Opposition - EPILOG

Překlad: Mili

KATY

O jedenáct měsíců později…

Jasné sluneční světlo proniklo skrze okno ložnice domu na úpatí Flatiron^[1].

Raná říjnová sněhová nadílka pokryla vrcholky hor a omalovala je na bílo.

Bylo tady v Coloradu opravdu překrásně – čerstvý vzduch a všude kolem stromy. Připomnělo mi to domov a můj starý dům, i když tady byl zase jednoduchý přístup k různým skvělým věcem.

Jako Starbucks.

Který se znovu otevřel před dvěma měsíci, právě včas pro návrat k dýňovému latte, a to byl zaručený symbol toho, že lidstvo se pohnulo dál. Lidé byli pravděpodobně těmi nejvíc nezlomnými a nejtvrdohlavějšími bytostmi v celém vesmíru.

To bylo něco, co Luxeni, kterým se nějak podařilo uniknout před Arumy, rychle pochopili. Několik dní po boji, zatímco naše malá skupinka byla zalezlá v Severní Virginii a rozhodovala se o tom, jak a kam se vrtnout, ten zbytek Luxenů zmizel.

Bylo to jako odvrácený den D.

Světla se najednou rozběhla směrem nahoru ve stejnoměrných pruzích, všude po celém světě po dobu několika hodin. Byla podívaná na to koukat, stejně jako když tenkrát přicházeli. Něco, co nikdy nezapomenu.

Ale věděli jsme, že tam někde kolem pořád budou a že je nic nezastaví od toho, aby se vrátili. Možná by jednoho dne mohli, ale jestli jsem se něco v posledních dvou letech naučila, tak to bylo to, že jsem nemohla jít vstříc budoucnosti, pokud bych žila pořád v minulosti.

Bylo to těžké.

Neuběhl jediný den, aniž bych si nevzpomněla na mámu. Po čase je to o něco lepší, tak, jak jsem to měla s tátou, ale pak jsou tu dny, kdy se něco přihodí, nebo se jenom nudím nebo s ní chci mluvit, a už sahám pro telefon, když si pár sekund před zavoláním uvědomím, že tam není, že tam nikdy nebude.

Ty dny bývají tvrdé, plné slz a zloby. Chtěla bych oživit Ethana jen proto, abych ho nakopla do koulí a mohla ho zase znovu zabít. Nával vzteku a bezmocnosti a, bože, ta bolest, která dokázala být tak surová. Kdyby nebylo Daemona a mých přátel – mé nové rodiny – bylo by to neúnosné.

Pohlédla jsem letmo přes rameno.

Daemon odpočíval opřený o čelo obrovské postele, která byla velká dost na to, že by zabrala polovinu mojí učebny ekonomie.

Ruce měl založené za hlavou, jednu nohu ohnutou v koleni. Bez trička. Jenom v obnošených džínách, a byla jsem si stoprocentně jistá, že pod nimi nic neměl. Provazy svalů upoutaly můj pohled a úplně jsem se očima vsákla do jeho přirozeně opálené roztažené hrudi a tuhých svalů na jeho břiše. Do dnešního dne jsem neměla páru o tom, kde vzal ty úžlabinky na obou stranách jeho boků. Jakože jaký druh sedů-lehů tohle dokáže vytvarovat? Sama dělám tento pohyb jedině, když vstávám z postele.

Nebo když si jdu pro čokoládu.

Nebo pro knihu.

Ale žádný pochyb o tom, že Daemon Black mi to rozhodně dělá všechno únosnější.

Zamrkal na mě jedním zeleným okem, a ten způsob, jakým to provedl, by z většiny chlapů udělal pitomce, ale u něho to vypadalo tak sexy.

 „Líbí se ti, co vidíš?“

Ani jsem ho nepoctila svou odpovědí. Místo toho jsem se dívala do počítače s prsty visícími nad klávesnicí, přesněji nad tlačítkem enter. Srdce mi běželo jak o závod, jako to bylo, když jsme s Daemonem podávali své přihlášky v den, kdy univerzita v Coloradu konečně vyhlásila zápis a obnovila semináře.

To bylo důležité.

Pořád se cítím jako ve snu.

Oba dva jsme dělali něco, o čem jsme mysleli, že nikdy nebudeme schopní dělat. Chodit na univerzitu vypadalo jako fantazie, ale stalo se to skutečností.

Byli jsme vysokoškolští studenti – Daemon a já.

Ani jeden z nás si ještě nezvolil hlavní obor. Neměli jsme ještě ponětí, co bychom chtěli dělat, ale to bylo ok. Nakonec na to přijdeme.

