Origin - 12. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

KATY

Budova B? Nejasně jsem si pamatovala, že někdo zmínil další budovu připojenou k téhle v podzemí, ale netušila jsem, co nebo kdo se tam nachází. Ačkoli jsem byla na sto procent připravená zjistit to. Cokoliv to bylo, pravděpodobně to bylo naléhavé, protože seržant Dasher opustil místnost bez dalšího slova.

Nancy byla okamžitě na nohách. „Vezměte je zpátky do jejich pokojů. A doktore?“ Odmlčela se. „Pravděpodobně se k nám budete chtít připojit.“

A pak byli pryč.

Otočila jsem se k Archerovi. „Co se děje?“ Podíval se na mě, jako bych byla hloupá, že se vůbec ptám. Zamračila jsem se. „Co je v budově B?“

Druhý voják vykročil kupředu. „Ptáš se mnoho otázek a musíš se naučit, kdy sklapnout.“

Zamrkala jsem. To jediné stačilo, aby Daemon popadl zavalitého vojáka za krk a přišpendlil ho ke zdi. Moje oči vystřelily.

„A ty se musíš naučit mluvit s dámou s trochou slušnosti,“ zavrčel.

„Daemone!“ Zaječela jsem, připravující se na onyx. Ale nic se nestalo. Daemon odtáhl ruku z krku vojáka lapajícího po dechu, prst po prstu, a couvnul. Voják sklouznul po zdi.

Archer neudělal nic.

„Ty ho jen tak necháš?“ Obořil se voják na Archera. „Co to má, sakra, znamenat, člověče?“

Archer pokrčil rameny. „Měl pravdu. Musíš se naučit způsobům.“

Potlačila jsem nutkání smát se, protože Daemon se díval na vojáka, jako by mu chtěl utrhnout hlavu. Spěchala jsem k Daemonovi, omotala ruku kolem jeho a stiskla.

Podíval se dolů a zpočátku mě neviděl. Pak sklonil hlavu a políbil mě na čelo. Moje ramena klesly úlevou. Pochybovala jsem, že by Archer povolil i druhé kolo.

„Cokoliv,“ muž vyplivl, pak se otočil na patě, opouštějící místnost a nechávající Archera postarat se o sebe a nás dva. Nevypadal znepokojeně.

Zpáteční cesta na naše cely byla klidná, dokud Archer neřekl: „Ne. Vy dva nepůjdete do jednoho pokoje společně.“

Obrátila jsem se na něj. „Proč ne?“

„Moje pokyny jsou dát vás dva do vašich pokojů. Množné číslo.“ Naťukal kód. „Nedělejte to těžké. Pokud ano, budou vás držet od sebe déle.“

Začala jsem protestovat, ale tvrdá linie jeho čelisti mi řekla, že ho nepřesvědčím. Zhluboka jsem se nadechla. „Řekneš nám alespoň, co je v budově B?“

Archer se podíval na Daemona a pak na mě. Nakonec zamumlal kletbu a vykročil dopředu se skloněnou bradou. Vedle mě Daemon ztuhl a Archer po něm střelil varovným pohledem. Tichým hlasem řekl: „Jsem si jistý, že vám to časem řeknou a pravděpodobně si pak budete přát, aby to neudělali. V té části budovy jsou drženi Původní.“

„Původní?“ Daemon zopakoval se svraštěným obočím. „Co to sakra je?“

Archer pokrčil rameny. „Víc vám říct nemůžu. A teď, prosím, Katy, choď do svého pokoje.“

Daemonova ruka se kolem mé utáhla, pak se naklonil, chytil mou bradu druhou rukou a zaklonil mi hlavu dozadu. Jeho pusa byla na mé a ten polibek… Ten polibek byl divoký, tvrdý a spalující, kroutící mé prsty uvnitř botasek a kradoucí mi dech. Moje volná ruka klesla na jeho hrudník, když dotek našich úst přeskupil mé vnitřnosti. Navzdory publiku, se ve mně zvedlo lahodné teplo, když prohloubil polibek, tvrdě mě tlačící k sobě. Archer hlasitě vydechl.

