BSL - 2. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Nebyla jsem šťastná. Hluboce jsem vyšilovala.

Dez byl zpátky po třech letech bez toho, aby řekl "Ahoj, odskočím si a opustím tě" nebo sbohem nebo čehokoli? Prostě se zvedl a odešel…

Snažila jsem se polknout, ale v krku jsem měla něco obrovského. Neslyšela jsem o něm tři roky. Ani jediné zavolání, e-mail nebo dopis. Nic. Ani jsem nevěděla, jestli je naživu, nebo mrtvý. Nikdo z našeho klanu to nevěděl. Zmizel a jeho náhlý odjezd byl nenadálý, jako smrt mé matky. V jednu sekundu tu byl a v druhé ne.

Domov nebyl domovem od chvíle, kdy odešel.

"Můžeš dýchat?" zeptala se moje sestra a její hlas se ozval odněkud za mnou. "Jasmine?" Snažila jsem se sebou všude nemrštit a nebyla jsem si jistá, jestli dýchám, nebo ne. Dívala jsem se na svůj odraz v zrcadle toaletního stolku. Dívaly se na mě světle modré oči usazené

na pleti, která byla příliš bledá proti tmavým vlasům. Dokonce i mé rty vypadaly jako bez kapky krve. Mé lícní kosti byly příliš ostré a hranaté.

Poslední hodina byla rozmazaná. Nějak celý klan věděl, že je Dez zpátky a v sekundě se vrhli do našeho domu. Strčili mě do sprchy, protože jsem zřejmě jednu potřebovala. Danika mi usušila vlasy a spustila je ve vlnách na moje záda, protože jsem to sama udělat nemohla. Pak Klaudie, která buď nevěděla, že jsem se vyplížila ven, nebo to ignorovala ve světle toho, co se stalo, přinesla modré šaty, které jsem nikdy neviděla. Byly těsné kolem mého hrudníku a věděla jsem, že když se skloním, budou příliš nízké a prsa mi vypadnou a řeknou ahoj.

Bylo tradicí vypadat co nejlépe, když o vás požádá muž. Celý rituál byl barbarský a absolutně špatný. Část mé chápala nutnost páření a rození dětí. Náš druh vymíral a Strážci dělali to nejnutnější, aby udržovali rovnováhu mezi dobrem a zlem a bla, bla. Druhá část se zajímala, proč bych se upsala k něčemu, co v některou chvíli rozhodne o mé smrti.

Po žádosti jsme dostaly sedm dní, abychom řekli ano nebo ne, jestli se obě strany pochopily, že je to celoživotní závazek. Neexistovaly rozvody, nebo život odděleně. Nebyly jsme nuceny říci ano a muž, i kdyby byl v rozpacích před celým klanem, musel přijmout naše rozhodnutí. Mohly jsme říkat ne, než budeme chtít říci ano a existovaly Strážkyně, které řekly ne, jako Claudia. Ještě nenašla muže, kterého chtěla, ale…

Ale můj otec oznámil své úmysly o páření mně a Deze před třemi roky. Tu noc předtím, než

Dez zmizel.

Snažila jsem se nadechnout, ale šaty byly příliš těsné a stahovaly mi pas. "Vrátil se," zašeptala jsem a nebyla jsem si jistá, proč jsem to potřebovala říct. Možná protože jsem neměla pocit, že by to bylo doopravdy.

Danika se objevila za mým ramenem. Měly jsme stejné rysy a vypadala jako moje mladší verze. "Ano."

Pevně jsem zavřela oči a počítala do deseti. "Viděla jsi ho?"

"Ne."

Proč jsem se na to vůbec zeptala? Nestarala jsem se.

Danika mi položila ruku na rameno. "Všichni čekají dole. Celý klan." Celý klan mohl vyskočit z Algonquinského vrcholu.

Otevřela jsem oči a již jsem neviděla odraz své sestry. Představila jsem si sebe a Deze a nechtěla jsem to, ale když jsem si ho jednou představila, nemohla jsem přestat.

Dez, což byla zkratka jména, které jsem neuměla ani vyslovit, byl součástí klanu z West Coast (západní pobřeží), který jsem nikdy nepotkala. Ale když mu bylo deset, jeho celý klan zničen brutálním útokem démonů. Skončil v New Yorku díky vazbám, které měla jeho matka s naším klanem. První noc, kdy byl přiveden do našeho domu, byl naštvaný a uzavřený do sebe, jako divoké zvíře, které bylo zahnáno do rohu. Měl svou pravou podobu, syčel a škrábal každého, kdo se k němu přiblížil. Když se můj otec nedíval, nabídla jsem mu pudink, který jsem připravovala na večeři.

