BSL - 1. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Nic na světě se nedá porovnávat s létáním a pocitem chladného vzduchu, který se mi žene do mých rozpuštěných vlasů a klouže přes pokožku, záhyby mé páteře a mezi křídly. Jsem tak vysoko, daleko nad pohořím Adirondack, když otevřu oči a cítím, že bych se mohla dotýkat hvězd, nebo stoupat do Nebe.

Kdyby se to stalo, bylo by to problematické. Nějak jsem pochybovala, že Alfy ocení, že Chrlič náhle narušuje jejich perlové brány. Při té myšlence jsem se zasmála; zvuk se zvedl a odletěl s větrem. Nikdo nemůže jen tak letět do Nebe. Stejně jako do Pekla, i když existují vchody po celém světě a dává tak přístup těm, kteří vědí, jak je najít a mají důvod překročit jejich práh.

Během posledních 3 let, k nelibosti mého otce, jsem trávila každý večer na obloze. Ženy by neměly létat samy, nebo dělat něco jiného, než rodit děti, vychovávat a učit mládež, ale žádný muž není tak rychlý, jako já. Alespoň žádný, který by byl nablízku, nebo byl důležitý, nebo… Přerušila jsem své řítící se myšlenky, než by mě to vykolejilo a zničilo tak krásnou brzkou letní noc.

Pode mnou jsou vrcholy Adirondacku, které nevypadají tak velké. Ne. Zdají se měkké, jako marshmallows. Mezi vrcholy jsou jezera, která se lesknou, jako sudy s onyxem a les, který je prakticky neobyvatelný. Jednou jsem letěla na všech 46 vrcholů Adorodacku a cestovala do Kanady a pak se vrátila do Washingtonu.

Najednou mi prudce foukal vítr zespodu do křídel, až mě v jejich okrajích mravenčilo a proud vzduchu mě zvedl, jako kdybych byla chycena v bublině. Na okamžik se změnilo ovzduší a to způsobilo, že se mi plíce stáhly a neměla jsem dostatek kyslíku.

Krátce jsme panikařila, protože jsem se nemohla nadechnout, ale rychle to odeznělo a v tu chvíli mě ovládl instinkt a můj mozek nekontroloval tělo.

Volně jsem padala, křídla jsem měla přitisknuté k tělu, oči doširoka otevřené a mysl blaženě prázdnou, jako můj hrudník, prázdnou vtíravou bolest, která se obvykle zanítila jako neléčená rána. Chvíle, kdy jsem neměla žádné povinnosti k mé rase, nebo nehrozila smrt, nebo jsem nevzpomínala na ty, které jsem milovala a ztratila, byly vzácné. Chránila jsem si ty krásné a krátké chvíle.

A jako vždy tato chvíle odezněla velmi rychle.

V polovině cesty k Zemi jsem rozvinula svá křídla a zpomalila klesání, aby ze mě nebyl lívanec po nárazu do skály. Vznášela jsem se nad vrcholy několik mil, ponořila se do údolí nad Greenwich a ladně plachtila přes malé město.

Uběhlo šest let a bylo stále divné se neobávat být zahlédnuta lidmi. Neděsili jsme lidi, ani jsme nebyli považováni za žádné dravé ptáky, kteří by se na ně vrhali.

Strážci vystoupili ze stínů a dali o sobě vědět lidskému světu, když mi bylo 12 a jak jsem očekávala, byli trochu vyděšení, když zjistili, že jsou legendy a mýty skutečné.

Tisíce let byl můj druh považovaný za sochy posazené na střechách domů a kostelů. Jsme také známí jako chrliče. A technicky to taky jsme - ale zobrazení chrliče je nesmírně přehnané. Ani nejošklivější z Chrličů nemají baňatý nos nebo tesáky vyčnívající z úst. Když jsem o tom přemýšlela, byla to spíše urážka.

