Obsidian - 21. kapitola

Překlad: Tomash

Kupodivu, se věci teď měly tak nějak… normálně. Moje stopa se vytratila za týden a půl. Daemon se choval, jako kdyby ho propustili po dvaceti letech z vězení a nikdy nebyl poblíž, když jsem byla s Dee. Září a většina října proběhla bez událostí. Máma furt chodila do obou prací a byla ještě párkrát na rande s panem Michaelsem. Líbil se jí a já jí to přála. Už to bylo tak dlouho, co jsem viděla její úsměv nepodbarvený žalem.

Carrisa i Lesa byly u mě doma a mnohokrát jsme s Dee zašli do kina, nebo do obchoďáku v Cumberlandu. Přestože jsem se hodně sblížila s těma ‚lidskýma‘ holkama a měli jsme toho sakra víc společnýho, s Dee jsme si byly blíž. Dělali jsme spolu všechno - všechno kromě probírání Daemona. Několikrát to zkoušela.

„Vím, že se mu líbíš,“ řekla jednou, když jsme se zrovna měli společně učit. „Všímám si, jak se na tebe dívá. Znervózní, když se o tobě jenom zmíním.“

Povzdechla jsem si a zavřela blok. „Dee, myslím, že ten důvod proč na mě zírá je, že vymýšlí způsoby, jak mě zabít a zbavit se mýho těla.“

„To není ten druh pohledu, kterém na tebe kouká.“

„No a jakým teda?“

Skopla svojí knihu z postele, vyhoupla se na kolena a položila obě ruce na hrudník. „Je to pohled ‚nenávidím tě, ale chci tě‘.“

Zahihňala jsem se. „To bylo děsný.“

„Nekecám.“ Spustila svoje ruce. „Můžeme randit s lidma, když chceme, víš? Je to tak trochu zbytečný, ale můžeme. A on si nikdy žádnýho jinýho člověka nevšímal.“

„Byl donucený si mě všímat, Dee.“ Hodila jsem se na posteli na záda. Žaludek se mi stáhnul při představě, že Daemon tajně touží bejt se mnou. Rozhodně - jsem věděla, že ho přitahuju. Cejtila jsem to - a nebylo to jenom o chtíči. „Hele a co vůbec ty a Adam?“

„Absolutně vůbec nic. Nechápu, jak může bejt Ash udělaná do Daemona. Vyrostli jsme s nima a Andrew je pro mě něco jako brácha. Myslím, že on to má úplně stejně.“ Odmlčela se a dolní ret se jí zachvěl. „Nelíbí se mi nikdo z mýho druhu.“

„No a líbí se ti nějakej… lidskej kluk?“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Ale kdyby jo, tak bych se neměla bát toho, že se mi líbí. Mám právo bejt šťastná. Nemělo by záležet na tom, jestli se mi líbí někdo z mýho nebo z tvýho druhu.“

„S tím naprosto souhlasím.“

Dee si lehla vedle mě a přitulila se. „Daemon by se podělal, kdybych se zakoukala do člověka.“

Málem jsem se usmála, ale pak jsem si vzpomněla na jejich bráchu.

No to teda - Daemon by se podělal. Možná právem. Kdyby si jejich brácha nezačal s člověkem, tak by mohl být na živu.

Kvůli Dee jsem doufala, že jí se to nikdy nepřihodí. Daemon by se fakt posral až na záda.

Jak se přiblížil prostředek října, zdálo se, jako by, jsme se vraceli v čase. Hodlala jsem najít a zničit tu jeho zatracenou propisku. Už jsem přestala počítat, kolikrát jsem byla šťouchnutá do zad od doby, co ze mě stopa zmizela. Vypadalo to, že žije jenom proto, aby mi zalézal pod kůži.

A to tady byla ta moje část, která se na to svým způsobem těšila, protože to bylo zábavný… dokud se jeden z nás seriózně nenaštval, obzvlášť když ON - začal bejt vyložený antisociál.

