Raw - 12. kapitola

Překlad: Kikina

Twitch

Lexiino ztuhlé tělo se otřásá tichým pláčem, když se díváme skrz škvíru ve dveřích. Beru jí do náruče a kolébám jí tak v co doufám, že je to pokus o uklidnění.

V těchhle věcech nejsem moc dobrej.

Není to pěknej pohled. A část mě si přeje u Boha, aby si tím až do konce prošla se mnou.

Bez ohledu na to, co si myslí, je silná.

Je dokonalá.

Věděl jsem, že bude.

Odehrává se toho tam dost. Ale ona si najde způsob, jak se s tím vyrovná. Vím to.

A já tady budu, celou dobu jí budu vést.

******

Lexi

Zavírám oči a snažím se zablokovat obrázek, který mám teď vypálený do mozku. Neschopná se držet zpátky brečím úplně potichu a moje tělo se otřásá proti vysokému muži, kterého najednou nenávidím.

Je mi špatně. A jsem bezmocná. A rozmrzelá.

Ale nad těmihle pocity převládá nenávist k Twitchovi.

Jednou rukou mi překryl ústa, druhou se natáhl přes mou hruď, aby mě držel za rameno, zatímco mnou lehce kolébá a vrká. "Ššššš, Anděli. Já vím, že je to těžký. Jen potřebuju, aby ses dívala trochu dýl."

Začnu plakat silněji.

Kdo je tahleta bestie?

Vím, že Twitch má problémy. Hluboko zakořeněné problémy. Ale nikdy jsem si ani nedokázala představit, kam až ty kořeny sahají.

Měla jsem poslechnout Nikky, když mi říkala, abych si z tohohle člověka nedělala projekt.

Jeho rty se dotknou lastury mého ucha a zašeptá, "Musíš mi věřit, Lex." Jeho hlas prosí. "Otevři oči."

Chci zavřískat 'Naser si!' …ale něco v jeho hlase mi říká, abych udělala, co říká. Tak to udělám.

A svírá se mi hrdlo. Tak moc, že nemůžu polknout.

Ta scéna přede mnou je strašná.

Ling leží na břiše uprostřed královsky velké postele, která je v dokonale netknuté ložnici. Její malé černé šaty jsou roztržené a jejich cáry visí na jejím skoro nahém těle. Jedna dlouhá hedvábná rukavice je pryč, druhá jí visí z konečků prstů. Svou pěknou tvář má zkroucenou bolestí a utrpením, které právě zažívá.

Láme se mi pro ni srdce.

Oči mi odmítají mrkat a slzy mi stékají po tvářích.

Chci zavolat. Chci, aby věděla, že není sama. Chci zakřičet o pomoc. Ale víc než tohle chci nakopat toho brutálního chlapa, který jí drží ruce zkroucené za zády a surově do ní vjíždí.

Ne, vyškrtněte to. Chci toho chlapa zabít.

Jsem si jistá, že kdybych v tuhle chvíli měla zbraň, tak bych ji použila. Ne k obraně. Ne, abych ho zmrzačila. Ale abych ho zabila.

Pohledem přejíždím po jejím těle, než se usadí zpátky na její tváři. Tiše vzlyká a napjatým a slabým hlasem prosí, "Prosím. Prosím přestaň. Nedělej to."

Jako kdyby Twitch vycítil, jak mé odhodlání vzrůstá, pevněji mi překrývá ústa a zašeptá, "Ještě chvíli. Pak můžeme odejít."

Ale nemůžu své tělo zastavit před jednáním. Trhnu rukama tak silně jak zmůžu a zápasím s tímhle silným člověkem. Bezvýsledně. Takže když mě silně kousne do ucha, unikne mi tlumený výkřik. V tu chvíli zavrčí, "Ona to chce. Dívej se!"

Pane Bože! On je jedním z těch psycho stalkerů, který znásilňují ženy a pak řeknou, že to chtěly!

