Origin - 18. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

KATY

Ty jsi ten pravý, Daemone.

Ach, můj Bože, málem jsem zabodla tu jehlu Nancy do oka. Dobře, že jsem to neudělala, protože to by zmařilo celý účel toho, co jsem udělala.

Zkřížila jsem si ruce, omotala je kolem stříkačky a schovala ji pod paží. Svědomitě jsem následovala Daemona a Archera ven z místnosti, napůl očekávající, že mě někdo sejme zezadu. Díkybohu, nikdo to neudělal.

Ve vzrušené náladě z potenciálně úspěšné mutace, mi nikdo nevěnoval pozornost. Kromě Daemona na mě během těchto věcí nikdo nedával pozor, s výjimkou Archera, a jestli nakoukal do mých myšlenek, určitě nic neřekl. Když jsem popadla sérum, moc jsem nad ničím nepřemýšlela, ale teď, když jsem ho držela v ruce, jsem věděla, že když mě chytí, pravděpodobně toho budu litovat. A Daemon taky. Jestli mi Archer právě teď četl myšlenky, a nespolupracoval s Lucem, byli jsme totálně v háji.

Šli jsme k výtahu a Nancy s nově zmutovaným hybridem zamířili opačným směrem. Byli jsme sami, jenom my tři, když se dveře výtahu začali zavírat. Téměř jsem nemohla uvěřit našemu štěstí. Moje srdce bušilo vzrušením a strachem, jako když bubeník hraje sólo.

Šťouchla jsem Daemona do paže, a tak upoutala jeho pozornost. Podíval se na mě a já se koukla dolů na mou ruku, opatrně rozevírající prsty. Bylo vidět jenom špičku stříkačky. Jeho oči zablikaly, rozšířily se a setkaly se s mými.

V té chvíli jsme oba věděli, co tohle znamená. S LH-11 v rukách jsme neměli čas. Někdo nakonec zjistí, že chybí nebo mě mohli zachytit na bezpečnostní pásce. Ať tak či onak, to byl ten pravý čas na „dělej nebo zemři“.

Když se dveře výtahu zavřely, Archer se k nám otočil. Daemon se posunul dopředu, ale Archerova ruka vystřelila. Dech se mi zasekl v hrdle, když jeho ruka udeřila do kontrolního panelu. Výtah se ani nehnul.

Archerův pohled sklouznul k mé ruce a jeho hlava se naklonila na stranu. „Vy máte LH-11? Ježíši. Vy dva jste… Byl jsem přesvědčený, že to nedokážete, ale Luc řekl, že jo.“ Jeho oči švihly k Daemonovi. „Ale vážně jsem si nemyslel, že to jeden z vás sebere.“

Moje srdce bušilo tak silně, že se moje prsty chvěly kolem jehly. „Co s tím uděláš?“

„Vím, nad čím přemýšlíš.“ Archerova pozornost byla zaměřená na Daemona. „Proč jsem nesebral sérum pro Luca já? To není důvod, proč jsem tady byl, a nemáme čas, abych to teď vysvětloval. Velmi brzo budou vědět, že ta stříkačka chybí.“ Udělal rychlou přestávku, a otočil se zpátky ke mně. „A plán ve tvé hlavě je šílený.“

Přemýšlela jsem nad původníma, ale teď jsem myslela, na Duhovou Brite, která předváděla Electric Slide.

Cokoliv, co udrží Archera mimo mé hlavy.

Udělal obličej. „Vážně, lidi?“ řekl a sundal si baret. Zastrčil si ho do zadní kapsy. „Co přesně si myslíte, že tím dosáhnete? Váš plán má sto procentní šanci na selhání.“

„Jsi chytrák,“ řekl Daemon se ztuhnutými rameny. „A nemám tě rád.“

„A mě je to fuk.“ Archer se otočil ke mně. „Dej mi LH-11.“

Moje prsty se kolem stříkačky utáhly. „Ani náhodou.“

Jeho oči se zúžily. „Dobře. Vím, co se chystáte udělat. I když jsem vás varoval, abyste to nedělali, plánujete vypustit zrůdy přírody, a pak co? Pokus o zdrhnutí? Kromě faktu, že nevíte, jak se dostat z této budovy, budete potřebovat ruce, a nechcete se zatěžovat tou jehlou. Věřte mi.“