Daemon zvedl hlavu a mrkl na mě. „Bude to v pořádku.“

Přikývla jsem a sotva si pamatovala, jak jsem vešla do mého pokoje, ale byla jsem tam a dívala se na postel, kde dříve seděl Daemon, když se dveře za mnou zavřely a zamkly. Plácla jsem si ruce přes obličej, minutu nebo dvě ohromená. Když jsem den předtím usnula, byla jsem fyzicky vyčerpaná z použití Zdroje a emocionálně zdevastovaná z toho, co jsem udělala.

Když jsem si lehla na tu zatracenou postel, zírající na strop, vplížila se do mě bezmocnost a dokonce i teď se mě pořád držela. Ale věci byly jiné. Musela jsem si to pořád připomínat, aby mě pochmurnost úplně neovládla. Potlačovat to, co jsem udělala, pravděpodobně nebylo něco, co by terapeuti z celého světa doporučili jako zdravé cvičení, ale musela jsem. Ty hodiny předtím, než jsem usnula… Potřásla jsem hlavou. Věci se nyní liší. Daemon je tady.

Když už o tom mluvíme, měla jsem pocit, že byl pořád poblíž. Brnění přestalo, ale prostě jsem věděla, že byl někde poblíž; cítila jsem to na buněčné úrovni.

Otočila jsem se, koukající na zeď. Pak jsem si vzpomněla na dveře v koupelně. Obrátila jsem se, spěchala do koupelny a zkusila kliku na dveřích. Zamčené. Doufala jsem, že moje podezření bylo správné a zaklepala jsem.

„Daemone?“

Nic. Přiložila jsem tvář k chladnému dřevu, zavírající oči, když jsem položila dlaně na dveře. Vážně jsem věřila, že by nás dali do dvou místností, které byly spojené koupelnou?

Pak znovu, na začátku drželi Dawsona a Bethany společně, neřekl to Dawson? Ale moje štěstí nebylo… Dveře se otevřely a já jsem spadla dopředu. Silné paže a tvrdá hruď mě zachytily, než jsem se mohla svalit.

„Hej, Kotě…“

Vzhlédla jsem, srdce mi bušilo. „Máme společnou koupelnu!“

„Vidím.“ Na tváři se mu objevil malý úsměv a jeho oči zajiskřily.

Popadla jsem jeho tričko do hrsti a zhoupla se na patách dozadu. „Nemůžu tomu uvěřit. Jsi v cele vedle mé! Vše, co –“

Daemonovy ruce mi přistály na bocích, jeho sevření těsné a jisté, a pak byla jeho pusa na mé, pokračující v tom duši rozbíjejícím polibku, který jsme začaly na chodbě.

Ve stejnou dobu mě tlačil dozadu. Nějak, a já na to vážně neměla jiné vysvětlení, než že byl zručný, se mu podařilo zavřít za námi dveře bez toho, aby ze mě sundal ruce. Jeho rty se pohybovaly proti mým, provokativně pomalu a hluboce, jako bychom se líbali poprvé.

Jeho ruce sklouzly kolem mě, a když moje záda narazila na umývadlo, zvedl mě, takže jsem seděla na okraji. Pořád se tlačil dopředu, oddělující mi kolena svými boky. Doutnající teplo bylo zpátky. Plamen, který hořel jasněji při pomalém, důkladném polibku. Moje hruď se rychle zvedala a klesala, když jsem mu sevřela ramena, téměř v něm ztracená. Četla jsem dost románů na to, abych věděla, že koupelna a Daemon byly věci, které byly součástí fantazií, ale… Podařilo se mi přerušit kontakt, i když ne moc.

Naše rty se o sebe otřely, když jsem promluvila. „Počkej. Musíme –“

„Já vím,“ přerušil mně.

