Origin - 21. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

KATY

Rychle jsem vstala, ukrývající zbraň v ruce.

„Jsi si jistý?“ Trhla jsem sebou. „Dobře. To byla hloupá otázka.“

„Já ne –“

Klepání zarachotilo na motelové dveře, dohánějící mě do bodu, kdy jsem málem upustila zbraň. Daemon po mě střelil znepokojivým pohledem a já se začervenala. Vážně jsem se musela vzchopit. Zhluboka jsem se nadechla a přikývla.

Potichu se plížil ke dveřím, s půvabem smrtícího predátora, a já jsem klopýtala jako hříbě. Když jsem se kousek po kousku přibližovala, řekla jsem si, že jsem připravená použít tu pistoli. Použít Zdroj, což bylo taktéž nebezpečné, by bylo příliš riskantní. Střílení ze zbraně upoutá pozornost, ale doufejme, že jen místní.

Daemon se naklonil, dívající se přes kukátko. „Co to sakra?“

„Co?“ Moje srdce vynechalo úder.

Podíval se na mě přes rameno. „Je to Paris, ten Luxen co byl s Lucem.“

Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, kdo to byl. Vážně hezký blonďatý Luxen, který byl s Lucem v jeho klubu. „Můžeme ho brát jako přítele?“

„To se uvidí.“ Daemon se napřímil a pootevřel dveře.

Nemohla jsem vidět nic, než jeho nahá záda, ale rozhodně jsem si neztěžovala, když jsem měla ve výhledu jen tohle.

„Jsem překvapený, že tě tady vidím,“ řekl.

„Měl bys být?“ přišla odpověď.

„To mi řekni ty. Proč jsi tady? A proč bych tě neměl odpálit do příštího týdne?“

Moje dlaň držící pistoli byla zpocená. Daemon by Parise ve skutečnosti nezasáhl.

Počkat. Jo, zasáhl, riskantní nebo ne.

„Protože by to upoutalo příliš mnoho pozornosti,“ odpověděl Paris hladkým hlasem. „A kromě toho, nejsem sám.“

Daemon musel vidět někoho jiného, protože se jeho ramena trochu uvolnila a ustoupil stranou. „No, tak pojďte.“

Paris prošel dveřmi dlouhými a jistými kroky. Podíval se na mě a na mou zbraň v ruce. „Hezké tričko.“

Podívala jsem se dolů, protože jsem zapomněla, že jsem na sobě měla tričko mimozemské sinice. „Díky.“

Pak se objevil Archer, vypadající čerstvě a čistě. Vůbec ne jako někdo, kdo strávil noc utíkáním po poušti. Podezření ve mně rozkvetlo jako škodlivý plevel.

Podíval se na Daemona. „Přerušili jsme něco?“

Daemonovy oči se zúžily, když zavřel dveře. „Co se děje?“

Archer sáhl do kapsy svých džínsů a vyndal skleněné pouzdro. Podal ho Daemonovi.

„Tady je LH-11. Myslel jsem, že ti přenechám tu čest.“ Podíval se na mě. „Chystáš se mě zastřelit, Katy?“

„Možná,“ zamumlala jsem, ale spustila jsem zbraň a posadila se na okraj postele. „Kde jsi byl?“

Archer se zamračil, když se Paris motal kolem a znechuceně se šklebil na pokoj. „No, měl jsem rušnou noc a plné ruce práce, když jsem „pečoval“ o polovinu armády, aby se nevydali po vašich stopách. Pak, když jsem zamířil zpátky, abych vás našel, narazil jsem na našeho přítele.“

„Nepovažoval bych ho za přítele,“ řekl Daemon, když se přišel postavit vedle místa, kde jsem seděla.

Paris si položil ruku na hruď. „Tohle mě ranilo.“

Daemon zakoulel očima, a pak tišším hlasem řekl: „Už můžeš tu zbraň odložit, Kotě.“

„Ach.“ Začervenala jsem se. Natáhla jsem se a položila ji na stolek. Pak jsem oslovila Archera. „Dlužíme ti poděkování za… za všechno.“

Čekala jsem, až se Daemon připojí. Když to neudělal, kopnula jsem ho do nohy.