Nechám dál lidi v tom, aby se mýlili. Když mylně odhadli přirozenost našeho druhu a taky nemají představu, že jsou démoni všude okolo. Někteří vypadají jako oni, když druzí neměli naději se mezi ně vmísit. Ale vše se změnilo před 6 -ti lety, když v Pekle nastalo povstání. Nebudilo to ničí zájmy, kromě toho, že stovky nebo tisíce démonů byli nuceni odejít z pekla jejich Velkým Vůdcem, který je přiměl, aby se rozprchli do celého světa rychlostí, které si nikdo nevšimne. Nikdo, dokonce ani Alfy nezjistily, co zapříčinilo povstání, ale úroveň démonské aktivity na zeměkouli byl obrovská. Předtím se démoni nemnožili s lidmi a my jsme nadále mohli zůstat ve stínech a v našich lidských formách, ale nyní zde bylo příliš démonů, což způsobilo mnoho problémů, které se příliš podobají lidským.

Alfy - ti, kteří přivolávali rány - se rozhodli, že Chrliči vyjdou ze stínů. Vzhledem k rostoucí populaci démonů jsme se již nemohli déle skrývat bez toho, aby o nás lidé věděli.

Takže chrliči již nebyli kamenem, abych tak řekla.

Alfy byli městskou legendou. Nikdy jsem žádného neviděla na vlastní oči, ale cítila jsem je, když přicházeli mluvit s mým otcem. Byli mnohem silnější, než andělé a také děsivější. Alfy nebyli vřelí, nebo milí, nebo dokonce přátelští. Viděli věci jen černo-bíle, dobro versus zlo a špatné versus dobré.

A protože nás stvořili, mohli také zničit naši existenci, pokud by se jim zachtělo. Zatlačila jsem tyto strašlivé myšlenky pryč. Myslet na to, že bych byla vymazaná, věstilo špatnou náladu.

Když panika a chaos utichly, nastalo milion otázek, na které jsme neměli odpovědi a všichni jsme byli kvalifikovaní ve změně směru komunikace. Většina lidí si myslela, že jsme jako Loch Ness nebo sněžný muž. Legenda, která se stala pravdou.

Kdyby jen věděli.

I démoni museli dodržovat pravidla a největší bylo, že lidé nebudou znát pravdu o přítomnosti velmi opravdového zla na zemi. Na důkaz své svobodné vůle - lidé potřebovali víru, že nebe a peklo existuje i bez důkazu. Mně to připadá hloupé. Kdyby se Strážci a lidé sjednotili, mohlo být zachráněno mnoho životů, včetně života mé matky.

Ale bylo to takto. Lidé si také mysleli, že Strážci jsou superhrdinové bojující s hříchy, nebo že jsme ztělesnění ďábla.

Něco vyhrajete a něco prohrajete.

Přistála jsem na střeše našeho domu, který jsme zdědili po předcích, než jsem si všimla dalšího stínu na obloze, který se rychle blížil. Byla jsem překvapená a poznala opravdovou siluetu mého otce. Neměl být doma. Rychle jsem skryla svou pravou kůži, převtělila se do mé lidské podoby a zpola se nadechla, než dosáhl římsy a skrčil se.

Jednou jsem se na něj podívala a věděla jsem, že je příliš pozdě. Jo, poznal mě.

Sakra praštěné.

Můj otec se úplně narovnal a postavil se ke mně blízko na sedm stop. Jeho křídla byla dlouhá několik stop na každou stranu a vlnila se, když vykročil na římsu a střecha se najednou zatřásla pod jeho vahou. Když byl ve své pravé podobě, bylo to zastrašující. Jeho tělo bylo jako žula a stejné to bylo i na dotek, takže byl pro většinu Strážců téměř nezničitelný. Dva tmavé rohy rozdělovaly jeho tmavou hřívu, každá křivka byla jemná, až po ostrý roh. Nos měl široký, nosní dírky tenké a oči barvy oblohy za úsvitu, které byly nyní živě modré, se na mě dívaly.

Byl to můj otec, ale jako hlava New Yorského klanu byl nejsilnější ze Strážců, kteří tady byli. Věděla jsem, že jsem šlápla vedle, když měl špatnou náladu. A zřejmě ji právě teď měl. Vystrčil čelist a v očích se mu zablesklo. "Jasmine."

Narovnala jsem záda, jako by na má záda byla naložena ocel, když jsem uslyšela své jméno.