Asi jako v pátek při vyučování, když se mě Simon zeptal, jestli bych se s nim nechtěla učit na zkoušku z matiky. Než jsem stačila cokoliv odpovědět, tak Simonův batoh sletěl na zem a jeho obsah se rozsypal po podlaze. Jako kdyby ho někdo smetl rukou ze stolu. Zmatený a s rudými tvářemi byl Simon úspěšně odlákán a celá třída se mu smála, když sbíral sešity a rozsypaný tužky. Mrkla jsem přes rameno na Daemona. Podezřívala jsem ho, že stál za tím létacím batohem, ale všechno co dělal, bylo, že se na mě jenom líně usmál.

„O co ti de?“ Zeptala jsem se ho o přestávce na chodbě. „Vim, že jsi to udělal ty.“

Pokrčil rameny. „No a?“

No a? Zastavila jsem se u svý skříňky, překvapená, že mě sem Daemon následoval. „Bylo to hrubý Daemone. Ztrapnil jsi ho.“ Potom jsem ztišila hlas do šepotu. „Já si myslela, že když používáš… to svoje umění, tak je to sem přiláká.“

„To bylo sotva bliknutí v mapě. Tohle na nikom stopu nenechá.“ Sklonil hlavu tak, že se mi konečky tmavých vln jeho vlasů otřely o tvář. Nevěděla jsem, jestli vlézt do skříňky nebo na něj.

„Mimochodem jsem ti prokázal laskavost.“ Zasmála jsem se. „Jak tohle jako měla bejt laskavost?“

Daemon se usmál a sklonil pohled tak, že mu jeho hustý řasy zakryly oči. „Studium matiky fakt nebylo to, na co myslel.“

To se mi zdálo diskutabilní, ale rozhodla jsem se v tom pokračovat. Nehodlala jsem mu ustoupit, ani když by mě dokázal zahodit do vzduchu pouhou myšlenkou. „Hmm a co kdyby to tak fakt bylo?“

„Tobě se Simon líbí?“ Jeho čelist sebou trhla a smaragdovýma očima mu proběhl vztek. „Ani náhodou se ti nemůže líbit.“

Zaváhala jsem. „Ty žárlíš?“

Daemon se odvrátil. A já se chopila příležitosti konečně mu v něčem vyráchat čumák, udělala jsem krok dopředu. Nepohnul se a ani nedýchal.

„Ty žárlíš na Simona?“ Ztišila jsem hlas. „Na člověka? Styď se Daemone.“ Ostře se nadechl. „Nežárlím, jen se ti snažím vypomoct. Kluci jako Simon by se ti jen chtěli dostat mezi nohy.“

Zírala jsem na něj a tváře mi zrudly. „Proč? Podle tebe, je to jedinej důvod proč bych se líbila nějakýmu klukovi?“

Daemon se vědomě usmál a pomalu zacouval. „Já jen říkám…“

Hned potom zmizel v přeplněný chodbě. Což bylo dobře, protože kdyby zůstal o chvíli dýl, tak bych mu jednu natáhla. Když jsem se otočila, viděla jsem Ash, jak stojí před svojí třídou. Její pohled mě prakticky smažil na místě.

Nikdo o Sarah nemluvil. Nebylo to, jakoby se na ní ve škole zapomnělo. Život šel prostě dál. Věděla jsem, jak a proč umřela a snažila se na to nemyslet. Když jsem si na to náhodou vzpomněla, tak se mi v žaludku rozlil pocit, jak po kyselém mléku. Zemřela, protože mě Daemon zachránil a Arum si na někom potřeboval vylejt vztek. A v noci - často jsem snila o tom parkovišti za knihovnou. Vídala jsem jeho tvář, jeho studený běsnící oči, jak se ze mě snažil vymáčknout život. V takovou noc jsem se pokaždý vzbudila s udušeným křikem v hrdle pokrytá studeným potem. Kromě těhle nočních můr a občasných Daemonovo vetřelcích excesů bylo všechno úplně v normálu. Bylo to jako mít za sousedy normální teenagery. Teenagery, který se nemusí ani pohnout, aby změnili televizní kanál, a jsou trochu nervózní po pádech meteoritů.