„Jen to udělej,“ řekl Daemon blíž, než bych očekávala, což způsobilo, že jsem povyskočila. Jeho uchechtnutí mi zčeřilo prameny vlasů u spánku. Za cop mi zaklonil hlavu dozadu. Jemně mě políbil a já skoro zapomněla, na čem jsem to dělala, a když odtáhnul hlavu, zezadu se na mě zakřenil. „Už jsi tím posednutá několik týdnů. Udělej to.“

Kousla jsem se do rtu, na kterých jsem pořád cítila jeho chuť.

„No tak.“ Zvedl pero ze stolu a poklepal s tím špičku mého nosu. Plácla jsem ho po ruce a on se zasmál. „Tvůj vnitřní knihomilský šprt bude mít knihomilský orgasmus.“

Zachmuřila jsem se. „To teda zní… divně a pěkně oplzle.“

Zazubil se a pustil můj cop. Jeho pohled zaplul k obrazovce mého zbrusu nového MacBooku, který bych opatrovala až do posledního dechu. Pojmenovala jsem ji dokonce Brittany, protože jsem chtěla, aby to byla holka, a byla lesklá a červená a perfektní, a třebaže neměla deset prstů na nohou a deset prstů na rukou, bylo to moje děťátko.

A milovala jsem ji.

Za hlubokého nádechu jsem skrčila prst. Daemon položil ruce na opěradlo židle, na které jsem seděla, a překlonil se přese mě. Teplo, které z něho plynulo a putovalo dolů po mých zádech, mi pozvedlo koutky rtů.

Odklikla jsem to, a pak se ostře nadechla, když se obrazovka obnovila do úplně fungl nového blogu.

„Katy’s Krazy Book Obsession je znovu naživu.“ Políbil mě na tvář. „Ty šprte.“

Zasmála jsem se a jako by mi spadl kámen ze srdce. „Myslím, že ta růžová s hnědou k sobě pasují.“

Zahučel nějakou odpověď a můj úsměv se rozrostl do hrůzostrašných rozměrů. A skoro jsem zatleskala. A málem jsem vstala, přerazila Daemona a valila do našeho dalšího pokoje, kde byly všechny moje knihy – všechny moje krásky.

Poté, co se všechno usadilo, Daemon a já jsme odjeli zpátky ke mně domů. Archer s Dee se ukázali taky a všichni čtyři jsme balili moje věci. Zvládli jsme poslat knihy do Colorada, jakmile jsme se rozhodli, že to bude místo, kde se budeme snažit zapustit kořeny.

Ten blog pro mě byla velká věc. Nebylo to o tom předstírat, že všechno bylo fajn nebo se snažilo být normální, ale o tom chytit příležitost za pačesy a udělat pořádnou věc. Blogování o knihách bylo něco, co miluju a prudce mi to chybělo. Knihy byly část mého já, které se vracelo zpátky, začínaje právě teď.

„Hej.“ Daemon ukázal na monitor. „Už máš sledujícího.“ Tmavé obočí se zdvihlo. „Sesterstvo YA? Hmm. To zní jako docela zábava.“

Převrátila jsem oči v sloup, až to skoro bolelo. „Ty jsi tak perverzní.“

Štípl mě do ucha, díky čemuž jsem se zavrtěla na židli. Pak jsem se natáhla dopředu a zavřela laptop, takže jsem neměla nutkání začít sledovat každého bloggera. To si nechám na jindy, až budu mít víc času.

Jak se Daemon vzdálil a já se zvedala ze židle, můj pohled odtančil na stůl, kde v jeho rožku ležely časopisy o svatbách, svatební šaty jedny vedle druhých na mě zíraly a braly mi dech.

Podívala jsem se na svou levou ruku.

Třpytivý drahokam na mém prsteníčku poutá velkou pozornost. Někdy, když na něho dopadne světlo ve správném směru, doslova mě ten lesk donutí ho pozorovat i několik minut.

Chtěli jsme se vzít se všemi těmi věcmi kolem, jako bílé šaty, ceremonie, družičky a svědek, oslava, DJ a hlavně svatební dort. Tentokrát doopravdy, pod našimi pravými jmény. Ty falešné papíry jsme nechali za sebou, ačkoliv mi po nich bylo trochu smutno.

Kaidan Rowe byl Sexouš Sexovní.

Ale generál Eaton dodržel slib. ARP – Alien Registration Program^[2] se na nás nevztahoval, a k dnešnímu dni žádného z nás nikdo nepoznal ani na základě těch videí z Vegas, které visely na internetu.

ARP byla odpověď generála Eatona a vlády na vyplenění jakéhokoliv Luxena nebo Původního, kteří by lítali pod nepřátelskou oblohou. Po všech Luxenech, hybridech, Původních nebo Arumech bylo požadováno, aby se zaregistrovali – kromě nás. Někdy si říkám, jestli se to změní a žaludek se mi z té myšlenky zauzluje znepokojením.

