Origin - 31. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

KATY

Mlhavě jsem si uvědomovala, jak Daemon přišel k pohovce a přitulil se ke mně, ale to nebylo to, co mě probudilo o několik hodin později. Někdy během noci se jeho paže kolem mě napjaly, téměř mě udusily. A byl ve své pravé podobě. I když to bylo nádherné, bylo to taky horké a oslepující. Zápasila jsem, abych uvolnila jeho sevření, kroutila jsem se mu v náručí, mhouřící oči před jasnou září.

„Daemone, vzbuď se. Ty –“ S trhnutím se probudil a posadil se tak rychle, že jsem málem spadla na podlahu. Světlo se ztlumilo a byl zpátky ve své lidské podobě, na jeho obličeji zmatený výraz.

„To se mi nestalo od té doby, co jsem byl dítě, že jsem se změnil do své pravé podoby, aniž bych si to uvědomil.“ Pohladila jsem ho po paži. „Možná ze stresu?“ Potřásl hlavou, jeho pohled mířil někam za moje rameno. Jeho výraz napjatý.

„Nevím. To –“ Nahoře zazněly kroky a během několika vteřin byli všichni dole, vypadající stejně tak mimo, jako Daemon. Vymotala jsem se z jeho objetí, odstrčila jsem přikrývku a vstala.

„Něco se děje, že jo?“ Dee, se přesunula k oknu a odtáhla tenké závěsy.

„Nevím, ale cítím –“

„Vzbudil jsem se myslící si, že někdo volá mé jméno.“ Dawson objal Beth kolem ramen. „A zářil jsem.“

„To i já,“ řekl Daemon a vstal. Luc si přešel rukou přes rozcuchané vlasy. V pyžamu konečně vypadal na svůj věk. „Cítím se svědivě.“

„Já taky,“ poznamenal Archer potichu. Promnul si čelist a mžoural do tmy přes okna chaty. Podívala jsem se na Beth a ta jen pokrčila rameny. Zdálo se, že my dvě jsme byli jediné, které necítili nic z toho, co přivedlo Luxeny a Původní do stavu zmatení. Najednou ztuhli. Všichni, kromě Beth a mě. Jeden po druhém, Daemon, Dawson a Dee, se na krátkou chvíli proměnili do jejích pravých podob, a pak obnovili svou lidskou podobu. Bylo to tak rychlé, tak okamžité, že to vypadalo, jako by na malou chvíli mezi nás zavítalo slunce.

„Něco se děje,“ řekl Luc, otáčející se. Zamířil k předním dveřím.

„Něco velkého se děje.“ Vyšel ven a všichni ho následovali. Vstoupila jsem do chladného nočního vzduchu, držící se blízko u Daemona, když kráčel po štěrkové cestě před verandou, a pak přešel na trávu.

Chladná stébla byla měkká pod mýma bosýma nohama. Podivné zachvění si propracovalo cestu mou páteří, a pak mými nervovými zakončeními. Pocit uvědomění mi napjal svaly v krku, když Luc kráčel dál po kousku čisté země. Okraje lesa se zdály temné a nekonečné, zcela neobyvatelné v nejtemnějších hodinách noci.

„Něco cítím,“ řekla Beth, její hlas byl sotva šepot. Podívala se na mě.

„Cítíš to?“ Přikývla jsem, nejistá si, co přesně jsem cítila, ale Daemon vedle mě ztuhl, a pak jsem cítila, jak se tep v jeho hrudi zrychlil, což nakoplo i můj.

„Ne,“ zašeptal. Malý záblesk světla v dálce rozzářil oblohu. Vzduch se mi zaseknul v hrdle, když jsem sledovala, jak ta malá tečka světla cestovala k zemi, jasný, kouřový ocas putující za ní. Světlo zmizelo, když strmě sletělo za Rocky Mountains. Na obloze se objevilo další. Pak další a další, znovu a znovu, a padaly tak daleko, kam jen oko dohlédlo, jako hvězdy střílející na Zem. Obloha byla jimi osvětlená, tisíce a tisíce výbuchů světla, když vstoupily do naší atmosféry a pršely dolů.

