Opposition - 13. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

KATY

Ach můj Bože, cítila jsem, že jsem si musela sednout, jinak bych spadla. Nemohla jsem odtrhnout pohled od obrazovky. Nic se nedělo. Samozřejmě, že ne. Miliony lidí v L. A. bylo právě ohromených. A kolik z nich se už nikdy nepostaví? Stovky? Tisíce? Nemohla jsem uvěřit, čeho jsem právě byla svědkem.

Přes rádio zapraskal hlas, prohlašující úspěšné shození EMP bomb. Nikdo v místnosti se netěšil. Byla jsem ráda, že ne, protože jsem si byla jistá, že buď Daemon, nebo já bychom skončili s onyxem nastříkaným do našeho obličeje.

„Zahájíme skenování jakýchkoliv elektrických impulsů,“ prohlásil muž, který dřív odpočítával. „Za dvě minuty bych měl mít data.“

Generál Eaton přikývl. „Děkuju.“

„Luxeni a jejich výtvory vyzařují elektrickou odezvu,“ vysvětlila Nancy, ale to jsem už věděla.

To byl důvod, proč byly zbraně PEP a EMP tak nebezpečné. Usmažili nás na pořádné úrovni. Daemon omotal paži kolem mých ramen, přitahující si mě k boku. Když jsem mu položila ruku na hruď, mohla jsem cítit, jak jeho tělo bzučelo. Byl naštvaný, stejně jako já. Zuřivost, která se ve mně vlnila, způsobila, že spěch statické elektřiny praskal na mé kůži. Bylo tady tolik frustrace, jelikož jsem věděla, že byly naše možnosti omezené, ale tohle…?

Rozsah toho, co se právě stalo, přesahoval ztrátu životů. Dnešek, jakékoliv bylo datum, se proslaví hanbou jako den, kdy se Město andělů prostě zastavilo. Nic tam už nebude fungovat stejně. Všechny elektrické rozvody, sítě a celková infrastruktura, která přesahovala mojí říši pochopení, byly pryč.

„Z toho se už nezotaví, že?“ zeptala jsem se a můj hlas zněl chraplavě.

Archerova čelist byla zaťatá. „Trvalo by desetiletí, pokud ne víc, aby se to obnovilo do původního stavu.“

Zavřela jsem oči, sražená důsledky tohohle všeho.

„Není vidět žádnou aktivitu,“ prohlásil muž. „Ani výkyv.“

Daemon vedle mě ztuhl a já položila ruku na jeho hruď. Muselo tam být hodně nevinných lidí, kteří zahynuli. A tohle byl jenom začátek. Věděla jsem to. Tohle udělají více městům, po celém světě, a zemře více nevinných lidí, a svět se stane… do hajzlu, život, jak jsme ho znali, se stane šíleně děsivým románem, jak jsem si i předtím myslela, ale tentokrát opravdu. Odtáhla jsem se, otočila a čelila generálu Eatonovi. „Tohle nemůžete dál dělat.“

Jeho hluboké šedé oči se setkaly s mýma a já věděla, že si musel myslet: Kdo je ksakru tahle holka, když si myslí, že může do toho mluvit? A možná jsem neměla právo. Zatraceně, ve velkém schématu věcí jsem byla nikdo, jenom hříčka přírody, ale nemohla jsem tady stát a neříct nic, když doslovně ničili svět, město po městě.

„Vymazáváte způsob života milionu lidí, a to ani neberu do úvahy lidi, kteří byli zabiti, když jste shodili ty bomby,“ řekla jsem s třesoucím hlasem. „Tohle nemůžete dál dělat.“

„Tohle nebylo rozhodnutí, které se dělalo lehce. Věřte mi, když řeknu, že bylo a ještě bude hodně hodin ztraceného spánku,“ odpověděl. „Ale není jiný způsob.“

Daemon si překřížil paže na hrudi. „To, co děláte, je v podstatě páchání genocidy.“

Nikdo neodpověděl, protože co na to mohli říct? Byla to genocida, protože ty bomby smažou z planety většinu Luxenů.