Teď, když se o mimozemšťanech vědělo, tak kvůli těm hrozným věcem, co invazní Luxeni udělali, nebyli všichni mimozemšťané ve společnosti zrovna akceptováni. Každý den se hlásil ve zprávách nějaký útok na podezřelého Luxena nebo kolonii. Mnoho nevinných Luxenů bylo v minulých měsících zraněno a někteří byli zabiti jen proto, že byli to, co byli.

Bylo děsivé vědět, že někdo, koho jste každý den viděli a o kterém jste si mysleli, že je milý a normální člověk, mohl okamžitě obrátit, jakmile zjistil, že nejsi to, za co tě považoval. A bože chraň, jestli se veřejnost naučila, jakým způsobem na nás působí onyx a drahokamy nebo nízko-proudový paralyzér.

Věci nebyly snadné ani perfektní a budoucnost občas vypadala nejistě, ale život nebyl zabalený v úhledných malých mašličkách.

Prsty jsem přejížděla po barevných záložkách, které koukaly z vršků časopisů a kterými jsem si označila stránky šatů, dekorací a dortů, co se mi líbily.

Daemon nebyl moc velký plánovač, když přišlo na celou tu věc se svatbou, i když to všechno byl jeho nápad, ale vždycky, když jsem vytáhla některý z těch tlustých časopisů, tak nad tím nenaříkal, ani si nestěžoval.

A vypadal až znepokojivě fascinovaný podvazkovými pásy.

Když jsem pozvedla oči, všimla jsem si, jak mě upřeně pozoruje takovým tím nenažraným způsobem, pod kterým si připadám, jako kdybych se právě vysvlíkla donaha.

Do žil se mi vyvalil nával horkosti. Skousla jsem si spodní ret a hodila rychlý pohled k hodinám na zdi.

„Máme čas,“ řekl Daemon, hlasem hrubým jako smirkový papír.

Vyklenula jsem obočí a mé srdce vynechalo úder. „Čas na co?“

„Ehm-hm. Nehraj si se mnou na upejpavku.“ Přešel kolem židle, na které jsem před chvilkou seděla, a v mém břichu se usadili motýlci, když mířil směrem ke mně. „Vím, na co myslíš.“

„Nevíš.“ Ukročila jsem o krok dozadu, boříc nohy do koberce.

„Ale víš,“ zamumlal a vyjel mu jeden koutek rtů nahoru.

„To z tebe mluví tvoje přehnané ego a zbožné přání.“

Jeho obočí se zvedlo. „Opravdu, kotě?“

Chtěla jsem se zaškaredit, ale přikývla jsem a pohlédla znovu na hodiny. Měli jsme tolik času. Pokrčila jsem rameny.

Výzva byla vznesena, pohled jeho očí se prohloubil do odstínu tmavě zelené a výbuch vzrušení ve mně zahořel jako petarda. „Myslím, že můžu dokázat, že to není tento případ.“

„Cokoliv.“

V mžiku stál přede mnou. Chtěla jsem ho okřiknout, protože jsem ty jeho rychlé pohyby pořád nesnášela, ale on jenom zakryl moji pusu ve spalujícím polibku, během kterého se mi roztřásla kolena.

„Všechno, co potřebuju, je deset minut,“ řekl chraplavým hlasem.

„Co se stalo s tím tvým ‚potřebuju jen dvě minuty‘?“

Daemon se zachechtal, když sahal dolů, vzal do prstů lem mého trička a přetáhl ho přes hlavu. „No, co právě plánuju, je vzít si trochu víc času než jen dvě minuty.“

Byl pozoruhodně obratný v tom, že uměl sundat všechno moje oblečení v rekordním čase. Předtím, než jsem to zaregistrovala, tak jsem tam stála trochu víc než obnažená.

Daemon odstoupil o krok a obdivoval svou ruční práci. „Jestli jsem ti to neřekl předtím…“ Vzhlédl pohledem nahoru, setrvávaje na mé hrudi tak dlouho, že mi to připadalo jako fyzický dotek. „Chci tě. Vždycky jsem tě chtěl.“

„Vždycky?“ Zašeptala jsem.

Zase se vrátil o krok ke mně, jeho ruce mi sevřely paže a snížil hlavu, aby si mohl otírat své rty o křivku mého krku.

„Vždycky.“

Hruď se mi zvedla a jen jsem na něho koukala. Projelo mnou vzrušení. Zezadu v krku mu vyšel hrubý zvuk, který roztančil moje vnitřní orgány. Políbil mě znovu a jeho ruce zlehka přejížděly po mých pažích, až se usadily na zápěstích. Zachvěla jsem se, a myslím, že tímto tempem by nepotřeboval ani ty dvě minuty.

Vyzvedl si mě nahoru a okroužila jsem nohy kolem jeho pasu. Ani na chvilku mě nepřestal líbat, a jakmile moje záda přistála na matraci, sotva jsem popadala dech, naplněná tisíci různými druhy chtíče.

