SH - 10. kapitola

Překlad: Marta

Jeli jsme asi třicet minut – neměla jsem ponětí kam. Nikdy jsem nebyla dobrá v orientaci, takže jsem seděla a užívala si výhled. Pole a pole kypící zelení a žlutou barvou, kukuřičná a pšeničná pole dominovaly výhledu. Modré nebe se táhlo na míle daleko a nadýchané obláčky se potulovaly líně v odpoledním slunci. Bylo to úžasné.

Rome umístil ruku na mé koleno, když jsme nasedli a ještě jí neodstranil. Čas od času jsem na sobě cítila jeho pohled a přemýšlela jsem, co si myslí. Doufala jsem, že jen dobré věci.

Vyhodil blinkr a odbočili jsme na dlouhou příjezdovou cestu. „Téměř jsme tam.“ Oznámil.

„Kde tam?“

„Jen někde, kam rád chodím, když chci být sám.“

Rome to vzal prudce do leva a táhl se po hrbolaté štěrkové cestě. Cestovali jsme asi dvě míle, když mi do výhledu přišel obrovský křišťálově-modrý potok obklopený vysokými stromy a pestrobarevnými květinami.  Bylo to jednoduše překrásné.

„Můj Bože, Rome, to je úžasné,“ uvedla  jsem, poblázněná pohledem přede mnou.

Poklepal mi na nohu a zastavil vůz za velkým dubem. Otevřel dveře řidiče a obešel auto, aby mě pustil ven. Seskočila jsem dolů a vzala ho za nabízenou ruku, když jsme se vydali za zvukem tekoucí vody. Na břehu mě stáhl dolů posadit se vedle něj na měkký travnatý okraj.

Ptáci zpívali vysoko v korunách stromů, cvrčci cvrlikali, vzduch byl teplý a nehnutý. Nemyslím si, že bych někdy zažila větší pocit míru. Romeo se na mě díval, jak obdivuji okolí, se spokojeným výrazem.

„Ok, teď mi vážně řekni, proč jsme tady. Je to pravděpodobně nejkrásnější místo na zemi.“

Zaváhal. „Je to potok na konci pozemku mých rodičů.“

„To je pozemek tvých rodičů?“

Přikývl stroze, čelist se mu napínala.

Prudce jsem se rozhlédla okolo, všímajíc si akrů a akrů svěží země. Otočila jsem se zpátky na Roma a zeptala se, „Vlastní všechno tohle?“

Natáhl si nohy na zem a rukama přeběhl po obličeji, mumlajíc, „je to plantáž, Mol.“

Ztichla jsem. „Plantáž? Tvoji rodiče vlastní celou plantáž?“ přelétla jsem očima okolo, abych našla dům. Byl pěkně z dohledu.

Opřel se o loket, válcujíc stéblo suché trávy mezi prstama. „Uklidni se, nebudou vědět, že jsme tady. Chodím sem celou dobu, Mol. To je místo, kam se chodím dostat od toho všeho.“

Uvolnila jsem se trošku a povzdechla si, vrtíc hlavou.

„Co?“ zeptal se mě Rome se zamračením.

„Tohle. Ty. Plantáž. Jsme z kompletně rozdílných světů.“ Ukázala jsem na zvlněné pole bílých chomáčků bavlny, srovnávajíc to v mé hlavě s úzkými dlážděnými ulicemi mého domova v dětství.

Romeo se natáhl pro mou nataženou ruku a přitáhl si ji k teplým rtům. „To nejsem já, věř mi. Kdybys jen věděla… To všechno patří k mým rodičům, ne mě. Já jsem jen sám já a ty jsi jen ty, Romeo a Molly Juliet.“ Naklonil hlavu na stranu. „Pojď sem.“ Přitáhl si mě za paži.

Naklonila jsem se dopředu, opírajíc vrchní část těla na předloktí.  Rome na mě zíral. „Nemůžu uvěřit, jak krásně vypadáš s těma čočkama. Tvoje oči mají zvláštní zlatou barvu…pokouším se opravdu tvrdě přestat myslet na dotýkání se tě způsobem jakým chci.

Zrudla jsem a přiložila si palec ke rtu. Sledoval každý můj pohyb.

„Můžeš se mě dotýkat, jeslti chceš.“ Řekla jsem nervózně.

