Origin - 17. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

KATY

Stěží jsem se krotila, když jsem čekala na několik okamžiků o samotě s Daemonem. Nezneužívali jsme privilegia koupelny, když jsme věděli, že to je to, co chtějí.

Trvalo věčnost, než jsem ucítila známé brnění podél mého krku. Vydržela jsem ještě pár minut, ale pak jsem se vřítila do koupelny a jemně zaklepala na dveře od jeho cely.

Byl tam ve vteřině. „Stýskalo se ti?“

„Udělej tu svou „Lite-Brite“ věc.“ Přesunula jsem váhu na druhou nohu. „No tak.“

Zvláštně se na mě podíval, ale o sekundu později z něj byla zářící kometa. Co se děje?

Ve spěchu jsem mu řekla všechno o tom strašidelném dítěti na chodbě, o tom, co o původních řekl Archer, co Prométheus vlastně byl a co Archer řekl o tom, že sdílíme společného přítele.

Ničemu z tohohle nevěřím, ale buď Archer nikomu neřekl, co si přečetl v tvých nebo mých myšlenkách, nebo řekl a z nějakého důvodu jsme nebyli potrestáni.

Daemonovo světlo zapulsovalo. Ježíš, tohle je pořád víc a víc bizarnější.

Povídej mi o tom. Opřela jsem se o umývadlo. Jestli se rozhodnou někomu to znovu píchnout… Zachvěla jsem se. Možná příště prostě počkají, až se mutace udrží.

Buď to, nebo mám takový pocit, že budou mít hodně vysoký účet za úklid.

Fuj. To bylo vážně…

Vystřel světlem obalenou ruku. Teplé prsty se otřely o mou tvář. Mrzí mě, že jsi to musela vidět.

Mě mrzí, že si toho musel být součástí. Zhluboka jsem se nadechla. Ale víš, že to, co se stalo Largentovi, nemáš na svědomí, viď?

Jo, vím. Věř mi, Kotě. Nebudu na sebe brát zbytečnou vinu. Jeho povzdech mnou otřásl. Takže, k Archerovi…

Ještě pár minut jsme si povídali o Archerovi. Oba jsme se shodli, že byla dobrá šance, že byl Lucův člověk uvnitř, ale nedávalo to smysl.

Archer zřejmě měl přístup k LH-11 a mohl to pro Luca získat.

Nemohli jsme mu věřit. Už znovu neuděláme tu chybu, že budeme někomu věřit.

Ale měla jsem nápad. Takový, který zaujal i Daemona. Když se nám dostane do rukou LH-11, budeme mít jenom jednu šanci na útěk. A jestli původní opravdu byli jako dravci, pak by mohli být perfektním rozptýlením, a tak bychom měli malý pokus vypadnout odsud.

Nezáleží na tom, co uděláme, bude to riskantní, s asi devadesáti devíti procentní šanci na selhání. Ale i Daemon, i já jsme se cítili sebejistější, když jsme se spoléhali na sebe navzájem, než jenom na Luca, a možná Archera. Už jsme se spálili několikrát.

Daemon vzal na sebe lidskou podobu a rychle mě políbil, než jsme se vrátili zpátky do pokojů. Tohle bylo vždycky nejtěžší-přinutit se jít do vlastních postelí-ale poslední věc, kterou jsme chtěli, bylo riskovat, že nás přichytí v okamžiku, kdy budeme… v sobě.

Protože vždycky se k tomu schylovalo, když jsme byli spolu. A taky jsme úplně nevěřili, že by nám jen tak dovolili přicházet a odcházet z pokojů navzájem. Všechno mi připadalo jako test.

Zamířila jsem zpátky do své postele. Sedla jsem si, přitáhla si kolena k hrudi a položila si na ně bradu. Tyto tiché chvíle nicnedělání byly nejhorší. Během okamžiku se mi do mysli vplížily věci, o kterých jsem nechtěla přemýšlet, a zatlačili do pozadí myšlenky, na které jsem se potřebovala soustředit.

