Opal - 25. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

Cítila jsem teplé chvění na zadní straně mého strnulého krku a pak stál ve dveřích Daemon, obočí zvednuté a jeho pusa otevřená. „Nemůžu tě nechat samotnou ani na dvě sekundy, Kotě.“

Vystřelila jsem z nepořádku oblečení a hodila jsem se mu do náruče. Všechno to vyšlo v nesouvislé blábolení slov, na jeden dech. Několikrát mě zpomalil a zeptal se, jestli to můžu zopakovat předtím, než se dostal k podstatě toho, co se stalo.

Vzal mě dolů a sedl si vedle mě na gauč, jeho prsty se přesouvaly přes můj spodní ret, když se jeho oči zúžily v soustředění. Léčivé teplo se šířilo podél mých rtů a přes mé bolavé tváře.

„Nechápu, co se stalo,“ řekla jsem, sledujíc jeho pohyby. „Minulý týden byla normální. Daemone, viděl jsi ji. Jak jsme to nemohli vědět?“

Jeho čelist se napjala. „Myslím, že lepší otázka je, proč šla po tobě?“

Uzel, který byl v mém žaludku, se přesouval nahoru, usazujíc se na mé hrudi, dělajíc, že se mi těžce dýchalo. „Nevím.“

Už jsem nevěděla nic. Přecházela jsem si každý rozhovor s Carissou od první chvíle, co jsem ji potkala, až dokud nebyla doma s „chřipkou“. Kde byly stopy, které k tomu vedly? Nemohla jsem najít jednu, která by obstála.

Daemon se zamračil. „Mohla znát Luxena-znát pravdu a vědět, že to nemůže nikomu říct. Tím myslím, že nikdo z kolonie neví, že jsi si vědomá pravdy.“

„Ale tady není žádný Luxen kolem našeho věku,“ řekla jsem.

Jeho pohled švihl nahoru. „Nikdo z vnějšku kolonie, ale v kolonii je několik, kteří jsou jen o pár let starší nebo mladší než my.“

Bylo možné, že Carissa vždy věděla a my ne. Nikdy jsem to jí nebo Lese neřekla, takže nebylo třeba velkou představivost myslet si, že to Carissa věděla, ale nikdy to nikomu neřekla. Ale proč by se mě snažila zabít?

Bylo docela možné, že jsem nebyla jediný člověk tady, který věděl, co žilo mezi námi, ale drahý Bože, co se pokazilo? Byla zraněná a Luxen se ji snažil vyléčit? „Nemyslíš…“ Nemohla jsem dokončit otázku. Bylo to příliš odporné, ale Daemon věděl, kam jsem tím mířila.

„Že ji Daedalus vzal a přinutil Luxena, aby ji uzdravil, jako to bylo s Dawsonem?“ Hněv zatemnil zelený odstín. „Vážně se modlím, aby to nebyl tento případ. Když jo, je to jen…“

„Odporné,“ řekla jsem chraplavě. Moje ruce se třásly, tak jsem je strčila mezi kolena. „Nebyla tam. Ani náznak její osobnosti. Byla jako zombie, víš? Jen šíleně poblázněná. To je to, co nestálost dělá?“

Daemon pohnul rukama pryč a léčivé teplo odplulo. Když k tomu došlo, tak povolila i překážka, která držela pravdivost všeho a dopřála volnost skutečnosti, která mě pohltila.

„Bože, ona… ona zemřela. Znamená to…?“ Polkla jsem, ale boule tlačila svou cestu nahoru mým hrdlem.

Daemonovy ruce se zpevnily. „Kdyby to byl jeden z Luxenů zde, pak bych o tom slyšel, ale my nevíme, jestli se mutace udržela. Blake řekl, že je mutace někdy nestabilní, a tohle zní zatraceně nestabilně. Věřím, že spojení nastane jenom v případě, že je to stabilní mutace.“

„Musíme si promluvit s Blakem,“ řekla jsem a zachvění se přese mě převalilo. Zamrkala jsem, ale moje vidění bylo rozmazané ještě víc. Nadechla jsem se a zakuckala se. „Ach… ach Bože, Daemone… to byla Carissa. To byla Carissa a to nebylo správný.“

Další zachvění stáčelo moje ramena a předtím, než jsem věděla, co se děje, plakala jsem-ty velké, dech kradoucí vzlyky. Nejasně jsem si uvědomila, že si mě Daemon k sobě přitáhl a choval mou hlavu na jeho hrudi.

