Opposition - Wedding Bonus Scene

Překlad: Mili

„Proč jsi tak nervózní?“

To byla opravdu dobrá otázka, na kterou se Dee ptala. Neuměla jsem odpovědět, proč jsem se cítila, jako bych do sebe vyklopila celé balení Five-Hour Energy drinku. Neměla bych být znepokojená, ale byla jsem. Ruce se mi trochu třásly, a kdybych si namísto Dee měla sama nakulmovat vlasy a zatočit si je do drdolu, vypadala bych hrozně.

„Vím, že je to divný,“ řekla jsem, proplétajíc prsty dohromady. „Už jsme vlastně manželé.“

Sponka do vlasů jako by se nějak zázračně objevila v jejích rukou. „Upřímně, chápu to. To manželství předtím totiž nebylo doopravdy.“

Pro mě a Daemona bylo manželství, které jsme uzavřeli ve Vegas pod falešnými jmény, doopravdy. Ostatní si mohli namítat, co chtěli, že ne, ale jména na kousku papíru neznamenala, že někoho milujete víc nebo míň.

A nebylo jinak možný, ať už jako člověk nebo jako nečlověk, že Daemon a já bychom mohli jeden druhého milovat víc, než jsme už milovali, bez toho, aniž bychom, nechali shořet celou galaxii.

Ale všichni ti, kteří pro nás něco znamenali, chtěli tu svatbu. Já chtěla tu svatbu – se vším, co k tomu patřilo, a protože jsem to chtěla já, chtěl to i Daemon. To byla láska.

I přesto, že tu byla docela dobrá šance, že zrovna teď hodím šavli.

Otevřely se dveře a už jsem se chtěla podívat, ale Dee zamávala kulmou jako zbraní.

„Ani nemysli na to, že bys zrovna teď pohnula hlavou,“ nakázala.

Tisknouc k sobě rty, jsem bezchybně tiše seděla, když se někde za námi ozvalo zahihňání.

„Vypadá jako by ti tou věcí klidně srovnala prdel.“

Oči se mi rozšířily při zvuku Lesina hlasu, a kdyby to, co řekla, nebylo vysoce pravděpodobné, vyskočila bych a začala podupávat jak šťastný lachtan.

„Leso! Ty jsi tady!“

„Řekla jsem ti, že přijdu! Toto bych si nenechala ujít ani za celý svět.“ Její hlas se přibližoval a Dee udělala pauzu, aby ji mohla na uvítanou obejmout. Pak jsem byla na řadě já, objala jsem ji jednou paží, a pak se Lesa svalila na gauč přede mnou a Dee, pokračovala v mučení kulmou a připínání sponek. Lesin vzrušený pohled těkal po mé tváři.

„Tvůj make-up je absolutně perfektní.“

„To díky mně,“ zavtipkovala Dee.

Zvrátila jsem oči, zatímco se Lesa zakřenila. Odsunula si těžké kadeře pryč z tváře.

„Jsem tak šťastná, že jsi tady,“ řekla jsem a opravdu jsem to myslela vážně. Mé srdce bylo horlivé a zmatené.

„Měla jsem strach, jak to bude s počasím, abys vůbec byla schopná chytnout nějaký let.“

„Chvilku to vypadalo bídně. Pořád padal sníh, ale cesty byly většinou upravené.“ Složila si ruce přes okraj svých vínových šatů.

„Toto je úplně úžasný dům, úplně jako ty, které bych viděla na HGTV v pořadu o domech slavných osobností. Chci vlastně vědět, jak jsi skončila u toho, že máš svatbu v něčem takovém?“

S úsměvem jsem se zašklebila a pak uchechtla, lapena v nervózním vzrušení a bublající radosti. Ten dům byl úchvatný. Měl několik poschodí, připomínal typ paláce šlechticů z romantických příběhů a byl doplněný mohutnými balkóny a nekonečnou verandou.

„Patří to jednomu z našich druhů,“ Odpověděla Dee Lese a zatočila nahoru pramen kudrlin, který upevnila sponkou, až mi málem probodla kůži. „Byli víc než šťastní nechat nás ho použít.“

Náš druh.

