Opposition - 11. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

KATY

Po tom, co na nás byla puštěna ta malá bomba, nikdo neměl co říct. Už jsme dosáhli limitu, když přišlo na lži a povídání. Můj mozek byl přetížený, běžící kolečka kolem toho, co nám Nancy právě řekla, co Dee dělala, kde byla moje máma a přátelé, jestli měl Luc opravdu kontrolu nad Nancy, a co pro nás budoucnost připravila. Skončila jsem. Daemon skončil.

Archer na cestě k našemu pokoji udělal malou přestávku. Jednou zaklepal na dveře a otevřel je bez toho, aby čekal na odpověď. Naštěstí, nikdo z nás nebyl poznačen na celý život. Dawson stál u nohou postele, poblíž místa, kde seděla Beth. Pravděpodobně jsme něco přerušili, ale úsměv, který proměnil Bethin obličej, když Archer ustoupil na stranu a my jsme vešli dovnitř, způsobil, že jsem klopýtla o vlastní nohu.

Daemon se na mě podíval s vyklenutým obočím, ale já jsem byla zaměřená na Beth. Ona… vypadala normálně, jak seděla na posteli s překříženýma nohama a rukama spočívajícíma v klíně. Únava pořád poznačovala její hezký obličej. Její pokožka byla příliš bledá a stíny pod jejíma očima drsné, ale její pohled byl jasný a soustředěný.

„Tak ráda vás vidím, lidi,“ řekla a jednu ruku položila na spodek svého bříška. „Tak jsem se bála.“

„Jsme v pořádku,“ odpověděl Daemon, dívající se na svého bratra. I když jsme stáli před jeho bratrem a Beth, která se zdála bez úrazu, z Daemona sálalo teplo. „A vy jste všichni v pořádku?“

Jeho bratr přikývl, když si sedl vedle ní. „Jo. Beth už byla u doktora tady na základně.“ Rukou ji chytil za koleno. „Zdá se, že s tímhle mají zkušenosti. Je to trochu divné, ale hádám, že to je dobrá věc.“

Daemon střelil pohledem Archerovým směrem, a pak se jeho pohled znovu usadil na Beth. „Doktor s tebou zacházel dobře?“

„Ona-doktorka Ramseyová-byla opravdu milá a řekla, že… no, že těhotenství pokračuje, jak by mělo. Řekla, že potřebuju odpočívat a musím začít užívat vitamíny.“ Odmlčela se a ukázala na prádelník. Na něm byly tři obrovské láhve, které byly jako ty, které jsme se pro ni já a Archer pokoušeli získat. Následovala můj pohled. „Děkuji za to, že jste ten den šli ven. Riskovali jste hodně. Znovu.“

Zamrkala jsem, nejprve si neuvědomující, že mluvila se mnou. Pokrčila jsem rameny. „To nic nebylo. Přeji si, abychom ti je tehdy donesli.“

„Bylo to něco,“ opravil Dawson. „Ty a Archer jste mohli –“ Odmlčel se, když jeho bratr ztuhl. „Jo, vždyť víte, co se mohlo stát.“

„Ale nic se nestalo, že?“ Archer se opřel o dveře, překřikujíc si paže. „Nakonec to dopadlo dobře.“

„Všichni jsme tady.“ Bethino obočí se stáhlo, když sklonila bradu. „No, téměř všichni. Dee ne. Je… je mi to líto.“ Koukla na Daemona, který teď zíral na zeď za postelí.

„Dostaneme ji zpátky,“ řekla jsem, a zatraceně, museli jsme. Jen jsme museli přijít na to, jak.

„Takže…“ Archer si odkašlal. „Víte, jestli je to kluk nebo holka?“ Změna tématu nemohla přijít v lepší chvíli, a já bych přísahala, že se Dawsonovy tváře trochu zbarvily.

