Origin - 19. kapitola

Překlad: Janka, KitKat
Kor.: Majuš

DAEMON

Byli jsme venku. Ale ještě jsme nebyli úplně volní.

Ne všechna vozidla byla mimo provoz. Šli po nás, na zemi i ve vzduchu. I když jsme se pohybovali rychle. Kat měla náramek s opálem a mohla nabrat skoro stejnou rychlost jako já. Když jsme slyšeli sekací zvuk, který vytvářeli čepele vrtulníku, rychle se blížící k deseti mílím, Archer se od nás oddělil a zamířil na západ.

Odvedu pozornost. Řekl. Pamatuj si, Ash Springs.

Pak byl pryč, šmouha mizící za horizontem. Nebyla příležitost se ho zeptat, co dělá, nebo ho zastavit. O několik vteřin později, se objevil pruh světla, a pak další, rozmístěny míli od sebe. Neohlédl jsem se, jestli světla z vrtulníku změnili kurz a spolkli návnadu. Nemyslel jsem na to, co by se Archerovi stalo, kdyby ho chytili. Nemohl jsem si dovolit myslet nebo se strachovat o někoho jiného, protože jsem potřeboval Kat dostat někam do bezpečí, i kdyby to bylo jen na noc.

Běželi jsme přes poušť, naše nohy rozdmýchávali vůni šalvěje. Nebylo nic na míle daleko, a pak jsme narazili na stádo volně se pasoucího dobytka. Pak zase nic, když jsme se drželi blízko dálnice.

Čím déle a dál jsme běželi, hromadily se ve mně obavy. Věděl jsem, že i s opálem Kat nemůže udržet krok moc dlouho. Rozhodně ne osmdesát kilometrů. Hybridi se unaví rychleji, dokonce i se zesilovačem.

Na rozdíl od nás, kde bralo vlastně více energie zpomalit, ona mířila ke zhroucení. Sakra, osmdesát mil by mě unavilo, ale Kat… Pro ni bych běžel milion kilometrů. A věděl jsem, že ona by udělala to samé pro mě, ale nemohla. Nebylo to v její DNA.

Neměli jsme čas, abychom zastavili a abych se jí zeptal, jak to zvládá, ale její srdeční frekvence letěla rychle nahoru, a každý její otrhaný nádech hned vydechla.

Pramínek strachu, který byl v mých žílách, rostl s každým krokem a každým rychlým tlukotem mého srdce. To ji může zabít, nebo alespoň nějak vážně poškodit.

Krátce jsem se podíval na noční oblohu. Nic, jen hvězdy, a žádné světla v dálce. Stále jsme měli před sebou takých třicet mil, a to by bylo pro mě v mé pravé podobě a zrychlovacím procesu moc velké riziko. Světelné pruhy přes poušť by byli v noci příliš jasné, a to by poskytlo všem UFO nadšencům něco, o čem by mohli mluvit.

Nečekaně jsem zpomalil a chytil Kat kolem pasu, abych ji ušetřil pádu. Těžce dýchala, a když se na mě podívala, kůže kolem jejich úst byla bledá a ztrhaná.

„Proč… proč jsme zastavili?“

„Nemůžeš už déle běžet, Kotě.“

Zatřásla hlavou, ale její vlasy zůstaly přilepené na jejích tvářích. „Já… já to dokážu.“

„Vím, že chceš, ale tohle je příliš. Vezmu si opál a ponesu tě.“

„Ne. V žádném případě.“

„Kat. Prosím.“ Můj hlas se zlomil na posledním slově, a její oči se rozšířily. „Prosím, nech mě to udělat.“

Její ruce se třásly, když si otřela potem nasáklé vlasy z obličeje. Ta tvrdohlavá malá brada se o stupínek zvedla, ale sundala si opálový náramek. „Nesnáším… tu myšlenku nechat se nést.“

Podala mi náramek a já si ho navlíknul. Získal jsem z něj malý příval energie. Taky jsem si od ní vzal zbraň a zasunul si ji za pás kalhot.

„Co kdybys mi vyskočila na záda? Tak nebudeš nesena, ale budeš mě řídit.“

Odmlčel jsem se a mrkl. Kat zírala.

