Origin - 11. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

KATY

Jedna moje část pořád věřila, že sním. Že se vzbudím a Daemon bude pryč. Budu sama s mými myšlenkami, pronásledována tím, co jsem udělala. Strach a stud mi bránili říct mu o Blakeovi. Zabít Willa byla jedna věc. Byl to čin v sebeobraně a tomu bastardovi se stejně podařilo mě postřelit, ale Blake? To byl čin hněvu a nic jiného. Jak by se na mě Daemon mohl dívat stejně, když věděl, že jsem vrah? Protože to je to, co jsem udělala. Zabila jsem Blakea.

„Jsi se mnou?“ zeptal se.

„Ano.“ Odtlačila jsem pryč znepokojující myšlenky a dotkla se ho. Upřímně, pořád jsem se ho dotýkala, abych si připomínala, že byl opravdu tady. Myslela jsem si, že dělal tu samou věc, ale on byl vždycky ten typ na dotýkání se, což bylo něco, co jsem na něm milovala. Chtěla jsem víc. Cítila jsem zoufalé nutkání ztratit se v něm způsobem, kterého jsem byla schopná jen s Daemonem.

Přecházela jsem mu bříškem prstu po spodním rtu. Sval v jeho čelisti se protáhl a jeho oči se rozjasnily. Moje srdce udělalo legrační přemet a on zavřel ty nádherné oči, s napjatou tváří. Začala jsem odtahovat ruku. Chytil mě za zápěstí. „Nedělej to.“

„Promiň. Já jen, že ty –“ ztichla jsem, nejistá, jak to vysvětlit.

Na jeho tváři se objevil nesouměrný úsměv. „Já si s tím umím poradit. Co ty?“

„Ano.“ Ne tak docela, přiznala jsem si. Chtěla jsem si do něj vlézt. Nechtěla jsem mezi námi žádnou překážku. Chtěla jsem ho. Ale legrační a zlobivé lumpárny nebyly vhodné za daných okolností a exhibicionismus nebylo něco, co jsem si chtěla dopřát. Takže jsem se spokojila s druhou nejlepší věcí. Provlékla jsem si prsty s jeho. „Cítím se špatně, protože jsem šťastná, že jsi tady.“

„Přestaň.“ Jeho oči se otevřely a zornice mu svítily jako diamanty. „Upřímně řečeno, nechci být nikde jinde.“

Odfrkla jsem si. „Vážně?“

„Vážně.“ Jemně mě políbil a rychle se odtáhl. „Zní to šíleně, ale je to pravda.“

Chtěla jsem se ho zeptat, jak nás plánoval odsud dostat. Musel mít plán. Doufejme. Nemohla jsem si ani představit, že se dal chytit Daedalusem a nepomyslel na to, jak se dostat ven. Nebylo to tak, že já jsem o tom nepřemýšlela. Prostě neexistovala žádná dohledná úniková cesta.

Olízla jsem si rty a Daemonovy oči zaplály. „Co když-?“ Polkla jsem, udržujíc svůj hlas tichý. „Co když je tohle naše budoucnost?“

„Ne.“ Paže kolem mého pasu mě přitáhla dopředu a o chvíli později jsem k němu byla přitisknutá. Jeho ústa se pohybovala proti citlivému bodu pod mým uchem, když promluvil tichým hlasem. „Tohle není naše budoucnost, Kotě. To ti slibuju.“

Ostře jsem se nadechla. Vzpomínky na to, když jsem mu byla takhle blízko, moc nepomáhaly. Tvrdost jeho hrudníku proti mému se drápala mými myšlenkami, ale byla to jeho slova, která zaplavila moje tělo teplem. Daemon nikdy neslíbil něco, čemu nevěřil. Položila jsem si hlavu do prostoru mezi jeho krkem a ramenem a vdechla jsem vůni mýdla a venkova, která byla jednoznačně jeho.

„Řekni to,“ zašeptala jsem.