Dee mi vysvětlila, že Arumové používají tuhle atmosférickou událost, jako způsob jakým se dostat na Zem, aniž by si toho vláda všimla. Nerozuměla jsem tomu a ona mi to ani nevysvětlovala. Zkrátka byly sourozenci po takový události pár dnů lehce mimo. Taky občas zmizeli. Někdy to byl ‚třídenní‘ víkend nebo chyběli ve středu bez jakýhokoli varování. Dee mi časem vysvětlila, že se hlásili na DOD. Stále mi opakovali že Arumové nejsou problém, ale nevěřila jsem jim. Ne když si dali tolik záležet, aby sme se o nich vůbec nebavili.

Ale Dee byla ve čtvrtek ve škole mimo úplně z jinýho důvodu. Příští víkend se chystal absolventský ples a ona ještě neměla šaty. Měla tam jít s Andrewem. Nebo s Adamem? Nedokázala jsem to neuvěřitelný blonďatý duo rozlišit.

Všichni z toho byli hotový, jak se zdálo. Po chodbách visely stuhy. Plakáty oznamovaly fotbalový zápas s nějakou další školou a ten následný ples. Lístky se prodávaly vlevo, vpravo. Lesa a Carrisa už měly doprovod. Žádná z nich neměla šaty podle toho, co jsem včera zaslechla v jídelně.

Já, na druhou stranu, jsem neměla doprovod. Snažili se mě přesvědčit, že bejt lichá není společenská katastrofa. Já to věděla, ale postávat celou noc u zdi nebo hrát třetí kolo u vozu nebyl zrovna můj šálek čaje.

Každej znal každýho na tak malý škole jako je PHS. Páry byly spolu celou dobu. Kamarádi se domlouvali mezi sebou, že si navzájem budou dělat doprovod. A já, která neměla žádnou reálnou vazbu na nikoho, byla lichá. Totální zabiják hrdosti.

Po hodině matiky, kterou jsem strávila ignorováním Daemonovy snahy mě vytočit, mě potkal Simon u skříňky, když jsem si vyměňovala jednu těžkou bezcennou knížku za jinou těžkou bezcennou knížku.

„Čau,“ řekla jsem s úsměvem. Doufala jsem, že Daemon není nikde poblíž, protože kdoví, co by ho zase napadlo spáchat... „Vypadal si, jako kdybys dneska na hodině usnul.“

Zasmál se. „Tak trochu jo. A zdálo se mi o formulacích. Bylo to celý děsně strašidelný.“

Zasmála jsem se, zastrčila knížku do batohu a bokem vrazila do dvířek skříňky, který jsem tak zavřela. „To se vsadím.“

Simon nebyl ošklivý. Ne, když se vám líběj velký, urostlý sportovci, který vypadají, jakoby házeli celý léto balíky se slámou. Ruce měl jak kmeny stromů a docela roztomilej úsměv. Taky hezký modrý oči, kolem kterejch se mu při úsměvu svraštila kůže. Ale ty oči nebyly zelený a rty neměl poetický…

„Nikdy jsem tě neviděl na žádném našem zápase,“ řekl a jeho kůže kolem očí udělala tu smršťovací věc. „Nejseš fanoušek fotbalu?“

Simon byl začínající obránce nebo čárový obránce. Upřímně jsem neměla ponětí. „Na jednom jsem byla,“ řekla jsem mu. A vypadly jsme s Dee v poločase. Obě jsme byly unuděný k smrti. „Fotbal není moje věc.“ Předpokládala jsem, že po tomhle se sebere a odejde, protože fotbal tu byl něco jako náboženství, ale místo toho se opřel o skříňky vedle mě a založil si ruce přes hruď. „No, říkal jsem si, jestli máš nějaký plány na příští sobotu.“

Oči mi zabloudily nahoru na červenočerný plakát nad jeho hlavou. Příští sobotu byl absolventský ples. V hrdle mi vyschlo jak na poušti a oči mě začaly pálit. „Ne, nemám vůbec žádný plány.“

„Nejdeš na ples?“ Zeptal se.

