Reagan
Probudí mě
zvuk řinčení plechu. Sedám si, ulepená tam, kde jsem spala proti Peteovo
rameni. Museli jsme se společně zpotit, naše kůže byly přitisknuté blízko u
sebe. A možná jsem ho mohla taky trošku poslintat. Fuj. Otírám si koutek úst a
sedám si. Pete se pode mnou pohne a pak ztuhne. Zvedá hlavu a rozhlíží se.
Zasténá a padá zpátky na záda na deku. „Do hajzlu, jsem v prdeli,“ zavrčí.
„Bude lepší,
když nebudeš,“ zavolá můj táta. Zarachotí víkem od kbelíku s krmivem, když
nabírá krmivo pro koně. Link mu pomáhá a táta dělá mnohem víc hluku než Link.
Zavírám oči.
Táta je naštvaný. Právě jsem spala ve stodole s Petem. A ví to. „Oh, do
hajzlu,“ říkám.
„Oh, do
hajzlu,“ papouškuje Link.
Pete zavírá
oči, jak se kření. „Radši bys měla zůstat takhle přede mnou,“ zašeptá se
smíchem.
„Dobré ráno,
Pete,“ říká táta a předstírá veselost, když jde kolem nás, aby se postaral o
kbelíky s jídlem. Začínám si sedat, ale jak stáhnu deku z Petea,
uvědomím si, že stále nemá tričko. Sundal si ho minulou noc, abych mohla
prozkoumat jeho tetování. Tohle vypadá opravdu špatně.
„Kde je
tvoje tričko?“ šeptám. Rozhlížím se v hromadě přikrývek a nevidím ho.
„Oh do
hajzlu,“ říká Link znova. Objeví se s hlavou vedle mě a drží Peteovo modré
tričko.
„Oh, modré
tričko,“ říká Pete.
„Oh, modré
tričko,“ papouškuje Link.
Pete si ho
bere a přetahuje přes hlavu. Natáhne se, aby prohrábnul Linkovi vlasy, ale Link
ukročí do strany. „Alespoň už dál neříká do hajzlu,“ říká Pete.
„Do hajzlu,“
říká Link.
Zasténám a
projedu si rukou skrz vlasy.
„Lincolne!“
vyštěkne táta. „Přines mi ten kbelík.“
„Přines mi
kbelík,“ říká Link. Odběhne pryč, aby vzal tátovo kbelík.
„Dobré
ráno,“ říká Pete tiše. Obrací se, aby spustil nohy na zem, a vstává, velmi se
protahuje. Ukazuje malý proužek jeho břišáků a chci se sklonit a lízat ho.
Bože, kde se to vzalo?
„Dobré,“
mumlám. Olíznu si rty.
„Přestaň se
na mě takhle koukat,“ šeptá Pete.
„Jak
takhle?“ zašeptám zpátky. Ale úsměv mi škube za koutky rtů. Nemůžu si pomoct.
„Jako kdybys
mě chtěla lízat jako lízátko,“ říká. Upraví si předek kalhot a nemůžu si
nevšimnout té boule tam. „Přestaň se na to dívat,“ zasyčí.
Podívám se
po tátovi, ale šel ven ze stodoly. „Ani nevím, na co se dívám!“ vysvětluji.
Pete mě bere za ruku a přitiskne mi prsty proti vyboulení jeho erekce. Syčivě
se nadechne, když konečky prstů prozkoumávám jeho hřbet. „Reagan,“ zasténá.
Otočí se bokem a použije koleno, aby mě zablokoval. „Mohla bys s tím
přestat? Rád bych odtud ještě dneska někdy vyšel.“
„Lízat jako
lízátko?“ ptám se, neschopná dostat tu představu z hlavy. „Můžeš to
dělat?“
Zašklebí se
a poškrábe na zátylku. „No, nemůžu. Ale ty bys mohla.“ Jeho hlas je hrubý a tak
trochu nosový, protože se právě probudil. „No nic,“ říká. Vytáhne mne na nohy a
přitiskne rychlý polibek na rty.
„Uh,“ říkám
a odstrkávám ho pryč. „Ranní dech.“
„Je mi to
jedno,“ říká, naklání se, aby mě rychle políbil. Dávám mu svou tvář. „Dej mi
ho,“ říká. Našpulím rty a rychle se ho dotknu, dávám pozor, abych na něj
nedýchala. „To je lepší,“ zabrouká si. „Mám si jít promluvit s tvým
tátou?“ ptá se.
Je to
opravdu sladké, že nad tím dokonce přemýšlí. „Pochybuji, že je to dobrý nápad.“
Slyším koně
a vzpomínám si na důvod, proč jsme v první řadě vůbec spali ve stodole.
Stoupnu si na balík slámy a podívám se dolů na Tequilu. Je na nohou a zřejmě
jsem se spletla. Špatný odhad porodu.
Pete mi dá
ruku kolem ramen a přitáhne si mě blíž k sobě. Táta vpadne zpátky do
stodoly s bouchnutím dveří. Nadskočím. Pete mě nepouští.
„Pete, nemáš
někde být?“ ptá se táta. „Jako ve své chatě ve své vlastní posteli?“
Pete
přikývne. „Ano, pane,“ říká. Otáčí se ke mně. „Uvidím tě později?“
Přikývnu.
