Opposition - 14. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

DAEMON

„Hunter?“

Luc si povzdechl a zopakoval: „Hunter.“

„Ten kretén, co byl ve tvém klubu?“ Luc a Kat přišli a našli mě v našem pokoji, a nelíbilo se mi, kam tohle směřovalo.

„Hm.“ Luc si poklepal prstem po tváři, když se podíval na místo, kde Kat seděla na posteli. „Byli tam dva kreténi. On byl jedním z nich. Takže ty jsi byl –“

„Legrační,“ řekl jsem.

„Myslel jsem si.“ Luc blýskl úsměvem, když klesl dolů vedle Kat. „Znáš to rčení, darovanému koni na zuby nehleď?“

Moje oči se zúžily. „Já nikdy nejsem ten kůň.“

„Kluci.“ Kat si zastrčila vlasy za obě uši. „Takže, co se ti nelíbí na tomhle Hunterovi?“

„Podívejme se na to.“ Předstíral jsem, že nad tím přemýšlím. „Pro začátek, je to Arum.“

Její šedé oči se převrátily. „Kromě toho?“

„Potřebuješ i jiný důvod?“ Bylo to dostatečné pro mou vzteklou nechuť k tomuhle chlápkovi.

Luc šťouchl Kat paží. „Nezáleží na tom, jestli má nebo nemá rád Huntera. Ten Arum mi dluží laskavost, a pokud někdo ví, kde jsou naši přirození nepřátelé právě teď zašití, je to on.“

„A můžeme mu věřit?“ zeptala se.

Odfrkl jsem si. Věřit Arumovi? Jo. Jistě.

Luc mě ignoroval. „Neodváží se mě oblafnout, jelikož toho má tolik, co může ztratit.“

Na špičce jazyka jsem měl něco neotesaného, ale zmizelo to jako vzpomínka mimo dosahu. Myslel jsem, na tu ženu, kterou jsem s ním, viděl v klubu-lidskou ženu. Mezi těma dvěma rozhodně byl vztah. Při té myšlence jsem se téměř pozvracel v puse.

„Už jsem s ním mluvil,“ řekl Luc, natahující si paže nad hlavou jako kočka na slunci. „Setká se s námi v Atlantě.“

„V Atlantě?“ Překvapení jí zbarvilo hlas. „A jak se tam asi máme dostat?“

„Pravděpodobně budeme muset autem.“ Pokrčil rameny. „Ve vzduchu nejsou letadla, jelikož ET zavolal domů, a pak sestřelili komerční tryskáč.“

Kat zbledla. Ty novinky jsme ještě neslyšeli.

„Takže jo, létání na nepřátelské obloze nenavrhuju. Už jsem si to vyhledal,“ pokračoval. „Bude to trvat asi třicet hodin jízdy, takže to bude epický výlet. Ačkoli Hunter se s vámi setká na vnitrostátním letišti.“ Pak se usmál, jako by ho na tom něco pobavilo.

Opřel jsem se o prádelník. „Takže, jak nám Hunter pomůže najít Arumy? Neuvědomil jsem si, že je tak důležitý.“

„Hunter je důležitý, ale ne tak významný.“ Luc si natáhl chodidla, takže byly jeho nohy narovnané. Neměl jsem tušení, jestli to dítě někdy sedělo bez pohnutí. „On je váš lístek na hřiště Arumů. On ví, kde si všichni chladí nohy. Přesvědčit Huntera, aby vás dostal k jejich vůdci „pánovi čehokoliv“ nebude problémem.“ Vyklenul jsem obočí. „Bude to chtít někoho autoritativního, který by šel s vámi. Arumové jsou tak trochu jako vy. Vše, co potřebují, je vůdce, a pak ho budou následovat rovnou z útesu.“ Odmlčel se, svrašťující nos. „Nikdy jsem ho ale nepotkal. Slyšel jsem o něm nějaké věci.“

„Jaké věci?“ zeptala se Kat.

