Onyx - 28. kapitola

Překlad: Pavla
Kor.: Majuš

Když jsme byli zpátky u nás doma, seděli jsme na gauči, proti sobě s nohama zkříženýma. Držela jsem kouřící šálek horkého kakaa, který mi Daemon položil mezi ruce, ale nemohla jsem získat dost tepla. Docházelo mi všechno, co se stalo… končící s mužem, měnícím se v popel. Připomnělo mi to videa atomové bomby dopadající na Hirošimu. Výbuch tepla byl tak intenzivní, že obrátil lidi na popel a natrvalo usadil jejich stíny do budov. Zajeli jsme jejich autem do lesa. Daemon ho usmažil a spaloval, dokud nebylo nic k zanechání. Veškeré důkazy o tom, že jsme tam byli, byly odstraněny, ale nakonec lidem budou chybět dva muži a otázky se budou kolem motat, zejména od jejich rodin. Vzhledem k tomu, že měli rodiny… Baseballová čepice byla hozená na stole, ale v očích Daemona jsem nemohla nic přečíst. Byl potichu celou cestu zpět. Stiskla jsem teplý hrnek. „Daemone… jsi v pořádku?“ Přikývl. „Jo.“ Napila jsem se doušku kakaa a sledovala jsem ho z pod mých řas. „Co bylo uvnitř budovy?“ Promnul si zátylek, když zavíral oči. „V prvních dvou místnostech nebylo nic. Jen prázdné kancelářské prostory, ale je zřejmé, že byly hodně používané. Byly tam všude prázdné šálky, plné popelníky. Dál, kam jsem se dostal, byly… klece. Asi tak deset; jedna vypadala, že byla nedávno použitá.“ Nevolnost mě uvnitř válcovala. „Opravdu si myslíš, že v nich drželi lidi?“

„Luxeny? Ano. A možná další jako ty.“ Položil si ruce na nohy. „V jedné kleci byla zaschlá krev. Ve všech z nich byly řetězy a pouta, obalené v tom temně rudém kamenu, který jsem nikdy předtím neviděl.“

„Viděla jsem ho venku před budovou, nad dveřmi. Byl lesklý, připadal mi černý, protože už byla tma.“ Postavila jsem hrnek stranou. „A on mi položil něco na tvář, a Bože… bolelo to jako čert. Zajímalo by mě, jestli to bylo to samé, co jsi viděl.“ Jeho půvabné rty se v rozích naklonily. „Jak se teď cítíš?“

„Naprosto v pořádku.“ Mávla jsem na něj. „Viděl si něco dalšího?“

„Neměl jsem čas jít nahoru, ale měl jsem pocit, že něco… něco nahoře bylo.“ Vstal s ladnou elegancí, sepjal ruce za hlavou. „Musím se tam dostat zpátky.“ Moje oči ho sledovali. „Daemone, je to příliš nebezpečné. Lidé si uvědomí, že ti muži chybí. Nemůžeš se tam vrátit.“ Otočil se čelem ke mně. „Můj bratr by tam mohl být, nebo něco, co mi řekne, kde můj bratr je. Nemůžu jen tak odejít, protože je to příliš nebezpečné.“

„Já tomu rozumím.“ Stoupla jsem si a sevřela ruce. „Ale k čemu je dobré pro Dawsona-nebo pro Dee-když tě chytí?“ Daemon se na mě díval několik dlouhých okamžiků. „Musím něco udělat.“

„Já vím, ale musí to být víc promyšlené, než jakýkoliv z tvých plánů zatím byly.“ Ignorovala jsem záblesk vzteku v jeho jasném pohledu. „Protože si mohl být dnes večer zajat.“

„Já se o sebe nebojím Kat.“

„Tak to je problém!“ Jeho oči se zúžily. „Nezapojil bych tě do toho, kdybych věděl, že vycouváš.“

