Origin - 10. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

DAEMON

Nechali mě umýt se v prázdné společné místnosti. Nejprve jsem nechtěl ztrácet čas. Potřeboval jsem se dostat ke Kat, ale nedávali mi moc na vybranou, což se ukázalo být dobré, protože jsem vypadal jako něco, co právě vyběhlo z hor. Strniště na mé tváři bylo mimo kontrolu. Po oholení a rychlé sprše, jsem si na sebe natáhl černé tepláky a bílé triko, které mi tu nechali.

Stejná obvyklá uniforma, kterou používali před roky. Nic takového jako oblékání každého stejně, aby se cítili jako bezejmenná tvář v davu neznámých tváří. Když jsem tady byl předtím, všechno to bylo o kontrole a udržování všech v souladu.

Mě to připadalo, jako by Daedalus nebyl vůbec odlišný. Téměř jsem se zasmál, když mě udeřilo poznání. Pravděpodobně to byl vždycky Daedalus, kdo dělal tuhle šou, i když jsem se tady asimiloval před mnoha lety.

Když se stráž vrátila, byl to ten kretén z dřívějška, a první věc, kterou udělal, bylo, že zkontroloval břitvu holicího strojku. Zvedl jsem na něj obočí. „Tak hloupý nejsem.“

„Dobré vědět,“ zněla odpověď. „Připravený?“

„Už dávno.“

Ustoupil stranou, dovolující mi vyjít na chodbu. Když jsme zamířili k dalšímu výtahu, byl přilepený k mému boku. „Podle toho, jak blízko při mně jdeš, člověče, mám pocit, že bych tě měl pozvat na večeři nebo tak něco. Alespoň bych měl znát tvé jméno.“

Zmáčkl tlačítko patra. „Lidé mi říkají Archer.“

Moje oči se zúžily. Bylo na něm něco, co mi připomínalo Luca a sakra, jestli to věštilo něco dobrého. „To je tvoje jméno?“

„S takovým jsem se narodil.“

Ten frajer byl tak okouzlující jako… no, jako já, když jsem měl špatný den. Sklouzl jsem pohledem na červené číslo na výtahu a sledoval ho pravidelně klesat. Moje střeva se zkroutily. Pokud si ze mě Nancy dělala srandu a Kat tam nebyla, brzy to zjistím. Nevěděl jsem, co bych udělal, kdyby tam nebyla. Pravděpodobně bych zešílel. Nemohl jsem zastavit to, co pak vyšlo z mých úst. „Viděl jsi ji-Kat?“

Archer zatnul sval v čelisti a moje představivost divoce běžela, než odpověděl. „Jo. Byl jsem k ní přidělen. Jsem si jistý, že tě to těší, o tom není pochyb.“

„Je v pořádku?“ zeptal jsem se, ignorující bodnutí.

Otočil se ke mně, překvapení mu přelétlo přes rysy. Vyměňování urážek právě teď nebylo na mém „co dělat“ seznamu. „Je jí… je jí, jak se očekávalo.“

Nelíbilo se mi, jak to znělo. Zhluboka jsem se nadechl a přešel si rukou přes vlhké vlasy. Obrázek vyšilující Beth mi vyskočil v hlavě. Strach mi přešel přes svaly v paži. V mé mysli nebylo pochyb, že nezáleží, v jakém stavu byla Kat, zvládnu to. Pomůžu jí, aby jí bylo lépe. Nic na světě to nemůže zastavit, ale nechtěl jsem, aby zažila něco, co by ji zničilo. Zcela jistě k tomu přispělo i zabití Blakea.

„Naposledy, když jsem ji kontroloval, spala,“ řekl, když výtah zastavil. „Nespala dobře, odkdy ji sem přivedli, ale zdá se, že si to dneska vynahrazuje.“

Pomalu jsem přikývl a následoval ho ven na chodbu. Pak mě napadlo, jak odvážní byli, když mi dali jenom jednoho strážce, ale pak znovu, věděli, co chci, a já věděl, jaké je riziko, když se budu chovat jako hlupák. Moje srdce se kroutilo, moje ruce se sporadicky otevírali a zavírali po mých bocích. Převalila se přese mne úzkostlivá energie, a když jsme se přiblížili ke středu široké haly, cítil jsem něco, co jsem necítil už hodně dlouho. Teplé brnění se šířilo podél zadní strany mého krku. „Je tady.“ Můj hlas zněl chraplavě.

