CCC - 22. kapitola

Překlad: Marta

Pete

Ježiši Kriste, kurva, to byla nejžhavější věc, kterou jsem kdy viděl, udělal nebo si dokonce představoval. Byl jsem s hodně holkama, ale nikdy jsem neměl takovou, která se udělala tak, jako Reagan právě teď. Přitahuji si jí k sobě, její kůži proti mému tričku. Je teplá a měkká, a je na mě cítit tak zatraceně dobře, že jsem v nebezpečí, že se udělám do kalhot. Držím jí proti sobě, ale pak si sedá, podívá se mi do tváře a říká, „Co to kurva bylo?“

To byl orgasmus. Jeden opravdu, opravdu dobrý, jestli to mám posoudit podle jejího křiku. Podle toho, jak se třásla. Podle způsobu, jak pořád a pořád opakovala moje jméno. „To, moje nejdražší Reagan,“ říkám, snažím se zůstat lehkomyslný, ale posunul jsem se. Posunul jsem se na rozdíl od toho, kde jsem byl předtím. „Byl neuvěřitelný první polibek.“

Její tělo se třese a bojím se, že brečí, ale nebrečí. Směje se. Vlastně se chichotá. „Epický!“ vykřikne. Pak se znova směje. Hodí hlavu dozadu, vlasy jí padnou dozadu, že dosáhnou k mým rukám, které jsou přes její zadek. Shlédnu jí na prsa, která jsou stále nezakrytá, její bradavky jsou pěkné a vzrušené a nahé. Bože, její prsa jsou nádherná. Podívám se jí do obličeje, protože se už dál na její prsa nemůžu dívat. Chci jí. Chci jí tak strašně moc. Ale není připravená na to, co chci. Jsem si tím jistý. Prostě ještě není. Zasunu prst pod okraj podprsenky a zvednu ji, abych jí zakryl. Podívá se dolů a začervená se. Právě vyvrcholila na mojí zasrané ruce a teď se chce kvůli tomu stydět?

„Jsi v pořádku?“ ptám se, a dávám jí na stranu vlasy z čela.

Přikývne a skousne si spodní ret mezi zuby. Nemůžu si pomoct. Jsem kluk. A jsem tak tvrdý, že bych svým pérem mohl zatloukat hřebíky. „Jsem mnohem víc než v pořádku,“ říká tiše. Slzy se jí vytváří v koutku oka, ale zamrká je zpátky. „Pete,“ říká. „Můžu se tě na něco zeptat?“

„Na cokoliv,“ mumlám. Stáhnu si jí, aby se mi položila na hruď, a pohladím jí po vlasech.

„Chceš jít se mnou na rande, až se dostaneme zpátky do města?“ ptá se.

Bublá ve mně smích. Právě se udělala sedící na mě s mojí rukou v jejích kalhotkách a chce vědět, jestli jí vezmu na rande. „Samozřejmě,“ říkám. „Nechtěl bych nic víc.“ No dobře, tak trošku bych se chtěl taky udělat, ale můžu počkat. Můžu počkat, až bude připravená.

„Byl to orgasmus?“ zašeptá. Myslím, že se usmívá proti mé hrudi, protože to můžu slyšet v jejím hlase. Otáčí hlavu a schovává si obličej do mého trička.

„Velký,“ říkám se smíchem. „Kurevsky obrovský.“ Jsem chlap. Jo, jsem.

Směje se, ramena se jí díky tomu třesou, její zadek se mi vrtí na ptákovi. Do prdele. Přeju si, aby s tím přestala. „Myslela jsem si to,“ šeptá.

Pohladím ji po zadku. „Potřebujeme tě obléknout,“ říkám, pobídnu jí stisknutím, aby ze mě slezla.

Vstává a pomůžu jí upravit oblečení. Její kůň udělá zvuk a Reagan se podívá přes stodolu. Povzdychne si. „Bude to ještě několik hodin,“ říká. Udělá vzrušený, nervózní zvuk, který by mohl být smích a vyhýbá se mému pohledu. Cítí se najednou nesvá?

Promnu si rukou zátylek a snažím se nepřemýšlet nad tím, jak byla cítit v mém náručí. Už cítím její ztrátu a to stojí jen pár kroků ode mě. „A co?“ ptám se.

„Tequila se dnes večer ohřebí.“

Mluví řečí, které nerozumím.

„Chystá se mít svoje dítě,“ vysvětluje.