„Kolik času nám ještě zbývá?“ zeptal se, když odhazoval džíny.

Zasmála jsem se, když zabalancoval nade mnou a snížil se, aby mě polechtal vlasy na tváři. „Úplně jsem zapomněla na to, že musíme hlídat minuty.“

„Wow. Už?“ Zamumlal proti mým rtům a obtočil ruku kolem mého pasu, nadzvedávaje si mě tak, aby byla naše těla natlačena na sebe na všech důležitých místech. „Jsem opravdu uchvácen svými dovednostmi.“

Musela jsem se tomu zasmát nahlas a on polapil ten zvuk do polibku, a pak už tam pro smích opravdu nebylo místo. Tiskl cestičku horkých maličkých polibků na mé čelo a pak směroval dolů a ještě dolů, kde setrval, dokud kompletně nevymazal celou myšlenku na hlídání času a faktu, že jsou jiné věci, které máme na práci.

Když se zase nadzvedl, moje tělo se třáslo, když se naše boky setkaly. „Kat, bože… miluju tě.“

Nikdy nenastane čas, kdy mě omrzí tohle slyšet nebo prožívat to, jak moc mě skutečně miluje. Omotala jsem paže kolem jeho ramen, zasypala jsem jeho tvář polibky, pak jeho rty, a jakmile se přestal ovládat, přestala jsem se taky.

Nevím, po jaké době se pohnul, zatímco jsem byla zaplavená bouří vjemů, ale když jsem otevřela oči a jeho tvář byla vtlačená v ohbí mého krku, jeho zářivé světlo blikalo až ke stropu.

Líný, uspokojený úsměv mi vyrazil na rtech, když pohnul hlavou a umístil polibek na můj zpocený spánek, znovu jsem se v tu chvíli zamilovala. Pak se sesunul na stranu, popadl mě s sebou a já položila hlavu na jeho hrudník a poslouchala zrychlené bubnování jeho srdce, které sjednotilo tempo s tím mým.

V další chvíli se Daemon podíval přes rameno a zaklel tichou nadávku. „Máme deset minut předtím, než se objeví.“

„Do prkvančic!“ Vystřelila jsem a plácla ho do hrudi.

Smál se, když jsem se drápala z postele. „Kam jdeš?“

„Potřebuju se osprchovat.“ Rozpustila jsem si vlasy z copu a pak jsem je zatočila do drdolu. Pospíchajíc z postele jsem po něm hodila okem.

Jeho pohled hypnotizoval místo nacházející se o hodně níž, než byl můj obličej. „Nepotřebuješ se sprchovat.“

„Ale ano, potřebuju!“ S trhnutím jsem otevřela dveře od koupelny. „Jdu cítit jako – jako ty!“

Daemonův hluboký smích mě doprovázel během celé nejrychlejší sprchy, kterou jsem kdy absolvovala, což bylo překvapující, protože hupsnul dovnitř a okoupal se jako totální hejsek. Mýdlo sem. Mýdlo tam. Toť vše.

Nesnáším kluky.

Měla jsem dost času na to, abych popadla dárkovou taštičku z mé provizorní knihovničky, kde jsem měla všechny moje úžasné knihy, a běžela dolů po schodech předtím, než se otevřou dveře.

Daemon mě těsně minul, aby šel otevřít zrovna, když jsem dávala růžovou dárkovou tašku na gauč. Střelil po mně pohledem. „Pořád jdeš cítit po mně.“

Brada mi spadla.

Prudce trhnul dveřmi, než jsem mohla vypísknout a upalovat zpátky nahoru. A musela jsem určitě vypadat hodně divně, protože naši hosté stáli ve dveřích a všichni měli v obličeji napsány výrazy co to sakra?.

A zpropadený Archer mi vklouzl do hlavy.

Jeho fialově-zbarvené oči zablikaly pobavením. „Možná.“ Prodloužil to slovo a moje oči se zúžily.

„Opravdu musíš přestat toto dělat.“ Dee se protáhla okolo něho, a její husté vlnité vlasy za ní vlály jako třpytivá pláštěnka.

„Víš, co udělal včera?“

„Chci to vlastně vědět?“ Zamumlal Daemon.

Archer vkročil. „Ne.“

„Skvělý.“

„Byli jsme v Olive Garden, a mimochodem, díky za to, že jsme prodiskutovali tu nekonečnou blbost s tyčinkami, protože jsme tam tento měsíc jedli už asi desetkrát a začínám smrdět jako česnek.“ pokračovala Dee, svalila se do polohovatelného křesla a klepala balerínami o podlahu.

„Mám rád jejich polívku a salát,“ řekl s pokrčením ramen, když si vykračoval ke křeslu, aby se usadil.

Daemono čelo se nakrčilo.