Měla jsem říct, že nemám doprovod nebo by to znělo příliš trapně? Radši jsem jen zavrtěla hlavou.

Simonovi se očividně ulevilo. „Chtěla bys jít? Se mnou?“

Moje první myšlenka byla - říct ne. Skoro jsem toho kluka neznala a myslela jsem si, že půjde spíš, s jedou z těch nohatých roztleskávaček. Navíc jsem o něj neměla zájem. Na druhou stranu - jít s ním neznamenalo, že si ho budu brát. Nebo že s nim půjdu na rande. Půjde se mnou jen jako doprovod na ples. A v hlavě se mi vynořila ďábelská myšlenka. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím Daemonův obličej, až se dozví, že mám doprovod.

Tak jsem mu tedy řekla ano, vyměnili jsme si telefonní čísla a bylo. Půjdu na absolventský ples a najednou jsem už taky potřebovala šaty. Máma tím bude nadšená. Na obědě jsem ty novinky vychrlila na Dee doufajíc, že tím bude rozvášněná.

„Simon tě pozval na ples?“ Dee, spadla čelist. Dokonce na celých pět vteřin přestala žvýkat jídlo. „Ty jsi mu řekla ano?“

Přikývla jsem. „Jo, a co jako?“

„Simon má jistou pověst.“ Řekla Carrisa hledíc na mě přes obroučky svejch brejlí. „Jako by chtěl snad bejt školní tříkolka.“

„Chtěl by povozit každou,“ objasnila Lesa s pokrčením ramen. „Ale je roztomilej. Líběj se mi jeho ruce.“

„Jenom proto, že má svojí pověst, neznamená, že se jí budu řídit.“ Pošťuchovala jsem salát po talíři. Dnes byla na jídelníčku sekaná. Tý jsem nechtěla čelit. „Navíc byl docela roztomilej, když se ptal.“

Rozešel se s Kimmy asi před týdnem.“ Řekla Carrisa. „Údajně jí zahýbal s Tammy.“

Ah - Kimmy. To bylo jméno tý nohatý roztleskávačky.

„Asi je zatížený na holky, kterejm končí jméno Y.“ Chrochtla smíchy Lesa. „Jůůů, stejně jako tvoje. No prostě jste si souzený.“

Zakroutila jsem očima.

„Ale co už. Máš doprovod. Takže všechny teď o víkendu můžeme vyrazit nakupovat šaty.“ Carrisa spráskla ruce. „Ou! A určitě můžeme jet jedním autem. To bude sranda ne? Co ty na to Dee?“

„He?“ Zamrkala Dee. Carrisa opakovala svojí otázku a Dee přikývla s nepřítomným výrazem ve tváři. „Jsem si jistá, že Adamovi to vadit nebude.“

Takže jsme si naplánovaly výlet do Cumberalndu na sobotu a Lesa s Carrisou prakticky skákaly na židlích radostí. Dee nevypadala moc nadšeně. Nevypadala vlastně ani moc šťastně. A co bylo nejzvláštnější - nedojedla svůj oběd a ani nesnědla půlku mýho.

Když jsem ten den vyšla ze školy, musela jsem jít až na zadní parkoviště, jelikož jsem ráno zaspala. Tohle parkoviště bylo podél závodní dráhy u fotbalového hřiště a bylo prázdný. Nicméně bylo fakt na hovno tady parkovat. Bičoval to tu studenej vítr z hor a zvedal prach.

„Katy!“

Poznala jsem ten hluboký hlas a otočila se. Srdce mi skočilo až do krku. Přestala jsem vnímat vítr. Zmáčkla jsem v dlaních popruhy od batohu a počkala, než mne dožene.