"Tati?"

"Znova jsi byla venku." To nebyla otázka.

Znělo to, jako bych byla v pásmu Gazy a ne se proletět nad hory. Rozhodla jsem se tomu vyhnout. "Myslela jsem si, že jsi v New Yorku."

"Byl jsem." Kráčel ke mně a přeměnil se do své lidské formy. Energičnost v jeho očích povadla, když se mu křídla ztrácela v kůži a jeho rysy najednou vypadaly všedně. Ale hrůzu naháněl stejně, když se na mě díval dolů a sebrala jsem všechnu sílu, abych se mu vyrovnala a dívala se na něj stejně.

Své tmavé vlasy a výšku jsem zdědila po otci, ale ve zbytku jsem se podobala matce - svou světlou pletí a více křivkami, než je cesta na Greenwich.

"Kde je tvoje sestra a Kaudie?" dožadoval se.

Ve 42 byla Klaudie nejstarší ženou v našem klanu a stala se z ní vládnoucí žena. Většina žen nedosáhla jejího věku. Když neumřely při porodu, byly zabity démony. Bylo to znepokojivé. Bez žen nakonec Strážci vymřou.

"Danika je s Klaudií." Obě jsme se střídaly, abychom se mohly vyplížit. "Myslím, že plánují vyučování." Nebo Danika právě buší hlavou o zeď. Stejně jako já si byla dobře vědoma toho, že být zavřená v domě, bylo jako být zavřená v kleci.

Na obloze se Měsíc schoval za mraky, jako by se mi posmíval. Zhluboka jsem se nadechla. "Podívej, omlouvám se. Neletěla jsem moc daleko. Bylo to jen - "

"Na tom nezáleží." Odmávl mě a okamžitě mi naskočila husí kůže. Cítila jsem znepokojení. Od kdy nezáleží na tom, že jsem se vykradla ven? Položil mi svou těžkou ruku na rameno a jemně stiskl. "Věci se změní. Nebudeš si moci létat kamkoli se ti zachce, jako to bývalo."

Svraštila jsem obočí. "C-co to znamená?"

Svraštil rty a svaly mi najednou ztuhly. Když se usmál, znamenalo to něco dobrého a on se od smrti matky moc neusmíval. Jejich vztah se na rozdíl od ostatních změnil v milostný a to je nad rámec povinností naší rasy. Kdysi to bylo pošetilé a já jsem doufala, že se mně stane to samé.

"Mám pro tebe dobré zprávy, Jasmine." Položil mi ruku na záda a tlačil mě ke dveřím, které vedly k našemu domu. "Budeš šťastná."

"Opravdu?" Najednou mě vzrušení objalo jako teplé objetí. "Vezmeš mě do New Yorku? Nebo do DC?" Na rozdíl od mých pozdních výletů jsem nikde nebyla, kromě malé části světa a bylo toho tolik, co jsem ještě chtěla vidět. Prakticky jsem nad tou vyhlídkou poskakovala. "Nebo mě necháš jít do obchoďáku bez Lea nebo zástupu Strážců? Protože je pro holku opravdu těžké s nimi nakupovat. A děsí lidi. Takže je to nepříjemné."

Zvedl koutky úst, když čekal, až se dveře otevřou. Náš dům byl tak velký, jak jsem si představovala střední školu a byl chráněný jako Fort Knox. "Ne. Je to lepší." (Poznámka: Fort Knox = vojenská základna)

"Lepší?" Ježiši Kriste, z toho čekání budu mít mozkovou mrtvici.

Když jsme byli doma, otočil se ke mně. Jeho pohled byl hřejivý. Ztuhla jsem chvíli před tím, než jsem zaječela. "Dez se vrátil."

Krev se mi tak rychle nahrnula do tváří, až jsem skoro omdlela. Věděla jsem, že jsem neslyšela správně. Neexistovala taková možnost. "Co?"

Otec se více usmál. "Je zpátky, Jasmine." Najednou jsem v uších slyšela křik.

"A požádal o tebe," pokračoval a zcela zapomněl na skutečnost, že jsem předtím na střese, byla vteřinu před smrtí. "A spáříte se za sedm dní.