Opal - 32. kapitola

Překlad: Pavla
Kor.: Majuš

Kniha vyklouzla z mých neživých prstů, padající na zem. Náraz se ozýval uvnitř mě, všude kolem mě. Nasála jsem dech, ale zasekl se kolem mého srdce, bušícího přes má žebra. Oči mě museli klamat. Nemohl tu být. A nemohl vypadat tak, jak vypadal. Byl to Will… byl, ale nebyl. Něco bylo hrozně špatně s tímto mužem.

Will seděl shrbený nad stolem zády k ledničce. Když jsem ho naposledy viděla, jeho tmavě hnědé vlasy byly husté a vlnité, s nádechem šedé na spáncích. Teď skvrny na jeho lebce zářily pod tenkou vrstvou bezbarvých vlasů.

Will… Will byl pohledný muž, ale tento muž, který seděl přede mnou, dramaticky zestárl. Jeho kůže byla bledá a pevně natažená po celé jeho tváři. Vůbec žádný tuk nebo forma a připomínal mi dekoraci kostlivce, používanou na strašení dětí na Halloween. Nějaký druh vyrážky napadl jeho čelo, vypadající jako skvrna od malin. Jeho rty byly neuvěřitelně tenké, stejně jako jeho paže a ramena.

Jen jeho oči byly takové, jaké jsem si pamatovala. Světle modré, plné síly a odhodlání, upřené na mě. Něco je zaostřilo. Rozhodnutí? Nenávist? Nebyla jsem si jistá, ale to, co zářilo hluboko v nich, bylo ještě děsivější než zírat na hordu Arumů.

Will vypustil suchý, bolestivě znějící smích. „Jsem podívaná pro bolavé oči, že jo?“

Nevěděla jsem, co mám dělat nebo říkat. Děsivé jako peklo bylo to, že tu byl, ale nebyl ve stavu, kdy by mi mohl něco udělat. To mi dodalo trochu sebedůvěry.

Posadil se zády do židle; ten pohyb vypadal, jako by ho bolel a zadýchal se.

„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se.

Will dlouhou chvíli zíral, než posunul ruku přes stůl. „Jsi chytřejší než tohle, Katy. Je to zřejmé. Mutace se neudržela.“

To jsem pochopila, ale nevysvětlil, proč vypadal jako Crypt Keeper.

„Plánoval jsem sem přijít po několika týdnech. Věděl jsem, že nemoc by mohla být drsná, věděl jsem, že potřebuji čas, abych nad tím získal kontrolu. Pak bych přišel a byli bychom jedna velká, šťastná rodina.“

Byla jsem vytočená. „Nikdy bych to nedopustila.“

„Tvoje matka by to chtěla.“

Ruce se mi zkroutily do pěstí.

„Nejdřív se zdálo, že to vydrží.“ Kašel otřásal jeho křehkým tělem a skoro jsem čekala, že se skácí. „Týdny ubíhaly a věci, které jsem mohl dělat…“ Slabý, křehký úsměv rozdělil jeho suché rty. „Přesouvat předměty s mávnutím ruky, uběhnout míle bez toho, abych se zapotil… cítil jsem se lépe než kdy dřív. Všechno zapadlo tam, kam jsem plánoval, stejně jako jsem zaplatil.“

Můj zděšený pohled se mihl přes jeho propadlý hrudník. „Tak co se potom stalo?“

Jeho levá ruka sebou škubla. „Mutace se neudržela, ale to neznamená, že mně to nezměnilo na buněčné úrovni. Něco, co jsem chtěl, aby skončilo, bylo… poháněno mutací. Moje rakovina,“ řekl, rty zkřivené. „Moje rakovina dočasně polevila. Statistika kompletního obnovení byla vysoká, ale když se mutace vytratila, tohle…“ Mávl slabou rukou kolem sebe. „Tohle se stalo.“