„Dobře.“ Položila jsem mu své chvějící se ruce na hruď. „Vnímáme to stejně –“

Daemon mě znovu políbil, obracející mé smysly. Ve svém zkoumajícím polibku byl klidný, odtahující se a tahající za můj ret, dokud mi neuniklo zasténání, které by mě kdykoliv jindy ztrapnilo.

„Daemone –“

Zachytil svou pusou cokoliv, co jsem chtěla říct. Jeho ruce klouzaly po mém pasu, zastavující, když se konečky jeho prstů otřely o spodní část mého hrudníku. Moje celé tělo sebou trhlo a já jsem věděla, že pokud to hned nezastavím, budeme ztrácet drahocenný čas.

Odtáhla jsem se a nadechla se vzduchu, který voněl jako Daemon. „Vážně bychom si měli promluvit.“

„Já vím.“ Na obličeji se mu objevil poloviční úsměv. „To jsem se ti pokoušel říct.“

Moje pusa se otevřela. „Cože? Ty jsi nemluvil! Ty jsi mě –“

„Líbal do bezvědomí?“ zeptal se nevinně. „Promiň. To je jediné, co chci dělat, když jsi tady. No, ne jediné, ale má to dost blízko ke všemu ostatnímu, co –“

„Chápu.“ Zasténala jsem, toužící si ovívat obličej. Opřela jsem se o umělohmotné zrcadlo a položila si ruce do klína. Dotýkat se ho moc nepomáhalo. Tak, jako nepomáhal i ten jeho samolibý poloviční úsměv. „Páni.“

S rukama pořád tam, kde se zastavily, na spodní části mého hrudníku, se naklonil a opřel si čelo o mé. Tichým hlasem řekl: „Chci se ujistit, že je tvoje ruka v pořádku.“

Zamračila jsem se. „Jo, je.“

„Potřebuji se ujistit.“

Trochu se odtáhl, jeho oči se významně potkaly s mými, a pak jsem to pochopila. Když viděl, že mi obličejem prošlo porozumění, zašklebil se. O vteřinu později byl ve své pravé podobě. Tak jasný v malé místnosti, že jsem musela zavřít oči.

Říkají, že tady nejsou žádné kamery, ale vím, že tahle místnost musí být odposlouchávána. Řekl. Kromě toho, taky nevěřím faktu, že nám nechávají volný přístup k sobě navzájem. Musí vědět, že tohle budeme dělat, takže na to mají pravděpodobně důvod.

Zachvěla jsem se. Já vím, ale Dawsonovi a Bethany taky dovolili zůstat spolu, dokud… Vytlačila jsem tu myšlenku z hlavy. Ztráceli jsme čas. Co ti řekl Luc?

Řekl, že nám může pomoct dostat se odsud, ale ve skutečnosti nechtěl zacházet do detailů. Zřejmě tady má lidi, kteří mu dluží laskavost, a řekl mi, že si mě najdou, až mu něco seženu. Něco, co jsi už zmínila. LH-11.

Otřásl mnou šok. Proč by to chtěl?

Netuším.

Daemonovy ruce se přesunuly zpátky na mé boky, a pak mě stáhl z umývadla. Pohybující se příliš rychle na to, abych to chápala, si sedl na sklopené víko toalety a usadil si mě na klín. Jeho ruka putovala nahoru po mých zádech, tlačící na mou šíji, dokud moje tvář nespočívala na jeho rameni. Teplo, které z něj sálalo v jeho pravé podobě, nebylo tak ohromující, jako to bylo poprvé.

Ale ve skutečnosti na tom nezáleží, že ne?

Vychutnávala jsem si jeho objetí. Nezáleží? Ta věc se dává lidem, kteří jsou nemocní. Proč by to Luc chtěl?

Upřímně řečeno, nemůže to být horší než to, co s tím dělá Daedalus, bez ohledu na to, co prohlašují a na kolik dobrých věcí to používají.

Přesně tak. Povzdechla jsem si. Neodvážila jsem se v tomhle doufat. Pokud byl Luc opravdu na naší straně a mohl nám pomoct, pořád jsme měli v cestě mnoho překážek. Téměř ty nemožné. Už jsem to viděla. Možná se k tomu znovu dostaneme blízko. Musíme.