Jeho ruka klouzala po mé páteři, nechávající za sebou vlnu chvění. „Co mám říct, Kotě?“

„Ty víš.“

Promnul si bradu v mých vlasech. „Miluju… moje auto, Dolly.“

Moje rty se zkroutily do malého úšklebku. „To není ono.“

„Aha.“ Z jeho hlasu odkapávala nevinnost. „Už vím. Miluju Strašidelného Vyšetřovatele.“

„Ty jsi takový blbec.“

Jemně se zasmál. „Ale miluješ mě.“

„Jo.“ Políbila jsem ho na rameno.

Chvíli bylo ticho a cítila jsem, že se mu zrychlila srdeční frekvence. Moje se s tou jeho rychle sladila.

„Miluju tě,“ řekl, jeho hlas chraplavý. „Miluju tě víc než cokoliv.“

Dovolila jsem si opřít se o něj, a pravděpodobně poprvé se uvolnila, odkdy jsem se sem dostala. Nebylo to tak, že jsem se cítila silnější, protože tady byl, i když svým způsobem ano. Ale bylo to proto, že jsem teď měla někoho po mém boku, někoho, kdo mi kryl záda. Nebyla jsem v tom sama, a kdyby to bylo naopak, udělala bych tu samou věc jako on.

Pochybovala jsem… Dveře cely se náhle otevřely a Daemon ztuhl stejně jako já. Přes jeho rameno jsem viděla seržanta Dashera a Nancy Husher. Za touhle kreténskou dvojicí byl Archer a další strážný.

„Rušíme?“ zeptala se Nancy.

Daemon si odfrkl. „Ne. Právě jsme si říkali, jak jsme nešťastní, že jste nás nenavštívili.“

Nancy sepjala ruce. V jejím černém kalhotovém kostýmu vypadala jako chodící reklama pro ženy, které nesnášely barvu. „Z nějakého důvodu o tom pochybuju.“

Moje sevření na přední části Daemonova trika se utáhlo, když moje oči zaletěly k seržantovi. Jeho pohled nebyl úplně nepřátelský, ale pak znovu, to mi nic moc neříkalo.

Seržant si odkašlal. „Máme práci.“

Daemon si šíleně rychle sedl a nějak nastavil svoje tělo tak, že jsem byla za ním. „Jakou práci?“ zeptal se a spojil si prsty mezi koleny. „A nemyslím si, že jsem měl tu čest potkat tě.“

„To je seržant Dasher,“ vysvětlila jsem, pokoušejíc se pohnout, abych nebyla za ním. Posunul se a znovu mě zablokoval.

„Je to tak?“ Daemonův hlas byl tichý a nebezpečný a můj žaludek klesl. „Myslím, že jsem tě už viděl.“

„Nemyslím si,“ odpověděl Dasher stejně.

„Ale jo, viděl,“ Nancy na mě ukázala. „Ukázala jsem mu video z prvního dne, co tady Katy byla a tvoje setkání s ní.“

Zavřela jsem oči a zamumlala kletbu. Daemon ho zabije.

„Jo, viděl jsem to.“

Každé slovo bylo prošpikované pohledem, o kterém jsem věděla, že je smrtelný. Otevřela jsem jedno oko. Dasher nevypadal, že by ho to zcela nevyvedlo z míry. Linie kolem jeho úst byly napjaté.

„Ty obrazy jsem zastrčil na velmi speciální místo,“ dokončil Daemon.

Položila jsem ruku na jeho záda. „Jakou práci musíme udělat?“

„Musíme rozběhnout společné testy a od toho se odrazíme,“ odpověděl Dasher.

Moje svaly se uzamkly, akce včas zaznamenaná Daemonem. Více zátěžových testů? Nepředpokládala jsem, že by to mohlo jít dobře s podílejícím se Daemonem.

„Není to nic příliš složité nebo náročné.“ Nancy ustoupila na stranu a pokynula ke dveřím. „Prosím. Čím dříve začneme, tím rychleji bude konec.“

Daemon se ani nepohnul.