Jeho temné oči zazářily touhou a jeho víčka klesla. „Nezahrávej si s ohněm, Shakespearová. Je to příliš mnoho, aby se s tím malá krásná angličanka vyrovnala.“

„Co na to mám říct…? Vezmu to riziko.“

„Mol…“ vyhrožoval zasyčením.

Pomalu jsem se plazila k jeho položenému tělu, ruce a kolena mi křupaly proti vysušené trávě.

Jeho oči nabývaly na divokosti, když jsem se k němu blížila. „Mol….“ Jeho hrozba byla těžší tentokrát. Ačkoliv mě to nijak nezastavilo. Dělal mě troufalejší.

Dostala jsem se k němu a podívala se přímo do tůně jeho tmavých očí, moje přísná pouta sebekontroly se s prasknutím uvolnila, jak jsem prudce propadala do Romeovo temnoty a nebezpečí.

Hbité ruce se pohnuly a rozprostřely se na mých nahých  stehnech, až k okraji zelených šatů,sunouc se těsně pod kalhotky. Romeovo mozolnaté dlaně běžely nahoru a dolů po mých nohou, nabírajíc výšku s každým pohlazením. Sklonila jsem se a opatrně se otřela rty o jeho. Romeo mi dovolil, abych udávala tempo, když jsem okusovala jeho rty, běžíc špičkou jazyka podél jeho rtů.

Věděla jsem, že jsem  testovala jeho hranice, dívajíc se jak daleko mě nechá Romeo zajít. Zavrčel a opřel se o má stehna, roztahujíc je o zlomek víc, pohybujíc se stále blíže k mému jádru. Přitiskla jsem dál svá ústa na jeho, ale stále ne tak, jak to chtěl, mučila jsem ho pomalým laskáním. Nechal mě si hrát, dráždit a svádět.

Cítíc se odvážněji jsem položila dlaň na jeho hruď a Romeo sebou trhl. Moje ruce začaly bloudit, nejdříve v pomalých kruzích. Pak jsem si dovolila vplížit se prsty pod jeho tenké tričko, přes napnuté svaly, zastavujíc se na opasku džínů. Můj prst jen vklouzl dovnitř, třel se proti choulostivé pokožce.

V záblesku vteřiny mě Romeovo ruce uchopily za stehna, napínajíc mé vnitřní svaly a s prudkým zavrčením roztáhl mé nohy, abych seděla rozkročmo na něm, jeho tvrdost ležela dokonale proti mému středu.

Moje ústa se odtrhla od jeho a snažila jsem se nadechnout. Romeovo oči byly divoké, jeho černé duhovky se roztáhly a zcela vymazaly čokoládově hnědou a okamžitě jsem věděla, že bych nevyužila nějakou vnitřní touhu, aby ztratil svoje sebeovládání.

Teplá ruka se plazila kolem mého krku a Romeovo měkká ústa drtila má. Jeho jazyk plenil bariéru mých rtů, naplnil má ústa jeho mátovou chutí a já ho nechala. Naprosto jsem se vzdala sama sebe. Absolutně jsem se poddala, a v tu chvíli, bych to jinak ani nechtěla.

Jeho ruce se pohnuly z mých vlasů, cestovaly na můj krk a dolů k podprsence. Dál Romeova dlaň narazila na mé citlivé bradavky a pevně je masíroval, moje boky se houpaly sem a tam v reakci. Obalil jazyk kolem mého a jeho potřebné sténání bylo čím dál zoufalejší.

S posledním drsným pohlazením Romeova ruka opustila moje prsa a přistála na lemu mých krátkých šatů, vklouzávajíc pod okraj černých kalhotek. Byla jsem téměř šílená potřebou, a když se odtáhl, samolibě se culil a prohlížel si mé chtíčem naplněné zlaté oči.

„Romeo…“ zasténala jsem a zavřela oči frustrací. Tolik jsem ho potřebovala.

„Mol…já…já“

Mé oči se otevřely a pronikly do jeho. „Prosím…“ žadonila jsem, zoufalá z toho, abych cítila jeho doteky, aby se mě skutečně dotýkal.

„Mol…bože…děláš mě zasraně bláznivým…“ Mohla bych říci, že se snažil ovládnout.

„Rome…hned!“ prakticky jsem vykřikla.

Jeho prsty strhly materiál kalhotek na stranu, běžel po mém středu, a jak narazil své rty zpátky na moje, okamžitě do mě strčil dlouhý prostředníček, jemně udával tempo, můj dech se zajíkal s každým posunem.

