Shadows - 12. kapitola

Překlad: Viki
Kor.: Majuš

Jízda domů byla pro Dawsona rozmazaná.

Dokonce si nepamatoval, že zaparkoval auto a zamířil nahoru.

Ležící v posteli, se díval na strop. Jeho myšlenky závodily a valily se jedna po druhé.

Už se hodil do své skutečné podoby.

Svatá dobroto na cracku.

On se fakt změnil před ní.

Nebyli tu žádné slova.

Nikdy v životě se mu to nestalo.

Ale ona nebyla vyděšená.

Bože, ne, ona ho vlastně přijala.

Bylo to jiné než od UFO fanatiků, a to Dawson nečekal od žádného člověka.

Vytáhl si mobil z kapsy, poslal jí rychle textovku, ptajíc se, jestli je v pořádku.

Odpověď mu přišla okamžitě.

Pak mu telefon zapípal znovu.

Uvidíme se zítra?

S úsměvem, který se mu šířil přes obličej, pravděpodobně vypadal jako hloupý sob, ale bylo mu to jedno.

Odpověděl zpět, řekl jí ano a pak položil mobil na noční stolek. Ani o vteřinu později, se otevřeli dveře jeho pokoje, a Dee strčila hlavu dovnitř.

„Ahoj,“ řekla. „Můžu dál?“ „Jasně.“ Dawson se posadil. „Co se děje?“ Dee se posadila na židli u psacího stolu a složila si štíhlé ruce. „Daemon šel dnes po Arumovi. Byl blízko restaurace.“

Dawsonův hrudník se sevřel.

Bethany.

Možná ho přijala, ale sakra, jak mohl zapomenout na stopu?

„Je Daemon v pořádku?“

„Trochu potlučený, ale bude v pořádku.“ Chvíli bylo ticho a pak povzdech. „Daemon bude vždycky v pořádku. Víš, jaký je.“

Jo, Daemon byl zpropadený stroj. „Nech mě hádat, že je teď tam venku a loví znovu Aruma?“ Přikývla. „Byl jsi s Bethany?“ „Poflakoval jsem se v jejím domě, setkal se s jejími rodiči.“ „To zní vážně,“ zašeptala.

Vážně jako mimozemská invaze, pomyslel si.

Zkřížil si kotníky a přimhouřil oči. „Jsi v pořádku?“ Dee se v mžiku zvedla ze židle a objevila se u nohou postele, kolena zastrčila k hrudi. „Jsem v pohodě. Jen jsi mi chyběl. Daemon je nudný.“ Zasmál se. „Daemon je víc vzrušující, než jsem já.“ Nakrčila nos. „Cokoliv. Takže Bethany… je to vážné ne? Setkání s rodiči? To si předtím nikdy nedělal.“ On a Dee měli blízký vztah. Ačkoliv mnoho detailů o jeho spojení chyběly, Dee o něm věděla, všechno. A on jí absolutně věřil.

„Moc se mi líbí,“ řekl nakonec a zavřel oči. „Je úžasná.“

Dee hned neodpověděla, ale on věděl, co si myslí.

Bethany mohla být úžasná, dokonce dokonalá, ale na tom nezáleželo.

Mimozemšťané a lidé se neslučovali.

„Dawsone–“ „Ona to ví.“

Řekl to potichu, ale ty dvě slova byli jako jaderná bomba.

„Co?“ Zaječela Dee.

Dawson sebou trhl.

Když otevřel oči, stála rovně na posteli, oči vytřeštěné a ruce se jí třásly.

Dawson se posadil. „Dee, to je v pohodě.“ „Jak to může být v pořádku? Lidé o nás nemohou vědět! A co DOD a–“

„Dee, sedni si a vzchop se. Dobře?“

Počkal, až se posadí zpátky. Celé její tělo vibrovalo. Stávalo se to pokaždé, když byla vzrušená nebo rozrušená.

„Neřekl jsem jí to schválně.“ Naklonila hlavu na stranu. „Jak si to omylem nechal proklouznout? „Ach, mimochodem, jsem mimozemšťan. Pojďme se líbat.“

Ehm, brala to odzadu.

„Co se stalo?“ Zeptala se.

