Opal - 18. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

Kolem oběda byla Daemonova nálada někde mezi napjatou a zlou. Polovinu studentů vystrašil k smrti, když mu zkřížili cestu nebo dýchali stejný vzduch jako on. Nemohla jsem pochopit, co ho tak naštvalo. Nemohla to být naše hádka, přes co se dostával tak špatně.

Když vstal, aby si vzal svou třetí porci mléka, Lesa si sedla a vypustila tiché hvízdnutí.

„Co má za problém?“

„Nevím,“ řekla jsem, posouvajíc kousek masa po talíři. „Asi má měsíčky.“

Chad vyštěkl smíchem. „Jo, tam nejdu.“

Lesa se zazubila na svého přítele. „Pokud víš, co je pro tebe moudré, nepůjdeš.“

„Co je moudré?“ zeptal se Daemon, když si sedl.

„Nic,“ řekli jsme všichni tři ve stejný čas.

Zamračil se.

Zbytek odpoledne ubíhal příliš rychle a můj žaludek často klesal. Už jen jeden den-sobota-a půjdeme zkusit nemožné. Vlámat se do Mount Weather a zachránit Beth a Chrise.

Co s nimi uděláme, pokud uspějeme?

Ne pokud-když uspějeme, rychle jsem se opravila.

Na cestě ven, můj telefon zavibroval. Rychlá kontrola zanechala hořkou pachuť v mé puse. Přála jsem si, aby Blake ztratil moje telefonní číslo.

Musíme si promluvit.

Skřípajíc zuby jsem odepsala: O čem?

Odpověď byla okamžitá: O neděli.

„Kdo způsobil ten strašidelný výraz na tvé tváři?“ zeptal se Daemon jako blesk z čistého nebe.

Zapištěla jsem a vyskočila. „Dobrý Bože, odkud ses tu vzal?“

Zazubil se, což byla dobrá věc, s ohledem na jeho náladu po celý den, ale jenom mě to donutilo, abych byla ostražitá. „Jsem tichý jako kočka.“

Povzdechla jsem si, ukazujíc mu můj telefon. „Blake. Chce si promluvit o neděli.“

Daemon zavrčel. „Proč ti píše?“

„Pravděpodobně proto, že ví, že mu chceš ublížit na zdraví.“

„A ty ne?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Očividně se mě bojí míň.“

„Možná to potřebujeme změnit.“ Přehodil ruku přes moje ramena, přitahujíc mě k jeho boku, když jsme vyšli do trpkého únorového větru. „Řekni mu, že si promluvíme zítra.“

Moje tělo se zahřálo proti jeho. „Kde?“

„Můj dům,“ odpověděl s tím ďábelským úsměvem. „Pokud má koule, bude tam.“

Udělala jsem znechucený obličej, ale napsala jsem to Blakeovi. „Proč ne dnes?“

Daemonovy rty se sevřely. „Potřebujeme nějaký kvalitní čas o samotě.“

Kvalitní čas, jako včerejší kvalitní čas? Protože se přes to můžu dostat, ale my jsme si skutečně potřebovali promluvit o pár věcech. Než jsem mohla načít toto téma, Blake odpověděl a zítřejší večer byl v provozu.

„Přišel jsi dnes sám?“ zeptala jsem se.

Zavrtěl hlavou, oči zafixované na řadě stromů. „Přišel jsem s Dee. Doufal jsem, že bychom mohli dělat něco normálního. Jako odpolední představení.“

Jedna moje polovina zatancovala šťastný tanec. Druhá, ta víc zodpovědná část, si nasadila učitelské brýle a vytáhla pravítko. Nepříjemná, dospělá Katy vyhrála. „To zní skvěle, ale nemyslíš, že si potřebujeme promluvit o včerejší noci?“

„O mém dávajícím charakteru?“

Mé tváře vzplály. „Ehm, ne… Po tom.“

Byl tam náznak úsměvu. „Jo, to jsem tak trochu věděl. Uděláme dohodu. Podíváme se na nějaké filmy a pak si promluvíme, dobře?“

Byla to dobrá dohoda, tak jsem souhlasila. A upřímně, milovala jsem dělat normální věci s Daemonem-jako jít ven. Byla to rarita. Nechal mě vybrat film a já vybrala romantickou komedii. Překvapivě, nestěžoval si. Mělo to co dělat s obrovským kbelíkem popcornu, kterým jsme se nacpávali, mezi máslovými polibky.