Nejsem si jistá, jak dlouho jsem plakala, ale každá moje část bolela způsobem, který nemohl být napraven Daemonem. Carissa byla v tomhle všem zcela nevinná nebo jsem alespoň věřila, že byla a možná to je to, co dělalo celou tuhle věc horší. Nevěděla jsem, jak hluboce byla Carissa zapojená a jak bych to vůbec mohla zjistit?

Slzy… tekly, prakticky máčely Daemonovo tričko, ale neodtáhl se. Kdyby nic jiného, držel mě pevněji a šeptal tím lyrickým hlasem v tom jazyce, kterému jsem nikdy nemohla porozumět, ale nicméně jsem se cítila přitahována. Neznámá slova mě uklidnila a já jsem přemýšlela, jestli dávno někdo, rodič možná, ho držel a šeptal mu ta samá slova. A kolikrát to udělal pro své sourozence? Dokonce se vším štěkáním a kousáním, které nesl, v tom byl přirozený.

Uklidnilo to temné propasti, otupilo to hrany ostrých ran.

Carissa… Carissa byla pryč a já jsem nevěděla, jak se s tím vypořádat. Nebo s faktem, že její poslední čin byl, že se mě pokusila zbavit, což bylo tak, tak rozdílné od ní.

Když slzy konečně ustoupily, smrkla jsem a otřela jsem si obličej rukávy. Ten na mé pravici byl ohořelý z energetického výbuchu a byl drsný na mých tvářích. Škrábavý pocit mi uvolnil mysl.

Zvedla jsem hlavu. „Měla náramek, který jsem ji nikdy předtím neviděla nosit. Ten samý druh náramku, který měl na sobě Luc.“

„Jsi si jistá?“ Když jsem přikývla, opřel se o pohovku, chovajíc mě v náručí. „To je ještě víc podezřelé.“

„Jo.“

„Potřebujeme si promluvit s Lucem, nejdřív bez našeho nechtěného pomocníka.“ Zvedl bradu nahoru, vypouštějíc dlouhý povzdech. Obavy se dotkly jeho tváře, zdrsňujíc jeho hlas. „Dám vědět ostatním.“ Začala jsem mluvit, ale zavrtěl hlavou. „Nechci, abys procházela tím, že jim řekneš, co se stalo.“

Položila jsem tvář na jeho rameno. „Děkuji.“

„A postarám se o tvůj pokoj. Uklidíme to.“

Přešla přese mě úleva. Uklízení toho pokoje, vidět tu skvrnu na mé podlaze byla poslední věc, kterou jsem chtěla udělat. „Jsi perfektní, víš to?“

„Někdy,“ zamumlal, otírajíc svou bradu podél mých tváří. „Je mi to líto, Kat. Je mi líto toho s Carissou. Byla hodná holka a nezasloužila si tohle.“

Moje rty se chvěly. „Ne nezasloužila.“

„A ty sis nezasloužila, aby sis tím prošla s ní.“

Nic jsem na to neřekla, protože už jsem si nebyla jistá, co si zasloužím. Někdy jsem si dokonce myslela, že si nezasloužím Daemona.

Naplánovali jsme si, že ve středu půjdeme do Martinsburgu, což znamenalo, že vynecháme náš druhý den tréninku s onyxem, ale právě teď jsem na to nemohla myslet. Zjistit, jak se Carissa stala hybridem a vlastnila stejný druh náramku jako Luc, bylo prvořadé. Kdybych mohla zjistit, co se jí stalo, pak by tam byla nějaká spravedlnost.

Neměla jsem ponětí, co jsem měla říct ve škole, když se Carissa nikdy nevrátí zpět a nezbytné otázky začnou. Nemyslela jsem si, že mám v sobě schopnost předstírat, že jsem bezradná a říkat další lži. Další dítě nezvěstné…

Ach Bože, Lesa… Co bude dělat Lesa? Byli nejlepší přítelkyně od základní školy.

Pevně jsem stiskla oči a stočila se do klubíčka proti Daemonovi. Bolesti z boje už dávno vybledli, ale byla jsem unavená až do morku kostí, mentálně a fyzicky vyčerpaná. Bylo ironické, že jsem strávila poslední měsíc vyhýbáním se obývacímu pokoji a teď by to byl i můj pokoj. Utíkala jsem ven z pokojů, před kterými jsem se chtěla schovat.

Daemon pořád vyprávěl ve svém krásném jazyce, plynoucí melodie, dokud jsem mu neusnula v náručí. Byla jsem si jen trochu vědomá toho, že mě položil na pohovku a zabalil mě do deky.

O několik hodin později jsem otevřela oči a uviděla Dee sedět v křesle, nohy přitáhnuté k hrudi a četla jednu z mých knih. Jednu z mých oblíbených, nadpřirozených knih o dívce, která loví démony, žijící v Atlantě.