Pokrčil ramenem. „Na tom nezáleží.“ Katino obočí se spojilo, když se zamračila. „Každopádně, já budu muset zůstat tady. Jsem si zasraně jistý, že je moje přítomnost nutná, abych Nancy zabránil, aby udělala něco, co naruší rovnováhu vesmíru. Archer s vámi půjde. S vámi oběma, správně?“ Luc se podíval mezi námi. „Vážně pochybuju, že jeden z vás zůstane tady.“

„Pravděpodobně ne.“ Rukou jsem si přejel po čelisti. Třicet hodin v autě s Kat by mohlo být zajímavých, opravdu zábavných, ale s Archerem? Myslím, že si asi ublížím.

„Když už je řeč o Nancy…“ Kat se podívala na zavřené dveře, než pokračovala. „Nemůžeš jí ty děti vrátit zpátky, bez ohledu na to, cos slíbil.“

Koutky jeho rtů se zvedly v širokém úsměvu, který byl tak trochu strašidelný. „Neměj strach. Ona nebude problémem. Celá věc s ní se určitě na konci vyřeší sama.“

Následující ráno jsem seděl za bílým obdélníkovým stolem, který mi připomínal školní jídelnu. Nebyl jsem si jistý, co si o tom myslet. Chyběla mi škola? Opravdu ne. Chyběl mi život před všemi těmihle sračkami, když jsem to byl jenom já, moje věrné pero a Kat sedící přede mnou? Jo. Někdy. Ale nebylo to, jakože se kdokoliv mohl vrátit v čase. Dawson seděl naproti mně, překládající míchaná vajíčka z jeho talíře na Bethin. Ta holka rozhodně jedla za dva, když jsem zvážil množství jídla, které právě snědla, a pořád byla silnější. Těhotenství bylo divné.

Kat mi z talíře šlohla plátek slaniny. Ona neměla důvod tolik jíst, kromě toho, že milovala jídlo… a slaninu. Usmála se na mě, když ji přetrhla vejpůl, a druhou polovinu mi vrátila na talíř.

„Opravdu si myslím, že byste tady měli zůstat,“ řekl jsem, otáčející mou pozornost zpátky k bratrovi, když jsem zvedl kousek mého žalostného podílu slaniny. Dawson se zamračil, když si hrál s láhví čokoládového mléka. Věděl jsem, nad čím přemýšlel. Mohl jsem v něm číst jako v otevřené knize s velkými písmeny a obrázky. „Koukni, musíte být tady.“ Můj pohled se mihl k Beth, která měla vidličku plnou vajec. „Tohle je místo, kde musíte být. Je to tam venku příliš nebezpečné, pro tebe i pro Beth.“

Beth vzhlédla. „A pro tebe a Kat to není nebezpečné?“

„To jo.“ Kat se podívala na mě, žvýkající si spodní ret. Ještě jsme Dawsonovi a Beth neřekli, co nám Nancy řekla o tom, že nejsme propojeni tak, jako oni. Kat se zhluboka nadechla, otevřela pusu, a pak se zdálo, že se Archer zjevil z čista jasna. Klesl z druhé strany vedle Kat.

„Tihle dva,“ řekl, ukazující na nás mávnutím ruky, „nejsou propojeni. Ne tak, jako ty a Beth.“

Dawson se zamračil, když se díval mezi mnou a Kat. „Co tím myslíš? Vyléčil ji. Je hybrid, stejně jako Beth.“

„Jo, ale zřejmě dal Daedalus Beth jedno sérum, a to nové, sérum Prometheus, vyzkoušel na Kat,“ vysvětlil Archer. „Což znamená, že nejsou propojeni jako ty a Beth.“

Podle očekávání se Dawson hádal, že to je nemožné, ale po tom, co jsem mu vysvětlil, co nám Nancy řekla, si můj bratr poposedl, naprosto ohromený.