Zaplavila mě nerozhodnost. „Nerozumíš. Pokaždé, když jsme někomu důvěřovali, spálili jsme se. Předat ti tohle –“

„Luc vás nikdy nezradil, nebo jo?“ Když jsem potřásla hlavou, Archer udělal grimasu. „A já bych nikdy nezradil Luca. Dokonce i já mám z toho malého sráče trochu strach.“

Podívala jsem se na Daemona. „Co si o tom myslíš?“

Byl chvíli zticha, a pak řekl: „Když nás zradíš, nebudu dvakrát přemýšlet, a zabiju tě před Bohem a všemi. Pochopils?“

„Ale musíme LH-11 odsud dostat,“ řekla jsem.

„Jdu s vámi, jestli se vám to líbí nebo ne.“ Archer mrkl. „Slyšel jsem, že Olive Garden je dobrá restaurace.“

Vzpomněla jsem si na náš rozhovor o něm a normálním životě, a z nějakého důvodu, mi to to, co jsem se chystala udělat, ulehčilo. Nerozuměla jsem, proč pomáhal nám nebo Lucovi, nebo proč tohle nesebral už dřív, ale jak řekl, již jsme byli příliš hluboko.

Těžce jsme polkla a podala mu stříkačku. Připadalo mi to, jako bych mu předávala svůj život, což jsem svým způsobem vlastně dělala. Vzal si ji, vytáhl svůj baret a omotal ho kolem stříkačky, pak si baret zastrčil do přední kapsy.

„Takže pojďme rozjet tuhle párty,“ řekl Daemon, dívající se na Archera, když se natáhl a krátce mi stiskl ruku.

„Máš kus opálu?“ zeptal se Archer.

„Jo.“ Daemon blýskl troufalým úsměvem. „Nancyin zájem o mně je užitečný, co?“ Zamával zápěstím a červená na opálu zablikala. „Čas na to, být úžasný.“

„Proměň se na Nancy.“ Archer stiskl tlačítko podlaží. „Rychle.“

Daemonova podoba zaplápolala a začal se měnit. Zkrátil se o pár centimetrů, jeho vlny se vyrovnali na řídké tmavé vlasy stažené do ohonu a jeho rysy úplně vybledly.

Objevily se prsa. Tehdy jsem věděla, kam tím mířil. Ještě se objevil fádní ženský kalhotový kostým a najednou vedle mě stála Nancy Husher. Ale nebyla to Nancy.

„To je tak šílené,“ zamumlala jsem.

Prohlížela jsem si ho-ji-cokoliv a hledala nějaký prozrazující důkaz, že to byl opravdu Daemon. Zašklebila se. Jo, pořád to byl Daemon.

„Myslíš, že to bude fungovat?“ zeptala jsem se ho.

„Řeknu na to jen tolik, že sklenice je z poloviny plná.“

Zastrčila jsem si volné prameny vlasů za ucho. „To je uklidňující.“

„Osvobodíme děti, a pak nastoupíme zpátky do tohohle výtahu a zamíříme do přízemí.“

Podíval se na Archera s každou špetkou autority, kterou Nancy měla. „Když se dostaneme ven, dám jí opál.“ Podíval se na mě. „Nehádej se o tom se mnou. Budeš ho potřebovat, protože budeme utíkat, a budeme utíkat rychleji, než kdy předtím. Co ty na to?“

Tenhle plán mi nezněl dobře. Tam venku nebylo nic než pouštní pustina, pravděpodobně tak stovky mil, ale přikývla jsem. „No, víme, že tě nezabijí. Jsi příliš úžasný.“

„To si piš. Připravená?“

Chtěla jsem říct ne, ale řekla jsem ano, a pak Archer stiskl tlačítko pro deváté podlaží. Když se dal výtah do pohybu, moje srdce bušilo. Zastavil na pátém poschodí. Sakra. S tímhle jsme nepočítali.

„To je v pořádku,“ řekl Archer. „Takhle se dostaneme do budovy B.“

Hrůza se usadila v mém žaludku, když jsme vystoupili na širokou chodbu. Všechno to mohla být past nebo další podvod, ale nebyla žádná cesta zpátky.