Opravdu jsem chtěla, aby Daemon viděl, že jsem se držela pohromadě, že nic z tohohle mi v hlavě nedělalo nepořádek. Nechtěla jsem, aby se o mě bál.

Zavřela jsem oči a posunula se tak, že moje čelo spočinulo na mých kolenou.

Řekla jsem si, že je to možné: Na konci tohohle tmavého tunelu bylo světlo.

Pokračovala jsem se stále věrným: Každý temný mrak má stříbrný okraj.

Přemýšlela jsem, jak dlouho budu schopna si to říkat.

DAEMON

Podivuhodný tým, stojící za Daedalusem tentokrát čekal, až se mutace udrží. Byl to další nováček, který byl zřejmě vážně nažhavený.

Tenhle se bodnul do hrudi, přímo pod srdce místo střev. Ještě zmatenější.

Kat toho byla znovu svědkem. Toho idiota jsem vyléčil. Celkově to byl relativní úspěch, kromě toho, že jsem se nemohl dostat do blízkosti LH-11. Byla to zatracená škoda, protože ve stříkačce zůstalo sérum.

Kat a já jsme se nespoléhali na Luca, ale kdybychom mohli získat LH-11, a kdyby se ukázalo, že někdo, zda to byl Archer nebo ne, nám mohl pomoct dostat se ven, chystal jsem se využít tu šanci.

Katin plán osvobodit děti byl nejlepší, co jsme měli, ale detaily, jak bychom to mohli udělat, jsme si ještě neobjasnili. Nemluvě o tom, že jsme neměli ponětí, co vlastně osvobodíme. I když jsem nesnášel přiznat si to, v těchto budovách byli nevinní lidé.

Během tří dnů, zatímco jsme čekali, než druhý pokusný králík začne vykazovat známky mutace, jsem byl požádán, abych vyléčil tři další vojáky a jednoho civilistu-ženu, která vypadala příliš nervózně na to, aby se na tohle přihlásila dobrovolně. Ona se nebodnula, ale vstříkli jí smrtelnou dávku něčeho.

A já jsem nebyl schopen ji vyléčit, jako vůbec. Nevěděl jsem, co to bylo, ale bylo to příšerné. Začalo to pěnou z úst, a pokračovalo křečemi a já jsem se snažil, ale nebylo nic, co bych mohl udělat. Ve své hlavě jsem nemohl vidět zranění a prostě to nefungovalo.

Žena zemřela přímo tam, před Katiným zděšeným pohledem.

Nancy nebyla šťastná, když odnášeli pryč ženino nehybné tělo. Její nálada se zhoršila na čtvrtý den, když byl Prométheus, jinak zvaný LH-11, dán druhému vojákovi, kterého jsem vyléčil. Později toho dne skončil obličejem ve zdi.

Nevěděl jsem, co to bylo s nimi a během proti zdi, ale tenhle byl už druhý.

Pátý den bylo LH-11 dáno třetímu subjektu. Vydržel dalších dvacet čtyři hodin, než vykrvácel ze všech otvorů, včetně pupku. Alespoň to mi řekli.

Úmrtí, no, hromadily se jedno po druhém. Bylo těžké nebrat si je osobně.

Vinil jsem sám sebe? Sakra ne.

Štvalo mě to a burcovalo mě to k tomu, abych polil tohle místo benzínem a začal házet zápalky? Sakra jo.

Většinu dnů mě drželi dál od Kat. Dovolili nám být ve stejné místnosti, jenom když jsem léčil a tu a tam jsme měli pár minut v naší koupelně tajemství. Ale to nestačilo.

Kat vypadala tak unaveně, jak jsem se já cítil, což jsem si myslel, že mi uklidní hormony, ale to se nestalo. Pokaždé, když jsem slyšel zapnutí sprchy, musel jsem využít každý kousek sebekontroly.