Ten chlap, který drží Ling dole je víc než dvakrát větší než ona; neexistuje šance, že by s ním mohla bojovat, ani kdyby chtěla. Nevolnost od žaludku mě přivádí zpátky do té chvíle před několika týdny, kdy mě Twitch zachránil před tím… tím… zkurveným monstrem, který mě napadlo.

Tak proč nepomůže teď?

Ten chlap jí nepříjemně kroutí paži za zády, když do ní přiráží. A s každým přírazem zakrývá její řasenkou poskvrněnou tvář výraz bolesti. Rtěnku má rozmazanou po bradě, má napuchlý ret. Ten chlap má na hrudi viditelné tmavě červené škrábance; a já cítím trochu uspokojení, když vím, že ho označila.

Najednou se Ling volnou rukou natáhne dozadu a praští ho hranou pěsti do boku. Ten pokus je tak slabý, že jí ruka spadne dolů. Je vyčerpaná. Vyčerpaná bojem.

Už se dál dívat nemůžu.

Zavírám oči a Twitchova ruka se přesouvá z mých úst na bradu, kde ji prsty drží na místě. Skoro násilně mi jí tvrdě zalomcuje, "Řekl jsem ti, že se budeš dívat. Tak se, kurva, dívej."

Okamžitě otevírám oči a to co potom uvidím, všechno změní.

Ling má doširoka otevřené oči, ústa má ve tvaru O a říká, "Dělej! Dělej, ty hajzle!"

Ten chlap se samolibě ušklíbne, obrátí ji a zase se vráží do malé slabé Ling, pak se natáhne a pleskne ji přes tvář.

V uších se mi tvoří tlak. Oči se mi vytřeští šokem. Nemůžu uvěřit tomu, co vidím.

Hlasitě zavzdychá a pak žádostivě zasténá. Nakloní se nad její malé tělo a tvrdě ji šuká. Šuká ji tak, jako by jí nenáviděl. S jeho extrémně namakanýma rukama po obou stranách svého obličeje si po nich pomůže nahoru, naklání se a jejich ústa se střetnou v surovém polibku.

Najednou se cítím neomaleně. Jako kdybych se vetřela do jejich zvláštního okamžiku. Ani jsem si nevšimla, že mě už Twitch nedrží tak pevně, ale rukama mě objímá v pase a rty má přiložené na mém spánku.

Chlap zavrčí a já jsem tak zpátky vtažena do live show. Lingiiny oči se lesknou vzrušením, než znovu zkřiví tvář strachem. Pořád hraje a zaprosí, "Už ne. Prosím! Už ne. Už to nesnesu."

Mužova ruka jí klouže po tváři, na kterou jí vrazil facku, hladí ji po ní, než se znovu natáhne a tentokrát už se nedívám. Zavírám oči a vytěsním to, co se teď má stát.

Plesk!

Naříkání naplní vzduch a Ling zakřičí, "Panebože! Ano!"

Nakouknu a vidím Ling znovu na zádech; víčka se jí třepotají chvíli předtím, než sebou nekontrolovaně trhne a celou dobu sténá. Ten chlap zatne zuby. "Kurva jo! Udělej se na mým péru, zlato. Vysaj mě."

Tělo mu strne, zatne zadek, zaklání hlavu a zařve, jak sebou jeho tělo trhaně přiráží do toho vyčerpaného, kterým je Ling.

Cítím se tak vyčerpaně jako ti dva těžce oddechující a ve spleti ležící na posteli, tělo mi ochabuje ze stálého toku emocí proudících mi hlavou. Opřu se o Twitche. Se sevřením pasu mě odvádí od toho bordelu přede mnou zpátky do své ložnice.

Vím, co chce.

Vím, že by se to mělo stát.

Ale já se toho rozhovoru děsím.

******

Twitch

Zkurvená Ling.

Vždycky se do mě sere. Vždycky se sere do všeho, co je pro mě důležitý. Nemám páru, proč jsem si ji držel u sebe. Ta děvka přidělává víc problému, než za který stojí.

Ty víš, proč sis ji u sebe držel.

Jo. Hádám, že vím. V mnoha ohledech jsme si podobní. Ne ve všem, ale chápeme se navzájem.