Archer položil ruku na mé rameno, jako by to udělal i normálně, když mě někam doprovázel. Jestli se to Daemonovi nelíbilo, nedal to na sobě znát. Jeho výraz zůstal chladně pohrdavý, což byla celá Nancy. Na chodbě byli lidé, ale nikdo nám ve skutečnosti nevěnoval pozornost. Dorazili jsme na konec chodby a vešli do širšího výtahu. Archer stiskl tlačítko označené písmenem B a výtah se pohnul. Když zastavil, vstoupili jsme do další chodby a šli rovně k ještě dalšímu výtahu, a pak vybral deváté podlaží. Devět pater pod zemí. Fuj.

Zdálo se to jako dlouhá cesta na to, aby se původní dostali ven, ale pak znovu, byli jako malí Einsteinové na cracku.

S vysušenou pusou jsem nutila své srdce zpomalit, než jsem mohla mít panický záchvat. Během vteřin výtah zastavil a dveře se otevřely. Archer ustoupil na stranu, pouštějící Daemona a mě, abychom vyšli první. Koutkem oka jsem ho viděla stlačit tlačítko pro zastavení. Výtah se otevřel do malé haly bez oken. Dva vojáci stáli před dvojitými dveřmi. Hned, jak nás zahlédli, narovnali se.

„Paní Husherová. Důstojníku Archere,“ řekl ten napravo, přikyvujíc. „Můžu se zeptat, proč jste ji přivedli sem dolů?“

Daemon postoupil kupředu a tleskl rukama totálním Nancy způsobem. „Myslela jsem, že bude dobrý nápad, aby viděla naše největší úspěchy ve svém přirozeném prostředí. Možná jí to pomůže lépe pochopit věci, co se tady dějí.“

Musela jsem rychle zavřít pusu, protože slova, která vyšla z jeho úst, byla tak podobná Nancy, že jsem se chtěla smát. Ačkoli ne normálním smíchem, ale tím šíleným, hysterickým chichotáním. Vojáci si vyměnili pohledy.

Pan „upovídaný“ vykročil vpřed. „Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad.“

„Zpochybňujete mně?“ zeptal se Daemon, Nancyiným nejarogantnějším hlasem vůbec.

Skousla jsem si spodní ret.

„Ne, madam, ale tahle oblast je uzavřena pro všechen personál, který nemá povolení a… a pro návštěvníky taky.“ Pan „upovídaný“ se podíval na mě, pak na Archera. „To byl příkaz, který jste dala.“

„Pak bych měla být schopná, přivést sem dolů kohokoliv chci, nemyslíte?“

S každým úderem srdce jsem věděla, že se nám krátí čas. Ruka na mém rameni se napjala a věděla jsem, že si to myslel dokonce i Archer.

„A-ano, ale tohle je proti protokolu,“ koktal pan „upovídaný“. „Nemůžeme –“

„Víte co?“ Daemon vykročil vpřed a vzhlédl. Neviděla jsem žádné kamery, ale to neznamenalo, že tam nebyly. „Do prdele s protokolem.“

Daemon napřáhl ruku a záblesk světla mu vystřelil z dlaně. Koule energie se rozdělila na dvě části, jedna vrazila do hrudi pana „upovídaného“ a druhá do toho tichého vojáka. Spadli na zem, kouř stoupal z jejich těl. Pach spáleného oblečení a masa mi udeřil do nosu.

„No, to je taky způsob, jak to udělat,“ řekl Archer suše. „Teď už není cesta zpátky.“

Daemon mu uštědřil pohled. „Můžeš otevřít ty dveře?“

Archer postoupil kupředu a sklonil se. Červené světlo na panelu se změnilo na zelené. Vzduchotěsný uzávěr cvakl a dveře se otevřely.

Napůl jsem očekávala, že na nás někdo vyskočí a namíří nám zbraň do obličejů, když jsme kráčeli do otevřeného prostoru na devátém podlaží a zadržela jsem dech. Nikdo nás nezastavil, ale dostali jsme několik divných pohledů od personálu, který se potuloval kolem.

Tohle poschodí bylo jiné, než ty, které jsem viděla. Bylo ve tvaru kruhu s několika dveřmi a dlouhými okny. Uprostřed bylo něco, co mi připomínalo ošetřovatelskou stanici.

Archer spustil ruku a cítila jsem, jak se něco tisklo do mé. Podívala jsem se dolů, překvapená, když jsem uviděla, že držím pistoli.