„Nevíme,“ řekl, otáčející se k Beth. „Řekla doktorka něco o ultrazvuku?“

„Tenhle týden,“ odpověděla, spočívající tváří na jeho rameni. „Chtějí udělat ultrazvuk. Může být ale příliš brzy, aby to dokázali říct.“

Malý úsměv se objevil Archerovi na obličeji. „Jestli to bude kluk, měli byste ho pojmenovat Archer.“

Zachichotala jsem se. Daemon se otočil čelem k Původnímu. „Měli by ho pojmenovat Daemon.“

„Druhý Daemon? Nevím, jestli by to tenhle svět zvládnul.“ Dawson se zasmál pod vousy, třesoucí hlavou. „Upřímně, nemyslím, že to je něco, na co jsme mysleli.“

„To ne,“ souhlasila. „Ale hádám, že musíme.“

Jejich oči se pak setkaly, a bylo to, jako by zapomněli, že byl v místnosti ještě někdo jiný. Byli to jenom oni dva. Rozuměla jsem tomu spojení, co měli. Já ho měla s Daemonem, ale přemýšlela jsem, jestli jsme i my vypadali tak zamilovaně, jako oni.

„Jo, vypadáte,“ okomentoval tiše Archer. Ach, no, tohle je tak trochu trapné. „Jo, to je,“ dodal.

Střelila jsem po něm pohledem přes rameno, když Daemon zavrčel: „Vypadni z její hlavy.“

Archer se zazubil. „Promiň. Nemůžu si pomoct.“

Protočila jsem oči a nezasahovala, když se ti dva začali hašteřit, a pak byl čas dopřát Beth a Dawsonovi trochu soukromí. Po tom, co jsme opustili jejich pokoj, nám byl poskytnut pokoj, který mi příliš připomínal ty v Oblasti 51. Tolik, že jsem nemohla potlačit zachvění, které mi cestovalo páteří.

„Na téhle základně je v podstatě město,“ řekl Archer ode dveří. „Domy, škola, obchody a dokonce zdravotnické zařízení. O poschodí výš je jídelna. Dříve jsem vám ukradl tepláky a schoval je do prádelníku.“

Daemon přikývl, když si prohlížel pokoj, jeho pohled se svažoval přes nástěnnou televizi, dveře, které vedly do koupelny, jediný prádelník a kovový stůl.

„Opravdu je tady bezpečně?“ zeptala jsem se, pokoušející se prsty učesat ten nepořádek mých vlasů.

„Tak bezpečné, jak jen teď jakékoliv místo může být. Rozhodně je to nejlepší místo pro Beth, když to zvážíme.“

Jo, mít poblíž zdravotnické zařízení pro ni bylo dobré.

Daemon si překřížil paže. „Opravdu Luc ty děti zabije?“

„Luc je schopný čehokoliv.“

Sedla jsem si na okraj postele a narovnala si bolavou nohu. Nemohla jsem si představit Luca udělat to. Ne proto, že jsem si myslela, že to neudělá, ale jen proto, že jsem nechtěla věřit, že by takovou věc udělal.

„A opravdu jí ty děti nakonec předá?“ zeptal se.

Archer zvedl jedno rameno. „Jak jsem řekl, Luc je schopný čehokoliv, obzvláště když přijde na získání toho, co chce. Naštěstí pro všechny z nás, chce nás mít naživu.“ Odtlačil se od zárubně. „Musíme toho ještě hodně probrat. Takže se vrátím později.“

Když začal odcházet, něco mě udeřilo, znehybňující mě. „Počkej. Vzal si sebou nějaké naše věci?“

Přikývl. „Přinesl jsem všechno, co se mi zdálo důležité, včetně těch papírů.“

Těch papírů. Vypustila jsem dech, který jsem si neuvědomila, že jsem zadržovala. Ty papíry byly náš oddací list a falešné identifikační karty. Ačkoli ten sňatek nebyl technicky opravdový, pro mě a Daemona byl legální.

„Děkuji,“ řekla jsem.

Přikývl. Potom Archer vyšel ven a zavřel za sebou dveře. Napjala jsem se, že uslyším otočení zámku, ale když se to nestalo, moje ramena klesla úlevou.

