Opal - 17. kapitola

Překlad: KitKat
Kor.: Majuš

O něco později, jsem se snažila protáhnout, a když jsem mluvila, můj hlas byl proti jeho hrudi ztlumený. „Nemůžu se hýbat.“

Jeho smích přese mě zaburácel, když uvolnil objetí. „To je tím, jak se tulíme.“

„Opravdu bych měla brzo navštívit vedlejší dveře.“ Zívla jsem, nechtíc odejít. Byla jsem tak uvolněná, že jsem necítila prsty u nohou. „Máma bude brzy doma.“

„Chceš už odejít?“

Zavrtěla jsem hlavou.

Měli jsme možná hodinu.

Chtěla jsem jí udělat večeři, takže jsme měli jen třicet nebo čtyřicet minut.

Daemon mi položil prst na bradu a zvedl ji.

„Co?“ Zeptala jsem se.

Jeho oči hledali moje. „Chtěl jsem s tebou mluvit předtím, než odejdeš.“

Úzkost nízce rozkvetla. „O čem?“

„V neděli,“ řekl, moje úzkost se stočila hlouběji. „Vím, že máš pocit, že máš jít do toho s námi, ale víš, že nemusíš, že?“

„Daemone…“ Tak jsem věděla, kam tenhle rozhovor směřoval. „Jsme v tomto bodě, protože rozhodnutí, které jsem já –“

„My.“ Opravil jemně. „Rozhodnutí, které jsme my udělali.“

„Kdybych netrénovala s Blakem a poslechla tě, nebyli bychom tu. Adam by byl naživu. Dee by necítila nenávist k mým vnitřnostem. Will by neběhal kolem, dělajíc Bůh ví co.“ Zavřela jsem oči. „Mohla bych pokračovat dál a dál. Ty mi rozumíš.“

„A kdybys neudělala tyhle rozhodnutí, neměli bychom Dawsona zpátky. Je to něco jako hloupě chytrý tah –“

Suše jsem se zasmála. „To je to.“

„Nemůžeš tuhle vinu nést sebou, Kat.“ Postel se posunula, když se zvedl na lokty. „Skončíš jako já.“

Koukla jsem se na něj. „Jako co? Extrémně vysoký a naštvaný mimozemšťan?“

Usmál se. „Vtipná část, ale ano. Obviňoval jsem sám sebe za to, co se stalo s Dawsonem. Změnilo mě to. Pořád nejsem zpátky tam, kde jsem byl předtím, než se to stalo. Nedělej to pro sebe.“

Těžší říct než udělat, ale já přikývla.

Poslední věc, co jsem po Daemonovi chtěla, bylo, aby se bál možnosti mých budoucích účtů za terapie.

A to byl čas, abych se dostala k tomu, co jsem věděla, že Daemon chtěl. „Ty mě tam v neděli nechceš.“

Daemon se zhluboka nadechl. „Vyslechni mě, jo?“ Když jsem přikývla, pokračoval. „Vím, že chceš pomoct a vím, že můžeš. Viděl jsem čeho si schopná. Můžeš být, pěkně děsívá, když šílíš.“

Nemá ani tušení, pomyslela jsem si ironicky.

„Ale… pokud mají jít věci na jih, nechci, aby si byla zapojená.“ Jeho pohled držel můj. „Chci, abys byla někde v bezpečí.“

Věděla jsem, odkud pochází a chtěla jsem ho uklidnit, ale zůstat pozadu, nebylo něco, co jsem chtěla udělat. „Nechci, aby ses zapojil, Daemone. Chci tě někde v bezpečí, ale nežádám tě, abys zůstal mimo toho.“

Jeho obočí se spojilo. „To je něco jiného.“

Posadila jsem se, uhladila svůj svetr. „Jak je to jiné? A pokud řekneš, že je to proto, že jsi chlap, ublížím ti.“

„No tak, Kotě.“

Zúžila jsem oči.