Bylo to všechno tak božsky normální.

Božsky normální skončilo ve chvíli, kdy jsme se dostali k Daemonovu domu a on vystoupil z auta, zužujíc oči. Všechna světla byla zapnutá. Zdálo se, že Dee nešetří energií.

„Kat, myslím, že bys měla jít domů.“

„Cože?“ Zavřela jsem dveře od auta, mračíc se. „Myslela jsem, že si promluvíme. A sníme, zmrzlinu-slíbil si mi zmrzlinu.“

Zasmál se pod vousy. „Já vím, ale mám společnost.“

Zamrzla jsem před schodištěm na verandu. „Co je to za společnost?“

„Luxenská,“ řekl, pokládajíc ruce na má ramena. Jeho podivně jasné zelené oči se střetly s mými. „Starší.“

Musí být hezké mít takový nezvyklý vnitřní snímací systém.

„A nemůžu jít dovnitř?“

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“ Vzhlédl, když jsem slyšela otevírání dveří. „A nemyslím si, že máš na výběr.“

Podívala jsem se přes rameno. Ve dveřích stál muž-významně vypadající muž. Oblek ze tří částí a tak, s půlnočně černými vlasy, které byli stříbrné na spáncích. Nevěděla jsem, co jsem očekávala od Staršího Luxena. Možná chlápka v bílé róbě s vyholenou hlavou-oni bydleli v kolonii na úpatí Senecy.

Tohle bylo totálně neočekávané. Ještě víc neočekávaný byl fakt, že Daemon nespustil ruce a nevytvořil mezi námi mimozemsko-lidskou vzdálenost. Místo toho zašeptal něco v jeho jazyce a sklouzl rukou na má záda, když se postavil vedle mě.

„Ethane,“ řekl Daemon. „Nečekal jsem tě.“

Mužovy překvapivě fialové oči se přesunuly na mně. „Vidím. To je to děvče, o kterém mě tvůj bratr a sestra tak laskavě informovali?“

Napětí se objevilo na Daemonově tváři. „Záleží na tom, o čem tě tak laskavě informovali.“

Vzduch se zasekl v mých plících. Nevěděla jsem, co se sebou dělat, tak jsem tam stála, snažíc se vypadat tak nevědomě, jak jen to bylo možné. Fakt, že jsem věděla, že ten chlap v obleku nebyl člověk, byl velký problém. Jiný Luxen nemohl vědět, že jsem znala tajemství, nebo že jsem byla hybrid.

Ethan se usmál. „Že se s ní vídáš. Byl jsem překvapen. Jsme prakticky rodina.“

Nějak jsem si myslela, že to má víc co dočinění s faktem, že chtěli, aby Daemon udělal malé mimozemské děti s Ash, než s tím, že vyšle ven zprávu, upozorňující všechny, že už víc není na trhu.

„Znáš mě, Ethane; nemám rád, když se líbám, a pak to řeknu celému světu.“ Jeho palec opisoval líný, uklidňující kruh podél mých zad. „Kat, tohle je Ethan Smith. On je něco jako…“

„Kmotr,“ řekla jsem a pak se začervenala, protože to byla ta nejhloupější věc, jakou jsem mohla říct.