Daemon se zastavil přede mnou, natáhl ruku a upravil mi zamotanej popruh. „No, ty víš, jak si vybrat místo k parkování.“

Tím gestem mě rozhodil a chviličku mi trvalo, než jsem našla odpověď. „Já vím.“

Došli jsme až k mýmu autu a zatímco jsem ukládala batoh na zadní sedačky, Daemon čekal vedle mě s rukama v kapsách. V jeho pohledu byla určitá temnota.

Žaludek se mi kousek propadnul. „Je všechno v pohodě? Není…?“

„Ne.“ Daemon si prohrábnul vlasy. „Nic… umm, co by se týkalo nebeských úkazů.“

„Dobře.“ Vydechla jsem úlevou a opřela se o auto vedle něj. „Na chvíli si mě vyděsil.“

Otočil se ke mně a z ničeho nic mezi námi bylo jen pár centimetrů. „Doslechnul jsem se, že jdeš na ples se Simonem Cuttersem.“

Odhrnula jsem si z obličeje pramen vlasů. Vítr mi je tam hodil okamžitě zpátky. „Novinky se šíří rychle.“

„No jo. Tady teda jo.“ Natáhnul ruku, zachytil moje neposedné vlasy a zastrčil mi je za ucho. Klouby na prstech se mi lehce otřel o tvář. Ten letmý dotyk ve mně probudil zvláštní mravenčení a já se lehce zachvěla, což nemělo nic dočinění s tím studeným větrem. „Myslel jsem si, že se ti nelíbí.“

„Neni špatnej,“ řekla jsem. Děcka se vyhrnuly na trať a začaly se protahovat a připravovat k běhu. „Je to docela sympaťák a přišel se mě zeptat.“

„Ty s ním jdeš, protože se přišel zeptat?“

Není to tak, jak maj normálně věci chodit? Přikývla jsem. Okamžitě neodpověděl, tak jsem si pohrávala s klíčem od auta. „A ty jdeš na ples?“

Daemon se přiblížil, jeho koleno se mi otřelo o stehna. „A záleží snad na tom?“

Strávila jsem porci nadávek. „No ani ne.“

Jeho tělo se ke mně naklonilo. „Neměla bys s někým jít jen proto, že se přišel zeptat.“

Mrkla jsem dolu na klíče a představovala si, jestli bych s nima mohla někoho píchnout do oka. „Nějak nechápu, co to má společnýho s tebou.“

„Jseš kamarádka mojí sestry, takže to má něco společnýho se mnou.

Otevřela jsem na něj pusu. „To je ta nejhorší logika, kterou jsem kdy slyšela.“ Vykročila jsem kolem auta, ale zastavila se před kapotou. „Neměl by ses radši zabejvat tím, co dělá Ash?“

„Ash a já nejsme spolu.“

Moje hloupější část měla radost, že spolu nejsou. Zavrtěla jsem hlavou a došla ke dveřím. „Šetři si dech Daemone. Nevycouvám z toho jenom proto, že ty s tím máš nějakej problém.“ Tiše si pro sebe nadával a následoval mě. „Nechci, aby ses dostala do nějakejch problémů.“

„Jako jakých problémů?“ Trhla jsem dveřma a otevřela je.

Zachytil ty dveře. Jedno tmavé obočí se zvedlo. „Znám tě, takže si dokážu dost dobře představit, do čeho všeho by ses mohla dostat.“

„Fakt jo? Třeba, že na mně Simon hodlá zanechat neviditelnou stopu, která přitahuje vraždící krávy, místo vraždících vetřelců. Pust ty dveře.“

„Ty seš tak ubíjející,“ vztekal se a oči mu hořely zlobou. „Má tu pověst Kat. Chci, abys byla opatrná.“

Na chvilku jsem na něj zírala. Je možný, že se Daemon opravdu zajímal o moje dobro? Jakmile se mi tahle myšlenka objevila v hlavě, vytěsnila jsem jí. „Nic se nestane Daemone. Dokážu se o sebe postarat sama.“

„Fajn.“ Pustil dveře tak nečekaně, že jsem s nima trhla dozadu.