„Nikdy mi neříkej, co mám dělat.“ Romeo sklonil své prsty, táhl mírně dopředu, což způsobilo moje zazmítání se.  „Slyšíš mě?“

„Ano, ano.“ Řekla jsem rychle. Milovala jsem, jak mě kontroloval a moje tělo broukalo s uspokojeným na každý jeho příkaz.

Romeo se posunul, aby se dostal do lepší pozice. Má hlava se zvrátila nepopsatelnými pocity, které v současné době rozbily veškerou mou obranu. Zahákla jsem mu levou paži kolem krku, když mě značkoval jeho dychtivýma a pulzujícíma rukama. Potřebovala jsem ho také potěšit. Chtěla jsem také, takže jsem sáhla na jeho knoflík na džínech, táhla poutku zipu dolů se sugestivním skousnutím rtů.

Romeo zamrzl. „Mol, ne, ty ne - “

„Nech mě se o tebe postarat. Nech mě dát ti, co potřebuješ. Prosím…“

Romeovo čokoládové oči se sevřely, když jsem vzala jeho velkou vřelost do ruky a jemně pohladila. Vydával drsné vzdechy s každým pumpováním.  Naše pohyby se zrychlily, když jsme hledali uvolnění. Posunula jsem se na jeho klíně, když  ve mně začalo vyrůstat senzační napětí. Neschopná se soustředit, jsem přitiskla čelo na jeho a zasténala, když přidal další prst.

„Ah, Romeo…já…“ neměla jsem slova.

Romeovo boky mi vrážely zuřivě do ruky. „Pojď, Mol….kurva pojď,“ zavrčel a s posledním tahem jsem se rozpadla, jeho ústa se srazila s mými, aby pohltil mé sténání. Jeho ruka se v rytmu nezastavila a vyčerpala každý kousek potěšení z mého svíjejícího se těla na jeho.

Pokračovala jsem v jeho hlazení a s hrdelním zavrčením se naklonil na stranu a v dlouhém, silném výbuchu se vylil do trávy.

Jak jsme oba zpomalovali své pohyby až do zastavení, obalila jsem obě ruce kolem jeho krku a naše dechy se zkombinovaly v malém prostoru. Jeho ruka byla stále důvěrně přitisknutá na mě.

Romeovo prsty zvolna hladily mé pohlaví, zakňourala jsem proti jeho krku, když okusoval kůži v ohbí mého krku. Zvedla jsem hlavu a naklonila se dozadu, takže jsem se mohla podívat do jeho hlubokých hnědých očí.

„Hej, Mol,“ zaskřehotal, jeho hrudník se stále pohyboval nepravidelně od jeho uvolnění.

Začervenala jsem se. „Hej, ty.“

„Jsi v pořádku?“ zeptal se, hledajíc v mých očích něco. Nebyla jsem si jistá, co.

Sklonila jsem pohled a přikývla. „Víc než v pořádku.“

„Podívej se na mně.“ Přikázal přísně.

Dychtivě jsem to splnila.

„Máš to ráda? Máš ráda, jak s tebou mluvím, jak ti přikazuji?“ vypadal nervózní, ne ve své kůži, jakoby očekával, že se budu zlobit.

Líbilo se mi to. Měla jsem malé zkušenosti se sexem, ale způsob, jak mi přikazoval, ve mně něco pohnulo. Cítila jsem se osvobozená na nějaké neznámé úrovni.

„Mol, máš to ráda…že ano?“ zranitelnost ovlivnila obvyklou tvrdost jeho hlasu.

„Mám, Romeo. Já-já nevěděla jsem, že se mi to líbí…takhle…ale…myslím, že oba víme, že to mám ráda.“

Malý úsměv změnil jeho běžně ztvrdlé rysy a vzal mou ruku do dlaně a běžel s ní po jeho žebrech. „Jsou tu všechny?“

Zamračila jsem se. „Co?“

„Moje žebra. Chybí tam jedno?“

Moje ruka hladila nahoru a dolů jeho bok. „Ok, myslím, že jsi ho ztratil. Myslíš, že ti chybí žebro?“

Vypustil tichý smích. „Jen mě napadlo, že Bůh vzal jedno z mých žeber, když stvořil tebe.“

I když byl hravý, jeho slova se uvnitř mě roztavila. „Romeo, občas jsi opravdu sladký, víš to?“

Zamrkal. „Jen pro tebe.“

Políbila jsem mu dlaň, přemýšlejíc o tom, co se právě stalo. Mátlo mě, jak správně jsem se cítila – jeho příkazy, požadavky, instrukce – ale nechtěla jsem víc než to. Mohla jsem přenechat kontrolu Romeovi, ale ne se ponořit do temnějších oblastí.