Ohromeně jsem zamrkala. „Tvoje rakovina se vrátila?“

„Ještě silnější,“ řekl, smějící se tím hrozným, křehkým smíchem. „Není nic, co by se dalo udělat. Moje krev je jako jed. Mé orgány selhávají abnormálním tempem. Zdá se, že celá teorie o karcinomu spojeném s DNA může k tomu mít nějaký podklad.“

Každé slovo, které řekl, se zdálo, že ho vyčerpává a nebylo pochyb o tom, že byl jeden krok, možná dva, od smrti. Zaplavil mě neochotný soucit. Jak mizerný bylo, že všechno, co udělal pro zajištění svého zdraví, nakonec vedlo k jeho smrti?

Zavrtěla jsem hlavou. Ironie byla taková čarodějka. „Pokud bys prostě nechal všechno být, byl bys v pořádku.“

Jeho oči se setkaly s mými. „Chceš mi to předhazovat?“

„Ne.“ A opravdu jsem nechtěla. Kdyby nic jiného, byla jsem jím znechucena. „Je to prostě smutný, opravdu smutný.“

Ztuhl. „Nestojím o tvojí lítost.“

Dobře. Zkřížila jsem ruce. „Tak co chceš?“

„Chci pomstu.“

Obočí mi vystřelilo vzhůru. „Za co? Přitáhl si to na sebe sám.“

„Udělal jsem vše správně!“ Uhodil pěstí do stolu, zarachotilo to a mě to překvapilo. No, byl silnější, než vypadal. „Udělal jsem všechno správně. Byl to on-Daemon. Neudělal to, co měl.“

„Vyléčil tě, jak jsi chtěl.“

„Ano! Vyléčil mě! A to mi dalo dočasnou mutaci.“ Další záchvěv kašle ukradl jeho slova. „On… On mě nezmutoval. Co udělal… bylo, že dal sobě to, co chtěl a dostatek času k tomu, aby si myslel, že mu to prošlo.“

Zírala jsem na něj. „Celá léčící a mutující věc není exaktní věda.“

„Máš pravdu. DOD zaměřilo celou organizaci, aby zjistila, jak úspěšně tvořit hybridy.“ Žádná velká novinka. „Ale Daemon je nejsilnější. Nebyl důvod, aby se to neudrželo.“

„Neexistuje žádný způsob, jak zjistit, co se stalo.“

„Nepředstírej, že to nevíš,“ vyplivl. „Ten grázl věděl, co dělá. Viděl jsem to v jeho očích. Jen jsem nevěděl, co to znamená.“

Podívala jsem se pryč a pak mu čelila. „Musíš opravdu chtít, aby léčení fungovalo. Nic jiného nefunguje… nebo to je aspoň to, co jsme se naučili.“

„Takový mystický bakalář.“

„Jo?“ Můj pohled nad ním přelétl. Jo, byla jsem mrcha, ale on mě zamkl v kleci, mučil mě a spal s mou matkou, aby dostal to, co chtěl. Cítila jsem soucit k tomuto chlapovi, ale pokřiveným způsobem dostal to, co si zasloužil. „Určitě to tak nevypadá.“

„Ty jsi tak arogantní, Katy. Naposledy, co jsem tě viděl, sis málem vyřvala hlasivky.“ Znovu se usmál, jeho hlava se viklala na krku.

A tady odešel můj soucit. „Co chceš, Wille?“

„Říkal jsem ti to.“ Stál rozpačitě, kymácející se na levé straně stolu. „Chci pomstu.“

Zvedla jsem obočí. „Nejsem si jistá, jak to chceš dokázat.“

Položil jednu ruku na pult, podporující se. „Tohle je tvoje vina-Daemonova vina. Já uzavřel dohodu. Dodržel jsem svoji část dohody.“

„Dawson nebyl tam, kde si řekl, že bude.“

„Ne. Pustil jsem ho z kancelářské budovy.“ Jeho samolibý úsměv sjel do úšklebku. „Musel jsem dát sám sobě víc času. Věděl jsem, že Daemon po mě půjde.“

„Ne. Nešel by, protože opravdu nevěděl, jestli to fungovalo. Pokud ano…“ Zarazila jsem se.