Ale Ethanův výraz mi řekl, že se mu líbilo, jak to zní. „Jo, jako kmotr.“ Ty zvláštní oči se na mě usadily, a já jsem byla nucena zvednout svou hlavu vzhůru. „Ty nejsi zdejší, Kat, že?“

„Ne, pane, jsem z Floridy.“

„Aha.“ Jeho tmavé obočí se zvedlo. „A je Západní Virginie podle tvých představ?“

Podívala jsem se na Deamona. „Jo, je to tady pěkné.“

„To je roztomilé.“ Ethan sestoupil o krok dolů. „Je mi potěšením, že tě poznávám.“ Natáhl ruku.

Ze zvyku jsem se pro ni natáhla, ale Daemon zakročil, obalujíc jeho prsty kolem mých. Zvedl si ruku ke rtům a políbil mou dlaň. Ethan pozoroval tuhle akci se zábleskem zvědavosti a něčím, co jsem nemohla rozeznat.

„Kat, přijdu za tebou za chvilku.“ Pustil mou ruku, umísťujíc své tělo mezi nás. „Musím ještě něco dohnat, dobře?“

Přikývla jsem a přinutila jsem se usmát na Ethana. „Bylo hezký vás poznat.“

„Nápodobně,“ řekl muž. „Jsem si jistý, že se znovu setkáme.“

Z nějakého důvodu se ta slova ve mně usadila jako mrazivé bodnutí. Zamávala jsem Daemonovi a pak spěchala zpátky do mého auta a popadla batoh. Oni již zamířili dovnitř a já bych dala svůj levý palec za to, abych věděla, o čem si povídali. Tak dlouho, jak jsem poznala Daemona a Dee, jsem neviděla jiného Luxena přijít do jejich domu.

Trochu rozhozená Ethanovým vzhledem, jsem upustila batoh uvnitř haly a popadla sklenici pomerančového džusu. Máma spala, tak jsem přešla chodbou po špičkách a zavřela za sebou dveře do pokoje. Sedla jsem si na postel, položila pohár na stůl. Soustřeďující se na můj laptop, jsem zvedla ruku.

Zvedl se z mého stolu a přesunul se přímo do mé ruky. Snažila jsem se nepoužívat moje mimozemské schopnosti příliš často-možná jednou nebo dvakrát denně, abych udržela… ehm, cokoliv připravené. Byl tam vždy ten podivný spěch, když jsem to použila, jako kdybych byla na horské dráze, která dosáhla vrcholu a byla připravená spustit se dolů osmdesát mil za hodinu-okamžik, kdy žaludek skáče a kůže brní s vědomím.

Byl to jiný pocit-ne špatný, tak trochu zábavný a možná i trochu návykový.

A když jsem si vzpomněla na cokoliv, co se stalo tu noc, kdy Adam zemřel, bylo to to, že jsem se nikdy v mém životě necítila mocnější. Takže jo, mohla jsem vidět, jak by ta moc mohla jít přímo do mé hlavy. Když se mutace na Willovi udržela, Bůh ví, jaké bláznivé věci dělal.

Nemohla jsem si teď dovolit přemýšlet o něm, tak jsem zapnula laptop a surfovala na netu půl hodiny, četla jsem si recenze, dokud jsem nevypnula počítač a nevrátila ho zpátky na stůl.

Popadla jsem knihu a schoulila se, doufajíc, že si přečtu pár kapitol předtím, než Daemon vhupne dovnitř, ale usnula jsem po třech stránkách.

Když jsem se vzbudila, v mém pokoji byla tma a po dalším pátraní jsem zjistila, že bylo již po deváté a máma odešla do práce. Překvapená, že se Daemon nezastavil, jsem vklouzla do bot a zamířila vedle.

Dawson otevřel dveře, plechovka sody v jedné ruce a Pop-Tart v druhé. „Chystáš se tady na pěkný příval cukru,“ řekla jsem, usmívajíc se.