***

„No,“ řekla Dee. „Totiž, naše číšnice na něho pořád koukala. Jakože nonstop. Jako bych tam vůbec nebyla.“

To bylo vůbec těžké si představit, dělat o Dee, jako by tam vůbec nebyla.

„Tak jsem dělala, no víte, něco normálního,“ řekla.

„Normálního?“ Vykřikl Archer v krátkém smíchu. „Představovala si, že přejíždí tu ubohou číšnici autem. Jakože se všemi těmi krvavými detaily.“

Jedno útlé rameno se pozdvihlo, jak jím pokrčila. „Jak jsem řekla, neměl bys koukat do myšlenek lidí a pak si stěžovat, co vidíš.“

„Tak úplně to nebyla stížnost,“ řekl a sklonil se ústy dolů, aby jí přejel po křivce jejího ucha.

„Jestli si správně pamatuju, tak jsem ti řekl, že to bylo svým způsobem sexy a dělalo to se mnou –“

„Tak jo,“ zavolal Daemon. „To jsou věci, na které nechci jen ani pomyslet.“

Dee se zamračila na svého bratra. „Co jako? Myslíš si, že nemáme divoký –“

„Stop,“ řekl varovným tónem, šermujíc u toho rukou. „Vážně. Stěží ho mám rád tak, jak to je, tak mě prosím nenuť, abych mu chtěl ublížit.“

„Ale já tě rád mám.“ Odpověděl Archer.

Daemon mu hodil pohled, který by většinu běžících poslal do opačného směru. „Opravdu lituju, že jsem Dee navrhl se dostat sem. Nedělal bych to, kdybych věděl, že to bude pozvánka i pro tebe.“

„Kam jdu já,“ zacvrlikala Dee, „jde taky on. Jsme jako speciál dva za jednoho. Měj s tím problém nebo to nech být.“

Můj úsměv se rozšířil, když se Deeiny oči, tak strašně podobné očím jejího bratra, potkaly s mými. Byla tu jiná věc, o které jsem hodně přemýšlela. O všech těch „co kdyby“, jako co kdyby Dee nezlomila to pouto, kterými ji drželi Luxeni. Umřela by v boji nebo by přežila jen proto, aby opustila zemi nebo byla štvaná jako zvěř?

Ztratit Dee, kromě toho, co se stalo mámě, bylo něco, přes co si nemyslím, že bych se kdy dostala. A Daemon? Ani jsem nechtěla uvažovat nad tím, jak by ho to zasáhlo. To by ho zlomilo, skoro se to už stalo, když Dee byla proti nám.

Zběžně pohlédla na malý růžový balíček a strkala si vlasy dozadu. „Co je uvnitř?“

„Ou!“ Popadla jsem balíček. „Něco, co jsem objednala.“

Daemon pokrčil rameny, když na něho Archer zvědavě pohlédl. „Nevím, co to je. Neřekla mi to.“

Vzrušená tím, co jsem objevila, jsem sáhla do taštičky a ukázala overálek na spaní, aby ho zhodnotili. „Co si o tom myslíte?“

Daemonovo obočí se zvedlo, když pročítal slova v černém rámečku. „Kluci Z Knih Jsou Lepší?“

Zahihňala jsem se a rozložila overal na opěradlo židle. „Myslím, že to Dawson a Beth ocení.“

Archer vypadal zmateně. „Já to nechápu.“

„Nejsem překvapená,“ odpoví na to Dee ironicky. „Myslím, že je kouzelný.“

„Já taky.“ Poskládala jsem ho a strčila zpátky do taštičky. „Chystám se ji přivést k závislosti na kluky z knížek už v útlém věku.“

„Ji.“ Archer potřásl hlavou, když si odfoukl. „Nevím, jak dlouho si budu zvykat to slýchávat.“

„Budeš muset, poněvadž pochybuju o tom, že by se na tom něco mělo změnit.“ Odpověděl Daemon.

„Jak to víš?“ Nakrčil Archer ramena. „Je jedna z prvních ženských Původních vůbec. Kdo ví, čeho to dítě bude schopné.“

„No, vážně pochybuju o tom, že změna pohlaví bude jednou z těch věcí.“ Dee nakrčila nos. „Aspoň v to doufám, protože to by bylo fakt divný.“

Dawson a Beth nám připravili překvapení nad překvapení, když Beth přivedla na svět holčičku, takže vůbec první věc, na kterou jsem pomyslela, byla Nessie, přičemž jsem se pak dalších patnáct minut nepřestala chichtat.

„Tak jste lidi připravení?“ Zeptal se Archer. Byl už u dveří a přidržoval je otevřené. „Hádejte, od koho jsem dostal zprávu dneska ráno?“ Udělal pauzu, když Daemon stepoval kolem něho. „Ne, blboune, nebyl to Justin Bieber a nejsem do něho zamilovanej. Co máš za problém?“

Daemon se zachechtal.