Daemon se ke mně otočil. „Myslela sis, že tady budeme zamčení, že?“

Můj pohled cestoval přes jeho nápadný obličej, zastavující na slabých stínech vytvářejících se mu pod očima. „Opravdu nevím, co si myslet. Věřím Archerovi a Lucovi, ale věřila jsem hodně lidem a nedopadlo to dobře. Doufám, že to ze mě nedělá blázna.“

„Myslím, že věřit komukoliv z nás tak trochu dělá blázny.“

Sledovala jsem ho, jak se procházel po pokoji, zastavil před prádelníkem a zkoumal, co bylo uvnitř, pak se přesunul ke stolu. Zvedl ruku a prsty si přešel přes nepořádek tmavých hnědých kadeří. Každý krok byl plný napětí. Věděla jsem, že jeho myšlenky musely být při jeho sestře, proto jsem pro něj cítila v hrudi bolest. Věděla jsem, jaké to bylo ztratit někoho, kdo byl vlastně pořád poblíž. Nepřešla ani hodina, kdy bych nemyslela na mámu.

„Dostaneme Dee zpátky. Nevím ještě jak, ale dostaneme.“

Pomalu sklonil ruku, ale jeho ramena se napjala, když se ke mně obrátil. „Jestli jsme tady opravdu v bezpečí, odešla bys odsud, abys šla do hnízda zmijí a dostala mou sestru ven?“

„Opravdu se na to musíš ptát? Víš, že jo.“

Daemon přešel k místu, kde jsem seděla. „Nechtěl bych tě uvést do nebezpečí.“

„Rozhodně nezůstanu tady, když utečeš, abys ji našel.“

Jedna strana jeho rtů se zvedla nahoru a bylo úžasné, jak mi mohl jednoduchý úsměv zkroutit vnitřnosti. „Nemyslel jsem, že zůstaneš, a já bych tě tady nenechal. Kam jdu já, jdeš ty, a naopak. Tak lehce se mě nezbavíš.“

„Jsem ráda, že se na tom shodneme.“

Ne tak dávno by se mě Daemon snažil ukrýt, ale myslím, že pochopil, že to moc nefungovalo. Tohle bylo poprvé za několik dnů, co jsme byli spolu a mohli otevřeně mluvit, a když jsem ho sledovala, věděla jsem, že měl na mysli ještě něco kromě sestry. S tolika věcmi, kterými jsme se měli zaobírat, by to bylo jako hledat jablko v hromadě jablek.

„Copak?“ zeptala jsem se.

Naše pohledy se střetly a zůstaly tak, a já se nepravidelně nadechla. Ty smaragdové oči, které byly tak jasné a neskutečně zelené, nikdy neselhaly v upoutání mé pozornosti. Daemon byl nádherný způsobem, který se nezdál možný, ale ta krása sahala hluboko pod kůži, která nebyla jeho skutečnou podobou, až do samotného jádra jeho bytí. Když jsem ho poprvé potkala, nevěřila jsem tomu. Teď jsem to věděla líp.

Jeho husté řasy se snížily. „Jen přemýšlím nad tím, co řekla Nancy o séru, o nás.“

„O nás, že nejsme propojení, jak jsme si mysleli?“

„Jo.“

„Ale je to dobré.“ Usmála jsem se, když vzhlédl. Nevím, co jiného si myslet, než to, že naše životy nejsou propojené, musely být dobré zprávy, a že to mezi námi nic nezměnilo. „Myslím tím, nechápej mě špatně. Jsem naštvaná, že nám Nancy lhala, že na mně testovala něco tak vrtkavého, ale je to… v pořádku. Vím, že můžu nakopat pár zadků a sáhnout do Zdroje, ale ty jsi silnější než já. Já jsem ta slabší –“

„Ty nejsi slabá, Kotě. Nikdy jsi nebyla slabá, před nebo po mutaci.“

„Za to ti děkuji, ale víš, co myslím. Buďme realisti. Do jisté míry jsem zátěží, když přijde na bojování. Můžu bojovat jen určitou dobu, než se utahám. Ty ne.“

„Chápu to.“ Znovu si vrazil ruce do vlasů, mračící se.