Nancy se na nás klidně dívala. „Musím ti připomínat, cos slíbil, Daemone?“

Střelila jsem po něm, ostrým pohledem. „Cos slíbil?“

Předtím, než mohl odpovědět, Nancy zareagovala. „Slíbil, že udělá cokoliv, o co ho požádáme, bez toho, aby dělal problémy, když ho za tebou vezmeme.“

„Cože?“ Zírala jsem na něj.

Když neřekl nic, téměř jsem mu chtěla vrazit. Jen Bůh ví, co ho přinutí udělat. Zhluboka jsem se nadechla, posunula se kolem něj a vstala. O vteřinu později byl na nohách a stál přede mnou. Zastrčila jsem si vlasy dozadu a vklouzla do tenisek.

Nemluvili jsme, když jsme vyšli na chodbu. Podívala jsem se na Archera, ale ten pozorně sledoval Daemona. Už jsem nebyla hrozbou. Když jsme zastali před výtahem, cítila jsem Daemonovu ruku sevřít mou a trochu napjatosti se uvolnilo z mých ramenou.

Kolikrát jsem už nastoupila do těchto výtahů? Přestala jsem to počítat, ale tentokrát to bylo jiné. Daemon byl tady.

Zavedli nás na medicínské podlaží a vzali nás do místnosti, v které byli ubytováni dva pacienti. Doktor Roth nás už čekal, jeho výraz dychtivý, když nás oba připojil na měřič krevního tlaku.

„Čekal jsem hodně dlouho, abych konečně mohl testovat někoho, jako jste vy dva,“ řekl Daemonovi pronikavým hlasem.

Daemon vyklenul obočí. „Další fanoušek. Mám je všude.“

Zamumlala jsem: „Jedině ty to můžeš vidět jako dobrou věc.“

Střelil po mě úsměvem. Barva vystoupila na doktorových tvářích. „Neděje se často, že dostaneme tak mocného Luxena, jako jsi ty. Mysleli jsme, že Dawson takový bude, ale –“

Daemonova tvář ztmavla. „Pracoval jsi s mým bratrem?“

Ehm, ach. S rozšířenýma očima se doktor Roth podíval na místo, kde stáli Nancy Husher a seržant Dasher.

Odkašlal si, zatímco sundával manžety. „Jejich krevní tlak je shodný. Perfektní. Sto dvacet na osmdesát.“

Nancy to načmárala do sešitu, který se jí, přísahám, právě objevil v rukách. Poposedla jsem si na židli, soustřeďující se znovu na Daemona. Zíral na doktora, jako by z něj chtěl vymlátit informace. Pak nám doktor Roth zkontroloval pulsy.

Normální puls byl padesát, což byla zřejmě dobrá věc, protože Roth si prakticky broukal. „Katyin puls byl předtím pokaždé šedesát a krevní tlak velmi vysoký. Zdá se, že s jeho přítomností jsou její životní funkce optimalizované a shodují se s jeho. To je dobrý.“

„Proč je to dobrý?“ zeptala jsem se.

Vytáhl stetoskop. „Je to znamení, že mutace je na skvělé buněčné úrovni.“

„Nebo je to znamení, že jsem zatraceně úžasný,“ poznamenal Daemon chladně.

To si získalo od doktora malý úsměv a můj neklid se zvednul. Jeden by si myslel, že Daemon se svým nafoukaným a arogantním já byla dobrá věc, ale já jsem se naučila, že jeho chytrácké odpovědi mohli znamenat, že byl vteřiny před výbuchem.

„Srdce bijí v perfektním souladu. Velmi dobré,“ zamumlal Roth, obracející se k Dasherovi. „Prošla zátěžovými testy, správně? Žádné vnější známky destabilizace?“

„Udělala to bezchybně, jak jsme doufali.“

Ostře jsem se nadechla, spočívajíc rukou na mém žaludku. Udělala jsem, jak očekávali? Znamenalo to, že očekávali, že zabiju Blakea? O tom jsem ani nemohla uvažovat.