„Vycouvám?“ Ta událost dnes večer zesílila všechno, co jsem cítila a byla jsem přetížená… sekundy od zhroucení, sezení někde v rohu. Možná taky houpající se v tom rohu. „Já jsem ta, kdo tě zapojil. Já jsem viděla Bethany.“

„A já jsem souhlasil, že se mnou poprvé půjdeš.“ Přejel si rukou po svých chaotických vlasech a hrubě vydechoval. „Kdyby si zůstala v tom autě, měl bych čas, zkontrolovat horní patro.“ Otevřela jsem pusu. „Byl by si uvnitř chycen. Vystoupila jsem z auta, protože si neodpovídal na moji sms! Kdybych tam zůstala, oba bychom byli v těch klecích.“ Jeho tváře zrudly, když se odvrátil. „Dobře. Oba dva jsme právě teď vytočený. Měli bychom to dnes večer nechat. Trochu si odpočinout. Cokoliv.“ Nechtěla jsem to nechat, ale měl pravdu. Zkřížila jsem si ruce. „Fajn.“ S posledním pohledem, sebral čepici ze stolu a obrátil se k odchodu. Zastavil se na konci gauče. Ramena se mu třásla a jeho hlas vyšel v šepot. „Nikdy jsem předtím nezabil člověka.“ Najednou, jeho vytočení dávalo smysl. Nebyl to jen pocit bezmoci, že není schopen nic udělat. Potřeba ho utěšit, dotknout se ho, se stala fyzická. Natáhla jsem ruku, pokládajíc mu ji na rameno. „To je v pořádku.“ Daemon setřásl mou ruku a zamračil se. „Není to v pořádku, Katy. Zabil jsem dva lidi. A nedělej… prostě nedělej nic.“ Trhla jsem sebou, více z použití mého skutečného jména než jeho jednání. Daemon zablikal ven a přední dveře se zabouchly. Natáhla jsem obě ruce nad hlavu a kousla jsem se do rtů dostatečně silně, abych cítila kovovou pachuť, vymršťující se mi do pusy. Daemon by se nevrátil do toho skladu. Ani za milion let. Ani já jsem nemohla přesvědčit sama sebe… Spánek v noci nepřišel snadno a strávila jsem větší část následujícího dne napnutá jako luk. Pořád jsem kontrolovala vedlejší příjezdovou cestu, ujišťující se, že Daemonovo auto tam pořád je. Mohl prostě prosvištět cestou zpátky do skladu bez svého SUV, ale když jsem viděla auto, dalo mi to nějakou úlevu. Příštích pár dní zimních prázdnin se táhly. Většinu času jsem čekala, že SWAT vtrhne do mého domu s otázkami, co se stalo s důstojníky. Ale nic se nestalo. Den před Silvestrem se zastavila Dee. „Líbí se ti moje nové boty?“ Vystrčila jednu štíhlou nohu. Černé kožené kozačky končily těsně pod koleny. Podpatek byl vražedný. „Daemon je pro mě sehnal.“

„Jsou úžasný. Jakou máš velikost?“ Zasmála se a pak si strčila lízátko zpátky do pusy. „Dobře, předtím, než mi řekneš ne, už jsem to vyřešila, s Ash.“ Zamračila jsem se. „Vyřešila co?“

„Ash pořádá malou silvestrovskou párty v jejím domě. Bude tam jenom pár z nás. Daemon jde.“

„Uh, pochybuju, že Ash je v pohodě s tím, abych šla na její párty.“

„Ne, ona je.“ Dee zasvištěla obývákem jako chycený motýl. „Slíbila, že s tím bude v pohodě. Myslím, že si u ní narostla.“