Povzdechl si. „Je to víc než to. Je to proto, že mám zkušenosti. Tak jednoduché. Ty ne.“

„Dobře, máš pravdu, ale taky jsem byla v kleci. S těmito intimními znalostmi, mám větší důvod se zapojit než ty.“

„A to je spíš důvod, proč nechci, abys to dělala.“ Jeho oči zaplály intenzivní zelenou. Jasné znamení, že byl sekundu od proniknutí do jeho ochranářsky poháněné nálady. „Nemáš ani ponětí, co se mi honilo hlavou, když jsem tě viděl v té kleci… Když slyším, jak tvůj hlas ještě stále chraptí, když jsi vzrušená nebo rozrušená. Křičela si až tam –“

„Nepotřebuji připomenutí,“ odsekla jsem, a pak jsem v duchu zaklela. Snažila jsem se udržet temperament na uzdě. Položila jsem mu ruku na rameno. „Jedna z věcí, která se mi na tobě líbí, je, jak jsi ochranářský, ale také mě to dovádí k šílenství. Nemůžeš mě chránit navždy.“

Jeho pohled říkal, že mohl a že by to vyzkoušel.

Drsně jsem vydechla. „Musím to udělat, potřebuju pomoct Dawsonovi a Beth.“

„A Blake?“ zeptal se.

„Co?“ Zírala jsem na něj. „Odkud se to vzalo?“

„Já nevím.“ Posunul ruku pryč ode mě. „Na tom nezáleží. Můžeš –“

„Počkej. Na tom záleží. Proč bych měla chtít pomoct Blakeovi po tom, co udělal? Zabil Adama! Chtěla jsem ho mrtvého. Ty jsi byl ten, kdo chtěl něco jako obracení nového listu nebo tak něco.“

V ten moment, kdy tato slova opustila mou pusu, jsem je litovala. Jeho výraz pokračoval v uzamčení.

„Omlouvám se,“ řekla jsem a myslela jsem to tak. „Já vím, proč si nechtěl… zabít Blakea, ale já to musím udělat. Pomůže mi to dostat se přes to, co jsem způsobila. Jako napravení nebo tak něco.“

„Nedělej –“

„Udělám.“

Daemon otočil svou tvář, čelist se mu zatnula. „Můžeš to udělat pro mě? Prosím?“

Hrudník mě bolel, protože když Daemon řekl „prosím“, což bylo zřídka, věděla jsem, jak moc ho to znepokojovalo.

„Nemůžu.“

Vteřiny ubíhaly a jeho ramena byli napjatá. „To je hloupost. Neměla bys to dělat. Všechno, čeho se obávám, je, že se ti něco stane.“

„Vidíš? To je ten problém! Nemůžeš se vždycky bát, že se zraním.“

Vyklenul obočí. „Vždycky se zraníš.“

Pusa se mi otevřela dokořán. „Nezraním!“

Zasmál se. „Zkus to znovu.“

Strčila jsem do něj, ale byl jako zeď nehybného svalu. Rozčílená jsem se přes něj vyškrábala, ještě víc zuřící, když jsem viděla jeho vtipný záblesk v očích. „Bože, ty jsi mě vytočil.“

„No, aspoň jsem tě –“

„Ani nedokončuj to prohlášení!“ Popadla jsem svoje ponožky a punčocháče. Snažila jsem se, si je nasadit a belhala se na jedné noze. „Fuj, někdy tě nenávidím.“

Posadil se jedním plynulým pohybem. „Není to tak dávno, co jsi mě opravdu, ale opravdu milovala.“

„Sklapni.“ Přemístila jsem se na druhou nohu. „Chystám se jít v neděli s vámi. To je všechno. Konec diskuze.“

Daemon se postavil. „Nechci, abys šla.“

Zakroutila jsem se v punčocháčích, koukajíc na něho. „Nemůžeš mi říkat, co můžu a co nemůžu dělat, Daemone.“ Popadla jsem jednu z mých bot a přemýšlela, jak se přes tamto dostat. „Nejsem křehká, bezmocná hrdinka, která potřebuje tvou záchranu.“

„To není kniha, Kat.“

Natáhla jsem se po další botě. „Ne, vážně? Sakra. Doufala jsem, že jsi přeskočil až na konec, abys mi řekl, co se stane. Vlastně miluju spoilery.“

Otáčejíc se kolem, jsem odešla a šla dolů. Samozřejmě, že byl krok za mnou, jeden obrovský stín. Dostala jsem se až ven, když mě zastavil.