Daemon se na mě podíval se zúženýma očima. „Co přesně znamenají tyhle zátěžové testy?“

Moje pusa se otevřela, ale nevěděla jsem, co říct. Nechtěla jsem, aby věděl, co se stalo a co jsem udělala. Otočila jsem se k Dasherovi a jeho výraz byl střežený. Modlila jsem se, aby měl ten muž zdravý rozum. Kdyby řekl Daemonovi o bojování, Daemon by pravděpodobně zešílel.

„Zátěžové testy jsou naprosto běžná věc,“ vysvětlil. „Jsem si jistý, že ti to Katy může potvrdit.“

Jo, naprosto běžná věc, pokud nechat si nakopávat prdel a vražda byly obyčejné věci; ale nějakým překrouceným způsobem jsem byla vděčná za tu lež. „Jo, naprosto běžná věc.“

Pochyby přešly přes Daemonovy rysy, když se obrátil zpátky k doktorovi. „Byly to stejné zátěžové testy, jako u Dawsona?“

Nikdo neodpověděl, což byla dostatečná odpověď. Daemon byl velmi klidný, ale jeho pohled byl ostrý a ústa měl stáhnutá do tvrdé linie. Pak se natáhl a vzal mou ruku do své, jemné sevření bylo v rozporu s jeho chováním.

****

„Takže se můžeme přesunout k důležitější fázi dnešní práce.“ Doktor Roth přešel k vozíku, který byl plný nástrojů. „Jedna z nejpozoruhodnějších věcí na našich mimozemských přátelích je jejich schopnost léčit nejenom samých sebe, ale i ostatní. Věříme, že odhalení této schopnosti nám poskytne potřebné informace, abychom okopírovali tuto schopnost a mohli léčit ostatní, kteří trpí různými nemocemi.“ Doktor něco zvedl, ale jeho ruka to skryla, když se otočil zpátky k nám. „Smyslem dalšího cvičení, Daemone, je vidět, jak rychle můžeš léčit. Musíme to vidět, než se posuneme dál.“

Úzkost, která mnou proudila, explodovala jako dělová koule. Tohle mohlo vést k jediné věci.

„Řekneš mi, co tím myslíš?“ zeptal se Daemon tichým hlasem.

Roth viditelně polkl, když se k nám přiblížil a já jsem si všimnula, že Archer a další strážce se přiblížili taky.

„Chceme, abys vyléčil Katy,“ řekl.

Ruka kolem mé se utáhla a Daemon se naklonil dopředu. „Z čeho přesně ji mám vyléčit? Protože jsem trochu zmatený. Už jsem se postaral o ty modřiny. A když už o tom mluvíme, hrozně rád bych věděl, kde k nim přišla.“

Můj puls se zrychlil, když jsem vnímala okolí. Černé tečky byly všude a měla jsem pocit, že se za chvíli znovu seznámíme s milujícím objetím onyxu.

„Nebude to nic vážné,“ vysvětlil doktor jemně. „Jenom menší škrábnutí, které bude sotva cítit. Pak udělám nějaké krevní testy a zmonitoruji vaše životní funkce. To je všechno.“

Najednou, vše, na co jsem mohla myslet, byli Dawson a Bethany a všechny věci, které dělali Bethany, aby přiměli Dawsona léčit ostatní. Zvedla se ve mně nevolnost a bylo mi špatně.

Dasher se nechoval, jako by dostat sem Daemona byla priorita, ale teď, když tady byl, uvidíme všechny tváře Daedalusu. A jak by sem mohli dotáhnout jiné lidi na léčení, když neznali skutečný rozsah jeho schopností?

„Ne,“ Daemon kypěl. „Neublížíte jí.“

„Něco jsi slíbil, Daemone,“ řekla Nancy. „Musím ti to neustále připomínat?“

„Nesouhlasil jsem s tím, abyste jí ubližovali,“ odpověděl Daemon, zornice jeho očí začínaly zářit.