„Jako plíseň,“ zamumlala jsem. Ze sledování Dee se mi točila hlava. „Já nevím.“

„Ale no tak, Katy. Můžeš dokonce pozvat Blakea, jestli chceš.“ Udělala jsem obličej. „Nebudu ho zvát.“ Náhle se zastavila, lízátko vyselo z jejích prstů. „Máte problémy?“ Zeptala se s nadějí. „Víš, kdybych s ním vážně chodila, měla bych problém s tím, jak šťastně zníš, ale jelikož s ním nechodím, jsem v pohodě.“ Její oči se zúžily podezřením. „Pak co se mezi vámi děje?“

„Vůbec nic,“ povzdechla jsem si. Sála lízátko několik chvil, když mě pozorovala. „A nic se neděje s mým bratrem. Správně? Plíží se kolem domu bez důvodně.“ Našpulila jsem rty. „Dee…“

„Je to můj bratr, Katy. Miluju ho. A ty jsi moje nejlepší kamarádka, i když se tak v poslední době nechováš.“ Vrhla rychlý úsměv předtím, než pokračovala. „Tak mám pocit, jako bych uvízla mezi vámi. A vím, že ani jeden z vás mě tam nedostal, ale já chci… vás oba šťastný.“ Zajímavý, jak jsme skončili u tohohle rozhovoru. S povzdechem jsem si sedla. „Dee, je to opravdu složité.“

„Nemůže to být tak složité,“ odvětila a zněla jako Lesa. „Vy lidi se máte rádi, a já vím, že Daemon může hodně riskovat vztahem s tebou, ale on bere tenhle risk.“ Dee si sedla vedle mě, její tělo hučelo energií. „Nicméně, si myslím, že si potřebujete promluvit nebo… já nevím. Prohloubit vaše vášně.“ Začala jsem se smát. „Ach můj Bože, to myslíš vážně?“ Usmála se. „Takže s námi zítra večer půjdeš?“ Stejně tak moc, jako jsem chtěla vidět dům Thompsonů, protože bych se vsadila, že je super snobský a cool, jsem stále nebyla rozhodnutá. „Budu o tom přemýšlet.“

„Slibuješ?“ Šťouchla mě loktem. „Udělalo by mě to opravdu šťastnou, kdybys šla.“ Párty s nimi zněla lépe, než to, co jsem měla v plánu já, což bylo nic. Dee chvilku zůstala, půjčila si nějaké knihy a pak odešla. Potom, kolem večeře, se objevil Will s čínou. Nechtěla jsem odmítnout jídlo, ale neměla jsem náladu na konverzaci.