Prohledávala jsem jeho obličej. „Tak co tedy?“

„Já jenom že…“ Daemon si přede mě klekl, jeho obočí se stáhlo dohromady. Natáhl se a rukama překryl má kolena. „Já jenom, že od chvíle, kdy jsem si uvědomil, co znamenalo léčení tebe, nebo co jsem si myslel, že znamenalo, nikdy jsem si nemyslel, že budu někdy čelit dnu bez tebe. Že se nikdy nebudu muset bát jet dál, když už tu nebudeš. A nepokouším se z toho udělat Romea a Julii, ale teď vím, že je tady šance a… zasraně mě to děsí, Kotě. Opravdu jo.“

Zamrkala jsem, náhlý spěch slz, když jsem sevřela jeho tváře. Jemné strniště mi lechtalo palce. „Myšlenka, že tady nebudeš, mě taky děsí.“

Naklonil se a přitiskl čelo k mému. „Vím, že jsou to dobré zprávy, a vím, že je to hloupé. Měl bych být víc vystrašený z umírání, než z neumírání, ale –“

„Já vím.“ Zavřela jsem oči a přitiskla rty na jeho. „Tak prostě nezemřeme ani jeden, dobře?“

Daemonův smích mi škádlil rty. „Ten plán se mi líbí.“

„Nedovolíš, aby se mi něco stalo,“ řekla jsem mu, spočívajíc rukama na jeho ramenech, když jsem se odtáhla. „A já zase nedovolím, aby se něco stalo tobě.“

„To je moje Kotě,“ zamumlal, když si mě prohlédl. „Když už mluvíme o nedovolování, aby se někomu něco stalo, jak se cítíš?“

„Unaveně. Trochu cukru by bylo fajn.“ Z nějakého důvodu jezení cukru pomáhalo po použití Zdroje. Vždycky mi to připomínalo Harryho Pottera.

„Ujistím se, že Archer něco shrábne, než se vrátí.“ Pak vstal a vylezl na postel tak, že seděl za mnou. „Ale pro teď –“

Popadl mě za boky a přitáhl si mě na hruď. „Co to děláš?“ Když jeho pravá ruka vklouzla na mé pravé stehno, můj dech se zadrhl. „Ach.“

Jeho hluboký smích mnou zaburácel. „Věř tomu nebo ne, nemám nevhodné myšlenky.“ Otočila jsem hlavu, abych se na něj podívala se zvednutým obočím. Hříšný poloviční úsměv proměnil moje srdce na kaši.

„Dobře. Devadesát devět procent času myslím na něco, z čeho by ti zrůžověly špičky uší.“

„A teď ne?“

Sevřel rty. „Jo, dobře. Sto procent času, ale vlastně teď mám zcela vhodný důvod dotýkat se tě.“

„To jo.“ Spočinula jsem hlavou na jeho tváři. A pak jsem cítila jeho ruku sklouznout navrch mého pravého stehna. „Co děláš?“

„Starám se o tebe.“

Teplo z jeho prstů sálalo na mém stehně. „Nemusíš tohle dělat. Je to jenom škrábnutí.“

„Spíš rána, a od chvíle, kdy se to stalo, jen kulháš. Měl jsem to udělat, když jsme byli v helikoptéře, ale byl jsem zaneprázdněný tím, že jsem tě držel, aby ses nehodila do pilotní kabiny.“

„Tak špatná jsem zase nebyla.“ Malý úsměv mi zatahal za rty. „Ale za to ti děkuji. Bála jsem se, že tě pozvracím.“

„Jsem rád, žes to neudělala,“ odpověděl suše.

Když tupá bolest v mém stehně povolila, dokud nebyla ničím než pouhou vzpomínkou, začala jsem se odtahovat, protože léčení si na něm mohlo vybrat svou daň, ale místo toho, aby mě pustil, seskočil z postele se mnou před ním. Ve chvíli, kdy jeho nohy dopadly na podlahu, mě nabral do náruče.

Vypustila jsem překvapené zaječení, když jsem zhoupla svýma rozšířenýma očima na něj. „Páni. Co to děláš teď?“

„Pořád se o tebe starám.“ Vystartoval směrem ke koupelně, jeho oči těžce přivřené, ale jeho rty byly zlomyslně zdvižené. „Právě jsem si uvědomil, že se oba musíme umýt.“

To byla pravda. Znovu jsem byla poskvrněná špínou a zaschlou krví, a Daemon taky. Vzal nás do překvapivě obrovské koupelny a jemně mě položil před sprchový kout. Nebyl tak velký, jako ten v starostově sídle, ale pořád se zdál abnormálně obří.

