Onyx - 27. kapitola

Překlad: KitKat
Kor.: Majuš

Když byl táta naživu, milovala jsem Vánoce. Oba jsme byli ti lidé, kteří odbíhali několik let na vánoční ráno. Za úsvitu jsem běžela dolů, seděla sama před vánočním stromečkem a trávila časné hodiny Vánočního rána čekáním, až se rodiče vzbudí. Jenže rituál se přerušil, když táta zemřel. Poslední tři roky, jsem dělala skořicové bochánky sama, plníc vzduch jejich sladkou vůní, a když máma přišla domů z práce, vyměnili jsme si dárky. Tento rok to bylo jiné. Když jsem se vzbudila, vůně skořice již pronikala do vzduchu a Will byl dole. Na sobě měl kostkovaný župan a sdílel kávu s mámou. Zůstal tu přes noc. Zase. Když mě uviděl stát ve dveřích, vstal a objal mě. Ztuhla jsem a ruce mi nešikovně visely podél těla. „Veselé Vánoce,“ řekl a poplácal mě po zádech. Zamumlala jsem to samé, když jsem k němu byla zády, vědomá si toho, že máma na gauči zářila. Otevřeli jsme dárky… jako dřív s tátou. Možná, že to bylo to, co mě nechalo v podivné náladě, která přetrvávala celé dopoledne a pronásledovala mě na každém kroku, odhodlaná zničit mi prázdniny. Máma šla nahoru do sprchy poté, co viděla Willa a mě pracovat na večeři. Vytahoval prosklenou šunku z trouby. Jeho pokusy o krátký rozhovor byly značně ignorovány, dokud to dělal. „Žádné další návštěvy přes noc?“ Zeptal se s mazaným, spikleneckým úsměvem. Šlehala jsem bramborovou kaši silněji, přemýšlejíc, jestli se snažil být dobrý chlap z obrázku, takže bych nedala mámě žádné kecy o něm. „Ne.“

„Ne? Jako kdybys mi to řekla, že?“ Pustil rukavice z trouby na pult, dívajíc se na mě. „Ten hoch se zdá jako milý kluk,“ pokračoval Will a vytáhl jeden z nožů, který mi Blake hodil na hlavu. „I když je trochu intensivní.“ Odmlčel se, obočí mu kleslo, když držel nůž nahoře. „No, tak jako jeho bratr.“ Málem jsem upustila stěrku. „Mluvíš o Dawsonovi?“ Will přikývl. „Byl z těch dvou trochu víc otevřený, ale stejně intenzivní. Jednal, jako by každou chvíli mohl svět skončit a každou sekundu by se mělo žít naplno. Nikdy jsem ten dojem neměl z Daemona. Je trochu zdrženlivější, hm?“ Zdrženlivější? Zpočátku jsem to chtěla popřít, ale Daemon byl vždy… ovládající se. Jako kdyby to nejdůležitější ze sebe držel zpátky. Řezajíc do pařící šunky, se Will zasmál. „Všichni z nich byli opravdu nepropustní. Myslím, že to přichází s tím, být trojčata. Jako Thompsonovi děcka.“ Můj puls bezdůvodně skákal všude možně. Šla jsem znovu pracovat na bramborách. „Zníš, jako bys je znal docela dobře.“ Pokrčil rameny, když přesouval několik tlustých plátků na jeden z efektních maminčiných porcelánových táců, které neviděly světlo světa několik let. „Je to malé město. Do značné míry znám každého tady.“

„Nikdo z nich se o tobě nikdy nezmínil.“ Postavila jsem misku na pult a vzala mléko. „Nevím, proč by měli.“ Natočil se ke mně, usmívající se. „Nemyslím si, že si dokonce uvědomují, že Bethany byla moje neteř.“ Karton mléka mi vyklouzl z prstů, odrážející se od pultu a padající na zem. Pěnivá bílá tekutina tekla přes dlaždice. Přesto jsem stála zmrazená. Bethany je jeho neteř? Will pustil nůž a popadl několik papírových ubrousků. „Kluzký prevít, ne?“ Přitahující k tomu, jsem se sehnula a popadla krabici. „Bethany byla tvoje neteř?“

„Jo takový smutný příběh a jsem si jistý, že jsi ho slyšela.“

„Slyšela.“ Dala jsem mléko zpátky na pult a pomohla mu uklidit můj nepořádek. „Je mi líto… co se stalo.“