„Nejsem si jistý, jestli chceš vědět podrobnosti.“

„Už jste měli sex? Protože to je skoro jediná věc, kterou bys mi neřekl, čehož si vážím, a na druhou stranu, neodpověděl si na mou otázku. Bylo to hrubé.“

„Ne, neměli jsme sex.“ Dusil se smíchem. „Bože, Dee…“

Protočila oči. „Tak co se stalo?“

Třel si spánky a podíval se na dveře. „Bethany a já jsme se líbali a stalo se něco, co se ještě nikdy nestalo.“

Dee se opřela. Vrcholní pohled znechucení zahalil její hezkou tvář. „Ehm, fuj, pokuj je to o jakémkoliv předčasném–“

„Ach můj Bože, buď zticha a poslouchej, jo?“ Prohrábl si rukou vlasy. „Líbali jsme se a ztratil jsem kontrolu nad mou lidskou formou. Rozsvítil jsem se jako zatracený vánoční strom.“ Jeho sestře spadla čelist. „Nekecej…“ „Jo, a ona mě viděla. Musel jsem jí to říct, protože nevím, jak bych to mohl po tom schovat.“ Dee několikrát zamrkala. „Počkej. Přetočme si to. Ztratil jsi kontrolu, protože jste se líbali?“ „Jo.“

„Páni.“ Další emoce smyla znechucení. Něco, co nedokázal zařadit, a pravděpodobně ani nechtěl. „Musíš ji mít opravdu rád.“ „To mám.“ Dawson se pak usmál, nemohl si pomoct. Byl to takový ňouma.

„Nikdy jsem se takhle nelíbala.“ Usmál se. „Radši se takhle nelíbej. A nechci o tom slyšet, pokud se to stane.“ „Hej, to je péče a sdílení času, ne?“

„Ne.“ Mávla rukou, odbývající ho. „Co udělala?“

Dawson jí vysvětlil, jak dobře to Bethany zvládla, jakmile se přenesla přes očekávaný šok. Oči jeho sestry naplnil respekt. Každý Luxen by dokázal ocenit lidské porozumění udržet to v tajnosti a pokud věřil, že to Bethany udělá, Dee vypadala, že tomu věří.

„Počkej. Svítí?“ To poslední zašeptala, jako kdyby říct to nahlas, znamenalo nějaký druh hříchu.

Dawson přikývl. „Trochu.“

„Ach, člověče. Daemon tě zabije.“

„Díky. To pomohlo Dee.“

„Promiň.“ Zvedla ruce. „Ale jakmile ji uvidí, jo, nebude to dobré.“

Dawson se opřel o čelo postele a přecházel si rukama po obličeji.

Sakra, to není dobré.

Ani zdaleka.

Kdo se staral o to, že ho Daemon zabije?

Bethany zářila.

Nechal na ni svou pověstnou značku.

A to k jejímu prahu přitáhne Arumy.

****

Zírajíc v neděli na bílý kousek plátna držela Bethany v jedné ruce štětec, zatímco její druhá ruka byla zaneprázdněná přecházením po rtech-těch, které se dotýkaly Dawsona.

Sakra, políbil ji, jako kdyby hladověl, zanechávaje ji v závratích a bez dechu.

Odešel před chvílí, těsně před večeří.

Už se nepolíbili.

Vysvětlujíc, že chce počkat, dokud stopa nevybledne před tím, než se o to znovu pokusí, jejich čas spolu byl Disney kanál-přístupný.

Ale hodně se mazlili a to bylo stejně dobré jako líbání, v její knize.

Jen být vedle něj, s jeho rukama kolem ní, rozbušilo její srdce a její nervová zakončený vypalovali vlevo i vpravo.

Kupodivu, po celý čas co s ním byla, skutečně nepřemýšlela o tom, co byl.

Samozřejmě, teď když byl pryč, na to nemohla přestat myslet.

Dawson byl mimozemšťan.

Celé město bylo s nimi osídlené, očividně.

Všechno to bylo… jako z jiného světa.

Bethany se ušklíbla.

Položila štětec zpět na malý stolek postavený oproti jejímu prádelníku a postavila se. Přesouvajíc se k oknu, odtáhla tenký závěs stranou.

Úsvit obarvil holé stromy na šedé.

Opírajíc si zrudlé čelo o chladné sklo, zavřela oči.

Pokoj-všechno-bez něj bylo cítit chladně.

Muselo to být teplem, které vyzařoval.

Nebo to bylo jednoduše jím, a jak se s ním cítila.

Dívčí melodrama, ale byla to pravda.

Odstrkujíc se od okna, odolávala nutkání poslat mu textovku nebo mu zavolat.