Máma se prakticky vznášela kuchyní, potěšená „dobrý přítel“ raušem. Když odešli, strávila jsem zbytek večera čtením, dokončující knížku pro můj blog, a začínala jsem novou, kterou jsem neměla naplánovanou číst. Mít čas na čtení bylo příjemný a uvolňující. Cítila jsem, že se moje staré já plíží zpět. Ne plachá Katy, ale ta která udělala, co chtěla, protože si to užila. Když bylo skoro deset, odložila jsem knihu a uvažovala jsem o zkontrolování Daemona. Vrátil se do skladu beze mě? Byla velká šance, že jo. Snažící se rozptýlit sebe samu, jsem se přihlásila do jednoho zpravodajského serveru a hledala jsem jakoukoliv zprávu o dvou důstojnících, kteří se ztratili. Kontrolovala jsem to každý večer bez výsledku. Ale dnešek byl jiný. Titulek Charleston Gazette psal: Dva důstojníci ministerstva obrany se ztratili, naposledy byli viděni v blízkosti Petersburgu. Zastavil se mi dech, když jsem si prohlížela článek. Důstojník Robert McConnell a důstojník James Richardson byli naposledy viděni v blízkosti Petersburgu 26. prosince a od té doby o nich nikdo nic neslyšel. Orgány neřekli povahu jejich jednání v Grant County, ale žádáme každého, kdo viděl důstojníky nebo ví cokoliv, prosím kontaktujte nás na naší Tip lince. Pod článkem byly dva obrázky. Poznala jsem je okamžitě. Kniknutím pryč z webové stránky, jsem okamžitě otevřela nový webový vyhledávač. První jsem vygooglovala Nancy Husher a nenašla jsem nic. Kuřák zmínil její příjmení, říkal, že by nebyla naštvaná, kdybych nebyla… neudělala binec. Otřásla jsem se. Myslela jsem si, že bude v nějakém vztahu k DOD, ale bylo to, jako kdyby ta žena na internetu neexistovala. Moji další hledací obětí byl mámin přítel. Bylo tam poměrně málo stránek, které odkazovaly na řadu lékařských ocenění, ale nic, co by dokazovalo spojení s Bethany. Ale bylo tam něco, co o něm zanechalo špatnou pachuť v mých ústech. Jeden článek, jehož titulek zněl: Místní lékař překonává leukémii, podporuje financováním nové centrum onkologické péče v Grant County. Očima jsem prohlédla článek. Byl to Will. Byl tam jeho obrázek, s největší pravděpodobností pořízený v průběhu léčby, protože jsem poznala ten „kosti vyčerpaný“ vzhled. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ví to máma? Myslím, rakovina není důvod s někým nechodit, ale po všem, čím si prošla s tátou? Mohla by jít přes něco takového jako je, že se rakovina vrátí zpátky? A pokud se mi vlastně začne líbit chlápek, pokud není nasazený, vypořádám se s tím znovu? Vrátila jsem se na vyhledávací stránku, nemohla jsem zbavit mozek této nové skutečnosti. Zastavující se, beru šálek kakaa a vracím se k mému amatérskému vyšetřování. Moje prsty se vznášejí nad klávesnicí, zatímco pocit viny mi zrudl mé tváře. Pak, s přikrčením, googluji Blake Saunders, říkajíc sama sobě, že chci jenom vidět jeho starý blog, protože mi nikdy neřekl jeho jméno. První link našel nějakého školního atleta, ale tažením dolu na první stránce vidím novinový článek o vraždě jeho rodičů. Kliknutím na odkaz, čtu smutnou, opravdu smutnou zprávu o úmrtí jeho rodičů a sestry. Nazývanou jako brutální vloupání. Je tam dalších pár článků se stejným uvedením a pak najdu nekrolog jeho rodičů, což mě přivede k pohřebnímu ústavu, sídlící v Santa Monice. Slunné pole. Kdo sakra pojmenuje pohřební ústav Slunné pole? Vrtíc hlavou, jsem se napila kakaa a kliknu na obrázky na stránce jeho rodiny. Mladší Blake byl roztomilý a taky jeho sestra. Můj žaludek se stáhnul, když jsem