„Na co myslíš?“ Romeo vzal mé tváře.

Kousala jsem si svůj nehet na palci. „Když jsi říkal, že rád přikazuješ, jak daleko ta potřeba dominance potřebuje zajít?“

Zachichotal se. „Nejsem sadista, takže si můžeš vzít ten pohled z tvého pěkného obličeje. Jen mám rád kontrolu…nevím…takový jsem. Jsou tu některé pěkně posrané věci v mém životě, nad kterými nemůžu mít moc, takže to potřebuji ve věcech, v kterých jsem dobrý. Jen potřebuji mít jistotu, že to mám na starosti.  Jsem dobrý QB, protože rád řídím, vedu představení. To samé v sexu.“

Dávalo to smysl, potřeboval kontrolu. Ne ošklivým způsobem, ale jen jako nutnost pro jeho zdravý rozum.

„Líbilo se mi, jak jsi převzal kontrolu. Jsem tak zvyklá být nezávislá a soběstačná, vždycky dělat rozhodnutí, ale já to nemám ráda. Ten pocit…uvolnění dát sama sebe tobě, předat otěže do tvých rukou.“

Zvláštní výraz se rozšířil na jeho obličeji, divokost toho mi opět rozklepala nohy a ztratila jsem rovnováhu. Romeo mě pevně držel v náruči.

„Teď jsi moje, Mol. Víš to, že jo? Nikdy jsem neměl nikoho, kdo by reagoval na mě jako ty – každý pohyb, polibek a pohlazení – naprosté a plné odevzdání se sebe.“ Jeho prsty, stále proti mému teplu nabraly rychlost.

Vzlykla jsem a vykřikla a skousla si kousek palce, abych nekřičela. „Ano, jsem tvoje.“

Romeo vytáhl můj palec do jeho ruky. „Děláš mě bláznivým tímhle pohybem, Mol.  Radši bych ti dal jiný mnohem uspokojující objekt, pokud si potřebuješ s něčím hrát.“

Vyloučila jsem malé zalapání po dechu. „Já…já…“

„Časem. Ne teď,“ ujišťoval mě poněkud pobaveně.

Moje oči se stočily zpět. „Romeo…tvá ruka…“

„Tě zase uspokojí. A budu se dívat, jak se uvolníš. Budu se dívat, jak se mi rozpadneš v náručí a budu to milovat, Mol. Rozumíš? Budu ovládat každou tvojí touhu,“ zasyčel skrz zaťaté zuby, když se jeho prsty ponořily hlouběji do mě.

„Ano…ano….“

A on to udělal. Zasáhl každou poznámku s dokonalostí.

Zachvěla jsem se, když jsem pronikavě vykřikla a klesla na jeho hruď. Leželi jsme tak dlouho, nakonec ze mě sundal ruce, zapnul si kalhoty a přitáhl si mě, abych si lehla na jeho klín. Zavřela jsem oči a usnula na jeho teplé hrudi, důkladně vyčerpaná, užívajíc si pocit jeho lehkého laskání na tváři.

Probudila jsem se pomalu, když si mě Romeo přetočil mezi nohama, díky čemuž jsem se opět začervenala proti  jeho hrudi. „Zapadá slunce, myslel jsem, že bys to ráda sledovala se mnou.“

Vlna štěstí vybuchla z mého srdce. „To bych ráda.“

Obloha byla krvavě rudá, teplo ze slunce vrhalo barevné růžové odstíny a velká žlutá koule klesla do půlkruhu, mizející díky velkému potoku, doutnající ve zlatém světle.

Romeovo dech se rozptýlil ve vzduchu u mého ucha. „Řekni mi o své rodině, Mol.“

Trhla jsem sebou, když střepy paniky bodaly v mé hrudi. Ztuhla jsem a snažila se najít nějakou úlevu. Romeo, cítíc mou reakci, uchopil mou ruku, ukládajíc mě do objetí. Jeho teplé, bezpečné objetí.