„Takže vidíš? Vy toho máte hodně co riskovat,“ řekl jsem mu. „Ty máš Beth a tohle dítě.“

Dawson zaklel pod vousy, když se opřel, přecházející si rukama po šíji. „Vy opravdu půjdete hledat Arumy?“

„Jo.“ Znělo to šíleně, ale bylo to lepší, než nedělat nic.

Potřásl hlavou. „Nikdy jsem si nemyslel, že přijde den, kdy půjdeme za Arumy pro pomoc.“

Zasmál jsem se. „O tom nepochybuju.“

„Luc zůstane tady,“ řekla Kat, nahánějící zbytek vajíček po talíři. „Aby se ujistil, že se Nancy bude chovat hezky. Odcházíme za pár hodin. Pak, jakmile přesvědčíme… když přesvědčíme Arumy, aby pomohli, upozorníme generála Eatona. Hádám, že tehdy zamíříme zpátky.“

„Ale musíte odejít tak brzy?“ Beth střelila po Dawsonovi nervózním pohledem.

„Nemáme moc času udělat to,“ řekl jsem. „Ale vy dva tady budete v bezpečí.“

„Nemám strach o nás,“ řekl Dawson a já ho chtěl praštit do hlavy, protože on měl mít strach o ně. „Nechat vás odejít, abyste se setkali se zatracenými Arumy a pokusili se je přesvědčit, aby nám pomohli? To je šíleně nebezpečné.“

Jo, bylo. To jsem nemohl popřít a nikdy jsem lhářem nebyl, takže jsem se nechystal teď začít.

Archer se naklonil dopředu a svou váhu přenesl na paže. Jeho oči se setkaly s očima mýho bratra. „Rozumím vám a opravdu vás neznám, a nemáte důvod věřit čemukoliv, co řeknu, ale slibuji vám, že se ujistím, že se Daemon a Katy vrátí zpátky i s Dee. Na to vsadím svůj krk.“

Poposedl jsem a zíral na toho Původního. Nikdy bych to nepřiznal, ani za milion šílených let, ale Archer… jo, někdy byl podle mého názoru opravdu skvělý, a líbil se mi způsob, jak zněl. Tvrdohlavý splnit ten slib a přivést zpátky nejen nás, ale i Dee. Jen prostě nemusel vědět, že jsem to tak cítil.

Dojedli jsme snídani, jako by byl jakýkoliv normální den, pokoušející se zapomenout, že nezáleželo na tom, co Luc a Archer slibovali, mohlo to být úplně naposled, co jsme se viděli. Kat a já jsme si sbalili oblečení navíc, které pro nás našel Archer. Moje srdce mi v hrudi bušilo, když jsem ji sledoval, jak strčila poslední svetr do cestovní tašky, kterou jsme našli ve skříni. Jakmile odejdeme, věci půjdou rychle, a já neměl tušení, čemu budeme čelit na cestě, nebo když se setkáme s Hunterem. Tohle by mohlo být fakticky naposled, co jsme Kat a já byli spolu. Nebyl jsem pesimista. Pravdou je, že budeme zaseklí s Archerem. My tři jsme byli spolu zaseklí na dohlednou budoucnost, a kdyby šli věci jižně, no, tohle bylo opravdu naposled, co jsme měli pár minut společně.

Kat zazipovala tašku a otočila se. Její vlasy byly rozpuštěné a vždycky se mi takhle líbily. Na tvářích měla slabě růžový ruměnec a zdálo se, jako by její sivé oči zabíraly celý její obličej. Její rty se v koutcích zvedly, a to, že se pořád mohla usmívat, jako opravdu usmívat, když šlo všechno kolem nás do háje, vypovídalo něco mocného.

„Copak?“ zeptala se.

„Nic.“ Posunul jsem se dopředu o krok, a pak o další, dokud jsem nestál přímo před ní a ona nemusela zaklonit hlavu. Pomalu jsem přesouval pohled přes její obličej, když jsem jí sevřel tváře, zapamatovával jsem si vysoké zakřivení jejich tváří, ztěžklé třepení jejich řas na vnější straně jejich očí, až k jemnému nadzvednutí jejího nosu a plnějšímu spodnímu rtu.