Dvě zvláštní a mocná slova, která byla zcela běžná v tomto novém světě, jenž byl prakticky znovu zbudovaný. Dvě slova, která jsme tak tak utajili před kýmkoliv, kteří nepatřili do našeho blízkého kruhu přátel. Dvě slova, která by nám mohla od lidí přinést zvědavost, ale i vražedné nepřátelství, jenže tím jsem se nechtěla ve svůj svatební den vůbec zabývat.

Když se věci po násilném souboji mezi Luxeny a lidstvem zklidnily, Daemon a já jsme se usadili spolu s ostatními v Coloradu.

Než jsem byla schopná najít Lesu, uběhlo mnoho měsíců. S rodinou opustila Petersburg ještě předtím, než to tady převzali invazní Luxeni, a přestěhovala se do města zvaného Chambersburg v Pelsylvánii. Jakmile jsme obnovily kontakt a znovu začala fungovat letecká doprava, přiletěla do Colorada.

Opětovné shledání bylo hořkosladké a taky trochu šílené. A když do toho vstoupil Daemon, rozhodla jsem se říct Lese pravdu o tom, proč jsme zmizeli předtím, než šlo všechno do pekel.

Kupodivu nebyla až tak překvapená a vzala to všechno celkem dobře, ale stejně to bylo divné, mluvit tak otevřeně o tom, co jsme byli.

„Bože, potřebuju si najít mimozemšťana,“ poznamenala Lesa, ohlížejíc se po vyzdobeném pokoji, ve kterém jsme se připravovaly. „Všichni z nich jsou bohatí a atraktivní.“

Nebylo tomu vždycky tak, ale řekla jsem si, že nebyl důvod na to poukazovat. Dveře se otevřely znova a tentokrát to byla Beth. Na jejím boku byla malá Ashley, která na sobě měla bílé nařasené šatičky s vínovou mašlí. Tmavé vlásky měla sponečkou sepnuté pryč z buclatých tvářiček a její oči zářily zájmem.

Ashley byla příliš malá na to, aby byla květinovou družičkou a upřímně, nikdo z nás příliš nevěřil té malé potvůrce, že by zvládla projít uličkou bez toho, aniž by vyvedla něco abnormálního. Jako například nechat vzlétnout židle do vzduchu. Tak byla obyčejnou družičkou.

Beth se stydlivě usmála na Lesu a dala Ash dolů na zem. Na moment se zakymácela, a pak se narovnala. Její lesklé bílé botičky od Mary Jane klapaly po zemi z tvrdého dřeva, jak klopýtala směrem k místu, kde seděla Lesa. Ashley se na ni usmála, jako by od ní něco očekávala.

Lesa pohlédla na Ashleyinu matku a pak na nás. „Um, copak to chce?“

Zasmála jsem se, protože když šlo o Ashley, mohlo to být naprosto cokoliv.

„Pravděpodobně na tebe bude chvilku zírat, dokud ji to neomrzí. Promiň. Zrovna se dostala do jedné z těch zvědavých dětských fází,“ vysvětlila Beth, zčervenajíc. Obrátila se k nám.

„Oddací sál je připraven. Vypadá úchvatně. Byl skvělý nápad přijít s tím vánočním tématem.“

„Pořád jsem přesvědčená o tom, že růžová by byla bezva,“ zahudrovala Dee.

Moudře jsem zůstala potichu.

Žaludek mi udělal kotrmelec. Všechny moje družičky byly tady. Sál byl připravený. Za necelou hodinu budu mít svatbu. Ach bože.

„Tak hotovo!“ Dee ustoupila dozadu.