Podíval se na mě. „Jo. Je tady.“

Nepotřeboval jsem mu říct, že jsem měl své pochybnosti, že část mě se držela chladné možnosti, že to hráli na mou slabost. Muselo to být napsané na celém mém obličeji a ani jsem se nestaral, abych to skryl. Kat byla tady.

Archer se zastavil přede dveřmi a vyťukal kód po tom, co nastavil své oko pro kontrolu. Byl tam jemný zvuk odemykajících se zámků. Podíval se na mě s rukou na klice. „Nejsem si jistý, kolik času ti dají.“ Pak otevřel dveře.

Jako bych přecházel přes pohyblivý písek nebo jako ve snu, jsem se pohnul kupředu bez toho, abych pod sebou cítil podlahu. Zdálo se, že vzduch zhoustnul, zpomalující můj postup, ale ve skutečnosti jsem spěchal těmi zatracenými dveřmi a pořád se nehýbal dost rychle. Se smysly v nejvyšší pohotovosti, jsem vstoupil do cely, nejasně si uvědomující, že se dveře za mnou zavřely. Můj pohled vystřelil přímo k posteli, přitisknuté ke zdi.

Moje srdce se zastavilo.

Můj celý svět se zastavil.

Přešel jsem dopředu a můj krok zaváhal. Jenom na poslední chvíli jsem se zastavil, abych padnul na kolena. Zadní část mého hrdla hořela a oči mě pálily. Kat byla zkroucená na boku, tváří ke dveřím. Na posteli se zdála strašně malá. Její čokoládové vlasy jí padaly přes tvář, zakrývající rukáv její obnažené ruky. Spala, ale její rysy byly stažené, jako by ani ve spánku nebyla zcela uvolněná. Její malé ruce byly zastrčené pod její zaoblenou bradou, rty mírně pootevřené. Její krása mě tvrdě praštila, jako blesk do hrudi. Stál jsem tam zmrazený, nevím, jak dlouho, neschopný podívat se jinam, a pak jsem udělal dva dlouhé kroky, které mě dostaly k okraji postele.

Dívající se dolů na ni, jsem otevřel pusu, abych něco řekl, ale nevyšla ze mě žádná slova. Byl jsem oněmělý a přísahám, že Kat byla jediná, která mi to mohla udělat. Sedl jsem si vedle ní, moje srdce bušilo, když se zavrtěla, ale nevzbudila se. Část mně nenáviděla myšlenku, že bych ji vzbudil. Zblízka jsem mohl vidět tmavé stíny, objevující se pod jejími hustými řasami jako slabé inkoustové šmouhy. A upřímně řečeno, byl jsem šťastný-ne, nadšený-jenom z toho, že jsem byl v její přítomnosti, i když to znamenalo, že jsem promarnil všechen čas jejím vstřebáváním. Ale nemohl jsem se zastavit, abych se jí dotknul.

Pomalu jsem se natáhl a opatrně jí odstrčil hedvábné prameny vlasů z obličeje, rozprostírající jejich dlouhou délku přes strohý bílý polštář. Teď jsem mohl vidět slabé modřiny na její lícní kosti, které byly bledě žluté. Na jejím spodním rtu byl taky tenký řez.

Vztek si ke mně našel cestu. Zhluboka jsem se nadechl, nechávající můj dech najít si cestu ven. Položil jsem ruku na druhou stranu její tváře, sklonil jsem hlavu a jemně jí políbil řez na jejím rtu, tiše jí slibujíc, že kdokoliv byl zodpovědný za modřiny a bolest, kterým musela čelit, za to draze zaplatí. Instinktivně jsem nechal uzdravující teplo proudit ze mě do ní, aby vymazalo modřiny z dohledu.

Jemný, teplý povzdech mi vyšel z úst a já jsem zvedl pohled, neochotný odtáhnout se příliš daleko. Katiny řasy se zatřepetaly a její ramena se zachvěla, když se hlouběji nadechla.

Čekal jsem se srdcem v krku.