„Po tom všem, co se stalo s Blakem, jsi říkala, že jsi mě neměla zpochybňovat,“ řekl. „Že věříš mým rozhodnutím, ale děláš to znova. Neposloucháš mě nebo zdravý rozum. A když ti to v obličeji vybouchne znovu, co čekáš, že pak udělám?“

Zalapala jsem po dechu, ucouvla. „To je… To byla rána pod pás.“

Položil si ruce v bok. „Je to pravda.“

V očích mě pálily slzy, a trvalo to několik vteřin vypustit další slova. „Vím, že tohle všechno pochází z dobrého místa, ale nepotřebuju přátelské připomenutí toho, jak špatně jsem to podělala. Totálně to vím. A snažím se to napravit.“

„Kat, nesnažím se být čurák.“

„Já vím, jen to prostě lehce přišlo k tobě.“ Světla auta vykoukly přes mlhu, přicházejíc po silnici. Můj hlas byl chraplavý, když jsem promluvila. „Musím jít. Máma je doma.“

Spěchala jsem dolů po schodech, po štěrku a tvrdé, zmrzlé zemi. Než jsem dorazila na svou verandu, objevil se Daemon. Krátce se zastavujíc, jsem se zajíkla. „Nesnáším, když to děláš.“

„Přemýšlej o tom, co jsem řekl, Kat.“ Jeho pohled se mi mihnul přes rameno. Mámino auto už tu skoro bylo. „Nemusíš nic dokazovat.“

„Ne?“

Daemon řekl ne, ale nevypadalo to, jako kdyby řekl, že očekává, že všechno mi znovu vybouchne v obličeji.

Přehazovala jsem se a otáčela, ale můj mozek se nemohl vypnout. Přehrávala jsem si všechno, co se stalo od okamžiku, kdy jsem zastavila větev před Blakem k momentu, kdy jsem našla Simonovy hodinky od krve v jeho autě. Kolikrát už tam bylo znamení, že byl víc než to, co říkal, že byl?

Tak mockrát.

A kolikrát Daemon přišel a snažil se mi rozmluvit trénování s Blakem?

Tak mockrát.

Otočila jsem se na záda, zavřela oči.

A co mělo znamenat to o Blakeovi?

Opravdu si myslel, že mu chci pomoct a za jakým účelem?

Poslední věc, co jsem chtěla, bylo dýchat stejný vzduch jako Blake.

Nebyl žádný způsob, jak by Daemon mohl žárlit.

Ne. Ne. Ne.

Musela bych mu otočením kopnout do obličeje, jestli to tak bylo.

A pak brečet, protože jestli o mně pochyboval…

Nemohla jsem o tom ani přemýšlet.

Jen jediná věc vzešla z těch potíží-Dawson. Ale všechno ostatní bylo…

No, to byl důvod, proč jsem si nemohla sednout a kroutit si palce.

Obrátila jsem se na bok, praštila do polštáře, a nutila oči, aby zůstali zavřené.

Za úsvitu, jsem usnula, a cítila jsem to jako sekundy, než jsem čelila slunci, plížícímu se přes mé okno v pokoji o minutu později. Vytáhla jsem se z postele, osprchovala se a převlékla.

Tupá bolest zaujala místo za mýma očima.

V době, kdy jsem se dostala do školy, popadla moje knížky ze skříňky, nezmizelo to, jak jsem doufala. Zamířila jsem na trigonometrii a zkontrolovala mobil poprvé od minulé noci.

Žádné zprávy.

Pustila jsem mobil zpátky do tašky a opřela si bradu do dlaní.

Lesa byla vevnitř první. Pokrčila nos, když si mě všimla. „Fuj. Vypadáš hrozně.“

„Díky,“ zamumlala jsem.

„Není zač. Carissa má ptačí chřipku nebo tak něco. Doufám, že to nemáš.“

Málem jsem se rozesmála. Vzhledem k tomu, že mě Daemon uzdravil, jsem ani jednou nekýchla. A podle Willa, jakmile jsi zmutovaný, nemůžeš být nemocný, což byl důvod, proč se snažil přinutit Daemona, aby ho zmutoval.

„Možná,“ řekla jsem

„Pravděpodobně z toho klubu, do kterého si šla.“ Otřásla se.

Teplo mi zatančilo na krku, a já odvrátila oči jako slaboch, když si Daemon vzal místo za mnou. Věděla jsem, že se na mě díval. Neřekl nic asi šedesát dva sekund. Počítala jsem to.

Strčil mě do zad jeho věrným perem.