Koupelny neměli kamery a mohl jsem být potichu, což bylo perfektní pro trochu šílených tanečků, ale v žádném zasraném případě nebudu riskovat šanci mít malé Daemončata v téhle díře.

Byl jsem úplně proti myšlence mít jednou s Kat děti? Děti, které nebudou nikdy nemocné. Při tom pomyšlení, ten nápad nebyl tak špatný. Samozřejmě, že jsem chtěl tu blbost s bílým plotem… Pokud se to stane o dobrých deset let ode dneška, a děti nebudou mít divné účesy sestřihané podle hrnců a nebudou se prohrabovat v myslích lidí.

Nemyslel jsem si, že jsem toho žádal příliš mnoho.

Na šestý den, když dali LH-11 třetímu vojákovi, přežil zbytek dne a taky vydržel do sedmého dne. Ihned začal prokazovat známky úspěšné mutace. Prošel zátěžovým testem s vlajícími prapory. Nancy byla tak potěšená, že jsem si myslel, že se mě chystá políbit a taky jsem byl přesvědčený, že dokonce budu muset praštit holku.

„Zasloužíš si odměnu,“ řekla a já myslel na to, že jsem si zasloužil kopnout ji do prdele. „Můžeš s Kat strávit noc. Nikdo tě nezadrží.“

Nic jsem na to neřekl. I když jsem se to nechystal odmítnout, bylo strašidelné slyšet Nancy říkat, že jsem mohl strávit noc s Kat, zatímco nás pozorovali na videu. Přemýšlel jsem nad těmi dětmi na nižších patrech. Jo, to se nestane.

Kat se už na něco chystala, po centimetrech se přibližovala k podnosu. Zastavila se, když to Nancy oznámila. Nakrčila ten svůj nosánek a já jsem byl trochu uražený, i když zřejmě myslela na to samé, na co i já.

Přivedli další subjekt, znovu vojáka, ale byl jsem rozptýlen čímkoliv, co Kat dělala. Byla dost blízko k podnosům, prakticky stála před nimi. Subjekt se bodnul a já jsem měl na rukou krev.

Nancy velmi šťastně poskakovala po místnosti. Doktor Roth položil použitou jehlu vedle nepoužitých.

Viděl jsem Kat něco popadnout, ale cosi mě napadlo.

„Znamená tohle, že jsem k nim připoutaný?“ zeptal jsem se, utírající si ruce do ručníku, který na mě hodili. „Ti, kteří nevrazí obličejem do zdí? Když umřu, umřou i oni?“

Nancy se zasmála.

Zvedl jsem obočí. „Nechápu, co je na té otázce legračního.“

„Je to velmi výborná sobecká otázka.“ Tleskla rukama, tmavé oči jí zářily. „Ne. Sérum Prométheus, které dáváme zmutovaným subjektům, ruší pouto.“

To byla úleva. Nelíbila se mi představa, že někde kolem pobíhá několik mých Achillových pat. „Jak je to možné?“

Strážce otevřel dveře, když Nancy přešla přes místnost. „Měli jsme mnoho let, abychom upřesnili vzájemné vztahy mezi mutací a následky, Daemone. Stejně jako víme, že na zmutování je potřebné opravdu chtít.“

Otočila se ke mně, hlavu naklonila na stranu. „Ano. Věděli jsme to. Není to magická ani duchovní věc, ale směs schopností, síly a odhodlání.“

No, do prdele…

„Tvůj bratr to téměř dokázal.“ Nancyin hlas se ztišil a moje tělo se napjalo. „Nebyl to ale nedostatek odhodlání nebo schopností. A věř mi, měl motivaci. To jsme se ujistili. Jen prostě nebyl dostatečně silný.“

Napjal jsem čelist. Hněv proudil mými žílami jako jed.

„Nepotřebujeme ho. Bethany, na druhou stranu, no, to se uvidí. Ale ty?“ Položila mi ruku na hruď.

„Ty jsi ten pravý, Daemone.“