Archer si poškrábal rukou čelist. „Ale jakou jinou možnost mají? Víte, tak jako i já, že pokud napadající Luxeni nebudou zastaveni, a Původní, co s nimi pracují, nebudou svoláni, bude trvat jenom pár týdnů, než budou mít pod kontrolou celou planetu.“

„Možná dokonce ani ne tak dlouho,“ komentovala Nancy, když klesla do prázdné židle. Její pohled byl netečný, jako ještě nikdy, ale já přemýšlela, jestli se bála, že kdekoliv Původní byli zalezeni, bylo poblíž měst, kde budou shozeny bomby. „Jestli jsou v tom Původní –“

„Jsou,“ řekla jsem, přemýšlející nad Sadi a Starším, kterého zmínil Daemon. „Někteří jsou.“

Její chladný, temný pohled přistál na mně. „Pak opravdu není jiná možnost. Původní byli vytvořeni jako dokonalý druh, s poznávacími schopnostmi lepšími, než cokoliv, čeho jsou obyčejní lidé schopni. Původní –“

„Chápeme to,“ vyštěkl Daemon. Jeho oči se blýskaly jako broušené smaragdy. „Možná kdyby sis nezahrávala s matkou přírodou a nevytvářela Původní –“

„Hej,“ zamumlal Archer. „Jeden stojí přímo tady.“

Daemon ho ignoroval. „Možná kdybys to neudělala, Luxeni by nepřišli.“

„To nemůžeš vědět,“ řekla, přitahující ramena k tělu.

„Mohli –“

„Co vím je, že spolupracují s Luxeny,“ řekl, přerušujíc ji. „A není potřeba velká dávka logiky, abys přišla na to, že měli něco společného s tím, že sem přišli Luxeni. Tyhle sračky jsou na tvých rukou, na rukou Daedalusu.“

„Což je příšerně ironické, nemyslíš?“ řekl Archer, a když po něm Daemon střelil prázdným pohledem, na chvíli jsem si myslela, že převrátí oči. „Daedalus byl otec Ikara v řecké mytologii. Sestavěl křídla, které Ikarus použil na létání, ale ten hlupák se dostal příliš blízko slunci. Křídla se rozpustila, on se zřítil zpátky na Zem a utopil se. Dalo by se říct, že jeho vynález byl i jeho vlastním pádem. To samé s Prometheem.“

Daemon dlouho zíral na Archera, a pak se otočil zpátky k Nancy. „Každopádně, nezáleží na tom, jak to překroutíte, tenhle nepořádek je na vašich rukou.“

„A my se to pokoušíme napravit,“ odpověděl generál Eaton. „Pokud nevíte něco, na co jsme nemysleli, není jiná možnost.“

„Nevím.“ Přitlačila jsem si prsty ke spánkům. „Právě teď by se nám opravdu hodili Avengeři.“

„Srát na to. Potřebujeme Lokiho,“ odsekl Daemon.

Generál Eaton vyklenul obočí. „No, naneštěstí, svět Marvel není skutečný, takže…“

Začala jsem se smát, protože jsem byla vteřiny od toho šíleného smíchu, který už nezastavím, ale pak Daemon zamrkal, jako by ho něco právě udeřilo do hlavy.

„Počkat,“ řekl a vrazil si ruku do jeho neposlušných vlasů.

„Potřebujeme ekvivalent Lokiho.“

„Opravdu teď nechápu směr tvých myšlenek,“ řekla jsem.

Potřásl hlavou. „Je něco, co můžeme použít, co vím, že můžeme použít.“

Generál Eaton naklonil hlavu, když se Archerův pohled změnil na ostrý jako břitva. Jeho rty se ztenčily a já věděla, že nakoukla do Daemonovych myšlenek. Cokoliv tam viděl, nezdálo se, že by toho byl velkým fanouškem.

Když Archer promluvil v užaslém šeptání, potvrdil moje podezření. „To je bláznivě šílené, jakože zcela nesmyslné, ale mohlo by to fungovat.“

Daemon mu poslal vraždící pohled. „Ježíši, proč nejdeš do toho a rovnou jim neřekneš, na co myslím?“

„Ach ne.“ Archer přezíravě mávl rukou. „Nechci ti lézt do zelí.“

„Myslím, žes to už udělal, takže –“

„No tak,“ skočila jsem mu do řeči, netrpělivá. „Už to řekněte zbytku z nás, jelikož nemáme mazané schopnosti čtení myšlenek.“

Daemonovy rty se zkroutily do jemného úsměvu. „Je jedna věc, proti které napadající Luxeni opravdu nemají žádnou obranu.“

„No, očividně jsou to EMP zbraně,“ komentovala Nancy paličatě.

