Origin - 20. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

KATY

Téměř pálící, stabilní proud vody smyl špínu a cokoliv, co ještě bylo přilepené na mé kůži. Několikrát jsem se otočila, pak se konečně zastavila a přiložila si roztřesené ruce k obličeji. Malou lahvičku šampónu jsem už použila dvakrát, a musela jsem už vyjít ven, ale být v sprchovém koutě s rezavými skvrnami pod nerovnoměrně kapajícím tlakem, bylo tak odlišné od té předchozí koupelny, že jsem nechtěla odejít.

Bylo to jako být v bublině, v bezpečí před realitou.

Voda stékala po mém těle a v kaskádách padala přes rozeklané jizvy podél mých zad, shromažďující se u mých nohou. Spustila jsem ruce a podívala se dolů. Voda neodtékala rychle, takže se hromadila na dně koutu. Voda byla zbarvená do růžova.

Těžce jsem polkla a vypnula kohoutek.

Vystoupila jsem ven ze sprchy do koupelny plné páry a popadla ručník. Omotala jsem si ho kolem těla a na prsou ho zajistila. Udělala jsem to nejlepší, abych z vlasů dostala přebytek vody. Šla jsem na to metodicky. Omotat. Zmáčknout. Omotat. Zmáčknout.

Když jsem skončila, uvědomila jsem si, že jsem neměla další důvod skrývat se v koupelně. Ale to bylo přesně to, co jsem dělala. Schovávala jsem se. Nevěděla jsem proč, s výjimkou toho, že jsem se cítila, jako by byly mé vnitřnosti pohmožděné a roztřepené, příliš odhalené.

Byli jsme venku, pro teď jsme byli volní. Jenom to samotné bylo důvodem na oslavu, ale byli jsme ještě daleko od volnosti. Byl tady neznámý osud Archera, otázka, kam odsud půjdeme a veškerý život, co jsem za sebou nechala v Petersburgu: Moje máma, moje škola, mé knížky…

Musela jsem vyjít z koupelny, než si Daemon začne myslet, že jsem tady omdlela, nebo tak něco. Sevřela jsem vršek ručníku a šla do pokoje. Daemon byl u okna, jeho záda byla vyrovnána, jako by byl na stráži. Otočil se v pase, prohlížel si mě od hlavy po paty. Světlo vedle postele bylo zapnuté a bylo tlumené, ale když se na mě takhle podíval, bylo to, jako by mě ozářil reflektor. Moje prsty na nohou se stočily do koberce.

„Cítíš se líp?“ zeptal se, ale od okna se nehnul.

Přikývla jsem. „Mnohem líp. Ještě by měla být teplá voda.“

Jedna strana jeho rtů se zvedla. „Víš, jaký je datum?“ Potřásla jsem hlavou a on ukázal na stůl. „Je tady jeden z těch kalendářů, ze kterého každý den trháš stránky. Jestli je to přesné, dnes je osmnáctého srpna.“

„Můj Bože,“ zašeptala jsem, hluboce zneklidněná. „Byla jsem pryč… byli jsme pryč prakticky čtyři měsíce.“

Neřekl nic.

„Věděla jsem, že to byla nějaká doba, ale čas tam běžel tak zvláštně. Jenom jsem si nemyslela, že to bylo tak dlouho. Čtyři měsíce…“

„Zdá se to jako před věčností, co?“

„Ano.“ Posunula jsem se blíž k posteli. „Čtyři měsíce. Máma si nejspíš myslí, že jsem mrtvá.“

Obrátil se zpátky k oknu, jeho ramena napjatá. Uběhlo několik okamžik, než promluvil. „Donesl jsem ti čisté oblečení. Je v tašce. Myslím, že oceníš tričko.“

„Děkuju.“

„Žádný problém, Kotě.“

Skousla jsem si ret. „Daemone-?“ Otočil se ke mně, jeho oči nepřirozeně jasné. Dvě nádherné zelené oči. „Děkuju ti za všechno. Nebyla bych venku, kdyby –“

Najednou byl přede mnou, svírající mé tváře. Překvapeně jsem se nadechla, když sklonil čelo k mému. „Nemusíš mi děkovat za cokoliv z tohohle. Nikdy bys nebyla v téhle situaci, kdyby nebylo mě. A nemusíš mi děkovat za něco, co jsem chtěl a potřeboval udělat.“