„Vyprávěj mi, Mol. Vyprávěj mi o své rodině. Proč jsi naplněná takovou bolestí?“

Zhluboka jsem se nadechla a na posilněnou sledovala několik posledních vzpurných paprsků oranžového slunce táhnoucích se až k obzoru. „Opravdu nevím, kde začít.“

„Od začátku. Chci tě znát, všechno z tebe, uvnitř i zvenku.“ Úcta v jeho hlase způsobila, že jsem se zatřásla.

„OK.“

Posunula jsem se do pohodlné polohy, hlavu na jeho hruď, poslouchajíc uklidňující dusot srdce. „Má matka zemřela při mém narození. Byla jsem její jediné dítě. Zemřela kvůli komplikacím.“ Stiskla jsem zavřené oči a zaměřila se na Romeovo držení. Znovu jsem je otevřela a podívala se na klidnou vodu potoka, která mě uklidňovala. „Mám její fotku. Vypadám jako ona.“

„Byla také tak krásná, že?“ řekl a políbil mě na odhalené rameno.  Rozkvetla jsem z jeho slov a shrbila se opět proti němu.

„Můj otec neměl jinou rodinu, kromě babičky. Ona žila rovněž s námi. Když mi bylo šest, zemřel také můj otec.“  Zvedla jsem dlouhé stéblo trávy, pohrávajíc si s ním mezi prsty. „Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Přišla jsem domů ze školy, babička byla rozrušená a seděla v předním pokoji. Řekla mi, že tatínka vzali do nebe.“ Potřásla jsem hlavou a nevesele se zasmála. „V té době jsem si myslela, že jsem byla potrestána za to, že jsem špatné dítě. Brzo se vyjasnilo, že nezemřel na nemoc nebo že by mě Bůh trestal. Ale že jako obvykle vstal, viděl mě, jeho malou holčičku, jít ze dveří do školy, šel do koupelny do vany a rozřízl si zápěstí žiletkou.“

Rome za mnou tiše vydechl, jeho teplý dech způsobil, že se mi zježily chloupky vzadu na krku. „Do prdele, bejby. Nemyslel jsem…je mi to tak líto.“

Síla jeho soucitu mi poprvé umožnila si o tom dni promluvit – do hloubky – vůbec s někým.

„Nikdy jsem nevěděla, jak to zvládnout, co můj otec udělal. Rozuměla jsem, že nemohl žít bez mé matky, ale měl mě. Potřebovala jsem ho. Proč nemohl být silný pro mě? Pro babičku? Řekl v jeho dopise na rozloučenou, že jednoho dne tomu porozumím, ale nerozumím, jak by mohl jakýkoliv otec nechat jeho dceru úplně samotnou.“

Mohla jsem se cítit čím dál víc naštvanou, hořkost kapala z každé mé vzpomínky. Romeo zůstal vážný, tiše mě podporoval.

„Moje spása v celé té v prdeli situaci byla, předpokládám, že jsem byla vždycky chytrá. Když mi bylo sedm, moje učitelka mě vzala na testy inteligence. Když jsem je dostala, dozvěděla jsem se, že jsem nadprůměrně inteligentní a to je to, jak jsem se s tím vším vypořádávala – studovala jsem a získávala znalosti. Stala jsem se posedlá náboženstvím a filosofií, zkoušela jsem najít důvod smrti mého táty, proč se zlé věci stávají hodným lidem. Nikdy jsem nedostala odpověď, kterou jsem hledala. Pak, když jsem začínala zvládat svůj život, babičce byla diagnostikována rakovina a po dobu tří táhnoucích se měsíců jsem se o ní starala, když se stala slabší ze dne na den, aby nakonec zemřela v mém náručí, naše dvojice sama v našem malém domě bez další pomoci.“

Zhluboka jsem se nadechla a dívala se, jak pták po ptáku vraceli do svých hnízd v blízkosti potoka, aby se usadili na noc.

„Pak co?“ popohnal mě Romeo.

Potom co odešla, jsem byla dána do náhradní péče. Naštěstí jsem byla s milou rodinou blízko mého domova. Nebyli velmi láskyplní a dělali to jasně pro peníze, ale bylo to bezpečné a já předpokládám, že to bylo vše, o co jsem mohla žádat. Zjistila jsem, že je těžké život zvládnout a vzdálila jsem se od každého, abych zabránila dalšímu ublížení si. Byla jsem sama, ale právě…o to šlo.“

„Opět, soustředila jsem se na studování a věděla jsem, že to byla moje vstupenka dostat se pryč od z náhradního domova a všech vzpomínek, které mě pronásledovaly v rodném městě. Jen jsem potřebovala odejít.“

Romeo mě utěšoval jemným polibkem na holé rameno.