Podíval se dolů. „Jo, myslím, že v dohledné době nebudu spát.“

Vzpomněla jsem si, co říkal o tom, že vůbec nespí a já doufala, že se to změnilo. Ačkoli předtím, než jsem se mohla zeptat, řekl: „Daemon tady není.“

„Aha.“ Snažila jsem se skrýt zklamání. „Je pořád s tím chlápkem ze Starších?“

„Bože, to ne, Ethan tady byl jen asi hodinu. Nebyl šťastný. Ale Daemon šel ven s Andrewem.“

„S Andrewem?“ Nečekané.

Přikývl. „Jo, Andrew, Dee a Ash chtěli zajít na něco k jídlu. Já jsem nechtěl jít.“

„Ash?“ Zašeptala jsem. Dobře, skutečně nečekané. A co bylo totálně očekávané, byl příval iracionální žárlivosti, která se přese mě přehnala, odhodlaná zavést mně na ostrov bláznů.

„Jo,“ řekl a pak sebou trhl. „Chceš jít dovnitř?“

Neuvědomila jsem si, že jsem ho následovala, dokud jsem neseděla na gauči, moje kolena spojená k sobě. Daemon šel skutečně na večeři s Ash a ostatníma?

„Kdy odešli?“

Dawson si ukousl ze svého Pop-Tartu. „Hm, není to tak dávno.“

„Je téměř deset v noci.“ Luxeni měli obrovský apetit, ale no tak; nevečeřeli v noci. Věděla jsem to lépe.

Sedl si do křesla a podíval se dolů na svůj moučník. „Ethan odešel kolem páté. A pak Andrew, on přišel kolem…“ Dawson se podíval na nástěnné hodiny s přiskřípnutým výrazem. „On a Ash přijeli kolem šesté.“

Můj žaludek se převrátil. „A oni čtyři pak odešli, aby něco snědli?“

Dawson přikývl, jako by mluvení bylo příliš bolestně trapné.

Čtyři hodiny na večeři.

Najednou jsem už nemohla déle sedět. Chtěla jsem vědět, do které restaurace šli. Chtěla jsem ho najít. Začala jsem vstávat, ale snažila jsem se spolknout ten strašlivý knedlík v zadní části krku.

„Není to tak, jak si myslíš,“ řekl Dawson tiše.

Moje hlava se k němu prudce otočila a já byla šokovaná, když jsem zjistila, že mám v očích slzy. Ironie toho všeho, mě udeřila do tváře. Bylo to to, co cítil Daemon, když věděl, že jsem šla na večeři a pak na oběd s Blakem? Ale my jsme tehdy spolu nebyli. Nebylo to, jako bych mu v tom okamžiku dlužila spoustu povinností.

„Není?“ zaskřehotala jsem.

Dawson dojedl svůj Pop-Tart. „Ne. Myslím, že jen potřeboval na chvíli vypadnout.“

„Beze mě?“

Oprášil si pár drobků cukru z džínsů. „Možná bez tebe a možná ne. Není to ten stejný bratr, jakého jsem znal. Nikdy jsem si nemyslel, že bude s člověkem. Bez urážky.“

„Nic se nestalo,“ zašeptala jsem.

Beze mě.

Beze mě.

Tato slova se opakovala. Nebyla jsem jedna z těch dívek, co potřebovali a museli být po celý čas vedle svého přítele, ale sakra jestli to nebodalo. A to bodnutí se přeměnilo na ostrý, vzteklý nůž, když jsem si představila Dee a Andrewa, sedících na jedné straně boxu a Daemona s Ash na druhé, protože tak si museli sednout, když šli jíst. Bylo by to jako za starých časů-když byli Daemon a Ash spolu. Blake a já jsme se mohli políbit jednou, ale neměli jsme dlouhodobý vztah.

Bože, pravděpodobně měli…

Tady jsem se zastavila.