uviděla na obrázku jeho a jeho mladší sestru, hrající si na houpačce. To dítě bylo tak mladé a její smrt pravděpodobně strašná. Zamrkala jsem zpět horké slzy, dojatá někým, koho jsem ani nikdy nepoznala. To prostě nebylo fér nebo správné. Smrt obvykle nebyla ani jednou z těchto věcí, ale tohle… tohle bylo špatné. Pořád jsem procházela obrázky, zastavujíc na starší fotce Blakeovýho táty. Mohla jsem vidět podobnost v jednoduchém úsměvu a oříškových očí. Muž vedle jeho otce vypadal zvláštně povědomě. Sdílel některé stejné znaky jako Blakův táta, ale jeho tvář byla kulatější. Některé ze snímků měly dole popisek, ale tenhle ne. Prošla jsem hltavě přes několik dalších fotek a pak jsem se zastavila na té, která vypadala jako sešlost rodiny o svátcích. Naklonila jsem se blíž, postavila hrníček předtím, než jsem ho mohla upustit. Ostré bodnutí prořízlo můj dech, když jsem dostala opravdu dobrý pohled na chlapa, který byl na fotce s Blakeovým tátou. Ten muž měl ruku položenou na ramenou mladšího Blakea a usmíval se do foťáku z pod hustého, světle hnědého kníru. Titulek níže, označující ho jako Briana Vaughna. Myšlenky bojovaly v mé hlavě, jak jsem znovu rychle klikala na nekrolog, přelétajíc přežívající členy rodiny. Brian Vaughn byl uveden jako nevlastní bratr zesnulého-Blakeova táty. Můj překvapený smích vyšel přiškrceně a já stála a rozhlížela se po místnosti očekávající, i když jsem si vlastně nebyla jistá, co hledám. Šok do mě narazil a já se snažila udržet příliv hněvu na uzdě. Blake měl vztah k důstojníkovi DOD. Jaká… náhoda. Začala jsem přecházet podél obývacího pokoje, můj dech přicházel drsně a rychle. Ta nelogická část mozku se snažila přesvědčit sama sebe, že je to jenom náhoda, že to byl jiný Brian Vaughn, který vypadal jako ten důstojník DOD. Ale tvrdá realita toho, že jsem se nechala zmást… umožnila sama sobě hrát jim přímo do rukou DOD, mě porazila. Jeho vztah k DOD vysvětluje, jak Blake věděl tolik o Luxenech a přeměněných lidech. Proč se tolikrát ptal na to, kdo mě vyléčil. Jak bezohledně a nebezpečně se choval na jeho tréninkových hodinách. Já ani nevěděla, kde Blake bydlel. Ale věděla jsem, kde Vaughn bydlel. Zastavila jsem sebe před saháním na mé klíčky od auta. Nebyl žádný způsob, jak jít do Vaughnova domu. Co bych dělala? Vloupala se tam? Tohle bylo horší než typický Daemonovi plány. Rozervaná mezi touhou mluvit s Daemonem a hodit problém přes palubu, dokud nebudu vědět, s čím mám to dočinění, sedla jsem si a přitáhla kolena k hrudi. Mohla jsem být takhle hrozně oklamaná? Celý čas pracovat s někým, kdo byl vázaný k DOD? Hněv a strach se stále střídaly, svíraly mě několik minut, pak jsem toho nechala a umožnila druhé emoci, aby se mě držela. Moje oči našly klíčky od auta. Vaughn nebyl doma, a Blake prohlašoval, že je pryč z města dokud nezačne škola, na návštěvě rodiny s jeho… strýcem. A tohle by mohla být skvělá příležitost, jak zjistit, jestli bych mohla najít nějaký důkaz, který by ukazoval na Blakeovu práci s DOD. „Zatraceně!