„Tohle nebyla tvoje chyba,“ řekla jsem a myslela to tak. „Víš to, že?“

Políbil mě na čelo. „Jdu se osprchovat. V tašce je taky jídlo, jestli máš hlad. Jestli ne, měla by sis trochu odpočinout.“

„Daemone –“

„Já vím, Kotě. Já vím.“ Spustil ruce a věnoval mi ten svůj arogantní úsměv. „Jestli se někdo ukáže, zatímco budu ve sprše, dokonce i Archer, nepouštěj ho dovnitř, dobře?“

„Pochybuju, že ho dveře zastaví.“

„Na to máš zbraň. Nemyslím si, že nás napálí, ale raději budu v bezpečí, než později litovat.“

Měl pravdu, ale když jsem ho sledovala popadnout tepláky, a pak zmizet do zamlžené koupelny, štítila se mi myšlenka, že bych znovu zvedla tu zbraň. Ale udělám to, jestli budu muset. Jen jsem doufala, že už nikdy nebudu muset, což bylo hloupé, protože bylo více než pravděpodobné, že násilí mého nedávného každodenního života nebylo zdaleka u konce.

Zvedla jsem tašku a přinesla ji k posteli. Sedla jsem si a začala se v ní prohrabávat, když se voda v koupelně zapnula. Vzhlédla jsem, můj pohled padl k zavřeným dveřím. Teplé začervenání se mi vplížilo do tváří. Daemon byl ve sprše. Úplně nahý. Já jsem byla v ručníku. Byli jsme sami, poprvé za čtyři měsíce, v temném motelovém pokoji. Můj žaludek poklesl.

Začervenání se ještě víc vznítilo a já jsem zasténala podrážděním. Co jsem to dělala, že jsem právě teď vůbec myslela na takové věci? V průběhu několika posledních měsíců, jsem slyšela Daemona ve sprše už milionkrát. Tohle nebylo romantické útočiště v hotelu Ritz, pokud se teda běžení o život nepočítalo jako předehra.

Potřásla jsem hlavou a soustředila se znovu na tašku. Vevnitř jsem našla široký výběr cukrovinek, což mě donutilo zamrkat zpátky slzy, protože jsem věděla, že je koupil pro mě. Bože, byl tak pozorný, když jsem ani nevěděla, že se o to pokoušel, pokud na tom záleželo.

Vytáhla jsem láhve sodovky, vstala, a položila je spolu s brambůrky a cukrem na stůl. Potisk na nákupní tašce vykouzlil na mé tváři úsměv. Tričko způsobilo, že se úsměv ještě rozšířil způsobem, který mi přišel cizí, jako by měla moje kůže prasknout. Podívala jsem se na mimozemskou panenku. „DB…“

Šla jsem zpátky k posteli a v tašce našla žabky. Dokonalé. Už nikdy jsem nechtěla vidět ty zakrvavené boty. Natáhla jsem se na dno tašky a moje prsty zavadily o čtvercovou krabičku. Vytáhla jsem poslední věc. Teplo zaplavilo můj obličej a moje oči mi téměř vypadly.

„Ach… ach, páni.“

Voda se vypnula a o vteřinu později vyšel ven Daemon s tepláky visící mu nízko na bocích a jeho kůže byla orosená, třpytila se. Moje oči byli zaměřené na jeho břicho, po kterém mu stékaly kapky vody a mizely pod pásem tepláků.

Pořád jsem byla jenom v ručníku. A držela jsem v ruce krabičku kondomů. Můj obličej byl rudý jako beruška. Vyklenul jedno tmavé obočí. Můj pohled klesl na krabičku, a pak se přesunul zpátky na něj. „Nejsi nějaký sebejistý?“

„Raději bych řekl, že jsem připravený na každou příležitost.“

Přiloudal se k posteli způsobem, jakým to mohl udělat jenom Daemon, bez toho, aby vypadal jako totální kretén. „I když jsem zklamaný, že na těch krabičkách nemají tváře mimozemšťanů jako na všem ostatním tady.“

Dusila jsem se dalším nádechem. „Jaký motel prodává kondomy?“

„Můj nejoblíbenější?“ Sebral krabičku z mých vykostěných prstů. „Veškerý čas si strávila zíráním na tohle, místo toho, aby ses najedla, že jo?“

Vyšel ze mě smích. Skutečný, normální smích. Daemonovy oči se rozšířily a jejich odstín vzplanul. Krabička mu vypadla z prstů a s tichým bouchnutím přistála na koberci.

