High - 14. kapitola

Překlad: Lucka

„Jsi si jistá?“ zeptal se Zach.

Bethany bleskla pohledem na vodu, její srdce stále bušilo, potom pomalu přikývla. „Chci to zkusit.“

V Zachově úsměvu byl obdiv, který upevnil její rozhodnutí. „To je moje holka.“ Sklonil hlavu a přejel ústy přes její, potom jí pomalu zatáhl zpět k okraji vany.

„Slib mi, že mě nenecháš odejít,“ vyhrkla, když hrozilo, že strach znovu zvítězí.

Přes tvář se mu mihl výraz, který zmizel předtím, než ho mohla přesně rozluštit.

„Slibuju,“ řekl jednoduše, ale v jeho hlase byl náznak ponurosti. Kdyby byla méně zaujatá podrobováním si svého strachu, když přistoupila blíže k okraji koupele, přemýšlela by, proč.

Ale on vstoupil do vody s okvětními lístky růží a otočil se k ní tváří. „Drž se mě. Zvykni si na vodu okolo tvých chodidel, než se posuneme dál, okej?“

„Okej,“ zamumlala. Vkročila do koupele.

Křečovitě se ho držela za bicepsy, jak se jí po těle rozlila hrůza. Zoufalá, pokusila se polknout strach, který chtěl, aby to vzdala.

„Uklidni se, bejby. Vedeš si opravdu dobře. Přestaň přemýšlet o tom, co ti voda může udělat a mysli na to, jaké to je, cítit ji na své kůži. Popiš mi to.“

Olízla si rty a pokusila se zformovat slova. „Je to teplé. Hebké.“ Pohlédla dolů a viděla jeden okvětní lístek přiléhající k jejímu kolenu. „Voní to jako nebe.“

„Dobře.“ Pokročil před ní, jeho záda byly proti zbytku koupele a blokovala většinu vody. „Teď se do toho zkus ponořit. Víš jak hluboké to je. Pokud to bude příliš, tak vylezeme.“

Sklouzla rukama dolů z jeho šíje a pomalu klesala, dokud jí kolena nezmizela pod vodou. K pokožce jí přilnulo více okvětních lístků růží, jejich vůně vzrůstala.

Zach ji následoval, poklekl před ní, aniž by jí pustil a přetáhl si její tělo k sobě. „Vedeš si tak dobře, bejby.“

Jeho povzbuzení odlouplo pryč další vrstvu jejího strachu. Propletla prsty s jeho a pomalu se potopila dozadu, až se její zadek dotkl pat. Voda jí šplouchala mezi nohama a těsně nad pasem.

Zůstali takhle několik minut, než pomalu uvolnil jednu ruku. Sáhl pro velkou pěnovou houbu, která byla umístěná na kraji koupele, a smýval masážní olej z jejího těla.

Strach nezmizel dost na to, aby se úplně uvolnila, ale Bethany už nebyla dále zajatcem svého děsu.

Alespoň byla dostatečně vyrovnaná, aby se mu dívala do tváře, když ji myl.

„Proč je to pro tebe tak důležité?“ zeptala se.

Zůstal zticha tak dlouho, že myslela, že jí neodpoví. Potom jeho oční víčka poklesla, jak následovala jeho ruce dolů před její bříško ke stehnům. „Když jsem byl mladší, plavání pro mě znamenalo všechno. Byl to můj prostředek k úniku.“

„K úniku od čeho?“

„Od věcí, kterým jsem nechtěl čelit.“ Jeho pohled zachytil její a rozeklaná bolest, kterou viděla v jeho očích, jí zlomila dech. „Věci, o kterých nechci právě teď mluvit. Právě teď se chci o tebe jenom starat.“ V jeho očích byla tak prostá prosba, že neměla to srdce odmítnout.

A opravdu, jak by mohla od něj něco požadovat právě v tento okamžik, když sám vzal její strach, se kterým žila tak dlouhou dobu a stlačil ho ze super velkého monstra k něčemu zvládnutelnému?

Zvedla ruku, která byla stále propletená s jeho, k tváři a políbila ho na ni.

Zadrhl se mu dech a několik vteřin jí sledoval před tím, než pokračoval v jejím mytí.

„Pamatuješ, co jsi řekl o odstranění mého strachu pryč?“

Přikývl.

„Mám v úmyslu udělat to samé pro tebe.“ Viděla tvrdý záblesk popření v jeho očích a zavrtěla hlavou. „Ne. Nemusíš dělat drsňáka, který na sebe vezme světový problémy, ale nikdy se nevypořádá se svými. Nevím jak, nebo jestli vůbec ti můžu pomoct, ale chystám se to zkusit.“

„Předpokládáš až moc, Beth. Nepřebírám světový problémy. Jenom tvoje. Pokud jde o mé vlastní problémy,“ pokrčil rameny, „Naučil jsem se s nimi žít.“

Než mu mohla odporovat, posunul se kolem, až byl za ní. V tichosti jí umyl záda a potom jí zvedl z vody. Přešel na polstrované sedátko, kde ležel krásný čajový set.