Rozsvítil tlumená světla, otočil se ke mně a zavrtěl prsty. Přistoupila jsem k němu.

Usmál se. „Blíž.“ Přiblížila jsem se ještě o krok. „Zvedni ruce.“

Na špičce jazyka jsem měla větu, že jsem byla schopná svléknout se sama, ale nervozita ta slova pohltila. Zvedla jsem ruce a on mi stáhl zničený svetr, zastavující se, aby mi uvolnil vlasy, než ho spustil na podlahu. Nemluvil, když mi na kalhotách rozepnul perlový knoflík, a pak je stáhl dolů. Položila jsem mu ruku na rameno, abych nabrala rovnováhu, když jsem si vytahovala nohu. Ruměnec se mi rozšířil od tváří po celém těle. Nezáleželo na tom, kolik jsme toho spolu sdíleli, pořád jsem byla kolem něj plachá. Nebyla jsem si jistá proč, ale možná to bylo proto, že se zdálo, že neměl ani jedinou chybu, zatímco já jich měla plné celé tělo. Poslední zbylý kousek oblečení taky dopadl na podlahu, a pak jsem tam stála, zcela nahá, zatímco on byl zcela oblečený. Překřížila jsem si ruce na hrudi, když se natáhl kolem mě a zapnul vodu. Teplá pára hned proudila v koupelně. Když se narovnal, jeho rty přejely po křivce mé tváře, posílající zachvění mou páteří.

Nikdy jsem neviděla nějakého kluka svléct se tak rychle, jako Daemon, a než jsem to věděla, byla jsem tváří v tvář s jeho prsními svaly. Můj pohled cestoval dolů po pevně vypracovaných cihličkách, a pak se přesunul níž…

Dva prsty mi zatlačily na bradu, vedoucí můj pohled nahoru k páru překvapivě zelených očí, které se zdály, že sebou nesly bílý lesk. „Oči sem nahoru, jinak se začnu cítit jako mužský bonbón.“

Moje tváře se zahřály, ale zasmála jsem se. „Cokoliv.“

Mrkl, když odtáhl závěs. „Až po tobě.“

Nikdy předtím jsem se s klukem nesprchovala. Očividně. Ale i kdyby jo, nemyslím, že by se to co i jen z dálky dotýkalo sprchování s Daemonem Blackem. Moje ruce se třásly, když jsem vstoupila pod horký proud vody. O vteřinu později byl taky ve sprchovém koutě, a najednou se už nezdál tak obrovský.

Jeho ruce byly něžné, jejich tlak byl sotva cítit, když mě otočil, takže byly moje záda pod proudem. Roztřeseně jsem se nadechla a zvedla hlavu. Očekávala jsem, že mě políbí a udělá něco, z čeho by mi rozhodně zeslábla kolena, ale to neudělal. Jeho oči se uzamkly s mými a on mi opatrně přehodil mokré prameny vlasů za ramena. Pak jeho ruce klouzaly nahoru mými rameny a sjížděly po mých zádech. Jeho ruce se kolem mě ovinuly, přitahující mě k jeho hrudníku, utěsňující naše těla k sobě. Zavřela jsem oči, když do mě udeřil jiný druh potřeby. Zvedající se vlna emocí byla víc než fyzická, a když mě držel tak pevně, že mezi námi nebyl vůbec žádný prostor, věděla jsem, že to pro něj bylo stejné. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli a jen tak se navzájem drželi, když na nás padala voda, ale mezi námi bylo něco intenzivně mocného, co předčilo všechna slova. Moje kolena zeslábla, když si položil tvář na vršek mé hlavy, a nějak se mu podařilo držet mě ještě blíž.

Bože, milovala jsem Daemona. Byla jsem do něj zamilovaná tolik, kolik i poprvé, kdy jsem poznala, co byl ten planoucí pocit, co znamenal ten elektrický šok pokaždé, když jsme se dotkli. Bylo těžké ohlédnout se zpátky a přemýšlet nad tím, kolik času jsme promrhali tím, že jsme bojovali proti tomu, co mezi námi bylo, že jsme bojovali se sebou navzájem, obzvláště když budoucnost vypadala děsivě krátká, ale na to jsem se teď nemohla soustředit, protože jsme byli spolu. Nezáleželo na tom, kolik hodin, dnů, měsíců nebo let se před námi rozprostíralo; vždycky budeme spolu. Tenhle druh lásky byl opravdový, silnější, než celá planeta plná psycho mimozemšťanů a celá vláda.