„Udělej to znovu,“ řekl, jeho hlas chraplavý.

Při jeho hlase jsem se zachvěla. „Co mám udělat?“

„Zasměj se.“ Sklonil se nade mě, špičky jeho prstů hladily moje tváře. „Chci tě znovu slyšet smát se.“

Chtěla jsem se pro něj znovu zasmát, ale všechen humor zmizel pod syrovou intenzitou jeho pohledu. Vzedmula se ve mně emoce jako balón přivázaný tenkým provázkem. Otevřela jsem pusu, ale nevěděla jsem, co říct. Svaly v celém mém těle se napjaly. Moje břicho bylo jako hnízdo motýlů, kteří se chystali vzlétnout. Zvedla jsem ruku a položila mu ji na tvář. Nepatrné strniště pošimralo mou dlaň a přinutilo mé srdce poskočit. Sklouzla jsem rukou po křivce jeho čelisti, pak po jeho krku až k ramenu. Pod mým dotekem sebou trhl, a jeho hruď se ostře zvedla.

„Kat.“ Vydechl mé jméno; přijal ho do sebe, a vyslovil ho, jako by to byl nějaký druh modlitby.

Nemohla jsem odvrátit pohled a na chvíli jsem byla zmrazená, pak jsem se narovnala a přiložila pusu k jeho. Nepatrný dotek poslal otřes mým systémem. Pohybovala jsem rty, obeznamující se s jeho dotekem. Zvláštní, ale bylo to, jako bychom se líbali poprvé. Můj puls bušil a moje myšlenky byly v opojném, závratném víru.

Vklouzl mi rukou do vlasů, jeho prsty se zkroutily na zadní části mé lebky. Polibek se prohloubil, dokud jeho chuť nebyla všude a nebylo nic jiného, než my. Jenom my.

Zbytek světa se propadl. Žádný z našich problémů nezmizel, ale byly zatlačené na vedlejší kolej, když jsem pro něj pootevřela pusu. Líbali jsme se, jako bychom hladověli jeden pro druhého, a bylo to tak. Ty polibky mě omamovaly a jeho prsty se pohybovaly přes mou čelist a dolů mým hrdlem, jemně kreslící cestičku. Ale moje ruce byly nenasytné a spěchaly, když klouzaly po jeho hrudi a sledovala jsem linie jeho tvrdého břicha. Způsob, jakým na něj můj dotek působil, byl pro mě udivující. Udělal hrdelní zvuk a já jsem se roztopila.

Spustil mě dozadu, umístil své tělo nad mé a podepíral svou váhu paží, ale jenom naše rty se dotýkaly v nejsladším mučení. Intimitu jsme zažili už dříve, dokonce dvakrát, ale právě teď mi to připadalo jako poprvé. Bzučela mnou vzrušená nervozita, když se moje krev zahřívala.

Daemon zvedl hlavu. Mezi zúženými mezery jeho očí, jeho zorničky byly jako lesklé diamanty a následovaly pohyb jeho ruky. Moje vnitřnosti se stáhly, když se jeho prsty pohybovaly nebezpečně blízko k okraji ručníku. Každý pomalý přechod podél látky způsobil, že moje srdce bušilo. Můj pohled cestoval přes jeho široké lícní kosti, a pak zůstal viset na dokonalosti jeho rtů. Jeho ruka se zastavila na uzlu, který jsem si udělala na ručníku, jeho oči švihly k mým.

„Nemusíme,“ řekl.