“ Vybuchla jsem a vyskočila na nohy. Vztek se stal žijícím, dýchajícím tvorem uvnitř mě, barvícím vše na červeno-bílé světlo. Něco z toho bylo zaměřeno na mě, ale většina z toho měla cíl. Blake byl v mém domě, mluvil s mojí mámou, získal mou důvěru a políbil mě. Tento druh zrady se dostal tak hluboko, že zanechal trvalou stopu na mé duši. Daemon byl poslední člověk, za kterým jsem právě teď potřebovala jít. Pokud Blake pracoval pro DOD, potřebovala jsem Daemona udržet od toho co nejdál. Alespoň dokud jsem nevěděla, že neodletí a neudělá ještě něco hloupějšího, než co udělám já. Konec přemýšlení, popadla jsem mikinu a stáhla si ji přes hlavu. Vzala jsem si klíčky a mobil a odešla z domu. Udělala jsem neuvěřitelné množství stupidních věcí v mém životě. Mazlení s mládětem vačice byla jedna z nich, vběhnutí pod kamion byla další. Dokonce jsem jednou byla tak naštvaná ohledně pirátských knih, že jsem dala manifest na můj blog, který téměř nedával žádný smysl. Tohle však pravděpodobně bude na špičce seznamu. Ale jak jsem vrazila na dálnici, ruce svíraly volant, byla jsem nyní hodně odlišnou osobou. Mohla bych nakopat většinu prdelí, kdyby to bylo potřeba a nemohla jsem nechat Blakea s tímhle zmizet. Zaparkovala jsem auto dvě ulice dolů od místa, kde bydlel Vaughn a vyšla ven do chladného vzduchu, který voněl sněhem. Přetáhla jsem si kapuci přes hlavu, strčila ruce do středové kapsy a šla jsem zpátky pěšky směrem k Vaughnovu domu. Ta ironie z nadávání Daemonovi kvůli jeho nedostatku plánů mnou neprošla, ale teď jsem pochopila, že některé situace volaly po dobře promyšlené hlouposti. Tohle byla jedna z nich. Vaughnův dům vypadl prázdný, když jsem se zezadu přiblížila. Naštěstí, dva domy blízko tomu jeho byly oddělený. Jeden z nich měl označení „zabavený“ a druhý byl prostě tmavý. Začaly padat malé vločky sněhu, když jsem se začala plížit kolem předních dveří. Můj dech vycházel ven v obláčkách, visel ve vzduchu jako mraky. Příjezdová cesta byla prázdná. S vědomím, že to neznamená, že dům byl zcela bez lidí, jsem přemýšlela co dělat. Nejela jsem celou cestu až sem, abych se podívala na vnějšek domu. Chtěla jsem tam. Chtěla jsem najít důkazy spojující Blakea s Vaughnem a chtěla jsem zjistit, jestli tam je něco o umístění Dawsona a Bethany. Šla jsem k zadní části domu a zkusila dveře. Bylo zamčeno, jak se dalo očekávat, ale vzpomněla jsem si, jak se Daemon a Blake zmiňovali, jak je snadné zámky zmanipulovat. Měla by to být hračka. Alarmový systém by byl úplně jiný příběh. Stiskla jsem dveře, zavřela oči a představovala jsem si zámek. Hrnoucí se statická elektřina se plazila dolů z mých rukou, skákala ze špiček mých prstů skrz dřevo. Cvaknutí zámku znělo v mé hlavě jako deaktivace jaderné bomby. Na moment jsem se připravovala na to, co by mě mohlo čekat na druhé straně dveří. Pokud by tam někdo byl, musela bych se bránit. Myšlenka ublížit někomu, případně zabít ho nebo ji, mě znechucovala, ale věděla jsem, že ten, kdo by to byl, by se dvakrát nezastavoval před zamknutí mě do klece. Říkala jsem si, co můžu dělat, otevřela jsem dveře a pomalu vstoupila do kuchyně. Světlo nad sporákem vrhalo na místnost měkké světlo. Zavřela jsem za sebou dveře a zhluboka se nadechla. To je šílené. Plížila jsem se dopředu a děkovala za tenkou podrážku na mých botách. Nesmělá Katy nikdy víc… posunula jsem se na starou dobrou vloupající. Mačkala jsem si ruce pod rukávy mé mikiny a přesouvala se chodbou. Jídelna byla prázdná s výjimkou srolovaného spacáku na podlaze. Dvě pohovky byly opřeny o stěnu v obýváku. Nebyla tam žádná televize. Připomínalo mi to modelové domácnosti, kde bylo všechno falešné. Naskakovala mi z toho husí kůže. Zadržující dech, jsem šla nahoru po schodech. Nic na tomhle domě nevypadalo realné. Neměl domácí pach jako zbytky jídla nebo parfém. Voněl prázdně. Na vrcholu schodiště byla koupelna, která byla jistě používaná. Byly tam vlasové přípravky na umyvadle-gel a dva zubní