Origin - 15. kapitola

Překlad: KitKat
Kor.: Majuš

DAEMON

Necítil jsem se moc dobře.

Asi před čtyřmi minutami, začalo moje srdce bušit jako blázen. Bylo mi špatně od žaludku, a mohl jsem se sotva soustředit, abych dával jednu nohu před druhou.

Ten pocit byl tak nějak povědomý. Tak jako zkrácení dechu. Zažil jsem vlastní značku pekla, když byla Kat postřelená, ale to nedávalo žádný smysl. Relativně řečeno, byla tady v jistém bezpečí, alespoň od náhodných bláznů se zbraněmi, a tady nebyl žádný důvod, aby jí ubližovali. Ne v téhle chvíli. Bylo to tak, ale věděl jsem, že dělali věci Beth, aby přinutily mého bratra k mutaci lidí.

Teplé brnění se mi rozšířilo podél zadní části krku, když jsme mířily na šílené patro. Kat byla poblíž. Dobře.

Ale ten odporný pocit, všeobecný pocit strachu a tlak budovy v mém hrudníku se jen zhoršil, čím blíž jsem k ní byl. To nebylo dobré. Vůbec to nebylo dobré.

Zakopnul jsem a téměř ztratil rovnováhu, a to mi přineslo velkou dávku zmatenosti.

Co to sakra znamená?

Nikdy jsem nezakopnul. Měl jsem úžasné držení těla. Nebo rovnováhu. Cokoliv.

Rádoby Rambo se zastavil před jedněmi z mnoha prosklených dveří a udělal tu „skenování oka“ věc. Ozvalo se cvaknutí a dveře se otevřely. Vzduch mi vyletěl z plic v okamžiku, kdy jsem prošel očima místnost.

Moje noční můry se staly skutečností, proudící do života s děsivou jasností a detaily.

Nikdo blízko ní nestál, ale v místnosti byli lidé, i když jsem je opravdu neviděl. Vše, co jsem viděl, byla Kat. Ležela na břiše, hlavu měla otočenou na stranu. Její tvář byla bledá a bezbožně napjatá, oči sotva otevřené. Jemný lesk potu obalil její čelo.

Drahý Bože, bylo tam tolik krve.

Prosakovala z Katiných zad, shromažďovala se i na pojízdném stole, kde ležela, a kapala do mísy pod ním.

Její záda… To byl rozdrcený bordel. Svaly zpřetrhané a kosti vykukující. Vypadalo to, jako by ji Freddy Krueger dostal do rukou.

Byl jsem si docela jistý, že její páteř… nemohl jsem tu myšlenku ani dokončit.

Možná, že uběhla sekunda od té doby, co jsem vstoupil do místnosti a vyrazil kupředu, odstrkující kreténského strážce z cesty. Zaváhal jsem, když jsem se k ní dostal. Vyhodil jsem ruce, ale zastavil sám sebe, protože přistály v krvi. V její krvi.

„Ježíši!“ Zašeptal jsem. „Kat… ach, Bože, Kat –“

Její řasy se ani nepohnuly. Nic. Pramen vlasů byl nasáklý potem na její bledé tváři.

Srdce mi nepravidelně bušilo, snažilo se držet krok, ale věděl jsem, že to nebylo moje, které váhalo. Bylo Katino.

Nevěděl jsem, jak se to stalo. Ne, že by mi to bylo jedno, chtěl jsem to vědět, ale momentálně to nebylo důležité.

„Chápu,“ řekl jsem jí a nevěnoval pozornost nikomu v místnosti. „Napravím to.“

Pořád nic, a já jsem zaklel, když jsem se otočil a chystal se shodit mou lidskou kůži, protože tohle… to vyžadovalo všechno, co bylo ve mně, abych to spravil.

Na sekundu jsem se zadíval na Nancy.“ Ty děvko.“

Nancy klepla svým perem o psací podložku a vypustila slabý zvuk znuděnosti. „Potřebujeme zjistit, jestli můžeš léčit i něco, co je považováno za katastrofickou úroveň. Přesně tyhle rány by měli být smrtelné, ale nějakou dobu to trvá, na rozdíl od zranění břicha nebo rány na jiné části těla. Budeš ji muset vyléčit.“

Jednoho dne tu nánu zabiju.

Zuřivost se stupňovala, pálila mě, a já se přeměnil do své pravé podoby, řev vyšel z hlubin mé duše. Stůl se zatřásl. Nástroje dělali hluk a svalili se z tácu. Dveře místnosti se otevřely.

