Origin - 16. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

DAEMON

Daedalus neztrácel čas, jakmile byli přesvědčeni, že mám šílené léčivé schopnosti.

Hned, jak si mysleli, že jsem odpočatý, mě přivedli do místnosti na medicínské podlaží. Kromě dvou plastových židlí proti sobě, v místnosti s bílými stěnami nebylo nic.

Otočil jsem se k Nancy se zvednutým obočím. „Máte tady hezkou výzdobu.“

Ignorovala to. „Sedni si.“

„Co když preferuji stání?“

„Opravdu mě to nezajímá.“ Otočila se k místu, kde byla v rohu umístěná kamera, a přikývla. Pak se otočila ke mně. „Víš, co se od tebe očekává. Začínáme s jedním z našich nováčků. Je mu dvacet jedna let a je v dobrém zdravotním stavu.“

„Kromě smrtelných zranění, která mu způsobíte?“ Nancy po mě střelila mírným pohledem. „A on se na tohle přihlásil?“

„Ano. Byl bys překvapený, kolik lidí je ochotných riskovat jejich životy, aby se stali něčím skvělým.“

Byl jsem víc překvapený hloupostí některých lidí. Přihlásit se na mutaci, která měla úspěšnost míň než jedno procento, se mi nezdálo moc chytré, ale co jsem věděl?

Podala mi široký náramek. „Tohle je kus opálu. Jsem si jistá, že sis plně vědomý toho, co to dělá. Zlepší to tvé léčivé schopnosti a zajistí, že nebudeš vyčerpaný.“

Vzal jsem si stříbrný náramek a zíral na černý kámen s červenou značkou uprostřed. „Vlastně mi dáváš kus opálu, i když víš, že neutralizuje onyx.“

Věnovala mi ostrý pohled. „Taky víš, že máme vojáky, ozbrojené těmi ošklivými malými zbraněmi, o kterých jsem ti říkala. To převáží tebe s opálem.“

Zapnul jsem si náramek kolem mého zápěstí a přivítal nával energie. Podíval jsem se na Nancy a našel ji, jak mě sleduje, jako bych byl její vysoce ceněný býk. Měl jsem pocit, že i kdybych běžel z místnosti do místnosti, usmrcujíc lidi, ty zbraně by nevytáhla. Ne, dokud bych neudělal něco bláznivě šíleného. Na to jsem byl příliš speciální.

A byl jsem taky pořádně naštvaný. Mohla mi dát kus opálu, když jsem potřeboval vyléčit Kat. Jednou téhle ženě vážně ublížím.

Hustě vypadající voják s jasnýma očima vpochodoval do místnosti a bez dalších instrukcí se rozvalil na jedné ze židlí. Vypadal tak na dvacet jedna, a zatímco jsem se pokoušel nezahrnovat do tohohle emoce, zvedla se ve mně nepříjemná vina.

Ne proto, že bych to plánoval zpackat. Proč bych to dělal? Pokud úspěšně nepřivedu na tenhle svět hybrida, nakonec obrátí jejich ďábelské, sadistické oči, na Kat.

Takže jo, rozhoupal jsem se k celé té věci „musíš opravdu chtít, abys vyléčil osobu,“ ale pořád jsem netušil, jestli to bude fungovat. Pokud ne, tenhle kluk buď bude žít po zbytek života jako nudná lidská bytost, nebo se za pár dní sám zničí.

Kvůli němu a kvůli Kat jsem doufal, že bude přivítán do světa šťastných hybridů.

„Jak to uděláme?“ zeptal jsem se Nancy.

Pokynula na jednoho ze dvou strážců, kteří přišli do místnosti s pacientem „nula“. Jeden z nich vykročil vpřed, mávající ošklivě vypadajícím nožem, takovým, se kterým by Michael Myers pobíhal ve filmu Halloween.

„Ach, Bože,“ zamumlal jsem a překřížil si paže. Z toho bude binec.

Pacient „příliš hloupý, aby žil“ manipuloval s nožem se sebejistotou. Než s ním mohl něco udělat, dveře se otevřely a vešla Kat, s Archerem v patách.