„Díky,“ zamumlal Daemon.

Archerova pusa se zkřivila pobavením a myslím, že to bylo poprvé, co jsem ho viděla opravdu se usmívat. Byla jsem překvapená, jak mladě vypadal.

„Nemáš ani ponětí, jak mě těší, že to slyším, Daemone.“

„To si dovedu představit.“

„Vážně,“ přerušila jsem je. „Děkujeme ti. Nedostali bychom se sem, kdyby nebylo tebe.“

Přikývl. „Nebylo to jenom kvůli vám dvěma.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se Daemon.

Paris si odfrkl, když vyskočil na stůl. Díky Bohu, že mu při tom nepraskly ty jeho těsné kalhoty. „Vážně si myslíte, že se Archerovi líbilo být Daedalusův dokonalý příklad toho, jaký by asi měl být ideální původní?“

„Hádám, že ne.“ Daemon si sedl vedle mě. „A hádám, že Lucovi taky ne.“

Paris zvedl štíhlé rameno. „A já hádám, že tobě se nelíbilo být jejich dokonalým výrobcem zrůd.“

„Ach, jo, a Nancy tě totálně milovala.“ Archer si překřížil ruce. „Byl jsi její hvězdný Luxen. Kolik lidí si zmutoval za tak krátkou dobu? Víc, než jakýkoliv jiný Luxen.“

Daemon ztuhl. „To s tímhle vážně nemá nic společného. Proč nám pomáháš, a proč jsi s Parisem?“

„A kde je Luc?“ Dodala jsem a napadlo mě, že nemohl být daleko.

Paris se usmál. „Někde kolem.“

„Nemáme moc času na otázky, ale můžu vám dát krátkou a ošklivou verzi,“ řekl Archer. „Dlužil jsem Lucovi laskavost a Paris má pravdu. Ty jsi měla pravdu, Katy. Být v Daedalusu znamená nemít žádný život. Kontrolovali každý aspekt. Nezáleží na tom, jak jsem byl stvořený.“ Roztáhl ruce dlaněmi vzhůru. „To, na čem vždycky záleží, je žití.“

„Proč právě teď?“ zeptal se Daemon, v jeho tónu byla cítit nedůvěra.

„A to je otázka roku, co?“ zapojil se Paris, usmívající se, jako by požil nějaké šťastné pilulky. „Proč by Archer právě teď riskoval všechno? Jeho život, i když byl mizerný?“

Archer poslal Luxenovi temný pohled. „Díky, Parisi, že jsi to dodal, bez tebe bych na to určitě zapomněl. Utéct Daedalusu není tak snadné. Kromě Luca a hrstky dalších, nikdo nikdy neuspěl. Jo, mohl jsem utéct již stokrát, ale našli by mě. Taky jsem potřeboval rozptýlení.“

Pak mi to došlo. „Použil jsi nás jako rozptýlení.“

Přikývl. „Nancy a seržant Dasher se budou víc starat o nalezení Daemona a tebe. Já nebudu na vrcholu jejich seznamu priorit.“

Trochu napětí opadlo z Daemonova. „Nancy řekla, že na světě existují i jiní původní, kteří předstírají, že jsou normální lidé.“

„Pár jich je,“ potvrdil Archer. „Pochybuju, že budou právě teď problémem. Jsou to vysoce postavení „lidé“, takže se nepřiblíží ani k jednomu z nás na deset mil.“

Pořád tady bylo něco, čemu jsem nerozuměla. „Proč jsi prostě nesehnal Lucovi LH-11 ty? Mohl tě ukrýt.“

Paris se tiše zasmál. „Myslíš, že Lucovo šílenství má nějaký smysl?“

„Doufal jsem, že jo,“ zamumlal Daemon a prohrábl si rukou vlasy.