„Kat-“

Pozdě. Do dveří jsem si skřípla prsty. Zakňučela jsem, jak mi bolest projela dlaní až do paže. „Jauváájs!!!!“ Zatřepala jsem rukou a snažila se ulevit si od bolesti. Ukazováček krvácel. Ostatní prsty jsou definitivně zhmožděný a ráno budou vypadat jako klobásy. Po tvářích se mi už valily slzy. „Kriste pane! To bolí!!“ Bez varování, beze slov jeho ruka vystřelila a zabalila moje prsty do dlaně. Záblesk tepla se mi rozlil rukou, šimralo to a rozprostíralo se to až k lokti. V tom okamžiku byla bolest pryč.

Spadla mi čelist. „Daemone?“

Naše pohledy se střetly. Pustil mojí ruku, jakoby se o ní právě popálil.

„Do hajzlu…“

„Ty jsi… je na mě další stopa??“ Otřela jsem si krev z prstu. Kůže byla zrůžovělá, ale rána se zacelila. „No do prdele.“

Polknul. „Je slabá. Nemyslím si, že to bude problém. Skoro jí nevidím, ale měla bys-“

„Ne. Je slabá. Nikdo jí neuvidí. Jsem v pohodě. Už žádná chůva.“ Ztěžka jsem se nadechla. Žaludek se mi svíral a obracel. „Dokážu se o sebe postarat.“

Daemon se na mě chvíli díval. „Máš pravdu. Očividně to dokážeš, pokud to nebude zahrnovat dveře automobilů. Zatím si vydržela dýl, než kterejkoliv člověk, co o nás věděl.“

…

Daemonova slova na rozloučenou mě objímala jako zlověstný opar po zbytek noci až do soboty. Vydržela jsem dýl, než každej, kdo se o nich dozvěděl pravdu. Nemohla jsem si pomoct a přemejšlela, kdy dojde i na mě.

Odjela jsem s Dee a po obědě jsme vyzvedly holky. Netrvalo dlouho a byly jsme v Cumberlandu a našly jsme obchod, do kterýho chtěly. Počítala jsem, že už tam stejně nebude nic na výběr, ale po vstupu do Šatní Stodoly jsem uzřela, že jsou regály plný.

Carrisa s Lesou měly jasno v tom, co chtějí: něco přiléhavého. Dee, vypadala, že směřuje k něčemu růžovému a nařasenému. Já chtěla šaty, které by nevypadaly jako dědictví po babičce, nebo jako kdyby je vyplivla fabrika na stuhy. Dee mi vybrala červený šaty v řeckém stylu, stažený nad pasem a volně spuštěný kolem boků a nohou. Kolem výstřihu byla látka zvlněná. Působilo to lehce odvážně, ale to nebylo vůbec nic oproti tomu, v čem vykráčely Lesa s Carrisou.

„Co bych dala za takovej hrudník,“ zamumlala Lesa závist nehledící na Carissin přetékající výstřih. „To není fér. Nemám zadek, nemám prsa.“

Carissa se prohlížela v zrcadle, zatímco si Dee zkoušela růžový šaty po kolena, který ulovila. Carissa si vytočila vlasy na hlavě a obnažila tak ramena. Zašklebila se na svůj odraz. „Tak co vy na to holky?“

„Vypadáš žhavě,“ řekla jsem jí. A taky že tak vypadala. Měla perfektní postavu přesýpacích hodin.

Dee vystoupila z kabinky a v růžový vypadala naprosto perfektně. Její šaty měly titěrný ramínka a objímaly její elegantní křivky. Jednou se na sebe podívala, přikývla a šla se zpátky převlíknout.

Vyměnila jsem si s Lesou úsměv. „Naše názory nebyly potřeba.“

„No jo, protože neexistuje nic na světě, v čem by Dee, nevypadala dobře.“ Protočila oči a popadla šaty, které si chtěla vyzkoušet.