Zatraceně, nechtěl jsem promarnit tyhle minuty. Chtěl jsem je strávit uctíváním jí. Především jsem si přál, aby byly naše cesty jiné.

Ne, že bychom nebyli spolu, nebo podobné blbosti, ale poprvé jsem si přál, abych byl člověk, aby můj druh byl taky její, a aby tady nebyla žádná napadající rasa mimozemšťanů.

Abychom dokončili střední jako normální teenageři, společně šli na vysokou, a místo toho, abychom se balili a šli do doupěte sociopatů, bychom plánovali víkend na pláži, nebo cokoliv, co normální lidé dělali, když jejich planeta nebyla ve válce.

 Ale trávit čas přáním si věcí, které se nikdy nestanou, bylo pro lůzry. A já ztrácel hodně omezený čas. Sklonil jsem pusu k její, líbající ji nejdřív jemně, a když její ruce přistály na mých ramenech, klouzající mi kolem krku, prohloubil jsem polibek. Bože, na její chuti bych mohl přežívat.

Dal jsem si načas, i když jsme ho neměli, a sledoval jsem obrys jejich rtů, vrývající si do paměti jejich pocit. Zadýchané zasténání uniklo Kat, když se ke mně naklonila, její prsty si našly cestu přes vlasy na mé šíji. Vrazila do mě touha, napadající každou buňku.

Moje ruce jí sklouzly po stranách, na chvíli se pozastavující kolem pasu, a pak jsem dlaněmi pohladil její boky, které se sladce zaoblovaly. Chtěl jsem být blíž, až úplně v ní. Byl jsem takový žádoucí bastard, ale jí se to líbilo.

„Dvě minuty?“ zeptala se.

Usmál jsem se proti její puse, a pak si vytvořil cestičku polibky až k jejímu uchu. „Hm, líbí se mi tvé smýšlení.“

„Nejsem překvapená.“

„Dobře mě znáš.“

Kat se odtáhla a vyklouzla z mého sevření. Setkala se s mýma očima a s uličnickým úsměvem se natáhla dolů, a přetáhla si svetr přes hlavu. Zatraceně jo.

Pak mi vyletěly všechny racionální myšlenky, když si stáhla kalhoty, spolu se vším ostatním, co měla na sobě. Tělem se jí rozlil hezký ruměnec, ale nesklonila bradu a neskrývala se přede mnou.

Člověče, Kat mě fascinovala každým jejím aspektem. Byla nádherná, ale bylo toho mnohem víc. Byla tak neuvěřitelně silná a jizvy její síly snášela jako profesionální boxer.

Byla chytrá a tvrdohlavá, ale především byla milá, a dala mi konečný dárek tím, že mě milovala zpátky.

To byla ta nejdůležitější věc, kterou si z toho vždycky vezmu. Láska byla dar. Taky jsem se svlékl a omotal kolem ní paže. Nepotřeboval jsem jí říct, že ji miluju.

Slova byla bezvýznamná, protože byla hodně říkaná. Činy byly vždycky důležitější, vždycky silnější. Ukázal jsem jí to.

 Na kolenou, a pak na úzké posteli, s jejími prsy přitlačenými k mé hrudi, a pak jsem se znovu pohnul níž.

Chtěl jsem toho dělat víc, o hodně, ale nebyl jsem prozíravý, a nepřinesl ochranu ze starostova sídla, a poslední věc, které jsme se ještě museli obávat, byla malá Kat nebo Daemon na cestě.

Ale jako předtím, byly i jiné… věci, které jsme mohli dělat. A dělali jsme je, dokud moje smysly zcela nezkratovaly, a já se do ní zamiloval znovu a znovu.

Byli jsme nenasytní, stupňující to, dokud z nás nebyli blázni z toho, co jsme jeden ke druhému cítili, odtahovali jsme se na poslední chvíli, a pak společně padali přes okraj s rukama na našich tělech a s ústy zatavenými dohromady.