„Copak?“ Zasmál jsem se a její oči se hned zúžily. „Teď by ses měla vidět. Jako Koťátko. To je to, co ti pořád říkám. Naježila ses.“

Protočila oči a šourala se za mě. „Měl by sis šetřit energii a přestat mluvit.“

„Au.“

„Dostaneš se přes to.“ Položila mi ruce na ramena. „Kromě toho, mohlo by ti to srazit ten hřebínek.“

Přikrčil jsem se a zahákl jí paže za kolena. S nadskočením vklouzla rukama kolem mého krku a omotala mi nohy kolem boků. „Miláčku, jsem tak vysoko, že na můj hřebínek nikdo nedosáhne.“

„Páni,“ řekla. „To bylo něco nového.“

„Líbilo se ti to.“ Utáhnul jsem paže pevněji kolem ní, nechal jsem Zdroj využít opál a splynout s ním. „Drž se, Kotě. Budu zářit jen trochu, ale poběžíme hodně rychle.“

„Líbí se mi, když záříš. Je to, jako bych měla svou vlastní osobní svítilnu.“

Usmál jsem se. „Jsem rád, že mohu být nápomocný.“

Poplácala mě po hrudi. „Hyjé.“

Cítil jsem se takhle mnohem lépe. Vystartoval jsem a nabral takovou rychlost, jakou jsem nemohl, když jsem běžel vedle Kat. Byla lehká jako pírko, což bylo samo o sobě znepokojující. Musel jsem jí sehnat nějaký steak a hamburgery. Když jsem viděl, že se blížíme ke světlům města, stočil jsem to blíž k dálnici, hledající nějakou ceduli, a byla tam. Ash Springs-deset mil.

„Už tam skoro jsme, Kotě.“

Zpomalil jsem natolik, že se mohla vysvobodit. „Zbytek cesty už můžu běžet.“

Chtěl jsem se hádat, ale věděl jsem, že kdybych to udělal, jenom by to oddálilo to, abychom se dostali někam, kde bychom si mohli konečně odpočinout, tak jsem držel jazyk za zuby.

Taky jsem věděl, že v tom bylo víc. Kat chtěla dokázat, nejenom mě, ale i sobě, že byla přínosem, ne překážkou. Ta potřeba ukázat, že mohla stát na stejné straně barikády jako já a ostatní Luxeni, ji přiměla věřit Blakeovi.

Sňal jsem si opál a podal jí ho zpátky. „Tak teda pojďme.“

Přikývla. „Děkuji.“

Vzal jsem její malou ruku do své a zbytek cesty do Ash Springs jsme běželi. Trvalo nám to asi tak dvacet minut, ale zdálo se mi to jako celý život. Podle toho, jak nás Daedalus hledal, měli jsme dobré dvě hodiny náskok, možná víc, pokud pronásledovali Archera.

****

Jakmile jsme dorazili na okraj Ash Springs, zpomalili jsme do chůze, jdoucí mimo chodníků a pouličních světel. Město bylo malé, asi jako Petersburg. Nápisy všude kolem poukazovaly na jeden z mnoha přírodních horkých pramenů.

„Vsadím se, že páchnu jako tři dny staré ponožky.“ Kat se toužebně dívala na nápis jednoho z horkých pramenů. „Ráda bych si právě teď dala koupel.“

Oba dva jsme byli pokrytí tenkou vrstvou prachu z pouště. „Voníš trochu zrale.“

Střelila po mně vražedným pohledem. „Díky.“

Zasmál jsem se pod vousy a stiskl jí ruku. „Voníš jako zralý květ připravený rozkvést.“

„Ach, cokoliv. Teď se chováš jako hlupák.“

Vedl jsem ji kolem keře, co vypadal jako… sakra, neměl jsem ponětí, co to mělo být. Slon zkřížený se žirafou?

„Co všechno bys udělala pro koupel?“ Otočil jsem se a zvedl ji přes spadlou větev. „Nestoudné, špatné věci?“

„Mám pocit, že tohle otočíš na zvrhlou konverzaci.“

„Co? To bych nikdy neudělal. Máš tak převrácený mozek, Kotě. Jsem zděšený tvým návrhem.“

Potřásla hlavou. „Je mi líto, že jsem poskvrnila tvou nevinnost a ctnost.“

Usmál jsem se, když jsme zastavili na křižovatce. Před námi bylo několik zářících názvů hotelů. Ulice byly prázdné a já jsem přemýšlel, kolik bylo hodin. Ani jeden motorista neprojel kolem. „Myslím, že bych někoho dobodala pro sprchu,“ řekla Kat, když jsme přešli ulicí. „Včetně tebe.“

Překvapeně jsem se zasmál. „Nesejmula bys mě.“

„Nezpochybňuj mou potřebu dostat ze sebe tenhle zápach. Hele,“ zarazila se, ukazující na boční cestu. „Je to ono?“

V dálce byl nápis. Písmeno S bylo tlumeně červené, takže to vypadalo jako The prings Motel.