„Když mi bylo sedmnáct, složila jsem dřív zkoušky, abych šla na universitu o rok mladší, nabídli mi místo na Oxfordu. Získala jsem titul a přišla sem. Přesunula jsem se někam jinam pro doktorát.“

Romeo vydal ostrý výdech. „Takže jsi utekla.“

Ztuhla jsem a snažila se vytočit pryč, distancovat se od pojmenování mé životní strategie. Romeo mě jen držel pevněji. „Přestaň bojovat. Odpověz na otázku.“

„Nemáš ponětí, jaký můj život byl. Nesuď mě!“

Jeho hlas se snížil do nízkého velitelského tónu. „Nesoudím tě. Ale utekla jsi od problémů, nebo ne?“

„Takže co? Neměla jsem skutečný domov, žádnou rodinu. Proč ne?“

„To mohla být pravda předtím, ale teď máš lidi, kteří se o tebe starají, skutečně jim na tobě záleží. Nenechám tě ode mě utéct.“

Slzy se leskly v mém pohledu. Romeova slova byla taková útěcha, a chtěla jsem jim strašně moc věřit.

„Nenechám tě mě opustit.“ Zopakoval přísně.

Něco se ve mně zlomilo a brečela jsem. Plakala jsem poprvé po letech, s hlavou v dlaních. Romeo mě hladil po vlasech, odmítajíc mě pustit z jeho bezpečného objetí, protože to bylo, co byl – mé bezpečí – můj pokojný mír.

Když jsem prolila všechny slzy, zeptal se. „Proč jsi utekla z Oxfordu sem?“

Povzdechla jsem si poraženě a rozhodla se být upřímná. „Oliver chtěl ode mě víc. Oliver zůstal aby si dodělal doktorát a chtěl brát věci vážněji. Já ne – nevěděl nic o mě. Nikdy jsem mu to neřekla.

Potom – co jsme se spolu vyspali, věděla jsem, že bych to už znova neudělala. Myslela jsem, že být si s ním blíž intimně, by mi pomohlo dostat se k němu blíž, že to zboří mé zdi. Ale vše, co jsem cítila, bylo zklamání. Myslela jsem, že už nebudu schopná se někomu přiblížit.  Nakonec mi to vadilo. Utekla jsem. Jednoduché. Vzbudil se a já byla pryč. Od té doby jsem s ním nemluvila.“

Cvrčci cvrlikali hlasitěji, jak padla tma a široký závoj hvězd se začal třpytit na jasné obloze. „To bylo až  do tebe. Jsem ti blízko. Vpustila jsem tě dovnitř. Možná nejsem tak poškozená, jak jsem si myslela.“

Uslyšela jsem jeho hlasité polknutí. „Nejsi jediná, kdo se cítí jako rozštěpený, když se čas stává neúprosným, bejby, ale od teď tě nenechám utéct kamkoliv, pokud nebudu běžet vedle tebe.“

Pohnula jsem hlavu směrem k jeho ústům a jemně třela jeho rty mými. Když jsme se odtrhli, vzala jsem jeho tváře a požádala, „Řekni mi o sobě.“

Romeovo oči znovu zamrzly, pokrčil rameny a odvrátil se – bylo tu jen tiché odmítnutí jeho ztuhlého těla.

Studený vítr se náhle prohnal nočním vzduchem a naskočila mi na nohou a rukou husí kůže. Romeo si toho všiml. „Měli bychom jít.“

Držela jsem ho pevně. „Ještě nechci jít. Chtěla bych to o tobě vědět.“

Naklonil zmateně hlavu. „Nechci nás rozdělit. Ale začíná být pozdě a je ti zima. Pojď bejby. Je už noc.“

Romeo mi pomohl na nohy a vzal mě za ruku, když jsme kráčeli k autu, žádné další připomínky k jeho minulosti.

Potom, co jsme byli uvnitř a vjížděli na dálnici, jsem si všimla, že byl Romeo hluboce zamyšlený. Natáhla jsem se a vzala ho za volnou ruku. „Jsi v pořádku? Vypadáš na míle daleko.“

Polkl, jako by byl nervózní. Nikdy jsem ho neviděla, že by nebyl tak ve své kůži.