Sevřu Lexi v pase a vedu ji chodbou, dokud nestojíme před mou ložnicí. Pomalu, abych ji nevystrašil, se natahuju dopředu a otevírám dveře. Beze slova mi umožní, abych ji dovedl dovnitř, a zavírám za námi.

Pouštím ji, přecházím k posteli a sedám si na její kraj. Ale Lexi tam prostě jen stojí vedle šatníku a zírá do prázdna.

"Lexi, pojď sem."

Nic. Stojí tam, kde je. Světlo v jejích očích je tak tlumené, že přemýšlím, jestli jsem jí v naší hře nezlomil až příliš brzo.

"Pojď sem, Lexi. Sedni si se mnou. Promluvíme si."

Projedou mnou úleva i zklamání, když nakrčí obočí. "Já-já tomu nerozumím," řekne tiše.

Pronesu, "Ani bys neměla."

Udělá krok zpátky a naráží do prádelníku. "On jí ubližoval. On byl--" Oči má nezaostřené. "A ona byla… On jí udeřil a ona… nerozumím tomu."

Nesnáším, jak mladě teď zní. Vrací mě to zpátky do dětství. Na místo, které bych raději nechal hluboko pohřbené. Vstávám a chvilku jí nechávám. Mého anděla. Dneska vypadá krásně. Jako vždycky. Ale právě teď vypadá jako padlý anděl.

Zničeně. Otřeseně. A zoufale.

Je to divný, ale líbí se mi to.

Prosit moje péro, aby nijak nereagovalo, je nemožný. Trhá sebou v kalhotách a já k ní udělám několik kroků. Nebudu prosit. Já neprosím. Ale přistoupím na kompromis. Pro dnešek. Napřahuju k ní ruku a jemně přikážu, "Vezmi mě za ruku."

Konečně se na mě podívá, její modré oči jsou příliš bledé, ta skleslost v nich mi začíná vadit.

Ne. Nelíbí se mi to.

Natahuju ruku trochu blíž k ní a ona na ní dlouho chvíli zírá, než zašeptá, "Tys to věděl. Tys-tys to věděl."

Přikývnu. "Jo. Můžeme si o tom promluvit, až ode mě nebudeš tak daleko."

Ještě víc se vtlačuje do šatníku a zeptá se, "Co když o tom nechci mluvit?"

Nemám rád, když se mě někdo ptá. Zatínám zuby a potlačuju svou náhlou otrávenost a zvládnu mít mírný, ale klidný hlas, když jí pevně říkám, "Musíme si o tom promluvit."

Její oči se boří do mých. Je v nich tolik smutku.

Natahuje se pomalu a nejistě a vkládá svou malou ručku do mé a já si ji s malým trhnutím přitáhnu do náruče a pozadu s ní jdu k posteli. Sedám si a beru si ji na klín, pohrávám si s prsty její levé ruky, když začínám, "Neměla jsi to vidět."

Přikývne a sklesle říká, "Ne. Myslím, že jsem neměla." Krátká odmlka. "Věděl jsi, že to má takhle ráda?"

Neodpovím. To je má odpověď.

Lexi ztuhne. Zašeptá, "Tys…? Mám na mysli, jak jsi to věděl?"

Opět za sebe nechávám mluvit ticho.

Ztěžka polkne. "Chápu."

Najednou mě bolí na hrudi. Je to tak neznámý pocit, že to mnou otřese. Uvědomím si, že ten pocit jsou obavy.

Ztrácím ji.

Tiše vysvětluju, "Ling měla těžkej život. To čím si prošla, já upřímně nevím, jak se jí podařilo vyjít z toho živá. Neříkám, že její choutky jsou normální nebo přirozený, ale říkám, abys jí nesoudila tak rychle. Není tak špatná."

Lexi se napne ještě víc. "Jak jsi jí tohle mohl dělat?"