Archer se přiblížil. Ten druhý strážce se přesunul ke zdi, blízko k velice nepřátelsky vypadajícímu tlačítku. Věci začínaly nabírat na obrátkách, a když doktor Roth ukázal, co měl v ruce, Daemon vystřelil na nohy, pouštějící mou ruku a přesouvající se přede mně.

„To se nestane, kámo,“ řekl, ruce se mu sevřely do pěstí.

Světlo se odrazilo od ocelového skalpelu, který držel Roth. Doktůrek moudře couvnul. „Slibuji, že to bude sotva cítit. Jsem doktor. Vím, jak udělat čistý řez.“

Svaly na Daemonových zádech se napnuly. „Ne.“

Nancy udělala zvuk netrpělivosti, když sklonila sešit. „Může to být snadné nebo se to může stát hodně těžké.“

Jeho hlava střelila jejím směrem. „Těžké pro vás nebo pro mě?“

„Pro tebe a Katy.“ Udělala krok dopředu a to bylo buď statečné, nebo naprosto hloupé. „Pořád tě můžeme zkrotit. Nebo tohle můžeme udělat a mít to z krku. Záleží jen na tobě.“

Daemon vypadal, jako by se jim chystal říct, že blafují, ale já jsem věděla, že to udělají. Kdybychom on nebo já začali bojovat, zaplnili by místnost onyxem, chytili by ho, dokud by mi neudělali to, co chtěli, a pak by ho pustili. Ať tak či onak, stane se to. Rozhodnutí bylo na nás: Udělat to dobrým nebo špatným způsobem. Stála jsem na nohách, které byly slabé.

„Daemone.“

Podíval se na mě přes rameno. „Ne.“

Přiměla jsem se k zvláštnímu úsměvu a pokrčila rameny. „Stane se to tak jako tak. Věř mi.“ Bolest mu probleskla obličejem při posledních dvou slovech. „Pokud to uděláme, bude konec. Souhlasil jsi s tím.“

„Nesouhlasil jsem s tímhle.“

„Já vím, ale jsi tady a –“ A to je důvod, proč jsem ho tady nechtěla. Otočila jsem se k doktorovi a natáhla k němu ruku. „Nikomu to nedovolí udělat. Musím to udělat sama.“

Daemon na mě nevěřícně zíral. Doktor se otočil k Nancy, která přikývla. Bylo zřejmé, že její pozice, jakákoliv byla, byla mocnější než seržantova.

„Do toho,“ řekla Nancy. „Věřím, že Katy ví, co se stane, jestli se rozhodne použít ten nůž velmi špatným způsobem.“

Střelila jsem po ní nenávistným pohledem, když chladný nástroj přistál v mé dlani. Shromáždila jsem všechnu odvahu a otočila se k Daemonovi. Pořád na mě zíral, jako bych byla šílená. „Připravený?“

„Ne.“ Jeho hruď se zvedla hlubokým nádechem a stala se velmi výjimečná věc. Bezmocnost se mu vplížila do očí, měnící je na mechový odstín zelené. „Kat –“

„Musíme.“

Naše oči se uzamkly a on napřáhl ruku. „Udělám to.“

Ztuhla jsem. „V žádném případě.“

„Dej mi to, Kat.“

Měla jsem několik důvodů, proč jsem mu nechtěla dát ten skalpel. Hlavně proto, že jsem nechtěla, aby se pak cítil vinen, a taky jsem se bála, že by ho mohl použít jako zbraň. Nepatrně jsem se pohnula, otevírajíc mou levou dlaň. Nikdy předtím jsem se neřízla, alespoň ne schválně. Moje srdce divoce a rychle bušilo a můj žaludek nadskakoval. Čepel skalpelu byla šíleně ostrá, takže jsem předpokládala, že nebude třeba moc tlačit, abych to provedla. Nastavila jsem skalpel nad mou otevřenou dlaň, zavírající oči.