„Myslím, že jo. Pojďme to zjistit.“

Spěchali jsme úzkou boční uličkou kolem temných výkladů a dorazili na parkoviště. Rozhodně to bylo mimo vyšlapaného chodníčku a…

„Ach jo,“ řekla Kat a vysvobodila si ruku. „Myslím, že tohle je jeden z těch motelů, které si účtují na hodinu a lidi se sem chodí předávkovat.“

Měla pravdu. Motel byl ve stylu ranče, jednopatrový ve tvaru písmena U s vestibulem uprostřed a dřevěnou verandou táhnoucí se před vstupy do motelových pokojů. Osvětlení bylo tlumené vevnitř i kolem budovy a na parkovišti bylo několik aut, takových, které patřily na vrakoviště.

„No, teď alespoň víme, jaké místa Archer rád navštěvuje,“ řekl jsem, mžourajíc očima před žlutým světlem prosakujícím na dřevěná prkna před vestibulem.

„Na mnoha místech nebyl.“ Přesunula váhu z jedné nohy na druhou. „Vždyť on ani nejedl v Olive Garden, takže pochybuju, že je znalec motelů.“

„Ani u Olive Garden?“

Potřásla hlavou.

„Člověče, musíme tomu klukovi sehnat neomezený počet tyčinek a salátu. To je směšné,“ zamumlal jsem. „Mluvila jsi s ním hodně?“

„On byl jediný, který ke mně byl vážně… milý. No, svým způsobem. On není moc vřelý plyšáček.“ Odmlčela se a zaklonila hlavu, když se dívala na hvězdami posetou oblohu. „Nemluvili jsme moc, ale pořád tam byl se mnou. Na začátku jsem si vážně nemyslela, že on bude ten, kdo nám pomůže. Hádám, že první dojmy skutečně nic neznamenají.“

„Myslím, že ne.“

Náhlá opatrnost se jí usadila na tváři, když sklonila bradu. Mohl jsem vidět váhu všeho usadit se na ní. Měla téměř stejný pohled, jaký jsem viděl na obličeji Beth, v to ráno, kdy jsem odešel, předtím, než zešílela.

Nevěděl jsem, co říct, když jsme se vydali přes parkoviště. Nebyla slova, která by vystihovala, jak moc byl Katin život vykolejený. Nic, co bych řekl, by to nezlepšilo a jestli bych se o to pokoušel, pravděpodobně bych podcenil vše, čím si prošla. Jako říkat někomu, kdo ztratil svého milovaného, že zesnulý už teď byl na lepším místě. Nikdo to nechtěl slyšet.

Nic to nezměnilo, nepřinutilo to zármutek odejít, dokonce to ani nezesvětlilo důvod, proč se to stalo. Někdy byla slova laciná. Mohla být mocná, ale v těch vzácných případech, jako například teď, slova neznamenala nic.

Zastavili jsme pod slabým světlem lampy na boku hotelu, která byla naproti několika lavičkám a piknikovým stolům. Saze pokrývaly Katin obličej. Zaschnutá krev jí lpěla na tvářích.

Můj žaludek se převrátil.

 „Krvácela jsi?“

Potřásla hlavou a očima se vrátila zpátky k obloze. „Není moje. Je jednoho vojáka. Já… ho zastřelila.“

Jakoukoliv úlevu jsem cítil, byla zastíněná tím, co musela udělat a co by udělala i teď, kdyby k tomu byla donucená. Podal jsem jí pistoli.

„Dobře. V pořádku.“ Sevřel jsem jí tváře. „Zůstaň tady. Vezmu na sebe jinou podobu a dojdu pro klíče. Jestli ti bude něco připadat podezřele, nejdřív střílej, pak se ptej. Jo? Nepoužívej Zdroj, pokud nebudeš muset. Můžou ho vystopovat.“

Přikývla. Všiml jsem si, že se její ruce třásly. Pořád v ní bušil adrenalin, udržující ji na nohou. Opravdu brzy se bude potřebovat předávkovat cukrem.

„Nikam neodejdu,“ řekla.