„To mě taky.“ Hodil ubrousky do koše. „Zničilo to moji sestru i jejího manžela. Přestěhovali se pryč jen po měsíci nebo tak nějak. Myslím, že tu nemohli zůstat žít, připomínalo jim ji to. Pak také kluk od Cuttersů zmizel, stejně jako Bethany a Dawson. Je to zatracená škoda, že tolik mladých lidí zmizelo.“ Ani jednou Daemon nebo Dee neřekli slovo o Willovu vztahu k Bethany, ale ani o ní nemluvili moc často. Utrápená Willovýma příbuznýma a zmínkou o Simonovi, jsem dokončila dělání brambor v tichu. Měl rád jejich venkovský styl-na kůži. Fuj. „Je tu něco, o čem, jsem tě chtěl ujistit, Katy.“ Will před sebou sepjal ruce. „Nesnažím se nahradit místo tvého otce.“ Překvapená, kam směřuje rozhovor, jsem se na něj podívala. Díval se zpátky, bledé oči měl vyrovnané a pevně se na mě dívaly. „Vím, že je to těžké, když jeden z rodičů jde dál, ale já tu nejsem, abych ho nahradil.“ Předtím, než jsem stačila odpovědět, mě poplácal po rameni a odešel z kuchyně. Šunka se chladí na pultu, se šťouchanými brambory jsem skončila, a také byli zapečené makarony. Až do té doby jsem byla hladová, ale při zmínce o mém otci, všechna chuť k jídlu zmizela. Hluboko v sobě jsem věděla, že se Will nesnaží zaujmout jeho místo. Žádný muž nemohl nahradit otcovo místo, ale dvě velké slzy mi stékaly po tvářích. První Vánoce bez něj jsem brečela, ale poslední dva roky ne. Možná jsem brečela teď, protože to bylo poprvé, kdy se tento skutečný svátek s mámou, týkal někoho jiného než mého táty. Loket se mi zachytil o okraj mísy, jak jsem se otočila a ta padala dolů z pultu. Bez přemýšlení jsem zmrazila mísu, takže moje tvrdá práce neskončila na zemi. Popadla jsem ji ve vzduchu a položila zpátky na pult. Otočila jsem se a zahlédla stín na chodbě, přímo u dveří do kuchyně. Dech v krku mi ztuhl, jak dva kroky těžší než má moje máma přešli halu a začaly stoupat po schodech. Will. Viděl mě? A když jo, proč tady nevyváděl, jak jsem zmrazila misku ve vzduchu? Když jsem se probudila následující den po Vánocích, zjistila jsem, že Will už rozebral stromek. To mu samo o sobě vysloužilo vážné negativní body. To nebyl jeho strom, aby ho dával dolů. A já jsem si chtěla nechat ty zelené žárovky, které teď byly zabalené v podkroví, kde bych se neodvážila jít. Přidalo to k mojí rostoucí nechuti k tomuto člověku a začala jsem předvídat nějaké vážné problémy v budoucnosti. Viděl mě zastavit mísu? Nevěděla jsem… Mohla to být náhoda, že strýc dívky, která byla zmutovaná stejně jako já, se teď točí kolem mé mámy? Zdálo se to nepravděpodobné. Ale neměla jsem žádné důkazy, a za kým bych teď mohla jít? No, byl tady jeden člověk. Byla to hodina potom, co máma odešla do práce, a chvíle, než jsem šla nahoru, když jsem cítila teplo na krku. Zastavujíc se na chodbě, jsem čekala bez dechu. Ozvalo se zaklepání na dveře. Daemon čekal na verandě, ruce měl v kapsách a černou baseballovou čepici posazenou tak nízko, že mu schovávala horní část obličeje. Pohled zvýraznil jeho smyslné rty, kterými upozorňoval na křivý úsměv. „Jsi zaneprázdněná?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Chceš se projet?“

„Jasně. Jen si vezmu na sebe něco teplého.“ Spěchala jsem hledat boty a mikinu s kapucí, a pak se k němu venku připojila. „Jdeme zkontrolovat Vaughna?“

„Ne tak úplně. Je tu něco, co jsem objevil.“ Vedl mě k jeho SUV a čekal, dokud jsme oba nenastoupili, než pokračoval. „Ale nejdřív… měla si dobré Vánoce? Chtěl jsem se zastavit, ale viděl jsem tvou mámu doma.“