„Vlastně v tom je smysl. Kromě faktu, že jsem až doteď mohl dělat špiona a informovat Luca… a pár dalších, co Daedalus dělá, věděl jsem, že změnili složení LH-11, a to je to, co Luc chtěl, novou verzi. Promethea. Nikdy jsem nebyl poblíž tohohle nového léku. Nikdo nebyl. Ne, dokud nepřivedli vás dva,“ řekl Archer Daemonovi. „Byla to perfektní smršť pro všechny. Ale nevím, proč Luc ten lék chce.“

„A já bych se ho raději neptal,“ řekl Paris zlověstně.

Při jeho tónu jsem se zachvěla, ale pak jsem přemýšlela nad tím, co mi Archer řekl. „A co ti Luxeni, o kterých seržant Dasher tvrdil, že chtějí převzít kontrolu? Byla to pravda?“

Archer sklouzl pohledem na Daemona. „Je to pravda, a tvoje klučičí hračka tady, zdá se, zná jednoho z nich.“

Daemonovy oči se zúžily. „Vypadni z mé hlavy.“

Otočila jsem se k němu. „O čem to mluví?“

„Je to jenom něco, co řekl Ethan White. Vzpomínáš si na něj?“ zeptal se a já jsem přikývla. Moje setkání s tímto Starším Luxenem trvalo jen velmi krátce. „Když jsem odcházel z kolonie, abych tě šel hledat, řekl něco o tom, že Země nebude patřit lidem navždy, ale vážně jsem nad tím moc nepřemýšlel, protože no tak… Jsem si jistý, že existují Luxeni, kteří chtějí mít kontrolu, ale to se nikdy nestane.“

Archer nevypadal přesvědčený, a já taky ne, ale pak původní naklonil hlavu na bok. „My o vlku –“

O chvíli později se hotelové dveře otevřely. Daemon vystřelil na nohy, oči mu zbělely, když jsem se natáhla po zbrani a srdce mi vyskočilo až do krku. Luc vkráčel dovnitř, držící igelitovou tašku a růžovou krabici. Jeho vlasy byly stažené do krátkého culíku a na jeho andělské tváři svítil obrovský úsměv.

„Ahoj, lidi!“ řekl nadšeně. „Přinesl jsem koblihy.“

Pomalu jsem zamrkala, když jsem se znovu usadila. „Dobrý Bože, málem jsem dostala infarkt.“

„Jsem si zatraceně jistý, že jsem ty dveře zamknul,“ zavrčel Daemon.

Luc položil krabici koblih a já jsem se na ně dívala, jako by měli odpověď na život. „A já jsem si zatraceně jistý, že jsem se pustil dovnitř. Ahoj, Katy!“

Vyskočila jsem při mém jménu. „Ahoj, Lucu –“

„Podívej, co mám.“ Sáhl do tašky a vytáhl tričko mimozemské silnice. „Teď můžeme být zosobněné dvojičky.“

„To je… ehm, opravdu hezké.“

Parisův ret se zvlnil. „Opravdu budeš to tričko nosit?“

„Jasně. Každý den mého života. Myslím, že je to ironie.“ Lucův ametystový pohled přešel pokoj a přistál zpátky na mě. „Teď myslím, že vy dva pro mě něco máte.“

Daemon si tiše povzdechl a zvedl skleněné pouzdro. Hodil ho Lucovi a ten ho chytil. „Tady to je.“

Luc otevřel to malé, úzké pouzdro a pomalu vydechl. Uctivě ho zavřel a vložil ho do zadní kapsy svých džínsů. „Děkuji vám.“

Měla jsem pocit, že stejně jako i Daemon, ani Luc neříkal díky často.

„Takže… co bude dál?“ zeptala jsem se.

„No…“ Luc protáhl to slovo. „Sakra, teď to teprve dostane ty správný grády. Daedalus nebude šetřit náklady ani životy, aby tě dostali do svých špinavých pracek, Daemone. Rozervou tohle město. Již to dělají. A použijí jakékoliv prostředky, aby tě odvlekli zpátky.“

Daemon ztuhl. „Půjdou po mé rodině, že jo?“

„S největší pravděpodobností,“ odpověděl. „Vlastně, můžeš se na to spolehnout, tak jako tak!“ Luc se otočil na Archera tak rychle, že starší původní couvl o krok. „Sehnal jsem nám nové fáro.“

„Opravdu?“ zeptal se Archer.