„Kdo?“ Zeptala jsem se předtím, než se mohla konverzace zvrtnout.

Usmál se na mě, když za mnou zavřel a zamknul dveře. Dee už se hlásila o přední sedadlo Jeepu, který Archer řídil. „ Hunter se ozval. Zajímalo ho, jak se všichni máte.“

Vyměnila jsem si pohled s Daemonem, když mě vzal za ruku. Naposledy jsme o něm a Sereně slyšeli před několika měsíci. Plánovali se přestěhovat z domu jeho bratra někam na sever. „Už se přestěhoval?“

„Jo, vlastně ne moc daleko odsud. Myslím, že se usadil v Boulder nebo někde poblíž, protože Serena někde odtamtud pochází.“ Archer vylovil klíčky od auta a pokračovali jsme v rozhovoru, až když jsme se s Daemonem usadili dozadu. „Myslím, že by vás brzo mohli poctít návštěvou, dřív nebo později.“

„Skvělý,“ zamumlal Daemon.

Každou sobotu jsme jezdívali k nim domů. I když bylo miminko už dost staré na to, aby mohlo jít ven a tak, nebyl by to úplně… nejlepší nápad. To dítě má nějaký špatný zlozvyk hýbat věcmi, bez toho, aniž by se jich dotklo, dělat očima zářivé efekty a minulý týden levitovala.

Přímo z podlahy.

Dům se rozkládal na akru půdy a tlusté stromy v přední části domů zaručovaly nepostradatelné soukromí. Dawson nám otevřel dveře a usmíval se, když nás pouštěl dovnitř. Nakrčila jsem čelo, protože vypadal nějak jinak.

Dee se narovnala a rukou mu pročechrala vlasy. „Toto je nový taťkovský sestřih?“

Ach. Toto. Měl teď kratší vlasy, sestříhané na bocích a nahoře delší. Vypadalo to na něm dobře. Ostatně, bráchové se mohli klidně ostříhat úplně dohola a vypadali by skvěle.

„Líbí se mi to,“ říká Archer, křeníc se, protože ten účes byl velice podobný jeho střihu.

Beth se objevila na chodbě a vedla nás dál do obývacího pokoje. Podepřené o její bok bylo smějící se miminko s hlavičkou plnou tmavých kudrn. „Objednala jsem čínu,“ řekla a zarazila se. „Chystala jsem se udělat lasagne, ale…“

„Ou! S čínou jsme v pohodě.“ Dee na mě mrkla, pospíchajíc přes chodbu, aby okamžitě poňuchňala dětské tvářičky.

Všichni jsme hodně brzo zjistili, že Beth neumí vařit. Objednat si něco byla o hodně lepší možnost.

Byli jsme nahnaní do obývacího pokoje a nemohla jsem si pomoct, ale byla jsem okouzlená tím, jak proměněná Beth byla. Vlasy měla stáhnuté do vysokého ohonu, její tvář byla svěží a zářivá. Stále občas měla chvilky… temna a někdy jako by byla mimo realitu, ale vypadala o hodně, o hodně lépe.

Daemon položil dárkovou tašku na poslední stolek, kde celý roh obýváku obsadily hračky. Uprostřed mezi vycpanými zvířaty a panenkami byl dětský sešitek, na kterém bylo vyhláskováno jméno.

Ashley.

Bylo nade vše skvělé a perfektní, že Dawson s Beth se rozhodli pojmenovat ji po Ashley. Kdyby nebylo její oběti, ti tři by tu dnes nebyli.

„Vidíš to?“ Dawson sledoval můj pohled a jeho pyšnou grimasu nebylo těžké přehlédnout. „To udělala dneska ráno.“

Otevřela jsem pusu dokořán. „Ona napsala svoje jméno?“

„Jo, jo.“ Beth pohlédla na Dawsona. „Ash byla na své dece a hrála si s hračkami, a v příští sekundě jsme zjistili, že vyhláskovala svoje jméno.“

Dee se usadila na křeslo pro dva vedle Archera, šklebíc se. „Já jsem neuměla vyhláskovat svoje jméno, než mi bylo… no, byla jsem v první třídě, a to je fakt smutné, protože moje jméno má tři písmena, že.“

Zasmála jsem se.

„Chceš si ji pochovat?“ zeptala se Beth.

Bylo by nezdvořilé říct ne, tak jsem přikývla a nešikovně natáhla ruce. Celá ta věc s chováním dětí nebyla úplně moje parketa, i když už nebyla novorozeňata a uměla držet sama hlavičku. Prostě jsem nikdy nevěděla, co přesně si s nimi počít, jakmile jsem je měla v ruce. Jakože, bych je měla třeba houpat? Kolíbat s nimi nahoru a dolů? A dobrý bože, co jsem jim měla říkat?