Přešlo několik okamžiků, a pak řekl: Nemůžeme tady zůstat navždy. Mám pocit, že když nám tohle umožňují a my to zneužijeme, rozdělí nás.

Přikývla jsem. To, čemu jsem nerozuměla, bylo, proč nám povolili tuhle návštěvu bez dozoru? Něco, co jsme mohli udělat, kdykoliv jsme chtěli. Pokoušeli se nám ukázat, že nás nebudou držet od sebe? Po všem, co požadovali, oni nebyli nepřátelé, ale bylo toho o Daedalusu tolik, čemu jsem nerozuměla, jako s Blakem… Zachvěla jsem se, otočila hlavu na jeho rameni a zhluboka se nadechl. Chtěla jsem vytlačit vzpomínku na Blakea z mé hlavy, udělat to tak, jako by nikdy neexistoval.

„Kat?“

Zvedající hlavu, jsem otevřela oči a uvědomila si, že už nebyl ve své pravé podobě. „Daemone?“

Jeho oči zkoumaly můj obličej. „Co ti tady dělali?“

Ztuhla jsem, naše pohledy se na chvíli uzamkly, a pak jsem vstala, ustupující o pár kroků. „Nic, vážně. Jen testy.“

Položil ruce na svá sehnutá kolena a jemně řekl: „Vím, že je toho víc, Kat. Odkud máš ty modřiny na tváři?“

Podívala jsem se do zrcadla. Moje pleť byla bledá, ale nebyla na ní ani stopa po soubojích. „Neměli bychom o tom mluvit.“

„Nemyslím si, že se starají, že mluvíme o tomhle. Modřiny jsou pryč od chvíle, kdy jsem tě uzdravil, ale předtím tam byly. Slabé, ale byly.“ Postavil se, ale nepřišel blíž. „Můžeš se mnou o tom mluvit. To už bys měla vědět.“

Moje oči střelily zpátky k němu. Bože, to jsem věděla. Minulou zimu jsem se to naučila tvrdým způsobem. Pokud bych mu věřila se svými tajemstvími, Adam by pořád žil a ani jeden z nás by pravděpodobně nebyl v téhle situaci. Pocit viny mi zatížil žaludek, ale tohle bylo jiné. Říct mu o zkouškách a zátěžových testech by ho jen rozzuřilo, a podle toho by jednal. Plus, přiznaní, že jsem zabila Blakea ne tak docela v sebeobraně, bylo děsivé jen zvažovat. Nechtěla jsem na to myslet, ne o tom ještě mluvit.

Daemon si povzdechl. „Copak mi nevěříš?“

„Věřím.“ Moje oči se rozšířily. „Věřím ti se svým životem, ale já jen… Není co říct o tom, co se tu dělo.“

„Já si myslím, že je toho hodně, co říct.“

Potřásla jsem hlavou. „Nechci se o tom hádat.“

„My se nehádáme.“ Prolomil vzdálenost, pokládající ruce na má ramena. „Jsi prostě zatraceně tvrdohlavá. Jako vždycky.“

„Podívejme se, kdopak to mluví?“

„To byl skvělý film,“ odpověděl. „Ve svém volném čase jsem se díval na hodně starých filmů.“ Protočila jsem oči, ale usmála se. Sevřel moje tváře, když sklonil bradu, pozorující mě zpod hustých řas. „Bojím se o tebe, Kotě.“

Tlak sevřel mou hruď. Málokdy přiznal, že se o někoho bojí a to byla ta poslední věc, kterou jsem chtěla, aby dělal.

„Jsem v pořádku. Opravdu.“

Pořád mě upřeně pozoroval, jako by mohl vidět přímo skrz mne, přímo skrz mé lži.

DAEMON

Uběhly hodiny od té chvíle, co jsme se s Kat rozloučili, protože jsem se pod nějakou ubohou výmluvou odebral do svého pokoje.