„Oh,“ nevím, co na to říct. „Potřebuješ zavolat veterináře?“

„Ne, budu tu spát s ní.“ Ukazuje na hromadu přikrývek v rohu. „Ona udělá většinu práce. Jsem tu jen pro morální podporu a na pomoc, pokud se něco pokazí.“

Poškrábu se na hlavě, nejistý, co dělat sám se sebou. „Měl bych jít?“

Skousne si v obavách spodní ret. „Chceš zůstat se mnou?“ ptá se tiše.

Bože, nechci nic víc. Chci s ní spát a držet jí proti sobě. Jo, taky s ní chci mít sex, ale to je to poslední z mých přání. Přikývnu.

Rozkládá deky na seno, kde jsme seděli. Pokyne mi, abych si lehnul, a pak se mi stočí do náruče. Nechávám vyjít spokojený povzdech. „Kolik je hodin?“ ptá se.

Podívám se na hodinky a zívnu. „Jedenáct  třicet.“

„Je pozdě,“ zašeptá.

Pokládá si hlavu na mou hruď a obejme mě pažemi. „Dovol mi tě držet,“říkám a přitisknu jí rty na čelo.

Její výdech polechtá moje chloupky u výstřihu trička a jsem téměř okamžitě znova tvrdý. Přitáhnu si její nohu přes klín a přitulí se ke mně ještě blíž.

„Hej, Pete,“ zašeptá.

„Jo?“ šeptám zpátky.

„Chci tě zítra znova políbit,“ říká tiše. Zachichotá se a to roztřese mojí hruď. Je to ten nejkrásnější zvuk, který jsem kdy slyšel.

Také ji chci zítra znova políbit. Hodně.

*****

V mém snu běžím za zvukem Reaganina hlasu. Můžu jí jasně slyšet, ale nemůžu jí vidět. Vím, že je to sen a sen může být pěkně posraný, takže nepanikařím. Ale ona ano. Je jasně rozrušená a já jí v mlze všude hledám. Nemůžu jí najít. Najednou sebou prudce škubnu a nacházím sám sebe ležet vedle Reagan ve stodole, kde jsme usnuli. Vydává malé přiškrcené výkřiky ze zadní části krku. Podívám se na ní. Ona je ta, která sní. Oči má pevně zavřené a je stočená do klubíčka. Když jsme usínali, byla přehozená přese mě. Kdy se oddálila?

„Reagan,“ zavrkám jemně. Ucukne a odpálkuje mojí ruku pryč. Pořád sní a já nevím, jak jí z toho vytrhnout. „Reagan,“ říkám s větší silou. S třepotáním otevře oči, jak se pomalu probouzí. Ani na mě nemrkne řasami, když se jí podívám do obličeje. Těžce dýchá, ale rychle se zklidňuje.

„Měla jsem sen,“ říká. Rozhlédne se a položí se zpátky na záda na deku, tělo uvolněnější.

„Zlý sen?“ ptám se.

Přikývne. Přetočím se na bok a rukou si podepřu hlavu, takže se na ní můžu dívat. Přispěchá blíž ke mně a přehodím jí ruku kolem pasu. „Je mi líto,“ mumlá.

Přitáhnu jí za pas blíž k sobě, „Neomlouvej se.“

„Používala jsem léky, aby mi pomohly se sny, ale měla jsem kvůli nim zamlženou hlavu, takže jsem s nima přestala.“ Vzhlédne ke mně, zelené oči pomalu mrkají. „Někdy nespím dobře.“

Dám jí vlasy pryč z obličeje. „Máš sny o tom, co se stalo tu noc?“ ptám se.

„Někdy.“ Podívá se pryč a vyhýbá se mému pohledu. Zřejmě o tom nechce mluvit.

Chci se ptát, ale nechci to všechno znova vytahovat, jestliže si to vytlačila z popředí její mysli. „Prožíváš to znova ve svých snech?“ zeptám se.

Vrtí hlavou. „Konkrétně znásilnění ne,“ říká. Říká to, jako by to bylo takové běžné slovo. Sevře se mi žaludek. „Sním víc o pocitech. O lítosti především.“

„Čeho lituješ?“ ptám se.

Podívá se na mě, téměř jako by hledala spojení se mnou, a líbí se mi to. Kurevsky to miluju. „Lituji toho, jít na tu párty,“ říká. „Měla jsem být na koleji a učit se.“

„Znala jsi ho?“ ptám se. „Nebo byl cizinec?“

„Nikdy jsem ho nepotkala. To proto se kvůli tomu cítím tak hloupě. Nikdy jsem s ním neměla být sama v koupelně. Sama s klukem, kterého neznám.“ Povzdychne si. „V jednu chvíli mě políbí a pak volám, aby přestal, protože to prostě není správný pocit. Ale on nechtěl.“

Chvěje se, chci si jí vtáhnout do sebe a chránit jí. Slza jí vyklouzne z koutka oka a sleduje její spánek.