„Byli bychom spojeni a nebylo by nic, co by mohl udělat?“ Dodal. „To je to, v co jsem doufal.“

Sledovala jsem ho, jak položil ruku na svůj kostnatý bok, najednou šťastná, že ho máma nikdy takhle neuvidí. Will by jí připomněl tátu. Část mě se cítila, jako bych měla pomoc Willovi si sednout nebo něco takového.

Vycenil žluté zuby. „Ale vy dva jste spojeni, že? Jeden život rozdělen na dva. Jeden z vás zemře, zemře i ten druhý.“

Zpozorněla jsem. Můj žaludek sebou škubl.

Chytil se mé reakce. „Kdybych si měl vybrat, čeho bych chtěl tady dosáhnout, bylo by to nechat ho trpět, žít bez věci, které si váží nejvíc, ale… on nezemře okamžitě, ne? Bude vědět-a ty sekundy jeho poznání…“

Jeho záměry se pomalu vyplavovali. Bzučení zaplňovalo mé uši a ústa mi vyschla. Chtěl nás zabít. S čím? S jeho „zlé oko“ mocí? Will vytáhl pistoli zpod jeho volné košile. Ach, jo, to bude ono.

„To nemůžeš myslet vážně,“ řekla jsem a zavrtěla hlavou.

„Jsem velmi vážný.“ Zhluboka se nadechl a jeho hruť, zarachotila zvukem smrti. „A pak si tu sednu a počkám na tvoji pěknou mámu, až přijde domů. Nejdřív uvidí tvé mrtvé tělo a pak se podívá do hlavně mé pistole.“

Mé srdce vynechalo úder. Ledová voda se přehnala přes moji kůži. Bzučení teď burácelo. Jako by se spínač uvnitř mě spustil, něco jiného převzalo kontrolu. Nebyla to plachá, naivní Katy, která ho následovala do auta. Nebyla to ta, která stála v kuchyni a sekundu předtím ho litovala. Byla to dívka, která stála před Vaughnem a pozorovala, jak z něj vyprchává život. Možná později budu litovat, jak rychle jsem se změnila. Jak snadné bylo pro mě přejít z dívky, která si právě koupila svoje maturitní šaty a flirtovala se svým přítelem k tomuto cizinci, který právě okupoval mé tělo, připraven udělat cokoliv, aby ochránil ty, které jsem milovala. Ale právě teď, mi to bylo jedno.

„Neublížíš Daemonovi. Neublížíš mně.“ Řekla jsem. „A jsem si sakra jistá, že neublížíš mé matce.“

Will zvedl pistoli. Kov vypadal příliš těžký pro jeho slabou ruku. „Co se chystáš dělat, Katy?“

„Co myslíš?“ Vzala jsem si odvážný krok vpřed, můj mozek a ústa poháněna tím cizincem. „No tak Wille, jsi dost chytrý, abys na to přišel sám.“

„Nemáš to v sobě.“

Nade mnou se usadil klid a cítila jsem, že se mé rty rozšířily do úsměvu. „Ty nevíš, čeho jsem schopná.“

Až do té doby jsem nevěděla, čeho jsem byla schopná, opravdu ne, ale když jsem viděla Willa, jak se dívá dolů na hlaveň pistole, věděla jsem přesně, čeho jsem schopná. A tak špatné, jak jen to může být, jsem byla v pohodě s tím, co jsem se chystala udělat. Zcela to přijímající.

Byla tam část mě, která byla vyděšená z toho, jak snadno jsem to přijala a chtěla jsem se držet staré Katy, protože ona by s tím měla problém. Byla by znechucená ze slov, která jsem říkala.

