CCC - 20. kapitola

Překlad: Marta

Pete

Znova se podívám na hodinky a dívám se na příjezdovou cestu. Reagan pořád není doma a už jsou to čtyři hodiny. To je spousta času na večeři a tancování, no ne? Proč už není doma?

Uslyším rachot toho hloupého hlasitého motoru Mustangu a tělo se mi napne. Dostávám se z místa, kde jsem seděl s nějakými z mladíků a začnu nervózně popocházet. Venku je tma a světla jsou na přední straně domu. Můžu vidět příjezdovou cestu, ale ne zcela jasně.

„Budu hned zpátky,“ říkám tiše. Kluci se samolibě šklebí a jeden vrtí hlavou. „Co?“ ptám.

„Nic,“ říká, směje se. „Ty jsi takový podpantoflácký zmrd, víš to, že jo?“

Jo. Vím to. A nestarám se o to. Jdu pomalu k předku domu. Zastavuju se u křoví, skrývající se ve stínu. Auto zastavuje, ale není to ten debil, kdo vystupuje ze sedadla řidiče. Je to Reagan. Její vlasy jsou rozcuchané, visí jí na záda v zamotaných vlnách. Když odcházela, byly v elegantním uzlu na temeni hlavy. Šaty jí visí z ramene a natahuje se, aby si je upravila, než půjde do domu. Zastavuje se, aby si taky opravila vlasy. Boty si nese v ruce za pásky.

Co to kurva?

Najednou zastaví druhé auto za prvním a Reagan se otáčí. Zastíní si oči a dívá se ke světlům. Pochoduje k domu a pak vidím Chase, jak se dostává z místa spolujezdce z druhého auta. Reagan se dokonce ani nezastaví, aby k němu promluvila. Jde do domu a zabouchne dveře. Hluk z toho se ozývá po dvoře.

Chase kulhá ke svému autu. Podle tohoto, temnota se tlačí do koutů mé představy a stěží můžu myslet, natož vidět. Něco jí udělal, jinak by nebyla tak naštvaná. Přistoupím k němu a vyděsím ho k smrti, když ho hodím na bok auta a přiblížím se k jeho obličeji. „Co jsi jí kurva udělal?“ ptám se, můj obličej je jen palec od jeho. Natahuje se, aby si utřel moje sliny z jeho tváře.

„Nic jsem jí neudělal,“ protestuje.

„Něco jsi udělal, jinak by nebyla tak naštvaná.“ Držím ho proti autu. Kdybych to nedělal, musel bych ho praštit a opravdu chci slyšet příběh předtím, než ho praštím. Chci ho slyšet, že se omlouvá předtím, než ho zabiju.

„Nic jsem neudělal,“ přísahá, držíc ruce, jakoby se vzdával. Tehdy si všímám, že má skvrnku krve pod nosem. Obracím ho ke světlu. Jeho noc určitě krvácel, protože má z toho na tričku kapky krve. Moje srdce se při tom pomyšlení rozechvívá.

„Máš čas, dokud nenapočítám do tří,“ říkám. Ale předtím, než můžu dokonce začít počítat, vyhrkne pravdu. „Tancovali jsme a já se jí dotknul…“

„Kde ses jí dotknul?“ zavrčím. Přísahám zasranýmu Bohu, že ho zabiju.

„Jen jsem jí držel, zatímco jsme tancovali,“ říká. Ale nechce se mi podívat do očí.

„A?“ pobízím ho.

„A,“ říká pomalu. „A možná jsem se otřel jednou nebo dvakrát o její prso. Pak další věcí, kterou jsem věděl, bylo, že mě praštila do obličeje. Pak mě kopla kolenem do koulí, a když jsem se sehnul, abych si chytil svoje pohlaví, zasáhla mě kolenem do brady.“ Napodobuje její pohyby a můžu si přesně představit, co mu udělala. Smích ve mně bublá. Ale ještě neskončil. „Pak přitiskla podpatek jejích bot na moje koule, zatímco jsem ležel na zemi, a držela tak pevně, dokud jsem jí nedal moje klíčky od auta. Pak mi ukradla auto.“ Ukazuje na cestu k dalšímu autu, které ho tu nechalo a odjelo. „Musel jsem sehnat kamaráda, aby mě sem dovezl.“

Ona mu ukradla zasrané auto potom, co ho zmlátila. Směju se. Nemůžu si pomoct. Směju se mu do obličeje. Nepotřebuju s ním nic dělat. Udělala dost. Naprosto ho vykastrovala. „Jsi si jistý, že všechno cos udělal, bylo, že ses dotknul jejího prsa?“ ptám se.

„Je to všechno. Přísahám.“ Ten kretén si pořád drží svoje koule a mírně se hrbí, když ho nechávám jít. „Tahle sračka bolí, člověče.“

Zachechtám se. Nemůžu si pomoct. „Jsem si jistý, že jo.“

„Ta děvka je šílená,“ říká a dívá se směrem k domu.

„Řeknu jí, že jsi to říkal.“ Směju se. Dokonce mu nemůžu ani nadávat, že jí nazval děvkou, ne s tím vším, co mu udělala.

„Prosím, ne,“ žadoní. „Můj táta mě zabije, když se dozví, že její táta je na mě naštvanej.“

„Příliš pozdě,“ volá hlas zepředu od dveří. Její táta vstupuje do světla. „Ahoj, Pete,“ říká. Usmívá se na mě.

„Ahoj, pane Castere,“ říkám a radostně na něj zamávám.

„Ahoj, Chasi,“ říká.

Chase je chytrý dost na to, aby stisknul rty k sobě a nic neříkal.

„Možná bys teď měl jít, Chasi,“ nařizuje pan Caster a Chase se rychle drápe, aby se dostal do jeho auta. Vystřelí a pokropí naše nohy štěrkem, když se rozjíždí.

Pan Caster se na mě usměje. „Ani jsem nemohl toho chudáka praštit potom, co mu udělala,“ přiznává s chechtáním.

„Já taky,“ říkám. Nebylo by to fér. „Je Reagan v pořádku?“ ptám se. Opravdu jí chci vidět.

„Je naštvaná jako peklo,“ říká. Trhne palcem ke stodole. „Šla ven zadními dveřmi ke stodole.“

Dívám se toužebně k místu, které ukázal.

„Na co čekáš, synu?“ ptá se. „Jdi!“

Usměju se a natáhnu k němu ruku. Potřese si se mnou a zašklebí se. „Děkuji Vám, pane Caster,“ říkám a běžím ke stodole.

Otevírám dveře a najdu jí, jak stojí uprostřed osvětlené chodby mezi kójemi. Pořád má na sobě ty pěkné šaty z večírku, ale nahradila svoje sandály špinavými holinkami a vlasy má rozpuštěné kolem ramen. Její pes vrčí, když mě uvidí, zaujímá místo, abych se nemohl dostat blíž, takže ho k sobě zavolá. Maggie jde a lehne si jí k nohám. „Co chceš?“ vyštěkne na mě Reagan.

„Políbila jsi ho?“ ptám se. Čekám, neschopný se nadechnout dokud neuslyším odpověď.

Chvilku na mě zírá a pak zavrtí hlavou a to je veškeré pobídnutí, které potřebuju.