O sekundu později byl malý Původní balíček v mých rukách, s velkýma fialově zbarvenýma očima fixovanými na moje, a vážně jsem doufala, aby mi to děcko nečetlo právě myšlenky nebo aby nerozuměla něčemu z toho, na co jsem myslela.

Protože jsem byla malinko znepokojená tím, že jsem ji nešťastnou náhodou držela.

Jak jsem si přitiskla Ashley blíž k sobě, rychle popadla dva moje prsty a stiskla je. Tvrdě. Zasmála jsem se. „Wow. Má teda sílu.“

„Je docela silná.“ Usmál se Dawson, když si Beth přisedla k němu na gauč. „Onehdy hodila medvídkem z obývacího pokoje přímo do kuchyně.“

„Ježíši,“ zamumlal Archer.

„Možná by mohla být softballovou hráčkou,“ navrhla Dee.

Beth se zasmála a ten smích byl rozpustilý a bezstarostný. „Jestli bude ještě silnější, obávám se, že spíš bude házet věci skrz zeď.“

„No, to by bylo nepříjemné,“ řekla jsem Ashley, která se v odpověď zaksichtila. Její pohled sjel za má ramena a ucítila jsem, jak Daemon přišel blíž. Její pohled byl vážný a zvědavý, studujíc ho. „Nejsem si jistá, jestli se jí líbíš.“

Zasmál se. „Každýmu se líbím.“

Archer si odfrknul.

Daemon přejel rty po mé líci a rukama objal mé zápěstí, držíc mě, když jsem chovala Dawsonovo a Bethino dítě. Ashley na něho dosáhla krátkou ručičkou a roztáhla prsty, aby se mohla dotknout jeho tváře.

Jako obyčejně, byla absolutně fascinovaná, když se ho dotýkala.

Možná jednoho dne budu držet naše dítě. Kdo ví? Ale bude to za dlouhou, dlouhou dobu počítaje dneškem, jakože desetiletí od dneška, a stejně jsem si nebyla jistá, jestli ten den někdy nastane. Myšlenka vychovávání dítěte byla nám oběma cizí a vyhovovalo nám to tak, jak je to teď. Jak Daemonova ruka tiskla mé zápěstí, věděla jsem, že budeme šťastní, ať už bychom byli dva nebo tři. A opravdu jsem doufala, že třetí člen naší rodiny bude štěně nebo kotě. Děti vypadaly, jakože je s nimi hodně práce.

Ashleyin pohled putoval zpět ke mně a já zacukrovala a usmála se na ni, její malé srdíčkově tvarované rty vykouzlily velký široký úsměv a tmavé zorničky uprostřed jejích očí se najednou rozsvítily a změnily se v zářivý odstín bílé.

„Je speciální,“ zašeptal Daemon.

To teda byla.

„Ale ty jsi stejně víc speciální,“ pošeptal mi do ucha a já se usmála, oddávajíc se jeho objetí.

Vzhlédla jsem, pohled mi přejel přes tváře sedící v pokoji. Dee. Archer. Dawson. Beth. A pak jsem se přistihla, že zírám do Ashleyiných zářících očí. Konečně přestala ohmatávat Daemonův obličej a odpočívala hlavou pod mojí bradou, dělajíc malé mumlavé zvuky a u toho vypadala, jako by do sebe všechno, co se kolem děje, vsakovala jako velká houba.

Dee a Beth začaly mluvit o svatbě – o mojí svatbě – a o tom, v jaké barvy doufaly, že se rozhodnu. Myslím, že Dee se modlila za růžovou. Archer a Dawson seděli mezi nimi, vypadajíc malinko nervózně, co se týká tohoto tématu. Připadlo mi, že mám úsměv permanentně od ucha k uchu.

Nehledě na to, jak drsná by budoucnost mohla být, toto byla moje rodina a udělala bych cokoliv, abych je udržela v bezpečí, i když mi jeden z nich právě oslintával tričko.

Zaklepání na dveře mě vytrhlo z myšlenek, a jak můj pohled přeplul přes místnost, ukotvil se na Archerovi. Ksichtil se jako zatracený blázen.

„Kdo to může být? Zeptal se Daemon. „Všichni jsme tady.“

Dawson vstal. „Nemám ani páru. Jdu se podívat.“

Pořád jsem civěla na Archera a žaludek se mi obrátil. Je to?

Archer vycenil zuby ještě víc.

Otočila jsem se směrem k chodbě a dech mi uvízl v krku, Dawson si to štrádoval zpátky do pokoje. A za ním byl někdo, koho jsme neviděli od té doby, co jsme odešli z Montany.