„Já vím.“

„Vážně jsem ty kondomy nekoupil s myšlenkou, že tohle uděláme dnes v noci.“

Usmála jsem se. „Takže… jsi nebyl přehnaně sebejistý?“

„Vždycky jsem přehnaně sebejistý.“ Sklonil se dolů a lehce mě políbil. „Ale nevím, jestli toho právě teď není příliš moc. Nechci –“

Utišila jsem ho tím, že jsem sklouzla k pásu jeho tepláků a zahákla za něj prsty. „Jsi dokonalý. Chci tohle. S tebou. Není toho příliš moc.“

Zachvěl se nádechem. „Bože, doufal jsem, že to řekneš. Dělá to ze mě hrozného člověka?“

Trochu jsem se zasmála. „Ne. Jenom to z tebe dělá ňoumu.“

„Ach, tak je to?“ Znovu zajal mou pusu, pak se odtáhl s jemným štípnutím. „Jenom to ze mě dělá ňoumu?“

„Jo.“ Zalapala jsem po dechu. Moje záda se vyklenula, když pohnul rukou dolů mým hrudníkem, a pak zpátky k uzlu. „Dobře. Jsi víc než jen ňouma.“

Zasmál se hluboce v hrdle. „Myslel jsem si to.“

Jeho dech byl teplý na mých napuchnutých rtech a horký, když cestoval mým krkem. Políbil mě na místo, kde mi v hrdle bušil puls. Zavřela jsem oči, šťastně odplavená ve spěchu pocitů. Potřebovala jsem tohle. My jsme to potřebovali. Chvíle normálnosti, jenom jeho a mně spolu, jak jsme i měli být.

Políbil mě, když jeho prsty pracovaly na uvolnění uzlu, rozptylující mě, když oddělil ručník. Husí kůže následovala chladný vzduch ženoucí se mým tělem. Zamumlal něco v tom jeho lyrickém jazyku. Jazyku, kterému jsem si přála rozumět, protože jeho slova zněla tak nádherně. Když se zvedl, jeho pohled odehnal husí kůži, spalující mě zevnitř ven. Okraje jeho těla se rozmazaly do slabého bělavého světla.

„Jsi překrásná.“

Přemýšlela jsem o mých zádech.

„Každá část,“ řekl, jako by mi četl myšlenky.

Možná jo, protože když jsem ho zatáhla blíž za pás jeho kalhot, vyhověl mi a přizpůsobil své tělo mému. Nahá hruď proti nahé hrudi. Zamotala jsem mu ruce do vlasů, když jsem mu omotala nohu kolem boků.

Ostře se nadechl. „Doháníš mě k šílenství.“

„Ten pocit je vzájemný,“ zaskřehotala jsem a zvedla k němu boky.

Svaly v jeho pažích se vyboulily, když udělal zvuk hluboko v jeho hrdle. Jeho čelist byla tvrdá, linie jeho úst napjatá, když mezi nás vklouzl rukou. Ty chytré prsty se ve vteřině změnily z uklidňujících na dech beroucí, a já jsem cítila stočení hluboko…

Jasně žluté světlo najednou zaplavilo pokoj a roztříštilo nám naší chvíli. Daemon ze mě slezl tak rychle, že rozcuchal vlasy na mých spáncích, když vystřelil k oknu a o kousek odtáhl závěs. Vydrápala jsem se na kolena, prohledávající matraci, dokud jsem nenašla ručník, a zakryla se. Vystřelila jsem z postele a popadla pistoli.

Hrůza se šplhala mým krkem. Už nás našli? Otočila jsem se k místu, kde stál, když jsem kolem sebe pořád svírala ručník. Moje ruka se třásla tak moc, že pistole zařinčela.

Daemon dlouze vydechl. „Jsou to jenom světlomety. Nějaký kretén se zapnutými dálkovými světly vyjíždí z parkoviště.“ Pustil závěs a otočil se. „To je všechno.“

Moje ruka se kolem zbraně utáhla. „Světlomety?“

Jeho pohled sklouzl k tomu, co jsem držela. „Jo, to je vše, Annie Oakleyová.“

Zbraň mi připadala jako přilepená k ruce. Moje srdce pořád rychle bušilo zbylým strachem, a ta hrůza se z mých žil vytrácela hodně pomalu. Pak mi to došlo, v překvapující jasnosti, že takhle naše životy budou pokračovat. Vyletíme do obrany a panického režimu pokaždé, když přes okno zasvítí světlomety nebo někdo zaklepe na dveře, nebo nás osloví nějaký cizinec?

Tohle bylo ono. Moje první reakce na světlomety bude popadnout zbraň, a připravit se na střílení? Střílení, abychom zabili, když to bude nutné?