Jeho nozdry se rozšířily. „Kromě toho, co zničí na Zemi všechno, jak to známe.“

Podívala se pryč, zaměřující se na monitor, jako by byla celou konverzací znuděná. Přemýšlela jsem, jestli by se někdo naštval, kdybych ji z otočky kopla nohou do hlavy.

„Arumové,“ řekl Daemon.

***

Pomalu jsem zamrkala, myslíc si, že můj mozek právě zemřel.

„Co?“

„Napadající Luxeni vědí o Arumech. To jsem zachytil, ale ještě něco jsem od nich zjistil,“ vysvětlil Daemon. „Nemají s nimi žádné zkušenosti.“

„Ale vědí o nich,“ řekl generál Eaton. „Právě jsi to řekl.“

„Jo, ale z osobní zkušenosti vím, že vědět o Arumech a slyšet o nich, se rozhodně odlišuje od vypořádávání se s nimi, obzvláště když jste se nikdy předtím s jedním nesetkali tváří v tvář, a to oni ne. Arumové byli dlouho pryč na cestě sem, a tihle Luxeni šli jiným směrem. I kdyby je někdy předtím viděli, byli to ještě děti.“

Několik důstojníků v místnosti, ti při mini obrazovkách, se otočili na sedadlech a věnovali hodně pozornosti Daemonovi.

„Poprvé, když jsem čelil Arumovi, zemřel bych, kdyby Matthew –“ Nadechl se a ostatní si možná nevšimli záblesku bolesti, ale já to viděla a moje hruď se sevřela. Matthew, který pro ně všechny představoval postavu otce, je zradil a já věděla, že to bude někde hluboko řezat ještě dlouho. „Kdyby tam Matthew nebyl, kdyby tam nebyl někdo starší se zkušenostmi s nimi, zemřel bych. Sakra, to bylo mnohokrát, než jsem přišel na kloub tomu, jak s nimi bojovat.“

„Arumové byli stvořeni podle šílených zákonů přírody, aby drželi Luxeny na uzdě a bojovali s nimi,“ řekl Archer, z jeho hlasu prosakovalo vzrušení. „Jsou jediní opravdoví predátoři Luxenů.“

Jiskřička naděje mi vzplanula v hrudníku, ale nechtěla jsem jí dát moc prostoru k růstu. „Ale Původní budou vědět, jak s nimi bojovat.“

„To jo, ale nejsou jich tisíce a tisíce,“ řekl Daemon. „A není možné, aby tak rychle naučili Luxeny, jak se před nimi bránit. Zatraceně, pochybuju, že si vůbec myslí, že budou Arumové problémem. Luxeni jsou od přírody arogantní.“

„Ježíši, opravdu?“ zamumlala jsem.

Jedna strana jeho rtů se zvedla nahoru v sexy, samolibém polovičním úsměvu, když se Archer zahihňal. „Původní jsou pravděpodobně ještě arogantnější, víš,“ řekl Daemon. „Ten hraniční, hloupý druh arogance.“

Z Archerova obličeje zmizel úsměv. „Páni. Cítím se, jako by měl Morgan Freeman právě teď učinit hlasové prohlášení, jakože: „Jejich nejslabším článkem je něco, co je už tady,“

„ řekla jsem, a když se na mě usadilo několik párů očí se stejným výrazem zmatení, začervenala jsem se. „Co? To je z filmu Válka světů, a já si myslím, že se to k téhle situaci hodí.“

Na Daemonově obličeji se objevil opravdový úsměv, a navzdory všemu se moje vnitřnosti rozpustily na kapalinu, kdykoliv se tak usmál, protože to bylo tak neuvěřitelně vzácné. „Miluju, jak tvůj mozek pracuje.“

Tady je ten zamilovaný pohled, nad kterým si přemýšlela v pokoji Beth a Dawsona.

Archerův hlas mi vplul do hlavy a já se přikrčila. Teplo obalilo mé tváře, když jsem si odkašlala. „Myslíš, že to bude fungovat?“

„Kolik Arumů je tady?“ Daemon nasměroval otázku na generála a Nancy. Jedna z největších věcí, která nás během let překvapila, byla skutečnost, že Daedalus spolupracoval s Arumy, aby drželi Luxeny na uzdě, z jakýchkoliv neotesaných, hanebných důvodů.