Luc si vcházel do pokoje svýma dlouhýma nohama, lehkým a pevným krokem, a hergot, určitě se od té doby, co jsme ho viděli naposledy, dost vytáhl. „Jak se lidi opovažujete tady mít sešlost a nepozvat mě.“

Rty se mi roztáhly do širokého úsměvu a skoro – skoro – jsem se rozběhla, abych ho objala, měla jsem k tomu hodně důvodů. Ale neudělala jsem to, protože jsem věděla, že Luc nebyl moc objímací typ.

Ačkoliv Dee si myslela něco jiného.

Vyskočila z místa, kde zrovna seděla, jako by se pod ní odrazila nějaké pérko, dostala se k Lucovi, než mohl vůbec zareagovat, a sevřela ho v jednom obrovském objetí. Jeho poněkud široce otevřené oči se přes Deeino rameno setkaly s mými.

Bylo těžké nazývat Luca přítelem, ale byla jsem ráda, že je, a srdce mě pro něho bolelo. Pokud vím, tak sérum Prometheus na Nadie nefungovalo tak, jak doufal. To bylo něco, co nás na Daedalusu štvalo. V určitém způsobu měl dobré záměry a možná, kdyby měl víc času, by byl schopný pomoct medicíně vyhladit většinu lidských nemocí.

Ale ne každý se dočkal šťastného konce.

Když se konečně osvobodil od Dee, skončil před Deamonem a mnou. Nedíval se na nás, ale studoval Ashley, jako bych v ruce držela nějakou novou odrůdu.

Což jsem vlastně držela.

Nízkým hlasem jsem se zeptala, „Jak se máš?“

Luc pokrčil rameny. „No víš jak, dělám si svoje sračky.“

Vyklenula jsem obočí.

Daemon přiškrceně odfrknul. „Vážně jsi to právě řekl?“

„Jo a cítím se takhle cool.“

Zasmála jsem se a sledovala jsem, jak naklání hlavu na stranu.

„Jsi pořád s Původními?“

Zakýval hlavou, šilhajíc po Ashley. „Čas od času. Myslím, že je to pro ně dobré, protože, jak jsem řekl, jsem zatraceně cool a učí se od toho nejlepšího.

Nikdo v místnosti na to nic neodpověděl, protože, no, Luc byl… Luc. Jo, Původním dětem se teď dařilo lépe, když tu kolem nebyla Nancy ani Daedalus, ale co je pro všechno na světě mohl Luc učit?

Byla jsem si zatraceně jistá, že to ani nechci vědět. A ani jsem nechtěla vědět, kdo je tam teď hlídá, když je Luc tady.

„Můžu?“ Zeptal se Luk, natahujíc ruce.

Našla jsem pohledem Beth a ona na mě zakývla. „Jistě.“

Luc si vzal Ashley z mých rukou, jako by měl hodně zkušeností s držením opravdu malých dětí. Zvedl ji nahoru a Ashley na něho shlížela, jako by ona studovala jeho.

„Ahojky,“ řekl Luc.

Ashley odpověděla plácnutím po jeho tváři jednou ručkou a popadnutím jeho vlasů druhou.

„To znamená, že se jí líbíš,“ prohlásil Dawson, postávající na místě mezi Beth a Lucem.

„Zajímavé,“ zamumlal.

Ashley zahoukla nebo ze sebe vydala nějaký podivný dětský smích a Luc se mohutně zasmál. „Ty budeš něco mimořádného,“ řekl, opakující to, co Daemon řekl už dřív.

Sledujíc Luca s Ashley, jak se otáčí k Dawsonovi a Beth, jen nejasně jsem poslouchala rozhovor, který začali. Něco to mělo společného s rajčatovými chipsy, majonézou a divným objevem, a to bylo všechno, co jsem chtěla slyšet.

„Kotě?“ zabroukal Daemon.

Zlehka jsem otočila hlavou a jako obvykle jsem jím byla jednoduše fascinovaná, tak jako poprvé, když jsem zaklepala na jeho dveře a chtěla ho udeřit do tváře. Byl můj, všechno z něho – ta tvrdohlavá stránka i ta teplá, hravá a milující stránka.

„Co?“

Jeho rty mi zašmátraly po uchu, šeptajíc řetěz slov, po kterých se rozšířily mé oči doširoka a při kterých mi zčervenaly tváře. A poznala jsem ta slova.

Byla to ta, co už před nějakou dobou napsal na lístek, který mi podal ve třídě.

„Jsi pro?“ zeptal se a oči mu hořely jasně zeleně. „Protože v to opravdu doufám. Už nad tím přemýšlím nějaké dva roky. Nezklam mě, kotě.“

Srdce mi v hrudi dunělo jako hrom, říkajíc ty nejpravdivější slova vůbec. „S tebou jsem pro cokoliv, Daemone Blacku.“

Konec

---

[1] (pozn.překl.=pohoří v Coloradu)

[2] (=mimozemský registrační program)