„To je dobře.“ Políbil jsem ji a chtěl jsem zůstat, abych ji tady venku nemusel nechávat samotnou. Ale nebyla možnost, jak bych ji takhle mohl vzít do vestibulu. Je jedno, jestli tam přicházeli povrchní lidé nebo ne, její vzhled by upoutal pozornost. „Hned jsem zpátky.“

„Já vím.“

Pořád jsem se nehnul. Moje oči vyhledaly její unavené a můj srdeční tep se zvedl. Políbil jsem ji ještě jednou a pak jsem se přinutil odejít. Otočil jsem se a zamířil k přední části. Vzpomněl jsem si na vzhled jednoho strážníka a vzal na sebe jeho podobu. Vzpomínka obsahovala i džíny a tričko. Všechno to byla fasáda, jako zrcadlo vrhající odraz. Až na to, že obraz, který jsem odrážel, byl falešný a pokud by se někdo díval příliš dlouze a pozorně, uviděl by trhliny v přestrojení.

Zvonek žoviálně zacinkal, když jsem vešel do vestibulu. Vzduch byl cítit po doutnících vonících hřebíčkem. Napravo byl dárkový obchod, před prodejními automaty několik starých židlí a nalevo odbavovací přepážka.

Postarší muž čekal za pultem. Jeho oči vypadaly za hrubými brýlemi jako brouci. Měl na sobě kostkované kalhoty a kšandy. Skvělý oděv.

„Nazdárek,“ řekl muž. „Potřebujete pokoj?“

Přistoupil jsem k pultu. „Jo. Máte nějaký k dispozici?“

„Samozřejmě. Na pár hodin nebo na noc?“

Málem jsem se zasmál, když jsem si vzpomněl, co říkala Kat venku. „Na noc, možná dvě.“

„Dobře, začneme jednou nocí, a pak se uvidí.“ Otočil se k seznamu. „Bude to sedmdesát devět. Tady bereme jenom hotovost. Nemusíte nic podepisovat a doklad totožnosti není potřebný.“

To nebylo žádné velké překvapení. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl svazek bankovek. Do prdele, co Archer dělal, že si po celou dobu s sebou nesl několik stovek dolarů? Pak znovu, nebylo to, jako by ho někdo mohl jen tak lehce přepadnout.

Podal jsem mu stovku. „Vadilo by, kdybych se podíval do obchodu?“

„Klidně. Nemám nic moc na práci.“ Kývl na televizi na pultu. „Vždycky je uprostřed noci zrnitá. To samé s televizí ve vašem pokoji. Pokoj číslo čtrnáct, mimochodem.“

Přikývl jsem, vzal drobné a klíč od pokoje, a zamířil do dárkového obchodu. Byla tam hromada unisex triček se slovy „CESTA 375: MIMOZEMSKÁ SILNICE“ ozdobených vepředu výraznou zelenou. Sebral jsem větší pro sebe a menší, pro Katy. Byly tam taky tepláky, které jí budou trochu velké, ale to nevadí. Sebral jsem jedny i pro sebe, a pak se otočil, hledající nějaké jídlo. Moje oči přistály na zelené vycpané panence s oválnou hlavou a velkýma černýma očima. Zvedl jsem ji, mračící se. Proč si, proboha, lidé mysleli, že mimozemšťani vypadají jako praštěný Gumby?[1] Motelový manažer se zasmál. „Jestli vás zajímají věci týkající se mimozemšťanů, jste na správném místě.“

Zašklebil jsem se.

„Víte, jste asi tak osmdesát mil vzdálený od Oblasti 51. Máme mnoho návštěvníků, kteří chtějí zahlédnout nějaké UFO.“ Brýle mu sklouzly po nosu. „Samozřejmě, že se nedostanou do Oblasti 51, ale lidem se líbí dostat se nejblíže, jak se dá.“

Položil jsem panenku zpátky a otočil se směrem k uličce s jídlem. „Věříte v mimozemšťany?“

„Žiju tady celý svůj život, synu, a viděl jsem pár šílených nevysvětlitelných věcí na obloze. Buď jsou to mimozemšťani, nebo vláda, ale ani jedna myšlenka se mi moc nelíbí.“

„Mě taky ne,“ odpověděl jsem a popadl tolik cukru, kolik jsem jen mohl najít. Sebral jsem i nákupní tašku s nápisem „JSOU MEZI NÁMI“, jeden z těch mizerných jednorázových mobilů a pár dalších věcí, které upoutaly mou pozornost. Než jsem zamířil zpátky k pultu, otočil jsem se a popadl tu pitomou mimozemskou panenku.

Když jsem šel platit, skenoval jsem parkoviště. Nic se nehnulo, ale nemohl jsem se dočkat, až se dostanu zpátky, ke Kat.