„A je dost prostorné, abychom se tam nacpali všichni.“ Luc se otočil zpátky na Daemona a mě se šibalským úsměvem, který nenaznačoval nic dobrého. „Mám pro vás překvapení, lidi. Ale nejdřív bych navrhoval nějaké patřičné oblečení.“ Sáhl do tašky, vytáhl tričko, a pak ho hodil na Daemona. Bylo to obyčejné bílé triko. „Já a Katy budeme vypadat rozkošně v těch tričkách mimozemské silnice. Ty bys vypadal prostě hloupě. Můžeš mi poděkovat později.“

Přemýšlela jsem, jak, proboha, Luc věděl, že Daemon měl taky jedno z těch triček.

„A snězte nějaké koblihy. Je jedno, kolik jich sníte.“

Daemon se zamračil, zatímco já jsem byla prostě jen šťastná, že můžu začít jíst koblihy. Nakoukla jsem do krabice. S polevou. Moje oblíbené.

„Jaké překvapení?“ zeptal se Daemon, držící tričko, ale nepokoušel se obléct si ho.

„Kdybych ti to řekl, už by to nebylo překvapení. Ale brzy budeme muset vyrazit. Takže se najezte a sbalte si věci. Musíme někam jet.“

Daemon vydechl nosem, a pak se na mě podíval. Mohla jsem říct, že se mu moc nelíbilo, jak mu Luc rozkazuje, ale moje pusa byla plná senzační dobroty, takže právě teď jsem opravdu neměla co dodat. Nakonec přikývl. „Dobře, ale jestli –“

„Já vím. Sečteno a potrženo, jestli vás podrazím, najdeš způsob, aby byla moje smrt pomalá a bolestivá. Došlo mi to.“ Luc mrkl. „Považuj mě za varovaného.“

„Jen tak mimochodem,“ řekl Archer, když se Daemon naklonil přes mé rameno a začal se prohrabovat mezi koblihami. „Nezapomeňte si sbalit taky tu krabičku kondomů z podlahy.“

Můj pohled střelil k podlaze. Byly přesně tam, kde je Daemon minulou noc upustil. Moje tvář hořela jako svaté peklo a málem jsem se zakuckala koblihou, když mi v uších zazvonil Daemonův smích.

DAEMON

Rozhodně jsem nezapomněl na ty kondomy, když jsem balil to málo věcí, co jsme měli, do naší tašky s mimozemšťany. Kat byla pořád v obličeji trochu červená, a musel jsem se hodně přemáhat, abych ji nemilosrdně neškádlil. Šel jsem na ni zlehka, protože vypadala tak zatraceně rozkošně, stojící tam v tom hloupém tričku a laciných plastových žabkách, svírající si u hrudi mimozemskou panenku. Položil jsem jí paži kolem ramen, když jsme zamířili do jasné záře srpnového pouštního slunce.

Archer prošel kolem nás a jeho pohled padl na to, co jsem nesl. „Hezká taška.“

„Zmlkni,“ odpověděl jsem.

Ušklíbl se.

Zabočili jsme za roh motelu a naskytnul se mi první pohled na náš odvoz. „Páni! To je tvoje auto?“

Luc si přehodil své nové tričko přes rameno, když pohladil zadní nárazník černého Hummera. „Rád si myslím, že se ke mně hodí.“

Kat si přesunula panenku do druhé ruky, když si prohlížela to monstrum. „Jel jsi na tomhle drtiči malých vesnic až ze Západní Virginie?“

Zasmál se. „Ne. Půjčil jsem si ho.“

Jo, měl jsem pocit, že Lucovo „půjčování“ bylo stejné, jako když jsem si já „půjčil“ Matthewovo auto.

Zamířil jsem kolem dveří řidiče a otevřel zadní dveře, pro Katy. „Myslíš, že se můžeš do téhle věci vyškrábat úplně sama?“

Střelila po mně pohledem přes rameno a já se usmál. Potřásla hlavou, popadla ručku dveří a vytáhla se nahoru. Samozřejmě, že protože jsem byl velice ochotný kluk, pomohl jsem jí s dobře umístěným postrčením.