S třesoucíma nohama jsem si stoupla a otočila jsem se ke stojícímu oválnému zrcadlu. „Wow,“ zašeptala jsem. „Překonala ses.“

Dee se usmála. „Já vím.“

Make up , který mi udělala, byl jemný a smyslný. Světle zářivé stíny daly mým očím kouřový vzhled a broskvové tváře se leskly. Rty byly namalované růžovou a vypadaly přirozeně. A moje vlasy? Wow. Nikdy bych si nepomyslela, že mé vlasy můžou vypadat tak nádherně. Dee mi nakulmovala a vytočila vlasy tak, že spadaly ve volném, sponkami připevněném drdolu, se strategicky rozmístěnými nenápadnými pramínky.

„Teď už potřebuješ jenom šaty,“ řekla Lesa a přešla k visícím, stále zabaleným šatům.

Začala jsem rozvazovat uzel, uvázaný na županu, a zapřemýšlela jsem nad tím, jak divně by se holky cítily, kdybych si trochu zaskotačila džig[1].

Předtím, než jsem to mohla udělat, pomyslela jsem na mámu a v hloubce hrudi mi zahořelo bolestí.

Máma by tady měla být.

Bylo těžké, aby mi nechyběla zrovna teď, těžké necítit ten žal. Snažila jsem se nesoustředit na to, jak nespravedlivé bylo, že už nebyla, protože vím, že poslední věc, kterou by pro mě máma chtěla, bylo, abych na to nemyslela v den, který měl být naplněný pouze radostí.

Někdo zaklepal na dveře. Rozvířil se zmatek a já se otočila. Každý, kdo tady měl být, tady byl.

„Ano?“ Zavolala Beth.

Dveře se otevřely a srdce se mi v hrudí zajíklo.

Daemon vkráčel do ložnice, k evidentnímu šoku všech přítomných. První věc, kterou jsem dokázala dělat, bylo zírat. Byl oblečen v černém obleku s ladící vínovou vestou pod ním, a, můj ty bože, nikdo v obleku nevypadal jako Daemon Black.

Dokázal doslova zastavit souvislé myšlení.

Tmavé vlny měl nějakým způsobem zkrocené a jeho ostře řezaná čelist byla dohladka oholená. Zářivé smaragdové oči se třpytily. Nerozhlížel se po místnosti. Pohled zaměřoval výhradně na mě.

Byla jsem tak překvapená, že byl v pokoji. Všechny rozvířené emoce, které jsem cítila, mě musely blokovat od toho, abych se vzpamatovala z jeho přítomnosti. Ale na druhou stranu, neměla bych být tak šokovaná.

Samozřejmě, Daemon se vzepřel všem konvencím a prostě se sem nakvartýroval.

Dee se na něho obořila. „Co tady děláš?“ Neměl bys tady vůbec být! Je to špatný –“

„Pšt,“ řekl s jedním koutkem nahoru, jak se posouval kupředu.

Jeho sestra zvedla frustrovaně ruce.

„Jsi tak strašně otravný.“

Daemon nevypadal, že by ji slyšel, a když došel přímo ke mně, měla jsem oči dokořán. Nehýbala jsem se, nemluvila jsem. Jeho poloviční úsměv se rozšířil a odhalil tak hluboký ďolíček v jeho tváři.

Dech se mi zastavil, když mi omotal jednu ruku kolem pasu a druhou rukou jemně přitáhl za zátylek. Namáčkl si mě na jeho tělo, naše hrudi spočinuly na sobě, a protože jsem měla oblečený jen tenký župánek a luxusní krajkové spodní prádlo, připadlo mi to, jako by mezi námi nebylo nic.

Daemon přiblížil svá ústa k mým a políbil mě. Žádné rychlé ďobnutí na rty. Žádný cudný polibek. Byl hluboký a pomalý, spalující tak, že rozproudil krev v mých žilách. Naše jazyky se dotkly. Propletly. Díky tomu polibku jsem zapomněla, že jsme nebyli sami.

Trochu se odtáhnul, přejížděl svými rty po mých, když promluvil.

„Kotě, radši by ses měla připravit. Je téměř čas na druhé kolo.“

Ashley zatleskala a zavřískla.

Zírala jsem na něho.

Daemon mě pomalu pouštěl zpátky na zem, s rukama stále setrvával na mých zádech. Otočil se, zamával na Lesu a pak vyšel z pokoje, zavíraje za sebou dveře.