Když přišla řada na moje zkoušení, musela jsem Dee přiznat, že má naprosto pozoruhodný oko pro styl. Šaty mi padly, jakoby byly šitý přímo pro mě. Se všitou podprsenkou jsem měla dobrej pocit, že si můžu stoupnout vedle Carissy a nebudu si připadat jako malá holčička. Otáčela jsem se před zrcadlem a kontrolovala zadek. Vůbec to nebylo špatný.

„Měla by sis vyčesat vlasy,“ řekla Dee, když se zjevila vedle mě. Natáhla ruku a umělecky mi zamotala vlasy na vrchu hlavy. „Máš tak dlouhej krk. Ukazuj ho. Můžu ti udělat vlasy, kdybys chtěla. A taky makeup. „Přikývla jsem a přemejšlela, že by to mohla bejt zábava. „Děkuju. Nikdy bych si nemyslela, že mi to v těhle šatech bude slušet.“

„Slušelo by ti to v kterýchkoli z těchhle šatů.“ Dee, pustila moje vlasy. „Teď potřebuješ boty.“ Kývla směrem k regálům s obuví. „Cokoli červeného nebo průhledného bude ok. Čím víc pásků, tím líp.“

Bloumala jsem kolem bot a vzpomněla si na páskový boty na podpatku, co mám doma. Bůh ví, že tyhle šaty mě přijdou na poslední cent, co mi máma ráno ochotně odevzdala. Přesto jsem si vybrala červený boty na podpatku. Byly naprosto božský.

Přepadl mě podivně ošklivý pocit, jak jsem tam tak stála. Rozhlídla jsem se kolem. Holky byly vzadu a něco si tam prohlížely. Pokladní byla za přepážkou. Dveře se otevřely a průvan zahrál na zvonkohru. Nikdo v nich nestál. Pokladní vzhlédla, zamračila se a pak se vrátila ke čtení svého časopisu. Zatřásla jsem se, jak můj pohled přejel od dveří k výloze. Za vystavenými figurínami stál na chodníku nějakej chlápek a civěl dovnitř. Tmavý vlasy měl sčísnutý z bledýho obličeje dozadu. Většinu jeho tváře zakrývaly nadměrně veliký sluneční brejle, které vypadaly zcela nepatřičně v tak zatažený den, jakým byl dnešek. Měl na sobě tmavý džíny a koženou bundu.

A naháněl mi hrůzu.

Přesunula jsem se za regály a předstírala, že si vybírám další šaty. Příležitostně jsem zvedla hlavu a nakoukla přes věšáky.

Byl tam pořád.

„Co to sakra?“ zamumlala jsem. Buď na někoho čekal, nebo to byl úchyl. Nebo Arum. Tu poslední možnost jsem odmítla zvažovat. Přelítla jsem pohledem prakticky prázdnej krám a rozhodla se pro úchyla.

„Co to tu děláš?“ Lesa vyšla ven a tahala za zip na růžových šatech do zvonu, který dodávaly její chlapecký figuře alespoň nějaký křivky. „Schováváš se za regálům?“

Chtěla jsem poukázat na toho slídila, ale když jsem se podívala do výlohy, byl pryč. „Ale nic.“ Odkašlala jsem si. „Tak jste připravený?“

Přikývla a skočila se do kabinky rychle převlíknout zpátky. Celou dobu u pokladny jsem neustále kontrolovala výlohu. Ten prapodivný pocit mě neopouštěl a následoval mně až na místo kde Dee zaparkovala. Čekala jsem každou chvilkou, že na nás ten typ odněkud vyskočí a vyděsí mě k smrti. Opatrně jsme složily šaty a naložily je do kufru, zatímco Carissa s Lesou už lezly do zadních sedaček.

Dee, zavřela kufr a otočila se na mě. Na tváři měla drobný úsměv. „Tohle jsem ti neřekla, protože jsem si byla jistá, že by sis jinak ty šaty rozmyslela.“

„Co?“ Zamračila jsem se. „Mám v nich velkej zadek?“

Zasmála se. „Ne. Vypadáš v nich famózně.“

„Tak o co teda jde?“

Její úsměv se změnil v rošťácký. „No víš, jenom to, že červená barva je Daemonova oblíbená.“