Katina hlava se otočila, její tváře zrudly. „Někdy si takové prase.“

Zasmál jsem se, když jsem naskočil vedle ní. „Pamatuješ si, co jsem říkal o osahávání?“

„Jo, pamatuju.“

„Měj to na paměti pro později.“ Natáhl jsem se přes ni a popadl pás, než to mohla udělat sama.

Povzdechla si, když odsunula paže z cesty. „Víš, jsem úplně schopná připoutat se sama.“

„Jak roztomilé,“ řekl Archer, když otevřel druhé dveře. Vlezl dovnitř a sedl si z druhé strany Kat.

„Mám důvod, proč tohle dělám.“ Ignoroval jsem Archera, klouzající pásovým popruhem přes její klín. Jemně se nadechla, když moje ruce přejely přes spodní část jejího břicha. Ďábelsky jsem se na ni usmál, když jsem ji připoutal. „Teď už rozumíš?“

„Jak jsem řekla: Takové prase,“ zamumlala zpátky, ale její oči se změnily na jemnou vřesově šedou.

Naklonil jsem se, políbil ji na spánek a pak zvedl paži. Bezpečnostní pás jí poskytoval dostatek volnosti, aby se ke mně mohla přitulit. „Takže, tohle auto je naše překvapení? Protože si myslím, že se s tím uspokojím.“

Z předního sedadla spolujezdce se Luc zasmál. „Ani náhodou. Sakra, myslím si, že bych si tohle mohl nechat.“

„Prostě seď a užívej si jízdu,“ řekl Paris a nastartoval Hummera. „Vlastně je to docela nudná jízda. Kromě pár legračních mimozemských nápisů na dálnici a možná jedné nebo dvou krav, se není moc na co koukat.“

„Zábava.“ Když jsem si přemístil nohy, podíval jsem se na Archera.

Poklepával prsty po jeho kolenech oblečených v džínsovině, oči přivíral na sedadlo před ním. Ani jednomu v autě jsem stoprocentně nedůvěřoval. Mohli nás vézt přímo do Oblasti 51.

Archer ke mně otočil hlavu. Nezradíme tebe ani Katy.

Moje oči se zúžily. Říkám ti to naposledy, vypadni z mé hlavy.

To je tak těžké. Máš tak velkou hlavu. Jedna strana jeho rtů se zvedla, když se vrátil k zírání na sedadlo před ním. Kromě toho, jak bych vás mohl odvést zpátky? Viděl jsi, co jsem udělal, abych nás odtamtud dostal.

Měl pravdu, ale… Mohlo to být úmyslné, jako to bylo i s Blakem. Udělal to samé.

Já nejsem Blake. Chci se od nich dostat pryč tak moc jako i vy.

Na to jsem neodpověděl. Stočil jsem pohled k oknu a sledoval malé domy a nápisy o horkých pramenech, jak se rozmazávají a nakonec blednou na otevřeném prostranství dálnice, porostu a bronzové půdy. Až když jsem uviděl ceduli, kam míříme, konečně jsem se trochu uvolnil. „Las Vegas? Jdeme hazardovat a prohlédnout si Flamingo šou?“

Luc potřásl hlavou. „Ne, ledaže by to byla tvoje parketa.“

Nevědět, kam jedeme nebo proč, se mi moc nelíbilo. Zůstal jsem ve střehu, moje oči byly přilepené na silnici, hledajíc jakákoliv podezřelá auta, která se k nám dostala příliš blízko.

Asi po sedmi mílích téměř dvouhodinového výletu Kat usnula. Popadl jsem panenku, než narazila na podlahu a držel ji. Ulevilo se mi, že si dopřála trošku spánku. Potřebovala ho.

Pokaždé, když jsme byli poblíž policejního auta, napjal jsem se, připravený, že nás zastaví pro mnoho důvodů, různících se od ukradeného auta až po zabíjení vojáků.