Pomalu otevřela oči a její šedý pohled byl nesoustředěný, když bloudil po mé tváři. „Daemone?“

Zvuk jejího hlasu, zastřený spánkem, byl jako návrat domů. Pálení v mém hrdle se změnilo na kouli. Odtáhnul jsem se a položil špičky prstů na její bradu.

„Ahoj, Kotě,“ řekl jsem, můj vlastní hlas byl ochraptělý jako peklo.

Dívala se na mě, když zakalení z jejích očí zmizelo. „Sním?“

Vyšel ze mě přiškrcený smích. „Ne, Kotě, nesníš. Jsem opravdu tady.“

Uběhl úder srdce, a pak se zvedla na loktech. Jediný pramen vlasů jí spadl přes obličej. Narovnal jsem se, poskytující jí víc prostoru. Moje srdeční frekvence se zvedla na nadzvukovou rychlost, shodující se s její. Pak seděla úplně, její ruce na mých tvářích. Moje oči se zavřely, když jsem cítil jemný dotek až na mé duši. Kat klouzala rukama přes mé tváře, jako by se snažila přesvědčit sama sebe, že jsem skutečný. Položil jsem ruce na její a otevřel oči. Její byly rozšířené a mokré, zářící slzami.

„Je to v pořádku,“ řekl jsem jí. „Všechno bude v pořádku, Kotě.“

„Jak to… jak to, že jsi tady?“ Polkla. „Nerozumím tomu.“

„Budeš šílet.“ Políbil jsem ji na otevřenou dlaň. Liboval jsem si v zachvění, které jí prošlo. „Odevzdal jsem se jim.“

Trhla sebou zpátky, ale držel jsem její ruce, nepouštějící ji. A jo, byl jsem sobecký. Nebyl jsem připravený být bez jejího doteku. „Daemone, co-? Co sis myslel? Neměls –“

„Nenechal bych tě projít si tímhle samotnou.“ Sklouzl jsem rukama po jejich pažích, svírající její lokty. „Nebyla možnost, že bych to udělal. Vím, že to není to, co jsi chtěla, ale tohle nebylo to, co jsem chtěl já.“

Trochu potřásla hlavou a její hlas byl sotva šepot. „Ale co tvoje rodina, Daemone? Tvoje –“

„Ty jsi důležitější.“ Ve chvíli, kdy ta slova vyšla z mých úst, jsem věděl, že jsou pravdivá. Rodina byla pro mě vždycky na prvním místě a Kat byla část mé rodiny. Větší část. Byla moje budoucnost.

„Ale věci, které tě přinutí dělat…“ Vlhkost v jejích očích přibývala a jediná slza jí unikla, ženoucí se dolů její tváří. „Nechci, aby sis procházel –“

Zachytil jsem slzu rty. „A já tě nenechám dělat tohle samotnou. Jsi moje. Jsi moje všechno, Kat.“ Při zvuku jejího jemného nadechnutí jsem se znovu usmál. „No tak, Kotě, opravdu ode mě očekáváš něco míň? Miluji tě.“

Její ruce padnuly na má ramena, napínající se, dokud se její prsty nezabořily do bavlny mého trika a zírala na mě tak dlouho, že jsem se začal obávat. Pak vystřelila kupředu, omotávající ruce kolem mého krku a prakticky mě popadla. Smějící se proti temeni její hlavy jsem se zachytil předtím, než jsem se překotil. Jednu vteřinu byla vedle mě a tu další byla v mém klíně, omotávající kolem mě ruce a nohy. Tohle byla Kat, kterou, jsem znal.

„Jsi blázen,“ zašeptala proti mému krku. „Jsi naprosto šílený, ale miluji tě. Miluji tě tak moc. Nechci tě tady, ale miluji tě.“

Sklouzl jsem rukou po její páteři, kroutící prsty na její spodní části zad. „Nikdy mě neomrzí poslouchat tě říkat to.“

Přitiskla se proti mně, její prsty se pohřbily do vlasů na šíji mého krku. „Tolik si mi chyběl, Daemone.“

„Nemáš ani ponětí…“ v tomhle bodě mi došla slova.

To, že byla takhle blízko po tak dlouhé době, byl nejsladší druh mučení. Každý její nádech jsem cítil v každé části mého těla, na některých místech víc než na ostatních. Opravdu nevhodné, ale vždycky nade mnou měla takovou moc. Zdravý rozum vyskočil z okna.