Otočila jsem se, udržela můj obličej prázdný. „Ahoj.“

Zvedl jedno obočí. „Vypadáš dobře-odpočinutá.“

On na druhé straně, vypadal jako normálně. Šíleně perfektní. „Minulou noc jsem hodně spala. Ty?“

Dal si pero za ucho a naklonil se dopředu. „Spal jsem asi hodinu. Myslím.“

Sklonila jsem hlavu. Nebyla jsem ráda, že pro něho minulá noc stála za houby taky, ale alespoň to znamenalo, že o tom přemýšlel. Začala jsem se ptát, ale on zavrtěl hlavou.

„Co?“ řekla jsem.

„Já jsem si to nerozmyslel, Kotě. Doufal jsem, že ty.“

„Ne,“ řekla jsem, a zazvonil zvonek. Jeden poslední smysluplný pohled, a já se otočila.

Lesa po mě střelila divný pohled, a já jsem pokrčila rameny.

Nebylo to, jako bych mohla vysvětlit, proč jsme si dnes vyměnili jen několik slabik.

Mohla by to být zábavná konverzace.

Když zazvonilo, přemýšlela jsem, že poběžím ke dveřím, ale rozmyslela jsem si to, když dvě nohy, oděné v džínech naplnily moje periferní vidění. Nemohla jsem zastavit padání mého žaludku, dokonce, i když jsem na něho byla naštvaná.

Byla jsem takový smolař.

Daemon nic neřekl, když jsme odcházeli, nebo když jsme se rozešli, a po každé hodině se objevil zatraceně odnikud. To samé se stalo před bio, chodil se mnou po schodech, skenoval očima hlavy studentů.

„Co to děláš?“ Zeptala jsem se nakonec, unavená z ticha.

Pokrčil širokými rameny. „Myslím, že jen dělám gentlemanskou věc a doprovázím tě do tvých tříd.“

„No-ehm.“

Nebyla tu žádná odezva, tak jsem se na něj koukla. Jeho oči se zúžily a rty měl zkřivené, jako kdyby právě jedl něco kyselého. Stoupla jsem si na špičky a spolkla kletbu. Blake byl opřený o zeď vedle dveří, hlavu nakloněnou k nám, jeho arogantní úsměv na tváři.

„Nemám ho tak moc rád,“ zamumlal Daemon.

Blake se odrazil od zdi a vykračoval směrem k nám. „Vypadáte po pátku živě.“

Daemon si poklepal učebnicí o jeho stehno. „Máš důvod tu stát?“

„Tohle je moje třída.“ Ukázal bradou směrem k otevřeným dveřím. „S Katy.“

Teplo odfouklo Daemona, když udělal krok dopředu, dívajíc se dolů na Blakea. „Rád na to tlačíš, že?“

Blake nervózně polkl. „Nevím, o čem to mluvíš.“

Daemon se zasmál, a to mi poslalo mráz po zádech. Někdy jsem zapomínala, jak nebezpečný mohl být.

„Prosím. Možná jsem hodně věcí – hodně opravdu špatných věcí, Biffe, ale hloupý a slepý nejsou dvě z nich.“

„Dobře,“ řekla jsem a udržovala svůj hlas nízko. Lidé zírali. „Je čas si hrát pěkně.“

„Musím souhlasit.“ Blake se rozhlédl kolem. „Ale tohle není hřiště.“

Daemon vyklenul obočí. „Ty nechceš hrát, Barfe, i když můžeme udělat tu šikovnou věc se zmražením a hrát, přímo tady a teď?“

Ach, pro lásku zaostalých dětí po celém světě, to není nutné.

Obtočila jsem prsty kolem napjaté paže Daemona. „No ták,“ zašeptala jsem.

Druhou se natáhl a statická elektřina z jeho ruky vyskočila do mé.

Pomalu se na mě podíval, a pak se sehnul, a přitiskl své rty na mé. Polibek byl nečekaný, hluboký a silný. Omráčená, jsem tam jen stála, když se odtáhl, kousajíc můj spodní ret. „Chutné Kotě.“ Pak se otočil, zasadil pravou ruku na rameno Blakea, srazil ho zády do skříňky. „Uvidíme se,“ řekl a uculoval se.

„Ježíš,“ zamumlal Blake a narovnal se. „Má problémy se zvládáním hněvu.“

Tváře, zírající na nás, byly rozmazané.

Blake si odkašlal a proklouzl kolem mě. „Měla by si fakt zamířit dovnitř.“

Přikývla jsem, ale když varující zvonek zazvonil, ještě jsem tam stála, s prsty položenými na mých rtech.