„Bylo to dobré. Will s námi strávil den. Bylo to divné. A co ty?“

„Bylo to v pohodě. Dee, skoro zapálila dům, když se snažila udělat krocana. Kromě toho, to nebylo moc zábavné.“ Vyjel z příjezdové cesty. „Tak… jak velké problémy jsi měla po sobotě?“ Zrudla jsem a byla jsem vděčná za tmu. „Měla jsem přednášku o tom, nedělat moji mámu babičkou.“ Daemon se zasmál, a já si povzdechla. „Teď mám pravidla k dodržování, ale nic vážného.“

„Omlouvám se.“ Usmál se, když mi dal postranní pohled. „Nechtěl jsem usnout.“

„To je v pohodě. Tak kam jedeme? Co jsi zjistil?“

„Vaughn se v neděli večer vrátil domů asi na deset minut. Sledoval jsem ho mimo Petersburg k tomuhle skladu v průmyslovém parku, který nebyl použit roky. Zůstal tam několik hodin a pak odešel, ale byli tam dva důstojníci, kteří zůstali.“ Přibrzdil, když jelen uháněl přes silnici. „Něco tam drží.“ Vzrušení se skrze mě hemžilo. „Myslíš, že tam drží Bethany… nebo Dawsona?“ Podíval se na mě a rty sevřel do tenké linky. „Já nevím, ale musím se tam dostat a někdo to potřebuje sledovat venku, zatímco tam půjdu.“ Cítíc se užitečná jsem přikývla. „Co když stráže drží hlídku?“

„Neudělají nic, dokud se Vaughn neukáže. Ted je doma. S Nancy.“ Zkroutil rty. „Myslím, že se mezi nimi něco děje.“ Bylo to jak Will a moje máma. Strašné. Přemýšlejíc o tom, mi připomnělo něco, na co jsem se potřebovala zeptat. „Víš, že mámin přítel je strýc Bethany?“

„Ne.“ Jeho zamračení se prohloubilo, když se zaměřil na silnici. „Nikdy jsem se nesnažil ji poznat. Sakra, nesnažil jsem se poznat žádnou lidskou holku.“ V břiše jsem cítila divné třepotání. „Takže si nikdy… předtím s lidskou holkou nerandil?“

„Randil? Ne.“ Rychle se na mě podíval, zdálo se, že se rozhoduje, co říct dál. „Poflakoval se s nimi? Jo.“ Třepotání se proměnilo v rozpáleného hada, stáčejícího se kolem mých vnitřností. Poflakovat se… Poflakovat se-mysleli si to všichni o mě a Blakeovi? Chtěla jsem něco uhodit. „Mimochodem, nevěděl jsem, že byli příbuzní.“ Odstrčila jsem žárlivost. Teď na to nebyl čas. „Nemyslíš si, že je to divné? Myslím to, jak je spojený s Bethany, která byla něco jako já, a on si pohrává s mojí mámou. Víme, že někdo musel zradit Dawsona a Bethany.“

„Je to divné, ale jak by mohl vědět, co se stalo? Potřeboval by mít někoho vevnitř, kdo ví o procesu hojení a vědět co hledat.“

„Možná je nasazený.“ Daemon se na mě ostře podíval, ale nic neřekl. Ta možnost byla znepokojující, Will mohl využívat moji mámu k tomu, aby na mě dával pozor. Získaní si její důvěry, spaní v její posteli… zabila bych ho. Po chvíli, si Daemon odkašlal. „Přemýšlel jsem o tom, co nám řekl Matthew-ta věc se spojením DNA.“ Každý sval v těle se mi napjal a já hleděla přímo před sebe. „Jo…?“

„Později jsem s ním mluvil a zeptal se ho na spojení. Jestli to mohlo způsobit, aby někdo něco cítil. Řekl, že ne. Ale já jsem to už věděl. Myslel jsem si, že bys to měla vědět.“ Zavírajíc oči, jsem přikývla. Samozřejmě, že jsem to už věděla. Sevřela jsem ruce do těsných pěstí. Málem jsem mu řekla, že to vím, ale zatáhnout sem Blakea, by opravdu pokazilo tenhle moment. „A co ta věc s tím, že když zemřeš ty, zemřu já?“