„Kat-?“

Potřásla jsem hlavou. Oheň lezl mým žaludkem, nahoru mým hrdlem. Slzy pálily mé oči. Tolik myšlenek mi závodilo hlavou. Tlak se mi usadil na hrudi, utahující se ledovými prsty kolem mých plic. Zachvění mi přešlo páteří. Čtyři měsíce slz, které jsem nenechala spadnout, se ve mně stavěly.

Daemon byl ve vteřině přede mnou, jemně a opatrně odlepující mé prsty od zbraně. Položil ji na stolek vedle postele.

„Hej,“ řekl, svírající oběma rukama moje tváře. „Hele, to je v pořádku. Všechno je v pořádku. Nikdo kromě nás tady není. Jsme v pořádku.“

Věděla jsem to, ale bylo toho víc, než jen světlomety v noci. Bylo to všechno. Nashromáždění všeho za čtyři měsíce, žádná kontrola nad jakýmkoliv aspektem mého života nebo těla. Všechno se na mě nakupilo: Kyselý strach, který nikdy nepovolil, děs, se kterým jsem se každý den probouzela, zkoušky a zátěžové testy. Bolest skalpelu a hrůza při sledování smrti zmutovaných hybridů. Všechno se ke mně přeřízlo. Otřesný únik, při kterém jsem střílela do lidí-do skutečných, živých lidí, kteří měli rodiny a vlastní životy-a věděla jsem, že jsem zabila alespoň jednoho z nich. Jeho krev se rozprskla po celém mém obličeji.

A pak tady byl Blake…

„Mluv se mnou,“ prosil Daemon. Jeho smaragdové oči byly plné znepokojení. „No tak, Kotě, řekni mi, co se děje.“

Otočila jsem hlavu a zavřela oči. Chtěla jsem být silná. Znovu a znovu jsem si říkala, že musím být silná, ale nemohla jsem se přes to všechno dostat.

„Hej,“ řekl jemně. „Podívej se na mě.“

Nechala jsem oči zavřené, protože jsem věděla, že když se na něj kouknu, balón, který byl tak plný a přivázán tak jemně, praskne. Uvnitř jsem byla zničená a nechtěla jsem, aby to viděl.

Ale pak otočil můj obličej k jeho, políbil mě na víčka zavřených očí a řekl: „Je to v pořádku. Cokoliv, co právě teď cítíš, je v pořádku. Mám tě, Kat. Jsem tady pro tebe, jenom pro tebe. Je to v pořádku.“

Pak balón praskl a já jsem to uvolnila.

DAEMON

Moje srdce puklo, když jí první slza sklouzla po tváři, a zlomilo se, když si cestu z jejich rtů prorazil chraplavý vzlyk.

Přitiskl jsem ji k sobě, omotal kolem ní ruce, když se třásla pod tíhou jejího zármutku a její bolesti. Nevěděl jsem, co dělat. Nemluvila. Vedle slz na to nebyl prostor.

„To je v pořádku,“ říkal jsem jí dokola. „Vypusť to. Jen to vypusť.“

A cítil jsem se hloupě, že jsem to řekl. Slova byla tak nedostačující.

Její slzy stékaly po mé hrudi; každá jedna řezala jako nůž. Bezmocný, jsem ji zvedl a přenesl k posteli. Přitáhl jsem si ji blíž, vytáhl přikrývku, která se zdála příliš drsná pro její kůži, a omotal ji kolem ní. Zavrtala se do mě, její prsty svíraly prameny vlasů na šíji mého krku.

Slzy… pořád přicházely a moje srdce se tříštilo při syrovém zvuku každého jejího nádechu a výdechu. Nikdy v mém životě jsem se necítil zbytečnější. Chtěl jsem to napravit, aby jí bylo lépe, ale nevěděl jsem jak.

Přes tohle všechno byla silná, a jestli jsem si myslel jenom na malou chvíli, že nebyla hluboce zasažená, tak jsem byl totální pitomec. Věděl jsem to.

Jen jsem doufal-ne, modlil se-že jizvy a rány budou pouze fyzické. Protože ty jsem mohl napravit, vyléčit je. Nemohl jsem napravit to, co krvácelo a bolelo uvnitř, ale pokusím se. Udělám cokoliv, abych z ní tu bolest sňal.

Nevím, kolik času uběhlo, než se uklidnila, než její slzy vyschly a její roztřesené dýchání se vyrovnalo, a vyčerpala se ke spánku. Minuty? Hodiny? Nevěděl jsem.