„Ach. Můj. Bože,“ zamumlala Lesa.

Byla jsem oslněná. „On… je… prostě…“

„On je prostě Daemon,“ povzdechla si Dee a znechuceně zavrtěla hlavou.

„Absolutně žádná úcta k tradicím. Blbec.“ Vytřeštila oči, když se Ashley zachichotala. „Uups. Pardon. Klapky na uši.“

Beth zvedla obočí a pak zakroužila kolem mě. „Okej. Potřebuješ se připravit.“

Několik následujících momentů bylo jako rozmazaných, především protože jsem byla pořád rozjívená z toho polibku, ze kterého mi do teď běží mráz po zádech.

Jakmile byl župan svlečený, opatrně mě oblékly do šatů. Měly mnoho knoflíčků, tak moc, že jsem věděla, že v noci z nich bude Daemon brzo otrávený.

Při této myšlence jsem se začervenala.

Šaty byly ohromující. Vypasovaná a plná sukně vypadala, že se třpytí, když jsem se zatočila, cítila jsem se jako princezna. Kýčovité, ale bože, bylo to tak. Výstřih byl střižen do srdcového tvaru a živůtek byl pokrytý drobnými perličkami, které se snášely až k sukni, kde byly perfektně rozsypané.

Když jsem se uviděla v zrcadle, pomyslela jsem si wow, konečně vypadám jako nevěsta.

„Vypadáš překrásně,“ řekla Dee a políbila mě na tvář.

Lesa došla blíž. „Opravdu ano.“

„Mají pravdu.“ Beth držela Ashley zase na svém boku. „Jsi připravená?“

Zakývala jsem hlavou, zhluboka se nadechla a zadržovala ty hloupé slzy, které zaplnily moje oči.

 „Děkuju vám. Každé z vás. Opravdu. Jsem tak šťastná, že jste všechny tady.“

Dee se na mě se slzami v očích usmála a zamávala rukou před očima. „Okej. Musíme se dostat rychle dolů předtím, než si zničíme všechen ten krásný make up.“

Zasmála jsem se, ale měla pravdu. Každá z nás očividně balancovala na vlásku, co se emocí týče, tak jsme opustily ložnici, nesoucí v rukou květiny z vánoční hvězdy.

Chůze k sálu byla jako pohybování se ve snu, příliš pomalá a přitom příliš rychlá. Došly jsme ke dvojitým dveřím, pokrytými kousky obsidiánu a dívky vešly dovnitř, zavírajíc za sebou tiše dveře zrovna, když z nich vycházel vysoký muž, který se zastavil tak akorát na to, aby políbil Dee na tvář.

Stála jsem tam, svírala pevně vánoční hvězdu, čekajíc. Podle plánu jsem neměla jít uličkou sama.

Archer měl na sobě stejný oblek jako Daemon a jeho záhadné fialové oči byly světlé, mnohem světlejší než kdy byly.

„Jen abys věděla, Daemon je stejně tak nervózní jako ty, i když předstírá, že je pohodě.“

Unikl ze mě tlumený smích. „Ty mu koukáš do myšlenek?“

„Se vsaď.“

Zakroutila jsem hlavou. „Víš, jak moc to nenávidí.“

„Se vsaď.“ Křeníc se, nastavil rámě a já ho přijala. „Vypadáš úžasně, Kat. Vážně.“

„Děkuju.“ Ztěžka jsem se nadechla.

Srdce mi bilo tak rychle a tvrdě, že jsem neslyšela, jak se otevřely dveře, ani jak hraje svatební pochod. Pohnula jsem se, protože Archer vykročil a pochopila jsem, že musím taky.

Mihotavá světýlka byla rozvěšená po velkém stropě a po stěnách, vítajíce nás, když jsme vstoupili do síně. Obrovské vánoční hvězdy a bílé růže byly rozmístěny po celé místnosti. Bílé a červené květy roztroušeny po slonovinovém koberci.