Pokoušel jsem se dívat na televizi, dokonce i spát, ale bylo to zatraceně těžké, když jsem věděl, že byla hned ve vedlejší místnosti, nebo když jsem ji slyšel pohybovat se po koupelně.

Jednou, což mohlo být tak uprostřed noci, slyšel jsem její kroky u dveří a věděl jsem, že tam stála, bojující se stejnou potřebou jako já. Ale museli jsme být opatrní.

Jakýkoliv důvod, pro který nás dali do prostoru, který jsme mohli sdílet, nemohl být dobrý, a já jsem nechtěl riskovat, že nás přesunou a oddělí. Ale bál jsem se o ni.

Věděl jsem, že něco skrývá a nechává si pro sebe cokoliv, co se tady dělo, než jsem přišel. Takže jsem jako idiot bez jakékoliv sebekontroly vstal a otevřel dveře do koupelny.

Byla tma a klid, ale měl jsem pravdu.

Kat tam stála, paže po stranách těla a byla tak neuvěřitelně nehybná. Vidět ji takhle, mi vytvořilo díru v hrudi. Nemohla stát nebo sedět nehybně déle než dvacet vteřin, ale teď…

Jemně jsem ji políbil a řekl: „Jdi spát, Kotě. Ať si můžeme oba odpočinout.“

Přikývla, a pak řekla ty dvě malá slůvka, které mě vždycky poslaly do kolen. „Miluji tě.“

A pak byla zpátky ve svém pokoji a já jsem byl v mém. Konečně jsem usnul.

Když přišlo ráno, přišla taky Nancy. Nic nebylo lepší pro začátek dne, než vidět její upjatý obličej a umělý úsměv.

Očekával jsem, že se znovu shledám s Kat, ale vzali mě na medicínské patro kvůli dalším krevním testům, a pak mi ukázali nemocniční místnost, o které mluvila Kat.

„Kde je ta holčička?“ zeptal jsem se, prohledávající židle, abych našel to dítě, které Kat zmiňovala, ale neviděl jsem ho. „Myslím, že se jmenovala Lori, nebo tak nějak.“

Nancyin výraz zůstal prázdný. „Bohužel, Lori nereagovala tak, jak jsme doufali. Zemřela před pár dny.“

Do prdele. Doufal jsem, že se to Kat nedozvěděla. „Dávali jste jí LH-11?“

„Ano.“

„A nefungovalo to?“

Její pohled se zaostřil. „Ptáš se moc otázek, Daemone.“

„Hele, máš mě tady a s největší pravděpodobností na tohle využíváte mojí DNA. Nemyslíš si, že mám právo být trochu zvědavý?“

Chvíli držela můj pohled, a pak se otočila k jednomu pacientovi, kterému právě měnili pytlík kapaliny. „Příliš přemýšlíš, a víš, co se říká o zvědavosti.“

„Že je to pravděpodobně největší klišé a nejhloupější rčení vůbec?“

Jedna strana jejich rtů se zvedla. „Líbíš se mi, Daemone. Jsi osina v zadku a máš chytrou pusu, ale líbíš se mi.“

Napjatě jsem se usmál. „Nikdo nemůže popřít můj šarm.“

„Jsem si jistá, že je to pravda.“ Odmlčela se, když seržant vešel do místnosti, tiše mluvící s jedním z doktorů. „Lori dostala LH-11, ale její reakce nebyla příznivá.“

„Co?“ zeptal se seržant. „Nevyléčilo to rakovinu?“

Nancy neodpověděla, a to bylo dostatečné. Nějak jsem přišel na to, že nepříznivá reakce zřejmě nastala z jiného důvodu a ne proto, že by to rakovinu neléčilo.

„Víš, co jsi myslím?“ řekl jsem.

Naklonila hlavu na stranu. „To si mohu jen představit.“

„Zahrávaní si s lidskou, hybridní a mimozemskou DNA, si pravděpodobně koleduje o jeden velký problém ve světě. Vy opravdu nevíte, co máte v rukou.“

„Ale učíme se.“

„A děláte chyby?“ zeptal jsem se.