Uložil jsem ji do postele, natáhl se vedle ní a přitáhl ji k sobě. Nezavrtěla se ani jednou. S její tváří na mé hrudi, jsem ji pořád přecházel rukou vlasy, doufajíc, že k ní ten pohyb dosáhne i ve spánku a zmírní některé z jejích starostí. Věděl jsem, že měla ráda, když jsem si hrál s jejími vlasy. Zdálo se to jako bezvýznamná věc, ale bylo to vše, co jsem teď měl.

V určitém bodě jsem usnul. Nechtěl jsem, ale posledních šest hodin nebo tak nějak, si vybralo svou daň. Musel jsem spát několik hodin, protože když jsem otevřel oči, denní světlo proudilo skrz mezeru v závěsech, ale zdálo se to jen jako pár minut.

A Kat nebyla vedle mě. Rychle jsem zamrkal a zvedl se na lokty. Seděla na okraji postele, oblečená v tričku a kalhotách, které jsem pro ni včera našel. Vlasy jí spadaly do středu zad; vlny se pohnuly, když se ke mně otočila a zvedla nohu na postel.

„Nevzbudila jsem tě, že ne?“

„Ne.“ Odkašlal jsem si, prohlížející si pokoj, lehce dezorientovaný. „Jak dlouho už jsi vzhůru?“

Pokrčila rameny. „Ne dlouho. Je něco po desáté ráno.“

„Páni. Tak pozdě?“ Promnul jsem si rukou obočí, když jsem se posadil.

Odvrátila pohled a studovala řemínky na svých žabkách. Její tváře byly rudé. „Promiň za minulou noc. Nechtěla jsem tě smáčet svými slzami.“

„Hej,“ přiblížil jsem se, vklouzl paží kolem jejího pasu a přitáhl si ji blíž. „Potřeboval jsem druhou sprchu. Byla lepší než ta první.“

Chraplavě se zasmála. „Byl to vážně obrovský zabiják nálady, co?“

„Nic nezabíjí mou náladu, když jde o tebe, Kotě.“ Odhrnul jsem jí vlasy a zastrčil jí je za ucho. „Jak se cítíš teď?“

„Líp,“ řekla, zvedajíc pohled. Její oči byly červené a opuchlé. „Myslím… myslím, že jsem to potřebovala udělat.“

„Chceš si o tom promluvit?“

Navlhčila si rty, když vrtěla konečky svých vlasů. Byl jsem šťastný, že jsem pořád viděl na jejím tenkém zápěstí opálový náramek.

„Já… Stalo se toho hodně.“

Zadržel jsem dech a neodvážil se ani pohnout, protože jsem věděl, že jí někdy dělalo problémy dostat ze sebe slova. Držela v sobě spoustu věcí.

Nakonec se na mě chvějivě usmála.

„Byla jsem tak vyděšená,“ zašeptala a moje hruď se stáhla. „Když jsem viděla světlomety? Myslela jsem si, že jsou to oni, a prostě jsem zcvokla, víš? Byla jsem na tom místě čtyři měsíce. Vím, že to není nic ve srovnání s Dawsonem a Bethany, ale… já opravdu nevím, jak to vydrželi.“

Pomalu jsem vydechl. Taky jsem nevěděl, jak to vydrželi. Jak to, že Dawson a Bethany nebyli ještě víc v prdeli, než ve skutečnosti. Držel jsem pusu zavřenou, když jsem přecházel rukou po jejích zádech nahoru, pak dolů a zase nahoru. Její pohled se zaměřil na dveře koupelny a byla zticha tak dlouho, že se to zdálo jako věčnost. Pak, velmi pomalu, z ní vycházela slova.

Rozprašovače onyxu. Důkladné zkoušky. Zátěžové testy s hybridy, a jak se jich odmítala účastnit, a co to pro ni znamenalo, dokud ji nespárovali s Blakem. Jak ji vyprovokoval k boji proti němu a k využití Zdroje. Vina, kterou nesla pro jeho smrt, byla zřejmá z jejího hlasu. Řekla mi všechno, a během toho všeho jsem se musel milionkrát kontrolovat. Vztek, jaký jsem nikdy neznal, obalil mé vnitřnosti.