Ale nikdo nás nezastavil. Za celou cestu se nestala ani jedna zatracená věc, s výjimkou Luca a Parise, kteří se hádali o radiostanici jako starý manželský pár. Nemohl jsem těm dvěma přijít na kloub. Pak znovu, nemohl jsem přijít na kloub ani sobě.

Na cestě do Vegas jsem přemýšlel nad těmi nejšílenějšími sračkami. A tím myslím nad opravdu extrémními věcmi, a nevím, jestli to souviselo se skutečností, že v autě byli dva lidi, kteří by mi mohli potenciálně zírat do hlavy, ale přemýšlel jsem nad věcmi, o kterých jsem vážně nechtěl, aby byli do nich zasvěcení ostatní lidi. Všechno to začalo, když jsem odtrhl pohled od okna a mou pozornost upoutala moje noha. Katina levá ruka byla zkroucená na mém stehně. Několik minut jsem se nemohl podívat jinam. Co jsem měl s tou levou rukou? Byla to jenom ruka, a Kat měla skvělé ruce, ale to nebylo ono. Šlo o to, co se na levé ruce obvykle nachází, konkrétně na prsteníčku.

Bože, přemýšlení o prstenu a levé ruce způsobilo, že jsem chtěl vypadnout z auta a zaběhnout tak sto koleček, ale být ženatý s Kat… ženatý? Můj mozek na tom slově zakopnul, ale nebylo by to hrozné. Ne, bylo by to víc než to. Bylo by to svým způsobem… dokonalé.

Strávit zbytek života s Kat bylo něco, co jsem plánoval. Když na to přišlo, nebylo pochyb ani otázek. Ve své budoucnosti jsem viděl ji, jenom ji. Když jsem myslel na to, že učiním takovéhle rozhodnutí, nezalil mě studený pot. Možná to bylo proto, že můj druh si hledal partnera již mladý, obyčejně hned poté, co skončil střední školu a naše verze sňatku nebyla moc odlišná od té lidské.

Ale byli jsme mladí. Nezkušení a naivní, alespoň tak by to řekl Matthew. Sakra, proč jsem vůbec o tomhle přemýšlel právě teď, když byli naše životy naprostý nepořádek? Možná to bylo proto, že když bylo všechno tak chaotické a zítřek nemusel nastat, přinutilo mě to přemýšlet nad těmihle věcmi. Přinutilo mě to uzavřít dohodu, abych tak řekl. Nesnášel jsem pomyšlení na to, že možná jsme neměli k dispozici několik let, abychom se vzali.

Potřásl jsem hlavou, abych se zbavil těch myšlenek, utáhl jsem paži kolem Kat a soustředil se na cestu. Když se začaly objevovat mrakodrapy, něžně jsem ji probudil. „Hele, ospalče, koukni se.“

Zvedla hlavu z mého ramene a přetřela si oči. Několikrát zamrkala, trochu se sehnula a podívala se ven předním oknem. Její oči se rozšířily. „Páni, nikdy předtím jsem ve Vegas nebyla.“

Luc se otočil v sedadle, usmívající se. „Ještě lepší je to v noci, se všemi těmi rozsvícenými budovami na bulváru.“

Její oči se naplnily dychtivostí, ale usadila se zpátky a její ramena klesla. I když bych ji rád vzal ven, nemohli jsme si dopřát jakoukoli prohlídku. Bylo by to příliš riskantní.

Naklonil jsem se, přiložil rty k jejímu uchu a řekl: „Příště. Slibuji.“

Lehce se otočila, zavírající oči. „Budu na tom trvat.“

Políbil jsem ji na tvář, ignorující Archerův hloubavý pohled. Když jsme vjeli do Vegas, Kat se přese mě natahovala, aby všechno viděla. Palmy obklopující bulvár jí byly pravděpodobně povědomé, ale pirátská loď před Treasure Island nebyla něco, co jste viděli každý den.

Trvalo věčnost dostat se přes velký dopravní provoz, a normálně bych si drápal oči netrpělivostí, ale nebylo to tak špatné. Ne, když Kat prakticky poskakovala na mém klíně, ukazující na proslulá místa jako Bellagio, Caesar’s Palace[1] a napodobeninu pařížské Eiffelové věže.