„Co s tím?“ řekl, s očima upřenýma na silnici. „Není nic, co bychom s tím mohli udělat, kromě toho, abychom se zabili.“

„Je toho víc, než to,“ řekla jsem a pozorovala stáčející se bílé kopce, kolem kterých jsme jeli. „Víš, jsme opravdu spojení dohromady. Jako, navždy…“

„Já vím,“ řekl potichu. Nebylo nic, co bych k tomu chtěla dodat. Přijeli jsme k opuštěnému průmyslovému parku skoro o půlnoci. Daemon jel kolem, aby se ujistil, že okolo nejsou žádná auta. Byli tu tři budovy, seskupené v blízkosti oblasti, pokryté v bílé barvě. Jedna byla přikrčená, jednopatrová zděná budova a jedna v prostředku byla několik podlaží vysoká, dostatečně velká k uložení obřího tryskáče. Daemon zamířil za jednu z těch budov, parkujíc SUV mezi dvěma přístřešky, kde byl jediný vchod vpředu. Obrátil se ke mně a vypnul motor. „Potřebuju se dostat do té budovy.“ Ukázal na tu jednu vysokou. „Ale ty musíš zůstat v autě, zatímco to udělám. Potřebuju mít oči na silnici, a nevím, jak dlouho tam zůstanu.“ Strach přepadl můj žaludek. „Co když tam někdo je? Chci jít s tebou.“