„Promiň,“ řekla, vrtící hlavou. „Vím, že blábolím. Jenom… jsem to chtěla dostat ze sebe ven.“

„Neomlouvej se, Kat.“ Chtěl jsem do zdi udělat díru. Místo toho jsem se posunul tak, že jsem seděl vedle ní, stehno vedle stehna. „Víš, že co se stalo s Blakem není tvoje vina, že jo?“

Část vlasů si točila kolem dvou prstů. „Zabila jsem ho, Daemone.“

„Ale bránila jsi sama sebe.“

„Ne.“ Pustila si vlasy a podívala se na mě. Její oči byly skelné. „Nebránila jsem se, ne tak docela. Provokoval mě a já jsem ztratila kontrolu.“

„Kat, musíš se podívat na celou situaci. Byla jsi mlácená…“ Když jsem to řekl nahlas, měl jsem nutkání vrátit se tam a celé to vypálit. „Procházela sis velkým stresem. A Blake… Jakýkoliv byl jeho důvod pro to, co udělal, opakovaně uváděl do nebezpečí tebe a mnoho dalších lidí.“

„Myslíš si, že o to mu šlo?“

Moje skutečně sadistická část chtěla říct ano, protože jo, někdy jsem si to myslel. „Nevím, ale co vím je, že šel do té místnosti, aby tě vyprovokoval do boje. To jsi udělala. Vím, že jsi nechtěla zabít jeho ani nikoho jiného, ale stalo se. Nejsi špatný člověk. Nejsi zrůda.“

Její obočí se stáhlo a otevřela pusu.

„A ne, nejsi jako Blake. Takže s tím ani nezačínej. Nikdy bys nemohla být jako on. Uvnitř si dobrá, Kotě. Nacházíš v lidech to nejlepší, dokonce i ve mně.“ Šťouchl jsem jí paží a ona se usmála. „Jen to samotné by ti mělo zabezpečit Nobelovou cenu za mír.“

Tiše se zasmála, a pak se zvedla na kolena. Omotala ruce kolem mých ramen, sklonila se a dala mi na rty ten nejněžnější polibek. Takový, který si budu na mých rtech navždycky chovat jako poklad.

„Copak to bylo?“ Omotal jsem jí paže kolem pasu.

„Poděkování,“ řekla a opřela si čelo o mé. „Většina kluků by nejspíš utekla s hysterickým záchvatem už v polovině noci.“

„Já nejsem jako většina kluků.“ Přitáhl jsem si ji tak, že seděla na mém klíně. „Na to jsi ještě nepřišla?“

Položila ruce na má ramena. „Někdy mi věci dochází trochu pomalu.“

Zasmál jsem se a ona odpověděla úsměvem. „Dobře, že tě nemám rád pro tvůj mozek.“

Její pusa se otevřela a praštila mě do paže. „To je tak neotesané.“

„Copak?“ Svůdně jsem zavrtěl obočím. „Jsem jenom upřímný.“

„Zmlkni.“ Projela svými rty po mých.

Štípnul jsem ji do spodního rtu a růžové zbarvení se jí objevilo na tvářích. „Hm, víš, jak se mi líbí, když mluvíš tou svou drzou pusou.“

„Jsi blázen.“

Moje ruce se narovnaly na spodní části jejích zad a přitáhl jsem si ji blíž. „Řeknu ti něco otřepaného, tak se na to připrav.“

Cestovala po linii mé čelisti. „Jsem připravená.“

„Jsem blázen do tebe.“

Vybuchla do smíchu. „Ach, můj Bože, to je otřepané.“

„Říkal jsem ti to.“ Chytil jsem ji za bradu a přivedl její rty ke svým. „Miluju zvuk tvého smíchu. Aj tohle je otřepané?“

„Ne.“ Políbila mě. „Vůbec.“

„Dobře.“ Klouzal jsem jí rukama nahoru po bocích, špičky mých prstů se zastavily pod jejími prsy. „Protože mám –“ Jistý pocit se plížil mými žílami a rozšířil se po celém mém těle.

Kat ztuhla, ostře se nadechující. „Co je to?“

Sevřel jsem její boky a přesunul ji na postel vedle sebe. Popadl jsem zbraň ze stolu, podal jí ji a ona si ji vzala s rozšířenýma očima.

„Je tady Luxen.“