„Ježíš,“ zamumlal někdo.

Položil jsem ruce na Kat.

 Kotě, jsem tady. Jsem s tebou, zlato. Napravím to. Tohle všechno.

Nepřišla žádná odpověď a mě pokryla štiplavá chuť strachu. Teplo vyzařující z mých rukou, a bílé světlo s nádechem červené pokrylo Kat.

Matně jsem slyšel Nancy říct: „Je čas přejít na mutační fázi.“

Léčení Kat mě vyčerpalo. To udělalo velkou radost všem v místnosti, protože jsem si byl jistý, že jsem mohl sejmout nejméně dva z nich předtím, než by mě chytili, kdybych ale mohl hýbat nohama.

Když jsem vyléčil Kat, snažili se mě dostat z místnosti. Chtěli, abych ji tady nechal samotnou s nimi? No jasně, když peklo zamrzne.

Nancy a Dasher odešli před nějakou dobou, ale doktor se tam potloukal, kontroloval Katiny životně důležité orgány. Řekl, že jsou v pořádku a že byla dokonale uzdravena.

Chtěl jsem toho mizeru zabít.

A myslím si, že to věděl, protože zůstával daleko od mého dosahu. Doktor nakonec odešel.

Zůstal jen Archer. Nemluvil, což bylo podle mě zatraceně dobře. To málo respektu, co jsem pocítil k tomuhle muži, se ztratilo v sekundě, kdy jsem si uvědomil, že byl v této místnosti, když… jí to prováděli.

Všem jsem dokázal, že jsem byl dost silný na to, abych ji přivedl zpátky z pokraje smrti.

Věděl jsem, co bude následovat: Nekonečný proud napůl mrtvých lidí.

Odtlačující tuhle realitu z mojí hlavy, jsem se zaměřil na Kat. Posadil jsem se při pojízdný stůl, na pitomou otáčející se židli, na které předtím seděla Nancy, držel jsem Katinu bezvládnou ruku, hladil ji palcem v kruzích, v naději, že ji to nějak nezasáhne. Zatím se neprobudila a já jsem doufal, že během toho celého procesu omdlela.

V určitém okamžiku, sem přišla zdravotní sestřička, aby to tu uklidila. Nechtěl jsem nikoho v její blízkosti, ale taky jsem nechtěl, aby se Kat probudila ve své vlastní krvi. Chtěl jsem, aby se probudila a neměla na to žádné vzpomínky. Na nic z toho.

„Udělám to,“ řekl jsem a vstal.

Sestřička zavrtěla hlavou. „Ale já –“

Udělal jsem krok k ní. „ Udělám to sám.“

„Nechte ho to udělat.“ řekl Archer, ramena ztuhlá. „Odejděte.“

Sestřička vypadala, že chce něco namítnout, ale nakonec odešla. Archer otočil hlavu, když jsem odstraňoval krví nasáklé oblečení a začal jí umývat záda. A její záda… byly tam jizvy, špatně vypadající červené značky pod lopatkami. Připomnělo mi to jednu z těch knih, co měla doma, o padlém andělovi, kterému utrhly křídla.

Nevěděl jsem, proč je teď tak zjizvená. Kulka nechala slabou stopu na hrudi, ale nic takového. Možná to bylo proto, že mi dlouho trvalo ji uzdravit. Možná to bylo proto, že díra po kulce byla tak malá… a tohle nebylo.

Hrubý, nadlidský zvuk mi vyšel z krku a překvapil Archera. Sebral jsem všechnu energii, co jsem ztratil a dokončil její převlíkání. Pak jsem si zpátky sedl a zvedl její malou ruku. Ticho v místnosti bylo tak silné jako mlha, dokud ho Archer neprolomil.

„Můžeme ji vzít zpátky do jejího pokoje.“

Přitiskl jsem své rty na její klouby.“ Neopustím ji.“

„To jsem ani nepředpokládal.“ Odmlčel se.“ Nedali mi žádné konkrétní příkazy. Můžeš s ní zůstat.“

Uvědomil jsem si, že postel by pro ni mohla být lepší. Postavil jsem se a zatnul čelist, když jsem pod ní vklouzl rukama.

„Počkej.“ Archer byl vedle nás, a já jsem se otočil, kroutící mé rty do úšklebku. Odstoupil a zvedl ruce. „Jen jsem chtěl navrhnout, že bych ji mohl odnést já. Právě teď nevypadáš na to, že bys byl schopný chůze.“

„Nedotkneš se jí.“

„Já –“

„Ne.“ zavrčel jsem, zvedl Katinu lehkou váhu ze stolu. „To se nestane.“

Archer zavrtěl hlavou, ale otočil se a šel ke dveřím. Spokojený, jsem otočil Kat tak jemně, jak mi to moje ruce dovolily, ale bál jsem se, že by jí její záda mohla způsobit bolest.