Moje vnitřnosti dělají malinké třepotavé věci a Pete se dotýká svými rty mých.
„Uvidíme se
později, pane Caster,“ volá.
„Ne, jestli
tě uvidím první,“ volá táta nazpátek.
Táta bouchá
po stodole ještě několik minut, zatímco já krmím Tequilu mrkví. Úplně jsem
prošvihla porod. Takže se mi ulevilo, že to šlo dobře.
„Měla jsi
pěknou noc?“ vyštěkne táta. Nevzhlédne od čehokoliv, co dělá.
Usměji se.
Břicho mi poklesne až k prstům na nohou při té myšlence. „Opravdu měla.“
„Reagan,“
táta se nadechne.
„Ano, tati?“
říkám sladce. Šílí, ale nemůžu zařídit, aby nešílel. A pravděpodobně si to
zasloužím za to, že jsem strávila celou noc s Petem ve stodole.
„Nenuť mě,
abych musel zabít toho kluka,“ varuje mě táta.
„Ano, pane,“
říkám a schovávám hlavu, aby nemohl vidět můj úsměv. „Ale měl bys vědět, že
jsme nedělali nic špatného. Byl perfektní gentleman. Jen…“ Pokrčím ramena. „Jen
mě držel.“
Táta nasaje
rychlý nádech. Nenechávám nikoho dotýkat se mě, a táta to ví. Takže
v téhle situaci bych mohla také říct, „prostě mě šukal celou dlouhou noc.“
Úroveň intimity je v tátově hlavě zhruba stejná. Jsem si tím jistá. „V pořádku,“ zamumlá. Hází
seno koním.
„Tati,“
zavolám. Zastaví a podívá se na mě. „Je v pořádku, že bych do něj mohla
být zamilovaná?“
Táta
doširoka otevře oči a vydechne. „Reagan,“ říká tiše. „Měla bys jít a promluvit
si o tom s mámou.“
„Ok…“ říkám
„Když budeš
chtít mluvit o nejlepším způsobu, jak ho kopnout kolenem do koulí,“ říká a
ukazuje si na hruď, „pak jsem tvůj muž. Ale jestliže chceš mluvit o pocitech a
emocích a antikoncepci a podobných věcech, jdi si promluvit se svou matkou.“
„Jak jsi
dokázal přeskočit od pocitů k antikoncepci?“ musím se zeptat.
„Protože to
je, co se stane, Reagan. Přeskočíš od silných citů k antikoncepci. Je to
přirozený řád věcí pro muže.“ Sundá si kšiltovku a prohrábne vlasy. „Byl jsem
kdysi jednadvacetiletý muž.“
„To bylo,
když ses poznal s mámou,“ říkám a začínám se usmívat. Vypadá nepohodlně.
Takže musím přitlačit. „Takže ty a máma jste přešli od silných citů
k antikoncepci?“ ptám se. Lusknu prsty. „Takhle?“
„Ne,“ říká a
přestává mi zírat do očí. „Jak myslíš, že jsme tě dostali?“ Tentokrát se
zašklebí. Kývne hlavou směrem k domu. „Jdi si promluvit s matkou.“
„PMI (pozn. příliš mnoho informací), tati,“
zašvitořím. „PMI!“ otáčím se a jdu k domu.
„Reagan!“
volá táta. Otáčím se k němu. „Pete je dobrý kluk,“ říká. „Ale pořád je to
jen kluk.“
„Bereme věci
pomalu, tati,“ říkám. Horko mi zalije tvář.
„Mmm hmm,“
mumlá. Jde zpátky k práci.
„Brát to
pomalu,“ říká Link.
„Miluji tě,
Linku,“ volám.
„Taky tě
miluji,“ volá nazpátek.
Jdu
k zadním dveřím a najdu mámu, jak si nalévá šálek kávy. „Pete je pořád
naživu?“ ptá se mě, když si jde sednout ke stolu.
„Pro teď,“
povzdychnu si. „Usnuli jsme. Nic se nestalo, přísahám.“ No, ne nic. Ale nic
jsme nedělali, opravdu. Nic, co by nepřevrátilo můj svět tak, jak ho znám.
„To proto
jsi tak nadšená?“ ptá se. „Protože se nic nestalo?“ Poplácá stůl vedle sebe. „Pojď si sednout,“
říká.
„Mami,“
zabručím, zním jako dítě, já vím.
„Sedni,“ říká
důrazněji. Padnu na židli.
„Byl milý?“
ptá se.
Přikývnu.
„Byl
ohleduplný?“
Přikývnu a
vtáhnu si spodní ret mezi zuby, jak bojuji s úsměvem.
„Dával
pozor?“ Vyklene obočí při poslední otázce.
„Bože,
mami,“ vysvětluji. „Nic jsme nedělali. Jen mě políbil.“
„Domluvím ti
schůzku s mým gynekologem, jestli budeš chtít antikoncepci,“ říká. Podívá
se na mě.
Najdu sama
sebe, jak přikyvuji hlavou. Máma se usměje a poplácá mě po ruce. „Hodná holka,“
říká s povzdychem.
Ďakujem
OdpovědětVymazat