„Není to bezpečné, Katy,“ řekl a pak si stoupl vedle Daemona. Tichým hlasem řekl: „Musíme to udělat rychle. Vidíte ty dvojité dveře? Tam by měli být v tuto denní dobu.“ Odmlčel se. „Už vědí, že jsme tady.“

Chlad se plazil po mé páteři. Zbraň v ruce se mi zdála příliš těžká. „No, to není vůbec strašidelný nebo tak něco.“

Daemon se na mě podíval. „Zůstaň blízko.“

Přikývla jsem, a pak jsme vykročili kolem stanice směrem k dvojitým dveřím s dvěma malými okny. Archer byl hned za námi.

Nějaký muž vyšel ven. „Paní Husherová –“

Daemon napřáhl ruku a drsným výpadem zasáhl muže do hrudi. Ten vyletěl do vzduchu, bílý laboratorní plášť kolem něj plápolal jako křídla holubice, než narazil do okna uprostřed stanice. Sklo popraskalo, ale nerozbilo se, když muž sklouzl dolů.

Někdo zakřičel, ten zvuk byl skřípající. Další muž v laboratorním plášti spěchal směrem k otvoru do centra stanice. Archer se otočil a chytil ho kolem krku. O vteřinu později bílá skvrna proletěla kolem mého obličeje a udeřila do protější zdi. Vypukl zmatek.

****

Archer zablokoval vstup do stanice, která zřejmě měla věci, ke kterým jsme jim nemohli dovolit dostat se, a posílal do vzduchu jednu osobu za druhou, dokud se zbývající pracovníci nenahrnuli před dveře. Před ty, do kterých jsme se potřebovali dostat.

Daemon se před ně postavil, zorničky jeho očí se změnily v bílou. „Kdybych byl vámi, lidi, uhnul bych z cesty.“

Většina z nich utekla jako nějaké krysy. Dva zůstali. „Nemůžeme tě nechat udělat to. Nerozumíš, čeho jsou schopní.“

Zvedla jsem zbraň. „Hněte sebou.“

Přesunuli se. Což bylo dobré, protože jsem nikdy předtím z pistole nestřílela. Ne, že bych nevěděla, jak ji použít, ale stisknout spoušť se mi zdálo těžší, než pohnout prstem.

„Díky,“ řekla jsem, a pak se cítila hloupě, že jsem to řekla.

Daemon spěchal ke dveřím, pořád v Nancyině podobě. Uviděla jsem panel a uvědomila si, že budeme potřebovat Archera. Začala jsem se k němu obracet, ale zvuk otáčejících se zámků se ozýval jako hrom. Otočila jsem se, dech se mi zastavil v hrudi, když dveře narazily do zdi. Daemon o krok couvl. Já taky. Ani jeden z nás na tohle nebyl připraven.

Micah se s námi setkal ve dveřích třídy. Všechny židle byly obsazené malými kluky různého věku. Stejné účesy. Stejné černé kalhoty. Stejné bílé košile. Všichni měli pohled bystré inteligence a byli otočení na židlích, zírající na nás. V přední části třídy ležela na zemi žena, obličejem dolů.

„Díky.“ Micah se usmál a vyšel ven.

Zastavil se před Archerem a zvedl svou paži. Tenký černý náramek se obtáčel kolem jeho zápěstí. Potichu, Archer pohnul prsty přes náramek a ozvalo se tiché kliknutí. Náramek sklouzl z Micahovy ruky a zařinčel na podlaze.

Neměla jsem tušení, co to bylo, ale domyslela jsem si, že to bylo důležité.

Micah se otočil ke zbylému personálu, který se shlukoval pohromadě. Jeho hlava se naklonila na bok. „Jediné, co chceme, je hrát si. Nikdo z vás nás nenechá hrát si.“

Tehdy začaly výkřiky. Personál začal padat na zem jako horké brambory, naráželi na zem koleny, svírající si hlavy. Micah se pořád usmíval.

„Pojďme,“ řekl Archer, tlačící židli ke dveřím. Zastrčil ji mezi dveře, aby zůstali otevřené.

Podívala jsem se zpátky do třídy a viděla, že kluci byli na nohách, směrující ke dveřím. Jo, rozhodně byl čas jít.

Muži na chodbě byli pořád v bezvědomí a my jsme spěchali k výtahu napravo. Když jsme byli vevnitř, Archer stiskl tlačítko přízemí.