Když jsem si byl jistý, že je takhle v pořádku, udělal jsem krok vpřed a pak další.

Cesta do pokoje byla stejně snadná, jako chůze naboso po podlaze plné břitev.

Moje energie byla na bodě mrazu, když jsem ji pokládal do postele. Vlezl jsem si do postele vedle ní a pátral po nějaké síle, která mě ještě neopustila. Chtěl jsem vytáhnout přikrývku, aby jí nebyla zima, ale moje ruka byla mezi námi jako kámen.

Kdykoliv jindy bych raději vzal Nancy na romantickou večeři, než abych přijmul Archerovu pomoc, ale neřekl jsem nic, když zvedl přikrývku a přehodil ji přes nás.

Opustil místnost, a konečně jsme Kat a já zůstali sami.

Sledoval jsem ji, dokud jsem nemohl už mít otevřené oči. Pak jsem počítal každý nádech, který udělala, až jsem si nemohl vzpomenout na poslední číslo. A když se to stalo, opakoval jsem její jméno znovu a znovu, dokud to byla poslední věc, na kterou jsem myslel, než jsem upadl do zapomnění.

KATY

Trhnutím jsem se probudila, lapající po vzduchu a očekávající, že mě to zevnitř spálí, kvůli bolesti, která tam nadále byla a pustošila každý kousek mé bytosti.

Ale cítila jsem se v pohodě. Rozbolavělá a podrážděná, ale jinak v pořádku, s ohledem na to, co se stalo.

Kupodivu, jsem se cítila nezaujatá tím, co dělal doktor, ale jak jsem tam tak ležela, mohla jsem cítit strašidelné ruce na mých zápěstích a kotnících, které mě drželi.

Cítící se hnusně, shlukem emocí pohybujících se od zlosti až k bezmoci, mi zarachotil žaludek.

To, co udělali, aby prokázali, že Daemon umí vyléčit smrtelné zranění, bylo strašné, a tohle slovo znělo příliš lehce, ne závažně nebo tvrdě.

S hnusným pocitem a pocitem nepohodlnosti ve své vlastní kůži, jsem se donutila otevřít oči.

Daemon ležel vedle mě v hlubokém spánku. Tmavé stíny se mu rozprostřely po tvářích. Temné kruhy pod očima, červenavý odstín vyčerpání. Jeho tváře byly bledé a rty pootevřené. Některé vlnité pramínky tmavě hnědých vlasů mu spadly do čela. Nikdy jsem ho neviděla tak unaveného. Jeho hruď se zvedala pevně a rovnoměrně, ale strach mi tekl žílami.

Zvedla jsem se na loket, naklonila se a dala mu ruku na hrudník. Jeho srdeční tep byl pod mojí dlaní mírně zrychlený kvůli tomu mému.

Jak jsem ho sledovala spát, ošklivý nepořádek emocí vzal novou podobu. Hořkost a hněv se spojily do zocelené skořápky, kterou obklopila nenávist. Moje ruka se zkroutila v pěst nad jeho hrudí.

To, co mi provedli, bylo trestuhodné, ale to, co přinutili udělat Daemona, bylo horší. A to se jenom zhorší od této chvíle. Začnou přinášet lidi, a když se mu nepodaří úspěšně je zmutovat, ublíží mi, aby dostali Daemona.

Stanu se Bethany, a on se stane Dawsonem.

Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla. Ne. Nemůžu to dopustit. Nemůžeme to dopustit.

Ale ve skutečnosti se to už děje. Části mě už odešli do temnoty tím, co jsem udělala a k čemu jsem byla donucena.

A pokud se tyhle špatné věci budou hromadit-což se děje-jak bychom mohli být jiní?

Jak se neproměníme na Bethany a Dawsona?

Pak mě to napadlo.

Otevřela jsem oči a můj pohled putoval po Daemonových lícních kostech.

Nešlo o to, že jsem musela být silnější než Beth, protože jsem si byla zatraceně jistá, že silná byla a stále je.

Nešlo o to, že Daemon musel být lepší než Dawson.

Museli jsme být silnější a lepší než Daedalus.