Odtáhla se, její oči hledající mé, a pak změnila vzdálenost, a, sakra, ten polibek byl napůl nevinný, napůl zoufalý, a zcela dokonalý. Moje uchopení na jejích zádech se utáhlo, když zaklonila hlavu, a i když ta pusa začala jako něco sladkého, úplně jsem to převzal. Prohloubil jsem polibek, vkládající do toho veškerý strach, každou minutu, která přešla, co jsme byli odděleni a všechno, co jsem k ní cítil. Její zadýchané sténání mnou zatřáslo, a když se zavrtěla, téměř jsem se udělal.

Sevřel jsem její boky a odtlačil ji. Byla to ta poslední věc, kterou jsem chtěl udělat. „Kamery, pamatuješ?“

Barva se jí plížila po krku a postříkala její tváře. „Ach, jo, všude kromě –“

„Koupelny,“ dodal jsem a zachytil záblesk překvapení na jejím obličeji. „Zasvětili mě.“

„Do všeho?“ Když jsem přikývl, růžová barva z jejích tváří zmizela a rychle se přesunula z mého klína. Usadila se vedle mě, její pohled mířící přímo před sebe. Uběhlo několik chvil a zhluboka se nadechla. „Jsem ráda, že jsi tady, ale přeju si, abys nebyl.“

„Já vím.“ Tohle prohlášení jsem nebral jako urážku.

Zastrčila si vlasy dozadu. „Daemone, já…“

Položil jsem dva prsty pod její bradu a naklonil její hlavu zpátky k mé. „Já vím,“ řekl jsem znovu, hledající její oči. „Nějaké věci jsem viděl a řekli mi o –“

„Nechci o tom mluvit,“ řekla rychle, omotávající ruce kolem svých sehnutých kolen.

Zvedlo se ve mně znepokojení, ale přinutil jsem se usmát. „Dobře. To je v pořádku.“ Sklouzl jsem rukama kolem jejich ramen, přitahující si ji blíž. Neodporovala. Roztála po mém boku, kroutící prsty do mého trika. Políbil jsem ji na čelo. Udržoval jsem svůj hlas tichý. „Dostanu nás odsud.“

Její ruka se omotala kolem mého trička, když zvedla hlavu. „Jak?“ zašeptala.

Naklonil jsem se blízko jejímu uchu. „Věř mi. Jsem si jistý, že nás sledují a právě teď jim nechci dát žádný důvod, aby nás rozdělili.“

Přikývla v porozumění, ale její ústa se napjala. „Viděl jsi, co tady dělají?“

Potřásl jsem hlavou a ona se zhluboka nadechla. Tlumeným hlasem mi řekla o chorých lidech, které léčili, o Luxenech a hybridech. Když jsme mluvili, natáhli jsme se na posteli, čelem k sobě. Mohl jsem říct, že si přešla mnoha věcmi. Nemluvila o ničem, co dělala, ani jak přišla k těm modřinám. Napadlo mě, že to mělo něco společného s Blakem a to byl důvod, proč byla k té témě mlčenlivá, ale zmínila se o malé dívce, Lori, která umírala na rakovinu. Když o ní mluvila, tvář se jí stáhla. Kat se neusmála ani jednou. To poznání mě trápilo, hrozící, že nám zkazí setkání.

„Řekli, že tam venku jsou špatní Luxeni,“ řekla. „Že to je důvod, proč mě mají tady, abych se naučila, jak proti nim bojovat.“

„Cože?“

Napjala se. „Říkali, že byly tisíce Luxenů, kteří chtěli ublížit lidem a že jich víc přijde. Hádám, že nic takového ti neřekli?“

„Ne.“

Téměř jsem se zasmál, ale pak jsem si vzpomněl na něco, co řekl Ethan. Nebyla možnost, že by to mělo něco společného s tím, co říkala. Nebo jo?

„Řekli mi, že chtějí víc hybridů.“

Ustaraný pohled přejel přes její obličej a já si přál, abych to neřekl.

„Jaký druh rakoviny má Lori?“ zeptal jsem se, běžící rukou po její paži. Nepřestal jsem se jí dotýkat ani jednou, odkdy jsem vešel do místnosti.