„Vypadáš trochu nemocný, Wille. Možná se budeš chtít nechat prohlídnout. Ach, počkej.“ Nevinně jsem rozšířila oči. „Nemůžeš jít k normálnímu doktorovi, protože i když mutace evidentně nevydržela, jsem si jistá, že tě to změnilo a nemůžeš jít za DOD, protože to by byla sebevražda.“

Ruka kolem pistole se zachvěla. „Myslíš si, jak nejsi chytrá a statečná, viď, holčičko?“

Pokrčila jsem rameny. „Možná, ale já vím, že jsem úplně zdravá. Co ty, Wille?“

„Drž hubu,“ zasyčel.

Krok za krokem jsem se přesouvala kolem kuchyňského stolu, oči na zbrani. Kdybych odvedla jeho pozornost, pak bych ho mohla odzbrojit. Opravdu jsem nechtěla zkoušet celou tu „kulky zastavující“ teorii.

„Jen si vzpomeň na všechny ty peníze, které si zaplatil a to ani nakonec nepomohlo,“ řekla jsem. „A ztratil si všechno-svoji kariéru, moji mámu, a svoje zdraví. Práce karmy, nemyslíš?“

„Ty hloupá děvko.“ Slina vyletěla mezi jeho popraskanými rty. „Zabiju tě a budeš umírat s vědomím, že tvůj drahocenný šílenec bude taky mrtvý. A pak tady budu sedět a čekat, až tvoje matka přijde domů.“

Moje lidskost se vypnula. Skončila jsem s tím.

Will se usmál. „Kde je tvá chytrá pusa teď?“

Můj pohled padl na pistoli a cítila jsem Zdroj stoupat přes mojí kůži. Mé prsty rozevřené, jejich špičky již brnící. Ponořující se do síly, jsem se zaměřila na zbraň. Jeho ruka se znovu zatřásla. Ústí pistole se zhouplo vlevo. Prst na spoušti zaškubal.

Willovo hrdlo se stáhlo, jak polkl. „Co… Co to děláš?“

Zvedla jsem pohled a usmála jsem se.

Jeho krví podlité oči se rozšířily. „Ty –“

Mávla jsem rukou doleva a pak se stalo několik věcí. Praskavý zvuk, jako když korek vystřelí z lahve šampaňského, ale zvuk a všechno ostatní bylo ztraceno v burácení elektřiny, která se řítila ven a pak zbraň vyletěla z jeho ruky. Bylo to jako blesk-čisté a syrové. Proud bělavě červeného světla přelétl přes celou místnost, narážející do Willovi hrudi. Možná-možná kdyby nebyl tak nemocný, moc by to nezpůsobilo, ale ten člověk byl slabý a já ne. Odletěl dozadu, narážející na zeď vedle lednice, jeho hlava klesla na krk jako hadrová panenka. Nevydal ani hlásku, když dopadl na podlahu v beztvaré haldě. Tohle byl-byl to konec. Žádné další přemýšlení o Willovi nebo kde je, co dělá. Tato část našich životů byla uzavřena.

Můj dům je jako bojiště, pomyslela jsem si.

Vydechla jsem a něco-nevím, něco bylo špatně. Vzduch uvízl v mém krku, v mých plicích, ale když jsem nasála dech, byla tam spalující bolest, které jsem si předtím nevšimla. Ale jak Zdroj ustupoval zpět do mě, pálení na mém hrudníku rostlo, rozprostřené přes můj žaludek.

Podívala jsem se dolů. Rudá inkoustová skvrna se tvořila na světle modré košili a šířila se… větší a větší, nepravidelný kruh, který krvácel. Přitiskla jsem ruce proti kruhu-bylo to vlhký, teplý a lepkavý. Krev. Byla to krev-moje krev. Hlava se mi zatočila.

„Daemone,“ zašeptala jsem.