kartáčky. Můj žaludek byl stažený, když jsem odešla z koupelny. Všechny dveře ložnic byly otevřené. Každá z nich měla jenom postel a prádelník. Všechny byly prázdné. Poslední pokoj na konci chodby byl něco jako kancelář. Velký stůl byl v jinak prázdné místnosti. Na vrcholu byl monitor, ale žádný pevný disk. Přesunující se ke stolu, vytáhla jsem hlavní zásuvku. Nic. Zkontrolovala jsem bočný zásuvky, stávající se frustrovanou, když byly všechny prázdné. Trhnutím jsem otevřela tu poslední. „Jackpot,“ zašeptala jsem. Vytáhla jsem ze dna složku, která byla silná a těžká. Zvedala jsem složku ven opatrně, položila jsem ji na stůl a otevřela ji. Byly tam fotografie, stovky fotek. Třásly se mi ruce, když jsem fotografiemi listovala. Bzučení plnilo mé uši, jak jsem otáčela fotku po fotce. Na jedné jsem šla od mého auta před školou v krátkých rukávech. Bylo tam několik fotek z venku Smoke Hole Diner, zobrazující mě a Dee sedící před oknem, pak jedna z nás vycházející ze dveří, moje ruka v dlaze a smějící se Dee. Několik dalších fotek ukazující nás společně ve škole, na mé verandě a v jejím autě. Byla tam jedna, na které jsme se objímaly před FOOLANDem, první den, kdy jsme se poznaly. Pak tam byly fotografie Daemona, přimhouřený oči a tvář pevně staženou, když ztratil nervy a šel kolem svého SUV, klíče sevřené v ruce. Na další stál na jeho verandě, v tričku a džínách, se mnou na jeho schodech, dívající se na něj. Vzala jsem jednu, držící ji na světle, které přicházelo oknem. Byla jsem v červených dvou dílných plavkách, stojící na břehu jezera. Dívala jsem se stranou a Daemon mě pozoroval, usmívající se-opravdu usmívající se-pro mě naprosto nevědomý. Nevěděla jsem, že se kolem mě někdy usmál v té době. Upustila jsem fotku jako by mi pálila kůži. A byla pro mě na bizardní úrovni. Bylo tam toho víc. Fotky zaznamenávající od chvíle, kdy jsem se sem přestěhovala až do několika dní zpátky. Byly tam fotky mojí mámy mířící do práce, některé s ní a Willem. Nebyly tam žádné fotky Blakea a mě společně. Ale nejhorší fotka, která mě málem poslala do kolen, byla ta, kde mě Daemon nese od jezera tu noc, co jsem byla nemocná. Fotka byla tmavá a zrnitá, ale já jsem rozeznala bílou košili na spaní, způsob jakým moje ruka bezvládně visela, pohled čisté koncentrace na Daemonově tváři, když měl jednu nohu na schodech verandy. Sakra, můžou mě sledovat teď? Nemohla jsem si dovolit myslet. Pocit zneužití se prořízl skrz kosti a kůži. Pozorovali nás od začátku. Chtěla jsem vzít všechny ty fotky. Chtěla jsem je spálit. Tam, kde by měl být strach, byl už jenom vztek. Kdo jim dal právo to dělat? S hněvem tak silným, že jsem ho mohla ochutnat, jsem posbírala fotky a umístila je zpátky do složky. Věděla jsem, že je nemůžu vzít. Strčila jsem je zpátky do šuplíku a stála jsem se stále se třesoucíma rukama. Dno šuplíku v jednom rohu trčelo nahoru. Strkajíc složku zpátky, šáhla jsem dolů a hmatala kolem, dokud jsem neuchopila hranu. Odloupla jsem spojující papír pryč a uviděla několik listů papírů. Většina z nich byly příjmy, které se zdály být divně skryty, vzhledem ke všemu. Byly tam bankovní stvrzenky, ukazující peněžní převody. Moje oči kašlaly na částky. Další proužek papíru s adresou a písmeny DB napsaný pod ní. Dawson Black? Dee Black? Daemon Black? Strkajíc papírek do kapsy, jsem zastrčila spojující papír zpátky dolů a položila na něj složku. Zavřela jsem dveře, pocit strnutí, když jsem se zastavila. „Co tady děláš?“ dožadoval se hlas.