Sklonila jsem hlavu a dala Daemonovi jemný polibek na rty a odpřisáhla jsem, že po tomhle všem, bychom se z toho moli dostat. Nebyl to jen slibující Daemon. Nebude to jen v jeho rukách, jak to napravit. Uděláme to společně.

Jeho ruce se mi náhle obtočily kolem pasu, a přitáhl si mě k sobě. Otevřel jedno překvapené zelené oko.

„Ahoj,“ zamumlal.

„Nechtěla jsem tě vzbudit.“

Koutek jeho úst se zvedl nahoru. „Nevzbudila.“

„Už jsi byl vzhůru?“ Když se jeho úsměv rozšířil, zavrtěla jsem hlavou. „Takže tady jen tak ležíš a necháváš mě, abych na tebe zírala jako šílenec?“

„Přesně tak, Kotě. Myslel jsem, že tě nechám koukat se, až toho budeš mít dost, ale pak si mě políbila a, tak bych se rád do toho trochu víc zapojil.“

Otevřel obě oči, a jako obvykle, dívat se do nich mělo vzrušující schopnost.

„Jak se cítíš?“

„Jsem v pořádku. Cítím se skvěle, opravdu.“ Uložila jsem se vedle něj, položila hlavu na jeho paži, a jeho ruka se mi zamotala do vlasů. „A co ty? Vím, že ti to muselo vzít hodně.“

„Neměla by ses bát o mě. To, co –“

„Vím, co provedli. A vím proč,“ sklonila jsem bradu dolů, a posunula ruku mezi námi. Ztuhl, když ho mé klouby hladili po břiše. „Nebudu lhát. Bolelo to jak čert. Když to dělali, chtěla jsem… Ani nechceš vědět, co jsem chtěla, ale kvůli tobě jsem v pořádku. Ale nesnáším myšlenku na to, co provedli tobě.“

Jeho dech mě lechtal na čele, a byl tu dlouhý úsek ticha.

„Ohromila jsi mě.“ Bylo vše, co řekl.

„Co?“ Podívala jsem se nahoru. „Daemone, nejsem úžasná. Ty jsi. Ty věci, které dokážeš? Co jsi pro mě udělal? Jsi –“

Položil prst na moje rty, aby mě umlčel. „Po tom všem, čím sis prošla, máš starost o mě? Jo, ty mě ohromuješ, Kotě, opravdu.“

Cítila jsem, jak mi za rty tahá úsměv, a byl to trochu zvláštní pocit, smát se pot tom všem. „No, tak co? Oba jsme úžasní.“

„To se mi líbí.“ Sklonil ústa na moje a ten polibek byl sladký a něžný, stejně tak pohlcující jako ty ostatní, protože nabízely slib. Více než slib, budoucnost.

„Víš, tohle jsem ti mockrát neřekl, a měl bych ti to říkat při každé příležitosti, kterou dostanu, ale miluju tě.“

Ostře jsem zalapala po dechu. U slyšení těchto slov, mě nikdy nezklamalo hluboké ovlivnění.

„Vím, že jo, i když si to celou dobu neřekl.“ Natáhla jsem se a pohladila jsem ho konečky prstů po tváři. „Miluju tě.“

Daemon zavřel oči a jeho tělo se napjalo. Vypadalo to, že se do něj ta slova vpíjí.

„Jak moc jsi unavený?“ Zeptala jsem se po pár okamžicích, kdy jsem na něj zírala jako Goober.

Jeho paže se kolem mě utáhly. „Docela unavený.“

„Pomohlo by ti být ve své pravé formě?“

Pokrčil rameny. „Asi.“

„Tak to udělej.“

„Nejsi ty nějaká panovačná?“

„Sklapni a proměň se do své pravé podoby, aby ses cítil líp. Co je na tom panovačného?“

Tiše se zasmál. „Nic. Miluju to.“

Chtěla jsem poukázat na to, jak mu začíná být pohodlné požívání toho slova na M, ale nepatrně se posunul a přinesl své rty na mé ještě jednou. Tenhle polibek byl hlubší, hladovější a naléhavější. Za zavřenýma očima jsem mohla vidět bílé světlo, jak se začal měnit.

Zalapala jsem po dechu překvapením, ztrácející se v teple a intimitě toho okamžiku. Když se odtáhl, nemohla jsem skoro otevřít oči, byl tak jasný.

„Lepší?“ Zeptala jsem se hlasitě, hlas zhrublý emocemi.

Jeho ruka našla mou. Bylo to zvláštní, vidět tyhle světlem obalené prsty, obtáčející se kolem mých. Bylo to lepší, než ten moment, kdy jsem se probudila.