Dlouho jsme spolu stáli, omotaní kolem sebe, než jsme tu sprchu pořádně využili. Pořádně a vhodně. Ale sprchování se s Daemonem bylo jako… no, sprchování se s Daemonem.

Konečně jsme vylezli ven, osušili se a oblékli se do tepláků a příliš velkých bavlněných triček, které na Daemonovi nebyly tak velké. Bílé tričko se napjatě natahovalo přes jeho ramena, následovalo každou prohlubeň jeho břicha. Moje kůže byla přecitlivělá, i když se v koupelně neděly žádné vylomeniny.

Našla jsem hřeben a sedla si doprostřed postele, rozmotávající všechny uzly, zatímco Daemon zapnul televizi, nechávající ji na stanici zpráv. Hodil ovládání na postel a sedl si za mě. Vzal mi z prstů hřeben. „Nech mě to udělat.“

Udělala jsem obličej, ale seděla jsem nehybně, když se začal hřebenem propracovávat přes mé vlasy. Podívala jsem se na televizi, viděla další město v troskách, a pak se podívala jinam. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, protože jsem nevěděla, kde byla moje máma, nebo jak se během tohohle všeho dařilo mým přátelům doma.

Daemon byl překvapivě nadaný v rozčesávání uzlů. „Je něco co neumíš?“ zeptala jsem se.

Zasmál se. „Na to už znáš odpověď.“

Usmála jsem se. Když skončil s mými vlasy, cítila jsem konec hřebenu, jak mě šťouchl do zad. Se zvednutým obočím jsem se na něj podívala přes rameno. „Copak?“

Naklonil se, jemně mě líbající. Konečky jeho vlhkých vlasů se otřely o mé tváře, když sklonil hlavu, prohlubující polibek, dokud mi nebušilo srdce. Položila jsem mu ruku na hruď, na srdce, a cítila, jak se jeho rytmus sladil s mým. Můj pohled se zvedl a naše oči se setkaly. Nějak jsme skončili natažení přes postel, moje záda zkroucená k jeho předku.

„Ještě jsem neskončil s léčením,“ řekl chraplavým hlasem.

Jeho prsty putovaly kolem citlivého místečka na mém spánku. Zavřela jsem oči, nechávající ho dělat, co chtěl. Koneckonců, cítil se díky tomu lépe. Ale léčivé teplo se pomalu proměnilo na něco jiného, když konečky jeho prstů sklouzly po mé paži, pod mé tričko a přes mé břicho. Mezi jeho a mou kůží nebylo nic.

„Hodně jsi teď používala Zdroj.“ Jeho ruka se narovnala na mém bříšku, jeho malíček si našel cestu pod volný pás mých tepláků. „Muselo tě to vyčerpat.“ Další prst cestoval pod pás a já jsem si nebyla jistá, jestli jsem byla až tak vyčerpaná. Moje celé vědomí bylo soustředěno na jeho ruku, na její váhu a teplo, na přesné umístění. „Kotě?“

„Hm?“

Jeho hlas byl hluboký a hladký. „Jen kontroluju, jestli jsi mi neusnula.“

„Nic takového bych neudělala.“

Chvíli byl zticha. „Víš, nad čím jsem přemýšlel?“

S ním to bylo ve hvězdách. „Nad čím?“

„Přemýšlel jsem nad tím, že když bude po všem, kam půjdeme.“ Teď byla pod pásem polovina jeho ruky. „Co budeme dělat.“

„Máš nějaký nápad?“

„Mám hodně nápadů.“

Převalil se přese mě horký, sladký pocit. „To se vsadím.“

Daemon se zasmál, když se jeho palec pohyboval v pomalém, líném kruhu pod mým pupkem. „Přemýšlel jsem nad vejškou.“