Nancyiny rty se sevřely. „Nemáme přesná čísla, ne jako s Luxeny, kteří se přizpůsobili. Mnoho Arumů se vytratilo do tmy, když přišli.“

„Do tmy?“ zamračila jsem se.

„Šli do podzemí,“ vysvětlil generál Eaton. „Přesouvají se z města do města. Je zatraceně těžké vystopovat je.“

„A vy, lidi, jste se víc obávali nás a těch skvělých věcí, které dokážeme dělat.“ Zašklebil se Daemon. „Hezký.“

„Takže kolik víme, že jich tady je?“ zeptala jsem se, než mohla jít konverzace dolů z kopce.

„Několik stovek pro nás pracovalo,“ řekla Nancy.

„Počkat.“ Daemonovy oči se zúžily. „To je v minulém čase.“

Ach, ne. Generál Eaton vypadal, jako by si chtěl svléct sako.

„Mnoho jich odešlo, když přijeli Luxeni.“

„Mnoho?“ vysmívala se Nancy, když si pohladila rukama nohy. „Všichni odešli. Nikdo z nás by neměl být překvapený. Nejsou nejvěrnější ze všech tvorů.“

Ta jiskřička naděje začala pohasínat, když Archer promluvil.

„Ale jsou pořád tady, na téhle planetě.“

„A co?“ vyzvala Nancy. „Přinutíš je pomoct?“

Záhadný úsměv se objevil na Archerově obličeji. „Já ne, ale znám někoho, kdo dluží někomu jinému opravdu velkou laskavost.“

Nancy převrátila oči. „I kdybyste je přinutili pomoct, bylo by to zbytečné. Je jich tady rozšířených příliš mnoho a –“

„Vlastně, jestli můžu promluvit,“ ozval se hlas ze středu místnosti.

Byla to žena v středním věku, s tmavě blonďatými vlasy staženými do pevného, elegantního drdolu. Stála s rukama sevřenýma za zády. Generál Eaton přikývl, aby pokračovala.

„Většina napadajících Luxenů přistála ve Spojených Státech a v zámoří jsou jich zvladatelná čísla. Myslíme si, že je to kvůli počtu Luxenů, které už ve Státech máme. Jak víte, stopovali jsme pohyb posledních asi deset hodin. Hodně napadajících Luxenů se pohybovalo východně, směrem k hlavnímu městu. Pokud jsou naše podezření správné, tam spojí síly a stanou se značnou jednotkou,“ řekla, dívající se na Daemona a Archera. „Někteří se včlenili do měst, které jsme už ztratili, ale pokud bychom byli schopní udeřit na D. C., sejmuli bychom jich hodně.“

„A to taky plánujeme,“ řekl generál Eaton.

„Ale vy plánujete shodit elektro-bůh ví jaké bomby na hlavní město celého národa,“ poznamenala jsem, ruce se mi při bocích zatínaly.

„Vlastně, jestli se objeví ještě značnější masa Luxenů, bude to několik e-bomb,“ řekla Nancy. „Dost na to, že většina z Virginie, Marylandu a dokonce i dálnice I-81 vedoucí do Západní Virginie budou zasaženi.“

„Ježíši,“ zašeptala jsem, zavírající silně oči. Tam byla moje máma a přátelé. „Co děláte s městy, které jste už ztratily-Houston, Chicago a Kansas City?“

„Během příštích dvacet čtyři hodin na ně budou shozeny EMP bomby.“ Empatie se mu vkradla do hlasu. „Ta města jsou pryč, slečno Swartzová. Většina Luxenů na sebe vzala lidskou podobu a ty lidi, kteří pro ně byli nevhodní, zabili. Nevychází od nich žádný kontakt, od zdroje, kterému věříme. Modlím se za všechny lidi, co na těch místech zůstali.“

„Správně. Ta města jsou pryč, ale jiné zatím ne. Co když je můžeme zastavit?“ řekl Daemon. „Co když můžeme udělat tu samou věc bez toho, abychom zabili nevinné lidi na obou stranách, a bez toho, abychom zničili města až na úroveň, kdy budou neschopné života?“

Nancy vyštěkla smíchem, když potřásla hlavou v nevíře.