Moje paže mi padly po bocích, když neklid ve mně explodoval jako alarm. „Co tady dělá?“

Nancy se napjatě usmála. „Mysleli jsme si, že bys potřeboval motivaci.“

Porozumění mě rozzářilo jako prskavku. Jejich druh motivace bylo varování. Zatraceně dobře věděli, že jsme si vědomí toho, co se stalo Bethany, když Dawson selhal.

Sledoval jsem, jak Kat setřásla Archerovu ruku, oddupala do kouta a zůstala tam.

Zaměřil jsem se na Nancy a zíral na ni, dokud konečně po chvíli nepřerušila oční kontakt.

„Tak s tím začněte,“ řekl jsem.

Kývla na pacienta, který s největší pravděpodobností zemře a ten se bez zatraceného slova zhluboka nadechl, a vrazil si ten nůž sériového vraha přímo do žaludku se sípavým zabručením. Pak ho vytáhl, nechávající ho vypadnout z jeho sevření. Strážce vystřelil kupředu a popadl ho.

„Do prdele,“ řekl jsem s rozšířenýma očima. Pacient „nula“ měl teda koule. Kat sebou trhla a podívala se jinam, když krev vytékala z čerstvé rány. „To… to bylo znepokojivé.“

Pravděpodobně měl míň než dvě minuty života, pokud bude krev z jeho rychle blednoucího těla proudit takhle. Svíral si břicho a padl na kolena. Kovový zápach naplnil vzduch.

„Dělej,“ řekla Nancy, přesouvající svou váhu, jak dychtivost naplnila její pohled.

Potřásl jsem hlavou v morbidní fascinaci, klekl si vedle toho kluka a položil mu ruce na břicho. Krev okamžitě pokryla moje ruce. Neměl jsem slabý žaludek, ale sakra, mohl jsem vidět jeho střeva. Jaký druh čarovného Kool-Aid pil tenhle kluk, aby si tohle sám a ochotně udělal? Kriste.

Nechal jsem svou lidskou formu vyblednout a bělavě červené světlo pohltilo kluka a většinu místnosti. Soustředil jsem se na zranění, představil jsem si, jak se roztřepené konce zacelují, a ztráta krvi se zastavila. Upřímně řečeno, neměl jsem ani tušení, kdy začalo léčení.

Bylo to něco, co se tak trochu dělo samo od sebe. Představil jsem si ránu a někdy i kousky energie blikali skrz mojí hlavu, bez pomyšlení na vlastní pěst. To, na co jsem se soustředil, bylo světlo proudící žílami… a Kat.

Vzhlédl jsem, když jsem se nadechl. Výraz blaženosti se usadil na Nancyině obličeji, jako by byla matka, která poprvé spatřila své dítě. Vyhledal jsem Kat, a byla tam. Na její nádherné tváři měla pohled úcty, když se na mě dívala.

Moje srdce poskočilo a otočil jsem se zpátky ke klukovi, kterého jsem léčil.

Dělám to pro ni. Řekl jsem mu. Raději kvůli sobě doufej, že to stačilo.

Klukova hlava vystřelila nahoru. Do tváří se mu již vrátila barva. S opálem jsem se necítil ani trochu vyčerpaný, jako bych se cítil po tak masivním léčení.

Pustil jsem ho, postavil se a posunul se o krok zpátky. Zůstal jsem ve své pravé podobě dost dlouho na to, aby se muž postavil na roztřesené nohy, a ještě jednou jsem se podíval na Kat. Jednu ruku měla přiloženou k bradě. Vedle ní, Archer vypadal celou věcí trochu vyveden z míry. Pak mě něco napadlo.

Vklouzl jsem zpátky do lidské podoby a otočil se k Nancy, která zírala na pacienta „nula“ s takovou úctou a nadějí, že to bylo opravdu odporné.

