Raw - 13. kapitola

Překlad: Kikina

Lexi

Dnešek neprobíhá moc dobře.

******

Twitch

V hale zatáčím doleva, abych se dostal do Lexiiny kanceláře, a hned se zastavím, když zaslechnu zvýšený hlas.

Zamračím se.

"Vy to prostě nechápete, slečno Ballentine! Mám pro to důvody. Ale nemůžu vám je říct. Prostě mi budete muset věřit!" To přichází od mladého muže. Podle toho jak zní, bych řekl, že je to teenager.

Lexi vypálí, "Věřit ti, tak jako ty očividně věříš mě?" Z hlasu jí odkapává sarkasmus.

Stojím u dveří a poslouchám tu prudkou výměnu názorů.

"Michaeli, nemůžeš takhle zasklívat školu. Minulý týden mi pan Gilbert čtyřikrát volal, že ses opozdil a já opravdu nejsem šťastná, že musím tvému řediteli lhát." Odmlčí se a pak vlídněji říká, "Měli jsme dohodu. Že budeš mít telefon pořád u sebe, abych tě mohla kdykoliv zastihnout. Nemáš ani tušení jak moc svobody ti dávám, zlatíčko. Chtěl bys vědět, proč s tebou jednám jinak?"

Nakouknu dovnitř.

Michael má skloněnou tvář, ruce zkřížené na hrudi a bradu vystrčenou v teenagerovském vzdoru, zatímco Lexi přichází blíž k němu a tiše říká, "Protože jsi chytrý, Mickey. Teď už budu tvoje sociální pracovnice druhým rokem a poznám inteligenci, když to vidím. Taky vím, že lidé dělají, co můžou, aby si život usnadnili, takže ti musím říct, jak moc jsem zklamaná, že tě Sam včera viděl."

Michael vykulí oči, hlavu má stále skloněnou. Nervózně se ošije a ztěžka polkne.

Lexiiným hlasem zní smutek. "Myslela jsem, že už dál prodávat nebudeš. Měli jsme dohodu."

Michael zůstává dlouhou chvíli zticha, než zašeptá, "Někdy hodný lidi musej dělat špatný věci. Není to nic osobního. To je prostě život, slečno Ballentine."

Páni. Tak to je drsný. Ale udeřil hřebíček na hlavičku.

Rozhodl jsem se, že se mi to dítě líbí. A Lexi měla pravdu; je chytrej.

Bez přemýšlení vejdu do kanceláře. Lexi vzhlédne a vykulí oči. Vřele se usmívala, než se její výraz změnil v ohromenou nevíru. Spěchá ke mně a syčí, "Co tady děláš?"

Zvedám ruku, abych ji zastavil v mluvení, a stoupám si před Michaela. "Postav se, kluku."

Pořád sedí s rukama překříženýma na prsou, se zkroucenými rty mě sjede pohledem odshora dolů, než protočí oči a s naštvaným zafuněním vstane.

Ptám se, "Kolik ti je?"

Dívá se do strany a hraje s kartama, jakože vůbec mě nezajímá, že ode mě odvádíš pozornost a odpoví, "Příští tejden mi bude sedmnáct."

"Potřebuješ peníze?"

Okamžitě na mě otočí obličej.

Jo.

Poznal jsem tu zoufalost, když jsem ji viděl.

Prohlásím, "Potřebuješ peníze." Dělám rychlé rozhodnutí a říkám mu, "Přestaneš dealovat. Řekni Frankovi nebo Hamidovi, že už dál dealovat nebudeš. Řekneš jim, že teď pracuješ pro Twitche a oni ti dají pokoj."

Michael komicky vykulí oči, očividně je v šoku, že znám jména dvou největších dealerů v Sydney. Vykoktá, "P-p-proč? Ani mě neznáte. Proč byste si mě najímal?"

Okamžitě odpovídám, "Protože Lexi má pravdu. Jsi zkurveně moc chytrej na to, abys byl nějakej podřadnej dealer na ulicích Sydney. Pojď pracovat pro mě a my z tebe uděláme něco lepšího. Na začátku nebudeš dělat nic skvělýho, ale někde začít musíš."