Ale co tady dělala Dee?

Sedla jsem si, odtlačujíc si vlasy z tváře. Staromódní hodiny pod televizí, které moje máma milovala, ukazovaly čtvrt hodinu před půlnocí.

Dee, zavřela knihu. „Daemon šel do Walmartu v Moorefieldu. Takže to bude trvat absurdní množství času, ale je to jediné místo, které je otevřené a má stejné koberce.“ /http://cs.wikipedia.org/wiki/Wal-Mart/

„Stejné koberce?“

Její rysy se stáhly. „Do tvého pokoje… Nebyly v domě žádné další a on nechtěl, aby tvoje máma jeden hledala a našla skvrnu, domnívajíc se, že jsi chtěla podpálit dům.“

Skvrna…? Spánek vybledl úplně, když jsem si vzpomněla na posledních pár hodin. Skvrna na podlaze mého pokoje, kde se Carissa v podstatě zničila.

„Ach, Bože…“ Shodila jsem nohy z pohovky, ale třásly se příliš moc na to, abych na nich stála. Slzy vytryskly za mýma očima. „Já jsem jí ne… Já jsem ji nezabila.“

Nevěděla jsem, proč jsem to řekla. Možná to bylo proto, že v hloubce jsem přemýšlela, jestli Dee automaticky nepředpokládala, že jsem byla zodpovědná za to, co se stalo Carisse.

„Já vím. Daemon mi řekl všechno.“ Natáhla nohy, řasy snížené, rozdmýchávající její tváře. „Nemůžu…“

„Nemůžeš uvěřit, že se tohle stalo?“ Přikývla a já jsem si přitáhla nohy nahoru, objímajíc je rukama. „Já taky ne. Nemůžu to ani zpracovat mým mozkem.“

Dee byla chvíli potichu. „Nemluvila jsem s ní odkdy… no, od všeho.“ Sklonila hlavu dolů a její vlasy sklouzly přes její ramena, stíníc její tvář. „Měla jsem ji ráda a byla jsem pro ní totální mrcha.“

Začala jsem jí říkat, že nebyla, ale Dee, vzhlédla, křivý úsměv na jejích rtech. „Nelži, abych se cítila lépe. Oceňuji to, ale to na tom nic nemění. Nemyslím, že jsem jí řekla vůbec dvě slova, odkdy Adam… zemřel a teď…“

A teď byla mrtvá taky.

Chtěla jsem ji utěšit, ale byla tam propast a deset stop vysoká zeď, zdobená ostnatým drátem mezi Dee a mnou. Elektrický plot obklopující zeď zmizel, ale mezi námi nebyl žádný stupeň snadnosti a právě teď to bolelo víc než cokoli jiného.

Mnouc si uzel v krku, jsem zavřela oči. Můj mozek byl loudavý a nebyla jsem si jistá, co bych měla právě teď dělat. Vše, co jsem chtěla dělat, bylo oplakávat mojí kamarádku, ale jak mám truchlit za někým, o němž nikdo zvenčí nevěděl, že zemřel?

Dee si odkašlala. „Daemon a já jsme uklidili tvůj pokoj. Ehm, bylo tam pár věcí, které se nedali zachránit. Nějaké oblečení, které bylo spálené, nebo roztrhané jsem vyhodila. Já… Zavěsila jsem obraz přes prasklinu na zdi.“ Podívala se nahoru, jako kdyby odhadovala moji reakci. „Tvůj laptop… Není… ve funkčním stavu.“

Moje ramena prudce poklesly. Laptop bylo to nejmenší z dnešních nehod, ale neměla jsem ponětí, jak to vysvětlím mámě.

„Děkuji,“ řekla jsem nakonec, hlas hrubý. „Nemyslím si, že bych to mohla udělat.“

Dee, si točila pramen vlasů kolem prstu. Minuty ubíhaly v tichu a pak: „Jsi v pořádku, Katy? Jako, opravdu v pořádku?“

Šok způsobil, že mi trvalo pár vteřin odpovědět. „Ne, nejsem,“ řekla jsem pravdivě.

„Nemyslela jsem si, že jo.“ Odmlčela se, stírajíc si dlaní pod očima. „Opravdu jsem měla Carissu ráda.“

„Já taky,“ zašeptala jsem a nebylo nic dalšího, co říct.

Všechno, co se stalo před touhle nocí a všechno, na co jsme se tak soustředili, se zdálo téměř nepodstatné, což ty problémy nebyli, ale kamarádka byla mrtvá-další kamarádka. Její smrt a její život byly záhadou. Znala jsem ji šest měsíců, ale vůbec jsem ji neznala.