Objímám ji kolem pasu, jako kdyby ji to mohlo zabránit, aby ode mě utekla, a zůstávám upřímný. "Protože to chtěla. Bylo to založený na shodě obou, i když to tak nevypadalo. Ling je dost stará na to, aby se sama rozhodovala a v žádný případě není hloupá nebo narušená." Potom jsem brutálně upřímný. "Vlastně to bylo snadný. Bylo to žhavý. Vzrušovalo mě to. Užíval jsem si to a udělal bych to znova."

Smutné oči se střetnou s mýma. "Praštil jsi jí?"

"Ano. Víc než jednou. Možná dokonce silněji než on."

Přikývne a v očích se jí objeví strach, když se ptá, "Praštíš i mě?"

Bojuju, abych udržel vztek pod kontrolou, a zeptám se, "Chceš, abych tě praštil?"

A její odpověď je čistá spása. Její odpověď mi dává vědět, že mám daleko k tomu, abych jí ztratil. "Ne takhle."

Proplouvá mnou úleva, když jí zatahám za pramen vlasů. "Umím dobře číst v lidech, Lexi. Když jsme spolu, vím, co se ti líbí a co ne. Vím, o čem si myslíš, že nemáš ráda a bojíš se to vyzkoušet. Vím, jak tě dotlačit dál, než jsi zvyklá." Nechávám ji chvíli, aby to pochopila, a pak říkám, "Naplácám ti na zadek. Budu na tebe hrubej. Budu tlačit na tvý limity. Ale slibuju, že když tomu dáš šanci, budeš si to užívat tak jako já."

Hruď se jí zvedá těžkými nádechy. "Co když jsi mě přečetl špatně? Co když to zajde příliš daleko?"

Natahuju se a konečky prstů ji pevně chytám za bradu, když se jí dívám do očí a vážně říkám, "Líbilo se ti to, co jsme doteď dělali?"

Váhá a já vím, že mi chce zalhat, takže jsem překvapenej, když odpoví, "Ano, líbilo. Vyděsil jsi mě. Jsi intenzivní. A tak nějak mě děsíš k smrti. Ale líbí se mi to."

Když to uslyším, cítím se dobře. Trochu až příliš dobře. Bořím svou tvář do jejího krku, políbím ji tam na citlivou pokožku a usměju se, když se zachvěje. Při její další otázce vidím rudě. "Takže co máš rád? Jsi Dom?"

Zvedám svou hlavu z jejího krku a naštvaně jí na něj zírám. Moje naštvanost je očividná, když vyštěknu, "Víš, co nemám rád? Nálepky."

Svraští obočí. "Nálepky?"

Přikyvujíc potvrdím, "Nálepky." Každou vteřinou jsem naštvanější a zakřičím, "Mám rád to, co mám rád a nebudu se za to nějak omlouvat. Považuje se to, co mám rád za normální? Nejspíš ne. Ano, myslím, že je jasný, že si užívám převzetí kontroly. Jsem Dom? Ne. Záleží na tom? Ne. Protože já opravdu nikoho nenechám, aby mě dostal, dokud je nechci taky." Můj vztek přechází do další úrovně: Hulk. "Jak mě někdo kurva může soudit? Onálepkovat si mě? Nikdo mě nezná dost dobře na to, aby to udělal a lidi, který mě znaj, vědí, že nálepky nesnáším dobře. Takže jestli seš chytrá, Lex… neuděláš to."

Lexi se pokusí vstát. Ale já ji nenechám. Pevněji ji sevřu kolem pasu a v hlase ji uslyším paniku. "Potřebuju, abys mě nechal jít. Nedokážu přemýšlet, když jsi u mě tak blízko. Já-já opravdu se mi nelíbilo, co jsem tam viděla, Twitchi. Potřebuju nějaký čas přemýšlet. O samotě."

Odvádím pozoruhodnou práci v ovládání svého vzteku a se sevřenými rty odpovídám, "Můžeš přemýšlet později. Dneska v noci zůstáváš se mnou. Už jsem řekl Happymu, aby pro Nicole a Davida přistavil auto."