 Byl jsem tak trochu v nebi. Bohužel, tahle verze nebe měla publikum. Zatraceně.

Když jsme dorazili k výjezdu z Las Vegas, začínal jsem být unavený ze všech těch keců o překvapení, hlavně když Paris odbočil z hlavní třídy, jedoucí po další cestě kolem country klubu a obrovského golfového hřiště. Pokračovali jsme dále, vzdalující se od rušného města. Kromě pár rozrůstajících se panských sídel tam nebylo nic, a pak se z ničeho nic objevila lesknoucí se pískovcová bezpečnostní zeď, vysoká asi dvacet stop. Naklonil jsem se dopředu, a položil ruku na Parisovo sedadlo. „Je v tom kamenu křemenec?“

„To si piš, že je.“

Kat se na mě podívala, její oči se rozšířily poznáním, když Paris zpomalil před tepanou železnou bránou, která v sobě měla malé skvrnky křemenu. Nikdy jsem nic takového neviděl. Interkom naskočil a Paris řekl: „Ťuk. Ťuk.“

Elektřina zapraskala, a pak se ženský hlas zeptal: „Kdo je tam?“

Kat na mě zvedla obočí a já jsem pokrčil rameny.

„Přerušující kráva,“ řekl Paris a podíval se na Luca, který potřásl hlavou.

Z interkomu se ozvalo: „Přeru-?“

„Múúúúú!“ řekl Paris, hihňající se.

Kat se zachichotala. Archer překroutil očima a potřásl hlavou.

Z interimu byla slyšitelná zlost. „To bylo hloupé. Brána se otevírá. Počkejte vteřinu.“

„To bylo pěkně chabé,“ řekl jsem.

Paris se zasmál. „Viděl jsem to na internetu. Rozesmálo mě to. Mám jich víc. Chcete je slyšet?“

„Ne.“ K mému odseknutí se připojilo Archerovo. Alespoň v něčem jsme se shodli. Hm, i když to nedávalo moc smysl.

„Škoda.“ Paris vyrazil kupředu, když se brána oddělila a otevírala se. „To ani nebyl můj nejlepší.“

„Bylo to docela dobré,“ řekla Kat, usmívající se, když jsem po ní střelil pohledem. „Rozesmálo mě to.“

„Na tebe je lehké udělat dojem,“ řekl jsem jí.

Chystala se mě plácnout po paži, ale chytil jsem její ruku. Provlékl jsem si prsty s jejími a mrkl. Potřásla hlavou. „Ty na mě dojem neděláš.“

Uvěřil bych jí, kdybychom oba nevěděli pravdu.

Trvalo mi několik vteřin uvědomit si, že cesta taky měla velké množství křemene vrytého do asfaltu. První dům, kolem kterého jsme prošli, byl skromný a vypadal, jako by někdo vyzvracel křemen všude: Na střechu, okenice i přední dveře. Svaté kecy. Protože nikde poblíž nebyly přírodní útvary křemene, přinesli ho dovnitř, ochraňující Luxenské společenství.

„Ty jsi o tomhle nevěděl?“ Překvapení zbarvilo Lucův hlas.

„Ne. Myslím tím, nikdy se mi nezdálo nemožné využít křemen takhle, ale muselo to stát pěkný majlant a ani jsem nevěděl, že tady bylo společenství.“

„Zajímavé,“ zamumlal Luc a jeho čelist se napjala. Paris se na něj podíval, ale nerozuměl jsem pohledu, který si vyměnili.

„Daedalus to taky neví,“ řekl Archer. „Mají to přímo pod nosem. Dokonalá skrýš.“

„Tohle je šílené.“ Potřásl jsem hlavou, když jsme míjeli další domy pokryté křemenem, a každý dům byl větší než ten předchozí. „Jak to, že jsem o tomhle nevěděl? Znáš tady někoho, Lucu?“

Potřásl hlavou. „Ne tak docela. Mám nějaké přátele v Arizoně, ale nejdřív si musíme udělat malou zastávku. Zašijeme se tady na pár dní, dokud se to všechno trochu neuklidní, takže cestování po dálnici nebude tak nebezpečné.“

„Takže pak míříme do Arizony?“ zeptala se Kat, dívající se z Luca na mě.