„Jo.“

Nebyla jsem o tom přesvědčená. „Jsi si jistý? Nevypadáš tak.“

Jeho prsty sevřely mé, když na mě s nejistotou pohlédl.

„Rome, co je to?“ tlačila jsem na něj.

Přiznal, „Nikdy předtím jsem nepoznal, jaké to je být chtěný…jen kvůli mně.“

Jeho slova mě zasáhla tvrději než žulový balvan do hrudi a málem jsem se pro něj rozplakala.

„Kvůli čemu mě chceš, Mol? Snažím se na to přijít.“

Posunula jsem se blíž a políbila mu ruku obalenou kolem mé. „Chci jen tebe.“

„To je to, co nechápu. Proč bys mě měla chtít jen kvůli mně? Nikdo předtím nechtěl. Jsem naštvaný 24 hodin v týdnu. Jsem sobecký a ne moc dobrý v oddanosti – kde je ta přitažlivost?“

„Pak budu první, protože já tě chci, aniž bych chtěla něco na oplátku. Proč chce každý člověk někoho? Moje tělo tě uznává jako něco, co je pro mě dobré. Moje mysl tě uznává jako někoho, kdo je pro mě správný a má duše tě uznává jako někoho, kdo je pro mě určený.“

Stydlivý úsměv se zjevil na jeho rtech a jeho napjatá ramena se uvolnila. „Jsme v tom kurva hluboko, že, Shakespearová?“ řekl tichým tónem, jeho tělo vyzařovalo klidnou spokojenost.

Pocit spokojenosti se usadil nad námi oběma.

„Pojď sem.“ Obalil mi paži kolem ramena a políbil mě jemně, když světla z města uháněla kolem nás.

*****

Romeo mě vysadil před domem sesterstva, vrhla jsem se po schodech, potěšená, že bylo ticho a dveře do televizní místnosti byly zavřené.

Dala jsem si dlouhou a horkou sprchu, naklonila hlavu dozadu a nechala tvrdý proud vody dopadat na mé vlasy a pokožku. Cítila jsem se jiná. Nedokázala jsem popsat jak. Jen…změněná na molekulární úrovni. Moje ruka se potulovala po mém břiše, jak jsem vzpomínala na pocit jeho rukou na mě a potlačila jsem povzdech. Byl tak důrazný a prudký, když dirigoval hudbu našich pohybů, vytvořil symfonii s našimi výkřiky a sténáními. Nikdy před tím jsem nic podobného necítila.

Vystoupila jsem ze sprchy předtím, než moje nohy oddají vzpomínkám. Usušila jsem se, oblékla se do fialové noční košile a usadila se na postel.

Během několika minut začalo klepání.

Odmrštila jsem zpět přikrývku a běžela se podívat dolů na balkon. Romeo mi dal široký úsměv a téměř mi skočil do náruče, uznale se šklebíc na výběr mého nočního oblečení.

„Vrátil jsem se do domu bratrstva a hned jsem přemýšlel, co asi děláš. Rozhodl jsem se přestat přemýšlet a radši to zjistit.“

„Jen tu chceš znova zůstat, že jo? Plánuješ z toho udělat pravidelnou věc?“

„Oh, na to se můžeš spolehnout, bejby. Po dnešku mám nárok na určitá privilegia.“

„Skutečně a jaké to jsou?“

„To se dozvíš v pravý čas, Shakespearová. Teď pohni svým pěkným zadkem, dostaň se do postele a do mé náruče.“

Přesunula jsem se do pokoje a stydlivě se ohlédla přes rameno. „Nevzpomínám si, že by Romeo byl takhle ctižádostivý s Julií!“

Povytáhl na mě smysluplně obočí. „A podívej se, jak to pro ně dopadlo. Můj způsob je lepší – míň smrti, více orgasmů.“

Snažila jsem se předstírat, ale nemohla jsem si pomoct, musela jsem se smát.

„Ty. Postel. Teď.“ Ukázal, když se zbavoval oblečeního,nechávajíc si jen černé boxerky visíc nízko na jeho pevném těle.

Stále jsem se smála jeho pokynům, když skočil za mnou. Okamžitě jsem vyměnila smích za tiché sténání, když jeho prsty běžely přímo pod mou noční košili a pohladily mě proti mému jádru.

„A teď o těch výsadách….“