„Myslíš, že po tomhle všem ještě bude nějaká vejška?“

„Myslím.“

Konečky dvou prstů se ponořily níž, čímž se mi zadrhl dech. „Proč si to myslíš?“

„Lehká odpověď.“ Políbil mě na tvář. „Jestli jsi mě něco naučila, tak to, že lidi jsou odolní víc, než můj druh. Nezáleží na tom, co se bude dít, budou pokračovat dál. Takže nemůžu uvěřit, že nebude žádná vejška ani zaměstnání.“

Moje rty se zkroutily do malého úsměvu, když jsem se rozhodla předstírat taky. „Vejška bude fajn, myslím.“

„Myslím, žes předtím zmínila univerzitu v Coloradu,“ řekl, jeho prsty se plížily jižněji, způsobující, že se mi svaly v žaludku sevřely. „Co ty na to?“

Vzpomněla jsem si, jak jsme se poprvé bavili o univerzitách, a já se tak bála, že jsem překračovala meze vztahu. Zdálo se to jako před věčností. „Myslím, že to je perfektní.“

„Jsem si jistý, že Dawsonovi a Beth se tam bude líbit.“ Odmlčel se. „A Dee taky.“

„Jo, určitě.“ Obzvláště, když bude kolem Archer, ale nejdříve jsme jí to museli srovnat v hlavě. „Možná… možná taky přesvědčím mámu, aby se tam přestěhovala.“

„Samozřejmě,“ zamumlal, a já si skousla ret tak silně, že jsem ochutnala krev, když se mu podařilo dostat koleno mezi mé. „Tvá máma tam musí být, protože jdeme do toho.“

Moje oči se rozšířily. „Ehm, nejsem si jistá, že to je něco, čeho chci, aby byla máma součástí.“

Daemonův smích mě polechtal. „Vytáhni si hlavu z okapu, Kotě. Uděláme opravdovou svatbu. Takovou s družičkami, družby, hezkými svatebními šaty a obřadem. Dokonce i hostinu. Se vším.“

Moje pusa se otevřela, ale nevyšla žádná slova. Byla jsem chycená ve fantazii opravdové svatby: Jak tam bude moje máma, aby mi pomohla dostat se do šatů ve stylu Popelky; jak Dee a Lesa budou stát vedle mě; Dawson, Archer, dokonce i Luc jako ženichovi svědci. Pak tam byl Daemon ve smokingu, a zatraceně, to bylo něco, co jsem chtěla vidět znovu. A bude se tam fotit, a na hostině se bude podávat dušené maso. DJ tam bude hrát pochybnou hudbu, a pak budeme mít Daemon a já svůj první tanec jako manželé.

Moje srdce mi v hrudi bušilo a do té chvíle jsem si neuvědomila, jak moc jsem to chtěla. Byla jsem taková holka a nezajímalo mě to.

„Kotě?“

„Líbí se mi to,“ zašeptala jsem, když mi sevřelo hruď. „Myslím mluvit o tomhle. Zdá se mi to normální. Je to, jako bychom měli –“

Daemon se přese mě naklonil a zajal mou pusu svou. Ten polibek mě zasáhl hluboko, rozzařujíc každou buňku. „My máme budoucnost.“

Přestala jsem myslet, když se jeho rty vrátily na mé, a položil mě na záda. Zbytek světa, všechny starosti a nebezpečí, zeslábly, dokud jsme to nebyli jenom my dva. S rukou dělal šílené věci, a byl tam spěch pocitů, který mnou házel, jako bych se vezla na vlně. A když jsem se vrátila dolů, převalila jsem ho na záda.

Daemonovo obočí vzlétlo, když jsem se nad ním vznášela. „Co to –“

S tím plánem se rychle ztotožnil a okraje jeho těla začaly zářit tou průzračnou bělavě červenou, když se jeho ruce zkroutily v mých vlhkých vlasech. Než se jeho řasy sklonily, byly jeho oči jako drsné diamanty, a jeho výraz byl tak trochu ohromený, i když jsem ve skutečnosti ani neměla ponětí, co jsem dělala. Ale zdálo se, že to miloval, a myslím, že to bylo tím, že miloval mě.