Shromáždění bylo malé, skládající se z přátel, které jsme si udělali v luxenské komunitě a z těch, s kterými jsme se spřátelili na univerzitě. Když jsem procházela uličkou, všimla jsem si zejména jedné křenící se tváře.

Luc.

Seděl v přední části, na dlouhých nohách mu pohopsávala šťastná Ashley, které se rozpadají listy vánoční hvězdy, co rozdrolila mezi prsty. Předpokládalo se, že bude u oltáře s Daemonem, ale evidentně Ashley už začala dělat ty Původní bejby věci a Luc teď byl její chůva. Mrknul na mě, když jsem prošla kolem a Ashley na mě zamávala pěstičkou.

Dobrá tedy.

Pohled se mi přesunul na děvčata a pak na Dawsona, který stál vedle Daemona, a jakmile jsem jednou viděla jeho, už neexistoval nikdo jiný.

Naše oči se uzamkly, a láska, která z něho sálala, byla pohlcující a byla to ta nejsilnější věc, kterou jsem kdy viděla.

Neuhnula jsem pohledem, když mě Archer předal Daemonovi a přešel k Dawsonovi.

Daemonův pohled mě soustředěně pozoroval a předtím, než Luxenský kněz promluvil, řekl,

„Jsi ta absolutně nejnádhernější věc, na kterou jsem měl čest se vůbec kdy podívat.“

„Ty taky,“ řekla jsem, malinko hloupě.

Jeho rty sebou cukly. „Kotě…“

Tváře mi zrudly a kněz si odkašlal. Obřad začal, ale abych byla upřímná, neměla jsem ani páru o tom, co ten člověk – ehm – mimozemšťan – povídal. Jeho uhlazený a kultivovaný hlas zněl celou místností. Byla jsem fixována na Daemona a na to, jak naše srdce a náš puls tloukly, jedny za druhým.

Jak obřad pokračoval, Daemonův úsměv rostl, dokud nebyly zřejmé oba ďolíčky, a věděla jsem, že ten samý úsměv se odrážel i na mé tváři. Slzy se mi hromadily v očích, a když jedna z nich vyklouzla ven, Daemon ji utřel palcem. Jeho ruka však setrvala na tom místě a myslím, že jsem zaslechla, jak někdo, zřejmě Dee, posmrkl.

Pak Daemon vyslovil. „Ano, beru.“

Když přišla řada na mě, abych zopakovala ta posvátná slova, hlas se mi třásl, ale ta poslední dvě slůvka zazněla zřetelně. „Ano, beru.“

„Tak samozřejmě,“ odpověděl Daemon domýšlivě.

Zazněl smích a než jsem mohla něco říct, Daemon mě začal líbat – líbal mě tak jako předtím v ložnici, ale silněji, hlouběji a mnohem významněji.

„No, není potřeba, abych dodal, že nyní můžete políbit nevěstu,“ poznamenal kněz pobaveným tónem.

Daemon nás navedl čelem k přítomným, když kněz oznámil jasným a hlasitým hlasem, „Nyní vám představuji pana a paní Blackovy.“

Malá skupinka rozradostněně zajásala a postavila se. Přes jejich výskot jsem uslyšela Ashley šťastně zaječet. Chystala jsem se vykročit dopředu, ale nemohla jsem. Daemon mě zatáhl zpátky. Jednu sekundu jsem stála a druhou jsem byla v jeho náručí proti jeho hrudi schoulená jako v kolíbce. Jako zázrakem se mi podařilo udržet kytici, když jsem omotala ruce kolem jeho krku.

Smála jsem se, když jásot lidí stále rostl, a on mě znovu políbil, zanechávajíc mě bez dechu a zcela omámenou, zatímco jsme vyšli ven na vzduch.

„Jsi hrozný,“ zašeptala jsem mu do ucha.

Daemon se sám pro sebe zasmál a jeho objetí se víc sevřelo.

„A ty mě za to miluješ.“

Můj úsměv se rozšířil a přitiskla jsem čelo na jeho. „Miluju.“

---

[1] (pozn. překl. =irský tanec)