Daemon se podíval na mou ruku. „Jsi si jistá, že jsi s tím v pohodě?“

Přinutila jsem se k úsměvu. „Tohle je všechno, co mám, dokud se nedostanu ven z téhle stupidní budovy.“

Přikývl. „Jenom nezastřel sebe… nebo mě.“

„Nebo mě,“ dodal Archer.

Obrátila jsem oči v sloup. „Vidím, že mi věříte.“

Daemon sklonil hlavu k mé. „Ach, já ti věřím. Jsou jiné –“

„Ani nemysli na to, že mi řekneš něco hříšného nebo se mě pokusíš políbit, zatímco jsi pořád v Nancyině těle.“ Položila jsem mu ruku na hruď, držící ho zpátky.

Daemon se zasmál. „S tebou není žádná legrace.“

„Vy dva se musíte soustředit na úkol, který máte před sebou –“

Někde v budově se rozezvučela siréna. Výtah se zastavil na třetím poschodí. Světla se ztlumila, a pak na stropě zablikalo červené světlo.

„Teď to ještě jen bude zábava,“ řekl Archer, když se dveře výtahu otevřely.

Na chodbě vojáci a pracovníci spěchali kolem, vydávající rozkazy. Archer sejmul prvního vojáka, co se podíval naším směrem a zakřičel. Daemon udělal to samé.

Další voják vytáhl zbraň a já jsem zvedla mou a stlačila spoušť. Zpětný náraz mě překvapil. Kulka trefila vojáka do nohy.

Daemon ztratil kontrolu nad Nancyinou podobou a vklouzl do své. Jeho oči byly rozšířené, když na mě zíral.

„Co?“ zeptala jsem se. „Nemyslel sis, že to udělám?“

„Schodiště,“ zakřičel Archer.

„Neuvědomil jsem si, že budeš tak sexy, když budeš střílet z pistole.“ Daemon vzal mou volnou ruku. „Jdeme.“

Běželi jsme chodbou, pár kroků za Archerem. Stropní světla zhasla a nahradila je blikající červená a žlutá světla nouzového osvětlení. Archer a Daemon vrhali vybuchující energetické koule jako o závod, způsobující, že většina vojáků se zdržela zpátky. Prošli jsme kolem několika výtahů. Dva z nich se otevřely a hrstka původních vyšla ven.

Pokračovali jsme, ale musela jsem se ohlédnout. Musela jsem zjistit, co se chystají udělat. Chtěla jsem to vědět. Byli perfektním rozptýlením. Pozornost všech byla na nich.

Jeden z malých kluků se zastavil uprostřed chodby. Sehnul se a zvedl spadlou pistoli, a viděla jsem, že jeho zápěstí nemělo náramek. Z pistole se zakouřilo, a pak se roztavila, přetvořující se do malé kuličky. Kluk se zachichotal. Pak se otočil a vrhl zkroucenou pistoli přímo na vojáka, který se za ním plížil. Zbraň mu prošla přímo skrz žaludek.

Můj krok zaváhal. Do svaté prdele.

Udělali jsme správnou věc, když jsme je vypustili? Co se stane, jestli se dostanou ven do skutečného světa? Druh škody, kterou mohli napáchat, byl astronomický.

Daemonovo sevření na mé ruce zpevnělo, což mě přivedlo zpátky k úkolu, který jsme museli zvládnout. Budu mít čas strachovat se o nich později. Doufejme.

Obešli jsme roh plnou rychlostí, a najednou jsem byla čelem k pistoli, která byla tak blízko, že jsem mohla vidět prst na spoušti a malou jiskru výstřelu. Výkřik se mi zasekl v hrdle.

Daemon zařval, zvuk tak definitivní, že mi poskakoval v hlavě. Kulka se zastavila, její špička připalující moje čelo. Dále nešla. Prostě se zastavila. Vzduch mi unikl z plic.

Daemon odhodil kulku, a pak si mě trhnutím přitáhl k hrudi. Když jsme se otočili, několik kroků za námi byl Micah se zvednutou rukou.

„To nebylo moc hezké,“ řekl monotónním dětským hlasem. „Líbí se mi.“

Voják zbledl, a pak byl obličejem na podlaze. Nekřičel ani si nesvíral hlavu, krev zpod něj vytékala. Další původní se objevil za Micahem, a pak další a další a další.