„Počkej!“ Zakřičel Daemon, způsobující, že jsem sebou trhla. Když jsem vzhlédla, jeho zornice byly úplně bílé. „Musím být ve své pravé podobě.“

Teď jsem na něj zírala, jako by se pomátl. Už několikrát to udělal rychle i v lidské podobě. Na zářící hůl se proměnil, jenom když byly věci vážné. Neměla jsem ani ponětí, co má za lubem.

Otočil se k Nancy a seržantovi, kteří se tvářili podezíravě. „Chci se ujistit, že to udělám velmi rychle. Nechci, aby byla v bolestech, a taky nechci, aby měla jizvu.“

Zdálo se, že tomu uvěřili, protože Nancy přikývla na souhlas. Daemon se zhluboka nadechl, a pak se jeho tělo začalo chvět. Měnil se. Obrys jeho těla a oblečení začínaly slábnout. Na vteřinu jsem zapomněla, že jsme byli v téhle místnosti, že jsem držela skalpel, přichystaná pořezat si vlastní kůži, a že jsme v podstatě byli vězni Daedalusu. Sledovat ho nabírat svou pravou podobu bylo úchvatné. Předtím, než úplně vyblednul, začal znovu nabírat tvar. Paže. Nohy. Trup. Hlava. Na krátkou chvíli jsem ho mohla vidět, skutečně vidět. Jeho pokožka byla průsvitná jako medúza a síť žil byla plná perleťového lesku. Rysy byly Daemonovy, ale byly ostřejší a vymezenější, a pak zářil tak jasně, jako slunce. Světlo ve tvaru člověka bylo zabarvené do červena. Byla to tak nádherná podívaná, že se moje oči zaplnily slzami.

Vážně nechci, abys tohle dělala.

Jako vždycky, slyšet jeho hlas v mé hlavě byl šok. Nemyslela jsem, že si na to někdy zvyknu. Chtěla jsem nahlas odpovědět, ale zastavila jsem se.

Neměl jsi sem přijet, Daemone. Tohle je to, co chtějí.

Průzračná hlava se naklonila na bok.

Přijít sem pro tebe byla jediná věc, jakou jsem mohl udělat. To ale neznamená, že musím být se vším v pohodě. Teď, udělej to dřív, než změním názor a začnu se snažit, abych zjistil, jestli se můžu natáhnout ke Zdroji a někoho zabít.

Můj pohled padl na skalpel a přikrčila jsem se. Pevně jsem sevřela rukojeť a mohla jsem na sobě cítit několik pohledů. Protože jsem byla zbabělec, zavřela jsem oči, přiložila jsem si čepel k dlani a řízla. Zasyčela jsem při vzplanutí bolesti a upustila skalpel, sledující tenký řez, který okamžitě zabublal krví. Bylo to jako říznutí od papíru, znásobené milionem.

Ježíši, svatá Marie, Kristova matko o berlích. Ozval se Daemonův hlas.

Nemyslím si, že tohle pomůže. Řekla jsem mu, svírající dlaň před pálením. Byla jsem si nejasně vědomá doktora, který se sehnul a sebral čepel, když jsem vzhlédla. Daemonovo světlo mě obklopilo, když se jeho ruka natáhla a prsty byly viditelnější, když obkroužily mou raněnou ruku.

Otevři ji. Řekl.

Potřásla jsem hlavou a jeho povzdech poskakoval kolem mé hlavy. Jemně mi otevřel ruku, jeho dotek byl tak teplý jako oblečení, čerstvě vybrané ze sušičky.

 Člověče, to bolí víc, než jsem si myslela.

Tiché zavrčení nahradilo povzdech.

Opravdu sis myslela, že to nebude bolet, Kotě?

Cokoliv. Nechala jsem ho, aby mně odvedl k židli a sedla jsem si, sledující ho kleknout si přede mnou se skloněnou hlavou. Teplo vzplanulo přes mou dlaň, když začal dělat tu svou věc.

„Úžasné,“ zašeptal doktor Roth.

Moje oči byly zaměřené na Daemonovu zářící sehnutou hlavu. Teplo, které z něj sálalo, naplnilo místnost. Natáhla jsem se a položila mou nezraněnou ruku na jeho rameno. Jeho světlo zapulsovalo a červená na okrajích se prohnula dovnitř o palec, nebo tak nějak. Zajímavé.