Nejdříve se mnou nechtěl mít Dez nic co dočinění. Krčil se v knihovně, ohnal se po mně rukou s drápy a poškrábal mi kůži na ruce. Na páteři jsem ucítila chvění, ale pociťovala jsem tolik soucitu a měla o něj starosti, i když mě odstrčí rohem a uteče. Místo toho jsem se opatrně posadila na bezpečné místo a začala mluvit o čemkoli a všem, na co jsem si vzpomněla. Hodiny jsem nesouvisle mluvila o svých panenkách, úkolech a oblíbených knihách, než si ode mě vzal pudink. Poté požádal o další a já jsem ho přiměla jít do kuchyně. Zůstala jsem s ním celou noc, když snědl všechno, co jsem uvařila a postavila před něj a všimla si, že je to jen podivně ztrhaný, neznámý a tichý malý kluk.

A od té noci jsme byli nerozdělitelní - alespoň posledních osm let.

Všude, kam šel, jsem ho následovala a tak to bylo i obráceně. Byl se mnou poprvé, když jsem létala vysoko nad horami a já jsem byla s ním, když byl zlomený ze ztráty svého klanu - celé jeho rodiny. Když jsem si poprvé roztrhla křídlo a vykřikla, jako tlusté a zlobivé dítě, Dez mě

vrátil zpátky do bezpečí a postaral se o mě. Sledovala jsem ho učit se řídit, když mu bylo 16, a když mi bylo 15, řekl, že budeme pořád spolu a nezáleží na tom, co se děje.

Teď je mi 18 a mu je 21 a on porušil slib tou nejvíce bezcitnou cestou. "Nemůžeš tady zůstat celou noc," zdůvodnila Danika klidně. "Čeká na tebe." Rychle jsem se otočila a přinutila ji tak nadskočit. "Nestarám se."

"Ano, staráš."

"Ne."

"Ale miluješ ho."

U srdce mě bolavě píchlo. "Milovala," zašeptala jsem.

Tak moc to byla pravda. Milovala jsem ho od chvíle, kdy si ode mě vzal pudink. Když můj otec oznámil na Dezovy 18 narozeniny, že podporuje naše spárování, nebyla jsem nikdy šťastnější, než v tu chvíli. Byla jsem mladá. A hloupá. Když Dez zmizel hned další den, okusila jsem žal, který mě celou pohltil a nikdy neopustil. Znamenal pro mě více, než jen zamilovanost. Byl můj nejlepší kamarád, důvěrný přítel a můj svět.

Danika mi dala dlouhé prameny vlasů za uši a opřela se o postel. "Tak mu řekneš ne, až uběhne sedm dní?"

Vstala jsem a byla překvapená, že mě mé nohy unesou a udělala několik kroků dopředu. Šaty mi šustily kolem nohou a tak moc jsem si přála džíny. "Neodpustím mu." Sevřela jsem ruce do pěstí. "A že se ukázal? Uchází se o mě po tom, co udělal? Kašlu na to!"

Danika zvedla obočí. "Ještě jsi s ním nemluvila. Nevíš, proč odešel." Zúžila jsem na ni oči. "Jako by na tom záleželo? Na čí straně jsi?"

"Tvé. No tak. Ať to už máme za sebou." Odstrčila se od postele a hnala mě ven z pokoje do dlouhé chodby. "Toto bude nepříjemné. Ještě že to nejsem já."

"Díky," zamumlala jsem. Srdce mi bilo v hrudi jako velký buben. "Vypadáš krásně," řekla Danika a ne zrovna jemně mě strčila ke schodišti.

Mám čas utéct ven a zamazat si obličej blátem? Poslední věc, kterou jsem chtěla, bylo dívat se na Deze. Z nervozity se mi zadrhával dech a chytila jsem se zábradlí. Nebo to možná bylo šaty? Ani tak jsem nemohla dýchat.

Uslyšely jsme hlasy z přízemí a rozeznala jsem, komu patřily, jako bych byla dole. Hořely mi uši a v puse jsem měla sucho, když jsem přišla do druhého patra. Začala jsem se naklánět, abych nakoukla, ale Danika mě chytila za paži a táhla mě dolů.