„Postarám se o sebe. Potřebuješ zůstat tady, kde si v bezpečí.“

„Ale –“

„Ne, Katy, zůstaň tady. Napiš mi, když někdo půjde dovnitř.“ Sáhl po dveřích. „Prosím.“ Vzhledem k tomu, že nebylo jiné volby, jsem nic neudělala, když Daemon vyklouzl z auta. Vrtěla jsem se na místě, když jsem ho viděla zmizet kolem strany budovy. Vypustila jsem dech, o kterém jsem ani nevěděla, že jsem ho zadržela. Dívala jsem se před sebe a vedla mé oči, aby se upřeli na hlavní silnici. Co když tam byla Bethany? Sakra, co když tam byl Dawson? Nemohla jsem na to myslet… a co by to znamenalo. Všechno by se změnilo. Třela jsem si ruce o sebe, naklonila se dopředu a sledovala silnici. Moje myšlenky se vracely k Willovi. Kdyby byl nasazen, pak bych byla v háji. S největší pravděpodobností mě viděl použít moje schopnosti. Ale kdyby byl nasazen, tak proč okamžitě nekontaktoval DOD? Něco se s mojí teorií neslučovalo. Můj dech začal dělat malé obláčky mraků v rychlém ochlazení vevnitř. Uběhlo jen deset minut, ale bylo to jako věčnost. Co tam Daemon dělal? Prohlížel si památky? Posunula jsem se a snažila se udržet se v teple. V dálce jsem spatřila dvě velké světla, pronikající do tmy. Zatajila jsem dech. Prosím odjeďte. Prosím odjeďte. Auto zpomalilo, když se blížilo ke vchodu do průmyslového parku. Srdce mi závodilo, když jsem si uvědomila, že je to černá expedice. „Sakra.“ Vytáhla jsem z kapsy mobil a poslala rychle Daemonovi textovku: Společnost. Když neodpověděl, a neviděla jsem ho vylézt ze skladu, začala jsem se cítit neklidně. Expedice mi zmizela z dohledu, pravděpodobně parkovalo vepředu. Obrátila jsem se na sedadle, napínala kůži, dokud mě neboleli prsty. Ne Daemone. Nechtěla jsem nechat strach nebo jeho zavádějící pokus držet mě v bezpečí, aby mě zastavil od pomoci Daemonovi. Vtáhnutá do studeného závanu vzduchu jsem otevřela dveře a tiše za sebou zavřela. Zůstávajíc ve stínu jsem se vplížila do rohu budovy, kolem visacího zámku vrat. Nebyli tu žádná okna, jen ocelové dveře, u kterých jsem neměla žádnou naději je otevřít poté, co jsem zkusila zámek. Nad dveřmi, tam bylo něco vloženého do cihel, kulaté a lesklé v měsíčním světle, ale příliš tmavé na to, rozeznat barvu. Podívala jsem se zpátky na vrata, které byli ideální na vykládku nákladu. Také měli kulatý objekt vložený přes dveře. Přikrčila jsem se na okraji budovy, natahovala krk, abych mohla vidět přes dveře. Cesta byla čistá. Moc se mi neulevilo. Pokračovala jsem kolem rohu, zůstávajíc blízko boku. Vepředu jsem viděla další dveře. Bylo to, kde šel Daemon? Kousajíc se do rtu, jsem se plížila blíž ke vchodu. Koutkem oka jsem zahlédla pohyb. Zatajila jsem dech a opřela se o zeď, když dva muži, oblečení v černém prošli kolem a tiše mluvili. Oranžová záře cigarety vzplála, pak ve vzduchu blikala a zhasla, když spadla na zem. Byla jsem v pasti. Naprostý děs mi vynutil vzduch z plic tak rychle, že jsem měla závrať. Moje svaly byli zablokované, když jsem otočila hlavu. Ten vyšší chlap-kuřák-vzhlédl. Věděla jsem, v jakou sekundu se na mě podíval. „Hej!“ Zařval kuřák. „Stůj!“ Stejně jako peklo. Odtlačila jsem se od zdi, a vyrazila pryč. Udělala jsme pár metrů předtím, než zaječel znovu. „Zastav! Nebo budu střílet!“ Zastavila jsem se a zvedla ruce do vzduchu. Každý nádech, který šel dovnitř a ven z mých plic, mě bolestně řezal. Sakra. Sakra. Sakra. „Zvedni ruce nahoru a otoč se,“ nařídil kuřák. „Hned.“ Dělajíc podle instrukcí, jsem se otočila na místě. Byli jen pár kroků ode mne a elegantně vypracovaná černá zbraň mířila přímo na mě. Byli oblečení jako polo vojáci, nebo tak něco, v plné bojové výbavě. Ježíš, na co Daemon narazil? „Zůstaň tady,“ řekl ten kratší a blížil se ke mně. „Co tady děláš?“ Sevřela jsem pusu a cítila jsem opojný příval Zdroje, sdružující se mi v žilách, vyvolaný strachem. Statická elektřina rostoucí pod mým oblečením, mi stavěla drobné chloupky na těle. Vyžadovalo to vyvolat sílu… použít. Ale využít toho, by odhalilo to, co jsem byla. „Co tady děláš?“ ten menší se ptal znovu, teď jen o nohu dál. „Já jsem… se ztratila. Hledala jsme silnici.“ Kuřák se podíval na menšího důstojníka. „Blbost.“ Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, jako by mi mělo vyskočit z hrudi, ale držela jsem si Zdroj uzamčený v žilách. „Myslím to vážně. Doufala jsem, že to bylo něco jako návštěvnické centrum. Vyjela jsem na špatném výjezdu.“ Ten bližší snížil o zlomek palce zbraň. „Dálnice je několik mil odtud. Musela jsi špatně zajet už dávno.“ Dychtivě jsem přikývla. „Já nejsem odsud. A všechny cesty a značky vypadají stejně. Jako města, všechno to zní stejně.“ Odbíhala jsem od tématu, hrála si na hloupou dívku. „Snažím se dostat do Moorefieldu.“

„Ona lže,“ odplivl si kuřák. Nějaká naděje, která ve mně vzplanula, zemřela v ohnivé havárii. Kuřák přišel blíž, držíc zbraň, vyškolenou na mě. Natáhl jednu ruku a položil mi ji na tvář. Jeho ruka smrděla po cigaretách a dezinfekci. „Vidíš,“ řekl ten menší a dával si pistoli zpátky do pouzdra, připojeném na jeho stehně. „Ona se jen ztratila. Začínáš být paranoidní. Jdi zlato, vypadni odsud.“ Kuřák zavrčel a popadl mě za druhou tvář, ignorujíc jeho partnera. Něco teplého a ostrého bylo v jeho dlani. Strach odřezával můj srdeční tep. Byl to nůž? „Ztratila jsem se. Přísahám –“ Červená-horká, píchající-ostrá bolest dělala pruhy přes moji tvář, řezajíc dolů po krku a přes rameno. Otevřela jsem ústa k výkřiku, ale nic nevyšlo. Bolest se na mě vrhla ve vlnách. Temnota se přibližovala napříč zrakem, a já jsem zdvojnásobila přerušení kontaktu s tím, co držel v ruce. „Ježíši.“ Řekl ten menší. „Máš pravdu. Je to jedna z nich.“ Spadla jsem na kolena, když bolest ochabla, nechávajíc tupou bolest, pulzující v mé kůži. Hltajíc vzduch, jsem si položila ruku na tvář, očekávajíc, že najdu svoji kůži roztrhnutou, ale bylo to jen teplé. „Říkal jsem ti to.“ Kuřák mě chytil za ruku a strhl mě dopředu. Když jsem zvedla hlavu, měl jeho zbraň přitisknutou mezi mýma očima. „To, co je v téhle hlavni, bude daleko horší. Takže se radši zamysli, než odpovíš na následující otázku. Kdo jsi?“ Byla jsem oněmělá a strach mě držel paralyzovanou. Zatřásl se mnou. „Odpověz mi.“