Prohlíží si tetování na mém krku, pak se podívá dolů na tetování na rukou. Oči přesouvá zpátky na můj obličej a já vím, že se dívá na tu malou třináctku vytetovanou na lícní kosti.

Pevně se zeptám, "Jdeš do toho nebo ne? Protože jestli ne, jen ti říkám, že už nikdy takovouhle příležitost znovu nedostaneš. O svý zaměstnance se starám, Michaeli, to proto ode mě neodcházejí."

Michael vypadá na vteřinu nejistě. Zeptá se, "Co z toho budete mít vy?"

Moje rty sebou škubnou.

Chytrej. Věděl jsem, že se mi bude líbit.

"Mladýho zaměstnance, který se rád učí. Někoho se svěží nezkaženou myslí, kterýho budu moct učit, bez toho abych ho musel odnaučovat ty sračky, který už se naučil. Zaměstnance, kterej se vypracuje nahoru. Zaměstnance, kterej by jednoho dne mohl bejt jako já."

Výraz v Michaelových očích je nadějný a zadumaný najednou a já vím, že jsem ho dostal.

Přikývne a lehce se usměje, "Dobře." Podávám mu vizitku a vysvětluju, "Tohle je teď tvoje nový pracoviště. Přijdeš každej den po škole a budeš se mnou pracovat do osmi večer. Sám tě odvezu domů, takže si s tím nemusíš dělat starosti. Pokud se na konci školního roku rozhodneš, že spolupráce se mnou je něco, kde by ses v budoucnu viděl, můžeš odejít ze školy a já zaplatím za tvoje další vzdělání na TAFE nebo univerzitě. Zní to dobře?"

Na tváři mu zůstává výraz nevíry a pomalu přikývne. Při pohledu na jeho oblečení říkám, "A obleč se hezky, Michaeli."

Výraz mu padá a já bych si měl jednu vrazit.

To bylo neomalený.

Sahám si do zadní kapsy a vytahuju peněženku. Vyndávám pět stodolarových bankovek a dávám mu je do dlaně. "Jak jsem řekl. Slušně se obleč. A taky se nech ostříhat. Vypadáš jako zasranej hipík."

Užaslý.

Tímhle jediným slovem bych mohl popsat jeho výraz.

Mrká na ty peníze a pevně je sevře. Rychle se dává do kupy a říká, "Děkuju…"

"Twitch," nabídnu, ale pak rychle dodám, "Ale ty mi říkej pan T."

Dívá se na mě a pronese, "Děkuju, pane T. Slibuju, že vás nezklamu."

Ukážu kousek svýho pravýho já, když vyhrožuju, "Ty mě nezklameš, Michaeli. Bylo by od tebe opravdu pitomý mě zklamat."

Vypadá trochu zastrašeně a tiše řekne, "Ano, pane."

Ano, pane.

To se mi líbí. Tohle byl dobrej nápad.

"A kdybys měl sebemenší tušení, že přijdeš pozdě, dokonce i o minutku…" Čekám, abych se ujistil, že poslouchá. Rychle na mě kývne, abych pokračoval. "Zavoláš mě a zavoláš slečně Ballentine. Je mi jedno, jestli to bude v noci nebo ve dne. Ty, kurva, zavoláš. Jasný?"

Energicky přikývne. Chci, aby byl v pohodě, takže mu dávám ruku na hlavu a rozcuchám mu jeho neudržované hnědé vlasy. "Dobře, kluku. Můžeš jít. Uvidíme se v pondělí."

S očima na penězích, který má v ruce, sebere svůj školní batoh, odchází z kanceláře a zavírá za sebou dveře.

Zhluboka se nadechuju, pak pomalu vydechuju a doufám, že jsem tak nějak neudělal špatný rozhodnutí.

Ten kluk je chytrej. Má prořízlou hubu, ale taky respekt. Povede si dobře.

"Co to bylo?" Ach. Lexi.

Pohrávám si s manžetovým knoflíčkem a říkám jí, "Bylas tady, zlato. Právě jsem tomu klukovi dal práci."

Přechází přes kancelář a postaví se přede mě tak blízko, až se skoro dotýkáme špičkami prstů na nohou.

A to mě donutí se usmát. Opravdu se usmát.