Usmála se. „Není nic takového jako chyby, Daemone.“

Tím jsem si nebyl tak jistý, ale pak se moje pozornost přesunula k oknu na konci místnosti. Moje oči se zúžily. Mohl jsem tam vidět jiné Luxeny. Mnoho z nich vypadalo tak šťastně jako děti v Disneylandu. „Ach.“

Nancy se usmála a kývla k oknu. „Vidím, že sis všiml. Jsou tady, protože chtějí pomoct. Kéž bys byl taky tak ochotný.“

Odfrkl jsem si. Kdo ví, proč tady ti ostatní Luxeni byli, šťastní jako škeble, ale nezajímalo mě to. Chápal jsem, že byly součásti Daedalusu, která se opravdu pokoušela udělat něco dobrého, ale také jsem věděl, co udělali Dawsonovi v tomto procesu.

Všude kolem mě, doktoři a laboranti mleli. Některé pytlíky připojené k pacientům měli v sobě zvláštní třpytivou tekutinu, která se nejasně podobala „krvi“ v naší pravé podobě.

„To je LH-11?“ zeptal jsem se, ukazující na jeden z pytlíků.

Nancy přikývla. „Jedna z mnoha verzí. Tahle je ta nejnovější, ale to vážně není tvoje starost. Máme –“

Rozezvučela se siréna, přehlušující její slova s uši-trhajícím ječením. Světla na stropě blikaly červeně. Pacienti a doktoři se dívali kolem sebe v alarmu. Seržant Dasher se vyřítil z místnosti.

Nancy potichu zaklela, když se otočila směrem ke dveřím. „Washingtone, doprovoďte pana Blacka zpátky do jeho pokoje, okamžitě.“ Ukázala na další stráž. „Williamsone, zabezpečte tuhle místnost. Nikdo nepůjde dovnitř ani ven.“

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

Střelila po mně pohledem, než vydupala ven. Chtěl jsem jít zpátky do mého pokoje jako peklo, zrovna když se věci očividně stávaly zábavnějšími. Venku na chodbě bylo osvětlení tlumené a blikající červené světlo způsobovalo nepříjemný stroboskopický efekt.

„Strážce síly“ udělal jeden krok, a na chodbě se rozpoutal chaos. Vojáci se hrnuli ven z místností, zamkli je a postavili se před ně na stráž.

Další voják přišel chodbou, svírající vysílačku tak silně, až mu zbělely klouby. „Zaznamenali jsme činnost ve výtahu deset, přicházejícího z budovy B. Hned ho uzamkněte.“

Hm, nechvalně známá budova B udeřila znovu.

O kus dál na chodbě se otevřely dveře a já jsem viděl nejdřív Archera, a pak Kat. Ruku měla přiloženou k masité části jejího loktu. Za ní byl doktor Roth. Moje oči se zúžily, když jsem mu v ruce spatřil špatně vypadající injekční stříkačku. Prošel kolem Kat a Archera, mířící přímo k chlapovi s vysílačkou.

Kat se otočila a její pohled našel můj. Vyrazil jsem kupředu. V žádném případě se nestane, že nebudu vedle ní, když se něco posere, což se očividné právě dělo.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ dožadoval se Washington a ruka mu vystřelila ke zbrani na stehně. „Dostal jsem rozkaz, že tě mám vzít zpátky do tvého pokoje.“

Pomalu jsem se k němu otočil, pak zpátky ke třem výtahům naproti. Každý byl zastavený na jiném podlaží, světla svítily na červeno. „Jak přesně se máme dostat do mého pokoje?“

Jeho oči se zúžily. „Schodiště?“

Ten kretén měl pravdu, ale jako bych se staral. Odvrátil jsem se, ale jeho ruka sevřela moje rameno.

„Zastavíš mě, a já ukončím tvůj život,“ varoval jsem ho.