„Já… já…“

„Co se to tady děje?“ ptal se nový hlas, přicházející zpoza těch dvou mužů. Kuřák ustoupil na stranu, srdce mi kleslo. Byl to Vaughn. „Našli jsme ji plížit se kolem.“ Řekl kuřák a znělo to, jako by právě chytil největšího sumce doposud. „Je to jedna z nich.“ Vaughn se zamračil, když se přiblížil a jeho huňatý knír vlál, jak těžce dýchal. „Dobrá práce. Tuhle vezmu.“ Nemohla jsem dýchat. Vaughn byl uvnitř, tam kde byl Daemon. Chytil Daemona a udělal mu něco? Jestli jo, byla to zcela moje chyba. Raději bych začala s tím, že mu řeknu, že jsem viděla Bethany. Možná jsem nekontrolovala, kde kámen šel, ale jako bych ho tlačila dolů z kopce. „Jsi si jistý?“ zeptal se menší. Vaughn přikývl, sáhl dolů, chytil mě za ruku a vytáhl mě na nohy. „Chvíli jsem tuhle sledoval.“

„Klece by měli být upravené.“ Řekl kuřák a neochotně pustil moji druhou paži. „Chvíli trvalo na ní pracovat. Možná ji budeš chtít zdvojnásobit.“ Klece? Vyschlo mi v puse. Menší důstojník se na mě podíval a zúžil oči. „Protože jsme tuhle chytili, neměli bychom dostat odměnu?“

„Odměnu?“ zeptal se Vaughn tiše. Kuřák se zasmál. „Jo, jako s tou druhou. To byla jedna za sakra odměnu. Husher nebude vědět nic jiného tak dlouho… jak jsme ji zaneřádili.“ Předtím, než se můj mozek mohl vyrovnat s tím, co měl na mysli, mě Vaughn vytlačil na stranu. Dost na to, abych ztratila rovnováhu a dopadla na zem. Zvedl ruku. Blesky mu praskali kolem paže, vyzařujíc červeno-bílou, jak to obklopilo jeho tělo, dokud nebyl nic víc, než světlo. Zalapala jsem po dechu, když jsem si uvědomila, že Vaughn byl… Daemon. „Zatraceně!“ Zařval kuřák a sáhl po zbrani. „Je to trik!“ Pulzující světly a sílou, vypustil energii. Prvního zasáhl kuřáka a poslal ho o pár metrů dál. Světlo se prohnulo a trefilo do menšího důstojníka. I on letěl do strany budovy. Bylo tam ohavné prasknutí a on spadl na zem, kůže a oblečení mu kouřilo. Muž se jednou zachvěl, a pak se jeho tvář změnila v… popel. „Ach můj Bože,“ zašeptala jsem. Mírný vánek se pohyboval dolů po budově, pohnul se spadlým mužem. Kousky z něj se vyšvihli do vzduchu, plovoucí pryč, dokud z něho nic nezbylo. To samé se stalo s kuřákem. Nic z něho nezbylo. Daemonovo světlo ztlumovalo, a když jsem se na něj podívala, byl v lidské podobě. Očekávala jsem, že nadhodí, že jsem nezůstala v autě, ale vše, co udělal, bylo, že se natáhl dolů, chytil mě za ruku a jemně vytáhl na nohy. Baseballová čepice skryla jeho oči, ale jeho rty byly stisknuté v tak těžké, nepoddajné lince. „Musíme se odsud dostat.“ Souhlasila jsem.