Vojáci blokující schodiště padali na podlahu.

Bouchnutí. Bouchnutí. Bouchnutí.

Cesta byla čistá.

„Pojďme,“ naléhal Archer.

Otočila jsem se zpátky k Micahovi a můj pohled se uzamkl s jeho. „Děkuji.“

Micah přikývl.

S posledním pohledem jsem se otočila a pohybovala se mezi těly. Tenké podrážky mých bot klouzaly na podlaze mokré od krve. Už začínala prosakovat přes spodky mých bot.

Nad tím jsem teď nemohla přemýšlet.

Archer otevřel dveře schodiště, a když se za námi zavřely, Daemon se ke mně otočil a jeho ruce najednou svíraly moje ramena. Drsně mě k sobě přitáhl a postavil mě na špičky prstů. „Málem jsem tě ztratil. Znovu.“

Jeho rty se otřely o horké místo na mém čele, a pak mě políbil, hluboce a mocně. Ten polibek chutnal zbylým strachem, zoufalstvím a hněvem. Byl závratný v jeho intenzitě, a když se odtáhl, cítila jsem se nahá.

„Není čas na mdloby,“ řekl s mrknutím.

Pak jsme vyrazili po schodech, ruku v ruce. Archer chytil vojáka na mezipatře. S brutálním hodem ho převrhl přes zábradlí. Řada odporných prasknutí donutila můj žaludek násilně se překroutit. Vojáci se hrnuli na mezipatro do druhého poschodí. V rukách neměli normální pistole, ale něco, co vypadalo jako paralyzéry.

Daemon pustil mou ruku a pomocí zábradlí přeskočil o patro výš. Voják proletěl kolem mě a přistál na boku o dvě patra níž. Archer byl hned za Daemonem. Vyrval vojákovi paralyzér a hodil mi ho. Pistol jsem si prohodila do levé ruky a spěchala jsem zbytkem schodů.

Zasáhla jsem prvního vojáka, co byl poblíž. Jak jsem předpokládala, byl to nějaký druh paralyzéru. Dva dráty vystřelily a zasáhly vojáka do krku. Muž se začal svíjet, jako by měl záchvat a spadl. Svorky se odepnuly, takže jsem měla možnost zasáhnout jednoho, co útočil na Archera. Když bylo mezipatro prázdné, Daemon přitáhl dva vojáky v bezvědomí ke dveřím a položil je na sebe.

„Pojďme,“ Archer naléhal, když obešel meziposchodí a svlékl si maskáčovou bundu. Natáhl se ke krku a zastrčil si identifikační známky pod své bílé tričko.

Se vším onyxem a diamantem v budově, jsem byla docela k ničemu bez mé pistole a paralyzéru. Svaly v mých nohou začínaly pálit, ale ignorovala jsem je a přidala. Když jsme dosáhli přízemí, Archer se na nás podíval přes rameno. Neřekl nic nahlas, a ta správa byla zaměřená na nás oba.

Nesebereme žádné vozidlo z hangáru. Když budeme venku, budeme rychlejší než cokoliv, co mají. Zamíříme jižně, směrem k Las Vegas, na silnici Great Basin. Jestli se rozdělíme, potkáme se, v Ash Springs. To je asi tak osmdesát mil odsud.

Osmdesát mil?

Je tam hotel s názvem The Springs. Jsou tam zvyklí na divné lidi.

Zatímco jsem přemýšlela, jaký druh divných lidí a uvědomila si, že to byla hloupá věc na přemýšlení, se Archer natáhl do zadní kapsy a vytáhl peněženku.

Strčil Daemonovi do ruky peníze. Tohle by mělo být dost.

Daemon krátce přikývl, a pak se Archer podíval na mě. „Připravená?“

„Jo,“ zaskřehotala jsem a moje prsty se utáhly kolem zbraní. Se strachem tak velkým, že jsem mohla ochutnat jeho hořkou chuť, jsem se zhluboka nadechla a znovu přikývla, z větší části pro mou vlastní dávku odvahy.

Dveře se otevřely a poprvé za měsíce, jsem vdechla čerstvý vzduch zvenčí. Suchý, ale čistý vzduch, ne vyrobený. Naděje ve mně zabublala, dávající mi sílu jít kupředu.