Luc pokrčil rameny. „Je to jenom nabídka. Tam jede Archer, aby se na chvíli ukryl, ale je to na vás, lidi. Můžete přijmout mou pohostinnou nabídku nebo mě poslat do prdele.“ Kat se zamračila. „Pro mě v tom není žádný rozdíl,“ dodal.

Jemně potřásla hlavou. „Nechápu, proč byste vy všichni riskovali tak moc, abyste nám pomohli.“

Dobrá otázka. Luc se podíval přes rameno. „Máme stejného nepřítele, a když nás je víc, jsme silnější. Přesně jako v hororech.“

Začal jsem registrovat další Luxeny, kteří museli být v domech nebo za vysokou zdí obklopující většinu zadních dvorků. Vážně jsem tomu nemohl uvěřit. Celé společenství údajně neviděné Daedalusem a chráněné před Arumy syntetickými ložisky křemene.

Hm, úžasné.

Konečně jsme dorazili k další zdi a brána se před námi otevřela. Dům, jestli se tohle monstrum dalo nazvat domem, se nejasně rýsovalo jako fata morgána.

„Tohle je místo, kde zakotvíme?“ zeptala se Kat. Výraz úcty se jí objevil na obličeji. „To je palác.“

To mi přivedlo na tvář úsměv. To místo vážně bylo absurdní. Mohlo to být velké tak sedm tisíc čtverečních stop, možná i víc, se třemi patry, s azurovou kopulí nad střední části a křídla, lemující každou stranu. Jako zbytek domů, byl z bílého pískovce s křemenem hluboce vrytým do konstrukce. Taky měl kolem sebe vysokou zeď, která blokovala cokoliv, co existovalo za domem.

Paris vyjel po příjezdové cestě, zastavující v půli kruhu před širokými schody. Uprostřed kruhu byla mramorová socha delfína. Zvláštní.

„Dobře, děcka, jsme tady!“ Luc otevřel dveře spolujezdce a vyskočil po schodech. Na verandě se otočil zpátky k Hummeru. „Já už neomládnu.“

Zhluboka jsem se nadechl a vzal Kat za ruku. „Připravená?“

„Jo.“ Zlehka se na mě usmála. „Chci vidět, jak to vypadá uvnitř.“

Zasmál jsem se. „Sázím na nesmyslné bohatství.“

„Já taky,“ zamumlal Archer a vystoupil z auta.

Slezli jsme z Hummera a obešli ho. Tentokrát sebrala tašku Kat a strčila do ní mimozemskou panenku tak, že její hlava trčela ven. Stiskl jsem jí ruku a zamířil po schodech, zatímco jsem se připravoval, Bůh ví, na co.

Způsob, jakým se Luc usmíval, mě dělal ostražitým. Vypadal, jako by… Pocit, který mi sjel páteří, byl teplý a povědomý, ale úplně nemožný. Takový byl i překvapivý skok energie, který způsobil, že jsem pustil Katinu ruku. To nebylo možné. O krok jsem couvl ode dveří.

Kat se otočila, obličej zkřivený znepokojením. „Co to je? Co se děje?“

Slova selhala, když jsem hleděl na dveře. Jediné, co jsem dokázal udělat, bylo jednou potřást hlavou. Jedna moje část byla nadšená, zatímco ta druhá byla zděšená tím, co jsem cítil, a doufal jsem, že to byla len moje představivost.

Kat se přesunula k mému boku a položila mi ruce na paži. „Co-?“

Červené dveře se otevřely, a když postava vyšla ven ze stinného zákoutí, moje podezření se potvrdilo.

„Celou cestu jsme spěchali, abychom ti zachránili prdel, ale ty sis zachránil zadek sám, než jsme stihli něco podniknout.“ Dee si položila ruce v bok a její brada se tvrdohlavě zvedla. „To je způsob, jak nám ukrást všechno burácení a slávu, Daemone.“

Luc tleskl rukama. „Překvapení!“

---

[1] Hotel v Severní Americe