Popotáhne. „Promiň, nechtěla jsem na tobě brečet.“ Zasměje se, ale je to vodnatý zvuk.

„Vyvrcholila jsi mi při jízdě na koleni, princezno,“ říkám tiše. „Myslím, že na mě můžeš taky brečet.“

Její obličej se zbarví, ale usměje se. Zašeptá, „Nikdy předtím jsem to nedělala.“

„Nikdo tě nikdy neudělal?“ ptám se. Vím na to odpověď, ale chci to od ní slyšet. Nevím proč. Prostě to potřebuju. Sklouznu nohou přes její stehna a dám kousek váhy na ní, ale nevypadá, že by jí to vadilo. Opravdu bych chtěl rozhrnout jí šaty, abych jí mohl položit ruku na břicho. Ale místo toho se spokojím s tímhle okamžikem.

Vrtí hlavou.

Přejíždím jí prstem po nose. „Nikdy sis to nedělala sama?“ ptám se.

Vrtí hlavou. „Ne.“ Dívá se mi do očí. „Děkuji ti,“ říká.

„Kdykoliv, princezno,“ říkám se smíchem. „Jsem ti k dispozici.“

„Ty jsi takový rozdávačný,“ vysmívá se a strčí mě do ramene.

„Mým cílem je sloužit.“ Směju se. Bože, nutí mě cítit se tak lehce a uvolněně. „Myslím, že bych mohl mít pro tebe nějaké opravdu skutečné city,“ vyhrknu. Chci spolknout ta slova zpátky, jakmile je řeknu.

„Dobře,“ říká a usmívá se, když se mi stočí ke hrudi a obalí kolem mě ruce. Zaboří mi tvář do trička. Myslím, že je možná v rozpacích.

„Já si vyliju srdce a vše, co můžeš říct je dobrý?“ postrčím ji v náručí.

„Mmm hmm,“ mumlá. Cítím její rty proti tričku, dech mi ohřívá látku. Směje se. „Nemůžeš to opravdu nazývat vylitím tvého srdce, Pete.“ Vysmívá se mému tónu a dělá svůj hlas hlubším. „Myslím, že možná mám pro tebe nějaké opravdu skutečné city.“ Směje se a sakra to všechno, je to tak pěkný zvuk, že mě s tím nemůže obtěžovat.

Zvedá konec mého trička a prsty mi vklouzne na břicho. Zakryju její ruku mou, abych zastavil její zkoumání. Jsem příliš vzrušený. Nemyslím, že se moje erekce vůbec zmenšila, je teď tvrdě přitisknutá proti zipu.

„Proč se tě nemůžu dotýkat?“ zašeptá.

„Protože jsem právě teď příliš vzrušený,“ šeptám zpátky.

Posadí se dozadu, takže se mi může dívat do obličeje. „Co to vůbec znamená?“

Přitisknu jí rty na čelo a přetrvám tam. „To znamená, že jsem muž. A vítr fouká.“

Nakrčí obočí dohromady. „Cože?“

Směju se. „Nic.“ Ale teď se nemůžu přestat chechtat. Poplácá mě po hrudi.

„Není to legrační, pokud se nesměje víc než jedna osoba.“ Ztichne na minutu a pak říká, „S kolika ženami jsi spal?“

Zavřu oči a trhnu sebou, „Přestal jsem to už dávno počítat. Když mi už nestačily prsty.“

„Víc než deset?“ její hlas je tichý.

„Jo,“ zabručím. Nemám rád své vlastní odpovědi, takže nečekám, že ona je ráda mít bude.

„Víc než prstů na rukou a nohou?“ ptá se.

„Pravděpodobně,“ vydechnu. „Sakra, já nevím.“

„Znáš jejich jména?“ Sedá si přede mě a dává si nohy křížem. Stáhne si šaty, aby si zakryla kolena.