Později jsme leželi čelem k sobě a byli jsme zticha. Sledovala jsem linii jeho rtů, sbírající odvahu, abych se ho zeptala něco, na co jsem byla zvědavá. „Proč jsi s nimi odešel, když přišli?“

Jeho oči byly zavřené, obličej uvolněný. „Když vyšli z lesů, mohl jsem slyšet všechno, na co mysleli, co chtěli. Stejné to bylo pro Dawsona a Dee. Hned jsme byli spojení. A nejprve to bylo ohromující. Chtěl jsem jít s nimi.“ Odmlčel se, otevírajíc oči. Naše pohledy se uzamkly. „Bylo to, jako bych zapomněl na všechno, kromě nich. Stali se vším.“

Kolem toho jsem ani nemohla obalit mozek. „Slyšíš je teď?“

„Ne. Pokud něco, je to jen slabé šumění někde v pozadí.“ Odmlčel se. „Není to poprvé, co se něco takového stalo. Když je nás hodně pohromadě, může to být těžké, protože je to jako milion radiostanic uvnitř tvé hlavy. Proto jsme nikdy neměli rádi být v kolonii. Když je nás tolik, všichni jsme propojeni, téměř jako jedno bytí, a jsi přiměna k věcem, které nechceš. Nejsi jednotlivec. Jsi celek. Jen jsem nevěděl, že to může být tak silné, když přišli.“

„Ale porazils to,“ připomněla jsem mu, protože zněl téměř zklamaný ze sebe.

„Díky tomu, co jsem cítil k tobě. To samé s Dawsonem, a zřejmě s každým Luxenem, který je takhle spojený s někým jiným, ale Dee –“ Ztichnul, třesoucí hlavou. „Ti, co přišli, jsou odlišní od zbytku z nás. Vím, že teď to je očividné, ale oni… jsou tak chladní. Žádná empatie ani soucit.“ Zachvěl jím povzdech. „Nepamatuju si své rodiče, ale nemůžu uvěřit, že byli takoví. Hádám, že my nejsme takoví, protože jsme byli kolem lidí. Ten nedostatek soucitu a empatie je dělá nebezpečnými, Kat. Myslím, že víc, než si uvědomujeme.“ Když jsem mu palcem pohladila čelist, otočil hlavu a políbil mě doprostřed dlaně. „Ačkoli musí mít nějakou slabost. Všechno ve vesmíru má slabost.“

Daemon mě chytil za ruku, proplétající prsty s mými. „V každé kolonii je Starší, který tu skupinu v podstatě řídí. Vím, že z těch, co přišli, musí být jeden, který je jakoby… jejich seržant. Jejich královna v úlu. Sejmutím té osoby tohle neskončí, ale oslabí je to-to držení, co mají na Luxenech.“

Jako Dee. „Máš nějaký nápad, kdo to je, nebo kde se ta osoba nachází?“ zeptala jsem se.

Jeho rty se na jedné straně zvedly. „Ne. Rolland to tajil a teď to dává smysl. Kvůli Sadi, věděl lépe, než aby tu malou informaci sdílel. Podělaná Sadi. Neměl jsem ani ponětí, že byla Původní, ale myslím, že není jediná, co předstírala a skrývala se mezi Luxeny.“

Zamračila jsem se. „Kdo ještě?“

„Je to něco, co jsem si nikdy nevšimnul, dokud jsem neodcházel z kolonie, když jsem šel pro tebe. Zvláštní je, že jsem tomuto chlápkovi nikdy nevěřil. Vždycky na něm bylo něco jiného, a říkal hodně bláznivých věcí, když jsem odcházel. Věci, které tehdy nedávaly smysl, a já si nic nespojil dohromady, dokud Archer neodhalil, co byl-víš, to zbarvení očí.“ Převalil se na záda, pomalu vydechující. „Ethan Smith.“

Chvíli mi trvalo vzpomenout si, kdo to byl. „On je Starší z kolonie tam doma?“

Přikývl. „Jeho oči jsou stejné jako Archerovy a Lucovy.“

„Do prdele,“ vydechla jsem. Sedla jsem si a složila nohy pod sebe. „Ale jestli je Původní, a jestli Původní nějak pomohli dostat sem zbytek Luxenů, otázka je proč?“

Daemonův pohled se přesunul na mě. „To je životní otázka, že? Proč by někteří z Původních spolupracovali s Luxeny?“