Mohla jsem vidět kousek oblohy za vozidly, barvu soumraku, bleděmodrou a oranžově červenou. Byla to ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděla. Svoboda byla hned tam.

Ale mezi námi a svobodou byla malá armáda vojáků. Ne tolik, kolik jsem očekávala, ale předpokládala jsem, že většina byla pořád v podzemí a zabývala se původními.

Daemon a Archer neotáleli a zaútočili. Výbuchy bílého světla rozzářily hangár, odrážející se od žlutohnědých vojenských teréňáků, protrhávající plátno hangáru. Jiskry létaly.

Údery byly rozdávány v blízkém souboji. Svou část jsem dělala: Použila jsem paralyzér na každého v mé blízkosti. Když jsem běžela kolem padlých těl, všimla jsem si dělostřeleckého vybavení v zadní části jednoho nákladního auta.

„Daemone!“

Otočil se a uviděl, na co ukazuju.

Uhnula jsem se, těsně se vyhýbající někomu, kdo mě chtěl popadnout. Obrátila jsem se a vypálila další ránu. Kovové hroty se zabodly do zad vojáka.

Jasné bílé světlo zabarvené červeně praskalo přes Daemonova ramena, obalující se kolem jeho pravé paže. Energie pulsovala, a udělala oblouk přes prostor mezi ním a nákladním autem. Když vojáci viděli, co se chystá udělat, několik jich utíkalo a ukrylo se za obrovským teréňákem. Udělala jsem to samé, mířící k řadě vozidel, když Daemon vrazil do zadní části nákladního auta a to vyletělo do vzduchu jako na čtvrtého července. Exploze se nesla hangárem, mocná vlna, která mi otřásla vnitřnostmi a svalila mě přímo na zadek.

Hustý šedý kouř stoupal prostorem. Ihned se mi Daemon a Archer ztratili z dohledu. Během praskajících výbuchů se mi zdálo, že jsem slyšela seržanta Dashera.

Na vteřinu jsem byla ohromená až k nehybnosti, a snažila se rozmrkat štiplavý zápach hořícího kovu a střelného prachu. Zabralo vteřinu, než se z hustého kouře vynořil voják. Sedla jsem si, šlehala paralyzérem kolem sebe.

„Ach, ne, to nedělej,“ řekl, chytil mou paži do obou rukou, nad mým loktem a pod ním, a zkroutil.

Bolest vystřelila mou paží a vybouchla podél mých ramenou. Vydržela jsem, otočila své tělo tak, že jsem přerušila kruté sevření. Voják byl trénovaný, a dokonce i se vší námahou, kterou Daedalus vložil do mého tréninku, nebyla jsem dostatečná soupeřka. Znovu chytil mou paži, bolest ostřejší a intenzivnější. Upustila jsem paralyzér a voják mi zasadil bodající úder do tváře.

Nevím, co se stalo pak. Druhá zbraň byla v mé levé ruce. V mých uších zvonilo. Kouř pálil mé oči. Můj mozek přepnul do módu přežití. Vystřelila jsem. Teplá tekutina mi ostříkala obličej. Se zbraní v levé ruce bylo moje míření trochu nepřesné. Trefila jsem ho do levé části hrudi. Nebyla jsem si jistá, na kterou jeho část jsem mířila, ale trefila jsem ho. Ozval se bublající zvuk, který mi přišel zvláštní, protože jsem ho mohla slyšet přes výkřiky a ječení, a přes pořád vybuchující granáty. V žaludku se mi zvedla nevolnost.

Ruka mi přistála na rameni. Zakřičela jsem, otočila se a těsně jsem se vyhnula zastřelení Daemona. Moje srdce téměř zastavilo. „Ksakru. Vyděsil si mě.“

„Měla jsi zůstat u mě, Kotě. Tohle neznamenalo zůstat se mnou.“

Poslala jsem mu pohled a prošla kolem zadní části teréňáku. Zasahující noční obloha nás vábila jako siréna. Archer byl o pár teréňáků dál. Zahlédl nás, podíval se na východ a přikývl.

„Počkej,“ řekl Daemon.

Dasher se objevil v jedněch ze dveří, obklopený důstojníky. Jeho obyčejně elegantní vlasy teď byly nepořádné. Jeho uniforma byla pomačkaná. Prohledával rozházené trosky, vydávající rozkazy, které mi nedávali smysl.