Ani si nepamatuju, kdy se celý klan sešel v jednom pokoji, zvláště v tuto večerní dobu, když se většina připravovala na odchod na noční lovy. Dav byl pro mě v tuto chvíli obrovský. Muži byli vysocí a širocí a byli oblečení v temných kožených kalhotách. Kolem nich bylo několik žen, které se snažily řešit hádky dětí. Jedno z nich, malý kluk, který mohl mít tři roky, pobíhal okolo. Pod kupolí postupně měnil svou lidskou podobu. V jeho zlatých vlasech se objevily rohy. Na jeho zádech rostla šedá křídla, která vypadala tenká a křivá. Jedno se vytahovalo do vzduchu a druhé klesalo k boku. Chichotal se, když se před něj postavil muž a vzal ho do náručí.

Danika mě šťouchla loktem dopředu. Zakopla jsem a ošklivě se na ni podívala.

"Tady je." Ozval se otcův hlas, který zněl jako hrom, těžce a pyšně a já jsem měla pocit, jako bych byla svázaná na dražbu.

Starší Strážce s šedými vlasy a vrásčitým obličejem a zabručel: "Je na čase, Garricku. Nikdo z nás nebude mladší."

Znova jsem zaťala ruce do pěstí a dívala se na otce a přinutila jsem své nohy, aby se pohybovaly. Dva se rozdělil, když jsem ochromeně šla. Nemohla jsem se nikomu podívat do tváře. Žaludek se mi kroutil a bolel mě.

Můj otec něco řekl a pořád se usmíval, ale já jsem neposlouchala. Ztuhl mi každý sval v těle, když ustoupil na stranu. Proti mé vůli jsem se podívala na to místo.

A tam byl on.

Srdce mi poskočilo a pak zrychlilo.

Přede mnou stál Dez, který byl vyšší a silnější, než si pamatuju. Byl tak stejný v mnoha způsobech, ale taky se tak moc změnil. Vlasy měl tmavě kaštanové, a když byl mladší, byly na stranách kratší a uprostřed střapaté. Už ne. Teď mu vlasy spadaly ve vlnách okolo obličeje a skoro se dotýkaly ramen. Oči měl stejné - světle modré s tmavými a hustými řasami. Střapaté vlasy nebyly jedinou změnou. Jeho zbytek? Nic mi nepřipomínalo mladého muže, který mě před třemi lety opustil a jeho tvář byla cizí a zároveň tak známá.

Jeho klukovský výraz v obličeji za poslední tři roky zmizel a byl nahrazen tvrdými liniemi. Čelist měl ostrou, lícní kosti široké a vysoké. Nos měl trochu křivý, jako by si ho zlomil a nesrostl mu správně. Nad očima měl hezké obočí a rty byly plnější, než předtím. Napadla mě zrádná myšlenka: Byly jeho rty tak známé, jak vypadaly? Ty rty se neusmívaly a Dez se na mě vždy usmíval. Teď byly rozdělené, a když jsem se mu podívala do očí, uvědomila jsem si, že to nebyl kluk, do kterého jsem se zamilovala.

Dez se díval na mě, zornice měl trochu rozšířené a ještě více se rozšiřovaly. Na jeho krásné tváři jsem viděla šok a nepochopila jsem, proč byl tak překvapený. Nezměnila jsem se za tři roky, co byl pryč. No, nebyla jsem tak naivní, jako jsem byla tehdy a moje prsa byla jasně větší. A taky moje boky.

Na sekundu se podíval dolů a já jsem zúžila oči. Na mé tváři bylo vidět rozčilení. Stál tam a kontroloval si mě? Ale moje naštvání soupeřilo s rostoucím uvědomováním si, že já jsem byla neznámá. Žilami mi proudilo teplo, když se jeho pohled setkal s mým. Mezi námi proudila elektřina, když jsme se na sebe dívali.

Dez se pohnul tak rychle, že jsem neměla ani šanci se na to připravit. V jednu sekundu byl stopu přede mnou a v další měl ruku na mém krku a prsty mi projížděl vlasy.

Srdce mi vyskočilo do krku, když jsem si uvědomila, co chce udělat. Otevřela jsem pusu, abych protestovala, ale bylo příliš pozdě.

Políbil mě.