.“ řekl to pokorně.
„Ale pořád jsi Dawson, ne? Myslím tím, chápu, že jsi, kdo jsi,
ale pořád jsi Dawson.“ Odmlčela se nabírajíc odvahu, aby to ze sebe všechno
vysypala. „Pořád jsi kluk, kterého mám ráda. A pokud-pokud mě máš stále rád,
pak nechápu, jaký je problém.“
Zarazil se a byla si celkem jistá, že přestal dýchat. A ona se to
snažila nevnímat nebo se nevystrašit, protože to by právě teď moc nepomohlo.
Dawson na ní jenom zíral.
Ach, možná to všechno pochopila špatně?
A líbání taky?
„Myslím tím, pokud mě máš stále rád? Nevím, o jaký druh pravidel
jde nebo–“
Zmenšil vzdálenost mezi nimi tak rychle, že ho ani neviděla se
pohnout.
V jednu sekundu tam stál, škubl sebou a vzápětí byla v jeho
náručí, hlavu měl pohřbenou v jejích vlasech. Omotala mu ruce kolem krku a
držela ho. V krku se jí tvořil knedlík. Slzy ji pálily v očích. Napadlo ji, jak
neuvěřitelně osamělé muselo být, žít mezi lidmi, ale nikdy skutečně nebýt
jejich součástí.
„Bethany,“ zamumlal a zhluboka se nadechl. „Nemáš ani ponětí, co
to… pro mě znamená.“
Přitulila se blíž a vdechovala jeho svěží vůni, držela ho
pevněji. Nebylo tam místo pro žádná slova.
„Přemýšlím,“ řekl drsným hlasem.
„O…?“
„Ty. Já. Spolu. Jak chodit spolu, být spolu.“ Chvíli bylo ticho,
a pak se zasmál. „Páni. To byl pravděpodobně ten nejubožejší pokus vůbec v
ptaní se, jestli bys nechtěla být moje přítelkyně.“
Bethino srdce se zrychlilo. Ubohé, nebo ne, byla sekundu před
omdlením.
„Chceš být můj kluk?“
Přikývl a její dech se změnil v malé zalapání.
„No, teď se mnou svým způsobem musíš být.“
Zvedajíc hlavu se na něj zazubila. „Vím, tvé velké, špinavé
tajemství.“
Dawson se zasmál a jeho oči svítily. „Ach, takže vydírání?“
Když přikývla, sklonil se a přitiskl svou hlavu na její čelo. „Ale
teď vážně, Chci to-chci tě.“ Dřívější trapnost byla z jeho hlasu pryč. Byl teď
celý naléhavý a umíněný. „Víc, než jsem kdy chtěl cokoliv. Takže, jo, chci být
s tebou.“
Nic na tomto světe, nemohlo zastavit její úsměv.
„Vážně, ale opravdu vážně se mi líbí, jak to zní.“
Bethany znala pravdu a věděla, jak moc riskoval, ale v jeho
náručí byla a vždy bude Dawsonova.
děkuju za kapitolu
OdpovědětVymazatVdaka
OdpovědětVymazatĎakujem 😊
OdpovědětVymazat