Ale bála se o něj.

Dnes řekne Daemonovi, že ona to ví.

Pokud ne, tak zítra kolem ní Daemon uvidí stopu.

Je lepší, když vybouchne v soukromí jejich domu než uprostřed třídy angličtiny.

Skutečně doufala, že Daemon nezabije Dawsona.

Ten kluk jí přirostl k srdci.

Snažící se nestát závislou, se přinutila vyjít z pokoje, pryč od telefonu.

V přízemí byla její máma v kuchyni.

Jaké velké překvapení.

Táta seděl za stolem, koukajíc na nějaké dokumenty, zatímco Phillip měnil své mac’n‘ sýr do prstového jídla-na kaši.

Vyhnula se mu a šla do obývacího pokoje.

Její táta zvýraznil část dokumentu. „Koukněme se, kdo konečně vyšel ze svého pokoje a přidal se k nám v obýváku.“

Bethany udělala obličej. „Ha. Ha.“

Její máma se při sporáku otočila, v ruce držela plech plný sušenek.

„Zlato, můžeš zkontrolovat svého strýčka a kouknout se, jestli nechce něco k jídlu nebo pití?“

„Jasně.“ Otočila se a zamířila do obýváku.

Strýc Will seděl strnule na gauči, vypadajíc vyčerpaně.

Dny před léčbou byly vždy nejhorší.

Z toho, co Bethany zachytila, léky, které mu podávají s medicínou, se rychle rozpouštějí.

„Slyšel jsem tvou mámu,“ řekl, než mohla co i jen pípnout.

Jeho hlas byl slabý a chraplavý.

„Když mám žízeň, vím, kde je lednička.“

Bethany se soustředila na televizi.

Právě byl jeden z filmů Kmotr.

„Můžu ti přinést–“

„Jsem v pořádku.“ Mávl rukou. Vypadala bílá a tenká jako papír. „Posaď se. Nikdy jsem se nedostal k tomu, že si s tebou skutečně promluvím.“

Mluvení se strýčkem byla poslední věc, kterou chtěla dělat a za to se cítila příšerně.

Ale nikdy nevěděla, co říct.

Strýc Will rád předstíral, že neklepal smrti na dveře a Bethany byla v menších rozhovorech příšerná.

Vyhýbání se jeho nemoci, bylo, jako ignorování obří opice, lozící po zdech a házející banány. Sedla si do křesla a zasunula nohy pod sebe, když zoufale hledala slova.

Naštěstí začal konverzaci strýc Will.

„Takže, jak dlouho se s tím klukem vídáš?“

Ústa se jí otevřela dokořán.

Dobře, tak možná neměla takové štěstí.

Poté, co Dawson odešel, ji její rodiče zpovídali o něm.

Znovu. „Jsme… jenom přátelé.“

„Skutečně? Já ne…“

Jeho slova skončila v tělo drásajícím kašli.

Nemožné, jak se to zdálo, byl ještě bělejší.

Když ta episoda skončila, zavřel oči a odkašlal si.

„Ještě jsem ho neviděl se žádnou jinou holkou. Jeho… rodina drží pohromadě.“

Ach, chlape, strýc Will neměl ani ponětí. „Jo, vypadají, že jsou si blízcí.“

„Jsou to dobré děti, hádám. Nikdy se nedostanou do potíží.“

Pohrával si s pestrobarevnou dekou, kterou měl omotanou kolem noh.

Jejich obrys byl tenký.

„I když je nedokážu rozlišit. Který tady byl?“

Bylo to pro ni zábavné-jak je nikdo nedokázal rozeznat.

„Byl to Dawson.“

Přikývl. „Ach, Dawson… dobrá volba.“

Zamračila se. „Znáš ho?“

Potřásl hlavou.

„Vlastně ne, ale vypadá přátelštější z těch dvou… kdykoliv je vidím ve městě. Byla jsi v jeho domě? Střetla se s jeho rodiči?“

Její zamračení se prohloubilo, když se dívala na televizi.

Samozřejmě, že její strýc zajímá ochrannou roli, ale bylo jí nepříjemně z otázek o Dawsonovi. Okamžitá, téměř iracionální potřeba chránit ho a jejich tajemství se vyhrnula na povrch.

„Pracují hodně mimo město, ale pár krát jsem je slyšela na telefonu.“

„Hm.“

Will zvedl dálkové ovládání, signalizující konec jejich konverzace.

Díky Bohu.