Taky si sedám, takže jí můžu čelit. Pokládám jí ruku na koleno a kreslím na něm kruhy palcem. „Některých z nich.“ Zvedám prst, když se mě začíná ptát na něco jiného. „Ale nikdo tu už opravdu dlouho nebyl. Od doby, kdy jsem byl zatčený.“ Přimhouřím oči. „Počítá se to aspoň?“

Její obličej se zjemní a vyfoukne zadržovaný dech. „Nesoudím tě, Pete. Jen se snažím dostat se k tomu, abych tě poznala.“

Přikývnu, neschopný podívat se jí do očí. „Byl jsi někdy zamilovaný?“ ptá se. Ačkoliv se na mě usmívá a tahle otázka vypadá mnohem příznivěji než ta minulá.

Ne až do teď. Ale tohle neřeknu, protože kdybych to udělal, vyděsil bych jí s hloubkou svých citů. „Možná,“ vytáčím se.

„Co tohle znamená?“ ptá se. „Možná?“ přimhouří oči.

„Nevím,“ říkám. Cítím k ní věci, které jsem nikdy před tím k nikomu necítil. Je to láska? Prostě nevím. Je to příliš nové, abych to řekl. Potřebuju nějaký čas, abych to prozkoumal, než to budu muset vysvětlit. „Co ty?“ ptám se. „Byla jsi někdy zamilovaná?“

Zavrtí hlavou. „Ne.“ Usmívá se.

„Co?“ ptám se. Poškrábu se na nose. „Mám tam holuba z nosu?“

Směje se. „Ne,“ a odstrčí mi ruku pryč. „Nikdy jsem nebyla zamilovaná.“  Její zelené oči se na sekundu vrhnou kolem a pak přistanou na mě. „Poznal bys lásku, kdybys jí našel?“ zeptá se.

Nakloním hlavu ze strany na stranu, jako kdybych zvažoval tíhu jejích slov. „Myslím, že ano.“

Usměje se. „Můžu pokračovat v otázkách nebo ti jdu na nervy?“ zeptá se.

„Ptej se na cokoliv.“ Upřímně řečeno, byl jsem zavřený opravdu dlouho. Být ve vězení je osamělé a já potřebuji kontakt. Chci tohle spojení s ní. A pouze s ní. „Ale budu se ptát taky tebe.“

„To je fér,“ říká. Opravdu těžce přemýšlí o další otázce. „Náš první polibek,“ zašeptá. „Bylo to epické.“

„Jo, to bylo,“ souhlasím.

„Je to vždycky tak epické? S každou dívkou, s kterou jsi byl?“

Poškrábu se na zátylku. „Většina holek nemá orgasmus, když je políbím.“ Zasměju se. „To je to, co chceš vědět?“

Zavrtí hlavou. „Ne. Myslím…“ Zčervená v obličeji. „Vím, že to nebylo epické pro tebe, ale bylo to zatraceně epické pro mě.“

Nakloním se blíž a přitisknu rty na její, protože prostě musím. „Já vím. Téměř jsem se udělal do kalhot jen z toho, že jsem tě sledoval.“ Znova jí políbím a hučí proti mým rtům. Je to šťastný zvuk. Ale pak si zakryje obličej, když se jí podívám do očí.

„Mluvíš o tom, jako by to nic nebylo.“  Je v rozpacích.

Nadzvednu jí bradu. „Co jsem dělal v minulosti s jinýma holkama, nic nebylo. Co jsme dělali dnes večer? To bylo daleko od nic.“ Štípnu jí do nosu, protože se chystám otřást svým vlastním světem a chci zmírnit dopad, kdyby mě odmítla. „Cítím k tobě něco opravdového, Reagan,“ říkám tiše. „Nemůžu to vysvětlit. A ani nechci. Ale nesnaž se prosadit, co se dneska večer mezi námi stalo, jako něco obyčejného. Protože to nebylo. Bylo to velké. A chci to dělat dál. Chci se o tobě všechno dozvědět a musíš zjistit všechno o mě. Chci, aby ses setkala s mou rodinou. Chci jít s tebou na rande.“ Podívám se kolem. „Tohle místo je pěkné,ale…. vážně?“

Usměje se. „Chceš, abych poznala tvou rodinu?“ ptá se.

„Pokud myslíš, že to sneseš. Je nás pět. Všichni kluci.“

„Nebojím se mužů obecně,“ vysvětluje.

„Jen toho, který se tě dotkne.“ Vedu jí svůj pokrčený prst po lícní kosti a otočí se k mé ruce, aby mě políbila do dlaně.

„Tvoji bratři vypadají jako ty,“ říká.

„Jak tohle víš?“ ptám se.

„Viděla jsem je, když ses dostal z vězení,“ říká tiše.