Špičky jejich prstů spočívaly na mé bradě a byli jsme si tak blízko, jak jsme jen mohli, aby to bylo vhodné, zvažujíc, že se na nás dívali. „Ten samý, co měl i můj táta.“

Stiskl jsem jí ruku. „Je mi to líto.“

Její prsty následovaly křivku mé čelisti. „Viděla jsem ji jenom jednou, ale nevypadá to s ní moc dobře. Dávají jí nějaký druh léčby, který dostávají od Luxenů a hybridů. Říkají tomu LH-11.“

„LH-11?“

Přikývla a pak se zamračila. „Co?“

Zatraceně, to bylo to, co chtěl Luc. Což vyvolalo otázku, co, sakra, chtěl Luc dělat se sérem, které Daedalus používal pro choré lidi? Její zamračení se prohloubilo a já jsem překonal nepatrný prostor mezi námi, udržující hlas tichý. „Řeknu ti to později.“

Proběhlo porozumění a trochu zvedla nohu. Tak, že spočívala na mé. Můj dech se zadrhl a jiný druh povědomí se vplížil do Katiných očí. Skousla si spodní ret a já jsem bojoval proti zasténání. Ta hezká barva jí znovu lemovala tváře, tak nepomáhající situaci. Přešel jsem rukou po její paži, a když se zachvěla, moje smysly vzplanuly. „Víš, co bych právě teď dal za trochu soukromí?“

Její řasy se snížily. „Jsi hrozný.“

„To jsem.“

Její výraz se zachmuřil. „Mám pocit, jako kdyby nad námi právě teď visely obrovské hodiny, jako by nám docházel čas.“

Pravděpodobně docházel. „Nemysli na to.“

„To je tak trochu těžké.“ Odmlčela se a já jsem sevřel její tváře, hladící palcem její jemné kosti. Uběhlo několik momentů. „Viděl si vůbec mojí mámu?“

„Ne.“ Chtěl jsem jí říct proč a chtěl jsem jí říct víc, ale prozradit nějaké informace bylo právě teď riziko. I když jsem měl nápad. Mohl jsem na sebe vzít pravou podobu a mluvit s ní tím způsobem, ale pochyboval jsem, že tuhle energii by někdo ocenil. Nebyl jsem ochotný to teď riskovat. „Ale Dee na ní dávala pozor.“

Kat držela oči zavřené. „Chybí mi máma,“ zašeptala a moje srdce puklo. „Opravdu mi chybí.“

Nevěděl jsem, co na to říct, a co jsem na to mohl říct? Je mi to líto, nic by to nevyřešilo. Takže, když jsem hledal rozptýlení, dovolil jsem si znovu se seznámit s úhly jejího obličeje, s ladnou křivkou jejího krku a se sklonem jejích ramen. „Řekni mi něco, co nevím.“

Uběhlo několik okamžiků, než odpověděla. „Vždycky jsem chtěla Mogwaie.“

„Cože?“

Katiny řasy pořád ovívaly její tváře, ale konečně se usmívala a trochu z tlaku na mé hrudi ubylo.

„Viděls Gremliny, ne? Pamatuješ na Gizma?“

Když jsem přikývl, zasmála se. Ten zvuk byl chraplavý, jako by se nesmála už dlouho. Což, jak jsem si domyslel, byla pravda.

„Máma mě nenechala se na to dívat, když jsem byla dítě a já jsem byla Gizmem posedlá. Jednoho jsem chtěla víc, než cokoliv na světě. Dokonce jsem mámě slíbila, že ho nebudu krmit po půlnoci a nenamočím ho.“

Spočinul jsem bradou na vršku její hlavy a usmál se nad představou malých hnědobílých kožešinových míčků, klíčících do lusků. „Nevím…“

„Copak?“ Zavrtala se blíž, zastrkujíc prsty pod lem mého trika.

Přehodil jsem ruku kolem jejího pasu a nadechl jsem se, jako kdyby to bylo první skutečné nadechnutí po týdnech. „Kdybych měl Mogwaie, naprosto bych ho krmil po půlnoci. Ten gremlin s čírem byl frajer.“

Znovu se zasmála. Ten zvuk ve mně zvonil a cítil jsem se o tisíc liber lehčí.

„Proč mě to nepřekvapuje?“ řekla. „Úplně by ses s tím gremlinem svázal.“

„Co můžu říct? To je moje zářící osobnost.“