Je tak malá. S rukama v bok a zamračenou tváří to vypadá, že je na mě naštvaná. Nevím, proč by na mě měla bejt naštvaná, ale její postoj mě trochu rozpaluje.

Zableskne se mi v očích.

Sedám si na kraj jejího stolu, roztáhnu od sebe kolena a dožaduju se, "Pojď sem, Lexi."

Ohýbá se v pase a šepte zasyčí, "Ne! Nebude žádný pojď sem, Lexi jen protože jsi to řekl! Pořád se snažím pochopit, proč jsi právě dal mému sedmnáct let starému svěřenci práci, když nechci, aby dealoval!"

Sakra! Rychle to zakrejt.

Zakládám si ruce na hrudi, zakloním se, dívám se na podlahu a našpulím rty.

"Ty si myslíš, že Michaelovou prací bude dealovat pro mě drogy?" Kouknu se na ní se svraštělým obočím.

Ztratí trochu páry a její pevný postoj ochabuje. "No, myslela. Než jsi řekl tohle." Drží se za kořen nosu. "Zatraceně, teď jsem prostě jen zmatená."

Rozkošný. Nekecej.

"Zlato, dal jsem tomu klukovi práci. Poctivou práci. Na něco potřebuje peníze a je dost zoufalej na to, aby šel do ulic. To se teď nestane. Bude můj stín a bude pro mě něco jako můj osobní asistent. Sama jsi to řekla, je chytrej. Potřebuje něco lepšího než je dealování. A já libuju, že když se mnou vydrží, tak se o něj postarám. Půjde do školy a získá titul. Bude se mít líp, když pro mě bude pracovat."

Výraz se jí trochu zmírnil, ale oči jsou stále na pozoru. Protočí oči a sarkasticky se zeptá, "Takže co? Teď si prostě budeš najímat moje děti?"

Okamžitě se se vší vážností ptám, "Udělalo by tě to šťastnou?"

Protože já bych to, kurva, udělal.

Pro ní bych to udělal.

Bez odpovědi zavrtí hlavou a na tváři má zase ten sladkej výraz. "Omlouvám se. Udělala jsem ukvapený závěry a to ode mě bylo hnusný. Jsem ráda, že Michael bude pracovat pro tebe a ne dealovat. Bylo hezký, že s to udělal. Takže, děkuju, Twitchi."

Poklepu si na vnitřní stranu kolene a znovu se dožaduju, "Pojď sem, Lexi."

Dívá se mi do očí, udělá dva kroky dopředu a postaví se mi mezi nohy. Nakloním se a otřu se špičkou nosu o její a zašeptám, "Máš z toho opravdu radost nebo to jen říkáš?"

Zavírá oči, otře svůj nos o můj a chraplavě řekne, "Jsem opravdu, opravdu šťastná."

Zabručím.

Tahle malá ženská mě převádí na něco divokýho.

"Takže jsi vděčná?" Otevírá oči a přikývne. Odkláním se od ní, prohlížím si ji přivřenýma očima a velice pomalu se zeptám, "Vděčná dost na to, abys mi sála jazyk?"

Dech se jí zadrhne a oči rozsvítí tou nejjasnější modrou.

Usměju se. Hodně.

Líbí se jí to.

Nakláním se blíž, přibližuju svůj obličej k jejímu, dokud se naše nosy nesetkají. Otevírám ústa a jazykem jí přejedu po spodním rtu. Pootevře rty a já jí vklouznu jazykem do úst. A ona zavzdychá.

Ona kurva zavzdychá.

Jako kdyby byl můj jazyk zkurvenej dárek. Ten nejlepší dárek, jakej kdy dostala.

Sevře rty kolem mého jazyka a velice, velice něžně saje. Moje už bolestivě tvrdý péro sebou v kalhotách škubne. Toužím po ní. Chci se jí dotknout, ale tohle je teď o ní, ukazuje mi svou vděčnost. Prstama se chytám okraje stolu, abych si zabránil opětovat její líbání.

Saje trochu silněji. Její rty jsou nebeský. Rukama mi svírá obličej a trochu naklání hlavu, saje silněji, jde tak hluboko, až se naše rty setkají.

Tohle je jediný nejerotičtější zážitek mýho života.