„Byla jsi tam?“

Přikývne. „Táta mě přinutil sedět v autě, zatímco s tebou mluvil o táboře.“ Vtáhne si spodní ret mezi zuby a skousne, jakoby se bála mé odpovědi. „Omlouvám se. Měla jsem ti to říct dřív.“ Zasténá. „Tak trošku jsem požádala o to, abys tu byl. Takže bych tě mohla vidět.“

„Jsem rád, že jsi to udělala.“ Nikdy jsem nebyl z ničeho víc šťastnější.

„Všichni tvoji bratři mají taky tetování,“ říká. Podívá se na tetování na mé ruce, to které je pro mámu. Zvedá mi ruku a sleduje tetování, která jdou z mého předloktí až k rukávu. „Chci se podívat na všechny z nich, abych mohla zjistit, co tě v životě pohání.“ Kreslí kroužky kolem americké vlajky.

„Tohle je pro mého kamaráda, který zemřel v Afghanistánu.“

Její hedvábné prsty se sunou nahoru na draka na vnitřní straně paže. „A tohle?“ ptá se tiše.

„Tohle bylo trochu moc odvahy jedné noci,“ říká se smíchem.

Její ruka vklouzne pod okraj rukávu. „Myslím, že nemůžu už jít moc dál,“ říká.

Sáhnu dozadu za krk a přetáhnu si triko přes hlavu tak, jak to kluci dělají. Zakření se a v očích se jí ďábelsky zableskne. Ale pohnu se, opřu se zády o dveře stodoly a přitáhnu si jí na klín. „Jestliže budeš prozkoumávat ty mě, budu zkoumat i já tebe,“ upozorňuji ji. Polechtám ji prsty na boku nohy.

Jenže přitiskne mi rty proti slovům, které lemují mou klíční kost. Jemně mi saje kůži. Tiše zasténám a pohnu rukou na její vnitřní stranu stehna. Její kůže je jemná a hedvábná a vím, že tohle budu muset brzo zastavit. Můžu jen tolik vydržet v jednu noc. Naklání hlavu, aby přečetla slova, která právě lízala na mé hrudi. „Všichni za jednoho, jeden za všechny,“ čte tiše. „Tohle je o tvých bratrech?“

Přikývnu. „Žiju pro ně. Když jsem si myslel, že Matt umírá, chtěl jsem zemřít s ním.“

„Tvůj bratr umíral?“ ptá se. Její ruka přestane zkoumat a podívá se mi do tváře.

„Matt měl rakovinu. Bylo to opravdu drahé, a Logan se musel vrátit domů z vysoké. Byli jsme na mizině a všichni jsme se báli, že zemře.“ Zadívám se jí do obličeje. „Chceš o tom slyšet?“ ptám se.

Přikývne a usadí se mi v náručí. „Chci slyšet všechno.“

„Sam a já jsme vzali vedlejší práci u kluka ze sousedství, abychom vydělali nějaké peníze navíc. Nebylo to opravdu nelegální.“ Odmlčím se a zavrčím. Nemůžu jí lhát. „Věděli jsme, že je to nelegální, ale potřebovali jsme peníze pro Matta. Takhle jsem se dostal k zatčení.“ Nejsem na to hrdý, ale nemůžu změnit svou minulost. Bylo by to jako dávat zubní pastu zpátky do tuby.

„Zoufalství může přinutit lidi dělat věci, které by normálně neudělali,“ říká tiše. „Jak je Mattovi teď?“

Usměji se. „Je v remisi.“ (nemoc ustoupila)

„Oh, dobře,“ vydechne. „Vyprávěj mi o ostatních.“

„Paul je nejstarší. Má dceru, která se jmenuje Hayley a žije s námi polovinu času. A Logan je ten, o kterém jsem ti říkal, že chodí na NYU.“

Počítá na prstech. „Je tu ještě jeden, že?“

Přikývnu. „Jo.“

„Kde je?“

„Je pryč na vysoké, má fotbalové stipendium.“ Žije sen. Můj sen. Sam chce prostě péct dorty. Ale Paul říká, že všichni musíme dokončit vysokou, takže šel.

„Jste si blízcí?“ ptá se.

„Ne tak blízcí, jako jsme si byli.“

„Můžeš to napravit?“

Můžu? „Chystám se to zkusit.“ A budu se snažit. Jakmile půjdu domů.

Zastrčí se mi blíž pod paži a uvelebí se tam. Po několika minutách se její dech srovná a uvolní se mi v náručí. Shlédnu na ní. Usnula mi v náručí a já ji nikdy nechci dát pryč. Takže přes nás natahuji deku a držím jí u sebe tak blízko, jak jen můžu.