Bylo to dokonalé. Ona byla dokonalá. A já byl ten nejšťastnější chlap.

Když jsme konečně odešli, abychom se setkali s Archerem, Dawson čekal u východu, s paží přehozenou přes Bethina ramena. Opravdu jsem nevěděl, co mu říct. Sbohem bylo nesprávné, příliš nemilosrdné. Tak jsem se zastavil a jenom na ty dva zíral, doufající, že i kdybychom selhali tím nejhorším způsobem, můj bratr a jeho holka půjdou dál. Budou v bezpečí. Budou v pořádku.

Kat k nim přistoupila první. Objala nejdřív Dawsona, pak Beth. Ta jí něco řekla a Kat se v odpověď usmála. Já se musel zhluboka nadechnout, když jsem přešel k Dawsonovi a položil mu ruku na rameno. „Budete tady v pořádku.“

Naklonil se, dokud neopíral čelo o moje. „Vy taky.“

„Ty to víš.“

Dawson se usmál, a pak mě objal. Oba jsme znali rizika a to, jak tohle všechno mohlo dopadnout. Ale neřekli jsme si to nahlas, když jsme si dali sbohem. Odejít od Dawsona, nechat ho v jedné budově se ženskou, která tak moc zkazila celý jeho život, šlo proti všemu, co jsem znal. Ale musel jsem to udělat. Musel jsem nechat Dawsona, aby se postaral o sebe, Beth a jejich dítě. To byla teď jeho práce.

Moje pokožka svědila potřebou vrátit se zpátky, když jsem vyšel z těch zasraných dveří, ale ignoroval jsem to a soustředil svou pozornost před sebe.

Generál Eaton na nás čekal vedle černého Exploreru, což bylo auto, ve kterém zvykl jezdit Daedalus. Tak trochu jsem to auto chtěl nechat vybouchnout, ale z toho by nevzešlo nic dobrého. Ovládl jsem nutkání. Byl jsem na sebe pyšný.

„Budeme čekat, až se ozvete,“ řekl, setkávající se s našimi pohledy.

„Nemyslím, že vám musím připomínat, jak důležité a nebezpečné je tohle, ale pokud tohle zvládnete, po zbytek vašich životů se nebudete muset o nás strachovat. Ujistím se, že bez ohledu na to, jaké opatření budou v budoucnu přijata, budete mít imunitu proti všem zákonům a sankcím. Budete uvolnění z toho všeho.“

Trvalo mi chvíli zpracovat, co říkal, když jsem se setkal s Katiným překvapeným pohledem. Když se můj mozek znovu nakopl, věděl jsem, na co myslela.

 „Ne jenom pro nás.“ Generál se na mě díval.

 „Chci, aby pod to spadala i moje rodina a přátelé,“ řekl jsem mu, dívající se na Archera. Nevěděl jsem, co měl v plánu, když tomuhle všemu bude konec, ale nezajímalo mě to.

„A taky chci, aby byla Katina rodina-její máma-v bezpečí před tím, aby se nikdy nemusela vypořádávat s jakoukoliv z těchto sraček, kvůli tomu co jsme.“ Katiny rty se zachvěly, když je stiskla dohromady. Jemná mlha pokryla její oči.

 „Chápete, co říkám?“ zeptal jsem se.

„Jo.“ Úsečně přikývl. „To pro vás můžu udělat.“

„Beru vás za slovo.“ Znovu rychle přikývl, a pak nebyl čas zdržovat se. Prošel jsem kolem generála a otevřel pro Kat dveře spolujezdce. Jestli se to Archerovi líbilo nebo ne, bude muset sedět vzadu.

„Co ti řekla Beth?“ zeptal jsem se, když jsem sevřel dveře auta.

Kat se pousmála, když se její pohled setkal s mým. „Řekla tu samou věc, kterou ti chci říct i já.“

„Že jsem úžasný?“

Zasmála se, a ten zvuk mi na tvář přinesl úsměv.

 „Ne. Řekla díky.“