Unikne ji zakňučení a já se odtáhnu. Je krásně červená a s mrkáním otevírá oči, já si olíznu rty.

Cítím chuť jahodového lesku na rty.

Odkašlu si a pronesu, "Vděčnost prokázána. Teď mi poděkuj, zlato."

Žádat po ní, aby mi děkovala za to, že jsem ji nechal mi sát jazyk je trochu moc, to přiznávám, ale ona jen zamrká, než tiše, skoro zasněně říká, "Děkuju ti, Twitchi."

A moje péro skoro exploduje.

Musím se odsud dostat. Zapínám si sako a vstávám. "Jdu něco dělat, zlato. Ozvu se."

Vrací se do svého obvyklého já a usměje se, "Ne. Neozveš."

Opětuju jí úsměv a odpovím, "Ne. Neozvu."

Pak se otáčím na patě a odcházím od holky svých snů.

******

Po odchodu z Lexiiny kanceláře jsem to do práce stihl akorát tak včas, aby si mě Happy vzal stranou ke chvilce vzácného soukromí. "Vyřešil jsi to s tou holkou?"

Zírám na něj a pátrám mu ve tváři. Zkroutím rty.

Co to s ním, kurva, je?

Když zachytí můj naštvanej pohled, opětuje ho. "Nedívej se na mě tak. Je to moje věc, protože to je tvoje věc. Vzpomínáš si, že tuhle zkurvenou společnost taky vlastním? Vzpomínáš si, proč jsi kvůli tomu za mnou přišel? Seš až příliš impulzivní. Dokonce nepříčetnej. A víš to. Jenom chci ochránit svoji investici. Nenechám tě, abys mi to zkurvil, kámo. Mám tě rád jako bráchu, ale nedovolím ti to udělat."

Nedovolí… nedovolí mě?

S ohněm v očích k němu vykročím a on mi něco pokládá do ruky. Část mě prosí tu nasranou část, aby to nechala bejt. Ale ta nasraná část… ta vždycky zvítězí. Zírám na vizitku a vztek mi zatemní mozek. Zvedám pěst a vrazím svýmu kámošovi pěstí. Pozadu klopýtá a padá na zadek. Ignoruju svoje pulzující klouby, zatřepu rukou, abych ulevil bolesti, a pak švihnu vizitkou na jeho hruď.

Moje oči se zaměřují na krev kapající mu z koutku úst, balím ruku v pěst a počítám do deseti, abych si zabránil v zaútočení podruhé. A potřetí. Hlava mi buší potřebou to prostě udělat. "Nepotřebuju mluvit s nějakým zkurveným šarlatánem, kámo." Nechám zaznít to slovo jako by to znamenalo všechno jen ne tohle. "Jsem v pohodě. Je mi, kurva, skvěle."

Happy vstává, z kapsy košile si vytahuje kapesník a se supěním si ho tiskne ke krvavému rtu. "Přesně kvůli tomuhle se s někým setkat musíš, brácho." Zíráme na sebe navzájem. "Nejsi v pohodě. Nemyslím si, žes byl v pohodě byť jen jeden den v životě."

Happy je můj kamarád, ale taky moje osina v zadku. Otáčím se, abych si vzal chvíli na uklidnění tý bestie, která bydlí v mý hlavě, a zhluboka se nadechnu. "Žádnej šarlatán. Konec diskuze. Co je dneska na programu?"

Okamžitě odpovídá, "Kontrola škod. Sklad A."

Zvednu obočí. Na tváři se mi objeví sadistickej úsměv.

Vypadá to, že nakonec budu mít na kom si vybít svůj vztek.

******

Sedím na rozkládací židli ze železářství za pět dolarů a narůstá ve mně vztek, když sleduju toho zrádce, kterej si snaží vysvětlovat. Ale lže.

Poznám lži. Já jsem král lží. A ty jeho mi lezou na nervy.

Happy ho zezadu kopne do kolene. Padá dopředu do kleku.

Je ve středním věku, přitloustlej a celej se klepe, když prosí, "Pane T, prosím, nedělejte to. Moje rodina, oni-"

Při zmínce o svý rodině se kouše do jazyka. Jako kdybych po nich šel.

Ten chlap mě vůbec nezná. To není můj styl.