Následovalo blahoslavené ticho, a když už tam nemohla sedět ani o minutu déle, omluvila se a šla zpátky nahoru.

A samozřejmě přímo k telefonu.

Nebyla modlící se typ, a modlit se, aby jeden bratr nezabil toho druhého, se zdálo špatné na tak mnoha úrovních, ale může vyslovit malou modlitbu.

Dawson se cítil, jako by se chystal jít před popravčí četu.

A ono to bylo něco takového. Vycouval ze statku, strkajíc si ruce do kapes. Bez vědomí Bethany, ještě ve skutečnosti neodešel. Pouze zaparkoval auto před svým domem a přišel zpět. V Bethanyině ložnici svítilo světlo. Chtěl počkat, jestli ji zahlédne, ale pak se obrátil k dohlížení na ni jako úplný stopař. Bethany byla právě teď doma v bezpečí.

 V stínech nebyl skrytý žádný Arum a záře byla tak slabá, že by ji nemuseli ani vycítit. Takže nebyl důvod, aby tábořil blízko jejího domu.

A potřeboval jít domů a promluvit si s Daemonem. Otočil se, šel hlouběji do lesa, a když si byl jistý, že by nikdo nemohl vidět jeho světlo, přešel do své pravé podoby a vzlétl, děsil se toho, co bude, když bude dole. O dvě minuty později, když byl na své příjezdové cestě, nechal světlo, ať zmizí, dokud vypadal jako každý jiný člověk.

Táhnouc nohy, otevřel přední dveře.

Ve vstupní hale byla tma, a když zastavil, zamračil se.

Celým domem se otřásala hudba. Text písně „Whoomp! Tam to je.“ duněl z reproduktorů. Předtím, než vstoupil do obýváku, věděl, že Daemon poslouchal jeden z těch televizních kanálů, které nehráli nic, pouze hudbu. Roztažený přes gauč s rukama za hlavou, Daemon pohyboval holýma nohama v dokonalé synchronizaci s písničkou.

Dawson zvedl obočí.

 „Whoomp. Tam to je?“

 „Co?“ Naklonil hlavu k Dawsonovi, usmívajíc se.

 „Líbí se mi ta píseň.“

„Máš tak pochybný hudební vkus.“

„Nechovej nenávist.“ Posadil se jedním plynulým pohybem, pokládajíc nohy na podlahu.

 „Kde jsi byl celý den?“

 „Kde je Dee?“ Zeptal se místo toho, aby odpověděl na otázku. Daemon mávl rukou a kanály se rychle přepnuli.

 „Ve své ložnici.“

„Aha.“ Pravděpodobnost, že ho Daemon zabije s jejich sestrou doma, byla malá. Dobré zprávy.

 „Jasně.“ S povzdechem se posadil na opěradlo křesla. „Potřebuji ti něco říct, ale musíš mi slíbit, že se nerozzlobíš.“ Daemon k němu pomalu otočil hlavu, zúžil oči.

Televizor zastavil na zlaté oldies stanici. Začala hrát píseň „Chantilly Lace“. „Kdykoliv někdo začne rozhovor takto, jsem si jistý, že se rozzlobím.“ Ach, dobrý postřeh.

 „Jde o Beth.“ Tvář jeho bratra potemněla.

„Včera jsem se šel podívat k ní domů,“ pokračoval.

 „A něco se stalo.“ Stále žádná odezva od jeho bratra.

Klidný Daemon byl asi Daemon, který se chystal vybouchnout.

„Nevím, jak se to stalo nebo proč, ale stalo se to. Líbali jsme se… a já jsem ztratil svou lidskou podobu.“ Daemon se zhluboka nadechl a začal vstávat, ale zarazil se.

„Ježíš…“

„To zanechalo na ní slabé stopy.“

A přichází ta špatná část.

„Zná ​​pravdu.“ Švihem byl Daemon nahoře a v jeho obličeji ve zlomku sekundy.

 „To myslíš vážně?“ Dawson se setkal s tvrdým pohledem svého bratra. „Nemyslím, že bych žertoval o něčem takovém.“ „A já jsem si nemyslel, že by si byl tak zatraceně neopatrný, Dawsone!“ Daemon zablikal a objevil se ona druhé straně pokoje, s pevnou páteří a napjatými rameny.