„Proč nemůžou dělat hybridy?“ zeptal jsem se. „Původní můžou léčit. Tak proč nemůžou?“

Nancy se na mě sotva podívala, když pokynula na kameru. „Můžou vyléčit téměř každé zranění, ale nemůžou léčit nemoci ani mutovat. Nevíme proč, ale je to jejich jediné omezení.“

Doprovodila kluka zpátky na židli a zacházela s ním s překvapující jemností. „Jak se cítíš, Largente?“

Largent se párkrát zhluboka nadechl, a pak si odkašlal. „Trochu bolavý, ale jinak se cítím dobře, skvěle.“ Usmál se, když se podíval z Nancy na mě. „Vyšlo to?“

„No, jsi naživu,“ řekl jsem suše. „To je dobrý začátek.“

Dveře se otevřely a doktor Roth spěchal dovnitř, stetoskop mu visel přes hruď. Věnoval mi pohled. „Úžasné. Sledoval jsem to přes monitory. Opravdu pozoruhodné.“

„Jo. Jasně.“ Začal jsem směrovat ke Kat, ale ozval se Nancyin ostrý hlas jako drápy škrábající o tabuli.

„Zůstaň tam, Daemone.“

Pomalu jsem otočil hlavu, vědomý si toho, že ostatní strážníci se přesunuli mezi Kat a mě.

„Proč? Udělal jsem, cos chtěla.“

„Ještě jsme neviděli nic, kromě faktu, že jsi ho vyléčil.“ Nancy se přesunula kolem židle, sledující doktora a Largenta. „Jaké jsou jeho životní funkce?“

„Perfektní,“ řekl doktor a postavil se, když si omotal stetoskop kolem krku. Sáhl do jeho laboratorního pláště a vytáhl malé černé pouzdro. „Můžeme začít s Prométheusem.“

„To je co?“ zeptal jsem se, sledující doktora vytáhnout stříkačku plnou třpytivě modré tekutiny. Koutkem oka jsem viděl Archera naklonit hlavu na bok, když zíral na jehlu.

„Prométheus je Řek,“ řekla Kat. „No, byl Titán. V mytologii vytvořil člověka.“

Záblesk pobavení zablikal v mých očích.

Pokrčila rameny. „Bylo to v jedné nadpřirozené knize, kterou jsem jednou četla.“

Nemohl jsem zadržet malý úsměv. Ona a její šílené čtecí návyky. Způsobilo to, že jsem ji chtěl políbit a dělat i jiné věci. A ji to napadlo taky, protože ruměnec poskvrnil její tváře. Bohužel, to se nestane.

Doktor Roth vyhrnul Largentovi rukáv. „Prométheus by měl působit rychleji, aniž by bylo třeba čekat na horečku. Urychlí to proces mutace.“

Sakra, přemýšlel jsem, jestli Largentovi opravdu nevadilo, že je pokusný králík. Ale na tom nezáleželo.

Vpíchli do něj modrou látku. Zřítil se, což nebylo dobré znamení, a Roth přepnul do režimu lékaře. Životní funkce byly zvýšené. Lidé začali vypadat trochu nervózněji.

Nikdo mi ve skutečnosti nevěnoval pozornost, tak jsem se po centimetrech začal posouvat ke Kat. Byl jsem v polovině cesty, když Largent vystřelil ze židle a srazil doktora na zadek.

Postavil jsem se mezi Kat a obecnou plochu, kde stál Largent. Klopýtl dopředu, a pak se sehnul a chytil se za kolena. Pot stékal z jeho čela a kapal na podlahu. Nasládlý zápach nahradil kovový.

„Co se děje?“ dožadovala se Nancy.

Doktor začal odmotávat stetoskop, když přešel k vojákovi a položil mu ruku na rameno.

„Co cítíš, Largente?“

Mužovy paže se chvěly.

 „Křeče,“ zalapal po dechu.

 „Celé moje tělo je v křečích.“

„ Je to, jako by moje vnitřnosti byly –„ Trhl sebou a hodil hlavou dozadu. Hrdlo mu pracovalo, otevřel pusu a vypustil výkřik.

Namodralá, načernalá látka se mu vyvalila z úst, rozprskávajíc se na doktorův bílý laboratorní plášť. Largent se zakymácel do strany, jeho chraplavý křik skončil jako hluboké bublání. Ta samá tekutina mu unikala z koutků očí, proudila z jeho nosu a uší.

„Ach, jo,“ řekl jsem, couvající. „Nemyslím si, že cokoliv, co jste mu vstříkli, funguje.“

Nancy po mě střelila temným pohledem. „Largente, můžeš mi říct, co-?“

Voják se otočil, a běžel. A myslím tím, že se rozběhl plnou rychlostí světla směrem ke dveřím. Kat zakřičela, a pak si rukama překryla pusu. Pohnul jsem se, abych jí zablokoval ten příšerný pohled, ale bylo příliš pozdě.