Sahám si dozadu za kalhoty a vytahuju svůj poloautomat ráže 32. Je krásná, ale moje pětačtyřicítka je moje oblíbená. Ale na tenhle kus hovna nebudu používat svoje zlatíčko. Nechci, aby se zašpinila jeho špinavou krví.

Dívám se mu přímo do očí a držím jeho pohled.

Bezmyšlenkovitě se podrbu hlavní zbraně na spánku a ptám se podruhý, "Cos řekl Hamidovi, Patricku? A neříkej 'nic' protože fotky nelžou. A podle toho, jak ti potřásl rukou a usmál se jako by vyhrál ve zkurvený loterii, vím, žes mu něco řekl." Třese se a brečí. Nudle mu teče z nosu a do pusy. "Nic? Neřekneš mi to?"

Vstávám, dojdu dva kroky k němu a povzdechnu si nad jeho žalostným stavem. "Není to nic osobního. To je prostě byznys."

Zvedám hlaveň pistole k jeho čelu, zhluboka se nadechnu a zavírám oči.

Vydechnu.

Zazní výstřel.

******

Lexi

Usmívám se jako ňouma, jsem radostí bez sebe, že si užiju chvíli holčičího klábosení. Po událostech tohohle týdne to už potřebuju.

Nikky a já máme stálou týdenní schůzku v místní kavárně. Občas se scházíme i během týdne a prožvaníme celou obědovou pauzu. Ale dnešní téma zas tak nutně nemusím.

Míchá si kafe a vyhýbá se mému pohledu, vypadá provinile. "O tom chlapovi nic nevím a to mi dělá starosti. Já-" Odkašle si, "Poptávala jsem se kolem a-"

Přeruším jí se zalapáním po dechu, "Nikky tos neudělala!"

Zvedá ruce v uklidňujícím gestu a dodává, "Nemůžu nechat svou nejlepší kamarádku chodit jen tak s někým, ne? Ale to je vedlejší, zlato, protože jsem nepřišla ani na jednu zatracenou věc. Lidi ho znají. Lidi o něm vědí. A lidi by radši spolkli žiletku, než drbali o Twitchovi. Což znamená: on není jen děsivej, ale chlapi z něj mají prdel staženou víc, než vatikánskej kněz."

Nejsem si jistá, co s touhle informací dělat.

Takže nedělám nic. A něco.

Měním téma. "Uvědomuješ si, že do tvých narozenin už zbývají jen dva týdny, že jo?"

Protočí oči, Ano, mami, uvědomuju, ale nesnaž se měnit téma, holčičko." Potutelně se usměje, "Jakej je?"

Umírá touhou to vědět. Cítím, jak to z ní ve vlnách vyzařuje.

Přemýšlím, povzdychnu si a vpiju se do židle. "Když je to dobrý, je to ta nejlepší a nejkrásnější věc, která se mi kdy stala. Tak dobrý, že mi je líto těch lidí, kteří neměli tu čest." Usměje se a já dodávám, "Ale když je to špatný… je to špatný, Nikky. Zatracená řecká tragédie. Je to strašný. A opravdu kurva děsivý." Míchám si kafe, který už to dávno nepotřebuje a zašeptám, "Děsí mě."

Sleduju, jak jí úsměv mizí z tváře. Teď se tváří úzkostlivě.

Natahuju se přes stůl, abych vzala její ruku do své a upřímně jí říkám, "Ale ty dobrý časy…" zasněně si povzdychnu. "Beru ty špatný jen proto, abych měla ty dobrý. Protože ty dobrý za to stojí. Takže, jestli to musíš vědět, nechám to plynout a budu to brát, jak to přijde."

Nikky pořád vypadá ustaraně, ale v očích má zasněný výraz.

Tohle na Nikky miluju. V srdci je to totální romantička.

"Dobře, holčičko. Jsi chytřejší než kdokoli koho znám, takže i když si o tebe dělám starosti, vím, že uděláš, co je pro tebe správný. Ale slib mi jednu věc: kdyby to bylo příliš intenzivní, jdeš od toho, bez ohledu na to, jak dobrý to dobrý je."

Okamžitě odpovídám, "Slibuju."

A pak přemýšlím, proč jsem právě lhala své nejlepší kamarádce do tváře.