Její potemnělé oči se rozsvítí vzteky. "Proč bys--? Kdo si myslíš, že--?" Z krku jí vychází to nejroztomilejší malé zavrčení a vstává, odtlačuje si mé ruce z pasu. Začne přede mnou přecházet. "Poslouchej, vím, že jsem si z tebe nedělala velkou vědu, když jsi mě poprvé začal sledovat. Ale hovno! Je to strašidelný, když se nad tím zamyslíš. Nechápu, proč se s tebou necítím v nebezpečí, ale jsem si jistá, že to má něco společnýho s tím, že jsi mě zachránil před tím kreténem, kterej se mě pokoušel znásilnit." Usadí se ve mně emoce, kterou nejsem zvyklej cítit. Vina. Pokračuje, "Potřebuju vědět, jestli jsem momentálně ve fázi vyděsit ji kurva k smrti. Nebudu lhát. Jsi zajímavý a atraktivní… no… nádhernej. A doufala jsem, že tě poznám líp. Ale teď…" Přestane přecházet, aby se mi podívala do očí, a tiše řekne, "… teď si tím nejsem tak jistá."

Ženský jsou komplikovaný stvoření. Nevim, co s touhle informací dělat. Zdá se mi k ničemu, ale něco hluboko uvnitř mi říká, abych jí poslechl.

Její třesoucí se ruce se spojí a láme jima. "Musím odejít. A být daleko od tebe. Mám teď hodně o čem přemýšlet a i když tě podivným způsobem mám ráda, ty jsi…" Ztěžka polkne. "… nemyslím si, že jsi pro mě dobrej, Twitchi."

Zkroutím rty a než vůbec můžu zapřemýšlet o odpovědi se dveře s klapnutím zavřou.

Ztratil jsem ji.

******

Lexi

Hned jak najdu Happyho usmívající ho se pod schody, stačí mu jeden pohled na mou tvář a jeho úsměv je nahrazen výrazem obav. Setkáváme se na úplně posledním schodu, svou velkou paží mě obejme kolem ramen a přemůžou mě emoce. Chytám se ho za klopy a brečím mu na hrudi, zatímco mě vede zadní částí domu k čekajícímu autu.

Pomáhá mi dovnitř, dává řidiči mou adresu a pak mi smutně říká, "Všichni nemůžou bejt pohádkový hrdinové." Na chvíli se odmlčí a dodává, "Svět potřebuje i padouchy."

Auto mě odváží domů. Osprchuju se a pak obleču do postele.

Donutím se napsat Nikky a Daveovi, abych jim dala vědět, že jsem doma, protože se necítím tak skvěle a ať si užijí party beze mě.

Zapínám CD přehrávač, vklouznu si pod přikrývky a moje poslední myšlenka, než jsem unesena spánkem, je ta, jak moc mi chybí Twitch.

******

Twitch

Snížil jsem se na takovou úroveň, o které jsem si nikdy nemyslel, že dosáhnu, když uvažuju o svý současný pozici.

Moje mysl se vymlouvá jen na to, že to co dělám, dělám pro Lexi.

Ona mě potřebuje.

Já potřebuju ji.

Ignoruju hlas ve svý hlavě.

Protože se mýlí.

******

Lexi

Moje postel se prohne, vysoké tělo vklouzne za mě a silná ruka mě obejme kolem pasu, přitahujíc mě k sobě do tepla.

Srdce mi začne uhánět.

V tu chvíli ucítím jeho kolínskou.

Ospale se zeptám, "Co tady děláš?"

Solidní minutu mi tiskne polibek na rameno a odpoví, "Ššššš. Čím víc mluvíš, tím míň času máš na přemýšlení. Takže přemýšlej, Anděli. Já se jen trochu vyspím."

Srdce se mi pitomně dme.

Snaží se. On se snaží. Něco mi říká, že to je velká událost.

Opírám se o něj a zašeptám, "Ty mě nenecháš jít, že ne?"

Zaboří mi tvář do vlasů, vdechne mou vůni a nařídí, "Spi. Hned."

Neschopná se zastavit, propletu si prsty s jeho na svém boku a upadám do hlubokého, klidného spánku.

Můj mozek je v pohodě.

Moje srdce je spokojené.