Nalil mátový čaj a podal jí malý hrnek. Sevřela porcelánový hrnek a sledovala, jak upíjí ze svého vlastního. Znovu, sdělení, že nechce o sobě mluvit, přišlo zcela nahlas a jasně. Její frustrace válčila s vděčností za to, co pro ni udělal a nakonec zkousla zpět tu potřebu tlačit na odpovědi, kterých se uvnitř dožadovala. Alespoň pro teď.

Její pohled sklouzl ke koupeli a zpátky k němu. „Děkuju ti.“

„Dokázala jsi to, Bethany. Zvládla jsi svůj vlastní strach a zvítězila.“

„Oba víme, že to není pravda. Nikdy bych nebyla schopná to udělat bez tvé pomoci.“

Jeho úsměv byl pozvolný a pro její smysly zničující. „V tom případě přijímám tvé díky. Svojí vděčnost mi můžeš ukázat později.“

Usmála se na něj zpět. „Chystám se pokrýt celý účet, Savagi. Myslíš si, že budu někdy schopná tenhle dluh splatit?“

„Jsem si jistý, že budeš, Broskvičko. Až přijde čas, stačí, abys do toho dala všechno.“ Mrknul a vypil zbytek svého čaje.

Čekal, dokud nedopila svůj, než zazvonil na zvonek, aby přivolal jejich sloužícího.

„Co bude další?“ zeptal se a zvedal se, aby odemkl dveře.

„Mám manikúru a pedikúru. Nebo depilaci voskem. Nebo něco.“ Svíjela se v ní otupělost. Následky z uklidňujícího čaje a strachem poháněného adrenalinu opouštěly její systém.

„Drž se manikúry nebo pedikúry, nebo kosmetiky. Nepotřebuješ voskovou depilaci.“

Nemohla si pomoct od smíchu, který v ní bublal. „Mluví z tebe jeskynní muž.“

Sklonil se a políbil ji, s ďábelským leskem v očích, když zaznělo zaklepání na dveře. „Ano, a nebudu se za něj omlouvat.“ Stáhl okolo ní župan pevněji a ustoupil zpět. „Dám si pár bazénů. Uvidíme se za hodinu?“

Přikývla a šla s ním ke dveřím. Na konci chodby se jejich cesty rozdělily, sledovala ho, jak jde pryč, neschopna odvrátit zrak od jeho nádherného těla.

Kolem prošly dvě ženy v malých župáncích a otočily se, zíraly na Zacha. Jejich otevřený zájem do ní vyslal bodnutí žárlivosti. Když se ani neotočil a vůbec nevzal na vědomí jejich pohled, pěsti, které nevědomky sevřela, se trochu uvolnily. Ale úzkost obalující se kolem jejího srdce se odmítala zmírnit.

Dobře, Bethany, tohle není zábava, že ne?

Výsměšný hlas nemohl být umlčen. Stejně tak nemohla být setřesena jistota, že propadala Zachary Savagovi.

Sloužící si lehce odkašlal a vytrhl ji z jejích myšlenek.

Prošla skrz její procedury, stěží si vědoma toho, co se děje, když ji brutální silou zasáhlo, jak jí to všechno došlo.

Tohle už nebylo nahodilé. A bude to tak komplikované, jak předpokládala, že bude, v okamžiku, kdy zahlédla Zacha.

„Hey, teď máme tichou domácnost?“ zeptal se Zach, když jeli zpět domů.

Požádal Philipa, aby to domů vzal delší cestou a tak je musel vézt po klikatých silnicích, které vedly do pohoří Atlas.

Slunce začínalo zapadat a Marakéš se pod nimi rozprostíral v celé své červené a zlaté slávě.

„Co je špatně, bejby?“ tlačil na ni Zach, lehký tlak jeho prstů na její bradě stáhl její pohled k jeho.

„Byl to fantastický den. Ale byl taky trochu zdrcující,“ odpověděla pravdivě. Jeho soucit a odhodlání, aby jí pomohl překonat strach, jí ohromil. Ale vědomí, že riskovala své srdce pro muže, který pro ni byl záhadou, bylo to, co teď nejvíce zaměstnávalo její myšlenky.

Chris nebyl záhadou. Byl lhář a podvodník. Ale taky jí udržoval v nevědomí a výsledek byl devastující. Nevěděla, co dělal muž, se kterým sdílela svou postel, dokud jí nehodil tu bombu k nohám.

Potíž byla, že měla pocit, že jakákoliv bomba, kterou by jí Zach hodil k nohám, by byla víc zničující, než cokoliv jí doručil Chris.

Její srdce se zadrhlo a naskočilo zpět do rytmu, když jí zaklonil hlavu dozadu a podíval se jí hlouběji do očí. Ten intenzivní, neochvějný pohled jí vzal dech.

Bože, hodně snadno by ze sebe před tímto mužem mohla udělat totálního hlupáka … pokud už se tak nestalo.

„Právě teď se nemusíš o nic jiného starat, Broskvičko. Jsem s tebou. Rozumíš?“ řekl.

Její přikývnutí bylo hloupě trhavé a v očích jí pálily neprolité slzy. Zamrkala, aby je zahnala pryč, když SUV zpomalilo a zastavilo. Vyhlídla ven z okénka a viděla, že zastavili na skalní římse hned na kraji silnice. Zach vystoupil a pomohl jí ven.

„Proč jsme zastavili?“

„Protože potřebuješ vidět tohle.“