„Přemýšlejte nad tím,“ skočil do řeči Archer. „Budete mít vysídlených miliony Američanů jenom v těch třech městech, nepočítajíc L. A., a čím víc to budete dělat, tím víc uprchlíků vytvoříte. Státy půjdou ke dnu.“

Generálovi Eatonovi se v čelisti napnul sval. „Myslíte si, že to je něco, nad čím jsme nepřemýšleli nebo jsme se na to nezačali připravovat? Přímo teď, jak mluvíme, připravujeme se na horší výsledek, než jen ztrátu hlavních měst. Připravujeme se na úplnou ztrátu, v případě, že EMP bomby nějakým způsobem selžou.“

Generál popsal bezpečnostní opatření, které přijali, jak přesunuli počítače a další cenné elektronické zařízení do podzemních bunkrů, přeplněných trvanlivými věcmi, a on pořád mluvil, dokud jsem si opravdu nemyslela, že sebou praštím. Jestli jsem si myslela, že napadající Luxeni byli špatní, neměla jsem ponětí. Skutečně jsme byli na pokraji katastrofální pohromy.

„Můžeme získat Arumy,“ řekl Archer. „Vím, že jo.“

Moje srdce se převrátilo. Vážně jsme mohli Arumy získat? Pochybovala jsem, že to bude snadné, a téměř jsem nemohla uvěřit, když generál Eaton řekl ta magická slova.

„Pokud dokážete získat Arumy, aby s námi bojovali, pak přestaneme neutralizovat síly mimo hlavního města.“

„Díky.“ Téměř jsem si poskočila. Téměř jsem toho chlápka objala, ale byla jsem ráda, že jsem to neudělala, jelikož to vypadalo, že by to bylo trapné všemi způsoby.

„Ale nemáme moc času. Máme asi šest dní, možná sedm, a pak se musíme vrátit k EMP bombám,“ řekl generál. „Budu muset uskutečnit hodně telefonátů.“

„Tohle je směšné.“ Nancy vstala, rozhazující rukama.

„Nemůžu uvěřit, že jenom přemýšlíte nad tím, že jim dovolíte –“

„Zapomínáte na své místo, Husherová. Jako vždycky,“ vyštěkl generál Eaton. Vytáhl se do své plné výšky, vlévající do ovzduší autoritu. „Já, stejně jako prezident Spojených Států, jsem ochotný vyzkoušet všechny taktiky.“

Generál Eaton pokračoval ve shazování Nancy, a já si myslela, že budu šťastnější, když to uvidím, ale nakonec jsem zažila šílený případ rozpaků z druhé ruky, a opravdu jsem si přála, abych nebyla poblíž a neviděla to. Daemon, na druhou stranu, vypadal jednoznačně škodolibě, když jsem se přesunula vedle něj, zatímco Nancy prožívala hanbu. Archer začal mluvit o různých způsobech, jakými Arumové mohli zmrzačit a zabít Luxeny za méně než pět vteřin, což byla konverzace, o které jsem si nemyslela, že se jí Daemon tak nadšeně zúčastní.

Nakonec Nancy odešla, pravděpodobně proto, aby se šla někam houpat do rohu a plánovat pomstu, a generál Eaton začal uskutečňovat telefonáty. Právě tehdy se můj žaludek rozhodl ozvat, že by se mu hodilo pořádné množství jídla. Překvapená, že jsem mohla jíst po tom, co jsem viděla a slyšela, přitiskla jsem si dlaň na břicho a rozpačitě se usmála, když se na mě kluci podívali. „Pardon?“

Daemonovy rty se zvedly. „Hladová?“

„Možná. Trošku.“

„Jídlo je v jídelně blízko vašich pokojů,“ řek Archer. „Myslel jsem, že jsem vám o tom říkal.“

„Neměli jsme čas…“ Odmlčela jsem se a začala si představovat tančící nahá miminka, abych nemyslela na to, proč jsme neměli čas.

Archerovo obočí se vyklenulo. „Co to sakra?“

S hořícími tvářemi jsem se otočila k Daemonovi. Musela jsem se odtamtud dostat, než mohl mít Archer podívanou. „Myslím, že si půjdu sehnat něco k snědku.“

„Dobře.“ Přejel mi rty po čele. „Setkáme se v pokoji.“

Nepodívala jsem se na Archera, když jsem se otočila. Nechala jsem kluky v kontrolní místnosti a spěchala ven na chodbu. Nejen, že jsem potřebovala dostat jídlo do svého žaludku, ale taky jsem potřebovala udělat ještě něco, co mi připadalo normální. Zvažovala jsem další návštěvu Dawsona a Beth, když jsem lezla po prázdném schodišti a vstoupila do široké chodby na hlavním podlaží. Když jsem zahnula za roh, zůstala jsem překvapeně stát.