 „Zatraceně!“

„Nechtěl jsem, aby se to stalo.“ Dawson převzal celkovou zodpovědnost za svou chybu, ale stále tu bylo něco na Daemonovi, proč se cítil jako dítě, stojící před naštvanými rodiči.“Rozsvítit ji bylo tou poslední věcí, co jsem chtěl udělat, ale bylo to, jako bych jí to pak nemohl říct. Dokonale chápe, že to nikdo nemůže vědět. Neřekne to…“

„A ty jí věříš?“

„Ano, věřím.“ Daemonovy oči se rozšířily.

 „A jen proto, že ty jí věříš, zbytek nás bude s tím v pořádku?“ „Vím, že je tu mnoho otázek, ale Bethany by to nikdy nikomu neřekla.“ Daemon vyštěkl studeným smíchem.

 „Bože, ty jsi hloupý, brácho, opravdu hloupý.“ Rozžhavená vlna cestovala jeho páteří.

„Nejsem hloupý.“

„Dovoluji si nesouhlasit,“ zavrčel jeho bratr.

Dawsonovy ruce se otevřely a zavřely.

„Chápu, že si zklamaný, že jsem označil Bethany a to, že se dozvěděla pravdu, je hrubou ohavností vůči vám, ale nechtěl jsem to udělat.“

„Vím, že jsi nechtěl, ale to nic nemění na skutečnosti, že se to stalo.“ Daemon se opřel o zeď a zvedl bradu směrem nahoru.

Vyzařovalo z něj napětí a Dawson věděl, že se pokoušel přijít na to, jak tento problém vyřešit. To je to, co Daemon dělal. Napravoval věci. Ze zadní části Daemonova krku vyšel hluboký zvuk. „Takže si ji políbil a tohle se stalo?“

„Jo, trapný, já vím.“ Jedna strana jeho rtů sebou škubla.

 „A stopa je slabá?“ Když ho Dawson ujistil, Daemon sklonil bradu. „Dobře. Budeš se muset od ní držet dál.“

„Cože?“ „Možná si nerozuměl anglicky, co jsem řekl.“ Daemonovy oči vzplanuly hněvem.

 „Musíš se jí vyhýbat!“ To byla nejchytřejší věc, co by mohl udělat. Nechat Bethany samotnou. Ale kyselá chuť mu naplnila ústa. Představoval si sebe, že s ní už nikdy znovu nepromluví, nebo její dotek na jeho pokožce, jako by byl příliš těsný.

 „Co když nemůžu?“ Zeptal se, dívajíc se pryč, když se Daemon zamračil.

Jeho bratr zaklel.

„Děláš si srandu? Není to těžké. Ty. Zůstaneš. Dál. Od. Ní.“ Jako kdyby to bylo tak snadné. Daemon nechápal.

 „Ale ona teď září. Nic vážného, ​​ale je tam v okolí Arum a ona není v bezpečí.“

„Možná jsi měl na to myslet předtím, než si jí rozzářil zadek.“ Dawson se otočil ke svému bratrovi, zužující oči. Hněv způsobil, že jeho tělesné teplo stoupalo k raketě.

 „Tak? Je to tak? Tebe vůbec nezajímá, zda jí ublíží?“ „Zajímá mě, jestli ublíží tobě.“ Daemon udělal krok vpřed, ruce zaťaté v pěst.

„Zajímá mě, jestli ublíží Dee. Tato dívka, tak jak nevychovaně to zní, pro mě nic neznamená.“ Dawson se podíval na svého bratra, zachycujíc ostré oči a rysy totožné s jeho vlastními. Směšné, jak mu někdy Daemon připadal jako úplný cizinec.

„Mluvíš stejně špatně jako Andrew.“

 „Cokoliv chlape.“ Daemon kráčel přes místnost, popadl shozený polštář.

„Nejsem tady na to, abych nenáviděl lidi.

Čelím skutečnosti.“ Načechral polštář předtím, než ho hodil zpátky na gauč. „Je zřejmé, že k ní něco cítíš. Něco víc, než to, co jsi cítil předtím.“ No, o tom není pochyb. Nikdy předtím neztratil svou formu před lidskou dívkou. A když si vzpomněl na Beth, ano, nikdy nic takového necítil.

„A kvůli tomu, musíš zůstat od ní daleko,“ řekl Daemon, jako by jeho slovo bylo zákonem. Zastavil se před Dawsonem, skládajíc si ruce.

 „Půjdu k Matthewovi a vysvětlím mu, co se stalo.“ Dawsonova záda se narovnala.