Bylo jich tolik, že jsem ztratila přehled, kolik jich tam bylo, dokud se jejich plynoucí ocasy nesmíchaly dohromady, a až se noc neproměnila na den. Luc vypustil překvapený, ochraptělý smíc

„Ach, do prdele. Zdá se, lidi, že E. T. zavolal domů.“

„A přivedl, přátelé,“ řekl Archer, couvající o krok, když několik rychlých světel dopadlo blíž a zmizely mezi vysokými jilmy a jedlemi. Daemon natáhl ruku a propletl si prsty s mými. Moje srdce poskočilo, když pokračovali v padání před námi. Malé exploze houpaly stromy, třásly zemí. Světlo pulsovalo, ozařující lesní půdu každých pár vteřin, dokud intenzivní světlo nezaplálo na pár sekund, a pak nezesláblo.

Pak nebylo nic. Kolem nás se rozhostilo ticho. Neozývaly se ani cvrčci, ani ptáci, dokonce se nemihala žádná malá zvířata. Neozývalo se nic, kromě našich vlastních krátkých nádechů a mého bušícího srdce, burácejícího v mých žílách.

Skvrna světla se objevila v dálce mezi jilmy. Jedna po druhé se objevovaly, v nekonečné sérii světel přicházejících k životu. Bylo jich tolik, že jsem pochopila, že jich musely být alespoň stovky jenom v okolí tohoto lesa.

„Měli bychom teď utíkat?“ zeptala jsem se. Daemonova ruka se kolem mě utáhla a přitáhl si mě k boku. Jeho paže se zabalily kolem mého těla, držící mě blízko, a když promluvil, jeho hlas byl chraplavý.

„To nemá smysl, Kotě.“ Moje srdce zakoplo, když mi tlak sevřel hruď.

„Neutekli bychom jim,“ řekl Archer, jeho ruce se zkroutily do pěstí.

„Ne všem.“ Dokázala jsem jen zírat, když se mi porozumění zarylo až do morku kostí. Přiblížili se k okraji lesa, nabírající tvar. Jako Daemon a každý Luxen, kterého jsem viděla, jejich podoby byly ve tvaru člověka a jejich paže a nohy dobře rozeznatelné. Byli vysocí, každý jeden z nich. Jejich světlo vrhalo třpytivé stíny, když se zastavili pár kroků od okraje lesa.

Jeden pokračoval kupředu, jeho světlo jasnější než slunce v létě, zabarvené hlubokou pulzující rudou, přesně jako u Daemona, když byl ve své pravé podobě. Seržant Dasher a Daedalus možná lhali o mnoha věcech, ale tohle-ach, můj Bože-tohle byla pravda.

Přišli, přesně jak Dasher varoval, a museli jich tady být stovky, a statisíce jinde. Světlo znovu vzplanulo červenou od jednoho vepředu.

Puls energie přešel mýtinou, zvedající mi chloupky na těle. Zachvěla jsem se, nejistá si tím, co se dělo, ale pak se něco stalo. Dee jako první ztratila kontrolu nad lidskou podobou, a pak Dawson.

Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo zmatení, strach nebo něco tajuplného, něco, co v nich reagovalo na blízkost tolika z jejich druhu, ale o úder srdce později se Daemonovy paže kolem mě zachvěly a on taky vklouzl do své pravé podoby.

Jeho paže ze mě opadly a najednou bylo nesnesitelně chladno, bez jeho tepla. Viděla jsem Dawsona udělat to samé a přesunout se ke své sestře. Všichni tři vykročili vpřed, oddělující se od nás.

„Daemone,“ zavolala jsem, ale neslyšel mě. Neodpověděl. Najednou byl Archer vedle mě a Luc vedle Beth. Couvali jsme, ale necítila jsem, že se moje nohy pohybují, ani že moje svaly pracují.

Moje oči byly upřené na Daemona, dokud ostatní z jeho druhu nepohltili jeho světlo. Strach obalil vnitřek mých úst a proměnil mou krev v žílách na břečku.

V tom okamžiku jsem si nemohla pomoct, ale přemýšlela jsem nad tím, co řekl Dasher o tom, co se stane, když přijdou Luxeni, a jestli bude Daemon stát s vlastním nebo s mým druhem.

Nebyla jsem si jistá, jestli měl Daemon vůbec na výběr.

Nebyla jsem si ani jistá, jestli jsem měla na výběr já.

KONEC