Dawson se postavil, přešel kolem stolku a sedl si vedle mě. „Ethan ho vytočil. Chtěl vědět, jestli jeho vztah s tebou nebude v rozporu s jeho loajalitou k jeho druhu.“ Dawson se naklonil dopředu, mnul si dlaně na svých pokrčených kolenech. „A, no, můžeš si představit Daemonovu odpověď.“

Nebyla jsem si jistá, jestli jsem mohla. „Co řekl?“

Dawson se zasmál a mžoural očima, jako to dělá Daemon. „Řekněme, že Daemon mu vysvětlil, že s kým je, neovlivní jeho loajalitu, ale řekl to jinými slovy.“

Trochu jsem se usmála. „Špatnými slovy?“

„Velmi špatnými slovy,“ řekl, dívajíc se na mně. „Neočekávali to od něj. Nikdo ne. Já? Jo, no, nikdy ode mě moc neočekávali. Hlavně proto, že mi bylo jedno, co si myslí-ne co Daemon, ale…“

„Já vím. On byl vždy ten, který se staral o všechno, že jo? Ne ten, co způsobí problémy, jako je tenhle.“

Přikývl. „Nevědí, co jsi, ale pochybuji, že to Ethan nechá tak.“

„Vyženou ho?“ Když přikývl, potřásla jsem hlavou. Když byl Luxen vyhnán, nebylo mu dovolené žít v Luxenských komunitách nebo v jejich blízkosti, což znamenalo, že nemohl být poblíž ochranného shluku beta křemene. Prakticky by byl sám proti Arumovi. „Co je Ethan? Chápu, že je Starší, ale co dál?“

Dawsonovo obočí se stáhlo. „Starší jsou jako starostové a prezidenti našich komunit. Ethan je náš prezident.“

Moje obočí se zvedlo. „Zní to důležitě.“

„Všichni ti, co žijí v kolonii, ho poslouchají. Ti, kteří neriskují společenský spad.“ Opřel se, zavírajíc oči. „Dokonce i ti, kteří se misí s lidmi, jako ti, kteří pracují mimo kolonie a cokoliv, mají strach z dráždění Starších. Nikdo z nás nemůže odjet bez souhlasu DOD, ale sakra, jestli by nás chtěli venku, našli by způsob, jak to udělat.“

„Udělali by ti to kvůli Beth?“

Jeho tvář se napjala. „Udělali by, ale nebylo dost času. Ne dost času pro cokoliv.“

Bolest řezala mou hruď a já položila mou ruku na jeho. „Dostaneme Beth zpátky.“

Malý úsměv se objevil na jeho rtech. „Já vím. Tahle neděle… Všechno záleží na téhle neděli.“

Můj žaludek se převrátil vzhůru nohama a můj tep se zvýšil. „Jaké to tam bylo?“

Jeho oči se otevřely do úzkých štěrbin. Několik okamžiků trvalo, než odpověděl. „Nejdřív to nebylo tak špatné. Nechali mě a Beth vídat se navzájem. Řekli nám, že nás drží pro naše bezpečí. Víš, celá ta „když lidi zjistí, co jsem udělal Beth, bylo by to zlé a museli bychom být chráněni“ věc. Daedalus byl na naší straně. Chvíli se to tak skutečně zdálo. Já… Já jsem téměř uvěřil, že se odtamtud společně dostaneme.“

Bylo to poprvé, co jsem ho slyšela říct Daedalus. To slovo vyznělo divně z jeho rtů.

„Věřit v to, nevedlo k ničemu jinému, než k bídě a nakonec k šílenství, když naděje zmizela.“ Koutky jeho rtů se zvedly. „Daedalus chtěl, abych znovu udělal to, co jsem udělal Beth. Chtěli, abych vytvořil víc lidí jako ona. Abych pomohl zlepšit lidstvo a všechny ty blbiny a když to nefungovalo, věci… věci se změnily.“

Posunula jsem se. „Jak se změnily?“

Linie jeho čelisti se napjala. „Nejdřív, mi nechtěli dovolit vídat Beth-můj trest za selhání, když se jim to všem zdálo snadné. Oni nechápali, že nevím, jak jsem ji uzdravil a změnil. Přinášeli ke mně umírající lidi a já jsem to zkoušel, Katy, skutečně jsem to zkoušel. Ale oni zemřeli, bez ohledu na to, co jsem udělal.“

Nevolnost ve mně vytryskla a já si přála, abych věděla, co říct, ale zdálo se, že tohle byl jeden z momentů, kdy neříct nic, znamenalo všechno.