Daemon vzhlédl, jeho pohled prohlížel reflektory. Objevil se mu na obličeji poloviční úsměv a zachytil můj pohled, mrkajíc. „Pojď za mnou.“

Ustupovali jsme, plížící se kolem boku teréňáku. Vykoukli jsme zpoza propáleného plátna a uviděla jsem, že prostor byl prázdný. Spěchali jsme kolem řady vozidel a Daemon zastavil před kovovým sloupem, který stoupal ke stropu.

Když položil ruce na trám, Zdroj plápolal z jeho prstů. Vlna světla se vinula po sloupu a rozšířila se přes strop. Žárovky vybuchovali jedna po druhé, podél hangáru a ponořili celý prostor téměř do tmy.

„Hezké,“ pronesla jsem.

Daemon se zasmál a chytil mě za ruku. Znovu jsme začali utíkat a potkali se s Archerem. Zvedly se hlasy plné paniky, vytvářející tak rozptýlení pro nás tři, abychom mohli zamířit blíž k otvoru, v opačném směru, jako byla Dasherova skupina. Ale ve chvíli, když jsme vystoupili zpoza řady teréňáků, matná záře zvenčí na nás vrhla dostatek světla. Dasher nás hned spatřil.

„Stůjte!“ zaječel. „Tohle nebude fungovat. Nemůžete odejít!“

Protlačil se kolem vojáků, doslovně je odstrkoval z cesty. Byl naprosto zoufalý, nejspíš proto, že Nancyin zlatý kluk byl pár krůčků od svobody.

„Nedostanete se ven!“

Daemon se otočil. „Nemáš ponětí, jak moc jsem tohle chtěl udělat.“

Dasher otevřel pusu a Daemon napřáhl ruku. Zdroj, který nebylo vidět, zvedl Dashera ze země a poslal ho do vzduchu jako hadrovou panenku. Narazil do sloupu hangáru a zhroutil se na zem. Daemon k němu začal běžet.

„Ne!“ zařval Archer. „Na tohle nemáme čas.“

Měl pravdu. I když bych ráda viděla Dashera mrtvého, ale ještě o vteřinu více a byli bychom předběhnutí. Potáhla jsem Daemona a stáhla ho k tmavnoucímu otvoru hangáru.

„Daemone,“ prosila jsem. „Musíme jít!“

„Toho chlapa se dotkl Bůh, přísahám.“ Daemon se otočil, sval v čelisti mu poskakoval.

Zvuk bot bušících o podlahu se kolem nás ozýval jako hrom, když se Archer přesunul dopředu.

„Skloňte se.“

Daemonovy paže se mi omotali kolem pasu, když jsme se sehnuli, a ovinul své tělo kolem mého v téměř ničícím objetí. Tenkou škárou mezi jeho pažemi jsem viděla Archera položit paže na zadní část teréňáku. Nevěděla jsem, jak to udělal, ale vozidlo váhy šesti tisíc liber se zvedlo do vzduchu a bylo hozené jako frisbee.

„Kristepane,“ řekla jsem.

Teréňák narazil do ostatních. Jako mohutné domino, vytvořil řetězovou reakci, ničící téměř celou flotilu a vojáci prchali. Daemon vystřelil na nohy a vytáhl mě sebou. Strhl si stříbrný náramek s opálem ze zápěstí a sklouzl s ním na moje. Téměř okamžitě mnou přešel náboj energie. Vrstvy únavy se ze mě vypařily, moje plíce se roztáhly a moje svaly uvolnily. Bylo to jako upít si pár loků čistého kofeinu. Zdroj zařval k životu, teplý pramen mi bublal žílami.

„Nestřílejte!“ zakřičela Nancy, která se vyřítila ze strany hangáru. „Střílejte tak, abyste je nezabili! Potřebujeme je živé!“

Daemonova ruka se utáhla kolem mé, a pak jsme utíkali s Archerem. Každý krok nás nesl blíž k vnějšku. Zrychlila jsem, tak jako i oni.

A pak jsme byli venku, pod hluboce modrou oblohou. Na vteřinu jsem vzhlédla a uviděla vykukující hvězdy, zářící jako tisíce diamantů, a chtělo se mi brečet, protože jsme byli venku.

Byli jsme venku.