Luc stál vpředu, několik dveří od pokoje, kde byl Dawson a Beth, ale nebyl sám. Byla s ním holka, možná tak kolem jeho věku nebo o rok mladší. Byla maličká a on ji převyšoval. Byla směšně štíhlá a její v džínech oblečené nohy byly tak tenké jako moje paže. Její vlasy byly jako spředené zlato a byla oslnivě krásná, s obličejem ve tvaru srdce plným slabých pih a s očima, které byly jako teplá čokoláda. A už jsem ji předtím viděla.

Tehdy, kdy jsme Daemon a já šli s… s Blakem, abychom se poprvé setkali s Lucem. Byla na pódiu, tak nádherná a graciézní, jako tanečnice, a pak později hlavou nakoukla do Lucovy kanceláře a on měl kvůli tomu zamračený obličej. Ale teď vypadá jinak.

Byla to velmi hezká lidská holka, ale pod jejíma očima byly tmavé kruhy, její lícní kosti byly ostré, její obličej byl přepadlý a bledý a její celkový vzhled byl příliš křehký, jako by ji stálo všechny síly stát rovně na dvou nohách. Taky že nestála vlastní zásluhou. Lucovy ruce byly omotané kolem jejich paží, téměř jako by podepíral její váhu. Nemusela jsem být doktor, abych věděla, že do vzduchu kolem ní vysílala nějakou vážnou chorobu. Ne chřipku nebo horečku, ale něco horšího. Něco, co mi připomnělo mého otce. Skousla jsem si ret. Zdálo se, že si Luc není vědomý, že jsem tam, když pohladil paže tý holky nahoru a dolů.

„Teď už to bude v pořádku,“ řekl. „Přesně jak jsem slíbil.“

Chabý úsměv jí stočil rty nahoru. „Máš vůbec ponětí, co se tam venku děje? Nemyslím, že ještě někdy bude něco v pořádku, Lucu.“

„To mě právě teď nezajímá,“ řekl svým typickým stylem.

„Pamatuješ, co jsem ti řekl o tom novém léku?“

„Ach, Lucu.“ Omotala své kostnatě bledé ruky kolem jeho zápěstí. „Myslím, že už je pozdě, aby něco fungovalo –“

„To neříkej.“ Síla a odhodlání se mu vlily do hlasu. „Bude to fungovat. Musí to fungovat. Jinak tomu nakopu prdel.“

Ta holka nevypadala přesvědčená, ale její úsměv se rozšířil, když se naklonila, klouzající rukama kolem Lucova pasu. Luc zavřel oči a jeho rty se oddělily, když vypustil pomalý výdech.

„Proč nejdeš dovnitř a neodpočineš si, Nadio?“ Odtáhl se, usmívající se na vršek její hlavy. „Musím se postarat o pár věcí, a pak se vrátím. Dobře?“

Věděla jsem, že si mě byl zcela vědomý, ale stejně jsem se necítila špatně za to, že jsem tajně poslouchala, zvažující, kolikrát poslouchal on nás. Ona se podívala tam, kde jsem stála, její zvědavý pohled začal u mých nohou, a když se dostala k mému obličeji, rozpoznání jí vzplanulo v jejích velkých očích. Chvíli váhala, a pak se vypařila do pokoje. Luc za sebou zavřel dveře a otočil se ke mně tváří. Znovu jsem byla ohromená moudrostí v jeho zvláštních fialových očích a výrazu tváře, jako by byl mnohem, mnohem starší, než se zdál.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se.

„Slyšelas mě říct její jméno.“

„To jsem nemyslela.“ Podívala jsem se na zavřené dveře.

„Pamatuju si ji. Byla v klubu, tančila na pódiu.“

Naklonil hlavu na bok. „Zabil jsem lidi jen proto, že se na ni dívali, a ty chceš vědět, kdo je?“

Luc to mohl udělat mrknutím oka, a taky mě mohl donutit skuhrat jako kuře, když chtěl, ale chtěla jsem vědět, kdo pro něj byla ta holka, a vážně jsem pochybovala, že by se se mnou zabýval. Alespoň jsem tedy doufala, že ne.