Largent vrazil do dveří s masitým, mokrým bouchnutím, narážející do nich takovou rychlostí, jakou by nabral při skoku z okna na padesátém poschodí.

Všude se rozlehlo ticho, a pak Nancy řekla: „No, to bylo zklamání.“

KATY

Dokud budu žít, nebudu schopná si vydrápat z hlavy ten pohled na vojáka, který se změnil z relativně normálního na něco, co vypadalo jako fáze jedna zombie infekce a roztříštil se o dveře.

Museli jsme počkat v té místnosti, dokud nepřišel personál a nevyčistil dostatečné množství toho nepořádku, abychom mohli odejít bez toho, že bychom stoupli do… ehm, té věci.

Nenechali mě a Daemona přiblížit se k sobě ani o centimetr, když jsme čekali, jako by to nějakým způsobem byla jeho chyba. Vyléčil kluka, svou část splnil.

Cokoliv, co Prométheus obsahoval, to zpackalo. Krev nebyla na Daemonových rukou.

Na chodbě, vojáci sebrali Daemona jedním křídlem a Archer mě vzal druhým.

Byli jsme v polovině cesty k výtahům, když se jeden napravo otevřel a dva vojáci vystoupili ven, doprovázející dítě. Zastavila jsem se.

Ne ledajaké dítě. Bylo jedno z nich. Z původních.

Drobné chloupky na mém těle se při tom pohledu zvedly. Ten kluk nebyl Micah, ale měl stejné tmavé vlasy ostříhané ve stejném stylu. Možná byl o trochu mladší, ale v hádání věku jsem nikdy nebyla dobrá.

„Pokračuj,“ řekl Archer a jeho ruka spočinula na mých zádech.

Přinutila jsem své nohy pohnout se a přemýšlela jsem, co mě na těch dětech tak děsilo. Dobře. Pravděpodobně na nich bylo mnoho věcí, co mě mohly vyděsit. Hlavní byla jejich mimořádná inteligence, lesknoucí se v jejich divně zbarvených očích a ten malý dětský úsměv, který vypadal, jako by se vysmívali dospělým kolem nich.

Bože, Daemon a já jsme se odsud museli dostat pro celý náklad důvodů.

Když jsme se s nimi střetli, malý kluk zvedl hlavu a podíval se přímo na mě. Ve chvíli, kdy se naše pohledy srazily, ostré brnění přešlo mou páteří a explodovalo v zadní části mé lebky. Prošla mnou závrať a znovu jsem se zastavila, cítící se podivně. Přemýšlela jsem, jestli na mě to dítě zkoušelo nějaký trik s myslí. Jeho oči se rozšířily. Moje prsty se začínaly chvět.

Pomozte nám a my pomůžeme vám.

Moje pusa se otevřela. To ne, to se nestalo.

Můj mozek přestal pracovat a slova se opakovala. Dítě přerušilo kontakt, a pak byli za námi a já jsem tam stála, třesoucí se adrenalinem a zmatkem.

Archerova tvář mi přišla do výhledu, oči zúžené. „Něco ti řekl.“

Vzpamatovala jsem se a hned jsem byla ve střehu. „Proč si to myslíš?“

„Protože máš na tváři vyděšený pohled.“ Položil ruku na moje rameno, otočil mě a postrčil mě směrem k výtahu.

Když se dveře zavřely, stisknul tlačítko pro zastavení. „Ve výtazích nejsou kamery, Katy. Kromě koupelen, je tohle jediné místo v budově bez ostražitých očí.“

Neměla jsem ponětí, kam tím mířil, protože jsem byla ze všeho pořád mimo. Couvla jsem a narazila do zdi. „Dobře.“

„Původní jsou schopní zachytit myšlenku. To je něco, co vám Nancy neřekla. Můžou číst myšlenky. Takže bys raději měla být opatrná a dávat si pozor na to, co si myslíš, když jsi kolem jednoho z nich.“

Zírala jsem na něj. „Můžou číst myšlenky? Počkat, to znamená, že ty můžeš taky!“

Bezvýrazně pokrčil rameny. „Snažím se to nedělat. Slyšet myšlenky ostatních lidí je opravdu otravné, víc než cokoliv jiného, ale když jsi mladá, nepřemýšlíš nad tím. Prostě to děláš. A oni to dělají pořád.“

„Já… Tohle je šílené. Můžou taky číst myšlenky. Co ještě dokážou?“

Měla jsem pocit, jako bych spadla do králičí nory a vzbudila se v komiksu X-Men.