Ať Washington viděl v mém obličeji cokoliv, muselo ho to ujistit, že si nedělám srandu, protože mně nezastavil, když jsem setřásl jeho sevření a šel ke Kat, objal jí ramena paží. Její tělo bylo napjaté.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se s pohledem upřeným na Archera.

Taky měl ruku na zbrani, ale nesledoval nás. Jeho oči byly zaměřené na střední výtah. Slyšel něco ve sluchátku a podle výrazu jeho tváře, nebyl nadšený.

Přikývla a uhladila si pramínek vlasů z obličeje, který jí unikl z copu. „Máš ponětí, co se děje?“

„Něco s budovou B.“ Instinkt mi náhle řekl, že možná by bylo dobré být v našich pokojích. „Tohle se předtím ještě nestalo?“

Kat potřásla hlavou. „Ne. Možná je to cvičení.“

Dvojité dveře na konci chodby se najednou rozletěly a vyšel z nich houf důstojníků ve SWAT výstroji, po zuby ozbrojených puškami, se skrytými tvářemi.

Zareagoval jsem okamžitě, vklouzl rukou kolem Katina pasu a strčil ji zády ke zdi, kryjící ji mým tělem. „Nemyslím si, že je tohle cvičení.“

„Není,“ řekl Archer, tasící svou zbraň.

Světlo nad středním výtahem zablikalo ze sedmého podlaží na šesté, a pak na páté.

„Domníval jsem se, že výtahy byly uzamčené.“ Někdo se dožadoval.

Muži v černém se posunuli kupředu, klesající na kolena před výtahem.

Někdo jiný řekl: „Uzamčené výtahy to nezastaví. To víte.“

„To je mi jedno,“ zakřičel muž do vysílačky. „Odstavte ten zatracený výtah. Je to priorita číslo jedna. Nasypte cement do šachty, když to bude nutné. Jen zastavte ten zatracený výtah!“

„Zastavit co?“ Podíval jsem se na Archera. Červené světlo zablikalo na čtvrtém podlaží.

„Původní,“ řekl, sval v čelisti mu poskakoval. „Napravo na konci chodby je schodiště. Navrhoval bych ihned se tam dostat.“

Můj pohled střelil zpátky k výtahu. Část mě chtěla zůstat, abych viděl, co do pekla byli Původní, a proč se chovali, jako by mělo z výtahové šachty vyjít Cloverfieldské monstrum, ale Kat byla tady, a zřejmě cokoliv, co se na nás mělo sesypat, nebylo přátelské.

/ http://www.youtube.com/watch? v=1Gz9a81ms7A /

„Co je to, ksakru, s nimi v poslední době?“ jeden z mužů v černé výzbroji zamumlal. „Vyvádějí nonstop.“

Začal jsem se otáčet, ale Kat mě plácla.

„Ne,“ řekla, její šedé oči se rozšířili. „Tohle chci vidět.“

Moje svaly se napjaly. „V žádném případě.“

Podlažím se ozvalo cinknutí, signalizující, že výtah dorazil.

Byl jsem jen vteřiny od toho, abych Kat zvedl z podlahy a přehodil si ji přes rameno. Viděla to taky a její pohled se stal vyzývavým. Ale pak její pohled střelil přes mé rameno a já jsem otočil hlavu.

Dveře výtahu se pomalu otevřely. Zbraně klikly, pojistky byly v trapu.

„Nestřílejte!“ Nařídil doktor Roth, mávající stříkačkou jako bílou vlajkou.

 „Tohle zvládnu. Cokoliv se stane, nestřílejte. Ne –“

Z výtahu dopadl na podlahu malý stín, poté se objevila jedna noha v černých teplákách, pak trup a drobná ramena.

Moje pusa se otevřela dokořán. Bylo to dítě. Kluk. Pravděpodobně ne starší, než pět let a to dítě vystoupilo před všechny dospělé muže, kteří na něj měli namířené opravdu velké zbraně.

Dítě se usmálo. A pak šlo všechno ke dnu.