Strčil si ruce do kapes a přešel ke mně. „Po všem, cos viděla a slyšela, opravdu chceš, abych ti o ní řekl?“

Překřížila jsem si paže. „Právě teď bych nejraději přemýšlela o čemkoliv jiném než o tom, co jsem právě viděla a slyšela.“

Dlouhou chvíli byl zticha, když mě studoval, a pak se ramenem opřel o zeď. „Nadia akorát přišla z Marylandu-z Hagerstownu, abych byl přesný. Když jsem se dostal na tuhle základnu, požádal jsem o pár laskavostí.“

Tomuhle dítěti bylo dluženo víc laskavostí, než byl dluh nějakého gamblera. „Samozřejmě.“

Objevil se mu na obličeji slabý úsměv. „Znám Nadiu už několik let, potkal jsem ji, když jsem poprvé navštívil divokou a úžasnou Západní Virginii. Byla uprchlíkem-žila v násilnické domácnosti, měla otce, ze kterého by ti bylo na zvracení.“

Ve chvíli, kdy byla ta slova vyřčena, napadl mě nejhorší scénář.

„To, na co myslíš, se ani nepřibližuje k tomu, co se opravdu dělo,“ řekl Luc ostrým hlasem. „Neměj strach. Dostal, co si zasloužil, velmi pomalým a bolestivým způsobem.“

Moje srdce vynechalo úder při chladném, krutém úsměvu, který se objevil na jeho obličeji. Ani jsem se nemusela ptát, co udělal. Věděla jsem.

„Byla mladá a žila na ulici, když jsem ji potkal, tak jsem ji vzal k sobě. Paris z toho nebyl moc nadšený. Koneckonců, ona je člověk, ale něco… No, Nadia je speciální.“ Do jeho výrazu se vplížil vzdálený pohled.

„Je tvoje přítelkyně?“

Luc se suše zasmál. „Ne. Takové štěstí nebudu mít nikdy.“

Moje obočí se zvedlo a nemohla jsem si pomoct, ale myslela jsem na to. Byl do ní zamilovaný. Jestli si Luc tu myšlenku přečetl, nedal to na sobě znát.

„Před dva a půl roky se jí začaly všude po těle tvořit modřiny, lehce se unavila a nemohla v sobě udržet žádné jídlo. Má rakovinu krve, označenou tolika slovy, na kterých nezáleží.“ Jeho oči se zúžily. „Je to smrtelné.“

Zavřela jsem oči. „Lucu, já… je mi to líto.“

„Nemusí,“ řekl, a když jsem se na něj znovu podívala, zíral na mě zpátky. „Tvůj otec zemřel. Mnoho lidí umírá na rakovinu. Chápu to. Ale Nadia nezemře.“

„Ona je důvodem, proč si chtěl sérum Prometheus.“ Od chvíle, co jsem ji viděla, jsem si dávala dvě a dvě dohromady. „Lucu, vždyť řekli, že to nefungovalo na –“

„Funguje to na některé choroby a některé rakoviny. Neměli šanci vyzkoušet tu drogu na všechny choroby,“ přerušil mě a já zavřela pusu. „I když byl Daedalus zvrácený, udělali pár dobrých věcí. A doufejme, že tohle pro ně bude karmou.“

Chtěla jsem, aby to tak bylo. Tu holku jsem neznala, ale potom, co jsem někoho ztratila kvůli rakovině, a ztratila veškerý kontakt s mámou, věděla jsem, jak těžká byla ztráta. Nikdy to nepřešlo, ale zůstalo to s vámi jako slabý stín, který byl některé dny temnější, než jiné. „Doufám, že to bude fungovat,“ řekla jsem nakonec.

Stroze přikývl. Přešla chvíle, a pak řekl: „Takže, vy lidi chcete využít Arumy na boj proti Luxenům?“

Zamrkala jsem. „Omrzelo tě někdy být všeználkem?“

Luc se zasmál. „Ani jednou.“ Můj pohled se změnil na jemný.

„Využít Arumy bude do nebe volající, víš to, že jo?“

Povzdechla jsem si. „Jo, vím. Archer řekl, že zná někoho, komu Arum dluží laskavost. Budu hádat a řeknu, že jsi to ty.

Znovu se zasmál, když opřel hlavu o zeď, vypadající jako teenager lenošící vedle třídy.

„Jo, jeden z Arumů mi dluží laskavost.“ Objevil se mu na obličeji půvabný úsměv.

„A jeho jméno je Hunter.“