Víš, jak se mi líbí, když se mě dotýkáš v téhle podobě. Při jeho hlase jsem se zachvěla.

Proč všechno od tebe zní hříšně?

Ale neodtáhla jsem ruku. Jeho smích mnou otřásl, a pak bolest v mé dlani přestala.

Nejsem jediný s hříšnou myslí, Kotě.

Protočila jsem oči. Obě jeho ruce obkroužily mé a byla jsem si jistá, že moje ruka již byla vyléčená.

Teď mě přestaň rozptylovat.

Odfrkla jsem si.

 Já? Ty jsi takový moula.

„Fascinující,“ zamumlal doktor Roth. „Komunikují. Nikdy mě to nepřestane udivovat.“

Daemon ho ignoroval.

Vzal jsem na sebe tuhle podobu, abych ti řekl, že jsem mluvil s Lucem předtím, než jsem šel do Mount Weather.

Napřímila jsem se a poslouchala.

 Měl s tímhle něco společného?

Ne. A věřím mu. Pomůže nám dostat se odsud. Potřebuju…

„Ukaž nám ruku, Katy.“ Nancyin hlas nás vyrušil.

Chtěla jsem ji ignorovat, ale když jsem vzhlédla, viděla jsem druhého strážce přibližovat se k Daemonovi s něčím v ruce, co vypadalo jako paralyzér. Trhla jsem rukou od Daemona a ukázala ji jim. „Spokojení?“

„Daemone, proměň se zpátky,“ přikázala Nancy přiškrceným hlasem.

O úder srdce později se Daemon postavil. V jeho pravé podobě se zdál vyšší a byl o hodně víc zastrašující. Jeho světlo jednou zapulsovalo, víc červeně než bíle, a pak zhaslo. Stál tam, ale už z něho nebyla zářící hůl. Jedině jeho oči hořely bílým světlem. „Nevím, jestli sis to již uvědomila nebo ne, ale nesnáším, když mi někdo rozkazuje.“

Nancy naklonila hlavu na bok. „Nevím, jestli sis to již uvědomil nebo ne, ale jsem zvyklá, že lidi mé rozkazy poslouchají.“

Úšklebek zdobil jeho obličej. „Už jsi někdy slyšela o rčení: Chytíš více lvů na med než na ocet?“

„Myslím, že to je „chytíš více včel“ a ne lvů,“ zamumlala jsem.

„To je fuk.“

Doktor Roth zkoumal mou ruku. „Pozoruhodné. Zůstala jenom slabá růžová čára. Za hodinu to pravděpodobně úplně zmizí.“ Otočil se k Nancy a Dasherovi a prakticky brněl vzrušením. „Ostatní Luxeni taky léčili za takovýhle čas, ale řez nebyl úplně uzavřený.“ Jako by Daemon potřeboval pomoct v tom, aby se cítil výjimečný. Doktor potřásl hlavou, když se na něj díval. „Opravdu úžasné.“

Přemýšlela jsem, jestli ho doktůrek políbí. Než mohl začít slintat nad Daemonem, dveře se prudce otevřely a objevil se v nich zadýchaný důstojník, s tvářemi rudými, jako byli i jeho rozcuchané vlasy.

„Máme tu problém,“ oznámil a několikrát se zhluboka nadechl.

Nancy mu věnovala klenutý pohled a nemohla jsem si pomoct, ale myslela jsem na to, že na chlápka ve dveřích později pravděpodobně nařvou za to, že sem jen tak vtrhl.

Dasher si odkašlal. „V čem je problém, Collinsi?“

Důstojníkovy oči poskakovaly po místnosti, přesunuli se přes Daemona a mě, než střelily zpátky k nám, a nakonec se usadily na seržantovi. „Problém v budově B, pane, z devátého podlaží. A vyžaduje vaší okamžitou pozornost.“