„Pak začali přinášet zdravé lidi, a dělali jim věci, ubližovali jim-a já je uzdravoval. Někteří… někteří z nich se zlepšili. Alespoň na malou chvíli jo a jakékoliv rány na nich byly způsobeny, se vrátily s pomstou. Ostatní… ostatní se destabilizovali.“

„Destabilizovali?“

Dawsonovy ruce na jeho stehnech se otevřely a zavřely. „Rozvíjeli některé z našich schopností, ale něco… něco se pokazilo. Jedna holka-nebyla o moc starší než my a byla hezká, velmi hezká. Dali jí nějaké pilulky a ona umírala. Uzdravil jsem ji. Skutečně jsem ji chtěl uzdravit, protože byla tak vystrašená.“ Smaragdové oči se střetly s mými. „A mysleli jsme si, že to funguje. Onemocněla tak, jak nemocná byla Beth, když nás poprvé přivedli. A pak se mohla pohybovat tak rychle jako my. Asi den poté, co nemoc zeslábla, vběhla do zdi.“

Zamračila jsem se. „Jak to může být tak špatné?“

Jeho pohled sklouzl pryč. „Můžeme se pohybovat rychleji než kulky, Katy. Narazila do zdi. Bylo to jako udeřit do ní nadzvukovou rychlostí.“

„Ach, můj Bože…“

„A bylo to, jako by se nemohla zastavit. Někdy si říkám, jestli to neudělala schválně. Po ní jich bylo mnoho, mnoho dalších. Lidi, kteří zemřeli s mýma rukama na nich. Lidi, kteří zemřeli poté, co jsem je uzdravil. Lidi, kteří žili bez mutace, ale už nikdy nebyli znovu viděni.“ Podíval se dolů. „Na mých rukách je tolik krve.“

„Ne.“ Rázně jsem zavrtěla hlavou. „Nic z toho nebyla tvoje chyba.“

„Nebyla?“ Vztek prohloubil jeho hlas. „Mám schopnost léčit, ale nepochopil jsem ji správně.“

„Ale musel jsi je chtít uzdravit-jako na buněčné úrovni. Byl jsi nucen to dělat.“

„To nemění nic na tom, že tak moc lidí zemřelo.“ Sedl si znovu dopředu, nervózně. „Byla doba, kdy jsem věřil, že si zasloužím, co mi dělali, ale nikdy… nikdy Beth. Nezasloužila si to.“

„Ty taky ne, Dawsone.“

Chvíli na mě zíral, pak se podíval pryč. „Zadržovali Beth, pak jídlo, pak vodu a když to pořád nefungovalo, stali se kreativnějšími.“ Vypustil dlouhý povzdech. „Myslím, že to samé udělali Beth, ale skutečně to nevím. Všechno, co jsem viděl, bylo to, co dělali přede mnou.“

Můj žaludek klesl do polštáře na gauči. Měla jsem z toho opravdu špatný pocit.

„Oni jí ublížili jen proto, abych ji mohl uzdravit a oni mohli studovat průběh.“ Dawsonova čelist pracovala. „Pokaždé jsem cítil ten nejhorší druh strachu. Co když to nebude fungovat? Co když selžu s Beth? Já…“ Pohnul krkem, jako by si uvolňoval uzel.

Už nikdy nebude stejný.

Slzy se znovu vyšplhaly mým hrdlem.

Chtěla jsem pro něj brečet, pro Beth, ale nejvíc ze všeho pro lidi, kterými jednou byli, ale už nikdy nebudou.