„Ne.“ Daemon se zhluboka nadechl.

„Matthew musí vědět, co jsi udělal.“

 „Pokud půjdeš k Matthewovi, on půjde za DOD a oni vezmou Bethany pryč.“ Když Daemon otevřel ústa, Dawson vykročil vpřed.

 „A neopovažuj se říct, že tě to nezajímá.“

„Žádáš příliš mnoho!“ Daemon vybuchl.

„Musím varovat ostatní v případě, že se tvoje přítelkyně rozhodne jít do Národního Tazatele a poukázat na nás.“ „Nepůjde.“ Deein tichý hlas se vetřel z vrcholu schodiště. Bratři se k ní otočili.

 „Pokud Dawson věří, že Bethany zůstane ticho, pak mu věřím.“

 „Nepomáháš tady,“ Daemon odsekl.

Ignorovala ho. „Pořád to ale musíme říct ostatním, Dawsone, protože mají právo být připraveni. Měli by to vědět, zejména pokud vidí její stopu, ale Daemon může přesvědčit Matthewa, aby nešel za DOD nebo za Staršími.“

„Toto není Daemonův problém,“ namítl.

 „Je můj, Já bych měl…“ „Pokud se jedná o tebe, je to můj problém.“ Netrpělivost se plížila do Daemonových rysů. Hanba vzrůstala uvnitř Dawsona jako ošklivý chomáč kouře.

„Já nejsem dítě, sakra. Jsi starší pouze o pár minut! To ti nedává právo…“

 „Vím.“ Daemon si promnul čelo, jako by ho bolela hlava. „Nechci se k tobě chovat jako k dítěti, ale sakra, Dawsone, víš, co musíš udělat.“ Dee se objevila mezi nimi, s rukama v bok a otočila se k Daemonovi.

„Musíš v tomto Dawsonovi věřit.“ Výraz na tváři Daemona říkal, že by raději strčil hlavu do mlýnku na maso.

 „To je šílené.“ Daemon ustoupil, položil si hřbety svých rukou na čelo. „Dobře. Mám tvoje… třeba se ujistit, že je v bezpečí pokud má stopu, a ano, možná nebude kecat, ale pak nemůžeš riskovat, že se něco takového stane znovu.“ „Vím se kontrolovat,“ řekl Dawson.

„Ach, co sakra…“ „Nežádej ode mne, abych se jí vzdal dříve, než ji opravdu poznám.“ Jakmile tato slova opustila jeho pusu, jeho vůle byla kovaná cementem a bunkrem nukleárních bomb.

„Protože se ti nebude líbit moje odpověď.“ Daemon zamrkal, jako by byl ohromen. A to pak udeřilo Dawsona, že i když si většinou dělal věci po svém, nikdy se opravdu nepostavil proti svému bratrovi.

Dokonce i Dee vypadala překvapeně.

 „To nemůžeš myslet vážně,“ řekl Daemon pevným hlasem. „Myslím.“

„Ach, pro lásku všech lidských dětí, jsi idiot.“ Daemon vystřelil přes místnost, šel k němu do těsné blízkosti.

„Takže „ji poznáš“ a pak se do ní zamiluješ.“ Vyplivl to poslední slovo, jako by spolkl nehty.

„Co potom? Budeš se snažit zůstat s ní? Oženit se? Mít malý dům s bílým laťkovým plotem, plus dvě až pět dětí?“ Bože, tak daleko nemyslel.

 „Možná. A možná ne.“ „Jo, dej mi vědět, jak to šlo s DOD.“ Byla tam šance, že Dawson půjde rozbít zábradlí.

„Není to nemožné. Nic není.“ Znovu, šok vystřelil přes Daemonův obličej a pak jeho výraz ztvrdl.

„Riskuješ být vyvržencem! Ještě horší je, že riskuješ svou sestru, pokud se to stane znovu.“

 „Daemone,“ Dee protestovala, v očích se jí třpytily neprolité slzy. „Neházej to na něj.“ Daemonova pokožka od hněvu ztmavla. Jeho oči začaly zářit.

„Ne. Musí pochopit, co udělal. Bethany by mohla přivést Aruma přímo sem. A Bůh ví, co udělá DOD, když zjistí, že ona to ví. Tak mi řekni, stojí Bethany za to?“ Dawson se nenáviděl za to, co se chystal říct a člověče, byla to sobecky hnusná věc, ale byla to pravda.

 „Ano, stojí za to.“