A všechny věci, na které jsem myslela, když jsem byla s Archerem? Byla jsem si jistá, že jsem v určitém okamžiku myslela na útěk odsud a…

„Nikdy jsem nikomu neřekl o tom, co si myslíš,“ řekl.

„Ach můj Bože… právě teď to děláš.“ Moje srdce bušilo. „A proč bych tomu měla věřit?“

„Pravděpodobně proto, že jsem tě nikdy nežádal, abys mi důvěřovala.“

Zamrkala jsem. Neřekl Luc něco podobného?

„Proč bys nic neřekl Nancy?“

Znovu pokrčil rameny. „Na tom nezáleží.“

„Ano, naprosto na tom –“

„Ne, nezáleží. Právě teď ne. Podívej, nemáme moc času. Buď opatrná, když jsi kolem původních. Přečetl jsem si, co ti řekl. Vidělas film Jurský park?“

„Ehm, jo.“ Co je to za divnou otázku?

Křivě se usmál. „Pamatuješ na dravce? Vypustit původních, by bylo jako odemknout brány na klecích dravců. Chápeš, co říkám? Tihle původní, nejnovější skupina, nejsou vůbec jako ti, které měl Daedalus v minulosti. Vyvíjejí a adaptují se způsoby, které nikdo nemůže kontrolovat. Dokážou věci, na které ani nemůžu pomyslet. Daedalus už má teď problémy, aby je udržel na uzdě.“

Snažila jsem se tohle všechno zpracovat. Zvláštní bylo, že zdravý rozum to pořád popíral, i když ve skutečnosti jsem věděla, že bylo všechno možné. Koneckonců, byla jsem mimozemsko-člověčí hybrid. „Proč jsou tihle původní odlišní?“

„Byl jim dán Prométheus, aby jim pomohl urychlit jejich vzdělání a schopnosti.“ Archer si odfrkl. „Jako by to potřebovali. Ale na rozdíl od ubohého Largenta, s nimi to fungovalo.“

Largentovo rozdrcené tělo mi problesklo myslí a trhla jsem sebou. „Co je to sérum Prométheus?“

Skepticky se na mě podíval. „Víš, co byl Prométheus v řecké mytologii. Nemůžu uvěřit, že jsi na to ještě nepřišla.“

Páni, způsob, jak mě přinutit cítit se hloupě.

Zasmál se.

Zírala jsem na něj. „Čteš mi myšlenky, že jo?“

„Promiň.“ Nevypadal, že by mu to bylo líto. „Sama jsi to řekla. Věřilo se, že Prométheus měl vytvořit lidstvo. Přemýšlej nad tím. Co Daedalus dělá?“

„Pokouší se vytvořit dokonalý druh, ale to mi vážně nic neříká.“

Potřásl hlavou, když se natáhl a poklepal prstem po vnitřní části mého loktu. „Když jsi byla poprvé zmutována, bylo ti dáno sérum. Bylo to první sérum, které Daedalus vytvořil, ale chtějí něco lepšího, něco rychlejšího. Prométheus se teď testuje a nejenom na lidech vyléčených Luxenem.“

„Já –“ Nejdřív jsem to nechápala, a pak jsem pomyslela na ty pytlíky v místnosti, kde nemocní pacienti dostávali od Daedalusu jejich vlastní odrodu léků. „Dávají to lidem, kteří jsou nemocní, že jo?“

Přikývl.

„To pak znamená, že Prométheus je LH-11?“

Když znovu přikývl, přinutila jsem se nepokračovat dále v těchhle otázkách, jinak bude Archer zvědavý.

„Proč mi tohle říkáš?“

Trochu se otočil a znovu nastartoval výtah. Dlouze se na mě podíval a jednoduše řekl: „Máme společného přítele, Katy.“