„Venku je lednice, jestli ji potřebujete.“ Podal mi tašku. „A pokud budete chtít další noc, prostě přijďte.“

„Díky.“

Když jsem se otáčel, podíval jsem se na hodiny nad pultem. Bylo něco po jedenácté. Připadalo mi to, jako by uběhlo mnohem víc času. A bylo zatraceně divné, že město bylo tak mrtvé takhle brzo.

Zpátky venku, jsem vytáhl klíč z kapsy a počkal, až budu za rohem, než jsem se proměnil zpátky v Daemona, kterého tak dobře znala. Kat čekala tam, kde jsem ji nechal, opřená o zeď, což ji ukrylo ve stínu. Chytrá holka.

Otočila se a uhladila si rukama vlasy. „Jak to šlo?“

„Skvěle.“ Sáhnul jsem do tašky. „Něco jsem ti přinesl.“

Naklonila hlavu na stranu, když jsem se před ní zastavil. „Přenosnou vanu?“

„Něco lepšího.“ Vytáhl jsem panenku mimozemšťana. „Připomněla mi tě.“

Unikl jí krátký, chraplavý smích, když si vzala panenku a moje hruď se legračně sevřela. Nemohl jsem si vzpomenout, kdy naposledy jsem ji slyšel smát se nebo udělat něco, co jako smích alespoň trochu znělo.

„Vypadá přesně jako ty,“ řekla. „Pojmenuju ji DB.“

„Skvělý výběr.“ Objal jsem jí paží ramena. „Pojďme, jsme na straně, kde je i náš pokoj. Tvoje sprcha už čeká.“

Držela si DB blízko hrudi a povzdechla si. „Už se nemůžu dočkat.“

Pokoj nebyl tak špatný, jak jsem očekával. Byl nedávno uklizený a vůně Lysolu[2] a čistého prádla byly rozhodně vítané. Postel byla dvojitá, prostěradla stažená. Na prádelníku naproti posteli byla televize, která vypadala, jako by měla mít problémy s kvalitním signálem kdykoli během dne. Vedle byl malý stolek.

Položil jsem dobroty na stůl a zkontroloval koupelnu. Byly tam ručníky, mýdla a esence, což bylo dobré, protože moje pitomá prdel na to zapomněla. Vrátil jsem se do pokoje a našel Kat, jak tam stojí, pořád svírající DB. Bylo to směšné a zvláštní a napadlo mě tisíc dalších věcí, jak roztomile vypadala, pokrytá špínou, potem a krví.

„Nevadí ti, když půjdu do sprchy první?“ zeptala se. „Protože jsem si dělala srandu. Nedobodala bych tě.“

Rozesmál jsem se. „Jo, jdi do sprchy, než tam tvoje špinavé pozadí hodím.“

Nakrčila na mě nos, a pak položila DB na postel, takže to vypadalo, jako by se chystala sledovat televizi. Pak položila zbraň na noční stolek. „Budu rychlá.“

„Nepospíchej.“

Na okamžik zaváhala, vypadající, jako by chtěla něco říct, a pak změnila názor. S posledním dlouhým pohledem se otočila a zmizela v koupelně. Syčení sprchy bylo tak okamžité, že jsem se musel usmát.

Zamířil jsem k tašce, vytáhl jednorázový telefon a otevřel balíček. Byl již nainstalovaný na sto minut. Chtěl jsem zavolat své sestře a bratrovi, ale udělat to tak brzy, bylo příliš velké riziko. Položil jsem ho stranou a přesunul se k oknu. Bylo nasměrované na cestu a parkoviště, což bylo perfektní.

Vykoukl jsem zpoza hrubých burgundských závěsů a přemýšlel, jak dlouho Archerovi potrvá najít nás, nebo jestli to vůbec udělá. Možná to ze mě dělalo chladnokrevného bastarda, ale bylo mi jedno, jak Archer dopadl. Ne, že jsem si nevážil to, co pro nás udělal a co riskoval, ale nebylo ve mně dostatek prostoru, abych se strachoval o jiné.

Byli jsme venku. A už se nikdy nevrátíme zpět. Zničím armádu, nechám celé město lehnout popelem a přeměním svět na zmatek, pokud budu muset, abych udržel Kat od toho místa.

---

[1] Zelený panáček

[2] Produkty Lysol. Dezinfekční prostředky, jsou používány k zabíjení bakterií, na povrchu a vzduchu.